Konec stalinistické éry v ČCEProtesty kolem zákona o rodině z roku 1963

Dne 18. dubna 1963 otisklo Rudé právo článek ministra spravedlnosti Dr. Al. Neumana (lidovce [1]), kde veřejnosti představoval nový návrh zákona o rodině.[2]

Dne 23. dubna píše ministru Neumanovi profesor Rudolf Říčan. Upozorňuje na to, že vývoj situace na školách naznačuje, že by nový zákon mohl být vykládán ve smyslu, který by křesťanským rodičům ukládal povinnost podporovat školu v ateistické výchově dětí (požadavek jednoty výchovy ve škole a rodině). Ministr Neuman odpovídá dne 6. května a ve svém dopise tvrdí, že nový návrh zákona je slučitelný s ústavou. Ústava zaručuje jak svobodu náboženského vyznání (čl. 32),[3] tak založení výchovy a vyučování na vědeckém světovém názoru (čl. 24, odst. 3).[4] Ministr je upozorněn, že otázku náboženské svobody nelze v žádném případě ztotožňovat s otázkou výchovy. Profesor Říčan odpovídá dne 31. května. Píše, že výchovu založenou na vědeckém světovém názoru nelze ztotožňovat s výchovou k ateismu, že otázka náboženské svobody a práva na výchovu spolu souvisejí, křesťanští rodiče mají povinnost vychovávat děti ve své víře, náboženská svoboda je výdobytkem našich kulturních dějin, zákon by mohli využít k propagandě zahraniční nepřátelé.

Farář chotiněveský, Jan Dus, zeť profesora Říčana, píše dne 9. května synodní radě, že jí posílá opis dopisů, které zároveň zasílá ministru spravedlnosti Neumanovi a ministru školství Fr. Kahudovi. Upozorňuje na to, že by nový zákon o rodině mohl znamenat zákaz dětských shromáždění. Dopis ministrovi posílá proto, aby synodní radu podpořil (aby SR i ministr věděli, že SR tlumočí stanovisko sborů). Mimo jiné se odvolává na to, jak se synodní rada o návrhu zákona o rodině vyjádřila na synodu. Opisy dopisů oběma ministrům v archivu ÚCK nejsou. Jsou v něm však opisy dopisů staršovstva chotiněveského sboru v čele s J. Dusem ministru Neumanovi z 22. května a Jana Dusa okresnímu (?) církevnímu tajemníkovi. Staršovstvo v dopise Neumana žádá, aby bylo z návrhu zákona vypuštěno ustanovení o povinnosti jednotné výchovy v rodině a ve škole. V dopise tajemníkovi vysvětluje Jan Dus, proč se jeho odesílatelé nejprve neradili s vyššími církevními orgány (odporovalo by to charakteru celonárodní diskuze o návrhu zákona,[5] vyvolalo by to dojem, že nechtějí nést vlastní odpovědnost, synodní rada chystá protesty a sbor ji v tom chce podpořit).

Dopis synodní radě posílá na základě jednání staršovstva sboru v Litoměřicích dne 20. května. i farář Vlastimil Sláma. Jsou návrhem zákona znepokojeni. Vznášejí dotaz, zda synodní rada bude něco podnikat. Na dopis odpovídá tajemník synodní rady 4. června. Synodní rada přípravu zákona sleduje, již prý v této věci intervenovala,[6] dopis ministrovi psal i prof. Říčan a také prof. Hromádka vede věc v evidenci a uplatnil svůj názor na příslušných místech na ministerstvech. Synodní rada však nemůže bohužel zaručit, že vše dopadne tak, jak by si přáli.

V červnovém čísle časopisu Právník (6/1963; časopis Ústavu státu a práva při Akademii věd) vychází článek CSc. Josefa Eliáše, který pojednává o návrhu zákona o rodině. Dotýká se i otázky jednoty výchovy v rodině a ve škole z hlediska náboženské výchovy a dospívá k názoru, že rodičům je možno uložit povinnost výchovy ve vědeckém světovém názoru i tam, kde rodiče tento názor nesdílí (i když tomuto ustanovení chybí podle něj sankce).[7] Tento článek je potom v protestních dopisech vícekrát zmiňován a vyvolal zřejmě zděšení (potvrzoval obavu, že nový zákon bude vykládán v neprospěch náboženské výchovy dětí v rodině).

V souboru textů Boženy Komárkové Sekularizovaný svět a evangelium (str. 91nn) je uveřejněn dopis, který zaslala Ústavu státu a práva, reagujíc asi na výše zmíněný článek J. Eliáše. Zdůrazňuje v něm zásadní význam svobody náboženského vyznání.

Staršovstvo sboru v Chotiněvsi žádá dopisem ze dne 2. června zastupitelstvo svého seniorátu o svolání mimořádného synodu.

K protestům se připojují další sbory. Synodní radě posílají dopisy s podpisy staršovstev sbory v Soběslavi (26.6.), Karlových Varech (30.6.), České Budějovice (2.7.). V průběhu července a srpna docházejí synodní radě dopisy s podpisy staršovstev, příp. ostatních členů, z dalších sborů. Dopisem z 10. července žádá sbor v Písku svůj seniorátní výbor, aby požádal synodní radu o jednání s příslušnými státními orgány. Některé sbory posílají své protestní dopisy přímo ministru spravedlnosti a dalším státním orgánům, opisy dopisů pak o své činnosti informují synodní radu. Vedle již zmíněné Chotiněvsi odchází dne 23. června dopis předsedovi Národního shromáždění od sboru ve Třech Sekerách (opis poslán J. Vitovcovi, poslanci NS a církevnímu oddělení ONV v Chebu), dne 30. června dopis ministru spravedlnosti od sboru v Karlových Varech (opis poslán poslanci NS gen. Hruškovi, církevnímu referátu KNV v Plzni, církevnímu referátu ONV v Karlových Varech), dne 7. července posílají své protestní dopisy ministru spravedlnosti sbory v Chodově a Strmilově. Také dále během léta dochází na synodní radu opisy dopisů dalších sborů zaslaných přímo státním orgánům. Dne 1. července píše seniorátní výbor poděbradského seniorátu synodní radě a žádá ji, aby ohledně návrhu zákona o rodině jednala a o výsledcích jednání informovala. Obdobně zní i dopis seniorátního výboru jihočeského seniorátu, který vyslovuje synodní radě v jejích jednáních podporu.

Synodní rada posílá dne 5. července seniorům dopis. Informuje je, že sama podniká potřebné kroky a vyzývá sbory, aby samostatně nejednaly. Tento dopis vzbuzuje u některých farářů (viz dále) nesouhlas až nevoli.

Na tuto výzvu reaguje senior horáckého seniorátu V. Kejř dopisem synodní radě ze dne 8.7., kde jí sděluje, že na základě výzvy synodní rady sborům uložil, aby nic samostatně nepodnikaly, a dopis připravený pastorální konferencí pro ministra Neumana uložil do archivu.

První dopis synodní rady ministru Neumanovi nese datum 8. července. Odkazují v něm na svoji schůzku s ministrem školství, který je, když vyjádřili znepokojení nad návrhem zákona o rodině odkázal na předkladatele tohoto zákona, tedy ministerstvo spravedlnosti. Synodní rada ministra spravedlnosti žádá, aby ji ještě před konečnou redakcí návrhu zákona přijal a poskytl vysvětlení k těm ustanovením, která by mohla v případě striktního výkladu zákona ohrozit náboženskou výchovu dětí rodiči. Jedná se hlavně o § 23, § 24 odst. 2, § 25 věta první a § 27 odst. 3 (povinnost rodičů vychovávat své děti podle marxisticko-leninského světového názoru) s možnou sankcí v § 40 odst. 2 a § 41 (viz tabulka). V dopise se odvolávají i na výše zmíněný článek J. Eliáše. Stěžují si na to, že tento zákon byl při své přípravě málo podroben kritice veřejnosti. Přikládají dopis staršovstva pražského salvátorského sboru. Opis svého dopisu ministru spravedlnosti posílá synodní rada též ministru školství Fr. Kahudovi. Ministr spravedlnosti odpovídá (23. července), že je bohužel příliš zaneprázdněn a členy synodní rady tedy přijmout nemůže, nicméně návrh zákona je ještě na základě došlých připomínek přepracováván. Názor Josefa Eliáše je pouze názorem soukromým, nezávazným, jedním z mnoha.

Ministr spravedlnosti odpovídá v těchto dnech (18. července) i na dopis prof. Říčana ze dne 31. května. Po přečtení Říčanova dopisu dochází k závěru, že „jde zřejmě o omyl při výkladu výchovných cílů a prostředků, jak mají být upraveny v návrhu nového zákona o rodině.“ Otázka slučitelnosti křesťanství a socialismu je prý již vyřešena tím, že ústava zajišťuje práva na svobodný život sdružení a organizací náboženského charakteru. Návrh zákona o rodině byl předložen „k široké diskusi našich pracujících“ a je na základě došlých připomínek přepracováván také v tom směru, aby nemohlo dojít k nesprávným výkladům, co se práva rodičů na výchovu dětí v náboženské víře týče. Profesor Říčan posílá dne 20. července další dopis (je možné, že mu odpověď ministra spravedlnosti zatím nedošla), tentokrát Ideologické komisi ÚV KSČ, ke kterému přikládá své dopisy ministru spravedlnosti a obsáhle komentuje Eliášův článek.

Některé sbory a jejich faráři projevili značný nesouhlas s požadavkem synodní rady z dopisu seniorům z 5. července, aby se do dalšího jednání a protestů samostatně nezapojovali. Dne 25. července je synodní radě odeslán tzv. „dopis tří farářů“, Jana Dusa, Miroslava Brože a Jana Šimsy, kde ji upozorňují na to, že to byly právě protesty „některých sborů a dvou seniorátů církve“, které jí zajistily při jednání náležitou pozici. Účinnost své ústřední akce tak synodní rada odmítáním podpory a odpovědnosti sborů oslabuje. Tři faráři doufají, že synodní rada pokračující podporu sborů ve formě dopisů zasílaných přímo státním orgánům uvítá. Bezprostředně na tuto „neposlušnost“ farářů Dusa, Šimsy a Brože reaguje horácký senior V. Kejř ve svém dopise „milému příteli“, podle všeho z vedení církve, tvrdými slovy. Píše: „Obávám se, že je velmi nerozumné a nebezpečné odstavování synodní rady na druhou kolej. Jakýkoli úkaz nejednomyslnosti v církvi nebo nekázně církvi rozhodně neprospěje. Ale takový hlas tu jde: Synodní radu neposlouchat. Mám veliké obavy, že to jsou hlasy mužů, kteří hledají jen své věci a nemají svou církev rádi. Vím také, že jsi nyní v úřadě téměř sám.“ Za „naprostou nesmyslnost“ považuje také žádost třebíčského staršovstva o svolání mimořádného synodu.

Také profesor Říčan s výzvou (či příkazem?) synodní rady nesouhlasí. Její přípis jej dokonce „překvapil a zarmoutil“. Sám jí 24. července posílá svůj opis dopisu Ideologické komisi ÚV KSČ z 20. července i poslední odpověď ministra Neumana na svůj dopis. Upozorňuje na dlouho trvající náboženskou diskriminaci. Je proto zcela legální, když se staršovstva a sbory obrací se svými námitkami. V socialistické republice si zákony dává lid sám a věřící lid evangelický nemá mlčet. Doba kultu osobnosti a bezzákonnosti 50. let skončila, je čas se ozvat. Církevní zřízení spočívá na presbyterně-synodních základech a synodní rada má tedy hlasy spojovat, a ne tlumit.

Brněnský seniorátní výbor žádá v dopise ze dne 27. července synodní radu o svolání synodního zastupitelstva. Je žádoucí, aby celá církev podpořila synodní radu v jejích jednáních.

Dne 1. srpna přinášejí celostátní deníky zprávu, že osnova návrhu je hotova. Lidová demokracie (článek s nadpisem „Nový zákon o rodině“) píše: „O připomínkovém řízení k návrhu zákona o rodině podal ústavně právnímu výboru NS zprávu zástupce ministerstva spravedlnosti dr. Bydžovský. Prohlásil, že k chystané osnově se sešlo přes 800 připomínek, z nichž většina se týkala výchovy dětí.“ Znění návrhu zákona o rodině dosáhlo výrazných změn právě v ustanoveních o výchově dětí. Vynechány byly zmínky o komunistické morálce i o zásadách marxismu-leninismu (viz tabulka). Nová osnova bude prakticky odpovídat později schválenému znění zákona. V důvodové zprávě se však objevuje v souvislosti s § 43, odst. 2 písm. c nového znění zákona problematické tvrzení, že národní výbor může v rámci své pravomoci uložit nezletilému určité omezení, jako například „zákaz účasti na shromážděních nevhodných pro mládež“. Na tuto větu je několikrát v dalších protestních dopisech reagováno.

Slovo „shromáždění“, které má pro evangelického čtenáře důvodové zprávy význam do značné míry konkrétnější než pro člověka do evangelické mluvy nezasvěceného, si důrazně podtrhl ve své kopii důvodové zprávy i profesor Říčan.

Profesor Říčan posílá dne 5. srpna synodní radě svůj komentář k těmto změnám. Návrh prošel změnami „opravdu velmi značnými“. Problémem však stále zůstává důraz na nerozlučnou jednotu výchovy rodinou a společností (tedy organizacemi jako Pionýr a ČSM). Nejasným výrazem, nahrávajícím horlivým zastáncům ateistické výchovy je i termín „morálka socialistické společnosti“, který nahrazuje morálku „komunistickou“. Nebezpečí zavádějícího výkladu představuje výše zmíněná možnost zákazu účasti mládeže na pro ni nevhodném „shromáždění“ z důvodové zprávy. O svých postřezích z návštěvy ministerstva uvádí: „Bylo mi ostatně v kanceláři p. ministra pověděno, že tam i nadále dochází týdně několik dopisů s připomínkami k náboženské stránce návrhu, jmenovitě z kruhu evangelického. Z hovoru jsem měl dojem, že jsou na ministerstvu zastánci dvojího směru: theoretikové rázu Jos. Eliáše, kteří zřejmě měli první slovo při sestavování původního návrhu, a tolerantní praktikové, kteří nahlížejí, že i s křesťanským stanoviskem lze při výchově mládeže dospět k týmž cílům poctivosti, charakternosti a kolektivní pracovitosti, k nimž směřují se svého stanoviska marxisté-leninisté. Je ovšem možné i to, že v nynější stylisaci osnovy převládl názor, že je na formulaci pracující se všeobecným předpokladem morálky komunistické ještě příliš brzy.“ Říčan upozorňuje, že se nejedná ještě o návrh definitivní, že jsou v něm stále ještě ustanovení pro výklad přinejmenším nebezpečná a že vůbec nastává doba, kdy by bylo třeba poukázat na náboženskou diskriminaci (především mládeže). Bylo by rozumné vyhovět hlasům požadujícím svolání synodního zastupitelstva, už proto, aby podpořilo dosavadní kroky synodní rady i jednotlivých sborů a farářů. Za zbytečné také nepovažuje protesty sborů i jednotlivců k návrhu zákona.

Z tohoto důvodu profesor Říčan pokračuje i ve svých dopisech ministru spravedlnosti. Další mu posílá 10. srpna. Vítá jeho ujištění z dopisu z 18. července. Prosí ho, aby uvážil „skutečné postavení, ve kterém v posledních letech žijí naši věřící spoluobčané.“ Upozorňuje na všudypřítomnou náboženskou diskriminaci a protináboženskou propagandu. Proto žádá, aby byla svoboda náboženského vyznání a s ní spojené právo na náboženskou výchovu dětí rodiči v zákoně výslovně zmíněna. Jak bylo již výše patrno, své výhrady má i k formulacím a možnému výkladu ustanovení upravujících účast společnosti na výchově dětí (ona „pro mládež nevhodná shromáždění“).

Stejně jako profesor Říčan neustávají i některé další sbory a jednotlivci ve svých protestech i po nové formulaci návrhu zákona – ne vždy se však o změně v návrhu zákona hned doslechli (oběžník, kterým synodní rada sbory o tom, že byly učiněny změny, informuje, byl vydán až 16. srpna, neuvádí navíc, v čem změny spočívají). Někteří posílají své dopisy synodní radě (ať už adresované jí nebo přímo některému státnímu orgánu – pro případ, že by je chtěla poslat dál), jiní přímo ministru spravedlnosti. Sbor v Českých Budějovicích sice namísto ministru Neumanovi posílá svůj protestní dopis synodní radě, přesto se domnívají, že dopis synodní rady seniorům ze dne 5. července by mohl věci ublížit (odezva z řad členů je důležitá). Zároveň žádá o svolání synodního zastupitelstva. Opis svého dopisu ministru školství Kahudovi ze dne 12. srpna posílá synodní radě i seniorátní výbor brněnského seniorátu.

Jak již bylo možno si všimnout, ozývají se hlasy požadující svolání synodu či synodního zastupitelstva. Horácký seniorátní výbor v dopise ze dne 2. srpna synodní radě píše, že návrh sboru v Třebíči, aby byl svolán mimořádný synod, nepovažuje za uskutečnitelný, žádá nicméně svolání synodního zastupitelstva na září. Pro svolání synodního zastupitelstva se vyslovuje i poličský seniorátní výbor (5. srpna). Liberecký seniorátní výbor (dopis z 3. srpna) je důraznější. Synodní rada by měla být ráda, že dostává dopisy od sborů, seniorátů i jednotlivců. Není to projevem nedůvěry, ale podpory. Tento seniorátní výbor požaduje svolání mimořádného synodu. Jihočeský seniorátní výbor (dopis z 10. srpna) vyjadřuje synodní radě vděčnost za kroky, které podnikla, nicméně dopis z 5. června ji zarmoutil. Akce sborů, seniorátů a jednotlivců byly míněny jako pomoc. Seniorátní výbor se doslechl, že v návrhu zákona byla již učiněna změna. Žádá svolání synodního zastupitelstva.

Na změny učiněné v návrhu zákona o rodině reaguje synodní rada ve vztahu ke sborům oběžníkem z 16. srpna. Formulace návrhu zákona byla změněna a „vyhovuje nyní požadavkům církve na zajištění křesťanské výchovy dětí v rodině.“ O aktivitě sborů stojí v oběžníku následující: „Četné naše sbory projevily právě v tomto bodě o tento návrh zákona velký zájem, kterému daly někdy výraz i připomínkami, jež předložili státním orgánům, zejména též ministru spravedlnosti. Spolu ze synodní radou přispěly tím k nové formulaci návrhu zákona o rodině.“ (Samostatné akce sborů zde tedy nakonec docházejí uznání.) Vzhledem k tomu, že nový návrh zákona je již vyhovující, bylo by zbytečné posílat další připomínky státním orgánům. Všechny dotazy a připomínky mají tedy sbory nadále adresovat synodní radě.

Synodní radě i po tomto oběžníku dochází několik dopisů s podpisy staršovstev, které proti znění zákona protestují (pro případ, že by je potřebovala; poslední dopis je ze Cvikova ze 14. září). Jak píše sbor ze Suchdola nad Odrou (25. srpna) či z Oder (26. srpna), chtěli dopis nejdříve zaslat ministru spravedlnosti, ale na základě oběžníku jej posílají synodní radě.

Některé sbory ale i přes tento oběžník posílají své protesty přímo státním orgánům. U některých není jasné, zda k nim oběžník dorazil před odesláním dopisu (Velká Lhota spolu s Růžďkou). Sbor v Liptále ale ještě 3. září, zdá se, posílá dopis předsedovi Národního shromáždění a ministru Neumanovi, opis pak synodní radě. Také sbor v Klášteře nad Dědinou v čele s Janem Šimsou (dopis z 24. srpna) synodní radě sděluje, že nepovažuje za zcela správný požadavek, aby se sbory obracely na státní orgány jen jejím prostřednictvím, když přeci základní jednotkou církve je sbor. Žádají synodní radu, aby nové znění návrhu zákona sborům sdělila. Za potřebnou stále považují změnu některých formulací („nerozlučnou jednotu“ v § 30 a formulaci § 43). Upozorňují též na konkrétní případ náboženské diskriminace. Nakonec přikládají dopis, který 18. srpna zaslali ministru spravedlnosti (oběžník synodní rady obdrželi 20. srpna).

Ve svých protestech směřovaných přímo státním orgánům pokračuje i Jan Dus a chotiněveský sbor. Dne 25. srpna rozesílá tři dopisy. Ministru školství si stěžuje na náboženskou diskriminaci (učitelů, kteří jsou zbavováni míst, jiných zaměstnanců, dětí při přístupu ke studiu apod.). Požaduje, aby nejvyšší představitelé státu o náboženské diskriminaci veřejně promluvili a zakázali ji. Opis tohoto dopisu posílá vedle úřadů církevních (příslušnému seniorátnímu výboru a synodní radě) i odboru školství ONV v Litoměřicích a prof. Hromádkovi. Další dopis putuje ministru spravedlnosti. Upozorňuje, že některá ustanovení opraveného návrhu zákona jsou stále problematická. Opis také tohoto dopisu posílá církevním úřadům, odboru školství ONV v Litoměřicích a prof. Hromádkovi. Poslední dopis je adresován synodní radě. Požadavek synodní rady, aby všechny připomínky byly směřovány jí namísto přímo státním orgánům je prý rozumný za předpokladu, že je její pozice natolik silná a že je účinnější, jedná-li ona sama, než kdyby sbory jednaly samostatně.

Dne 24. srpna píše synodní radě seniorátní výbor pražský. S postupem synodní rady souhlasí a žádá, aby i nadále jednala s ministrem.

Také profesor Hromádka sleduje přípravu zákona o rodině. V soukromém dopise Bohumilu Valešovi dne 5. srpna píše (dr. Valeš mu předtím zaslal dopis synodní rady ministru Neumanovi a ministrovu odpověď), že se má, ač neví ještě kdy, sejít s představiteli ÚV KSČ. Rád by je upozornil na to, že výchova k socialismu (nebo komunismu) nesmí být ztotožňována s výchovou k ateismu. Vážnost celé otázky prý nepodceňuje, sám uznává, že zákon ve starém znění by byl neúnosný. Veřejně (podtrženo) řekl, že by se mu zprotivil, ať už by důsledky byly jakékoli. Vyjadřuje ale naději, že zákonodárci mají dost rozvahy a realistické střízlivosti, aby dali zákonu únosnou formu. Prof. Hromádka také vítá, že návrh zákona vzbudil ve sborech a seniorátech neklid. Je tak možno se alespoň o veřejné mínění sborů opřít.

Lidová demokracie přináší dne 12. listopadu zprávu, že osnovu zákona o rodině schválila vláda.

V prosinci byl nový zákon o rodině schválen Národním shromážděním. Svým zněním se již nelišil od osnovy vypracované v létě. Zákon nabyl platnosti publikací ve sbírce zákonů dne 13. prosince 1963. Účinným se stal 1. dubna 1964.

Někteří faráři však neustávají ve svých protestech a na místech nejvyšších se snaží upozornit na diskriminaci věřících v oblasti školství i kultury.[8] Synodní radě posílá 10. 12. svůj dopis „pět severočeských farářů“ s žádostí, aby jej poslala ÚV KSČ. Upozorňují na to, že věřícím učitelům je znemožňován výkon jejich povolání. Míní, že o náboženské svobodě není možno mluvit, jestliže není např. nakladatelství Kalich umožněn nákup dostatečného množství papíru a státní tiskový dohled omezuje vydávání knih. Synodní rada dopis vrací dne 9. 1. 1964 s tím, že nepokládá za vhodné jej doporučit adresátovi: „Kdyby totiž synodní rada tak učinila, bylo by to chápáno jako její souhlas s obsahem dopisu. Synodní rada však soudí, že argumentace tohoto dopisu se nepohybuje na správné rovině. Naše diskuse s vedoucími osobnostmi KSČ o věci tak závažné by musela být vedena na rovině ideologické (nebo theologické) a nikoli se soustřeďovat na okrajové otázky a zjevy. Synodní rada o takovou zásadní a ideologickou diskusi již usiluje delší dobu a totéž činí i br. děkan Hromádka. Dosud se tento rozhovor nepodařilo uskutečnit…“

Faráři tedy zasílají dopis ÚV KSČ na konci ledna 1964 sami. Protestují proti jednostranné ateistické propagandě a tomu, že je ve školství a veškeré kulturní politice jako vědecky vyřešené předkládáno něco, co ve skutečnosti vědecky vyřešené není. Podaří se jim dosáhnout přijetí na ministerstvu školství za přítomnosti synodního seniora Viktora Hájka.

Na této schůzce dle slov Jana Šimsy vystupuje synodní senior velmi opatrně a staví se proti svým farářům. V dopise zaslaném synodní radě dne 20. dubna 1964 si Jan Dus na toto vystupování synodního seniora stěžuje. Když prý Dus předložil vysokým státním úředníkům konkrétní případ náboženské diskriminace, reagovali tito úředníci kladně, zatímco synodní senior prohlásil, že synodní rada považuje toto za nedůležité detaily, na které nechce ministerstvo upozorňovat.

Přílišná angažovanost má pro Jana Dusa své neblahé následky. Pro své protesty není však trnem v oku vysokým státním úředníkům, ale funkcionářům místním (co by byly totalitní režimy bez pilné práce drobného člověka...). Poté, co se nepohodl s ředitelem místní školy a obhajoval své postoje na schůzi SRPŠ, posílá dne 22. 6. 1964 odbor školství a kultury ONV v Litoměřicích oznámení odboru školství a kultury KNV v Ústí nad Labem a žádá, aby byl farář Dus pokud možno přeložen mimo litoměřický okres. „Mimo uvedené je nutno zdůraznit i ty skutečnosti, že jmenovaný farář J. Dus během posledního roku zneužívá příslušníků církve k podpoře svých názorů, jimiž útočí na samotnou podstatu socialistického státu. Tyto své názory projednává ve staršovstvu a nechává si je podepisovat členy církve…“ KNV severočeského kraje v dopise synodní radě tvrdí, že J. Dus si vymýšlí případy náboženské diskriminace a obviňuje z nich v dopisech rozesílaných na různá místa (např. v dopise ministru školství ze dne 25. 8. 1963) státní orgány. Jeho činnost je rozbíječská. Ve věřících občanech podrývá důvěru ke státním orgánům a institucím. Na postup ONV i KNV si Jan Dus stěžuje na ministerstvu školství. To uznává (v dopise z 24. 11. 1964), že ze strany těchto institucí došlo k pochybení. K pochybení došlo nicméně i na straně J. Dusa, jeho činnost na škole v Liběšicích působila „nevhodně a rušivě“.[9]  Vzhledem k situaci, která v Chotiněvsi vznikla, souhlasí ministerstvo školství s rozhodnutím KNV v Ústí nad Labem, že by jeho další působení v litoměřickém okrese bylo nevhodné. Duchovenskou činnost však může vykonávat jinde. Jan Dus na jiný sbor nastoupit odmítá. Následují osobní jednání (i v přítomnosti některých presbyterů chotiněveského sboru a syn. kurátora Šimka) na KNV v Ústí nad Labem.[10]

Původní text návrhu zákona o rodině:

Základní zásady, čl. I

Manželství v naší společnosti spočívá na pevných citových vztazích mezi mužem a ženou, ovládaných zásadami komunistické morálky. Muž a žena jsou si v něm rovni. Hlavním společenským účelem manželství je založení rodiny a řádná výchova dětí. Lehkomyslný poměr k manželství je v rozporu se zájmem společnosti.

Schválený text zákona o rodině

Základní zásady, čl. I

Manželství v naší společnosti spočívá na pevných citových vztazích mezi mužem a ženou. Oba jsou si v něm rovni. Hlavním společenským účelem manželství je založení rodiny a řádná výchova dětí.

§ 23

Výchova dětí, cílevědomě zaměřená v duchu marxisticko-leninského světového názoru k jejich všestrannému duševnímu a tělesnému rozvoji, je součástí výstavby komunismu.

§ 24

1) O výchovu dětí pečují v nerozlučné jednotě rodiče, stát a společenské organizace. 2) Výchova dětí v rodině musí být v souladu s výchovnou činností společnosti, zejména školy, Československého svazu mládeže, jeho pionýrské organizace a ostatních společenských organizací.

26

§ 30

O výchovu dětí pečují v nerozlučné jednotě rodiče, stát a společenské organizace, zejména Československý svaz mládeže a jeho pionýrská organizace.

§ 25

Předním výchovným úkolem je působit na rozumový a mravní vývoj dítěte v duchu socialistického světového názoru a morálního kodexu budovatele komunistické společnosti. Výchova dětí musí být vedena tak, aby získávaly stále širší a hlubší vzdělání, osvojily si komunistický postoj k práci a aby do jejich vědomí a jednání pronikly zásady komunistické morálky jako zejména oddanost komunistickým ideím, láska k vlasti, přátelství mezi národy, ochrana společného vlastnictví, podřízenost osobních zájmů zájmům celku, dobrovolné a uvědomělé dodržování pravidel socialistického soužití, úcta k druhým, osobní skromnost, čestnost a obětavost.

§ 26

Cílem výchovy je, aby z dětí vyrostly politicky uvědomělí, vzdělaní, mravně vyspělí a tělesně zdatní jedinci, uplatňující své schopnosti v souladu s rozvojem a potřebami výstavby komunistické společnosti.

§ 27

1. Rozhodující úlohu ve výchově dětí mají rodiče.
2. Rodiče mají být osobním životem, chováním a vztahem ke společnosti příkladem svým dětem.
3. Rodiče spolupracují se školou i společenskými organizacemi a zejména dbají, aby výchova v rodině byla v souladu s výchovnou činností školy a odpovídala zájmům dětí i společnosti.

§ 38

1) Zájem společnosti na řádné výchově dětí opravňuje občany i společenské organizace, aby upozornily na závadné chování dětí jejich rodiče. Na takové chování dětí nebo na vážné porušení práv a povinností rodičů mohou občané i společenské organizace upozornit národní výbor, soud nebo jiný státní orgán, který pak je povinen učinit vhodné výchovné opatření.

§ 31

1. Předním výchovným úkolem je působit na citový, rozumový a mravní vývoj dětí v duchu zásad morálky socialistické společnosti.
2. Výchova musí být vedena tak, aby děti získávaly stále širší a hlubší vzdělání, osvojily si odpovědný postoj k práci a aby do jejich vědomí a jednání pronikly takové morální zásady, jako láska k vlasti, přátelství mezi národy, ochrana společného vlastnictví, podřízenost osobních zájmů zájmům celku, dobrovolné a uvědomělé dodržování pravidel socialistického soužití, úcta k druhým, osobní skromnost, čestnost a obětavost.

§ 32

1. Rozhodující úlohu ve výchově dětí mají rodiče.
2. Rodiče mají být osobním životem, chováním a vztahem ke společnosti příkladem svým dětem.

§ 42

1) Zájem společnosti na řádné výchově dětí opravňuje občany i společenské organizace, aby upozornily na závadné chování dětí jejich rodiče. Na takové chování dětí nebo na vážné porušení práv a povinností rodičů mohou občané i společenské organizace upozornit národní výbor, soud nebo jiný státní orgán, který pak je povinen učinit vhodné výchovné opatření.

§ 39

2) Vyžaduje-li to zájem společnosti na jejich řádné výchově, učiní národní výbor tato opatření:

1. Napomene vhodným způsobem rodiče nezletilého a občany, kteří narušují jeho řádnou výchovu, nebo požádá společenskou organizaci, aby toto opatření vykonala sama;
2. stanoví nad nezletilým dohled a provádí jej za součinnosti školy, společenských organizací v místě bydliště nebo na pracovišti;
3. uloží nezletilému omezení, která zabrání škodlivým vlivům na jeho výchovu, zejména návštěvu podniků nebo zábav pro nezletilého vzhledem k jeho osobě nevhodných.

§ 40

1. Vyžaduje-li to zájem společnosti na řádné výchově dětí a brání-li rodičům ve výkonu jejich práv a povinností závažná překážka, může soud jejich rodičovská práva omezit.
2. Zneužívají-li rodiče svých práv nebo hrubě zanedbávají své povinnosti, může soud jejich rodičovská práva omezit nebo je rodičovských práv zbavit.
3. Tam, kde je výchova dětí vážně narušena a jiná výchovná opatření nevedla k nápravě, může soud nařídit ústavní výchovu. Ústavní výchovu může soud z důležitých důvodů prodloužit až na jeden rok po dosažení zletilosti.

§ 43

2) Vyžaduje-li to zájem společnosti na jejich řádné výchově, učiní národní výbor tato opatření:

1. Napomene vhodným způsobem rodiče nezletilého a občany, kteří narušují jeho řádnou výchovu, nebo požádá společenskou organizaci, aby toto opatření vykonala sama;
2. stanoví nad nezletilým dohled a provádí jej za součinnosti školy, společenských organizací v místě bydliště nebo na pracovišti;
3. uloží nezletilému omezení, která zabrání škodlivým vlivům na jeho výchovu, zejména návštěvu podniků nebo zábav pro nezletilého vzhledem k jeho osobě nevhodných.

§ 44

1. Vyžaduje-li to zájem společnosti na řádné výchově dětí a brání-li rodičům ve výkonu jejich práv a povinností závažná překážka, může soud jejich rodičovská práva omezit.
2. Zneužívají-li rodiče svých práv nebo hrubě zanedbávají své povinnosti, může soud jejich rodičovská práva omezit nebo je rodičovských práv zbavit.
3. Tam, kde je výchova dětí vážně narušena a jiná výchovná opatření nevedla k nápravě, může soud nařídit ústavní výchovu. Ústavní výchovu může soud z důležitých důvodů prodloužit až na jeden rok po dosažení zletilosti.

[1] J. Šimsa se domnívá, že právě proto byl poměrně přístupný později požadovaným změnám ve formulacích návrhu zákona.

[2] Článek v archivu ÚCK není, nicméně je určitě dohledatelný v některé knihovně.

[3] (1) Svoboda vyznání je zaručena. Každý může vyznávat jakoukoli náboženskou víru, nebo být bez vyznání, i provádět náboženské úkony, pokud to není v rozporu se zákonem.

[4] (3) Veškerá výchova a všechno vyučování jsou založeny na vědeckém světovém názoru a na těsném spojení školy se životem a prací lidu.

[5] Tento návrh byl „projednáván“ nejrůznějšími organizacemi (na pracovištích apod.).

[6] Podle svého dopisu ministru Neumanovi ze dne 8. července navštívila SR ministra školství, který je odkázal na ministra spravedlnosti.

[7] „Ústava zaručuje svobodu vyznání (čl. 32). Zdálo by se tedy, že nelze ukládat právní povinnost výchovy k vědeckému světovému názoru rodiči, který sám stoupencem takového světového názoru není (vyznává např. nějakou náboženskou víru atd.) … Tyto pochybnosti nelze sdílet. Ústava také stanoví, že veškerá výchova a všechno vyučování jsou založeny na vědeckém světovém názoru a na těsném spojení školy se životem (čl. 24 odst. 3). Lze a je tedy i třeba rodiči ve formě právní povinnosti uložit takové chování, které by práci ostatních výchovných činitelů a organizací usnadňovalo, nikoli ztěžovalo, a to i tam, kde rodič sám vědecký světový názor nemá.“ (str. 466)

[8] Následující odstavce jsou napsány podle materiálu „Naše pře“, který asi na konci roku 1964 vydala skupina kolem J. Dusa, J. Šimsy a dalších příslušníků Nové orientace, a vyprávění Jana Šimsy.

24

[9] Tato formulace pochází z posudku synodní rady na J. Dusa. Celý posudek vyzníval podle tvrzení J. Šimsy velmi kladně, pouze v jedné větě synodní rada uznává, že by činnost faráře Dusa mohla působit rušivě a nevhodně. Z celého posudku si prý státní orgány vybraly samozřejmě pouze tuto formulaci.

[10] Nejsem si zcela jista, zda jsem J. Šimsu pochopila správně, ale mám dojem, že jednání nakonec