Jednadvacátý srpen 1968 v Alojzově
Bral jsem studium (na technice) jako nutné zlo. Mé srdce se začínalo obracet jiným směrem, který se jasněji ukázal při setkání s evangelickými brigádami. Začínali jsme na ně jezdit všichni tři kluci. Náš Honza byl ve vyšší věkové kategorii, Petr a já nerozlučně spolu. Vidím obrázek, jak s naším Petrem na Jizerce v lese v pracovní době posedáváme. Náhle se odnikud vynoří vedoucí Bláža Šourek: „Tak tomu, hoši, říkáte práce?“ Zahanbeně jsme se vrátili k lesní „nádeničině“. A přeci jsem ji měl rád. Jako malý kluk jsem si liboval v kosení čalounické trávy. Po herlíkovickém brigádnickém kácení stromů našeho táty v partě s ostatními amatéry, povětšinou z měst, jsem romanticky sníval o lesáckém řemesle.
Zažil jsem dvakrát Jizerku, pak Jeseníky s tradičními místy (Alojzov, Adamov, Ostružná a Petříkov), docela nakonec pak jihočeský Rožmitál. Moje oddanost vzrůstala až po ochotu přijmout odpovědnost vedoucího. Dobrovolnost účasti a instituční nezajištěnost, samozřejmost, s jakou se setkávali přátelé a stejně tak přijímali nové tváře – na to všechno dnes vzpomínám s podivem. Vidím obrázek brigádníků kolem ohně u alojzovského srubu. Povídáme si. Náhle se vynoří ze tmy neznámá postava se slovy: „Dobrý večer! Kdo je šerif? Já jsem Kult.“ Odpovídám: „Ale my na žádný kult nedržíme.“ Neznámý vysvětluje: „Jenomže já se tak jmenuju. A hledám šerifa, abych se mu představil.“ Nechápu, proč jsem si po tomto setkání nikdy nepořídil kolt! A pěknou šerifskou hvězdu!
Jak samozřejmé pro nás bylo, že vše půjde dál, rok za rokem. Nějak jsme snad ani neuměli pochybovat, že by brigády mohly nebýt. Starosti byly jen praktického a organizačního rázu. Domlouvání brigád s lesními správami bylo jednoduché. Stačilo přijet brzy zjara a všechno osobně domluvit. V letních měsících se pak rozběhly čtrnáctidenní turnusy s těmi, kteří se spontánně přihlásili v počtech až do třiceti čtyřiceti. Pracovalo se v lese a na lukách. Vzpomínám na ranní a večerní pobožnosti, na hry, víkendové výlety. Součástí byly nekončící rozhovory.
Bez brigád bych nepoznal řadu přátel. Některé dodnes potkávám. Bez brigád bych nešel životem já – Pražák s Danielou, děvčetem ze Šumperka.
Brigády nesl duch vnitřního souznění a radosti. Nepamatuji si na potřebu morálně-pracovních povzbuzení nebo pokárání, kromě onoho prvního z Jizerky, kdy Bláža Šourek přistihl Petra a mě, jak si místo práce sedíme. Vždy šlo také o společné ohledávání, co nabízí Bible a jak tomu rozumí ten, který nás v krátké pobožnosti oslovuje. A jak tomu rozumíme společně při zpěvu, rozhovoru i modlitbě. Komunitní pobyt v jednoduchém srubu anebo staré chalupě, společné hospodaření, práce, rozhovory, hry a vzájemné nacházení se, to vše tvořilo rámec, který plnila radost z důvěry a porozumění. K tomu ovšem nezbytně patřila nádherná příroda, v té době téměř nedotčená civilizačními zátěžemi.
Výdělky byly naprosto zanedbatelné. Nikdy nebyly předmětem nějakého zkoumání. Vzpomínám na jedno léto a soutěž, která ze současně probíhajících brigád bude mít nejnižší režii, to znamená výdaje za jídlo. Nehladověli jsme. Ale kromě poryče, chleba, rybiček a několika základních potravin jsme nic zvenku nepotřebovali. Jídelníček zpestřovaly plody lesa, jahody, borůvky či houby – asi nejen já vzpomínám na borůvkové knedlíky.
Brigády byly také místem prvních ohledávání, seznamování kluků a děvčat a také toho, čemu se říkalo „krysání“. Odpovědní vedoucí to bedlivě sledovali a vymezovali. Vzpomínám na pana faráře Čiháka z Jeseníku a jeho šajnovku, která občas svítila do tmy a sledovala, zdali dvojice neopouštějí nespořádaně společný oheň. Byli jsme s Honzou Dittrichem tenkrát nevázaní a rozjívení janci s potřebou se tomu vysmát. Vzpomínám, jak jsme jednou začali spolu tiše odcházet a v uvážené vzdálenosti jsme se chytili kolem pasu. Šajnovka nás okamžitě odhalila a my se s chechotem vrátili k ohni.
Vlivem společenství brigád a také biblických kurzů ve Vrbně pod Pradědem vzrůstal můj zájem o smysl biblického poselství. Kurzy pořádané synodní radou přinesly setkání s Kájou Trusinou, tajemníkem pro mládež. Jeho vliv mě utvrzoval v nosnosti zvěsti evangelia. Pozvolna jsem se přisouval k Bibli. Narůstala úcta, dnes již trvalá. To mě vede k trvalé vděčnosti Tomu, který to všechno dopustil a dopouští ve své podivuhodné moci.
Pokládám za zajímavé, jak ve mně právě setkání s živými společenstvími probouzela intimní vztah k Nejvyššímu a vedla mě k rozhovoru s ním. Přitom k vlastním meditacím víry potřebuji určitý díl soukromého ztišení. Ale dobře vím, že ještě nežli jsem k tomu dospěl, působila na mě ona společenství, která mě doslova nesla, či ještě nesou. Bez nich bych to nepoznal a neprožíval.
Docela na okraj si připomínám své pozvolné počátky a zvláštní přátelství nás tří, Káji Trusiny (tajemníka pro mládež ČCE Karla Trusiny), Honzy Dittricha a mě. Projevovalo se i v malém magickém spřízněnectví. Po několik let jsme kroužili ve slovech, pohledech, pocitech a úkonech kolem tajemného Jurášova. Zavolat Jurášov do podzemí pouličních kanálů, do temného zákoutí, anebo se na Jurášov odvolat při složité situaci, byl akt, jehož smysl nám byl zcela nabíledni.
Objevil jsem Kájovu neuvěřitelnou hravost a plnou radostnost a vedle toho zcela samozřejmé pracovní nasazení, v případě potřeby naprosto bez konce. Pozoroval jsem jeho přijímání i vydávání Dobré Zprávy v běhu dne, tedy dokonale civilně, přístupně a střízlivě. U něho jsem si potvrdil, že je často lépe mluvit o životě víry a životě z víry nežli o víře samé. A raději méně často a ztišeně. Kája mi pomáhá dodnes i v tom, že časté a halasné zvýrazňování a zmiňování jména Ježíše Krista se může blížit užívání daremnému a stává se braním Božího jména nadarmo.
Ze snůšky brigád si připomínám Alojzov 1968. Tenkrát Kája vyšetřil pár dní a byl s námi. Vzpomínám, jak jsme se 21. srpna po ranním poryči připravovali na cestu do práce. Jako pravidelně přichází hajný. Ale místo pobídky vyrazit na pracoviště přerušuje naše přípravy: „Nespěchejte! Dneska se do práce nejde. Je válka, napadli nás Rusové. Cožpak neslyšíte letadla?“ A opravdu, nad Jeseníky bylo slyšet i vidět letadla, mířící na západ.
Vrátili jsme se do jídelny a posedali dokola na zem, opřeni o dřevěné zdi srubu.
V tichu bylo po delší dobu slyšet jenom vzlykání a pláč. Masivně jsme si uvědomili, jak se život celé společnosti může okupací docela náhle změnit, vlastně rozlomit. Po této zkušenosti se dívám docela jinak na prorocká varování a tvrdost změn, kterými procházel lid Izraele anebo evropští Židé v třicátých letech, či Evropa a svět po třicátém devátém.
Začali jsme zvažovat, co dál. Po zjištění, že Praha je okupovaná, nebylo myslitelné Pražáky, zvláště mladší věkem, poslat samotné domů. Postupně se začali rozjíždět mimopražští. Avšak pražskou skupinu jsme vypravili do Spálenky, osady na druhé straně Jeseníků, kde žila s dětmi Lýdie, starší sestra Daniely. Její manžel Pavel vykonával náhradní vojenskou službu. Daniela a já jsme se vydali do Prahy, za rodinami těch, kteří zůstali ve Spálence. Museli jsme ujistit rodiče, že jejich děti jsou v pořádku.
Cesta vlakem proběhla spořádaně, ale Praha nás zaskočila. Ani jedinou z udaných adres nebylo možné dohledat. Pražané, protestující proti vstupu cizích vojsk, pomíchali informační nápisy a tabulky. Tak si nás hledejte! Pro násilníky a jejich pomocníky nebylo jednoduše možné pro někoho přijít a zadržet ho. I my jsme tápali a naléhavě vysvětlovali, co chceme a potřebujeme. Bylo to zvláštní, nevyznat se „doma“. Tím se posílil pocit ohrožení a strachu, který vyvolávaly prázdné ulice, občasná vojenská hlídka, či na některých místech stojící tank.