Cesta církve II

Vážení a milí přátelé,

dostáváte do ruky druhý soubor prací z dílny komise synodu Cesta církve v letech 1945 až 1989. Složení komise a metody naší práce jsme uveřejnili v minulém roce, v publikaci Cesta Církve I. Vydávání těchto publikací je umožněno díky dotaci Nadačního fondu Věry Třebické-Řivnáčové a podpoře Evangelické luterské církve v Bavorsku.

Obsah publikací rozdělujeme do tří částí:

1. Studie a články – zde začínáme uveřejňovat serii portrétů evangelických farářů, kteří byli souzeni a vězněni v době vlády komunistů, další příspěvek se vrací k zákonu o rodině z roku 1963, následující studie pojednává o komunistické cenzuře.
2. Vzpomínky – vyprávění nezapomenutelného Bláži Šourka nás zavede na evangelické lesní prázdninové brigády. Farář Kocáb nalezl ženu statečnou, která vydává svědectví, že ani po dvaceti letech  svobody ještě docela nezapoměla na peripetie svého profesního a rodinného života za neslavné éry komunismu, vedle manžela, který byl nucen opustit kazatelnu a sestoupit do kotelny, aby i tam pokračoval jako moudrý a Duchem puzený pastýř.
3. Dokumenty – prvních šest dokumentů se vztahuje k odsunu (vyhnání) českých/ sudetských Němců po válce v roce 1945 a v letech dalších, poslední dokument se týká kontroverzního jednání o Nových církevních zákonech v letech 1948/49, po komunistickém nastolení totalitní moci.

Když skončila druhá světová válka a Německo podepsalo 8. a 9. května 1945 bezpodmínečnou kapitulaci, došlo u nás ke globálnímu vysídlování sudetských Němců. ...přes všechno povědomí minulých křivd, jeví se dnes toto radikální opatření jako krok mravně pochybený a politicky neprozíravý. Zcela odsouzeníhodné jsou zločiny, jichž se mnozí Češi dopouštěli před odsunem a během něho.[1]

Ovšem tehdy, když k těm událostem docházelo, osvědčil jen málokdo takovou míru odvahy a mravního rozhořčení, aby se veřejně ozval. K těm nemnoha patřil statečný křesťan Rudolf Říčan, z jehož pera jsou prvé dva dokumenty z května a října  roku 1945. Další čtyři oficiální dokumenty z roku 1946 a 1947 jen dokreslují zjitřenou atmosféru té doby.

S nástupem komunistů k moci začaly pro církve, vnímané totalitním režimem jako ideologický protivník, krušné časy. Dosavadní zákony byly nahrazovány novými. Jak jednání probíhala, líčí zpráva tehdejšího synodního kurátora Antonína Boháče.

Důležitým a teprve po roce 1990 zveřejněným dokumentem z této doby je dopis prof. J. B. Součka, který poslal do Ženevy na SRC, z pochopitelných důvodů inkognito. Táže se v něm, jak bylo možné, že v zemi s takovou demokratickou tradicí se tak snadno dostali komunisté k moci? Jeho odpověď zní: Protože jsme zradili Masarykovskou tradici, když jsme v roce 1945 propadli šovinismu. Svůj nový život po osvobození jsme začali v duchu nezřízeného a bezuzdného nacionalismu.. Konkrétním, výrazem tohoto nacionalistického ducha byl  odsun sudetských Němců ...zaprodali jsme své prvorozenství za čočovičnou krmi.[2]

Pavel Hlaváč, předseda komise

[1] Za války a po válce, publikace SR ČCE, stanovisko 29.synodu ze dne 18. listopadu 1995, str. 94n

[2] Křesťanská revue, 58, 1991, č.2, str. 39-46  -Martin Rohkrämer, Freundschaft im Widerspruch, Der Briefwechsel zwischen Karl Barth, J.L. Hromádka und  J.B. Souček, 1935-1968, Zürich: Theologischer Verlag Zürich, 1995, str. 98-116 (německý originál).  -Marek Čejka, Jiří Hanuš (eds.), Křesťané a socialismus, Čítanka textů: 1945-1989, Cíl 2, str. 54-67.