Vzpomínky na evangelické brigády

Byl jsem před rokem v únoru vyzván Martou Kačerovou, abych napsal něco o brigádách, neboť pamětníci mizí a řada věcí není nikde zaznamenána. Jsa odkázán na lůžko v nemocnici a rozvažuje, že už nejsem žádný mladík a že můj život je vyměřen, sepíšu aspoň některé věci. Tradice brigád vznikla na půdě YMCA. Brzy po válce začala do Jeseníků jezdit prof. Božena Komárková a spolu s ní řada studentů. Byly to předně osady Josefová a Aloisov, dvě vesničky odlehlé od civilizace (vystupovalo se ve stanici Branná na trati Hanušovice – Jeseník), které zůstaly po válce, po odsunu Němců, už neobydleny, ale bylo možno ještě v nich bydlit. Pohraničí potřebovalo ochotné ruce, které by zalesňovaly spousty hektarů bývalých pastvin a ošetřovaly malé porosty. O počátcích této práce by mohla vyprávět prof. Božena Komárková, farář Jan Šimsa a jiní, kteří zůstali této tradici josefovské věrni i po další léta (Jan Čapek, Petr Čapek).

1951

V roce 1951 využilo této tradice ústředí mládeže naší církve a svolalo na toto území celou řadu brigád. Oběžníkem Synodní rady byly sbory upozorněny na to, aby se přihlašovali mladí lidé k pomoci v pohraničí. Přihlásilo se několik set mladých lidí a pracovali kromě Aloisova, Josefové také v Ostružné,  na Františku, Branné atd. - to by bylo možno jednoduše zjistit v archivu synodní rady z roku 1951. Sám jsem se žádné z těch brigád nezúčastnil, neboť jsem byl zavolán na stavbu mládeže na celý měsíc.

1952

V roce 1952 se ústředí církve spojilo s KBF a svolalo velikou brigádu na výstavbu socialistického Ostravska – Poruby. Tato brigáda běžela rovněž po celé prázdniny a účast byla dosti veliká. Asi 120–140 ve dvou bězích v červenci a asi 80–100 v obou bězích v srpnu. Vedení obstarávali z KBF asistenti.

Pracovalo se na různých pracovištích – po několika lidech (vykládka vagónů, pomocné práce kopáčské, stavební, atd.). Bydlelo se v již dokončených ubikacích. Pospolitý život byl velmi slabý. Pobožnost večer, jinak v podstatě nic. Zde jsem byl po celý srpen. Tam jsem se pokusil přece jen trochu zorganizovat společný život spolu s Kájou Trusinou. Protože ani neděle nebyly ničemu věnovány, vyřídili jsme na sboru v Hrubé Lhotě, že nás přijmou a udělali jsme velmi pěkný výlet na Lhotu. Bylo nás 30 až 40, což byla polovina 4. turnusu.

V Josefové pokračovala brigáda jako v jiných letech, a protože porubská brigáda končila týden před koncem prázdnin, řada z nás se pak nechala pozvat do Josefové Jendou Šimsou. Porubskou brigádu jsem ve svých 18ti letech hodnotil velmi negativně. Byla vším jiným, nežli jsem očekával – jsa odchován pospolitostí Sázavy. Skupiny lidí zcela odkázaných na sebe, žádný pospolitý život, pobožnosti večerní navštěvovány nepříliš hojně. O to mileji na mne pak působilo společenství josefovské. Tehdy jsem si uvědomil, jak velkoakce a velkomanie, která se tak dostávala do popředí v životě veřejném, je nevhodná pro tyto věci.

Porubská brigáda měla ovšem ještě další dopad. Jeden z reformovaných bohoslovců, Bela Dobos, prohlásil v jedné diskusi, že Stalin je ďábel. Toto tvrzení samozřejmě nezůstalo utajeno a znamenalo důsledky, pro Belu přerušení studia (tuším). Bylo učiněno poněkud předčasně. Stalin zemřel až v březnu 1953. Ovšem fakulta a zvláště ředitel semináře B. Pospíšil s tím měli spoustu tahanic.

1953

V zimě 1953 jsme s Kájou zorganizovali v Karlovicích u Vrbna vánoční a pololetní pobyt bohoslovců a jejich ctitelek, případně členů jejich širší rodiny. Samozřejmě nás nijak netrápila otázka nějakého povolení a podobných věcí. Ani jsme nevěděli, že se něco takového očekává a žádá. Bylo tam asi 30-40 lidí.

Brzy na to jsme začali přemýšlet o letní brigádě. Protože se nic nedělo, informovali jsme se, co se bude dělat, neboť se nám zdálo, že už je čas. Zjistili jsme, že se nic dělat nebude, protože KBF není ochotna nic na sebe vzít a organizovat. Zarmoutilo nás to a přemýšleli jsme, co dál. Po několika rozhovorech s B. Pospíšilem a děkanem J. L. Hromádkou se vykrystalizovalo, že fakulta nic organizovat nebude, synodní rada nemůže (anebo to nebyl ochoten nikdo dělat), ale že kdyby nějaká organizace fakultní si to vzala na sebe, snad by v malém rozsahu něco šlo. Během roku jsme založili na fakultě sportovní organizaci. Chtěli jsme hrát v soutěži basketbal a volejbal, pronajímat si tělocvičnu. Oba jsme byli funkcionáři DSO (dobrovolná sportovní organizace) Slavia na KBF, registrované řádně jako sportovní organizace. Snad se zde sluší zmínit ještě i to, že v roce 1952 existovala na KBF organizace ČSM (Československý svaz mládeže), řádně ustanovený se svým výborem. Ten se spolupodílel na brigádě v Porubě. Ve školním roce 1952–1953 ovšem došlo ke zrušení této organizace a jejímu rozpuštění, protože už nebylo vhodné, aby bohoslovci měli svůj ČSM. Na schůzi přijali téměř všichni tuto zprávu bez vzrušení a souhlasili s tím. Asi 12 bohoslovců – a my s Kájou jsme byli mezi nimi – jsme s tím nesouhlasili a odvolali jsme se. Nebylo to nic platné. Léta, kdy církev byla volána, aby se zapojila do výstavby socialismu, faráři byli zváni, aby byli na 1. máje na tribunách a podobně, končila. Církev začala být považována spíše za cizí těleso. Protože jsme měli sportovní organizaci, navrhli jsme, že brigádu bude v roce 1953 pořádat DSO Slavia KBF. Tak se také stalo. Nesmírnou ochotou sestry Marty Kačerové, která měla své srdce pro tuto práci, se mohlo pak vše dělat v součinnosti se synodní radou. Ta posílala pozvánky, sbírala přihlášky, dávala pokyny. Nevím už přesně, jak to bylo formulováno. Jestli jako doporučení synodní rady pro brigádu DSO Slavia nebo jako pozvání na brigádu, kterou má na starosti DSO Slavia KBF.

V roce 1953 jsme se statky či lesy jednali jako Slavia a razítko bylo DSO Slavia při Komenského fakultě Praha. To bylo zcela vyhovující. Všude jsme samozřejmě říkali, že jsme bohoslovci, takže nám říkali faráři. Dělali jsme s Kájou práci organizační, rozdávali přihlášky, které se sbíraly na synodní radě u Marty Kačerové. Marta měla kvůli nám napomínání synodního kurátora, že si od dvou bohoslovců nechá říkat „Marto“ a musela slíbit, že nás požádá, abychom jí říkali „sestro Kačerová“. Řekla nám to ovšem až po řadě let, kdy jsme byli důstojní faráři a mohli jí říkat „Marto“. Marta pak posílala pokyny, zajišťovala kupé ve vlaku, vyřizovala 50% slevu na dráze, což bylo tehdy možné. Marta stála vzadu jako člověk, který odře všechnu práci a popularitu nechává druhým. Nedovedu si ovšem představit, jak by práce s brigádami vůbec šla bez Marty. Bratru tajemníkovi Pospíšilovi jsme museli slíbit, že budeme střídmí a nebudeme dělat nic velkého. V létě 1953 byly dva běhy brigády v Karlovicích u Vrbna.

Zásluhou mého otce, seniora Miloše Šourka, tam církev převzala majetek po evangelické německé církvi – církevní budovy. Byla to modlitebna, v ní dole byt a nahoře řada velkých pokojů. Vedle modlitebny stála „stará škola“, dřevěná budova s velikou místností dole, kuchyní a pokojem nahoře a s ještě menším pokojíčkem pro léto, z něhož se stal štáb. Bylo tam možno umístit 40 až 50 lidí. S Kájou jsme do Karlovic často jezdívali pracovat, v pátek večer jsme přijeli, dřeli dlouho do noci, pak sobotu a v neděli ráno jeli do Buntálu na faru ke Staňkům. Ilko nám dělával topinky na novém vynálezu – topinkovači. Trvalo to nekonečně dlouho, ale Ilko byl velmi hrdý.

V Karlovicích jsme chystali věci pro zimní programy a tak nám byly blízké. Proto jsme dostali nápad zkusit se ubytovat někde tam a někde najít práci pro mládež. V lese to nešlo, neměli zájem. Někdo ale poradil, že šest kilometrů od Karlovic je Státní statek Jelení, a tak jsem se tam rozjel. První dojem byl skličující. Našli zrovna účetního statku, který se oběsil před několika dny. Ale vedoucí statku byl ochoten nás přijmout do práce, platit cestné a stravné pro brigádníky – to bylo pro nás nesmírně důležité. Chtěli nás na sena, jednocení řepy, trhání plevele v bramborách. Domluvili jsme se také, že nás budou vozit na vlečce, ráno do práce a odpoledne z práce: ráno to fungovalo celkem spolehlivě, odpoledne už méně. Protože jsme měli zkušenosti z Poruby, hledali jsme někoho, kdo by dělal spirituála. Na první běh jím byl Jaromír Sklenář z Hořátve. Veliký zpěvák, neustále zpíval árie z oper a operet. Dokonce uspořádali také operetní kabaret na konci 1. běhu, který vymýšleli a silně zapůsobila píseň: Má koruna, zpevněná, zlatem podložená, je měna (bylo krátce po měnové reformě). Jaromír se staral o duchovní program  vždy odpoledne. Ráno připravovali bohoslovci, večer další. Kdo na II. běhu dělal spirituála, již nevím. Měl tam být nějaký den senior M. Šourek, ale přišly nějaké neodkladné věci v seniorátu, tak nemohl.

Na I. běhu vařily jakési sestry, tuším z Nymburka. Nebylo to zcela jednoduché. Na II. běh se nabídl Bobeš Dittrich, farář v Krupé. Přijel se svým chlapcem Janem. Jeho vaření bylo naprosto uspokojující. Se vším si uměl poradit. V I. běhu bylo nejhroznější, když jsme dostali živého berana a museli si ho zabít a kuchařky nevěděly, co s tím. Masa bylo málo, tohle byla vítaná pomoc do kuchyně, která ale moc využita nebyla. S takovou věcí si Bobeš poradit uměl. Kdo nás velice mile překvapil, to byli bohoslovci. Z Poruby jsem neměl příliš veliké mínění. Ale v Karlovicích byli výborní – v práci i doma. Zvláště Jaromír Strádal, Jenda Dus, Pavel Říčan, Jenda Trusina, Vlastík Jaša – jemuž brigáda pomohla k tomu, aby konečně začal neodolatelnou známost a po dvou letech vplul do blaženého manželského přístavu – i ostatní bohoslovci a bohoslovky byli výborní. Velmi nám pomáhali a ačkoliv jsme s Kájou byli mladší, respektovali nás velice. Práce byla konána velmi dobře. I vedoucí statku a agronom Eda, který nás ponejvíce vedl, pěli jen slova chvály. Skutečně se pracovalo dobře. Byli jsme s Kájou svorně jednotní v pojetí, že lajdácká práce je také svědectvím o naší víře. Tak jsme také brigádu vedli. Možná, že jsme byli až hodně přísní, ale zde jsme nechtěli slevit. Také osazenstvo nám v tom pomáhalo. Celý běh brigády byl pak nesen tím, čemu říkával Kája  „svatost“. Jednou mi se steskem po letech říkal, že má pocit, že už jen brigády u nás ještě mají ráz svatosti. Souviselo to také s tím, že každý turnus byl zakončen večeří Páně a všechny dny byly nějak poznamenány touto skutečností. Měli jsme mnoho diskusí s profesorem Smolíkem o „svátostném prostoru“. On považoval večeři Páně na brigádě za nepatřičnou. Nikdy jsme s tím nesouhlasili a byli jsme vděčni Ilkovi Staňkovi, do jehož sboru jsme obvodem patřili, že nám vždy ochotně půjčil kalich. Večeře Páně vnášela vskutku svatost do celého společného života. Ačkoliv jsme byli pro řád a kázeň, nechtěli jsme být tvrdí. Byl jsem odchován Sázavou a jejím nesmírně přísným režimem, kde neplatily výjimky. Tak jsme to dělat nechtěli. Byli jsme benevolentnější. Jednou mi říkal jeden kolega, který se mnou byl: „Dejte si pozor, půjdete někomu za kmotra.“ Nikdy jsme nešli. Ve věcech lásky jsme byli s Kájou dost puritánští a dávali jsme to najevo. Neměli jsme rádi žádné důvěrnosti flirtu a možná, že jsme až nemilosrdně někoho napadali. Ale když jsme viděli rodící se lásku, raději jsme s Kájou dávali takové lidi spolu pracovat. Když se nám zdálo, že je to jen hra, tak jsme zařídili, aby spolu v práci nebyli. Měli jsme zřejmě ve svých devatenácti a dvaceti letech hodně odvahy. Jednou jsme večer pod stromem s Kájou seděli a hovořili a trochu chtěli vědět, jestli nějaká dvojice se večer netoulá. Pak jsme nachytali jednu. Potrestali jsme je tím, že se několik dní museli ¼ hodiny před budíčkem hlásit na štábu. Oba jsme si pak vzájemně nadávali, jak jsme potrestali sebe a ne je. Každý den jsme byli buzeni dříve. Kája sám byl velkým zastáncem biskupského zřízení, já demokracie. Často jsme se kvůli tomu přeli. Ale nakonec to bylo tak, že Kája byl demokratičtější a já biskupštější. Zřejmě každý byl pro to, co cítil jako pokušení pro sebe, až paní prof. Komárková to vyřešila, když nám řekla, že náš způsob vlády je autoritativní demokracie.

Ještě k večeři Páně na druhém běhu 1953. Byla tam s námi Milena, kterou přivedla její přítelkyně z ateistického prostředí, jinak jsme všichni byli z církve. To se později také měnilo a brigády byly jednou z velikých misijních příležitostí. Skutečnost žitého křesťanství na Milenu hluboce působila. Když měla být večeře Páně, někdo mi řekl, že někde pláče. Měli jsme spolu dlouhý rozhovor. Bylo jí líto, že nemůže jít s námi, ač by chtěla. Nebyla ani pokřtěna. Tehdy se mi zcela objasnilo, že rozhodující je víra, anticipující i křest i církevní příslušnost. Tak jsem jí to řekl a pro ní to byla jedna z nejšťastnějších chvílí života. Nechala se pokřtít. Po letech se ale vdala za přesvědčeného ateistu a vyhlásila nám boj. Když jsem jí poslal ordinační oznámení, složila k tomu hroznou báseň o kněžourech-černosukenících. A přesto myslím, že ono rozhodnutí, které jsme spolu s Kájou i kazatelem udělali, že má jít k večeři Páně, bylo správné. Ne každá brigáda je vskutku svatá. V roce 1953 opravdu byla. A pak ještě někdy – když jsme zpívali žalmy po vyjednocené řádce řepy. Důsledek brigád byl i v dalším ohledu. Když jsme končili, přemýšleli jsme, jak se sejít. Řada byla z Prahy, nebo v Praze studovali. Každý patřil do jiného sboru. Přemýšleli jsme s Kájou, jak to udělat, abychom lidi netahali z jejich sborů. Sami jsme chodívali již v neděli večer k Martinu ve zdi, ač bohoslovci většinou chodili na večerní bohoslužby u Michala v Jirchářích. Zvláště od zimy 1953 jsme se tam scházeli každou neděli večer. Po brigádách se kruh martinářů rozrostl velice a byli přiváděni další a další a v krátké době byly bohoslužby u Martina bohoslužbami mladých lidí, takže profesor Souček brzy začal uvažovat, jak pracovat pro tento spontánně vzniklý kruh.

1954

V roce 1954 pokračovaly brigády stejným způsobem. Protože přece jen bylo cítit jakési nepatrné uvolnění dané smrtí Stalinovou a Gottwaldovou v roce 1953 a protože z roku 1953 nebyly žádné negativní zprávy, nebylo námitek, aby brigády pokračovaly. Byly to opět Karlovice na dva běhy. Vedoucími jsme byli s Kájou, faráře nám dělal tentokrát bratr farář Ladislav Horák z Hodonína. Práce byla stejná jako v roce předcházejícím. Účastníků bylo více a mnozí z nich neměli příliš dobrý vztah k práci. Zvláštní potíže jsme měli se skupinou, která si říkala „páni“. Byli to veselí kluci, velmi dali na Jiřího Tichotu (dnešního šéfa Spirituál kvintetu) a přes Jirku bylo možno je trochu zvládnout. Bylo méně bohoslovců, řada z těch, kteří byli vloni, skončila fakultu. Vznikla celá řada dvojic i mezi těmi, kteří stáli v čele, a to mělo negativní vliv. Slovo apoštolovo, že když někdo „má ženu“, v tomto případě děvče, že se stará především o ni, platilo i tady. Vím, že jsme pak s Kájou o tom hodně hovořili a říkali si, že je buďto lépe s děvčetem nejezdit společně, anebo si poručit tak tvrdou kázeň, aby kvůli tomu brigáda netrpěla.

Zvláštním, krásným rysem brigády byla skupina dorostu z Vinohrad, který jsme s Kájou vedli a kteří přijeli téměř všichni (asi 14 lidí) a kteří tam prožili velké chvíle. V roce jsme rozepisovali takové osnovy pro čtení Bible pro každého a každý si podle toho četl Písmo. Tady jsme se scházeli mimo program každý den, abychom společně četli tyto oddíly jako vinohradská skupina. Jako příklad na zasmání nám na dlouhou dobu sloužila hra: Koho máš nejraději, při níž se užije dost legrace, zvláště když jsou lidé popárkovaní. Při této hře jsme dolovali odpověď z Honzy Kotrbáčka a on chudák nevěděl, co říci. Když už bylo vše vyčerpáno a on vyjmenoval, co mohl, pravil nakonec s jakýmsi ostychem: Vy mi nebudete věřit, ale já mám nejraději svou vlast. Pak jsme ho vysvobodili. Když na to vzpomínám, říkám si, zda by si dovedl někdo vůbec představit, že by dnes někdo z mladých lidí takto odpověděl? Spolehlivě nám vařil Bobeš Dittrich. Při druhém běhu jsme byli postaveni před nesnadnou otázku. Vedení statku pro nás zřejmě nemělo dost práce a tak přišli s tím, aby jedna skupina – asi 15 až 20 lidí – odjela na několik dní do Holčovic, tam bydlela a pracovala. Nepodařilo se to usmlouvat, aby nás vozili. Viděli jsme dost nesnadnou situaci, protože se jednalo o pospolitý život, program, pobožnosti. Nakonec jsme přijali požadavek statku a poslali tuto skupinu. Vedoucím se stal Kája, vybírali jsme lidi a vybírali jsme podle svého soudu ty lepší - protože jsme nevěděli, jak se bude bydlet a pracovat. Asi 30 až 35 jich zůstalo, se mnou a se spirituálem.

Nebylo to snadné. Skupina v Holčovicích se lehce sžila a srostla, my jsme se potýkali s více problémy. Když se asi po čtyřech dnech vrátili, byla z nich velmi dobrá parta, která ovšem nepříliš dobře působila svým partnerstvím mezi ostatními. Dělali to, co dělají takové skupiny vždy. Chválili, jaké to bylo, chtěli to aplikovat na všechny, atd. Nebylo snadné opět dát brigádu dohromady. Každá parta působí nedobře ve společenství. Ale říkal jsem si: dobře ti tak. Aspoň slížeš, co jsi také dělal na Sázavě. Tam se střídali účastníci po týdnu a druhý týden zůstávali jen někteří. A ti založili partu. Pokud zůstala většina, noví se přizpůsobili. Ale když ze šedesáti zůstalo patnáct, pak obyčejně seděli u jednoho stolu, chodili na výlet a odmítali se integrovat. Protože byli sehraní, působili rušivě. Patřil jsem ve svých šestnácti a sedmnácti mezi ně. Ještě nedávno mi kdosi vyčítavě říkal, že jsme si nevšímali druhých a že jsme byli povýšení. Myslel na Sázavu. Říkali to vždycky ti, kteří přijeli na další týden a našli hotovou partu z předchozího týdne. Tento problém byl i na brigádách, i když čtrnáctidenní turnusy působily, že na další běh zůstávalo nemnoho lidí.

Obdobným problémem je i otázka party z minulého roku. Přijede skupina, která byla před rokem spolu a chce opakovat stejná slova, stejné zážitky jako vloni. Jenomže prostředí je jiné. Herakleitovo slovo, že nikdy nevstupujeme do stejné řeky, platí také zde. Často takové úsilí loňské party působí velmi rušivě a někdy se musí stát, že se vedoucí musí postavit i proti svým vlastním tradicím, které chtějí být za každou cenu opakovány. To se nám stalo jednou s dadštinou. Překrásná, vtipná věc, která nadchla jeden běh hodně studentské a intelektuální brigády. Všichni se učili dadská slovesa, počítání, hodnosti důstojníků atd. Za rok byla struktura jiná. Přibylo učňovské mládeže. Někteří tvrdošíjně vnucovali dadštinu. Ač jsem ji vloni sám zaváděl, musel jsem se postavit proti. Hrozilo to rozbít společenství. Liknavost statku v Holčovicích zaplatit brigádníkům zbytek peněz nás v listopadu hnala do Albertic k jednání. Konečně jsme peníze dostali. Ale naše důvěra byla narušena a zdálo se nám, že nebude dobře možné pokračovat v Jelení.

1955

V roce 1955 jsme jednali s lesy rozdělenými na větev pěstební a těžební. Objevili jsme překrásný kus země patřící do obce Heřmanice, místo asi deset kilometrů od Vrbna, které se jmenovalo Drakov. Tam byli ochotni nás přijmout do práce. Další jednání se vedlo ve Vrbně s možností bydlet v domě církve ve Vrbně. Obě jednání se podařila a tak do prázdnin 1955 jsme šli s koncepcí už větší. Čtyři běhy po celé prázdniny na Drakově, dva běhy v červenci ve Vrbně. Adolf Petr byl ochoten vzít si na starost Vrbno (nebo to bylo o rok dřív?). Na pomoc mu byli přidání Jarda Vetter a Pavel Filipi. My s Kájou jsme si rozdělili Drakov. Spolu jsme měli vést první a čtvrtý běh, druhý Kája, třetí já s Járou Markem (?). Jako spirituála jsme měli na třetím běhu far. Vlastimila Slámu z Litoměřic a na čtvrtém běhu far. Josefa Voborníka ze Soběhrd. Červencové běhy na Drakově byly hodně obsazeny (asi 35 až 40 lidí), srpnové méně. Ve Vrbně bylo asi 25 lidí na oba běhy. Jaký byl Drakov? Nastěhovali jsme se do ubikací, které byly postaveny pro lesní dělníky, na pěkném místě v lesích, asi 15 minut od hájenky Drakov, která mi učarovala svou krásou. Ta však patřila pěstebnímu resortu lesů, takže tam bydlet nešlo. V ubikacích nebyla velká místnost kromě jídelny, ale tu nešlo vždy používat. Pracovalo se na snášení klestu. Práce byla těžká a namáhavá, vybavení – rukavice – žádné. Pro dívky to bylo velmi těžké, zvláště vytahovat velké větve z pod neodvezených stromů. Hodně pršelo, ne všichni měli holínky. Účastníky tvořila řádka lidí od Salvátora (loňští páni) a tak nebylo snadné zvládnout pracovní morálku. Ale přece jen se to podařilo, protože jsme nebyli s Kájou jen dva, ale měli jsme další pomocníky. Problém byl s okolím ubikací. Záchody nevyvezené, byla to hrozná situace. První běh jsme jakž takž zvládli. Na druhý zůstal Kája sám. Když jsem se po čtrnácti dnech vrátil, byl Kája zcela vyčerpán. Bylo to nad jeho síly. Stále hodně pršelo, pracovní morálka byla špatná a na ubikacích se začaly hrát po celé dni karty. Nebylo možné lidi od toho dostat. Lesáci projevovali nespokojenost s prací. Bylo jim jasné, že při takovém vybavení (holínky, ani pláště do deště, ani rukavice nešlo ani půjčit) není dobře možno ve stálém mokru pracovat. Také to, že práce je těžká na tak mladé lidi, nezvyklé těžké práci. Během druhého běhu se domluvili jednak o našem převedení pod pěstební oddělení, jednak pod státní statek v Heřmanovicích. A tak, když jsem přijel, zjistil jsem, že bydlíme na hájence Drakov. Kousek od hájenky byla skála, pod ní tekla říčka Opavice. Z druhého běhu zůstávalo na třetí jen velmi málo lidí. Když jsme se loučili s Kájou, byl hodně sklíčený. Zdálo se mu, že to se svou laskavostí nezvládl. Měl opravdu těžkou situaci. Na třetí běh přijel jako spirituál Vlastík Sláma z Litoměřic. Přivezl sebou několik lidí. Zvláštní postavou byla německá dívka Růža, která stále zpívala - a velmi krásně - píseň  „Sah ein Knad ein Röslein stehen“. Druhou postavou byl námořník Olav. Přijela skupina šesti chlapců a děvčat z Dejvic, s velmi výraznou Lídou Dědinovou. Ti mne pak po brigádě přemluvili, abych šel vést skupinu mladší mládeže do Dejvic. Velmi se mi nechtělo opustit Vinohrady, ale byla tam už řada schopných lidí po naší tříleté práci s Kájou; a tak jsem nakonec slíbil. Skupina čítala asi 25 až 30 lidí a atmosféra se zcela změnila. Laskavý přístup bratra faráře Slámy, několik dobrých sdruženců ze Šumperka, kluci Markovi, Milan Vondráček, Šimkovi, dalo rychle zapomenout na trable prvního měsíce. Dvanáct lidí si bral do práce pan hajný Mourek. Ostatní jezdili (anebo chodili) do Heřmanovic - asi půl hodiny cesty. Domů se většinou chodilo pěšky. Pracovalo se ještě na senách a hlavně na bramborách a řepě. Byla to lepší práce a počasí bylo krásné, ostatně za celých 30 let pozorování jsem mohl zjistit, že v první půlce srpna takřka neprší.

Tehdy vznikl spolek, kterému jsme říkali BROHTR (= bramborovoohnicový trhací trust – byla to doba tvoření zkratek). Bylo to jedno veliké vnitřní vítězství. Trhali jsme ohnici, každý řádek nebo dva, a bylo to tak, že šikovnější prošli řádek a na konci pole si sedli a čekali. Někteří nemohli stačit – ani ne tak pro lenost, jako spíše pro slabost a nešikovnost. Někdy to také bylo tak, že třeba deset nebo dvacet řádků bylo velmi zaplevelených a pak několik zase málo. A tak někteří měli práce méně. S Lídou Dědinovou jsme vymysleli systém pomoci – vzali jsme tři nejslabší vedle sebe a začali jim pomáhat. Přestali být pozadu. Pak jsme poprosili někoho ze šikovných lidí, jestli by nechtěl vstoupit do BROHTRu. Přibrali jsme další slabé. Nakonec byla většina lidí členy BROHTRu. Společně se šlo dlouhým lánem a šikovnější pomáhali slabším. Na nečleny jsme byli přísní a nepomáhali jsme jim. To byli ovšem ti lepší, ale také ti, kteří rádi rychle prošli řádek a sem tam něco zapomenuli. BROTHTR pak žil v našich myslích jako způsob laskavé pomoci slabším, při níž oni neměli pocit, že jim někdo pomáhá ze soucitu, ale z vědomí solidarity.

I čtvrtý běh pokračoval velice krásným způsobem. Počet lidí se zmenšil po skončení třetího běhu, přijelo několik nových lidí, bylo nás asi dvacet nebo dvacet pět. Vedení zůstalo na mně. Kája přijel na pár dní a když viděl, že není třeba jeho pomoci, odjel se připravovat ke zkouškám.

Spirituála dělal vynikajícím způsobem bratr farář Voborník. Byl tam i se svou ženou. Získal si naše srdce a my jeho. Při cestách z práce se pokřikovala hesla: Americké agresory utopíme v Čínském moři a: chceme společné hranice s lidovou Čínou. Když pak za rok přijel vlakem do Polubného – Kořenova, už z vlaku burácel jeho hlas těmito hesly. Jenže po vystoupení S. M. Chruščova na XX. sjezdu KSSS se vztahy s Čínou ochladily a tak jsme mu ukazovali, ať nekřičí. Nedal se zmást. Až po vysvětlení jsme pak skončili. Ale myslím i na jeho duchovní činnost, pobožnosti. A vděčně myslím i na to, jak jsem mu jednou jako mladý vikář psal sklíčený dopis, že jsem měl na bohoslužbách 3 až 4 lidi, a on mi poslal okamžitě povzbuzující dopis. Výraznými postavami Drakova byly svou neskonalou službou pro druhé Věrka Kellerová a Milena Valentová. Veselou postavou byla Majka z Dejvic. Ta sebou přivedla Mirku Beránkovou. Co rozhovorů jsme s ní měli a co se jí napřesvědčovali, aby nešla do vojenské školy pro dívky. Vyrostla v rodině, kde nebylo porozumění pro vzdělání a ona moc chtěla studovat. Bylo to hluboké děvče. Když se s ní Kája po dvou či třech letech setkal a hovořil s ní, byl zcela zděšen poznáním, jak může někdo tak lehce sklouznout do naprosté povrchnosti. Ostatně to byla naše zkušenost napořád. Zkušenost trpká a bolestná. Proč se takoví krásní lidé tak změnili? Proč se tak nechali zviklat ve víře? Proč odpadli? V čem byla chyba nás, kteří je vedli, měli na ně vliv a působili na ně?

Před očima mi defiluje řada postav. Mnohé potkávám, když někam přijedu, jako lidi, kteří zůstali věrni své víře. Ale další vidím jako ty, kteří docela zlhostejněli a je jim všechno jedno. Samozřejmě některé potkávám jako ty, kdo si nesou svou hlubokou sympatii. Ale někteří se přihlásili mezi přímé odpůrce křesťanství, nejen že vystoupili z církve. Lída Dědinová a Milena Valentová patřily v tomto ohledu mezi mou největší bolest a dodnes patří. Dodnes je mám ve svých modlitbách. Po léta o nich nevím, ale vždy mi přicházejí na mysl slova německého důstojníka z knihy R. Fangena Anděl světla, který říká faráři Knutovi, když si vyprávějí o padlém Carstenovi, a důstojník vypráví o tom, jaký měl Carsten sen den před tím, než padl (on, ateista, bojovník proti křesťanství slyšel ve snu zvony a šel s rodiči do kostela): „Ten váš křesťanský Bůh už nepustí toho, koho jednou zajal.“ Zdá se mi, že tato slova platí o mnoha z těch, kteří byli zajati Bohem a odešli od něho. Ale otázka zůstává.

Proč odešli? Jistě o řadě z nich platila výpověď: „Démas mne opustil zamilovav tento svět.“ (2. Tim 4) Ale není možné si odpověď jen takto zjednodušovat. Dali jsme jim skutečně duchovní výzbroj? Žili jsme, četli jsme Bibli, modlili se, ale řada z těchto chlapců a děvčat se vracela do prostředí, kde se o ně nikdo nestaral, neměl o ně péči. Možná, že jme měli tyto lidi více svěřovat druhým, aby jim psali, modlili se za ně, občas je pozvali. Těch lidí bylo tam moc. Nebylo možné to všechno obsáhnout. A nevytvořili jsme potřebný systém péče. Žili jsme s Kájou tak samozřejmý život víry. Ne, že by nás netrápila řada otázek, ne že bychom byli vždy jistí, bez pochybností. Ale asi měla pravdu jedna dívka, která napsala, že by bylo lépe věnovat se lepším věcem, než je křesťanská víra. A že se nás z toho pokoušela dostat. „Ale vy jste byli tak prostoupeni Bohem, že to nešlo.“ Bylo nám někdy těžko pochopit lidi, kteří nebyli tak prostoupeni Bohem. Kája pro to měl ovšem větší porozumění než já. Byl trochu střízlivější a věcnější. Vzpomínám na jednu jeho ironickou poznámku, když jsem mu vykládal, že jsem se byl modlit s jednou dívkou v katolickém kostele. „Kdyby si tam byl s jedním klukem, bylo by to daleko lepší.“ Je to naprostá pravda. Možná, že mnohé odcizení, ke kterému došlo, bylo dáno tím, že ti lidé nebyli přitahováni Bohem, ale erotikou. Někdo se jim líbil a ve svém mládí se zcela vcítili do role těch, kteří hledají Boha, a místo toho to byl jenom eros. Vzpomínám, jak jsme jednou seděli u stolu a psali verše z Bible jako záložky na rozloučenou. Dvě dívky psaly verš z proroka Jeremiáše: „Nejlstivější a nejpřevrácenější jest srdce lidské. Kdo vyrozumí jemu.“ Jedna z nich vždy pohladila tužku. Patřila mládenci, po kterém toužila – proto to lstivé srdce. Pak kdosi přišel a četl verše. Říkal dívkám: „Proč to nedopíšete?“– „Kdo vyrozumí jemu? Já Hospodin ....“ Je to jedno z největších pokušení křesťana v mládí. Záměna těchto věcí. Myslí si, že chce někoho získat pro Boha a místo toho ho chce pro sebe. Cítí se poslán jako apoštol druhých a nevede ho láska Boží, ale erotická. A co otázek víry nesouvisí s vírou, ale s neuspokojeným vztahem k druhému chlapci nebo dívce. Šťastné zamilování naráz vyřeší spoustu pochybností víry, nešťastné vytáhne vše na povrch. Jistě, člověk je celistvá bytost a jeho víra souvisí i s jeho erotem a je jím ovlivňována. Ale víra je něco hlubšího. K Bohu, k osobní víře v Ježíše Krista musí člověk dorůst jako k tomu, co nezávisí na tom, jestli se zamiloval šťastně nebo ne. Snad ještě veselá historka z Drakova: hájenka krásná, vše milé, ale nebyl tam záchod. Co dělat? Přemluvili jsme traktoristu, aby vzal vlek a šli jsme k jedné bouračce ve vsi, naložili záchod a dovezli jej za velikého jásotu brigádníků. Z posledního běhu na Drakově odjeli všichni stopem. Výjimku tvořil Jan Ryšavý, kněz, dítě nádražáka a Věra Kellerová s nohou v gipsu. Už si nedovedu vzpomenout, proč Drakov byl jen jednou.

1956

Roku 1956 došlo k reorganizaci v lesích, spojilo se pěstební a těžební oddělení, jestli nás nechtěli, to nevím. Statek by nás bral všemi deseti, ale neměl ubytování. Lesy hájenku nechtěly půjčit. Podobně to vypadalo i s Vrbnem. Práce byla daleko. Tak se hledaly nové možnosti. Kája šel na vojnu, už jsem neměl s kým hledat. Adolf Petr našel možnost v Domašově. Zůstali v Jeseníkách. Jarda Vetter s Pavlem Filipi vedli brigádu v Novém Městě pod Smrkem. Já jsem se ptal někde na ministerstvu lesů, kde hledají brigádníky. Dali mi několik typů. Jeden byl Jizerka. Byli jsme s Kájou v těch končinách v roce 1955 na kursu pro instruktory volejbalu vysokých škol. Jako DSO Slavia jsme hráli v pražské soutěži a dokonce s úspěchem. Něco jsme vyhráli a tři soupeři se nedostavili. Rázem jsme se octli na druhém místě tabulky. Stavební fakulta proti nám postavila nejsilnější mužstvo – šlo o první místo. Rozdrtili nás naprosto bezproblematicky. Jiný rok jsme prohráli slušné umístění díky tomu, že se závěr hrál o prázdninách.

Volejbalová instruktáž byla blízko Jablonce nad Nisou. Odtamtud jsem se vydal hledat Jizerku. Po vystoupení z autobusu jsem si přečetl na oznamovací tabuli, že Polubný je vůl, zeptal jsem se a šel. Cesta asi sedm se vinula krásnými lesy. Na kraji Jizerky dům jako stvořený pro brigádu. Kus dál polesí. Dohodli jsme se. Celé prázdniny, bydlení v tom domě, který se mi líbil, práce – sázení stromků, ožínání, někdy klest, seno. Stravování v závodní kuchyni – tedy o starost s vařením méně. Brigáda 1956 byla už hodně rozsáhlá. Čtyři běhy Jizerka, dva nebo tři Domašov, dva Nové Město. Vše zorganizováno synodní radou s neúnavnou Martou Kačerovou. Vedení na Jizerce: I. běh Šourek a Jan Trusina, II. běh Dušan Marek, III. běh Šourek a Vondráček. V podstatě šumperáci byli schopni už mít na starosti vedení. Jako spirituály jsme pozvali na I. běh Jana Šimsu, na II. běh Jos. Voborníka, na III.běh Vl. Slámu a na IV. běh? První běh většinou sázel stromky, systém BROTHR fungoval v nezměněných podmínkách. Jizerka byla krásná brigáda ve všech bězích. Byla plná radosti. I po duchovní stránce přinesla mnoho. Vedoucím se začalo říkat „kult“. Bylo to v době, kdy se hodně hovořilo o kultu osobnosti po XX. sjezdu KSSS a vystoupení S. N. Chruščova. Třetí běh hodně sušil sena, v tom pokračoval i poslední. Krajina nám učarovala. Kdepak dnešní Jizerka a Jizerské hory. Vše je zcela zcivilizované, přepychové. Tehdy to bylo opuštěné a krásné. Vykácené lesy nebyly. Plno skal kolem, na které bylo možné chodit. Myslím, že spokojenost byla oboustranná a nabídka pro další rok pevná. Byl jsem moc rád, protože jsem končil fakultu a šel na vojnu. Jizerka se pak stala na kolik roků pojmem. Bylo možno tam jezdit i v zimě. Dobře se tam lyžovalo. Nebydlelo se ve stejném domě. Pěkný dům na kraji koupil nějaký podnik, ale domů tam bylo pořád dost. Nad polesím, pak dole u řeky na druhém konci Jizerky, další dům u řeky pod vsí vlevo, téměř napořád domy stojící osaměle. Výrazná skupinka na Jizerce byli husovičtí. Zpěv tří bratří Dusů: „To všechno odnes čas, já hlavu za to dám...“ s výraznými grimasami odtrhování hlavy patřilo k veselým zážitkům.

Nepříliš veselý, ale zcela nutný zážitek byl připraven jako vždy pro vedoucí na počátku. Nefungující, ucpaný záchod, který jsme čistili na žebříku v žumpě asi půl dne. Milan Vondráček se přidal a také Aleš Lajchtr – intelektuální hoch s velikými brýlemi, nesmírně chytrý, ne ovšem tak praktický, stojící v žumpě a čistící zacpané roury – až mi ho bylo líto. To je opravdu práce pro vedoucí. Vždy jsme to s Kájou dělávali, protože jsme prorostli také Kristovým slovem, že kdo chce být první, musí nejvíce sloužit a ponížit se. Tak jsme se také pokoušeli vést své spolupracovníky. Mnohem veselejší práce byla ve chvíli, kdy přestala téci voda. Studna plná – ve sklepě – a voda netekla. Násoska asi čtyři až pět metrů pod vrcholem studně. Co dělat? Kdosi vyšťáral, že v hasičské zbrojnici je hasičská stříkačka. Po dovolení se několik kluků zapřáhlo, téměř celá brigáda tlačila a vezli jsme ji od jídelny dole, přes ves do kopce.

Začali jsme pumpovat. Napřed jsme museli promazat, pak dlouho nic a pak začala voda téci. Hodiny trvalo, než jsme vypumpovali vodu, aby bylo možno sáhnout na násosku. Sehnali jsme mezitím několikametrový žebřík a dali jej do studny. Vlezl jsem tam a vynesl ohavný hadr, který některá z dívek z brigády před námi do studny hodila. Darling začal pracovat a voda zase tekla. Často jsem pak vzpomínal na tento obraz, když jsem mluvil o hříchu, který jako hadr zacpe naše srdce, aby moc Ducha svatého nemohla napájet naši duši.

K jedné věci se vrátím ještě zpět. Na každé brigádě jsme hledali klády. Tam se večer pěkně leželo, zpívalo a povídalo se. Tam jsem učil znát děcka hvězdy, které mne nesmírnou mocí přitahovaly a které jsem se naučil znát. A tam jsem vyprávěl pohádky. Bylo mi dáno a také jsem zdědil po svých předcích toto umění vyprávět. Byly to pohádky Wilda, Andersena, K. Čapka, které jsem vyprávěl. Ne už dětské. V těchto pohádkách jsem slyšel dýchat život. V nich jsem pochopil moc příběhu pro život člověka a také to, že nám nezbývá nic jiného než údiv a pokora. Zdá se mi, že tam, kde je pohádka, není tvrdost, ale laskavost. Ostatně Ježíšova podobenství pro mne byla také takovými „pohádkami“. Protože mluví o pravdě naprosto zřetelně a přece tak jemně. Pohádka mne také učila hluboké pravdě jak vykládat podobenství. Neboť v ní jde o jednu myšlenku, stejně jako v podobenství. To ostatní je tomu podřízeno. Proto mne vždy tak dráždil alegorický výklad podobenství, v němž každý detail něco znamená. Ještě jedna věc pro vedoucího. Dobrý vedoucí se naučí jména účastníků a některé jiné věci předem. Vzpomínám, jak přijela jedna dívka: představila se. Podal jsem jí ruku a řekl: Ty jsi Zdena, viď a budeš tady slavit narozeniny. Také jsem z přihlášky věděl, že studuje na průmyslovce. Naráz byla známá, nebyla cizí. Tehdy jsem si uvědomil, co to znamená, že jsme známi Bohu.

1957–1958

Roky 1957 a 1958 jsem byl na vojně. Ale odcházel jsem s pocitem, že brigády půjdou dále. Byla vychována celá řada vedoucích. Jak vypadalo uspořádání běhů, to nevím. V roce 1957 jsem dostal opušťák. Přijel jsem na Jizerku na běh, který vedl Jára Marek. Bydlelo se dole pod vsí a já jsem dojel vlakem asi o půl čtvrté ráno v sobotu. Vydal jsem se cestou od nádraží, kudy jsem mnohokrát prošel, když jsem vyprovázel či vítal. Asi 20 minut pod domem se odlepila postava. Byl to Jára. Vstal, aby mne přivítal. Úplně mne to dojalo. Odvykl jsem na vojně něčemu takovému. Ale jak vypadaly jednotlivé běhy, to nevím. Nevím to ani pro rok 1958. To už zase mnoho práce začal dělat Kája. Vrátil se z vojny a byl povolán na synodní radu jako sekretář pro práci s mládeží.

1959

Roku 1959 jsem nastoupil jako seniorátní vikář do Mariánských Lázní. Usiloval jsem o vytvoření skupiny mládeže a už řadu jsem vzal v zimě do Vrbna pod Pradědem. Jizerka běžela dále a byla ohlášena po celé prázdniny. Vzal jsem si na starost třetí běh a byli to lidé různě posbíraní ze západních Čech. Bratr farář Novák mi slíbil, že pojede také. Byl jsem moc rád. Vždy jsem držel „oddělení moci duchovní od světské“ a nesedělo mi příliš, že mám vést i honit do práce. A zdálo se mi potřebné, když někoho spéruji, aby měl ve faráři potěšitele a přímluvce. Ale teď jsem byl vikářem.

V Chodově mě prosili, abych v mládeži udělal trochu agitaci. Vylíčil jsem vše pravdivě: budeme na horách, jde se tam sedm kilometrů pěšky, většinou i s kufrem. Spí se na slaměných strožokách, občas běží myš kolem hlavy. V závodní kuchyni bývá maso často jako podešev. Honím dost do práce a nenechávám nikoho, aby se ulejval. Když se suší sena, pracuje se déle. Ale stojí to za to. Zažijete společenství, které vás uchvátí. Nebudete litovat. Kromě kohosi z dospělých, který se děsil, měla „agitace“ úspěch. Měli jsme koupenou společnou jízdenku. Vše bylo připraveno, když v pátek přišel telegram: „Nejezděte, nemáme zájem. Lesy.“ Odpověděl jsem: „Vše zařízeno, jízdenky koupeny, přijedeme.“ V sobotu jsme vyjeli. Spali jsme v Liberci ve sboru, byli jsme na bohoslužbách a pak jeli na Jizerku. Tam čekal zděšený polesný. Měsíc brigád se nepovedl. Pracovní morálka slabá. Dost pršelo. Lesy prodělaly. Ujistil jsem ho, že bude pěkně. Nevěřil mi. Také to, že se bude pracovat. Kroutil hlavou. Bylo pěkně a pracovalo se tvrdě. Několik pracantů jelo s námi – lidé od řemesla a z polí. Uměli pracovat a rozuměli tomu. Polesný tři dny chodil a nevěděl, co říkat. Pak nesměle řekl: aby to vydrželo. Po čtrnácti dnech pěl slova chvály. Čtvrtý běh už neodvolával, přemluvil jsem ho. Měl ho vést někdo, o kom jsem věděl, že nestrpí lenost. Myslím, že jsme tehdy zachránili Jizerku pro další dobu. Nevím už teď na jak dlouho. Už se ztratila z mého zorného pole, protože organizační práci dělali jiní. Další roky jsme už dělali brigády sami. Nejsem si zcela jist, ale zdá se mi, že centrální vedení brigád bylo zakázáno zásahem ministerstva. Brigády pokračovaly dále, jen ale jako soukromé akce jednotlivců. Neznamenalo to veliký úbytek lidí, spíše ale ztrátu jednotlivců ze sborů, kde byly malé skupinky nebo žádné.

 V roce 1960 jsme měli brigádu v Šafárských domcích u Teplé. Nebyla početná – asi 20 až 30 lidí – ale byla blízko. Znamenalo to, že řada lidí přijela na dva až tři dny, přijeli kolem neděle. A tak okruh lidí byl dost veliký. Bydleli jsme v domě patřícím lesům v malé osadě. Lidé byli téměř napořád ze západních Čech. Nikdy nikam nejezdili, byli dost izolováni od ostatní církve. Řada z nich byli lidé zachycení z ulice. Dokumentuje to výrok jedné paní, která měla na starosti dům, kde jsme bydleli. Kdosi se jí ptal, co je to tam za mládež. Řekla: „To je hrst chuligánů, kterých se ujala církev.“ Zdálo se mi, že na takový výrok je možno být hrdý.

Z těch, kteří jezdili odjinud přijel Jára Marek. Byl už lékařem a byl jsem mu nesmírně vděčný. Jenže Šafářské domky se nám moc nelíbily.

1961

Hledali jsme jiné místo a našli je v opuštěné vsi v Nezdicích, také u Teplé (asi pět kilometrů). Hledal jsem místo, které už nebylo příliš daleko od Mariánských Lázní, protože jsem tam na neděle i biblické jezdil a také jsem vždy mohl někoho dovést a přivést. V Nezdicích měly lesy ale jen malý domek, který nestačil. Vedle byl opuštěný dům, patřící statkům. Podařilo se nám ho půjčit, museli jsme ale řadu věcí upravit, aby se tam dalo bydlet. Udělali jsme tam brigádu na celý měsíc. Přidala se k nám skupina lidí ze Suchdola nad Odrou, které přivezl Honza Hříbek, jenž byl v Sokolově na vojně. První běh vedl Tomáš Růžička, já jsem často jezdil na večery. Cítil jsem odpovědnost, ale udělal jsem chybu, že jsem se s Tomášem přesně nedomluvil. Nezdálo se mi, že ti, kteří byli starší než 16 nebo 17 roků mohli sedět dlouho venku, zatímco mladší museli jít spát. Nikdy jsem nedával nikomu větší práva. Ale je vždy dobře, když je přesně vymezena kompetence a odpovědnost, jinak to může vést k mrzutostem. Někteří brigádníci zůstali z prvního běhu na druhý běh a vyžadovali stejný způsob vedení. O otázce takové party jsem už psal. Ale to se brzy srovnalo. V Nezdicích jsme upravili velkou místnost na jídelnu a tam jsme napsali nápis, který byl v Karlovicích napsán rukou Saši Malé. Saša byla výraznou postavou, velmi profilovanou a zbožnou. Patřila mezi ty, kteří zůstali věrni víře celou svou bytostí. Jako mladá zemřela, velmi brzy. Její bratr, který také s námi vždy jezdíval, Luboš, se na konci vysokoškolského studia zhroutil a žil pak v ústavě. Ten nápis vyjadřoval jednu z ústředních myšlenek, které nás provázely: Království Boží jest mezi vámi (Lukáš 17,21). Toto Kristovo slovo mělo vždy připomínat, volat, soudit, varovat a povzbuzovat.

1962

Proč jsme opustili Nezdice? Dům, kde jsme byli, použily statky jako sklad umělých hnojiv a tak zmizela možnost ubytování a bylo nutno hledat něco jiného. Trochu mne to mrzelo, protože Nezdice byly dobré místo. Při svých toulkách na skútru jsem objevil bývalé čerpadlo minerální vody – Kyselku. Bylo to na odbočce ze silnice Mariánské Lázně – Bečov pod vsí Louka a tam odbočovala silnička do Nové Vsi a zase z ní ještě do Kyselky. Veliký prostorný dům, na dvoře vřídlo minerální vody, kam jezdili náhodní hosté. Dům opuštěný, řada místností. Nedaleko Státní statek v Nové Vsi. Domluvili jsme se s farářem Vl. Matičkou ze Sokolova, že pojedeme spolu a bratr senior Otter tlačil na to, aby jakýmsi způsobem byla věc ohlášena. Farář Matička slíbil, že to projedná u OCT a ohlásil mu konání brigády na statku u Nové Vsi. Hlášení bylo ústní, obě strany si to vykládaly různě, ale kdyby nedošlo k veliké nehodě, zůstalo by to bez povšimnutí. Brigáda běžela celý červenec, na prvním běhu bylo asi čtyřicet lidí, na druhém běhu asi pětadvacet. Práce na loukách, především seno, někteří dělali i jiné práce. Mnoho účastníků tvořili mariánskolázeňští, řada přijela s Honzou Hříbkem ze Suchdola, byli tam také z Varů, Chodova, Teplé a odjinud. Já jsem většinou jezdíval po obědě z Mariánských Lázní, kde jsem měl práci a zastupoval bratra seniora při dovolené. Farář Matička přijížděl ráno a rozděloval práci, já jsem ráno odjížděl do úřadu.

Všechno běželo zcela normálně. Pak přišel vedoucí statku, jestli někdo nejezdí s traktorem. Přihlásil se Víťa Kučera a dostal traktor. Jednou mu řekli, ať odveze lidi z práce a při tom došlo k neštěstí. Vlečka neměla dobré brzdy a převrátila se. Lidé vypadali na štěrkovou silnici a čtyři děvčata byla zraněna – dvě z našich, dvě z jiné brigády a musela jít ležet do nemocnice. Ostatní byli ošetřeni v Toužimi. Někteří měli ošklivě poškrábaná záda, ruce, jedno z děvčat mělo štíplou kost. Ale všichni chtěli zpět, odmítali neschopenku, aby také co nejméně ublížili Víťovi. Ten večer – stalo se to ve středu v poledne – jsem musel do Mar. Lázní na biblickou. Odvezl jsem všechny do Toužimi, zpět, pak jel do Mariánských Lázní. Když jsem se vrátil, seděli všichni jako kuřátka. Někteří měli velké bolesti – Honza Hříbek, Petr Samuel i jiní podření. Ten večer jsme četli z Evangelia Jana 20,20nn: „Byl večer a oni byli pospolu a Ježíš přišel mezi ně a řekl jim: Pokoj vám.“ Ten příběh se stal skutečností a my jsme nad Biblí a při společných modlitbách zažili blízkost Ježíšovu. I jinak byla Kyselka jednou z hlubokých, silných a svatých brigád, které řadě lidí pomohly k tomu, aby začali hledat cestu víry. První běh skončil, začal druhý, to už jsem byl většinu času tam. Ale dovětek čekal. Věc začala vyšetřovat bezpečnost, přišli na ubikaci a viděli Bible. Vyptávali se jedné dcerky, která byla doma. Nejhorší bylo, že mezi zraněnými byli zapsáni také někteří ze suchdolských. Otázky se už netýkaly dopravní nehody, ale proč tam jsou a kde se vzali a kdo to vede. Vedoucí statku hovořil o bratru farářovi Matičkovi. Jednání se vedlo dále, až v prosinci sdělil KNV v Plzni, že za uspořádání neohlášené brigády mládeže odebírá faráři Matičkovi státní souhlas. Bratr senior Otter jednal velmi rychle a podařilo se mu, že toto odnětí souhlasu nevešlo vůbec v platnost a nakonec to skončilo jen důtkou. Farář Matička se hájil, že věc ohlásil, církevní tajemník tvrdil, že tomu rozuměl: pan farář a pár lidí a ne tolik. Ale dopadlo to nakonec lépe, než se zdálo. Matička se zachoval velkoryse, vzal vše na sebe a řekl, že odpovědnost padá na něho, on že to slíbil projednat. Vůbec, dá se říci, že tohle byla první vážná nehoda v historii brigád. Byli jsme nesmírně vděčni Bohu, že se nikdy nic nestalo ani na cestách tam, ani při cestách do práce. Skoro jsme měli pocit, že jsme pod velikou Boží ochranou. Tohle bylo první. Příběh Vojenův na motorce byl druhý příběh. Vojen se dlouho po zranění léčil (to bylo v Jeseníkách). Kdyby nemusely být čtyři dcerky převezeny do nemocnice, zřejmě i celá věc by dopadla jinak.

Nejvíce to ovšem odnesl Víťa. Velice ho to trápilo a sužovalo. Díky Bohu, že žádné zranění nebylo vážné a že všichni se brzy z toho dostali. Víťovi nikdo z nás nic nevyčítal. Já sobě jsem vyčítal, že jsem dovolil, aby vedoucí statku tuto práci Víťovi dal. Měli jsme raději chodit pěšky. Výrazné postavy brigády na Kyselce, jak je vidím před očima po tolika letech, se mi dnes zdají: předně Honza Hříbek, Petr Samuel, Maruška Nedvědová, Renata Matalová, Jarka Valdmanová, někteří další suchdolští. Dojímavá scéna byla na senách v den nehody. Asi polovina děcek sušila sena a někdo jim řekl, že se převrátila vlečka. Mysleli, že jsou mrtví, aspoň někteří. Hrabali a plakali při tom. Když jsem pak přijel za dlouho k nim a říkal jim, že jsou všichni živí a je to po ošetření lepší, než to vypadalo, jejich pláč se změnil v radost. Druhý běh žil ve stínu prvního a také se daleko více chodilo pěšky. Přece jen to bylo jistější.

Rok 1963

Bylo jasné, že nebylo dobré hledat po zkušenostech roce 1962 místo blízko, ač to bylo pohodlné. Rozhodl jsem se připojit k brigádě v Aloisově v Jeseníkách, opět v první půli srpna. Tak jsme zrušili tradici červenců. Nedalo se počítat s tak mnoha lidmi a hlavně mi bylo líto těch, kteří přijeli třeba na dva tři dny nebo na necelý týden. Přijeli jsme do krásného srubu v Aloisově a po letech jsem se opět vrátil do Jeseníků. Aloisov je asi hodinu cesty od Branné. Z bývalé vesnice nezbylo nic, ale lesní správa postavila ubikaci pro brigádníky. V neděli večer jsme zjistili, že nás je pětačtyřicet. Starost o vaření patřila zde podle tradice nám samým. Účastníky tvořila řada lidí, kteří byli na Kyselce, většina byla ze západních Čech a pak naši přátelé ze Suchdola. K tomu několik jednotlivců, kteří se přihlásili bohoslovcům.

Práce – seno, obžínání, prořezávky, jak tam bylo zvykem. Do práce velmi daleko, pěšky – aspoň bez strachu. Nic mimořádného se nepřihodilo. Ale zůstalo to v mých vzpomínkách jako brigáda krásná a dobrá.

1964

Opět Aloisov. To jsem už nebyl v Mariánských Lázních, ale v Nejdku. Nejdečtí jezdívali na brigády jako jednotlivci, teď jich jela celá skupina. Kuchařku dělala sestra Machová z Nejdku. Složení bylo dost podobné jako před tím, i když zase noví lidé. Z této brigády mi zůstala v mysli diskuse i nesrovnalost, skoro by se dalo říci i hádka mezi některými z probuzeneckého prostředí západních Čech a některými účastníky odjinud, kteří zde byli. Jednalo se o to, jestli se mají dělat chvíle modliteb nebo ne. Považoval jsem to už po celá léta za něco, co patřilo bytostně k životu na brigádě. Usiloval jsem o to, aby brigáda byla svatá. Ale nebyl jsem přítelem myšlenky, že něco by se mělo vynucovat a lidé by měli být vybízeni a nuceni, jak zastával někdo ze západních Čech. Odmítal jsem ovšem trochu posměšné myšlení, které zastávali někteří jiní.

1965

Na jaře se Kája Trusina znovu pokusil – jako už před tím mnohokrát – o novou legalizaci brigádní práce. Na sekretariátu s tím nechtěli opět nic mít, ale kdosi mu řekl: „Podívejte se, je to věc mládeže, když si to domluvíte na ČSM a oni s tím budou souhlasit, dělejte si to.“ Kája nelenil a šel jednat na ústředí ČSM. Vysvětlil pomoc v pohraničí, potřebu i naši ochotu, domluvil, že hodiny práce budou dány ústředí ČSM a ČSM souhlasil, že měsíc, tj. dva běhy je možno takto uspořádat, a že má nahlásit jména vedoucích. Na jeden běh navrhl Kája Jana Šimsu a mne, na druhý nevím. A tak ze synodní rady šel opět po delší době dopis o možnosti brigád a já zase jel z pověření synodní rady.

Aloisov 1965 měl znaky vnitřně bohaté brigády. Dobrá práce, aktivní účast, zájem lidí a ochota. Snad jeden příběh z konce brigády. V pátek večer byla večeře Páně. Děcka byla velmi dojata větou Jana Šimsy o tom, že v tomto kruhu se už na zemi nikdy nesejdeme. Byli tam lidé z různých míst. Byl to silný a hluboký večer. Slíbili jsme, že v sobotu se bude pracovat jen do 12 hodin a bude volno. Ale v sobotu bylo mnoho práce. Seno na kupy. Honza Hříbek jezdil s koněm a stahoval. My jsme dělali kupy. Bylo jasné, že nebudeme hotovi a bylo jasné, že druhý den přijde déšť. Radili jsme se, co dělat. Slib byl slib a musel se dodržet. Ale bylo nám líto celé té práce, kterou jsme dělali a která mohla být uklizena, když bude v kopách. Honza Hříbek řekl, že bude ochoten dělat dál, totéž řekla Marta Holubcová a Líba Svobodová, které dělaly se mnou. Svolali jsme všechny a sdělili situaci, která je – že mají všichni volno a mohou jít domů, ale my půjdeme ještě dělat. A tak jsme čtyři vyšli dál na kopec pokračovat. Mezi lidmi, říkali jsme jim středňáci, vznikl zmatek. Několik už utíkalo domů. Ale velká většina stála – asi 20 minut. Pak bylo vidět, jak se had lidí vine nahoru a pouští se do práce. Pracovali jak zuřiví. Asi o půl třetí bylo vše hotovo. Šli jsme domů. Doma nás přivítalo těch pár, co odešlo, výčitkami: „Mělo být volno!“ Pokřikovali na ně: „Však jste volno měli, co hubujete.“ Bylo vidět, jak se těch pár lidí stydí. Ale doma udělali řadu věcí v úklidu. Když jsme pak hovořili s někým z těch, kteří zůstali a rozhodli se pracovat, říkali: „Stáli jsme.“ Ozývalo se „Pojďme domů, máme právo.“ Někdo řekl: „To je chcete nechat do večera dělat?“ Přelévalo se to z jedné strany na druhou, až nakonec šli. Opravdu bychom tam byli až dlouho do večera. Takhle to bylo za dvě hodiny. Večer jsem jim poděkoval. Myslím, že takové vnitřní vítězství se zapíše do člověka nadlouho. Naším během brigáda v tomto roce Aloisově skončila. 1966

Ale skončil i experiment s ČSM. Zřejmě na úřadu pro církevní věci nečekali, že to tak dopadne. Pro příště nechtěli o ničem slyšet. A protože jsem byl jedním z vedoucích, nějak jsem se příští rok neodvážil vést brigádu. Naši jeli do Adamova. Byl jsem tam na několik dní za nimi. Zpáteční cestu na sborovém skútru jsem prožil jako jednu z nejdobrodružnějších. Skútr se zařekl, že nepojede, a tak se mi podařilo bez světel dorazit do Prahy o půl noci (jel jsem od rána).

1967

Opět jsme se přestěhovali do západních Čech. Seznámením s manžely Řežábkovými, kteří pracovali u lesů – Jana jezdívala dříve sama hodně na brigády – se nám podařilo najít práci na Stříbrné u Kraslic. Pěkné bydlení na kraji lesa, práce v lese, přiměřená schopnostem pracovníků, blízkost Nejdku, abych mohl opatřit věci ve sboru, to vše bylo ideální. Hlavní jádro tvořila mládež z Nejdku, která velmi kvetla, pak z Aše, Chodova, Kynšperka i odjinud. Mizeli Mariánskolázeňští, kteří jezdili s Petrem Čapkem. Do práce se chodívalo daleko. Při jedné cestě se dva chlapci ptali, co je to za podkovy. Hajný začal hovořit o okovaných jelenech a Dáňa Uhlík se přidal. Vyprávěli pak klukům, jek se provádí kutí jelenů, jaký to má smysl a kluci s nadšením naslouchali této myslivecké latině a hltali důvěřivě každé slovo. Byli velmi udiveni, že to byla „latina“, když to pak museli zjistit.

Stříbrná byla krásná brigáda. Nesmírně stmelila lidi dohromady a způsobila velmi silnou vnitřní sounáležitost lidí. Za 1 dní se na konci prázdnin všichni sešli v Nejdku. A pak znovu. Ale to už visel nad nejdeckou mládeží stín v podobě davového stěhování do SRN. Za dva roky nezůstal z této skupiny kámen na kameni.

Jednu hrůzu při pálení klestu jsme prožili, když jedna skupina přehnala hromadu a už to vypadalo, že začne hořet strom a pak další. Byla to jedna z velmi těžkých chvil.

1968

Začalo vycházet po letech zase Bratrstvo. Na obálce dubnového i květnového čísla je možno číst přehled brigád. Vystoupily opět naráz na světlo. Byla to celá stránka. Mezi nimi také: Rýžovna u Horní Blatné v Krušných Horách. Už před lety jsme s bratrem farářem Matičkou hledali v těchto končinách, projeli Rýžovnu, Myslivny, zajeli na Zlatý Kopec a pod něj do Českého Mlýna. To bylo na samém konci území republiky, pár metrů byl Rittersgrün. Území překrásné, ale ta blízkost hranic. Byly sice čerstvě zrušeny posádky na hranicích, proto byly volné ubikace – byli jsme tam na jaře 1965. Pak přišla možnost Aloisova, tak jsme to nechali. Nyní jsem se tam vrátil a domluvil brigádu. Protože Amos Jeschke měl také zájem o brigádu – přistěhoval se do Benešova u Prahy – dohodli jsme jednu na Rýžovně  druhou na Zlatém kopci. Zde jsme zůstali šest roků, dokud to šlo. Na Rýžovně pak ještě také přibyla jedna skupina z Československé církve, asi na rok nebo na dva.

Brigáda 1968 nebyla velká. Navzdory velké možnosti se na brigády nehlásilo tak mnoho lidí. Jednak byl veliký výběr. Jednak byla možnost volně cestovat do zahraničí a tak nesmírně mnoho lidí jelo do zahraničí. Byli jsme tam opět v první půli srpna, věrni svému starému zvyku, který se nám rok za rokem potvrzoval a osvědčoval, že totiž v první půli srpna je pěkné počasí. Co jsme jezdili, vždy bylo. Spolu se mnou vedl brigádu Áda Schulz, který jezdil už kolik roků. Na Rýžovně bylo pěkné bydlení, kousek od domu skalka, kde bylo možno každý večer dělat program u ohně. Jídlo nám vozili. Domluvili jsme s polesím, že můžeme jezdit na Rýžovnu i v zimě. I toho jsme pak hojně využívali. Rýžovna byla na silnici z Blatné na Boží Dar, od Nejdku dvacet kilometrů. Bylo to velmi lehce dosažitelné motorovým vozidlem, takže jsem mohl dělat věci ve sboru. Na bohoslužby po celá léta vozila brigádníky „truhlička“ – vétřieska do Nejdku.

1969

Opět na Rýžovně. Počet něco kolem dvaceti. Těžko se dávali dohromady. Mnoho Nejdeckých bylo v SRN. Mládež byla také s námi v červenci Holandsku. Někteří už nemohli ještě na brigádu. Brigáda byla pěkná. Vím, že jsem si na ní velice odpočinul a pookřál. Měl jsem za sebou půlroční pobyt v SRN, velmi se mi stýskalo, trápil mne odchod tolika lidí ze sboru do SRN a tohle bylo 14 dní velikého klidu, vzájemné lásky a pokoje. I tentokrát spolu se mnou vedl Áda. Jeden rok také Gerd Svoboda, před tím Jáchym Janko. Byli to spolehliví pomocníci. Práce byla stále stejná: většinou obžínka stromů, někdy klest a pálení. Ale protože bylo pěkně, více jsme se věnovali pěstební činnosti.

1970 

K tomuto roku si nic nevybavuji,  kromě toho, že jsme byli na Rýžovně a že Olinka vařila – nějak nám neseděla dovážená konservová strava.

1971

Než brigáda v roce 1971 začala, někdy na konci června jsem přijel domlouvat poslední věci kvůli brigádě a jeden z polesných mi říkal, že je to velmi problematické. Vysvětlil mi proč. Z Plzně přijel jakýsi pán, který sdělil, že není žádoucí, aby církev konala brigádu a je nutné, aby nás odřekli. Nesmí nám ovšem sdělit pravý důvod. Mají nám oznámit, že nepotřebují pracovníky, protože mají dost, nebo že na ubikacích je infekce anebo si cokoliv jiného vymyslet. Věc byla zcela jasná. Byl to někdo z plzeňské bezpečnosti, který to přišel zařídit. Radili jsme se, co dělat. Náš polesný z Rýžovny pan Šupík byl někde na školení a měl se asi třetí den vrátit. Já jsem měl přijet a poptat se na to a říci, že jsem slyšel, že o nás nemají prý zájem. Pan Šupík vybuchl: „Kdo to takhle mohl říci? Já čekám na vás jako na smilování, už abyste tu byli.“ Věděl dobře o tom, že naše práce je dobrá a vážil si nás. Říkal jsem mu, že jsem něco takového slyšel a že pan Picura o tom ví víc a tak že přijdu asi za dvě hodiny, musím něco vyřizovat a pak se domluvíme.

Když jsem přišel znovu, říkal mi pan Šupík: Počítejte s tím, že nastoupíte. Já si to vezmu na sebe. Byl členem OV KSČ. A tak jsme nastoupili – a ještě na tři roky byla brigáda zachráněna. Druhý polesný říkal: „Tak napište panu faráři Jeschkemu, ať přijedou také. Když to jde u Šupíka, proč ne u mne?“ Pak mi říkal polesný Šupík, že to zdůvodnil velmi politicky: 1. Až začnou jezdit z SSM a budou tak pracovat jako z církve, je ochoten nás odvolat. Ale v SSM nikdo nechce jet. 2. To, že se ti lidi před jídlem pomodlí, to není žádná hrůza. Navíc on je s nimi v kontaktu a může na nás výchovně působit. 3. Když nám to zakážou, stejně nic neudělají. Farář ty lidi vezme někam k Berounce a bude na ně mít vliv celý den. Takhle odvádějí kus dobré práce.

Argument zabral. Pan polesný měl veliké slovo. S námi jednal vždy otevřeně. Přece jen jsme udělali jakousi změnu a myslím, že už od toho roku jsme nevystupovali jako evangelický sbor sbor v Nejdku, ale že jsme psali jména jednotlivců. Ale nejsem si tím pro tento rok zcela jist.

Brigáda v tomto roce byla nesmírně složitá. Jednak se přihlásilo šest lidí ze Syrau z NDR, kteří byli na zájezdu ve sboru a my na oplátku u nich. Nakonec nás bylo přes 45 a byla to snad největší brigáda na Rýžovně. Lidé velmi různí, řada z prostředí mimocírkevního. Největším problémem pro nás byla skutečnost, že v domě na Rýžovně bydlilo ještě několik mladých paní z Polska, které také pracovaly v lese. Byly velmi chtivé mužů a tak lákaly chlapce k sobě do pokojů. Situace dospěla tak daleko, že jsme si stěžovali u polesného. Zdálo se mu to přehnané, ale když pak viděl, jak jedna z nich sváděla jeho šestnáctiletého vnuka, který také pracoval jako brigádník (mimo nás), zjednal nápravu a našel jakési ubikace pro těchto několik mladých paní. Kupovaly alkohol a znamenalo to každý večer hlídat a chodit po chodbě domu. Přece jen se našli mezi našimi brigádníky jeden až tři, kteří slyšeli na toto pozvání, možná ani netušíce, co je čeká.

Na Zlatém kopci pracovala skupina s bratrem farářem Jeschkem. Na brigádě byla řada konfirmandů z roku 1970. Byl to jeden z mých nejkrásnějších ročníků a tak to byla brigáda velmi pěkná. Nesmírnou pomocí býval vždy Áda Schulz a Gerd Svoboda. Nejen, že dělali parťáky pro práci, ale po duchovní stránce znamenali velmi mnoho. Myslím, že na této brigádě Jarda Jendele neustále tvrdil, že všechny ženské je nejlépe vystřelit na měsíc. Každé to připomínal. Jedině paní farářová dostala milost, protože vařila a Jarda byl nesmírně hladový.

Ještě k brigádě samé. Polky se přestěhovaly, tak jsme konec prožili už lépe. Měli jsme zase večeři Páně a přípravu před ní, kdy každý měl strávit chvíli o samotě. Jak vážně to lidé brali ! A jak hluboce to působilo i na takové „grázly“, kteří s námi byli. Měli jsme řadu lidí „z ulice“ mezi sebou. Výraznými postavami této brigády, nebo těchto brigád, byli kromě Ády a Gerda, Petr Kováříček, Bob Holý z Plzně, kluci Jendelovi, Mácina, Krista Bokšová, Dana Taubenhanslová i jiní z Nejdku.

V tomto roce, anebo možná to bylo ještě o rok dříve, jsme hodně chodívali večer na seník. Byl kus cesty, ale bylo tam teplo. Bylo zřejmě dost chladno a ani u ohníčku na skalce nebylo dost teplo k povídání a k pohádkám. Když jsme končili – a zřejmě to tedy bylo o rok dříve, že nás nebylo tolik – domluvili jsme se, že budeme každý říkat, co bychom u druhého zlepšili a vůbec jakési kádrování. Byly to moc zajímavé večery. Samozřejmě mě zajímalo, co děcka řeknou o mně. Byly tam připomínky, že honím moc do práce a podobné drobnosti. Dlouho mi zněla v uších slova Kristy, která nakonec své řeči opakovala několikrát: „Velice si vás vážím.“ Nechtěl jsem slyšet taková slova a přece mne potěšila. Před mnoha lety jsem pochopil, že nárok na vděčnost je největší nesmysl vůbec. Ale vděčnost sama je vždy osvěžující.

Pro sborovou práci byly brigády přínosem. Snad víc než výlety. To věděli lidé ze sboru dobře. Vždyť tam byly také jejich děti. Při denní všední práci, často vyčerpaní, unavení, se učili žít křesťanským životem.

Olga vařila. David měl půl roku. Nebyly nádoby, a tak často nejdříve vykoupala Davídka a pak v tom zadělala knedlíky.

1972

V tomto roce byli na Rýžovně ubytování dělníci a tak nám bylo řečeno, že budeme na Zlatém Kopci a část bude jezdit na Rýžovnu pracovat. Olga měla jít do kuchyně pomáhat kuchařce, pokud bude třeba, anebo být s námi venku. Davídek měl rok a půl, Lienka čtyři, Michal už sedm roků. Než jsme začali, jeli jsme si ještě prohlédnout nějaké věci a domluvit poslední věci. Polesní stáli celí sevření. Před několika dny utekla kuchařka, tak vozí jen konzervy, ale dělníci brblou. Nevařila by má žena? Vycházelo to na 80 až 100 obědů. Co s dětmi? Olga si prohlédla kuchyň. Nepředstavitelná špína, mastnota. Moc na ni naléhali. Nechala se přemluvit. Byla to v podstatě šestnáctihodinová pracovní doba. Snídaně o půl páté, poslední večeře v osm, pak úklid. Domluvili jsme se, že musí platit jedno děvče jako pomoc v kuchyni, nebo dvě. Začínávali jsme s brigádami na Rýžovně vždy ve středu. Zdálo se nám to lepší. Šlo se na tři dny do práce a byla neděle. Čtvrtý den bývali lidé nejvíce unaveni a často už nemohli. Druhý týden se to zvládlo lépe.

Tak jsme nastoupili odpoledne. Děvčata musela do kuchyně a někteří kluci též. Drhlo se a drhlo se a drhlo. Ostatní myli na ubikacích.

Mé ženě se daleko více líbil Zlatý Kopec. Bylo to údolí, kde zůstalo už jen několik domů. Údolí nebylo sevřené, bylo to tam milé. Rýžovna je otevřená pláň, veliká pastvina, kde bydlívalo asi 900 lidí. Za našich dnů tam stála naše ubikace, jeden domek blízko, bývalá škola, hájovna, u ní asi dva až tři domy, pak ještě sem tam dům. Nesmírný prostor. Ubikace zcela o samotě, ač u silnice. Zlatý kopec byl více zastavěný a ubikace, kde jsme byli, byla zároveň jídelnou. Byla to hospoda (stejně jako na Rýžovně), u domu byl daleko větší provoz a večer bylo kolem domu řádka lesních dělníků. Nebylo tam zdaleka takové soukromí.

Dělníci tam byli na poslední štaci života. Alkoholici, kteří už odešli z domu, kde se ženy s nimi nechaly rozvést. Po záloze a výplatě byli vždy tři dny v lihu. Všechno utratili. Lesáci jim ovšem při výplatě strhli na závodní jídelnu, aby měli stravu. To byla jejich záchrana. Po lihu opět dobře pracovali – neměli peníze. Někdy šli pít do NDR do Rittersgrünu, kam bylo asi čtyři kilometry. Na Boží Dar jedenáct. Pak je přivezli na celnici opité. Vyprávěla se řada příběhů. Jeden z těch mužů jel s vozem opilý přes potok v zimě. Spadl do vody a do rána zamrzl ve vodě. Jen hlava mu čouhala. Tam ho našli a vysekali z ledu, aniž byl pak nemocný.

Sušili jsme hlavně sena, luk tam bylo mnoho. Brigáda byla moc krásná. Jen Olinka byla moc zaměstnána. Vstávala o půl čtvrté, chodila spát v jedenáct. Probouzela se bez budíku: „pflicht je pflicht“, říkala. Zvládla to. Bylo toho moc. Pan Zajs – zásobovač, hajný, taková zvláštní postava dobromyslného muže, který všude jezdil pozdě a ničím se nenechal rozházet – jí nabídl maso v nepříliš vábném stavu a prosil jí, ať s tím něco udělá, nebo že se to musí zaplatit. Vše se zpracovalo a bylo to dobré. K tomu všemu děti. S kluky Kovaříkovými přijela jejich Jana a ta se starala o děti. Do kuchyně se hlásily dcerky do služby, ale zjistily, že to jsou větší galeje nežli sena. Bylo nás tuším kolem třiceti, bylo to neskonale klidnější nežli rok před tím a dopadlo vše dobře. Na program jsme chodívali na skály a klády. V neděli jsme šli na Holubí skály. Davida jsme nesli v tašce – velké, černé, celou cestu. Byla to taková krásná neděle. Dopoledne v Nejdku na bohoslužbách „truhličkou“, odpoledne výlet. Velmi nás všechny oslovila ten rok píseň: Dál přece nejdete sami. S tím jsme se také loučili. Celých 14 dní bylo pěkně, jako vždy. Jen jednou – to snad bylo 1970 jsme začali už 28. července. Do prvního srpna pršelo, pak bylo hezky. Když jsme končili, moc přemlouvali ženu, ať ještě vaří. Ale nešlo to. Měli jsme naplánováno někam jet. Také by neměl kdo hlídat děti.

1973

Zase jsme se přestěhovali na Rýžovnu. Bylo to mnohem lepší i pro mne. Na Zlatý kopec bylo o osm kilometrů dále a poslední tři kilometry silnice byly velmi zlé. A přece jen jsem musel několikrát jet – na biblickou na neděli, někdy na pohřeb. Nedělní večer jsem svěřil bratru kurátorovi a už nejezdil. Zdálo se mi to zbytečné.

Byla to zase dost velká brigáda a dělala se práce nejpříjemnější a nejlépe placená za celou dobu – svěrkování. Jezdili jsme daleko a měřili stromy a zapisovali. Dost se při tom nachodilo, hodně jsme dělávali v Potůčkách, dělalo se ve dvojicích. Ale moc únavné to nebylo. Olga jezdila s námi a sbírala borůvky, kterých bylo hodně – a už byly. Jindy často nebývaly ještě zralé. Ale toto léto bylo teplé.

Jezdívali jsme autem také domů, takže celá skupina přijela společně a tak bylo poměrně dost času i na další věci, hry i na program. Na brigádu přijel teolog Miro Jäger z Modry, bratranec Olgy. Sršel humorem, hrál si na Drákulu, děvčatům Turinovým říkal Fiatky, a byl tam velmi spokojen.

Ten rok jsme prožili jednu zvláštní věc. Jedna z děvčat Turinových měla narozeniny a ještě spolu s Irenou Hrachovcovou a Lenkou Richterovou koupily nějaký tvrdý alkohol a slavily. Samozřejmě, že to bylo na nich vidět a dost. Moc nás to mrzelo a přemýšleli jsme, jak je potrestat. Protože tam zase byla celá řada mladších, museli jsme to nějak řešit. Neustále mi to leželo v hlavě a pak jsme na večer sedli k ohni a řekl jsem, že bude soud a že každý se může vyjádřit. Byla dost tísnivá nálada. Když se to prohovořilo, říkal jsem, že je můžeme poslat domů, nebo je potrestat nějakou službou v kuchyni. Domů – to se zdálo příliš kruté. Byly by ochotny přijmou lecjaký trest, třeba mytí nádobí až do konce apod. Nakonec jsem řekl: provinění je nutno potrestat, protože každá vina se trestá. Moc jsem nad tím přemýšlel a tak vyhlašuji: za trest, co děvčata udělala nebudou druhý den nic jíst. Áda, s nímž jsem o tom hovořil, pravil: Já také budu držet hladovku. Asi pět nebo i víc dalších se přidalo. Chtěli nést trest. Irena se rozplakala. Říkala: to přece není možné. My jsme se provinili a vy za to budete potrestáni. Co bych byla za člověka, kdybych si zítra něco vzala do úst. Totéž říkala Lenka T. Byl vynesen trest. Hluboce účinný a působivý. Vina byla potrestána. Myslím, že řada lidí tehdy pochopila, co to bylo, když Ježíš nesl za nás náš hřích, nevinný za provinilé. Také při společné večeři Páně se to odrazilo na mnohých. Když jsme se loučili, nemysleli jsme na to, že je to naše poslední Rýžovna.

Možná, že by ještě bylo možno pokračovat a že by to pan polesný uhájil i na nějaký čas dále, možná že by se muselo zase najít nějaké místo, kde jsme nebyli známi a kde by to bylo šlo. Ale vzdal jsem se té práce sám, nešlo to jinak. Převzali jsme od Ostrova do nejdeckého sboru Jáchymov s jeho budovami.

Čekala nás tam obrovská práce a nespočet brigád. A tak jsme od roku 1974 jezdili po všechna léta až do roku 1982, do Jáchymova na lesní brigádu už nebylo sil. Samozřejmě – bylo to trochu jiné. Ne už v lesích, v romantické krajině, ale ve městě a při pracích zednických i jiných a také bez výdělku, jen za jídlo. I když se na lesních brigádách nevydělalo moc, tak cca 400 Kčs, při svěrkování asi 550 Kčs, přece jen to jakási částka byla. Musel jsem říci panu polesnému, že už nemohu brigády vést. Už si neuvědomuji, jestli to přijal přece jen s pocitem, že nebude muset nic vysvětlovat. Ale jistě s pocitem, že ztrácí dobré brigádníky. S panem hajným jsem zůstal v přátelském vztahu ještě dlouho. Brávali jsme vždy od něho stromky do kostela na Vánoce.

Tak jsem skončil práci, kterou jsem začal v roce 1953 a po celou dobu (s výjimkou vojny) dělal. Patřila k mému životu naprosto bytostně. Druzí chodívali s mládeží více na túry, jezdili na lodích, tábořili někde, měli více času a pod. Ale společných 14 dní práce mělo své zvláštní kouzlo. Myslím, že mnozí děkují za svůj „křesťanský“ život po lidsku právě brigádám. Anebo to byl pro ně takový zážitek, že si ho nesou celý život. Jednou s námi byla jedna učitelka „Jana pekelná“, říkali jsme jí tak proto, že Jan bylo moc a toto bylo v zimě a ona, myslím jediná, měla na lyžích kovové hrany. Cesta nebyla dobrá, bylo tam kamení. Již se dost setmělo a jí při jízdě létaly od těch hran jiskry. Ta říkala: „Na brigádách jsem prožila vrchol svého života. Pak už to šlo jen dolů a dolů.“ Spojení práce, přírody a zbožnosti – to vše nechávalo v lidech hluboký dojem. Myslím, že to byl kus dobré práce. Vždy jsem se snažil, aby brigády byly – jak říkal Kája – svaté. Kája měl někdy trochu rozpaky nad některými brigádami, zdály se mu příliš líné, povrchní. Jednou si posteskl a říkal: Někdy se mi zdá, že už jen Vláďa Kalus a ty ještě usilujete, aby to byly svaté brigády. Den začínal pobožností s výkladem, před jídlem byla modlitba, potom i večerní programy, které končily vždy chvílí modliteb, (z jedné brigády na Rýžovně asi roku 1970 psal Vláďa Krajča domů: „Je to tu prima, jenže je pětkrát denně pobožnost.“), také písně se zpívaly, byla společná večeře Páně, rozhovory v práci. Tohle vše mělo devět jáchymovských brigád také. Takže nemohu říci, že bych s tím skončil. Až do roku 1982, to znamená po třicet let o každých prázdninách jsem byl takto s mladými lidmi. Takže by tu teď asi mělo přijít dalších devět let.

Rýžovna byla pro nás zůstala místem, kam jsme jezdívali o Vánocích. Byli jsme tam nejméně pětkrát, jednou na jarní prázdniny. Někdy nás tam bylo přes čtyřicet. Po Štěpánu se jelo a po Novém roce domů. Na Nový rok odpoledne se chodívalo na bohoslužby do Horní Blatné. To měl bratr Edelmann radost – jednou za rok byla místnost – sakristie – plná. I to byly krásné chvíle. Opustil jsem ovšem vždy svou ženu – v zimě to dobře nešlo. Jednou jsem na Silvestra ráno jel na lyžích z Rýžovny k vlaku do Blatné. Tam jsem potkal Pavla Kovaříčka. Ptal se: „Vy už nejste nahoře? To je škoda.“ Říkal jsem mu: „Zase přijdu, teď ujíždím do Nejdku, mám svatbu.“ Chudák Pavel, celou cestu zděšeně přemítal, kdy jsem se rozvedl. Teprve na Rýžovně mu vysvětlili, že oddávám jednoho Vokolka.

Když tak myslím na všechnu tu práci, je mi jasné, že bez hlubokého porozumění mé ženy, bez její ochoty přijmout všechny moje „výlety“ by to nebylo možné. I v tom mi byla opravdovou pomocí.