Studie

Konec éry stalinismu a jím vyvolaného strachu je v dějinách Českobratrské církve evangelické jasně symbolizován důrazným protestem proti návrhu zákona o rodině v r. 1963. Poprvé po únoru 1948 dala širší církevní veřejnost najevo, že chce být faktorem ve společenských a politických rozhodovacích procesech a už se nechce spokojit s tím, že je ignorována a marginalizována.
Dění kolem zákona o rodině představuje proto pro ČCE velmi důležitý okamžik na cestě od února 1948přes padesátá léta k společenské obrodě v r. 1968. Dalo by se říct, že pro ČCE začíná pražské jaro v dubnu 1963 (a končí v únoru 1972). Brzy po protestech následovala řada dalších dopisů, peticí a prohlášení od farářů a členů církve, a dvě memoranda z pera synodní rady. Všechny dokumenty měly společný jmenovatel, tj. obhajoba a rozšíření náboženské svobody v komunistickém Československu.
V níže uvedeném textu přibližuje Olga Navrátilová příběh protestu z r. 1963 na základě písemností z Ústředního archivu ČCE.

Vyhnání sudetských Němců z Československa po 2. světové válce se týkalo i druhé evangelické církve v osvobozené republice: Německé evangelické církve v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. V důsledku jejího zániku nastal ostrý boj o její majetek mezi ČCE a CČS.
Celá záležitost se rozřešila teprve po nástupu komunistického režimu v únoru 1948. To, jak nový režim zacházel s touto otázkou, bylo předzvěstí jeho budoucí církevní politiky.
Přihlédneme-li ke skutečnosti, nakolik zářící stálicí na nebi českého politického populismu byly a zůstávají tzv. Benešovy dekrety, je jistě překvapující, jak málo je prozkoumána řada oblastí souvisejících s odsunem československých Němců z republiky. Jednou z nich je také osud Německé evangelické církve v Čechách, na Moravě a ve Slezsku (NEC), jejíž spletité osudy v poválečné době se pokusí přiblížit tato útlá práce. Vychází jak z materiálů archivu NEC, který byl převeden pod Ústřední archiv Českobratrské církve evangelické (ČCE), tak z fondů státní správy uložených v Národním archivu.