Boj o majetek Německé evangelické církve v Čechách, na Moravě a ve Slezsku mezi Českobratrskou církví evangelickou a Církví československou

Přihlédneme-li ke skutečnosti, nakolik zářící stálicí na nebi českého politického populismu byly a zůstávají tzv. Benešovy dekrety, je jistě překvapující, jak málo je prozkoumána řada oblastí souvisejících s odsunem československých Němců z republiky. Jednou z nich je také osud Německé evangelické církve v Čechách, na Moravě a ve Slezsku (NEC), jejíž spletité osudy v poválečné době se pokusí přiblížit tato útlá práce. Vychází jak z materiálů archivu NEC, který byl převeden pod Ústřední archiv Českobratrské církve evangelické (ČCE), tak z fondů státní správy uložených v Národním archivu.

Němečtí evangelíci a nacismus

Otázka zapojení NEC do různých složek nacistického režimu zůstává dodnes nezodpovězená. V poválečném Československu byla tato církev vnímána jako výrazně pronacistická, pro nacistické angažmá byl také v únoru 1946 zatčen její prezident E. Wehrenfennig. Přestože tato otázka není v centru naší studie, lze se jí v líčení dějin poválečné NEC jen stěží zcela vyhnout.

Pro komplexnější sondu do této oblasti by bylo potřeba analyzovat především prameny z dob druhé republiky a protektorátu Čechy a Morava a pečlivě je očistit od nánosu politické a nacionální rétoriky vycházejících z podstaty doby nacistické diktatury. To je však za hranicemi výzkumného záměru, v jehož rámci článek vznikl. Přesto se však pokusíme o uvedeném tématu zmínit, a to na základě materiálů úřadů, jež se v první republice staraly o vnitřní bezpečnost mnohonárodnostního Československa. Tyto materiály mají dvě nesporné výhody:[1] nejsou a nemohou být zatíženy tendenčním přístupem poválečných let, jež v sobě zahrnuje především národnostní a politické důsledky průběhu války a okupace a[2] vznikaly v rámci plně fungující demokracie, jež v Československu na dlouhou dobu nebyla překonána.

Nejprve je třeba podotknout, že samotnou skutečnost, že NEC byla prošetřová na ohledně její nacistické orientace či agitace, nelze vnímat jako nějakou úřední šika nu či diskriminaci. Ministerstvo vnitra a zemské úřady strategicky ohroženého Čes koslovenska prováděly taková šetření často. Týkala se velké řady dalších církevních (za všechny vzpomeňme alespoň prošetřování antimilitarismu v církvích a spolcích, v rámci něhož byl odsouzen také Přemysl Pitter), národnostních a politických subjektů. Šetření velkoněmecké a nacistické ideologie v řadách NEC přináší poznatky z let 1930–1938. Během tohoto pozorování členů a zaměstnanců církve, jak zprávy uvádějí, nebyly získány přímé důkazy o nacistické propagaci v řadách církve.[3] Jeden učitel náboženství byl stíhán na základě paragrafu na ochranu republiky, případ však nakonec nebyl dotažen až k soudnímu procesu.[4] Farářům pak byly vyčítány následující věci: shromažďování ilegální pošty na farách, zvaní duchovních z Říše a spolu s nimi pořádání porad a přednášek neznámého obsahu, pořádání prázdninových pobytů dětí v Německu, zapojení do německých národních spolků, přijímání peněz z Říše a podobně.

Nejčastější výtkou vůči NEC je zapojení farářů či alespoň jejich sympatie vůči Sudetendeutsche Partei (SdP). Sympatie převážné většiny členstva i farářů vůči SdP jsou podle zpráv zjevné a neskrývané – v této souvislosti bývá často zmiňován E. Wehrenfennig,[5] zprávy dále hovoří o minimálně sedmi farářích, kteří jsou aktivními členy SdP.[6] Nejedná se však o formální vliv, tedy o spolupráci církve jako instituce, ale o osobní zapojení jejích členů.7 Je však velikou otázkou, zda sympatie k SdP v letech 1934–38 lze interpretovat jako přitakávání nacismu. Nezapomeňme, že až do roku 1938 představitelé této legální strany veřejně popírali velkoněmecké tendence a orientaci na nacismus, strana se prezentovala jako výrazný a asertivní ochránce německé menšiny v Československu.[7] U farářů – členů SdP – jejich zapojení do strany a potažmo obdiv k Říši mohl vycházet spíše z jednotlivostí než z celkového přijetí nacionální či dokonce nacistické ideologie. Např. znojemský farář Walter Stöckel veřejně vyslovoval sympatie k Říši pro její podporu porodnosti a přísné postihování interrupcí.

Že zapojení do SdP neznamenalo automaticky sympatie k nacismu, ba dokonce že se nevylučuje s protinacistickým smýšlením, jasně ukazuje případ již zmíněného faráře a člena místní SdP W. Stöckela, působícího v Bratislavě, Znojmě a Sobotíně. Tomu byla v roce 1936 zachycena korespondence mimo jiné s W. Thomasem a W. Stählinem. První jmenovaný byl bývalý hannoverský evangelický farář, který ve svých „Sonntagsbriefe“ vyjadřoval svůj odpor vůči nacifikaci křesťanství ze strany tzv. německých křesťanů. Kvůli tomu přišel o farářské místo a nadále pracoval pouze jako duchovní výpomoc. Druhý z nich, pozdější biskup, byl od roku 1934 přímo členem protinacistické vyznavačské církve. W. Stöckel podle úřední zprávy Thomasovy „Sonntagsbriefe“ množil a rozšiřoval mezi faráři NEC.[8]  Dodejme, že přímé kontakty k protinacistické vyznavačské církvi si NEC udržela i po připojení Sudet k říši.[9]

Velmi účelná se v tomto kontextu zdá také komparace s chováním „Augsburské církve evangelické ve východním Slezsku v Československu“ v době před okupací a částečně i během ní.[10] Obě církve si v řadě věcí byly podobné, pro naši komparaci je klíčové, že zastupovaly evangelické menšinové obyvatelstvo u hranic s národními státy těchto menšin. Také jejich válečný a poválečný osud vykazuje řadu shodných prvků, alespoň co se týče církví jako právních korporací. Oběma církvím se po válce vyčítalo správní začlenění do evangelických církví okupačních zemí a vítání obsazení pohraničí, hodnocené jako osvobození (dodejme, že oprávněně). V tomto směru měla nepochybně Slezská církev, která se začlenila do Polské evangelické církve několik dní po okupaci dne 7. 11. 1938,[11]  z hlediska loajality k Československému státu větší vroubek než NEC, která se do Německé evangelické církve včlenila až v roce 1940. Obě zažívaly v letech 1945–48 období právní nejistoty, obě se do své struktury pokusila včlenit Českobratrská církev evangelická a o jejich osudu bylo rozhodnuto až po mocenském převratu v Československu.

Důvodem, proč také slezští evangelíci neměli v poválečném období svou instituci, je již zmíněné chování církve v meziválečném období a především za okupace. Zemský národní výbor v Brně hodnotí zpětně úlohu slezských evangelíků tak, že po spojení s Polskou evangelickou církví v roce 1918 se národnostně polské sbory, které po rozdělení Těšínska zůstaly v Československu, s touto situací nesmířily a vnímaly urychlené sloučení s polskou církví v listopadu 1938 jako osvobození.[12] Ministerstvo vnitra také eviduje protičeské články slezského evangelického kněžstva po okupaci.[13] Přestože toto srovnání nevychází z komplexního rozboru dostupných pramenů, lze konsta tovat – a potvrzuje to již podobný vývoj obou církví v poválečných letech – že národ nostní (ne)spolehlivost obou církví je z pohledu tehdejšího Československa velmi po dobná.[14] V rozdílném zacházení s oběma těmito institucemi, a potažmo s oběma národnostními menšinami, tedy podle všeho hrály po válce hlavní roli politické a národnostní dopady války. Není třeba zvlášť rozvádět, že českoslovenští komunisté vnímali zacházení se Slezskou církví na prvním místě jako nežádoucí komplikaci vztahů se spřáteleným Polskem, koneckonců to potvrzují i interní materiály ÚV KSČ.[15]

Přestože, jak již bylo zmíněno v úvodu, nevychází toto pojednání ze všech dostupných zdrojů, mají uvedené prameny svou relevanci. Z nich se potvrzuje obecně zřejmý předpoklad, že pohled na NEC se podřizoval na prvním místě účelu, co nejlépe podpořit a ospravedlnit probíhající transfer německého obyvatelstva z českých zemí. Ten nepochybně souvisel především s mocenskými plány J. V. Stalina na ovládnutí střední a východní Evropy, byl však v revanšistické, revoluční náladě poválečných měsíců a let nadšeně přivítán převážnou většinou ostatních obyvatel zemí, jichž se vyhánění a odsun Němců týkal. Síla nové supervelmoci – Sovětského svazu – také tento transfer mezinárodně prosadila a získala tak v zemích, kde se uskutečnil, politické body. Tyto skutečnosti byly tedy, zdá se, v zásadě jediným či minimálně dominantním zorným úhlem, z něhož bylo na NEC v Československu v klíčovém roce 1945 pohlíženo. Skutečné sympatie a postoje německých evangelíků v době okupace byly tedy irelevantní. To je pro líčení dalších poválečných dějin Německé evangelické církve v Čechách, na Moravě a ve Slezsku velmi podstatná okolnost, na kterou nelze zapomínat.

Budoucnost Německé evangelické církve

Z výše řečeného vyplývá, že samotná NEC a její správní orgány měly jen minimální prostor pro jakékoliv ovlivnění své vlastní budoucnosti. Již v prvním červnovém týdnu si to vedení církve uvědomuje a začíná své záležitosti řešit prostřednictvím Synodní rady ČCE.[16] Zhruba ve stejné době dochází také k prvním konfiskacím církevního majetku, podle zápisů vedení církve v Jablonci dorazila do církevní centrály 9. června 1945 informace o zabrání kostela a fary v Trutnově.[17] Podle zápisů Synodní rady ČCE, pak dochází k zabrání majetku již koncem května.[18] Antinacista Adolf Zielke je vzápětí odeslán na jednání na Synodní radu ČCE, aby zde zjistil výhledy NEC.[19] V polovině června se také pokouší prezident církve E. Wehrenfennig intervenovat u československé vlády, aby faráři NEC nemuseli opouštět svá působiště, úřady však odpověděly zamítavě.[20] Wehrenfennig byl pouze upozorněn, že staršovstva mohou podat žádost, aby faráři – jako správci matriky – nebyli stěhováni prvními transporty (ovšem i tyto žádosti o ponechání některých německých farářů na místě začíná záhy vyřizovat Synodní rada ČCE).[21] Tím pravděpodobně skončily vážnější snahy o budoucí existenci NEC a proměnily se pouze v pokus o důstojný odchod. Naděje na další existenci církve tak žila jen jeden měsíc.

Od poloviny měsíce narůstá počet zajišťování majetku NEC ze strany ČCE a již ze samotné stylistiky těchto zpráv je zřejmé, že němečtí evangelíci se s touto skutečností začali smiřovat.[22] Také stále více věcí řeší za NEC Synodní rada ČCE v Praze. Zpočátku se jedná o intervence za zatčené faráře či jejich rodinné příslušníky nebo o jejich propouštění z pracovních a intervenčních táborů. V důsledku nařízení Zemského národního výboru v Brně č. 209/IV-14/45 ze dne 21. června 1945,[23] který zastavil výplaty služebních a zaopatřovacích platů příjemcům německé a maďarské národnosti, přichází také na NEC materiální nouze a finanční záležitosti se stávají nejčastějším obsahem konzultací mezi jabloneckým vedením církve a Synodní radou ČCE. Ministerstvo financí sice výnosem č. j. 13.278/45-IV/5 z 23. července 1945 umožnilo národním výborům udělovat výjimky z tohoto pravidla a v opodstatněných případech povolovat vyplácení platů Němcům a Maďarům, ale i nadále je patrná existenční nejistota farářů NEC a celé církve. ČCE řeší potřeby německých evangelíků pomocí dotací, které eviduje jako půjčky pro NEC.[24] K tomu jsou od července stále častěji odsouváni němečtí evangeličtí faráři, a tak NEC nemá ani personální zajištění správy vlastních věcí.

V červenci s nelibostí evidují zápisy jabloneckého vedení církve první nucenou správu majetku ze strany Československé církve (CČS).[25]  O těchto snahách pak NEC zpravidla informuje také SR, a ve spolupráci s ní se snaží, aby majetek přešel na ČCE – teologicky nejbližší církev existující v letech 1945–8 v ČSR. Z pozdějšího jednání

IX. synodu ČCE však také vyplývá, že němečtí evangelíci očekávali od Českobratr ské církve finanční zajištění farářů do jejich odchodu a nabídli za to převod svého ma jetku na ČCE.[26] To, že němečtí evangelíci vnímali předání svého majetku jako urči tou odměnu za ochranu v těžké poválečné době, je patrné z dopisu E. Wehrenfenniga z 11. července 1945.[27] Zde nabádá prezident NEC Synodní radu ČCE k zajištění jabloneckých prostor vedení církve a zároveň zjišťuje možnost vydání určitého ochranného dopisu („Schutzbrief“), který by mu umožnil odvézt si s sebou část majetku. K takovému ujednání dochází patrně již v létě a v srpnu se sbory NEC začínají zabývat otázkou správního připojení k ČCE.[28] Nutno dodat, že tyto zmíněné skutečnosti mohly sehrát svou roli v angažmá synodní rady a IX. synodu ČCE za spravedlivé zacházení s Němci v poválečných letech.

Definitivně pak NEC potvrdila rezignaci na boj o svou budoucí existenci dne 21. srpna, když prezident Wehrenfennig požádal ostatní členy rady církve, aby se vyjádřili k připojení k ČCE.[29] Radní spravující církev dali konečný souhlas k připojení k ČCE na základě § 6 odst. 2 vládní vyhlášky 155/1931 Sb. o novém zřízení Českobratrské církve evangelické dne 13. září 1945.[30] Kladné vyřízení pak bylo oznámeno Wehrenfennigovým dopisem č. 1376/45-P C z téhož dne.[31] V oznámení se mluví o podmínkách připojení a o zachování určité autonomie v rámci ČCE, což naznačuje, že se zachováním některých německých sborů v pohraničí se přece jen počítalo.[32] Tuto iniciativu sice Ministerstvo školství a osvěty neuznalo, s poukazem na to, že Wehrenfennigovy dopisy neobsahují potřebné veřejnoprávní náležitosti a že o takovéto záležitosti by měl rozhodnout církevní sněm,[33] ale z pohledu NEC se na věci již nic nezměnilo. Své rozhodnutí poté vedení NEC zopakovalo v několika (obsahově totožných) dokumentech vydaných na přelomu let 1945/46 tak, aby svolení NEC k přičlenění k Českobratrské církví evangelické plně souznělo s rezolucemi probíhajícího

IX. synodu církve.[34]

Symbolickým koncem existence NEC jakožto alespoň částečně samostatně fungující instituce bylo zatčení jejího prezidenta E. Wehrenfenniga v únoru 1946. To, že pravděpodobnou příčinou zadržení a samotné načasování akce byla Wehrenfennigova snaha o existenci formálního vedení církve a jeho aktivita ve směru připojení k ČCE,[35] naznačuje zpráva libereckého faráře ČCE Šuchmana, kterému jablonecká policie sdělila, že zatčení bylo provedeno na pokyn ministerstva vnitra.[36]  Wehrenfennig byl podle svých slov již od září tlačen k vystěhování, ale dosud to odmítal. Také samotné stíhání po horečném styku SR s vládními orgány, především ministerstvy spravedlnosti a hlavně vnitra, vyústilo pouze ve Wehrenfennigovo odsunutí z Československa v srpnu 1946.

V této době také definitivně končí úřední zápisy vedení církve v Jablonci a za faktický konec Německé evangelické církve v Čechách, na Moravě a ve Slezsku můžeme tedy označit nejpozději polovinu roku 1946.[37] Jakékoliv další dění v Československu, jež se týkalo NEC, se již vztahovalo převážně jen na majetek NEC. V tomto právním a politickém souboji se spolu utkaly Českobratrská církev evangelická a Československá církev.

Politické předpoklady soupeření o majetek

V boji o zisk majetku Německé evangelické církve se obě hlavní strany – tedy již zmíněné církve Českobratrská evangelická a Československá – snažily využít všechny přijatelné prostředky pro prosazení své vize, tedy především ovlivňování výkonných orgánů pomocí různých forem politického lobbování. Již samotné cíle obou církví, tedy především záměr CČS nechat majetek NEC zkonfiskovat, předem určil rozdělení sil podle politického spektra – CČS se orientovala na Komunistickou stranu Československa (KSČ), ČCE na demokratické strany a především evangelíky v jejich stranách. O tomto pomyslném rozdělení front vypovídá především korespondence obou církví v celém boji o majetek NEC.

ČCE se obracela na komunisty pouze v souvislosti s jejich ústavními funkcemi (předseda vlády, předseda Národního shromáždění, ministr školství), v korespondenci však nenalezneme doklady o písemném styku se stranickými složkami KSČ.[38] Tyto doklady pak existují u všech ostatních stran, tedy u: Československé sociální demokracie, Československé strany národně socialistické, Lidové strany a Demokratické strany, jejichž stranickým sekretariátům a poslaneckým klubům byly zasílány různé rezoluce ohledně NEC. Kromě toho kontaktovala synodní rada také ministry demokratických stran a náměstky vlády, i když spor nespadal nijak do jejich kompetencí.41 Synodní rada se rovněž snažila organizovat petice českých repatriantů za církevní majetek v pohraničí.[39] Významným želízkem v ohni zasluhujícím se o největší úspěchy evangelíků v boji o majetek NEC byl národní socialista František Loubal. Tento člen ČCE se stal v květnu 1945 předsedou Zemského národního výboru v Brně a svým vlivem na Moravě napomohl například k zisku bývalých sociálních ústavů v Sobotíně a Myslibořicích.[40]

Stejně tak se politicky snaží prosadit své cíle CČS v orientaci na KSČ. Krátce po osvobození bylo bývalé vedení církve, jakožto za okupace zkompromitované, sesazeno a církev vyhlásila „Ústřední národní správu“, která byla rychle uznána Ministerstvem školství a osvěty.[41]  V ní zasedali například tito komunisté: František Hub, pozdější předseda Náboženské komise Ústředního akčního výboru Národní fronty, která například připravovala tzv. církevní zákony, a poté odborový vedoucí Státního úřadu pro věci církevní; dále Václav Molkup – pozdější pražský krajský církevní tajemník – a pražský biskup Miroslav Novák. Biskup Novák vstoupil do KSČ v červnu 1945, ale záhy se nechal na pokyn ÚV KSČ ze strany vyškrtnout a byl veden jako „důvěrný člen“.[42]

V krizovém období po IX. synodu ČCE v lednu a únoru 1947 na sebe upozorňuje biskup Novák dopisy K. Gottwaldovi, ve kterých gratuluje k politice vlády, připomíná svou „pokrokovost“ a stěžuje si, že ještě nedošlo ke konfiskaci majetku NEC.[43] Za konfiskaci majetku NEC lobbovala Ústřední rada ČCS také na komunisty vedeném Ministerstvu vnitra, které bylo této variantě řešení nakloněno.[44] Oba dva hlavní hráči v boji o majetek německých evangelíků také své postoje nechali publikovat ve svých církevních periodikách.

To, že na lepší kartu vsadila Československá církev, alespoň co se týká sporu o majetek NEC, není třeba zvláště zdůrazňovat. Uveďme pouze, že stranické orgány viděly v CČS „vhodný nástroj“ pro své politické cíle a rozhodly 25. dubna 1949, že součástí podpory této církve bude i předání konfiskovaného církevního majetku.

Zmiňme také, že snahy lobbovat ve prospěch svých plánů nesměřovaly pouze k výkonným orgánům. Obě církve hledaly podporu také mezi ostatními nekatolickými církvemi. Spor o majetek německých evangelíků tak vlastně vyústil v první soupeření na úrovni rodících se organizovaných ekumenických vztahů v Československu. V rámci těchto snah jsme svědky například jednání ČCE s vedením slovenských luteránů dne 18. července 1946.[45] Zde bylo dohodnuto, že obě církve budou prosazovat interpretaci majetku NEC podle právního výkladu ČCE, tedy že se jedná o veřejnoprávní evangelický majetek. Ten by pak v případě prosazení této koncepce připadl na Slovensku slovenským luteránům a v českých zemích pak ČCE.[46] V tomto kontextu lze vnímat i iniciativu Československé církve z léta 1945 navrhující vznik „Rady nekatolických církví“. Tuto iniciativu však ČCE odmítla, neboť poměr zastoupení v této radě by měl odrážet počet členů jednotlivých církví, takže by CČS v tomto uskupení dominovala.[47] Obdobný záměr měla pravděpodobně také iniciativa CČS, vydat jednotné prohlášení nekatolických církví, schvalující odsun Němců z Československa, již opět zablokovala ČCE.[48]

Politicko-právní bitva o majetek

Základní právní rámec, podle kterého bylo na majetek Německé evangelické církve nahlíženo, se odvíjí především od dvou dekretů prezidenta republiky. Prvním z nich je dekret č. 33/108 Sb. z 2. srpna o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské a dekret č. 108/45 Sb. o konfiskaci nepřátelského majetku, schválený prozatímním Národním shromážděním dne 25. října 1945. První ze zmíněných dekretů odstavil de facto od vlastnictví a správy majetku původní správce a druhý poskytl nástroj k jeho možné konfiskaci. Nakonec však tento dekret nevyřknul konečný ortel nad zmíněným majetkem, neboť se nikdy neprosadil právní názor, že je aplikovatelný na církevní majetek. Spory o tuto věc se však vedly až do roku 1948.

Synodní rada ČCE zahájila boj o majetek NEC velmi záhy. Již 28. května 1945 zaslala pod č. j. 890 oznámení Zemským národním výborům (ZNV) v Praze a Brně, ve kterém oznámila, že považuje majetek německých evangelíků za majetek ČCE. Poprosila o pochopení a sdělení tohoto principu nižším národním výborům.[49] Po urgencích se jí poté podařilo dosáhnout prvního úspěchu, když ZNV v Brně rozhodl dne 17. července o přidělení majetku NEC do správy ČCE, jako církvi ideově nejbližší.[50] Tento úspěch však byl velmi relativní, neboť již 27. července 1945 MŠO výnosem 42.678/45/2-V nařídilo, aby Národní výbory nad majetkem NEC ustavily národní správu.55 Synodní rada byla tímto výnosem velmi zklamána, neboť její zástupci dostali podle svých slov na předchozím jednání s ministrem Z. Nejedlým příslib podpory stanoviska ČCE.[51] Obě rozhodnutí byla v zásadě současná, a tak výnos ZNV jakožto nižší instance neměl šanci se prosadit. Přesto však napomohl například k již zmíněnému zisku majetku sociálních ústavů v Myslibořicích a Sobotíně.

Od této chvíle byly možnosti ovlivnění budoucnosti majetku NEC přes výkonné orgány zablokovány a Synodní rada se pokusila prosadit své stanovisko vypracováním memoranda, v němž byl prezentován její právní názor na celou záležitost. V září 1945 pověřila Synodní rada vypracováním právního dokumentu synodního kurátora Doc. Antonína Boháče, který jej dokončil koncem října.[52] Z memoranda vycházelo jednání IX. synodu ČCE[53] a také všechna pozdější memoranda, jež byla určena výkonným orgánům.[54] Základní idea těchto dokumentů spočívá v tom, že majetek církevní prohlašuje ne za majetek hmotný, nýbrž za majetek účelový – potřebný k praktikování víry jedné konfese.[55] Jako takový nepodléhá žádnému z konfiskačních dekretů. Evangelická církev byla v Rakousku organizována jako jednotný celek na základě patentu z 8. dubna 1861 č. 41. ř. z. a po roce 1918 se rozdělila podle národnostního principu. Je tedy logické, má-li být nový čsl. stát po roce 1945 národnostně jednotný, aby se evangelická církev vrátila k jednotné správě. Majetek NEC pochází rovněž z příspěvků všech evangelíků v Československu, Rakousku i z příspěvků zahraničních, což ještě zdůrazňuje jeho účelovost – byl pořízen pro praktikování evangelického vyznání (augsburského a helvetského). Toto pojetí schválil také IX. synod, vyhlásil jednotnou Evangelickou církev, ale podmínil její existenci vládním schválením.[56] Dodejme ještě, že důsledné trvání na právu na veškerý majetek NEC ze strany ČCE bylo zpravidla doprovázeno deklarací ochoty nabídnout užívání majetku také jiným církvím.

S řadou memorand vyjadřujících její právní názor přišel samozřejmě i hlavní protihráč ČCE v této záležitosti – Československá církev.[57] Československá církev vychází právně z již zmíněného červencového výnosu MŠO, který podle její vlastní interpretace vyjadřuje národností nespolehlivost NEC jako celku, je tedy možné na ni aplikovat konfiskaci. Tento majetek se také odsunem Němců stává majetkem bez vlastníka. Obecně se v těchto dokumentech přiznává dispoziční právo k církevnímu majetku také státu. Mnohem více však ve svých dokumentech vychází z praktických věcí: CČS se v pohraničí vždy profilovala jako uvědomělý pěstitel národního života a poskytnutím majetku NEC by v tom měla být podpořena. Zároveň má v pohraničí po odsunu Němců nejvíce členů. Poukazuje se také na nacistický charakter NEC jako celku. CČS rozšiřuje myšlenku ČCE o evangelickém majetku na bázi nekatolického majetku, navrhuje jej zkonfiskovat a předat k užívání nekatolickým církvím podle místní potřeby. Takto nastavené představy o zacházení s majetkem NEC se vyprofilovaly v letech 1945–7 a předstoupilo se s nimi před vládní orgány.

Nejkomplikovanější roli v této kauze sehrálo jedno z nejdůležitějších ministerstev – Ministerstvo vnitra (MV). To vydalo dne 7. prosince 1945 pod č. Z/II-3711-1945 právní rozbor, v němž z bezpečnostně-státního hlediska souhlasí s rozpuštěním Německé evangelické církve a se sloučením s ČCE.[58] Materiálem č. A-6130-14/12-1945VI/1 z 30. ledna 1946 ministerstvo i nadále podporuje splynutí ČCE jak s NEC, tak i se Slezskou církví a s předáním majetku do její správy. Tím ale ČCE majetek NEC nezíská, ten propadl státu, který jej vlastní.[59] Dne 12. března 1946 pak MV materiálem č. A-6131-19/2-46-VI/1 ještě k témuž dodává, že tím, že NEC vznikla rozdělením rakouské jediné evangelické církve, je nárok na užívání majetku NEC pro ČCE dán. Pokud však bude nějaký kostel pro ČCE nepotřebný, je možno jej dát k dlouhodobému užívání jiné církvi. Ministerstvo vnitra však zcela otočí v podání č. Z/I5152-13/6-46-7 z 13. června 1946, tedy po pro KSČ úspěšných volbách, ve kterém již s přičleněním NEC k ČCE zcela nesouhlasí.[60]  Od této doby také ministerstvo zastává právní názor, že konfiskační dekret č. 108/45 Sb. se vztahuje také na majetek NEC, což byl postoj, který podporoval také Úřad předsednictva vlády.[61]

Poměrně konzistentní postoj si udrželo druhé klíčové ministerstvo – Ministerstvo školství a osvěty. To sice zavedlo nad majetkem NEC dočasnou národní správu, ale domnívalo se, že žádný z konfiskačních dekretů se na církve nevztahuje a je třeba vyřešit problém s NEC zvláštním zákonem. [62] Není zcela jasné, jak měl tento zákon vypadat, ale leccos o jeho dikci a záměrech napoví poznámka zachycená ve fondech Ministerstva vnitra. Podle ní se s legislativní úpravou mělo počkat až po dokončení odsunu Němců. Až poté mělo ministerstvo předložit svůj návrh, který by celou věc vyřešil „bez zbytečné pozornosti veřejného mínění a zdánlivě strohých zásahů státní správy.“[63] Dodejme, že tento návrh „konfiskace nenápadným způsobem“[64]  nakonec získal sympatie i Ministerstva vnitra.

Ministerstvo spravedlnosti se s MŠO shodlo v tom, že nelze na základě některého z konfiskačních dekretů zabavovat církevní majetek. Domnívá se však, že není právních překážek k uvalení národní správy nad tímto majetkem.[65] Ministerstvo zahraničních věcí, do jehož kompetencí spadalo dohlížení nad dodržováním modu vivendi z roku 1928, se přidalo na stranu ministerstva školství a právní výklad jejich expertů aplikaci konfiskačních dekretů na církevní majetek nepřipouštěl.[66] Konečně doplňme postoj Ministerstva zemědělství, jež vlastně celou vládní debatu spustilo, a to svým rozhodnutím koncem roku 1945, že je možno konfiskovat majetek NEC a katolických německých řádů,[67] respektive jejich zemědělský majetek.[68]

Z výše představených stanovisek komunistických i nekomunistických ministerstev nemůže překvapit skutečnost, že vláda se nakonec v tomto bodě na žádném řešení neshodla. Mezi dubnem a prosincem 1946 se téma konfiskace církevního majetku řešilo na čtyřech schůzích vlády, až byly konfiskace definitivně zastaveny a přenechány budoucímu rozhodnutí vlády.[69]

Po zablokování řešení se pokusilo celou věc dopředu postrčit opět Ministerstvo školství a osvěty tak, že naznačilo oběma nejvíce zainteresovaným církvím řešení na vládní úrovni jedině za podmínky, že se ony samy na nějakém postupu shodnou. Touto cestou se podařilo dosáhnout pouze velmi vágní dohody z dubna 1947, kdy CČS uznala nárok ČCE na majetek NEC a ta zase přislíbila přenechání části majetku, bude-li za něj státem odškodněna.[70] Při jednáních o podrobnostech však věc až do února 1948 nepokročila,[71] a ani se nezdá, že by se na úrovni těchto dvou církví vyvíjela k nějaké konkrétní dohodě.

Velmi příznačné pro silné politické zabarvení celé kauzy je také poslední zmínka o celé věci při jednání zástupců Synodní rady před komunistických převratem 10. února 1948. Na schůzce je poznamenáno, že podle informací MŠO prohlásil K. Gottwald, že otázka majetku NEC bude vyřešena ještě do voleb.[72]  Vzhledem k tomu, že prameny mlčí o jakémkoliv jednání na úrovni ministerské či vládní, je zřejmé, že jeho řešení souviselo s připraveným uchopením moci Komunistickou stranou Československa.

Komunistický převrat a jeho důsledky

Po uchopení moci KSČ se celá věc rychle pohnula dopředu. Ministerstvo školství bylo krátce po převratu vyzváno sborem Církve československé v Ústí nad Labem, aby realizovalo původní návrhy církve na konfiskaci majetku a přidělení nekatolickým církvím v pohraničí podle potřeby.[73] V této době se dostal do pozice vedoucího církevního odboru MŠO Vladimír Ekart, další bývalý duchovní CČS, který po roce 1945 přešel do služeb KSČ, potažmo do státní správy.[74] Naopak dr. Ammer, kterého Synodní rada

ČCE vnímala jako svého člověka na ministerstvu,80 v dubnu na ministerstvu skončil. 

Koncem března se sešli na Úřadu předsednictva vlády zástupci Ministerstva vnitra a Ministerstva školství a osvěty a dohodli se, že bude vydán speciální zákon, který půjde do zkráceného meziministerského řízení.[75] Návrh byl neprodleně zaslán k připomínkování, adresátem návrhu zákona byly i církve,[76]  zdá se však, že jejich oslovení bylo jen formální a jejich podněty v celém procesu nehrály žádnou roli. Zákon č. 131/1948 Sb. o likvidaci právních poměrů německé evangelické církve v Čechách, na Moravě a ve Slezsku byl bleskově schválen, a to 4. května 1948. V jeho důvodové zprávě se mluví o zachování kultového účelu pro potřeby nekatolických církví působících v pohraničí, mezi nimiž je na prvním místě jmenována Církev československá. Po jeho schválení byly osloveny církve, aby podaly své návrhy na rozdělení majetku.

S poukazem na konstatované vlivné postavení některých členů Československé církve (a bývalých duchovních) a na pozdější rozhodnutí ÚV KSČ o podpoře CČS, včetně svěření konfiskovaného majetku, nepřekvapí, že podle dochovaných materiálů připadlo v prvním roce po schválení zákona asi 70 % majetku NEC svěřeného církvím právě CČS.[77] Následně byly církve vyzvány k dohodě o zbývajícím majetku, ke které došlo 23. března 1949. Zde se církve dohodly na rozdělení a spoluužívání cca 55 položek z nemovitého majetku bývalé NEC. Stát přiděloval bývalý majetek NEC ještě zhruba do roku 1953, svěřoval jej však pouze do užívání.

To se změnilo v roce 1958, kdy se stát rozhodl majetek převést přímo na církve.[78]V případě Českobratrské církve evangelické se tak stalo podáním Ministerstva kultury z 16. dubna 1958.[79] Ministerstvo tímto rozhodnutím převedlo na ČCE 49, respektive 48,[80] položek z nemovitého majetku bývalé NEC. Díky tomu lze určit, jak velká část celkového majetku NEC se dostala do rukou ČCE. Když v roce 1946 žádala ČCE Osidlovací úřad o předání zkonfiskovaného majetku, vyžádala si – vzhledem k tomu, že jí započatá právní snaha nevyšla a ke konfiskaci přece jen došlo – jako pojistku celý majetek NEC, ve kterém figurovalo 176 položek nemovitého majetku.[81] Když byl později schválen zákon č. 131/1948 Sb., ČCE si stále činila morální nárok na téměř veškerý majetek a předložila žádost o předání majetku do užívání se 150 položkami. Je tedy patrné, že nakonec v rukou ČCE skončila o něco více než čtvrtina majetku bývalé Německé evangelické církve v Čechách, na Moravě a ve Slezsku.

[1] Studie vznikla v rámci grantu Grantové agentury Akademie věd A801830801 „Josef Lukl Hromádka (1889–1969) a český protestantismus v letech 1945–1989“.

[2] V poválečné revoluční náladě byly jako usvědčující důkazy vnímány články či prohlášení loajality k třetí říši. Viz např. Ústřední archiv Českobratrské církve evangelické (ÚA ČCE), fond Synodní rady ČCE, karton XIX B2 Německá evangelická církev v ČSR po roce 1945, složka Německá evangelická církev 1945–7 či Národní archiv (NA), fond Ministerstva školství a národní osvěty (MŠNO), karton 3888, složka Německá evangelická církev.

[3] NA, MŠNO, karton 3889, č. 69709/38-VI/2.

[4] NA, MŠNO, karton 3889, č. j. 9970/I/1.

[5] Např. MŠK, karton 2149, materiál MV č. j. Z/I-5152-9/1-46-7 z ledna 1946 zmiňuje Wehrenfennigovu účast na pochodu SdP, dne 1. 5. 1938 v Jabonci n. N. Podle zprávy MV také v březnu 1938 E. Wehrenfennig sám vstoupil do SdP, viz MŠNO, karton 3820, složka Německá evangelická církev v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, protistátní činnost jednotlivých duchovních pod Č 22085/46 – V/2. Jde však o poválečné materiály.

[6] Poválečné materiály MV hovoří o tom, že do SdP vstoupili téměř všichni duchovní NEC, tyto materiály však byly nepochybně koncipovány s politickým zřetelem tohoto komunisty ovládaného ministerstva, viz NA, MŠNO, karton 3820, složka Německá evangelická církev v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, protistátní činnost jednotlivých duchovních pod Č 22085/46 – V/2. 7NA, MŠNO, karton 3888, složka NEC, hlášení Presidia zemského úřadu v Praze ze 17. 8. 1938 č. 49810.

[7] Zde je opět vhodné přirovnání k politické situaci v Československu v poválečných letech. Volební úspěch KSČ v roce 1946 opět nelze vysvětlit jako přitakávání velké části národa k politice strany po roce 1948 či k marxizmu jako takovému, už jen z té prosté skutečnosti, že tato praxe, podobně jako akce SdP v polovině roku 1938, byla v rozporu s jejím volebním programem v těchto volbách 9 NA, MŠNO, karton 3889, zpráva Zemského úřadu v Brně ze dne 30. 7. 1937 č. j. 9970/I/1.

[8] NA, MŠNO, karton 3889, zpráva Presidia Krajského úřadu v Bratislavě ze dne 30. 6. 1937 pod č. 35570/prez. Úřad si korespondenci vyložil po svém a vyhodnotil Thomasovo horování za „echte Kirche und unverfälschter Dienst der Kirche am Volk“ jako nacistickou propagaci.

[9] E. Wehrenfennig hovoří o těchto farářích NEC v „Bekennende Kirche:“ Georg Lehmann, Adolf Zielke, Wilhelm Rieck, Carl Hoffmann. Uvádí také případy drobné šikany ze strany gestapa, a že nikdo z farářů nebyl členem NSDAP. Viz UAČCE, fond Synodní rady ČCE, karton XIX B2 Německá evangelická církev v ČSR po roce 1945, Složka „Majetek NEC Jednání s církví československou“, dopis E. Wehrenfenniga nám. vlády J. Ursínymu z 14. 9. 1945.

[10] Bylo by také jistě obohacující rozšířit tuto komparaci o poznatky slovenských kolegů ohledně chování maďarských evangelíků na Slovensku.

[11] NA, MŠNO, karton 3891.

[12] NA, MŠNO, karton 809, č. 34/1946 z 2. 5. 1946.

[13] Tamtéž, dokument č. A-6149-23/2-46-VI/1 z 12. 3. 1946.

6

[14] Dodejme, že polští faráři ve Slezské církvi nebyli zapojeni do žádné propolské politické strany, poněvadž taková strana v Československu zaregistrována nebyla.

[15] NA, ÚV KSČ, fond Gottwald, sv. 49 arch. j. 870, dokument kulturního a propagačního oddělení sekretariátu ÚV KSČ č. j. GB/Kn z 18.4.1947.

[16] ÚA ČCE, fond Německé evangelické církve v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, ústředí v Jablonci – reg. pomůcky 16 (1944–6), zápis ze dne 7. 6. 1945

[17] Tamtéž, zápis ze dne 9. 6. 1945 O první správě majetku se dovídáme také ze zápisů zasedání SR ČCE, a to dokonce již 5. 6. 1945, kde se kromě Trutnova mluví také o Brně, Č. Budějovicích, Třebenicích a Lovosicích, viz ÚA ČCE, zápisy ze zasedání SR, kniha 16, str. 158.

[18] ÚA ČCE, zápisy ze zasedání SR, sešit 16, zápis z 29.5. 1945, str. 153. Jednalo se o německý sbor v Praze Jirchářích.

[19] Tamtéž, zápis ze dne 17. 6. 1945.

7

[20] ÚA ČCE, zápisy zasedání ze SR, kniha 16, str. 169.

[21] Tamtéž, str. 182.

[22] Při prvním zmíněném případě v Trutnově nacházíme v zápisu termín „Beschlagnahme“ (zabavení, konfiskace), v dalších případech jsou pak již užity termíny emocionálně neutrální „Sicherstellung des Vermögens“ (zajištění majetku), „Übergabe des Besitzes“ (předání majetku) viz tamtéž, zápisy z června – září 1945.

[23] Toto nařízení vycházelo ze starších ustanovení, která našla svůj počátek v obsahově totožném nařízení Ministerstva financí č. 386/45-IV/1 z 18. 5. 1945. Toto nařízení ZNV však ke stejným opatřením vyzývalo nejen církve kongruální, ale všechny státem uznané církve a náboženské společnosti. Viz ÚAČCE, fond SR, karton XIX B2 Německá evangelická církev v ČSR po roce 1945, složka Německá evangelická církev 1945–7.

[24] ÚAČCE, zápisy ze zasedání SR, kniha 17, str. 121. Jednou z těchto dotací byla také částka určená na pohřeb manželky prezidenta NEC E. Wehrenfenniga, která zemřela během jeho zatčení, viz ÚAČCE, zápisy ze zasedání SR, kniha 18, zápis z 11. 6. 1946, str. 68.

[25] ÚAČCE, fond Německé evangelické církve v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, ústředí v Jablonci – reg. pomůcky 16 (1944–6), zápis ze dne 2. 7. 1945. V případě zabírání majetku ze strany CČS je užíváno negativně zabarvených termínů „Beschlagnahme“ (konfiskace), „Zugriff gegen...“ (zásah proti...), „Besitznahme“ (zabrání), viz zápisy červenec až říjen 1945.

[26] ÚAČCE, Karton I 6 – synody, IX. synod, zápis ze synodu, str. 15.

[27] ÚAČCE, fond SR, karton XIX B2 Německá evangelická církev v ČSR po roce 1945, složka Německá evangelická církev 1945–7, dopis pod zn. Zl. 1056/45/P/C

[28] ÚAČCE, fond Německé evangelické církve v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, ústředí v Jablonci – reg. pomůcky 16 (1944–6), zápisy ze srpna a září

[29] ÚAČCE, fond SR, karton XIX B2 Německá evangelická církev v ČSR po roce 1945, složka majetek NEC, dopisy č. 1326/45-P C z 5. 9. 1945.

[30] ÚAČCE, fond Německé evangelické církve v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, ústředí v Jablonci – reg. pomůcky 16 (1944–6), zápisy z 13. 9. 1945.

[31] ÚAČCE, fond SR, karton XIX B2 Německá evangelická církev v ČSR po roce 1945, složka majetek NEC, dopisy č. 1376/45-P C z 13. 9. 1945.

[32] Část Němců skutečně zůstala, o čemž svědčí např. šetření Státního úřadu pro věci církevní o četnosti německých bohoslužeb v roce 1952, viz ÚAČCE, fond SR, karton XV C1, složka Pohraničí.

[33] Tamtéž, podání MŠO č. B-159.570/45/V/2 z 28. 11. 1945.

[34] ÚA ČCE, fond DEK i BMS – Kirchenleitung Gablonz a. N., Aktenabgabe, karton 5 – Buchstabe E, složka Eingliederung in die Českobratr. církev.

[35] Synodní rada se snažila udržet Wehrenfenniga v republice tak dlouho, dokud nebude vyřešeno právní postavení NEC, viz ÚAČCE, zápisy zasedání ze SR, kniha 16, zápis ze dne 11. 9. 1945, str. 42–3.

[36] ÚAČCE, fond SR, karton XIX B2 Německá evangelická církev v ČSR po roce 1945, složka Německá evangelická církev 1945–7, dopis č. j. 129 z 2. 5. 1946. Ministerstvo vnitra bylo nejhlasitějším zastáncem konfiskace majetku církve, viz níže.

[37] ÚA ČCE, fond Německé evangelické církve v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, ústředí v Jablonci – reg. pomůcky 16 (1944–6).

[38] Například plány ČCE na vytvoření Evangelické církve připojením slezské a německé evangelické církve se k ÚV KSČ dostaly až přes návrh zákona na schválení této rezoluce na IX. synodu, viz NA, ÚV KSČ, fond Gottwald, sv. 49 arch. j. 870, dokument č. j. GB/Kn z 18. 4. 1947 41ÚAČCE, fond SR, karton XIXB3, složka NEC 1945–1960.

[39] NA, MŠK, karton 2149, B 201030/46 – V/2 a ÚAČCE, zápisy ze zasedání SR, sešit 17, zápis z 19. 2. 1946, str. 171

[40] ÚAČCE, Karton I 6 - synody, IX. synod, zápis ze synodu, str. 22. František Loubal zemřel na počátku 50. let v jáchymovském pracovním táboře.

[41] Např. Kostnické jiskry, č. 19, 2. 8. 1945.

[42] NA, ÚV KSČ, sekretariát 1945–1951, sv. 40, arch. j. 189/17. Tato praxe v letech 1945–8 je známější spíše u tajných komunistů v ostatních politických stranách a je součástí přípravy KSČ na převzetí moci. U církví je tato skutečnost pravděpodobně ojedinělá.

[43] NA, ÚV KSČ, fond Gottwald, sv. 49 arch. j. 870 a NA, MŠK, karton 2149, č. B-141170/47-V/2.

[44] NA, Ministerstvo vnitra, Noskův archiv, karton 22, inv. č. 25, dopis ÚR CČS ze 7. 1. 1947. 48 NA, ÚV KSČ, Předsednictvo 1945–54, sv. 10, inv. č. 174/1, str. 10–12. Následně se o majetek NEC staral také patriarcha CČS F. Kovář, který docházel na Státní úřad pro věci církevní několikrát měsíčně, viz NA, ÚV KSČ, fond Čepička, sv. 7. arch. j. 42, zápisy z 25. 1. a 12. 4. 1950.

[45] ÚAČCE, zápisy ze zasedání SR, sešit 18, zápis z 30. 7. 1946, str. 114.

[46] Dodejme, že jednání se týkalo také slezských luteránů. Ti neměli být pozváni do Svazu evangelických církví, což z pohledu ČCE usnadnilo její snahu o vznik jediné Evangelické církve v českých zemích.

[47] ÚAČCE, zápisy ze zasedání SR, sešit 17, zápis ze 7. 8. 1945, str. 18.

[48] ÚAČCE, zápisy ze zasedání SR, sešit 17, zápis z 31.10. 1945, str. 83

[49] NA, MŠK, karton 2149, složka „Zajištění církevního majetku německé církve evangelické a německých sborů církve starokatolické“. Tento dopis vycházel z rozhodnutí SR převzít majetek NEC, které padlo na schůzi SR 22. 5.1945, viz. ÚAČCE, zápisy ze zasedání SR, sešit 16, zápis z 22. 5. 1945, str. 149.

[50] ÚAČCE, fond SR, karton XIXB3, složka německý majetek 1945–9, dokument ZNV z 2. 8. 1945 pod č. 2246/IV-14. 55NA, MŠNO, karton 3890.

12

[51] ÚAČCE, zápisy ze zasedání SR, sešit 17, zápis ze 7. 8. 1945, str. 15 a ÚAČCE, Karton I 6 - synody, IX. synod, zápis ze synodu, str. 13–14. Podle interpretace Synodní rady byla tato změna důsledkem intervence Československé církve, respektive jejího zástupce na Ministerstvu školství a osvěty, viz ÚAČCE, zápisy ze zasedání SR, sešit 17, zápis z 14. 8. 1945, str. 21.

[52] ÚAČCE, zápisy ze zasedání SR, sešit 17, zápis z 23. 10. 1945, str. 76.

[53] ÚAČCE, Karton I 6 - synody, IX synod.

[54] Např. č. j. 501 z 2. 3. 1946 „Organisace evangelických církví v zemi české a moravskoslezské“, č. j. 69 z 8. 1. 1947 „Německá evangelická církev v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, řešení zásadních otázek“, či č. j. 2750 z 8. 9. 1947 „Německá evangelická církev – rozhodnutí o majetku“, viz NA, MŠK, karton 2149 a ÚAČCE, fond SR, karton XIX B2 Německá evangelická církev v ČSR po roce 1945.

[55] Podobně postupovala starokatolická církev, jíž se takto podařilo svůj majetek ochránit.

[56] ÚA ČCE, Karton I 6 - synody, IX synod.

[57] Např. č. j. 2999/45 z 1. 8. 1945, č. j. 14770/45 z 2. 12. 1945 či č. j. 300/47 ze 7. 1. 1947.

[58] NA, MŠK, karton 2149, složka B-140.825/47-V/2. To potvrzuje také ÚAČCE, zápisy ze zasedání SR, sešit 17, zápis z 27. 11. 1945, str. 106.

[59] NA, MŠK, karton 2149, složka B 39.813/46 – V/2.

[60] Tamtéž.

[61] NA, MŠK, karton 2149, složka B-140.825/47-V/2, materiál sekr-514-Dr.P.La.

[62] Viz NA, MV – Nová registratura (NR), karton 2382, složka B 2620/5, materiál č. B-20.545/46-V z 8. 1. 1946 a NA, MŠK, karton 2149, složka B-140.825/47-V/2.

[63] NA, MV – NR, karton 2382, složka B 2620/5, materiál č. 1700-25/1-46-4-Vb/3 z 26. 11. 1946, str. 7.

[64] Tamtéž, str. 11.

[65] NA, MV – NR, karton 2382, složka B 2620/5, materiál č. 18.364/46-II/3 z 15. 2. 1946.

14

[66] NA, MV – NR, karton 2382, složka B 2620/5, materiál č. 50.741/II-7/46 z 8. 4. 1946. Ministerstvo zároveň navrhlo vládní usnesení zastavující s okamžitou platností konfiskace církevního majetku.

[67] NA, MV – NR, karton 2382, složka B 2620/5, materiál č. j. 60.732/45-IX/N z 13. 12. 1945.

[68] NA, MV – NR, karton 2382, složka B 2620/5, materiál č. j. 30388/46-IX/8 z 20. 3. 1946.

[69] NA, MV – NR, karton 2382, složka B 2620/5, materiál č. 1700-25/1-46-4-Vb/3 z 26. 11. 1946. Naposledy byl tento bod zařazen na jednání vlády při 37. schůzi vlády K. Gottwalda dne 12. 11. 1946.

[70] NA, fond Státního úřadu pro věci církevní, karton 113, složka Německá evangelická církev.

[71] Tamtéž, dále: NA, MŠK, karton 2149, složka B-122.493/47, ÚAČCE, zápisy ze zasedání SR, sešit 19, str. 157 a 166; sešit 20, str. 2, 160, 170, 191 a 198 a ÚAČCE, fond SR, karton XIX B2, „Majetek NEC Jednání  s církví československou“, dopisy č. j. 1225 z 8. 5. 1947 a odpověď č. j.

5688/47 z 12. 5. 1947.

[72] ÚA ČCE, zápisy ze zasedání SR, sešit 21, str. 60.

15

[73] NA, MŠK, karton 2149, složka č. B 67.305/48-V/2, dopis z 5. 3. 1948.

[74] Podobně jako František Hub, který v této době vedl Náboženskou komisi Ústředního akčního výboru národní fronty, působil Vladimír Ekart před rokem 1945 v pohraničí. 80 ÚA ČCE, zápisy ze zasedání SR, sešit 21, str. 39 81 Tamtéž, str. 118.

[75] NA, MV – Noskův archiv, karton 2, inv. č. 25, porada se konala 23. 3. 1948.

[76] NA, MŠK, karton 2149, složka č. Pod B 88.562/48 – V/2. Eparchální rada pravoslavné církve dopisem z 9. 4. 1948 (č. j. 3370/48) a CČS dopisem z 12. 4. 1948 (č. j. 6807/48) vyslovila s návrhem zákona bezvýhradný souhlas, Jednota bratrská a Evangelická církev metodistická měly drobné připomínky. SR ČCE dopisem z 14. 4. 1948 č. j. 1002 tento návrh odmítla z již známých důvodů, že majetek pořízený z nákladů evangelické církve má jí také patřit.

[77] NA, MŠK, karton 2149, složky č. 1861/49 – P/6, P-4672/49-P/3, 4005/49-P/3 a P- 801/49. Nutno poznamenat, že velká část byla využita i pro nekultovní účely, především pro centrální úřady a pro školské účely.

[78] Tento případ, kdy stát převádí na jiného majitele svůj majetek, je v komunistickém Československu výjimkou, a ukazuje na to, že pro stát byl tento majetek bezcenný.

[79] ÚAČCE, fond SR, karton XIXB3, složka NEC 1945–1960, materiál č. 62825/57 IX.

[80] V roce 1959 byl po dohodě se SR převeden zpět pod vlastnictví státu dům v Novém Městě. Tamtéž, materiál č. 3.918/59 VI. z 3. 4. 1959.

[81] Tamtéž, č. j. 3584 z 20. 11. 1946.