„Jednatřicítka" a „Děti kajícníků"
Jde o dvě nejvýznamnější petice členů církve ČCE, které vznikly v 70. letech minulého století. Jednatřicet signatářů adresovalo petici Federálnímu shromáždění, a to ji zásadně odlišuje od dřívějších memorand, jichž několik zaslala SR ČCE Ministerstvu školství a kultury Československé republiky, počínaje rokem 1963.1 Iniciátory petice jsou v prvé řadě ti, kteří signovali tzv. Dopis patnácti z prosince 1973,2 z nichž někteří se v průběhu jara 1977 scházeli k pracovním poradám v bytech signatářů laiků v Praze, a tak vznikalo postupně toto kolektivní dílo.3 Většina signatářů Jednatřicítky byli chartisté, kteří si uvědomovali závažnou změnu v socialistické zákonnosti, na niž upozornila právě Charta 77 svým úvodním prohlášením. Došlo k ní roku 1976, vydáním zákona č. 120/1976 Sb. (13. 10. 1976; v platnost však vstoupil již 23. 3. 1976).4 Změnu přivítali v ČCE zejména signatáři Charty 77, kdežto dvě církevně správní instituce (synodní rada a synodní zastupitelstvo) se odvolaly na dostačitelnost dosavadních zákonů z roku 1949.5 Navíc vyslovily politování nad tím, že Chartu 77 podepsalo také několik duchovních ČCE a navrhly, jak s těmito neukázněnými kazateli postupovat. Upozornily nikoli na proměnu socialistické zákonnosti, ale pouze odkázaly na „Pakty o hospodářských a občanských právech“, o jejichž dodržování se má starat stát a nikoli neukáznění jednotlivci, tj. jednotliví občané.6 Kdežto signatáři, legitimně využívající nově publikovaných zákonů, uvítali možnost, aby se partnerem rozhovoru stal federální zákonodárný sbor, který sice formálně byl demokratickou institucí, ale ve skutečnosti fungoval jako poslušný nástroj ÚV KSČ. Signatáři navzdory těmto politickým zvyklostem, využili svého práva a podali petici přímo státní instituci. Zákon č.120/1976 Sb. dovoloval, aby členové církve nemuseli jednat se státními úřady oklikou přes církevní úřad.[1]
Formální struktura, způsob argumentace, i celková dikce petice jsou uzpůsobeny úrovni obeznámenosti adresátů s církevními a náboženskými reáliemi. Nejde proto o odborný právní rozklad s podrobnými odkazy do právních ustanovení a zákonů, jak tomu bylo u právně precizních memorand z 60. let. Petice sice předkládá výčet přehmatů a diskriminačních praktik ze strany státní administrativy, ale též soustavný výklad církevních reálií a společensko-právních principů demokratické společnosti. Signatáři vyzývají k dodržování zákonů, které vládnoucí garnitura uvedla v život na podzim 1976 pod mezinárodním tlakem.8 A tak navzdory segregačně-diskriminační ústavě z roku 1960 se socialistická společnost stala novým „morálním společenstvím“. Nyní měla k dispozici všechny nástroje, které činí stát právním státem, jehož členové se mají ozvat proti nespravedlnosti, ať se děje v kterékoli části společnosti. Mezinárodními pakty garantovanou a vyžadovanou společensko-právní změnu ve společnosti měli poslanci federálního shromáždění vzít vážně a intenzivně usilovat o nápravu nezákonností, které byly způsobeny politicko-správními úřady Československé socialistické republiky.
Signatáři „Jednatřicítky“ chtěli upozornit na demokratizaci socialistické zákonnosti a na překvapivý fakt, že celá společnost se musí podřídit autoritě zákona, včetně administrativních garnitur, sekulárních i církevních, včetně laických správců a zákonodárců církve (synodálů). Konkrétně administrativně-správní instituce ČCE všech úrovní měly rozpoznat, že jsou menší částí církve, a že jednotlivé sbory a jejich členové jsou samostatnými odpovědnými jednotkami, které v právním státě odpovídají samy za sebe, a církevně správní instituce (synodní rada, seniorátní zastupitelstvo, seniorátní výbor) by neměly na sebe brát odpovědnost a jednat za všechny členy církve, a oni že by měli pokorně čekat, až co církevní úřad vyřídí. Všeobecná deklarace lidských práv z roku 1948 a zákon č. 120/1976 Sb. zavazoval jednotlivé členy společnosti, včetně křesťanů, k odpovědnosti a případné neposlušnosti státních úřadů, pokud by nerespektovaly základní práva a svobody člověka. V dopise 20. synodu ČCE ze dne 19. 10. 1977 kromě jiného navrhl Miloš Rejchrt, aby synod pověřil synodní radu rozesláním zákona 120/1976 Sb. po sborech, a aby synod potvrdil, že Zásady ČCE jsou stále platným vyznáním ČCE.[2]
Manifest mladé generace – Děti kajícníků – je adresován XX. synodu Českobratrské církve evangelické (církevně-správnímu a tedy i „zákonodárnému“ shromáždění ČCE, podzim 1977). Signatáři – 22 kazatelů a kazatelek – vyzvali své předchůdce ve víře, zejména své dřívější učitele a současné církevní autority, k zamyšlení nad uplynulým desetiletím, v němž se odehrály závažné proměny církve. Na konci 60. let minulého století ČCE se kála za své hříchy z období stalinismu – za přímý nebo nepřímý podíl na diskriminaci společnosti – s tím, že takové poklesnutí se již nesmí opakovat. Po uplynutí jedné dekády Manifest mladé generace připomíná, že k onomu poklesnutí již došlo. Signatáři konstatují, že děti kajícníků se dostaly do církevně-politického tlaku, protože jsou generací bývalých kajícníků volány k poslušnosti a přizpůsobení se normalizačním požadavkům státní instituce, jejíž autorita je církevně-správními orgány respektována velmi striktně již po několik let. Dopis SR ČCE do všech sborů ČCE z 11. 2. 1972 nastartoval proces rozdělování církve na poslušné a neposlušné a zasloužil se o ostřejší rýsování kontur černobílého vidění světa a církve. K dopisu z 24. 5. 1977, zaslaného do všech sborů ČCE, byl přiložen fakultní elaborát „Osm tezí“.[3][4] Fakultní teze zastávají dělení společnosti na věrné socialismu v normalizačním vydání a na odporující normalizační degradaci socialismu. Do vnitrocírkevní debaty vstoupili někteří faráři osobními dopisy a mladší generace manifestem. Jeho signatáři připomínají, že nejsou nositeli černobílého dělení společnosti, a odmítají obvinění, že usilují nikoli o debatu, ale o rozkol. Kdežto SR ČCE psala o neposlušnosti a neústupnosti některých členů církve. Podobně informovala zahraniční veřejnost. Reagovala tak na dotaz ze SRC v Ženevě.11 Manifest mladé generace vyhlašuje, že chce respektovat církevní zřízení a zvěst evangelia, proto se obrací na XX. synod.
Ač někteří signatáři Manifestu mladé generace byli zároveň signatáři Jednatřicítky, nešlo jim o zopakování výčtu persekucí, ale spíše chtěli diskutovat o poslání církve ve společnosti. Proto se odvolávají na bibličnost tématu pokání, citují ze Zásad Českobratrské církve evangelické, a manifest zakončují citátem z písně „Probuďme se, křesťané k pokání pravému“ (nyní v EZ 517). V dodatcích k Manifestu mladé generace jsou bohatě dokumentovány postoje jejich kajících učitelů. Jsou připomenuty texty i s bibliografickými odkazy, aby hlasy vyzývající k diskusi nemohly být nařčeny z podsouvání neautentických myšlenek. Jak je dobrým zvykem nejen biblických autorů (list Filemonovi), za pravdivost textu, a tedy i manifestu s dodatky, se zaručili dva svědci, dva hlavní iniciátoři díla: Pavel Otter a Miloš Rejchrt. Jeden farář se státním souhlasem a druhý byl tou dobou již tzv. bezsouhlasník. I tímto způsobem chtěli signatáři vyjádřit jednotu své generace.
Děti kajícníků se zasloužily o pokračování kajících aktivit uvnitř církve, kulhající na obě dvě strany, řečeno s prorokem Eliášem. Předsednictvo XX. synodu to zařídilo tak, aby se Manifest nestal předmětem jednání na synodu. Přesto někteří synodálové byli Manifestem ovlivněni, a tak se nakonec neprosadil tlak státní správy, ale hlas mladé generace. Protože Kárný řád nebyl synodem přijat, ale byl pouze vzat na vědomí. Důtky sice nebyly zrušeny, ale díky nepřijetí Kárného řádu nemohli být postižení bratři vyloučeni z církve, jak bylo přáním státní správy.
Jednáním XX. synodu se prokázala platnost rozpoznání J. B. Součka, kterého si děti kajícníků vážily pro pravdivě kajícnické životní postoje. Ten již v roce 1947 k problematice sociálně-teologické, a tedy v dobrém slova smyslu politické angažovanosti napsal: „Není ... žádného rozhodnutí víry a žádné činnosti církve, které by neměly svůj politický dosah. Mluvit o nepolitičnosti křesťanství a církve je... sebeklamem nebo neupřímností... Křesťané dosti často přijímali toto zatlačeni do koutku v ústraní a dokonce si ještě libovali, že jim to zaručuje ‚čistotu víry‘ od politiky... To znamená, že křesťanské církve mohou sice ze své víry dojít k rozhodnutím, jež jsou věcně totožná s rozhodnutími toho kterého politického hnutí anebo i konkrétní strany... ale také se církev nesmí se žádným hnutím a žádnou stranou spojit natrvalo a globálně. Křesťan může být uvědomělým a rozhodným členem politické strany, ale jen za předpokladu, že si strana neosobuje v theorii ani v praxi neomylnost, vážící svědomí...Tyto požadavky se plní nesnadněji než vysloví a jen stálá duchovní bdělost a duchovní zápas může církev i křesťany chránit jak před Scylou falešné duchovnosti, tak před Charybdou nedůstojného posluhování...“ [5]
Dikce manifestu navazuje na evangelijně-politické postoje apoštola Pavla (římského občana), postoje prvotní církve, reformačních i novověkých otců a učitelů a proto se hlásili k tradici odpovědnosti za druhého, tolerance jinak smýšlejících a solidarity s těmi, kdo usilují jít podobným směrem navzdory neporozumění jiných bratří a sester. Proto v jiném příspěvku k celocírkevní diskusi cituje jeden signatář z meziválečného díla J. L. Hromádky: „Kdo se dá vést evangeliem, bude vědět, kde má stát i ve věcech politických; ale nebude nikoho odsuzovat, kdo z evangelia činí pro sebe trochu odlišné závěry.“[6] Tato tradice pro signatáře manifestu byla argumentem, že nechtějí řešit teologicko-politická nedorozumění kázeňskými tresty, nýbrž celocírkevní debatou, aniž by se chtěli ubírat cestou vytýčenou J. L. Hromádkou po Druhé světové válce, který jako člen Ústředního akčního výboru Národní fronty se zasazoval o přijetí církevních zákonů z roku 1949[7] a teologicky se přiklonil k socialistickým ideálům československého a sovětského zabarvení již v knize sepsané v roce 1942 v americkém exilu – Emmanuel Rádl, Don Quijote české filosofie.[8]
(vypadlé poznámky:
1Memoranda z evangelického prostředí státním a stranickým orgánům, in: Cesta církve VI, ČCE: Praha, 2013, s. 105–132.
2„Dopis patnácti“ (prosinec 1973) – jde o teologický elaborát, který byl předán osobně synodní radě autory J. Trojanem a M. Balabánem 17. prosince 1973. Synodní rada byla zastoupena V. Kejřem a F. Škarvanem. Elaborát systematicky probíral teologické a sborové problémy. Po delším rozhovoru přislíbili zástupci synodní rady, že elaborát předloží k posouzení celé synodní radě a také poradnímu teologickému odboru synodní rady. Odmítli ho však rozeslat do všech sborů církve. (Archiv SR, trezor, složka Dopis 15ti, zde je úvodní text s patnácti podpisy, ale text dopisu zde není, pouze zpráva o jednání s J. Trojanem a M. Balabánem a poznámka, že dopis-elaborát má rozsah 15 listů – pouze stručná zpráva o jednání s J. Trojanem a Balabánem naznačuje, co bylo obsahem dopisu. Signatáři: Milan Balabán, Alena Balabánová, Edmund Bauer, Ing. Tomáš Bísek, Jan Keller, Ing. Alfred Kocáb, Jan Kozlík, Ing. Petr Krejčí, Jaroslav Pfann, Miloš Rejchrt, Jan Šimsa, Jan Bl. Šourek,
Dr. Ing. Jakub S. Trojan, Karla Trojanová, Jiří Veber.)
„Jednatřicítku“ oficiálně předal synodní radě z pověření ostatních třiceti signatářů Miloš Rejchrt 8. 5. 1977. (Archiv SR, Jednání se státní správou, položka 194 – 2.)
3Dle svědectví signatáře Jana Kellera (11. 9. 2015) nejméně dvě takové pracovní porady se odehrály v Praze v bytě MUDr. Otakara Kellera, člena salvátorského sboru ČCE. Další se konaly v utajení i na dalších místech.
4PREČAN, Vilém. Charta 77, Od morální k demokratické revoluci, Čs. středisko nezávislé literatury, Scheifeld-Schwarzenberg a ARCHA – Bratislava, 1990, str. 9.
5Dopis SR ČCE ze dne 28. 5. 1977 a dopis ze dne 3. června 1977. Oba dva dopisy byly zaslány do všech sborů ČCE.
(SR ČCE tedy pokračovala v linii, kterou vytýčila v dopise, který zaslala na Sekretariát pro věci církevní z 2. června 1975. Archiv SR ČCE (XXI, Jednání se státními úřady, krabice 5, trezor SR, složka nadepsaná Svízele.
6Usnesení synodního zastupitelstva ze dne 20. března 1977. UA ČCE, tamtéž).
[1] Dopis SR ČCE ze dne 28. 5. 1977 tuto svobodu popírá a nadřazuje církevně-správní nařízení zákonu sekulárnímu, zákonu č. 120/1976 Sb. zákonů, který petiční právo povoloval každému jedinci a společenství. Dopis církevních přestavitelů proto zmiňuje Řád o správě církve 64, 9n a zaštiťují se slovy, že „stojí na půdě socialismu a ústavy naší republiky“ (Archiv SR, Jednání se státní správou, č. j. 878/77, opis originálu, položka 224, další číslování: 194–22, 202. Podepsáni Václav Kejř a František Škarvan.) Odvolání k ústavě v tuto chvíli bylo proti duchu zákona 120/1976 Sb. 8Vilém Prečan, Charta 77, Od morální k demokratické revoluci, Čs. středisko nezávislé literatury, Scheifeld-Schwarzenberg a ARCHA – Bratislava, 1990, s. 9.
[2] UA ČCE, Karton krizové období, složka Charta 77.
[3] Dopis z 24. 5. 1997 (UA ČCE). Podobně – po způsobu jednání státní správy – ani dopis z 3. června 1977 neseznamuje s obsahem „Jednatřicítky“, pouze kritizuje postup signatářů, nabídnutí resignace synodního seniora Václava Kejře, přijetí kárného řádu synodním zastupitelstvem dne 28. 5. 1977, zaslání dopisu Federálnímu shromáždění, který postuluje anulaci dopisu Jednatřicítky, se zdůvodněním, že platně hájit zájmy a práva církve může pouze SR ČCE. (UA ČCE).
[4] . července 1977 V. Kejř napsal dopis na Světovou radu církví generálnímu tajemníkovi Světové rady církví do Ženevy Konradu Raiserovi, v němž zevrubně informuje o dění v ČCE a zde připomíná, že existuje „malá, ale agresivní skupina kazatelů, která se označila názvem Nová orientace. Vyrostla ze svérázného pojetí některých základních theologických otázek, čímž se značně odlišila od theologie církve.“ A dále připomíná, že tato skupina neuposlechla jeho varování a vyvolala krizi v církvi. Synodní senior tak odpovídá na dopis ze SRC ze Ženevy (21. 6. 1977), v němž se K. Raiser dotazuje na dění v ČCE, protože obdržel od faráře A. Kocába kopii petice (ze dne 25. května 1977). Zástupce SRC se ptá, co si o petici myslí ústředí ČCE a jak má informovat zahraniční veřejnost. (UA ČCE, Karton: Krizové období 1974–1976, Charta 77, kopie též v archivu komise CC).
[5] Křesťanská revue 15. 2. 1947, s. 33n, J. B. Souček, Političnost a nepolitičnost křesťanství, Jaromír Procházka tímto citátem předznamenává své dílo Evangelíci za vlády jedné strany (nevydaný rukopis – v archivu Cesty církve)
[6] J. L. Hromádka, Český bratr 1937, s. 80 – těmito slovy zakončuje Pavel Otter v listopadu 1977 své samizdatové pojednání „Víra a politika – k seniorátní zprávě pro 13. konvent Východomoravskéhoseniorátu v Gottwaldově dne 19. 11. 1977“. (Archiv Jana Šimsy, nyní archiv CC, elaborát v rozsahu dvou stránek)..
[7] HLAVÁČ, Pavel. Jednání o nových církevních zákonech v letech 1948–1949, Eman, samizdat, 1989.
[8] První vydání bylo určeno pro americké krajany, pro českou veřejnost ji vydal F. Laichter. O umlčené kulturní epoše, Kus nakladatelské historie, Academia, EMAN, (v tisku – 2016).