Hledání ducha svobody 1968–1977

Peter Morée
Českobratrská církev evangelická se rychle a výrazně hlásila k demokratizaci společnosti, ke které docházelo v roce 1968. Po roce 1969 se dostala do čím dál většího tlaku ze strany státní správy (většinou Sekretariát pro věci církevní), aby se „konsolidovala“ a odvolala některé dokumenty z let 1968 a 1969. Za této situace se církev nakonec rozdělila na dva tábory, které si navzájem příliš nedůvěřovaly. Události roku 1977 pak potvrdily poněkud tragický osud ČCE za období normalizace.

Před 21. srpnem 1968

František Laichter

Pavel Keřkovský

Františka Laichtera (1902–1985), komunisty zlikvidovaného nakladatele, spolutvůrce edice České dějiny,[1] oslovil v roce 1972 k sedmdesátinám Bedřich Fučík, komunisty zlikvidovaný a vězněný vyšehradský editor, tvůrce významného prvorepublikového melantrišského projektu Dějiny lidstva: „Je smutné, že jste nemohl své dílo dokončit. Není Vaše vina, že se tak nestalo.

Josef L. Hromádka a pražské jaro

Peter Morée
Vztah evangelického teologa J. L. Hromádky k celospolečenské liberalizaci v Československu v roce 1968 a jeho reakce na vstup vojsk Varšavské smlouvy představují poměrně komplikovanou otázku. Názor, že Hromádka vystřízlivěl po 21. srpnu ze svých pozitivních představ o Sovětském svazu a jeho politice, nebo že se dokonce jeho myšlenkový svět v tomto ohledu zhroutil, je poměrně rozšířen. V tomto článku se ptáme na opodstatnění tohoto názoru. Musíme proto nejdříve prozkoumat Hromádkův pohled na reformy z roku 1968, na Dubčekovu KSČ a na dynamiku v církvi a ve společnosti, kterou reformy vyvolaly.

V první polovině roku 1968 pracoval Hromádka především na dokončení a překladech své stručné autobiografie a veřejnému dění se aktivně věnoval jen v omezené míře, například při obnovování Masarykova ústavu. Hromádkovi nejbližší rodinní příslušníci později ve svých vzpomínkách konstatovali jeho spokojenost s politickým vývojem v Československu po lednu 1968.3 Bližší pohled na některé známé i dosud neznámé výroky Hromádky k politickému a společenskému dění vyžaduje ovšem upřesnění tohoto tvrzení.

Některé případy perzekuce laiků Českobratrské církve evangelickéza komunismu

Blanka Nová
V této prvé části článku o perzekuci laiků z naší církve nejdříve představím stručně tzv. akci „K“ – zničení vesnických boháčů-kulaků, její historické a politické pozadí. Dále budu pokračovat stručnými medailony několika evangelických rodin, které byly touto akcí postiženy, následovat budou případy evangelických učitelů, propuštěných ze škol pro náboženské přesvědčení. Na závěr popíši exemplární případ bratra Miloše Martínka.

Kolektivizace zemědělství a venkova v Československu se odehrála převážně v první polovině 50. let 20. století. Své kořeny měla již ve 40. letech, kdy za protektorátu byl zaveden tzv. „státní systém“ řízení zemědělského výkupu, jenž zůstal v platnosti i po válce. Za války byly také provedeny pozemkové reformy a začal se zavádět centrálně administrativní systém zemědělského řízení. Totalitní režim, jak nacistický, tak komunistický, potřeboval udržet svou politickou moc a k tomu mu dopomáhalo i centrální administrativní řízení.

Pohnutá historie Spolku českobratrského duchovenstva

Pavel Hlaváč

Počátky stavovské organizace evangelických farářů sahají do období  před I. světovou válkou. Ustavující schůze Spolku evangelických duchovních české národnosti se konala v Pardubicích v reformovaném chrámu Páně 9. srpna 1904. Spolek sídlil v Praze a byl pobočním spolkem Jednoty evangelických farářů v Rakousku. Pochopitelně měl své stanovy.[1] Právní trvání spolku bylo ověřeno podle těchto stanov, ve smyslu §9 zákona ze dne 15. listopadsu 1867, čís. 134 říšského zákona, Zemskou správou politickou v Praze dne 6.

Sledování synodů státní správou

Jiří Piškula

Zásadní přístup státní správy a stranických špiček k synodům Českobratrské církve evangelické byl nastaven na přelomu let 1949/1950, krátce po schválení dvou církevních zákonů. V tomto období vypracovali úředníci Státního úřadu pro věci církevní principy k ovlivňování synodů, které se pak používaly také v dalším období. Tento postup se týkal samozřejmě především chystaného X. synodu, který nakonec proběhl v únoru 1950.

„Boj o věřící" v životě pardubického sboru ČCE v letech 1956-1961

František Plecháček
Důsledky represivní církevní politiky komunistického režimu muselo řešit nejen církevní vedení, ale také jiné složky ČCE. Následující studie analyzuje podrobně vývoj v evangelickém sboru v Pardubicích v druhé polovině padesátých let. Čerpá převážně ze sborového archivu, ze sborové kroniky a ze zápisů staršovstva. Konkrétní problémy byly ukončení členství v církvi (sem patří zajímavé úvahy o tajném členství), výuka náboženství a konání pohřbů ve veřejných prostorách.

Od církevních zákonů k boji proti náboženským přežitkům[1]

Českobratrská církev evangelická se od samého začátku jednání o církevních zákonech s komunistickým státem ocitla v defenzívě a nechala si vnutit zákon, který ji uvrhl do vnější závislosti na státu. Zdaleka ne všichni evangelíci však byli nadšeni tak zásadními změnami a snad až příliš vstřícným postojem církevních představitelů ke komunistickému režimu. I v pardubickém sboru se ozývaly kritické hlasy k postoji Synodní rady.

Situace církví a jejich farářů v 50. letech 20. století, viděna přes agendu okresního církevního tajemníka

Blanka Nová
Mgr. Blanka Nová ze Státního okresního archivu v Jindřichově Hradci v následujícím článku na jedné straně představuje agendu a činnost okresního církevního tajemníka na okrese Jindřichův Hradec a na straně druhé se věnuje duchovním na jindřichohradeckém okrese. Popisuje jejich činnost a strastiplnou cestu za výkonem jejich povolání a poslání. V článku je nastíněna koexistence a vztahy mezi církevním tajemníkem a jednotlivými vybranými duchovními z pohledu církevních záležitostí v období 50. let 20. století. Tehdejší situace je v článku popisována na příkladu římskokatolické církve, Českobratrské církve evangelické a Československé církve. Z těchto církví jsou záměrně vybráni jak duchovní se silným protirežimním postojem, tak duchovní, kteří s režimem žili v dobrých vztazích.

„Důstojný pane, odvolávám se na oběžník vydaný Diecésním mírovým výborem katolického duchovenstva v Č. Budějovicích… A proč se na oběžník odvolávám. Nepříznivé počasí pozdrželo svoz i výmlat obilí. Aby bylo možno dodržeti vládní termín do kdy naše vláda potřebuje znát množství vykoupeného obilí, je na nejvýš nutné připomenout našim zemědělcům, aby využili každé chvilky pěkného počasí a přičinili se o to aby dodávky obilí byly splněny ve vládním termínu. Prosím Vás proto, abyste krátkým proslovem v neděli dne 25. srpna 1957 věřícím tuto nutnost v kostele připomenul.

Snahy Josefa L. Hromádky o soulad mezi církví a režimem

Peter C. A. Morée

Hromádka jako novodobý církevní otec

Na konci ledna 2009 se na Evangelické teologické fakultě v Praze konalo výroční zasedání Spolku evangelických kazatelů. Na program byl zařazen příspěvek o J. L. Hromádkovi od Jana Šimsy[1], Hromádkova žáka, který se v 70. a 80. letech angažoval v Chartě 77. Jeden z nejvýznamnějších evangelických disidentů tehdy hovořil o otázce, jak hodnotit Hromádku dnešním pohledem.

Protestantské církve v prvním roce komunistického režimu

Jiří Piškula

Reakce na převrat

Československé církve a náboženské společnosti komunistický převrat v únoru 1948, jemuž koneckonců nedokázaly nijak výrazněji vzdorovat ani demokratické politické strany či ústavní instituce, neovlivnily. Nejvíce se do odporu proti nastolení diktatury zapojil svým proslovem pražský arcibiskup Josef Beran, jenž pod názvem Nemlč, arcibiskupe! vyšel dne 25. února 1948 v denním tisku. Arcibiskup Beran se takto zasazoval za zachování právního státu, to však veřejný život v zemi již držely v rukou komunisty vytvářené akční výbory.

Další vězeň komunistického režimu - evangelický farář Bohumil Jan Dittrich

Tomáš Jun, Pavel Hlaváč
V publikaci Cesta církve II jsme přinesli příběhy dvou evangelických farářů, kteří byli uvězněni krátce po únorovém komunistickém puči. Jaroslav Choděra byl zatčen 27. října 1948, Jaroslav Ryšavý 31. ledna 1949. Oba byli v inscenovaných procesech obviněni a nespravedlivě odsouzeni. Prošli těžkými kriminály, ale navzdory kruté době, po žádostech a intervencích nejbližších rodinných příslušníků a profesora J. L. Hromádky u nejvyšších politických představitelů, byli z vězení propuštěni. Oběma byla udělena prezidentská milost a mohli se ještě před vypršením trestu vrátit domů ke svým rodinám. Třetím evangelic-kým farářem, který byl zatčen 31. srpna 1950, dokonce spolu s celým staršovstvem sboru a jeho seniorem, byl chomutovský farář Bohumil Jan Dittrich. Jeho stíhání pro velezradu, vyzvědačství, ohrožování státního tajemství a pobuřování proti republice, po šestnácti měsících vyšetřovací vazby zastavil státní prokurátor v Praze s tím, že se vlastně žádné podezření z trestných činů neprokázalo. A tak i bratr farář Dittrich, kterému jsme důvěrně a přátelsky říkali „Bobeš", se mohl před Vánocemi roku 1951 vrátit domů. Ze jmenovaných tří farářů byl nakonec jediný, který pokračoval v církevní službě. Příběh faráře Bohumila Dittricha zpracoval student ETF UK Tomáš Jun. Jeho práci pro tuto publikaci upravil předseda komise Pavel Hlaváč.

Do konce války

Bohumil Jan Dittrich se narodil  v Poličce, 25. června 1921, do skromných poměrů rodiny podomního obchodníka. Rodina Dittrichových se účastňovala života evangelického sboru. Bohumil vychodil obecnou i měšťanskou školu v Poličce a posléze studoval na místním reálném gymnáziu. Tam i v roce 1941 maturoval. O prázdninách si podal žádost na synodní radu, „aby byl přijat mezi připravující se církevní pracovníky“[1]. Jeho žádost 24. června 1941 vřele doporučil borovský farář Vladimír Pokorný:

„Jednatřicítka" a „Děti kajícníků"

Pavel Keřkovský

Jde o dvě nejvýznamnější petice členů církve ČCE, které vznikly v 70. letech minulého století. Jednatřicet signatářů adresovalo petici Federálnímu shromáždění, a to ji zásadně odlišuje od dřívějších memorand, jichž několik zaslala SR ČCE Ministerstvu školství a kultury Československé republiky, počínaje rokem 1963.1 Iniciátory petice jsou v prvé řadě ti, kteří signovali tzv.

Geneze a dějiny osmi fakultních tezí z roku 1977

Peter Morée
Události v prostředí ČCE v roce 1977 dokážou dodnes rozjitřit emoce těch, kteří tu situaci bezprostředně zažili, ale i těch, kteří se s ní seznámili prostředkovaně. Začátkem onoho roku byla zveřejněna Charta 77, kterou podepsalo několik evangelických farářů (část z nich zbavených státního souhlasu k vykonávání duchovenské služby). V květnu pak vyšel Dopis 31 členů ČCE, adresovaný Federálnímu shromáždění, ve kterém kritizovali omezování náboženské svobody v Československu. Vedení církve se ocitlo pod nebývalým tlakem komunistické diktatury, požadující, aby církev upevnila svou autoritu a distancovala se od těch, kteří zvedali svůj hlas proti bezpráví. V této souvislosti vydala Komenská evangelická bohoslovecká fakulta (tehdy úzce spjatá s církví) své stanovisko v podobě osmi tezí, které měly přinést teologické jasno do rozbouřených vod. K žádnému uklidnění a sjednocení ale nedošlo, nýbrž teze se staly symbolem hlubokého rozdělení v ČCE.
K pochopení a posouzení tezí je třeba vznik tohoto dokumentu vidět v kontextu toho, co se na fakultě odehrávalo od roku 1969. Teze nejsou osamělým fenoménem, ale představují spíše kulminaci toho, jak fakulta a její učitelé chápali sami sebe v událostech normalizačního Československa a církevního života ČCE.

Úvod

Dopisy a petice v době počínající a stabilizované normalizace (1968-1977)Dopisy jednotlivců, Charta 77, „Jednatřicítka", Prohlášení pěti, „Děti kajícníků"

Pavel Keřkovský
Podtitul naznačuje, že církevní debata o životě Českobratrské církve evangelické v době počínající (1969—1972) a stabilizované normalizace (1972—1977)1 se soustředila na pro-blém úlohy práva v církvi i ve společnosti a proto také na otázku, v jaké míře se mají věřící lidé zapojit do společenského zápasu o spravedlnost. V sázce byla křesťanská spiritualita i společenská odpovědnost. Věřící si museli zodpovědět několik otázek: K jakým postojům vede „svědomí zjitřené evangeliem"? Kde se protínají společenské souřadnice s evangelijní-mi? Jaké postavení ve společnosti má mít církev a jednotliví věřící? Na co mají nárok věřící v ateistické společnosti (ateismus či vědecký světový názor byl prakticky jediným legitim-ním — tedy státním náboženstvím)? Jakých prostředků je dovoleno užít pro uskutečňování důstojného náboženského i společenského života věřících? Je občanskou povinností jít k volbám, popřípadě absolvovat základní vojenskou službu?
Všichni českobratrští účastníci církevně-společenské debaty se opírali o evangelijní zvěst. Lišili se pouze v odhadu, jaké konkrétní nástroje se mohou užít, aby evangelijní zvěst se nestala karikaturou, tedy slovem nepřípadným a lživým. Ke stabilizaci normalizace v církvi došlo zřejmě až po konsolidaci vládních institucí a strany, pak přišly na řadu noviny, rozhlas a televize, poté kulturní, školské a občanské aktivity a až nakonec došlo i na církve — ovšem zde se tu stabilizaci zcela nepodařilo ukončit. To vyplývá z dalšího. Začátek stabilizace normalizace v církvi nastal v momentě, od něhož podstatná část církve začala označovat petice za zbytečné „tahání lva za vousy", za nepatřičné dráždění vrchnosti, které navíc nepřísluší evangelickým jednotlivcům a hnutím, protože v této sféře prý mají legi-timní kompetence pouze představitelé církve, tj. synodní rada. Zastánci petičně-právní, tj. reformací podložené strategie, odmítali zvěstování, tzv. čistého evangelia" bez přihlédnutí ke společenské problematice, zejména ke společenské spravedlnosti v plném rozsahu. Dle autorů dopisů a petic také vládní struktury jsou podřízeny právu a spravedlnosti a také státně-správní zaměstnanci musí být vyučováni demokracii a nesmějí zneužívat práva ve svůj prospěch, jak připomenul Ladislav Hejdánek v návaznosti na Karla Havlíčka Borov-ského a T. G. Masaryka.
K věcnému pohledu na úlohu práva a úlohu věřících ve společnosti snad nejlépe čtenáře uvedou Zásady ČCE z roku 1968, které byly schválené XIV. synodem (1966): „Protože je křesťanu právo znamením Boží péče o člověka, a tedy více než pouhá lidská dohoda, má vůči němu vždy dvojí úkol. Na jedné straně jde o to, aby právní svědomí, tj. vědomí práva a spravedlnosti bylo posilováno a aby právní řád byl chráněn před libovůlí, jak těch, kdo spravují společnost, tak i každého občana. Ve společnosti musí být důvěra, že se každý může dovolat spravedlnosti. Na druhé straně však je potřebí ochrany člověka před tvrdostí litery práva, která nehledí k životním okolnostem. Křesťanův poměr k právu se pohybuje mezi těmito dvěma ohnisky. Je odpověden za ryzost právního řádu a obnovu spravedlnosti ve společnosti více než jiní občané. Ve svých občanských funkcích se zasazuje o dokonalejší právo a spravedlnost pro každého. Své odpovědnosti užívá však tak, aby nemusilo dojít k násilnému porušení právního řádu vzpourou nebo revolucí. Ale citlivé právní svědomí, stále pročišťované evangeliem, připouští i revoluční vzpouru, jsou-li právo, spravedlnost a lidskost trvale porušovány sobectvím a tyranií nenapravitelných vladařů."2

1. Nástup normalizačního obnovování pořádku

Zlatá šedesátá“ neskončila „happy endem“, nýbrž okupací. Vojska „Varšavské smlouvy“, pod vedením Sovětského svazu (Ruska), přepadla Československo 21. srpna 1968 a ukončila politický experiment „socialismu s lidskou tváří“. Reformně-správní pokus byl zadušen mocenskou silou po několika měsících nadějného vývoje. Okupace byla zpečetěna moskevskými protokoly, kterým se nepoddal pouze František Kriegel, jediný statečný a skutečně prozíravý vládní politik.

Sledování a manipulace synodů ČCE státními orgány v letech 1969-1973

Šimon Trusina

Sledování a manipulace synodů ČCE státními orgány v letech 1969–1973[1]

Že byly synody Českobratrské církve evangelické (ČCE) během komunistické diktatury ovlivňovány, není nikterak překvapivé. Nadto již otázka sledování synodů státní správou byla v řadě Cesta církve pojednána,[2] proto si její opětovné zpracování vyžaduje krátký komentář.[3]

Odpírači vojenské služby v ČCE z náboženských a politických důvodů

Martin Šimsa
V příspěvku pod tímto názvem by měl být v prvé řadě uveden evangelický bohoslovec Petr Jankovský, který za své neohrožené vystoupení na synodu v roce 1950 byl vyloučen z fakulty. Okamžitě byl povolán na vojnu, ale pro nenastoupení vojenské služby byl Nižším vojenským soudem v Písku odsouzen ke čtyřem letům žaláře. Svůj trest si odpykával v nelidském prostředí komunistických pracovních táborů, spolu s odpírači z řad Svědků Jehovových a adventistů. Jeho případ budeme podrobněji dokumentovat společně s případy dalších patnácti vězněných duchovních z ČCE v příští publikaci této „Knižnice studijních textů ČCE".
K následujícímu příspěvku člena komise o odpíračích vojenské služby z ČCE v 70. a 80. letech minulého století připojujeme jeden důležitý text, který se bezprostředně týká problematiky odpěračství. Tento „Traktát teologickopolitický o odepření služby ve zbrani" napsal 12. února 1978, v reakci na případ svého syna, evangelický farář a později i politický vězeň komunistického režimu Jan Šimsa. Traktát byl uveřejněn v knize Petra Blažka, editora knihy „A nepozdvihne meč...", jemuž děkujeme za poskytnutí textu v elektronické podobě.
Odpírači vojenské služby z náboženských důvodů většinou pocházeli z řad Svědků Jehovových a z Církve adventistů sedmého dne. I v ČCE se vyskytlo několik odpíračů vojenské služby. Odpírači odmítali nastoupit vojenskou službu buď z důvodu křesťanského pacifismu, nebo z důvodu přesvědčení, že tehdejší československá armáda je pouze represivním nástrojem komunistického režimu. Žádali zavedení náhradní vojenské služby pro ty, kdo odmítají sloužit buď z náboženských důvodů, nebo z důvodů svědomí. Domnívám se, že zápasili o náboženskou svobodu a zasloužili se o obnovení demokracie v naší zemi. Řadu případů zpracoval Petr Blažek v knize: A nepozdvihne meč... Odpírání vojenské služby v Československu 19481989. Praha, Academia 2007. V knize najdou zájemci podrobnější informace. Já zde dokumentuji osudy několika přátel z ČCE podle toho, jak o nich psali, nebo vyprávěli, také podle vlastních vzpomínek. V neposlední řadě jsem čerpal z výše uvedené knihy.

Odpěrači vojenské služby z náboženských důvodů většinou pocházeli z řad Svědků Jehovových a z Církve adventistů sedmého dne. I v ČCE se vyskytlo několik odpěračů vojenské služby. Odpěrači odmítali nastoupit vojenskou službu buď z důvodu křesťanského pacifismu nebo z důvodu přesvědčení, že tehdejší československá armáda je pouze represivním nástrojem komunistického režimu. Žádali zavedení náhradní vojenské služby pro ty, kdo odmítají sloužit buď z náboženských důvodů nebo z důvodů svědomí. Domnívám se, že zápasili o náboženskou svobodu a zasloužili se o obnovení demokracie v naší zemi.

Jak ČCE nabyla ducha svobody a jak o něj přišla Roky 1968 až 1977

Peter Morée
Českobratrská církev evangelická se rychle a výrazně hlásila k demokratizaci společnosti, ke které docházelo v r. 1968. Po r. 1969 se dostala pod čím dál větší tlak ze strany státní správy (většinou Sekretariátu pro věci církevní), aby se „konsolidovala" a odvolala některé dokumenty z let 1968 a 1969. Za této situace se církev nakonec rozdělila na dva tábory, které si navzájem příliš nedůvěřovaly. Události r. 1977pak potvrdily poněkud tragický osud ČCE za období normalizace.
Tento příspěvek vychází z dokumentů z archivu Sekretariátu pro věci církevní Ministerstva kultury ČSR a z Ústředního církevního archivu ČCE. Velká část textu vycházela dříve v časopise Český bratr (r. 20072008).

Před 21. srpnem 1968

Dne 11. března 1968 poslali „duchovní ostravského okrsku seniorátu Moravskoslezského českobratrské církve evangelické“ důležitý dopis politické reprezentaci ČSSR. Byli to mj. Jan Šimek, Karel Veselý, Gustav Říčan, Ludvík Klobása, Jaroslav Košťál, František Budinský, Josef Kopřiva, Severin Tůn, Jiří Lejdar, Jaromír Sečkař a Rostislav Chlubna (dva podpisy nečitelné). Dopis obsahuje jasné představy o tom, co by se mělo změnit v postavení věřících a církví ve veřejném prostoru.