Dienstbare oder servile Theologie? Die Prager Evangelisch-Theologische Fakultät nach 1968 und ihre umstrittenste theologische Erklärung von 1977

Peter Morée

Für die tschechische Gesellschaft und die Evangelische Kirche der Böhmischen Brüder (EKBB) gehört das Jahr 1977 zu den heikelsten und deshalb bedeutendsten Perioden der tschechischen Geschichte des 20. Jahrhunderts. Nachdem die Tschechoslowakische Sozialistische Republik die sogenannte Schlussakte von Helsinki über Zusammenarbeit, Sicherheit und Menschenrechte ratifiziert hatte, wurde Anfang 1977 die Charta 77 veröffentlicht.

Štítky
Studie
Studien
Cesta církve X

Briefe und Petitionen in der Zeit der beginnenden und konsolidierten „Normalisierung“ (1968–1977)

Pavel Keřkovský

Briefe von Einzelpersonen, die Charta 77, die Petition der Einunddreißig, die Erklärung der Fünf und das Manifest der jungen Generation

Der Untertitel deutet bereits darauf hin, dass sich die kirchliche Debatte über das Leben der Evangelischen Kirche der Böhmischen Brüder (EKBB) in der Zeit der beginnenden (1969–1972) und konsolidierten „Normalisierung“ (1972–1977)[1] auf die Rolle des Rechts in Kirche und Gesellschaft konzentrierte und somit auch auf die Frage, in welchem Maße sich die Gläubigen am gesell

Štítky
Studie
Studien
Cesta církve X

Die Synoden der Evangelischen Kirche der Böhmischen Brüder in den Jahren 1969–1989

Wenn man sich mit der Evangelischen Kirche der Böhmischen Brüder (EKBB) in den Jahren 1969–1989 beschäftigen möchte, ist ein möglicher Ansatz, lediglich die Synoden zu untersuchen und sie als ein gewisses Abbild dessen aufzufassen, was in der Kirche und mit der Kirche in jener Zeit vor sich ging. Gleichzeitig sollte man im Auge behalten, dass die Synoden ein wenig repräsentatives Bild der EKBB abgeben. Sie bilden nur einen kleinen Ausschnitt des Geschehens innerhalb der EKBB ab, wenn auch einen für die Öffentlichkeit gut sichtbaren.

Štítky
Studie
Studien
Cesta církve X

Wie die tschechischen Protestanten den Geist der Freiheit gewannen, aber auch wieder verloren. Die EKBB zwischen 1968 und 1977

Peter Morée
Die Evangelische Kirche der Böhmischen Brüder bekannte sich früh und entschieden zur Demokratisierung der Gesellschaft, die 1968 einsetzte. Nach 1969 geriet sie zunehmend unter staatlichen Druck (meist vonseiten des Sekretariats für Kirchenfragen) und wurde aufgefordert, sich zu „konsolidieren“ und bestimmte Dokumente aus den Jahren 1968 und 1969 zu widerrufen. In dieser Situation bildeten sich schließlich innerhalb der Kirche zwei Lager heraus, denen es an gegenseitigem Vertrauen mangelte. Die Ereignisse des Jahres 1977 manifestierten dann das vergleichsweise tragische Schicksal der EKBB in der Zeit der sog. Normalisierung.

Vor dem 21. August 1968

Štítky
Studie
Studien
Cesta církve X

Einige Fälle von verfolgten Laien aus der Evangelischen Kirche der Böhmischen Brüder

Pavel Hlaváč, Pavel Keřkovský, Blanka Nová
Die Kommission „Der Weg der Kirche seit 1945“ konnte 43 Geschichten evangelischer Familien und 16 kurze Informationen über verfolgte Mitglieder der Evangelischen Kirche der Böhmischen Brüder in den fünfziger und sechziger Jahren des vergangenen Jahrhunderts zusammentragen. Natürlich gab es sehr viel mehr Fälle, aber nicht alle Gemeinden haben auf unsere Anfrage geantwortet. Der nun folgende Text ist ein kurzer Auszug aus zwei Artikeln, die im „Weg der Kirche“, Band VI (2013) und VII (2014) erschienen sind. Zunächst wird kurz die gegen die „Kulaken“ gerichtete sog. Aktion „K“ vorgestellt – die Vernichtung der reichen Großbauern auf dem Lande und der historische und politische Hintergrund dieser Aktion. Dann folgen kurze Porträts mehrerer evangelischer Familien, die davon betroffen waren. Im Anschluss werden die Fälle evangelischer Lehrer geschildert, die wegen ihrer religiösen Überzeugung aus dem Schuldienst entlassen wurden. Wir haben versucht, aus den gesammelten Beispielen die auszuwählen, die als interessante Belege für die Verfolgung von einfachen evangelischen Christen dienen können, von Christen, die sich gegen den Staat nur dadurch versündigt hatten, dass sie ihren eigenen Grund und Boden bewirtschafteten und dies gut taten, oder dadurch, dass sie Gewerbetreibende waren oder einfach „nur“ an Gott glaubten.

Die Kollektivierung der Landwirtschaft und des ländlichen Raums in der Tschechoslowakei vollzog sich überwiegend in der ersten Hälfte der fünfziger Jahre des 20. Jahrhunderts. Nach Februar 1948 begannen für die Bauern schwierige Zeiten. Bereits am 21. März 1948 wurde vom kommunistischen Parlament das Bodenreformgesetz erlassen und auf seiner Grundlage wurde der Boden von Landgütern mit einer Fläche von über 50 Hektar enteignet. Die Wurzeln der Kollektivierung reichen bis in die vierziger Jahre zurück, als im Protektorat das sog.

Štítky
Studie
Studien
Cesta církve X

Gefangene des kommunistischen Regimes

Das kommunistische Regime nahm von Februar 1948 bis November 1989 für mehr oder weniger lange Zeit insgesamt sechzehn evangelische Pfarrer in Haft. Alle Anschuldigungen und Prozesse gegen sie waren politischer und keineswegs krimineller Natur. Gegenüber der Anzahl inhaftierter Priester, Ordensbrüder und Ordensschwestern der römischkatholischen Kirche ist diese Zahl sehr viel geringer und nicht vergleichbar. Das bedeutet jedoch nicht, dass ihr persönliches Leid und das Leid ihrer Eltern, Ehefrauen und Kinder kleiner gewesen wäre.
Die längste Zeit verbrachte ab 1949 Pfarrer Josef Hájek, Religionslehrer aus Prag, im Gefängnis. Von dreizehn Jahren Haftstrafe verbüßte er elf Jahre. Pfarrer Karel Hrbek aus Prag-Smíchov saß ab 1953 drei Jahre im Gefängnis. Außer diesen beiden saßen auch Petr Jankovský, Jaroslav Dokoupil, Josef Jirků, Josef Tobiáš, František Kopecký, Jaroslav Choděra und Jaroslav Ryšavý im Gefängnis. Die beiden Letztgenannten wurden gleichzeitig entlassen, arbeiteten danach noch kurze Zeit für die Kirche, wechselten aber beide schon bald in einen zivilen Beruf. Zur gleichen Zeit wie sie wurde Pfarrer Bohumil Dittrich freigelassen (Dezember 1951), der etwas später festgenommen und lange, mit zermürbenden Methoden und möglicherweise sogar unter Folter verhört worden war. Der aus Zelów stammende Jan Jelínek war vor dem Zweiten Weltkrieg in der Ukraine und danach in der Tschechoslowakei als Pfarrer tätig. Seine Erfahrungen mit der sowjetischen Kollektivierung der Landwirtschaft in der Ukraine ließen ihn Kritik an der Politik der Kollektivierung in der Tschechoslowakei üben, wofür er zwei Jahre im Gefängnis saß.
Die Lebensgeschichte von Bedřich Bašus ist sehr komplex. Er war Pfarrer in Brandýs nad Orlicí, später auch in Choceň und wurde Opfer eines politischen Prozesses, der ihm das Rückgrat brach, sodass er nach seiner Rückkehr aus dem Gefängnis in die Zusammenarbeit mit der Staatssicherheit einwilligte. Das Tragischste an seiner Geschichte ist, dass aufgrund seiner Informationen Pfarrer Antonín Verner verurteilt wurde, dessen Leben nie wieder in normale Bahnen zurückkehrte. Ein Opfer der kommunistischen Repressionen sorgte so für ein weiteres Opfer.
Das Schicksal der anderen inhaftierten Pfarrer wird teilweise im Artikel „Briefe und Petitionen“ (Jaromír Dus, Svatopluk Karásek, Jan Zeno Dus) und im Artikel „Die bewegte Geschichte des Verbandes der Geistlichen der EKBB (SČED)“ (Vlastimil Sláma) beschrieben.
Was die ungleich höhere Anzahl an gemaßregelten und verfolgten evangelischen Laien angeht, baten wir die Kirchenvorstände um Informationen. Der Rücklauf war jedoch gering, sodass keine gesamtkirchliche Dokumentation zu diesem Thema möglich war. Aus diesem unvollständigen Bild legen wir hier eine Auswahl vor. Damit der Leser die Situation in der kommunistischen Tschechoslowakei nach 1948 versteht, beginnen wir mit der Verfolgung von Laien in der Region Kutná Hora und schildern erst danach die Geschichten von Bohumil Dittrich, Jan Jelínek und Bedřich Bašus.

Der Widerstand gegen das kommunistische Regime in der Region Kutná Hora und seine Opfer

Pavel Hlaváč

Štítky
Studie
Studien
Cesta církve X

Sledování brigád „orgány“

Ondřej Matějka

Docela zajímavým příznakem je, že zpráv k brigádám je na straně státní správy tak málo. Mám pocit, že to hezky ilustruje, jak dobře tahle činnost byla na synodní radě díky Martě Kačerové „zakonspirovaná“ a že ani lidé na polesích či jinde, pro které brigádníci hodně efektivně pracovali, neměli potřebu to nějak řešit s nadřízenými (a hlavně se stranickými orgány). Jeden dokument jsem našel ve fondu MŠK (složka Církev 47 IV. ČCE, A. Vztah církve a státu 1956–1966, podsložka Zprávy a hlášení církevních tajemníků o situaci a činnosti ČCE v jednotlivých oblastech 1959, 1962, 1964).

Štítky
Studie
Cesta církve IV

Role brigád v životě církve za totality

Marta Kačerová

Máme-li si dnes společně připomenout, jakou roli v životě církve hrály prázdninové pracovní brigády (většinou lesní, ale také stavební apod.), musím přiznat, že popud k této aktivitě přišel nečekaně z vnějšku.

Štítky
Studie
Cesta církve IV

Základní informace o brigádách

Práce obžínky prořezávky probírky kopání jamek k výsadbě sázení stromků svěrkování stromů vyznačování hranic porostů

těžba a svážení dřeva odkorňování pálení klestí

čištění dna a břehů budoucí přehrady čištění pásů podél železniční trati práškování proti kůrovci obracení a sušení sena svážení sena oprava cest kopání svodnic sázení kapusty pro jeleny práce na kompostech sběr hypotetické mandelinky (50. léta) úprava hraničního pásma (50. léta) odstraňování porostu u železniční trati (50. léta) trhání jeřabin stavební práce

Štítky
Studie
Cesta církve IV

Počátky evangelických brigád, jejich přehled a vedení

Brigádnické hnutí po druhé světové válce bylo u nás zpočátku neseno ušlechtilou touhou po obnově poničených hodnot, nejen materiálních. S touto motivací však vydrželo jen krátký čas, protože brzy po únoru 1948 bylo zneužito nastolenou komunistickou mocí, jež zadusila mnoho ušlechtilých věcí, myšlenek a bohužel i lidí. Ovocem plánovaných i neplánovaných destrukcí a mordování ducha bývá dnešní pohrdavé vnímání brigád jako takových (brigády socialistické práce apod.).

Štítky
Studie
Cesta církve IV

Evangelický tisk v padesátých letech

Petra du Toit
Tato práce má za cíl zmapovat způsob fungování církevního tisku v rozmezí let 1948 až 1956. Časové ohraničení bylo dáno částečným uvolněním politické situace jako reakce na XX. sjezd KSSS v roce 1956 a jistou snahou ze strany komunistické strany o revizi církevní politiky.
První část se týká obecných skutečností spojených s vydáváním periodického tisku, se zaměřením na tisk církevní, a mechanismu jeho omezování a kontroly ze strany komunistických a státních orgánů. Druhá část se zaměřuje přímo na tisk evangelický, konkrétně na tři periodika – Kostnické jiskry, Českého bratra a Křesťanskou revue.
V případě výše zmiňovaných časopisů se dochovalo velice málo relevantních dokumentů. Archiv redakce Českého bratra, který se nachází v Ústředním archivu Českobratrské církve evangelické (ÚA ČCE), se zachoval v torzovité podobě, přičemž padesátá léta jsou v něm zastoupena nejméně. Nejvíce dochovaného materiálu se týkalo hospodářské stránky časopisu. Archiv Křesťanské revue a Kostnických jisker v podstatě neexistuje, nicméně v archivních materiálech Ústředního archivu ČCE se dochovala korespondence mezi ústředním výborem Kostnické jednoty a synodní radou týkající se Kostnických jisker.
Písemnosti ze strany státních orgánů, které vycházení církevních časopisů ovlivňovaly, je o něco víc. Především se jedná o materiály Státního úřadu pro věci církevní, Ústředního akčního výboru Národní fronty, Úřadu předsedy vlády, Ústředního výboru Komunistické strany Československa, organizačního sekretariátu Komunistické strany Československa, tiskového odboru ministerstva informací – pozdějšího ministerstva informací a osvěty – a svazky ministerstva vnitra, pod které spadala od roku 1953 Hlavní správa tiskového dohledu. Významné materiály týkající se zákazů a rušení nekatolických církevních tiskovin po roce 1948 se ovšem zřejmě nedochovaly, jelikož archiv ministerstva informací a osvěty existuje v značně neúplné podobě. Fond Státního úřadu pro věci církevní v Národním archivu je stále ve fázi zpracovávání a je tedy možné, že v budoucnu bude možno dohledat více podrobností týkajících se evangelických tiskovin.

Situace v církvi po roce 1948

Církev byla po únoru 1948 vnímána jako jediný vážný protivník režimu, proto bylo podle vedení KSČ nutné si ji podřídit, a to buď dobrovolně (dohodou) nebo mocensky (bojem). Od počátku vládní garnitura preferovala spíše postupné ovládnutí církevních struktur než otevřený boj. Jedním z důvodů byl i fakt, že po válce zaznamenalo sčítání lidu v tehdejším Československu pouze 6,5 % občanů bez vyznání. V únoru 1950, po dvouletém komunistickém tažení proti církvi, to bylo pouze 4,44 %.

Štítky
Studie
Cesta církve II

Zákon o rodině z roku 1963 z pohledu státních a stranických orgánů

Jiří Piškula
Tímto článkem se vracíme k tématu, které pro předešlou publikaci Cesta církve I zpracovala Olga Navrátilová, převážně podle dokumentů církevních archivů. Zde na stejné téma nahlíží Jiří Pištora prostřednictvím dokumentů, fondů státních a stranických orgánů, které jsou převážně v Národním archivu. Závěry, k nimž dochází, uvádějí poněkud na pravou míru naše evangelické sebevědomí, jak církev v roce 1963 širokou protestní kampaní dosáhla změny některých nepřijatelných formulací zákona o rodině. V odporu proti chystanému znění, které mělo v zákoně zakotvit zcela totalitní prvky, jsme nebyli sami, dokonce ani ne první. Ovšem, ta takřka celocírkevní kampaň měla veliký význam pro církev, na níž ještě čekal nejeden zápas. Ne vždy byl vítězný.

Zákon o rodině z roku 1963 je v české církevní historiografii a v evangelické veřejnosti vnímán jako první velký úspěch veřejného odporu vůči totalitním či přinejmenším legislativním záměrům komunistického režimu a do určité míry jako jeden z prvních úspěšných příkladů masového občanského odporu vůči režimu. V lidové i historické paměti je odpor vůči první verzi tohoto zákona spojen s evangelickou angažovaností, která vyvrcholila v příznivém období let 1968-69.

Štítky
Studie
Cesta církve II

Prezidentské milosti pro evangelické faráře před Vánocemi 1951

Pavel Hlaváč
Komunistický režim od února 1948 do listopadu 1989 poslal do vězení na více či méně dlouhou dobu celkem šestnáct evangelických farářů. Všechna jejich obvinění a všechny procesy s nimi měly politickou, nikoli kriminální povahu. Oproti počtu uvězněných kněží, řeholníků a řeholnic římsko-katolické církve, je to číslo nesrovnatelně menší. Neznamená to však, že by bylo menší jejich osobní trápení a trápení jejich rodičů, manželek a dětí. Nejdéle ve vězení od roku 1949 pobyl a z trestu třinácti roků si odpykal jedenáct let farář a profesor náboženství z Prahy, církví skoro zapomenutý Josef Hájek. Z Prahy byl také docela zapomenutý vikář smíchovský Karel Hrbek, který si od roku 1953 odseděl tři roky. Dále Bohumil Dittrich, farář v Chomutově a bohoslovec Petr Jankovský. V roce 1951 ještě farář v Aši Jaroslav Dokoupil.
Případy každého z těch šestnácti bratří se naše komise přednostně zabývá. Oni a jejich osudy přece také patří k cestě církve. Jejich případy budeme jednotlivě publikovat, aby si tak společenství ČCE připomnělo jejich oběti a uctilo jejich památku.
V tomto vydání publikace Cesta církve II, přinášíme příběhy dvou evangelických duchovních, kteří byli z té řady šestnácti zatčeni, vyslýcháni, obžalováni, souzeni a odsouzeni nejdříve. Jde o faráře Jaroslava Choděru a vikáře Jaroslava Ryšavého. Oba vyšli z vězení ve stejnou chvíli, potom ještě krátkou dobu po propuštění sloužili v církvi, ale brzy oba přešli do civilního zaměstnání. Zároveň s nimi byl propuštěn i o něco později zatčený a dlouho, úmorně a možná i útrpně vyslýchaný, ale v té době ještě neodsouzený bratr farář Bohumil Dittrich (svými známými nazývaný – Bobeš). Jeho příběh uveřejníme v publikaci Cesta církve III, kterou chceme vydat letos na podzim.
Pokud jde o nepoměrně vyšší počty postihů a pronásledování evangelických laiků, žádali jsme staršovstva o informace. Na nich je naše komise zcela závislá. Dosud těch informací, které nám přicházejí ze sborů, není mnoho.

Jaroslav Choděra – politický vězeň krátce po „Vítězném únoru 1948“

Jaroslav Choděra se narodil 3. července 1914 v Liptále u Vsetína v bývalé církevní škole. Oba jeho rodiče byli učitelé. Do obecné školy chodil v Liptále a v Prostějově, kam se rodina přestěhovala. Tam také od roku 1925 navštěvoval klasické gymnázium, kde v roce 1933 maturoval. Hned 30.

Štítky
Studie
Cesta církve II

Minulost

Peter Morée
Deset let po zhroucení komunistického režimu se synodní rada pod vedením Pavla Smetany ve zprávě pro synod zabývala mj. otázkou, jak se církev staví k svému jednání v nedávné minulosti. Formulovala svůj pohled takto: „Na otázku, jak se naše víra osvědčovala v předlistopadovém období, není možné dát jednoznačnou odpověď. (...) Ti, kteří se věrně starali o svěřené sbory, kázali evangelium po celou dobu nepřízně, vyučovali mladé i dospělé, pokorně snášeli posměch, urážky a ponižování, činili tak jako svobodní následovníci tichého krále? Byl on určující silou jejich služby? A ti, kdo si uvědomovali svou odpovědnost za slabé a pronásledované ve společnosti, činili tak ve jménu toho, kdo se ujímal slabých a ponížených? Tam, kde se nás zmocňoval strach o vlastní existenci či o budoucnost Českobratrské církve evangelické, kde jsme z pudu sebezáchovy hledali jiné, třeba i zdánlivě ušlechtilé prostředky k zajištění našich životů, tam jsme se vzdalovali Pánu církve a budoucnost církve jsme ohrožovali. Církev však nemůže vzít soud do svých rukou. I tam, kde nás svědomí soudí, má poslední slovo ospravedlňující milost Kristova.“ Základní dilema, kterému církve po pádu komunistického režimu čelily, bylo, jestli jejich jednání vůči státní správě, vesměs motivováno k záchraně co největšího autonomního prostoru pro církev, neneslo rysy kolaborantství. Proces vyrovnání se s minulostí, kterým evangelická církev prošla od r. 1990, nebyl snadný a 30 let po zhroucení komunistické diktatury dokonce není uzavřený.
Potřeba reflektovat zkušenosti a jednání církve ve vztahu ke komunistickému režimu zazníval v ČCE dlouho. Obvykle byla ale artikulovaná v kruzích těch, kteří měli kritický vztah k církevnímu vedení, kterému vytýkali příliš opatrný postoj k státním úřadům. Pokusy zabývat se nedávnou minulostí systematičtěji se konaly zpravidla v rámci vzpomínkových příležitostí. Například konference, symposia a další aktivity kolem jubileí J. L. Hromádky (1979, 1989), které se konaly na obou stranách pomyslné barikády v církvi, vždy reflektovaly i jeho postoj ke komunismu.
Obecně byla taková reflexe nad minulostí spojená s postojem vůči politickému uspořádání v Československu. Čím kritičtější byla reflexe, tím odmítavěji se její autoři stavěli k režimu. Proto nebyla taková snaha jen historická, ale svou povahou nadevše politická a aktuální. Synod, který se konal 16.–18. listopadu 1989, už ve svých přípravách obsahoval některé impulsy k promyšlení nedávné minulosti s ohledem na vztah ke státu. Liberecký seniorát předložil návrh na zřízení komise, která by „zhodnotila jednání vedení církve se státní správou“. Komise by měla vzít zvláštní zřetel „k vynucené účasti na stalinistických represivních zásazích proti kazatelům a dalším členům církve.“ Církev by se tímto způsobem měla „poučit z minulosti, aby se vedení církve v budoucnosti nenechalo donutit k postojům, které by byly v rozporu s evangeliem.“ Jiný seniorát podal návrh k usnesení, aby se státní správa (konkrétně SPVC) už nepodílela na přijímacích zkouškách na teologické fakultě.

První den XXVI. synodu (16. listopadu) zdůvodnil čerstvě zvolený náhradník synodní rady Jan Čapek tyto návrhy. V příspěvku s titulem „Cesta církve v minulosti až dodnes“ vyzýval k promyšlení vztahu mezi vírou a politikou, protože „jsme žáci Hromádky a Komárkové“.

Štítky
Studie
Cesta církve IX

Synody 1973–1990

Šimon TRUSINA
Pokud nás zajímá Českobratrská církev evangelická (ČCE) v letech 1975–1989, jedním z možných přístupů je zkoumat pouze synody a chápat je jako určitý obraz toho, co se v církvi a s církví v daném období děje. Zároveň je třeba mít na paměti, že synody představují velmi nevěrohodný vzorek ČCE. Spíše je lze považovat za špičku ledovce tvořeného ČCE. Z toho vyplývají následující limity. Zkoumáním synodů ignorujeme neviditelnou masu členů (je skryta pod hladinou). Naopak pracujeme s evangelickými „funkcionáři či osobnostmi“ – jde o zvolené z aktivních. Jinými slovy jen v církvi synodálové (členové synodu) prošli dvojím výběrem. Co se týče funkčních míst, měli v tomto „vzorku“ mírnou převahu duchovní – senioráty i synodní radu zastupoval stejný počet laiků i duchovních, nicméně tři zástupci Komenského evangelické bohoslovecké fakulty (KEBF) misku vah převážili ve prospěch duchovních. Jednu třetinu synodálů tvořil evangelický establishment: synodní rada, zástupci třinácti seniorátů a učitelé KEBF. Zbylé dvě třetiny se volily na konventech, parlamentech jednotlivých seniorátů.
Klasický program synodů zahrnoval slavnostní zahajovací bohoslužby, volbu členů synodní rady (pokud některým členům končilo funkční období), zprávu synodní rady informující o dění v církvi v období mezi synody, projednávání hlavního tématu (bylo-li) a dalších dokumentů, přijetí pozdravu sborům a projednávání návrhů, které vznesli členové synodu (synodálové), anebo které dopředu podala synodní rada (SR) či seniorátní konventy, kam taktéž směřovaly případné návrhy staršovstev jednotlivých sborů.
Pro účely článku mě ze synodů konaných v letech 1975–1989 zajímají pouze následující oblasti. Na prvním místě jsou to návrhy synodu předkládané jednak synodní radou, jednak seniorátními konventy, které tematizují různé otázky, jež by se měly řešit, či by k nim církev měla zaujmout stanovisko. Tento způsob posuzování dále doprovází pohled na materiály synodů – tisky, jimiž se synod zabýval. Patřily sem jak úpravy církevních řádů a zřízení, tak různé věroučné elaboráty či programová stanoviska.
Dále mě zajímá, jak do konání synodů zasahovala komunistická diktatura. A konečně sleduji, jaký byl a jak se případně vyvíjel vztah zástupců ČCE na synodu ke komunistické diktatuře.

Vývoj aktivity církve

Pro návrhy adresované synodu a projednávané materiály samozřejmě platí výše uvedený limit, totiž že představují jen vyčnívající špičku témat z moře otázek řešených jednotlivými sbory či přímo řadovými evangelíky. Přesto však, při vědomí uvedených limitů, mohou posloužit jako indikátor aktivity církve – co a v jaké míře řeší a jak se tato potřeba vyvíjí v čase.

Štítky
Studie
Cesta církve IX

ČCE – vztahy mezinárodně ekumenické

Peter Morée

Domácí ekumena

Ekumenická praxe a postoj k ekumenismu po 2. světové válce byly silně poznamenány zkušenostmi pod nacistickou okupací. Část elity z různých církví byla uvězněna v koncentračních táborech jako Dachau. Známý je případ starozákoníka Miloše Biče, který se v Dachau seznámil s katolickým biblistou a pozdějším děkanem katolické teologické fakulty Janem Merellem a pozdějším arcibiskupem Josefem Beranem. Nevedli jen rozhovory o církevních a teologických otázkách, ale také organizovali spolu přednášky o biblistice pro spoluvězně.

Štítky
Studie
Cesta církve IX

Českobratrská církev evangelická a Státní tajná bezpečnost

Pavel Hlaváč
„Nemyslete si, že si zachováte náboženskou svobodu, když celá společnost bude nesvobodná …“ Erika Kadlecová
„Strach a lež jsou nejmocnějšími spojenci všech diktatur.“ Josef Zvěřina
Úvodem předkládám obraz: Když někdo někoho zotročí, nevadí mu tolik, že někdo druhý poukazuje na to, že je otrokář a že „drží u huby“, „nebo má na háku“ zotročeného. Svými prostředky se stará o to, aby ten zotročený „neměl moc příležitostí mluvit“, nebo aby „se moc nemrskal“. Na čem mu však hodně záleží, aby sám ten otrok při každé příležitosti panáčkoval a hlasitě provolával, nebo ještě lépe skandoval: „Jsem svobodný, já jsem svobodný.“ „Ať žije KSČ.“ „Svobodu zažívám na vlastní kůži a na každém kroku.“ „Se SSSR na věčné časy.“ „I moje církev má svobodu a nikomu nepřísluší, aby tvrdil opak.“
Tento obraz vystihuje, jak podle mého názoru na tom byla ČCE (nejen ona) v totalitním státě, ovládaném komunisty, kterákoli církev mající své vedení uvnitř hranic „zemí socialistického tábora“ na tom byla podobně. Stateční dokáží být zřejmě jen občané, příslušníci občanské společnosti, nikoli instituce a ani bohužel ne církve.
Zde, hned na začátku, je příležitost a cítím i povinnost složit hold těm, kteří „řekli ďáblovi ne“, „kteří neskláněli kolena svá před Baalem“ a poděkovat jim, že si zachovali nejen vnitřní, ale i svobodu navenek – co nad to je cennější? Ve sborech a staršovstvech naší církve, na té nejnižší správní úrovni bylo snad takových údů víc, mělo jich však být ještě víc a měli být víc slyšet. Přece jen to bylo v ovzduší strachu a konformity riskantní. Převládali ti, kteří svůj život víry neshledávali jako vyznavačský zápas. Jednodušší byla konformita a lhostejnost. Vinu za to, že se církev nechala zmanipulovat totalitním režimem nenesou laici, ale teologové – křesťanští profíci. Všichni ti, kteří chtěli být a posléze i byli v církevních funkcích. Každý k tomu potřeboval mít (fest prověřovaný) státní souhlas. Málokdo se rozhodl, že žádnou funkci v této situaci zásadně zastávat nebude. Církevničtí „bafuňáři“, povětšině pozdější, nebo již i dřívější „spolupracovníci StB“, se jako „teologičtí těžkooděnci“ vcítili do role rozumných, obětavých a zodpovědných funkcionářů, které si málem sám Bůh povolal, aby zachraňovali cestou nejmenšího odporu jeho církev. Nezodpovědní „lehkooděnci“ tuto starost nechávali lehkomyslně samému Pánu církve a od své ČCE mohli počítat pouze s napomínáním, případně s důtkami.

1) Komunistická moc u nás letem světem:

Štítky
Studie
Cesta církve IX

Postup režimu vůči ČCE v letech normalizace

Pavel Hlaváč
Profesorka Božena Komárková: Totalita s nárokem formulovat a mocensky prosazovat nejen účelové programy, ale i myšlenkový a hodnotový svět je ohrožením civilního státu, demokracie a lidských práv.“
Tato „populární“ studie navazuje na práci 1. komise Cesta církve od roku 1945, která byla zvolena lednovým XXVI. synodem v roce 1990 a jejíž činnost byla ukončena v roce 1993, aniž by se jí podařilo rozproudit rozhovor o normalizačním období, natož o církevně správním normalizování církve. Pro samotnou 1. komisi bylo na počátku těžké se alespoň sejít k první schůzi. Konala se až 30. dubna 1991, tedy až po patnácti měsících od zvolení jejích členů a náhradníků XXVI. synodem, druhá 4. června 1990, která již sepsala první zprávu pro XXVII. synod ČCE. Důvodem nefunkčnosti komise byly mnohé rezignace na členství v komisi, vesměs těch členů, kteří byli tajnými spolupracovníky. Jejich důvody dosud neznáme, možná se necítili morálně kompetentní být v komisi, ale i tak na druhé schůzi byli nejméně čtyři ze sedmičlenné komise tajnými spolupracovníky StB, kteří ovšem nikdy na veřejnosti nepřiznali svůj morální kolaps. Jediným řádným výstupem této komise byl elaborát Cesta církve 1945–1989, který byl publikován v Protestantu (1993/9) a Českém bratru (duben 1994). O normalizační minulosti se debatovalo zejména na stránkách nezávislého časopisu Protestant. Takto složitá a rozpačitá byla duchovní atmosféra ČCE na počátku svobodných 90. let, která na druhou stranu se zasloužila o rozkvět církve po stránce diakonické, katechetické a vzdělavatelné (zakládání evangelických akademií atd.). Teprve v roce 2006 z pověření květnového XXXI. synodu byla ustavena 2. komise Cesta církve od roku 1945 do roku 1989. Práce komise byla obnovena a své badatelské úsilí uložila do devíti svazků Cesty Církve – Knižnice studijních textů Českobratrské církve evangelické. (CC X je věnována německým čtenářům jako poděkování za grantovou podporu německých církví a obsahuje výběr textů z CC I–CC IX). Všechny svazky jsou k dispozici v knihkupectví Kalich. Jako komise jsme byli též nápomocni (P. Hlaváč) při editaci pamětí Františka Laichtera o „Umlčené kulturní epoše“ (2018). Chtěli bychom poděkovat tehdejšímu synodnímu seniorovi Joelu Rumlovi za iniciativní vyhlášení celocírkevní sbírky na podporu vydání této závažné knihy. Jsme vděčni všem dárcům, že církevně akademické vydání (Academia a EMAN) završuje ediční úsilí naší komise. Laichterovo dílo svědčí o jeho lásce k Českobratrské církvi evangelické a právem ho smíme nazvat duchovním architektem českobratrství. Jeho dílo souznívá s logem naší církve – s Biblí a kalichem a též s otevřeností českobratrství vůči inspirujícím dílům minulosti i současnosti (M. Bartlová, Pravda zvítězila, kniha o husitském výtvarném umění aj.) a tedy i s iniciativami mnohých protestantských laiků, o nichž by se jinak česká veřejnost jen stěží něco tak závažného dozvěděla.

Komunistická totalita v Československu od roku 1948 až do konce režimu v roce 1989 byla naprosto nesporná, ale proměňovala se její intenzita, vždy podle současné politické linie.

Štítky
Studie
Cesta církve IX

Českobratrská spravedlnost, teologie lidských práv

Pavel Keřkovský
Podstata práva nezáleží v hotových a neměnných zákonech, ale ve společném souhlasu o tom, co je spravedlivé. (B. Komárková)

Všechny společenské útvary jsou součástí právního řádu. Pevný právní řád je jednou z nejsilnějších opor společnosti, a k tomu vyžaduje nejen mocenské ochrany, ale i vnitřní autority.

Právo je specifický řád lidského světa. Jako poměr vědomých vůlí je myslitelný jenom za předpokladu lidské svobody. Ať je pojem svobody vědecky jakkoli problematický, existence práva je bez jejího předpokladu nemožná. (B. Komárková)

Štítky
Studie
Cesta církve IX