Hledání ducha svobody 1968–1977
Před 21. srpnem 1968
Před 21. srpnem 1968
Po únoru 1948 začaly sedlákům těžké časy. Již 21. března 1948 byl komunistickým parlamentem vyhlášen zákon o pozemkové reformě a na jeho základě byla vyvlastněna půda statkům s rozlohou na 50 hektarů.
Františka Laichtera (1902–1985), komunisty zlikvidovaného nakladatele, spolutvůrce edice České dějiny,[1] oslovil v roce 1972 k sedmdesátinám Bedřich Fučík, komunisty zlikvidovaný a vězněný vyšehradský editor, tvůrce významného prvorepublikového melantrišského projektu Dějiny lidstva: „Je smutné, že jste nemohl své dílo dokončit. Není Vaše vina, že se tak nestalo.
Sváťa Karásek: „Co by bylo potřeba napsat, jsou dějiny solidarity.“
V první polovině roku 1968 pracoval Hromádka především na dokončení a překladech své stručné autobiografie a veřejnému dění se aktivně věnoval jen v omezené míře, například při obnovování Masarykova ústavu. Hromádkovi nejbližší rodinní příslušníci později ve svých vzpomínkách konstatovali jeho spokojenost s politickým vývojem v Československu po lednu 1968.3 Bližší pohled na některé známé i dosud neznámé výroky Hromádky k politickému a společenskému dění vyžaduje ovšem upřesnění tohoto tvrzení.
Kolektivizace zemědělství a venkova v Československu se odehrála převážně v první polovině 50. let 20. století. Své kořeny měla již ve 40. letech, kdy za protektorátu byl zaveden tzv. „státní systém“ řízení zemědělského výkupu, jenž zůstal v platnosti i po válce. Za války byly také provedeny pozemkové reformy a začal se zavádět centrálně administrativní systém zemědělského řízení. Totalitní režim, jak nacistický, tak komunistický, potřeboval udržet svou politickou moc a k tomu mu dopomáhalo i centrální administrativní řízení.
Počátky stavovské organizace evangelických farářů sahají do období před I. světovou válkou. Ustavující schůze Spolku evangelických duchovních české národnosti se konala v Pardubicích v reformovaném chrámu Páně 9. srpna 1904. Spolek sídlil v Praze a byl pobočním spolkem Jednoty evangelických farářů v Rakousku. Pochopitelně měl své stanovy.[1] Právní trvání spolku bylo ověřeno podle těchto stanov, ve smyslu §9 zákona ze dne 15. listopadsu 1867, čís. 134 říšského zákona, Zemskou správou politickou v Praze dne 6.
Händlova radostná píseň „Buď Tobě sláva“, převzatá z Evangelického zpěvníku (346), zahajuje samizdatový zpěvníček Nová píseň: „Buď Tobě sláva, jenž jsi z mrtvých vstal, smrt již nemá práva, vítěz tys a král.“ Zvěstí i melodií předznačuje sérii 169 písní.
Zásadní přístup státní správy a stranických špiček k synodům Českobratrské církve evangelické byl nastaven na přelomu let 1949/1950, krátce po schválení dvou církevních zákonů. V tomto období vypracovali úředníci Státního úřadu pro věci církevní principy k ovlivňování synodů, které se pak používaly také v dalším období. Tento postup se týkal samozřejmě především chystaného X. synodu, který nakonec proběhl v únoru 1950.
Českobratrská církev evangelická se od samého začátku jednání o církevních zákonech s komunistickým státem ocitla v defenzívě a nechala si vnutit zákon, který ji uvrhl do vnější závislosti na státu. Zdaleka ne všichni evangelíci však byli nadšeni tak zásadními změnami a snad až příliš vstřícným postojem církevních představitelů ke komunistickému režimu. I v pardubickém sboru se ozývaly kritické hlasy k postoji Synodní rady.
„Důstojný pane, odvolávám se na oběžník vydaný Diecésním mírovým výborem katolického duchovenstva v Č. Budějovicích… A proč se na oběžník odvolávám. Nepříznivé počasí pozdrželo svoz i výmlat obilí. Aby bylo možno dodržeti vládní termín do kdy naše vláda potřebuje znát množství vykoupeného obilí, je na nejvýš nutné připomenout našim zemědělcům, aby využili každé chvilky pěkného počasí a přičinili se o to aby dodávky obilí byly splněny ve vládním termínu. Prosím Vás proto, abyste krátkým proslovem v neděli dne 25. srpna 1957 věřícím tuto nutnost v kostele připomenul.
Na konci ledna 2009 se na Evangelické teologické fakultě v Praze konalo výroční zasedání Spolku evangelických kazatelů. Na program byl zařazen příspěvek o J. L. Hromádkovi od Jana Šimsy[1], Hromádkova žáka, který se v 70. a 80. letech angažoval v Chartě 77. Jeden z nejvýznamnějších evangelických disidentů tehdy hovořil o otázce, jak hodnotit Hromádku dnešním pohledem.
Československé církve a náboženské společnosti komunistický převrat v únoru 1948, jemuž koneckonců nedokázaly nijak výrazněji vzdorovat ani demokratické politické strany či ústavní instituce, neovlivnily. Nejvíce se do odporu proti nastolení diktatury zapojil svým proslovem pražský arcibiskup Josef Beran, jenž pod názvem Nemlč, arcibiskupe! vyšel dne 25. února 1948 v denním tisku. Arcibiskup Beran se takto zasazoval za zachování právního státu, to však veřejný život v zemi již držely v rukou komunisty vytvářené akční výbory.
Bohumil Jan Dittrich se narodil v Poličce, 25. června 1921, do skromných poměrů rodiny podomního obchodníka. Rodina Dittrichových se účastňovala života evangelického sboru. Bohumil vychodil obecnou i měšťanskou školu v Poličce a posléze studoval na místním reálném gymnáziu. Tam i v roce 1941 maturoval. O prázdninách si podal žádost na synodní radu, „aby byl přijat mezi připravující se církevní pracovníky“[1]. Jeho žádost 24. června 1941 vřele doporučil borovský farář Vladimír Pokorný:
Jde o dvě nejvýznamnější petice členů církve ČCE, které vznikly v 70. letech minulého století. Jednatřicet signatářů adresovalo petici Federálnímu shromáždění, a to ji zásadně odlišuje od dřívějších memorand, jichž několik zaslala SR ČCE Ministerstvu školství a kultury Československé republiky, počínaje rokem 1963.1 Iniciátory petice jsou v prvé řadě ti, kteří signovali tzv.
Úvod
„Zlatá šedesátá“ neskončila „happy endem“, nýbrž okupací. Vojska „Varšavské smlouvy“, pod vedením Sovětského svazu (Ruska), přepadla Československo 21. srpna 1968 a ukončila politický experiment „socialismu s lidskou tváří“. Reformně-správní pokus byl zadušen mocenskou silou po několika měsících nadějného vývoje. Okupace byla zpečetěna moskevskými protokoly, kterým se nepoddal pouze František Kriegel, jediný statečný a skutečně prozíravý vládní politik.
Sledování a manipulace synodů ČCE státními orgány v letech 1969–1973[1]
Že byly synody Českobratrské církve evangelické (ČCE) během komunistické diktatury ovlivňovány, není nikterak překvapivé. Nadto již otázka sledování synodů státní správou byla v řadě Cesta církve pojednána,[2] proto si její opětovné zpracování vyžaduje krátký komentář.[3]
Odpěrači vojenské služby z náboženských důvodů většinou pocházeli z řad Svědků Jehovových a z Církve adventistů sedmého dne. I v ČCE se vyskytlo několik odpěračů vojenské služby. Odpěrači odmítali nastoupit vojenskou službu buď z důvodu křesťanského pacifismu nebo z důvodu přesvědčení, že tehdejší československá armáda je pouze represivním nástrojem komunistického režimu. Žádali zavedení náhradní vojenské služby pro ty, kdo odmítají sloužit buď z náboženských důvodů nebo z důvodů svědomí. Domnívám se, že zápasili o náboženskou svobodu a zasloužili se o obnovení demokracie v naší zemi.
Dne 11. března 1968 poslali „duchovní ostravského okrsku seniorátu Moravskoslezského českobratrské církve evangelické“ důležitý dopis politické reprezentaci ČSSR. Byli to mj. Jan Šimek, Karel Veselý, Gustav Říčan, Ludvík Klobása, Jaroslav Košťál, František Budinský, Josef Kopřiva, Severin Tůn, Jiří Lejdar, Jaromír Sečkař a Rostislav Chlubna (dva podpisy nečitelné). Dopis obsahuje jasné představy o tom, co by se mělo změnit v postavení věřících a církví ve veřejném prostoru.