Zákon o rodině z roku 1963 z pohledu státních a stranických orgánů

Zákon o rodině z roku 1963 je v české církevní historiografii a v evangelické veřejnosti vnímán jako první velký úspěch veřejného odporu vůči totalitním či přinejmenším legislativním záměrům komunistického režimu a do určité míry jako jeden z prvních úspěšných příkladů masového občanského odporu vůči režimu. V lidové i historické paměti je odpor vůči první verzi tohoto zákona spojen s evangelickou angažovaností, která vyvrcholila v příznivém období let 1968-69.

V tomto smyslu hodnotí význam zákona o rodině a hlavně úspěšný odporu vůči jeho první verzi Olga Navrátilová, která v souvislosti s tím prohlašuje: „Dalo by se říct, že pro ČCE začíná pražské jaro v dubnu 1963 (končí v únoru 1972).“[1]Miroslav Pfann oceňuje vzepření se proti zákonu o rodině jako úspěšnou akci příznivců Nové orientace, která odvrátila původní návrh.[2] Obdobně hodnotí podpisovou akci proti zákonu pamětník Miloš Rejchrt, nazývá jej vítězným tažením a přikládá akci zásadní význam vzestupu autority hnutí Nové orientace.[3] V souvislostí s novou orientací a aktivizací českých evangelíků zmiňuje zákon o rodině také historik Ondřej Matějka.[4] Také právník J. R. Tretera hodnotí ve svém rozboru právních norem upravující vztahy mezi státem a církvemi podpisovou akci proti zákonu jako jednání, které odvrátilo režim od úmyslu vydat tento zákon.[5] Také další vyjádření dokumentují toto povědomí v samotné ČCE: Rok 1963 a boj ČCE o změnu zákona byl také zmiňován na XX. synodu této církve, v době velkého napětí v církvi kvůli přiznání se části církve k Chartě 77 či k jejím cílům. Při diskusi o tzv. dopisu 31 vzpomíná Prof. Josef Vydrář (účastník synodu s poradním hlasem) na to, že i v roce 1963 synodní rada nedoporučovala tlak na změnu tohoto zákona „zezdola“. Mnozí neuposlechli a jednali se státní správou a zákon byl následně změněn.[6]

Rok 1963 byl nepochybně ojedinělý masovými protesty jednotlivců, sborů i seniorátů ČCE proti přípravě zákona o rodině, respektive především proti v něm obsaženým formulacím o výchově v duchu komunistické morálky. Také četnost memorand za dodržování zákonnosti a za jiná práva církve od roku 1963 ukazuje na zvýšenou veřejnou angažovanost od tohoto roku i když je sporné, zda je možno hledat počátek dočasně dřímající evangelické angažovanosti pouze v tomto roce a hlavně v událostech okolo zákona o rodině. V legislativním procesu se již evangelická veřejnost připomínkování masově zúčastnila a to v případě první verze církevních zákonů v roce 1948[7] a připomínky synodní rady (SR) byly zaslány také v případě nové ústavy v roce 1960.[8] Je však pravda, že v těchto případech byla církev k připomínkování zákonů vyzvána.[9] V obou těchto případech také byly připomínky ponechány stranou, v případě církevních zákonů byly přijaty některé kosmetické změny znění zákona.

Projevy veřejné angažovanosti však probíhaly i v jiných oblastech, než byl proces připomínkování zákonů. V roce 1956, v období opatrné destalinizace a prvních slibů demokratizace režimu, vyšel z řad studentů Komenského evangelické bohoslovecké fakulty (KEBF) dopis žádající úpravu stávajících poměrů ve společnosti. Dopis z 12. června 1956, mezi jehož třemi desítky signatářů je i pozdější synodní senior Josef Hromádka, požaduje amnestii pro politické vězně, zrušení trestu smrti a vyzývá prezidenta republiky k setkání se studenty. Dopis, zaslaný také přednostovi státního úřadu pro věci církevní Jaroslavu Havelkovi, opatřil průvodním dopisem Prof. Dr. Josef L. Hromádka, který jej komentuje jako příspěvek k mravnímu upevnění lidově demokratického systému.[10]

Přijetí tohoto dopisu bez represe a také nesmělá diskuse o věcech veřejných v komunistickém Československu nepochybně povzbudila také další a již v dalším měsíci zaznamenávají archivy další, obsáhlejší dopis s požadavky ze strany církve. Tentokráte vyšel dopis z porady Ekumenického institutu při KEBF, která se konala 21. června a které se zúčastnily na čtyři desítky duchovních ČCE. Dopis je datován k 9. červenci 1956 a je adresován J. Havelkovi a ministru kultury Františku Kahudovi. V dopise se konstatuje otřesení důvěry v lidovou správu státu na všech úrovních a požaduje se zapojení občanů do veřejného dění. Dopis opakuje požadavek amnestie politických vězňů a zrušení trestu smrti, požaduje umožnění pastorace mezi vězni, mírnost v provádění kolektivizace, umožnění práce s mládeží a objevuje se i požadavek na svobodu projevu v tisku. Dopis je opět opatřen průvodním dopisem J. L. Hromádky, který figuruje také mezi signatáři. Zde mimo jiné nalezneme v budoucí angažovanosti církve často se opakující jména, především v rámci hnutí Nové orientace, jako např. J. S. Trojan, J. Dus, J. Šimsa, M. Balabán, B. Komárková a A. Kocáb.[11]

Otázku případného dopadu těchto dopisů na dobové dění, jako byla například probíhající decentralizace dohledu nad církvemi, která přenesla některé pravomoci na úroveň krajů a okresů a některé prvky, jakým byla například otázka personálního obsazení bohosloveckých fakult, z církevního dohledu odstranila zcela,[12] ponechme v rámci této studie stranou. Tak či tak byly první náznaky demokratizace a skutečného zapojení veřejnosti do věcí veřejných vycházející z impulzů Chruščovovy administrativy v Československu utnuty po nepokojích v Polsku a Maďarsku na podzim roku 1956.

Za zmínku stojí také memoranda synodní rady ČCE a J. L. Hromádky z roku 1958. Jedná se o memoranda protestující především proti vylučování věřících učitelů ze škol. Státní správa takto započala druhou fázi socializace společnosti vycházející z koncepce nenápadného avšak významného stranického ideologa, předsedy ideologického oddělení ÚV KSČ J. Hendrycha, který předestřel tento postup ve svém referátu „Některé současné ideologické otázky práce strany“ předneseném na plenární schůzi Ústředního výboru ÚV KSČ v červnu 1957.[13] Příznačná v této souvislosti pro postavení J. L. Hromádky pro ČCE je skutečnost, že jeho memorandum je zasláno politickému byru ÚV KSČ, tedy orgánu stranickému – dnešní terminologií „vládnímu“, od něhož se mu dostává také odpovědi,[14] zatímco na memorandum synodní odpovídá předseda církevního odboru Karel Hrůza, tedy státní úředník.[15]

V souvislosti s rokem 1963 a memorandem z října tohoto roku, které je předzvěstí následně se opakujících požadavků církve,[16] stojí za zvážení pozice synodního kurátora JUDr. Pavla Šimka, který sestavoval již memorandum SR proti chystanému zákonu o rodině v červenci tohoto roku.[17] Právě s jeho nástupem začíná období těchto asertivnějších požadavků církve, respektive synodní rady a zdá se, že jeho osoba je s těmito memorandy stejně neoddělitelně spojena, jako osoba A. Boháče s memorandy ČCE v poválečném období. Z některých státních materiálů také vyplývá, že jej takto státní zpráva vnímala[18] a svědčí o tom koneckonců i pokus státní správy v roce 1962, tedy před sérií memorand církve, prosadit Šimkovu rezignaci,19 s odkazem mimo jiné na jeho „nedobré advokátské způsoby jednání“.20 Tuto doporučenou rezignaci však jak synodní senior V. Hájek, tak i sám kurátor Šimek odmítli a po dalších jednáních se seniorem a profesorem J. L. Hromádkou státní správa v tomto bodě ustoupila.

Co však v pracích zmiňující zákon o rodině a jeho význam pro vývoj v ČCE dosud chybí, je pohled do státních materiálů o tomto zákoně. Dosavadní hodnocení angažovanosti evangelické veřejnosti v létě 1963 vycházelo z logického předpokladu, že pokud výsledná podoba zákona pozbyla kritizované pasáže ze zákona, bylo to tlakem evangelické veřejnosti. Chybějící analýza státních archivů však nedovoluje odpovědět na otázky ohledně postojů, východisek a cílů státní správy a stranického aparátu v přípravě a procesu schvalování tohoto zákona. Tato studie si bere za úkol  uvedenou skulinu v bádání zaplnit.

Ideologická východiska pro nové zákony

Zákon o rodině, který byl schválen koncem roku 1963, byl zahrnut do skupiny nových zákonů, mezi nimiž byl vnímán státní správou a odbornou veřejností jako nejméně závažný. Tuto společnou skupinu příbuzných zákonů tvořil společně s občanským zákoníkem a občanským soudním řádem a jednalo se vlastně o celkovou reformu socialistického občanského práva. Reforma vycházela v ideologické rovině z poměrně rozpracované vize vývoje socialistické společnosti, kterou se pokusili českoslovenští komunisté v praxi kodifikovat právě v relativně bezpečné oblasti občanského práva.

V obecné rovině vychází tato vize o „odumírání státu“ z myšlenek Nikity Sergejeviče Chruščova, přednesených na XXI. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu v roce 1959. Takové úvahy samozřejmě nijak nevybočují z marxistické filozofie, poměrně novátorská je však jejich skutečná aplikace v rámci komunistické diktatury. V československém prostředí představil zmíněnou vizi ve svém referátu Další upevňování socialistické zákonnosti a zlidovění soudnictví již zmíněný ideolog KSČ Jiří Hendrych, který ji přednesl na zasedání ÚV KSČ 8. prosince 1960.22 Myšlenka vychází z ideologického předpokladu, že „vyspělá socialistická společnost nutně vyžaduje demokracii stále hlubší a dokonalejší, opírá svůj rozvoj o stále aktivnější a širší účast milionů pracujících při řízení hospodářské a kulturní výstavby, při správě státu a při řešení nejrůznějších otázek života naší společnosti.“[19] Vzhledem k tomu, že již došlo v zemi ke konečnému vítězství komunismu, roste ve společnosti význam „socialistické morálky“, která v budoucnu umožní realizaci zmíněné idey. Socialistickou morálku definuje Hendrych jako zásadu „že v socialistickém zřízení může jednotlivec plně rozvinout své schopnosti a uplatnit své zájmy jen aktivní účastí na rozvoji celé společnosti, především účastí na společenské práci. Práce pro společnost, ve prospěch celku je tu hlavním měřítkem.“[20] 

Konkrétně se rozvoj socialistické morálky má projevit v dodržování socialistické zákonnosti, v uvědomělém ukáznění se a v ochraně socialistického vlastnictví. Na základě toho tak bude společnost fungovat na bázi soudružské sounáležitosti a vzájemné pomoci a tak se zrodí „socialistický humanismus“. Je-li řeč o prohlubování socialistické zákonnosti, je myšleno zapojení společnosti do boje za protispolečenské jednání – aktivní boj společnosti za prosazení socialistické morálky. Nejde tedy jen o zvýšenou zodpovědnost funkcionářů, ale i o zapojení pracujících do udržování pořádku ve společnosti. Na bázi tohoto celospolečenského uvědomění je možno vybudovat socialistickou demokracii, kde „socialistická zákonnost je stále více všech pracujících jak tím, že se ve stále širší míře aktivně účastní tvorby právních předpisů, tak i tím, že uskutečňování zákonů přímo nebo prostřednictvím svých volených zástupců v národních výborech, v soudech i jiných státních orgánech a společenských organizacích zabezpečují.“[21]

S rostoucím vlivem a tlakem socialistické mravnosti pozbude význam represe ve společnosti.[22] Tento trend pak má dospět k postupnému přetvoření práva v socialistické společnosti v pouhá pravidla, nad nimiž bude dohlížet sama společnost. Stejně tak socialistický stát přejde ke komunistické samosprávě. Tím se naplní vývoj socialistické společnosti postupného odumírání státu a práva v demokratickou samosprávu a samovolná pravidla soužití.

Krokem k naplnění této vize je zapojování stále širších společenských vrstev do společenských záležitostí. Tímto směrem má být namířena právě i reforma občanského práva v Československu. „Aktivní zájem našich pracujících o uskutečňování práva a jejich iniciativní účast při jeho tvorbě významně přispěje k tomu, aby se náš právní řád rozvíjel v souladu v vývojem společnosti a aby byly včas zrušeny či změněny právní předpisy, které zastaraly a mohly by se stát v dalším vývoji společnosti přítěží.“[23] Stejně tak umožnění pracujícím, aby se na tomto procesu podíleli vytvoří ve společnosti „živnou půdu pro další rozmach tvořivé iniciativy a aktivity pracujících“. [24]

To, že se jedná skutečně o zavádění „nových“ demokratizujících myšlenek je patrné také z bohaté diskuse, která se k referátu rozvinula. Například poslanec Václav Škoda z ústavně právního výboru Národního shromáždění ve svém příspěvku vítá skutečnost, že poslanci mohou vstupovat do procesu přípravy navrhovaných zákonů, což povede podle něj k jejich zkvalitnění. Koneckonců se odvolává na  obdobné „nové“ demokratizační postupy vycházející z nové ústavy Československé socialistické republiky: „Prvé zkušenosti z této činnosti ukazují, že poslanci Národního shromáždění ve výborech při schvalování zákonů diskutují k jejich obsahu a nejen k otázkám technické legislativy. To je prvý předpoklad pro uvedení zákona v život, jeho propagaci poslanci Národního shromáždění a pro kontrolu jeho působnosti.“[25] Z dnešního podhledu prorocká se, vezmeme-li v úvahu terminologii roku 1968, jeví také poznámka člena ÚV KSČ Václava Kopeckého, jenž se ve svém příspěvku, který se zabývá především pozicí generálního prokurátora a Nejvyššího soudu v socialistické společnosti, zmiňuje o Hendrychem popsaném trendu jako o „režimu socialistické lidskosti, řekl bych chruščovské, socialistické lidskosti.“ [26]  

Tato čistě ideologická východiska pak našla svou realizaci i v záměrech třech zmíněný zákonů. Oprosťme se pro potřebu této studie od ostatních zákonů a soustřeďme se na zákon o právu rodinném. V rámci tohoto kontextu je o poznání jasnější pojem „komunistická morálka“, který se na několika místech první verze zákona objevil. Zde stojí za zmínku, že v samotném Hendrychově referátu autor téměř výhradně[27]  hovoří o „socialistické morálce“, nikoliv o komunistické, která byla tolik trnem v oku evangelickým představitelům a veřejnosti a byla v konečné verzi opravena právě na „socialistickou morálku“. Stejně tak je jasnější samotný záměr zákona, totiž přenést spoluodpovědnost za výchovu v socialistické společnosti z rodičů na celou společnost, zvláště pak na školu a mládežnické organizace. Obdobně pak do nastíněné koncepce budoucího fungování socialistické společnosti zapadá samotný požadavek výchovy v duchu socialistické morálky, neboť ta má být v budoucnu, jak bylo předestřeno, základem právního fungování společnosti a není zde čistě samoúčelným, mocensko-ideologickým prvkem. V kontextu těchto ideologických východisek se celá tato reforma občanského práva v Československu jeví jako pozoruhodný ideologický experiment, nikoliv jako pouhé pokračování v legislativním betonování vedoucí pozice KSČ ve společnosti.

Zákon o rodině

Výše zmíněné myšlenky, ať se jeví utopické jak samy o sobě, tak i představa jejich realizace v kontextu panujícího napětí v důsledku studené války, přece jen hrály podstatnou roli nejen v zmíněném cíli zákona samotného, ale i v průběhu jeho realizace. Samotná realizace zákonů postupovala hlemýždím tempem, také vzhledem k tomu, že zasedání ÚV KSČ, které k nim dalo podnět, proběhlo jen čtyři roky po varovném zvrhnutí se liberalizačních snah v rámci destalinizace v Polsku a především v Maďarsku. První konkrétnější obrysy začala získávat chystaná skupina zákonů v roce 1961. Zásady chystaných legislativních opatření tak mohly být předloženy politickému byru ÚV KSČ, tedy vrcholnému stranickému orgánu, 18. července 1961. Byly schváleny a do konce června následujícího roku měly být tomuto orgánu předloženy ke schválení osnovy těchto zákonů.

Samotné schválené zásady nevybočují nikterak z intencí Hendrychova referátu a jsou představeny jako další krok k prohlubování socialismu a k přechodu ke komunismu. Zákony také měly být komplexní, tak aby se vyhnulo v minulosti častému nešvaru vydávání prováděcích předpisů, které vlastně zákon samotný obcházejí a „podvazují iniciativu místních orgánů, jejich funkcionářů a občanů při uskutečňování zákonů.“[28] Také účel samotného zákona o právu rodinném vychází z Hendrychových myšlenek a je definován takto: „V zákoně o právu rodinném bude výrazněji vyjádřena zásada, že rodiče mají nejen právo, ale i povinnost vychovávat děti v uvědomělé a socialisticky smýšlející občany. Bude tu zdůrazněna jednota zájmů rodičů se zájmy společnosti při výchově dětí. V zákoně bude vyjádřena též zásada, že škola, společenské organizace a jiné orgány nesou spoluzodpovědnost za výchovu dětí a jsou oprávněny při ní spolupůsobit.“[29] V konkrétních věcech má zákon také změnit rozvodovou praxi a především omezit vyživovací dobu nezaopatřeného dítěte na maximálně tři roky. Tímto krokem má být omezeno bezpracné čerpání z práce druhého z rozvedených manželů a opatření má motivovat živícího rodiče k vlastní práci.

Ministerstvo spravedlnosti v součinnosti s jinými ministerstvy na osnově pracovalo a předložilo je ke schválení politickému byru ÚV KSČ 22. května 1962, tedy ve stanoveném termínu. Osnovy však nebyly na poprvé schváleny a usnesení politického byra nařídilo uspořádat debatu navrhovatelů s právními odborníky ohledně připomínek politického byra.[30] Nutno podotknout, že kontroverze a problémy se naskytly při projednávání zásad občanského soudního řádu a občanského zákoníku, zákon o rodině se v tomto kontextu jeví jako okrajový. Osnovy tak byly definitivně schváleny až po uskutečnění této debaty na zasedání politického byra ÚV KSČ 9. července 1962. Společně s osnovami byl schválen postup a způsob legislativních prací, v kterém se realizují Hendrychovy myšlenky o zapojení pracujících do tvorby zákonů: „Nejdůležitější otázky obsažené v občanském zákoníku, zákoně o rodinném právu a občanském soudním řádu budou projednány s pracujícími na vybraných závodech (v jednom okrese na třech až pěti závodech). Besedy s pracujícími na závodě provedou soudci okresního soudu podle materiálu připraveného ministerstvem spravedlnosti...“35 Krom debat s občany má být uspořádáno široké připomínkové řízení, do kterého budou zahrnuta jak ministerstva a národní výbory, tak i společenské organizace a vědecké právní instituce. Konečnou podobu zákonů tak mají spoluutvářet ty organizace, které jich budou v praxi užívat, tedy v případě zákona o rodině např. Československý svaz mládeže. Ohledně zákona o rodině se mají diskuse zaměřit na vztahy mezi manžely (boj proti příčinám rozvodů a proti společensky neodůvodněným rozvodům), výchovu dětí a rodičovskou péči a na osvojení dětí. Materiál neopomíná připomenout, že obdobná ustanovení byla v prosinci 1961 schválena také v Sovětském svazu a rovněž obsahově je patrné, že materiál navazuje na Chruščovovu liberalizační politiku, byť je třeba si uvědomit, že společenské organizace a vědecké instituce, jež mají být zahrnuty do připomínkování, byly ovládány KSČ a jedná se tedy především o určitou liberalizaci vnitrostranickou.

Připomínkování zákona a snaha evangelíků o změnu zákona

Po schválení osnov zákona v létě roku 1962 se po zbytek roku na ministerstvu spravedlnosti připravovalo první znění zákona. Na ministerské poradě 4. 1. 1963 pak byl vypracován materiál mapující další postup připomínkového řízení.[31] Také tento konečný, interní materiál svědčí o dodržování základních principů Hendrychovy představy o skutečném zapojení občanů do procesu připomínkování. Materiál jasně praví, že účelem debat není představit připravované návrhy, ale v diskusi zjistit názory pracujících na tyto předlohy a nabádá: „Případné kritické připomínky pracujících k práci soudu apod., přednesené na besedách je nutno v zápisech podchytit a učinit neprodleně opatření, aby zjištěné závady byly odstraněny. Současně s besedami s pracujícími na závodech bude probíhat připomínkové řízení. Jeho účelem je shromáždit stanoviska a podněty k návrhům občanského zákoníku, zákonu o rodině a občanského soudního řádu od orgánů a organizací, které budou tyto zákony v praxi používat.“[32]

Debaty a připomínkování zabraly téměř celou první polovinu roku 1963 a tak teprve 21. června mohl první náměstek ministra spravedlnosti Dr. Zdeněk Číhal předložit kolegiu ministerstva spravedlnosti materiál č. 827/63-L s názvem Zpráva o výsledku připomínkového řízení k návrhům občanského zákoníku, zákona o rodině a občanského soudního řádu.[33]  Ve zprávě jsou představeny nejzásadnější z téměř 5000 nashromážděných připomínek, z nichž nejméně (855) se týká právě zákona o rodině. Materiál o něm konstatuje, že v obecných debatách se proti zásadám zákona neobjevily připomínky, tedy, že součinnost státní správy na výchově byla akceptována. V jednotlivostech se však již připomínky vyskytly: „Většina připomínek brojila proti používání pojmu ‚komunistická morálka‘ a je navrhováno, aby byl nahrazen pojmem „zásady morálky socialistické společnosti“.[34] Mezi připomínkujícími jsou zmíněny nejčastěji Ústřední sdružení advokátů v Praze a pražská právnická fakulta. Materiál ministerstva spravedlnosti navrhuje podle těchto připomínek znění návrhu zákona pozměnit. Tato výhrada se opakuje opět ještě u článku IV. a výslovně se zde nedoporučuje ukládat právní povinnost výchovy v duchu komunistické morálky s ohledem na věřící rodiče. Mezi autory této připomínky, která je opět v materiálu akceptována a znění se navrhuje upravit, je uvedena právní komise Slovenské národní rady a také „význační představitelé církví v ČSSR“.[35]

Materiál byl na poradě schválen a znění zákona bylo upraveno podle připomínek a v polovině července bylo výsledné znění zasláno pro zjištění konečného stanoviska ministerstvům, vědeckým institucím, soudům, a některým vládním, ústavním a stranickým výborům.[36] Následné připomínky se týkaly již téměř výhradně občanského zákoníku. Konečná verze zákona o rodině byla, po schválení předlohy ústavně právním výborem Národního shromáždění a posléze vládou, schválena Národním shromážděním dne 4. prosince 1963 s účinností od 1. dubna 1964.

Z výše představeného postupu vyplývají velmi podstatné věci především pro zvážení dopadu intervencí z prostředí ČCE na konečné znění zákona. Vzhledem k tomu, že konečná verze zákona o rodině vycházela ze znění schváleného na kolegiu ministerstva spravedlnosti 21. června 1963, je nasnadě, že většina protestů a jiných akcí ze strany evangelické církve přišla již po uzavření připomínkování zákona a nemohla tak mít na konečné znění zákona vliv. Abychom mohli řádně posoudit celkový vliv československých evangelíků na průběh připomínkování, je třeba pečlivě představit genezi zájmu o tento zákon.

Přestože téma zákona o rodině se v konzultacích se státními úředníky  projednávalo ještě před rokováním XIV. synodu – archivy zaznamenávají první dotazy synodní rady ČCE na vztah obsahu zákona k náboženské výchově již 7. ledna 1963[37] – patrně v důsledku neznalosti navrhovaného znění tohoto zákona zůstal poměrně dlouho stranou zájmu evangelické veřejnosti. Jako první zaznamenávají archivy až protest profesora KEBF Rudolfa Říčana, který se obrátil ve svém dopise z 23. dubna 1963 na ministra spravedlnosti Neumana.[38] Jeho zájem o předlohu zákona vycházel z Neumanova článku v Rudém právu ze dne 18. dubna 1963. Říčan vyjadřuje svou obavu o náboženskou výchovu dětí, což se ministr Neuman v následné odpovědi z 6. května snaží rozptýlit s odvoláním na ústavně zaručenou náboženskou svobodu. V dalším dopise z 31. května pak Říčan opakuje svou obavu, že právě znění nového zákona, vyžadující jednotu výchovy v rodině a ve škole, dá podklad k tomu, aby výchova založená na „vědeckém světovém názoru“ byla vykládána jako výchova ateistická, která bude následně vyžadována i po rodičích.

Obdobně píše koncem května ONV v Litoměřicích a ministru spravedlnosti farář z Chotiněvsi Jan Dus, respektive staršovstvo chotiněvského sboru.44 V průběhu května a června se také začínají někteří faráři obracet na samotnou synodnéí radu,[39] což vede ke konzultaci této kauzy na pravidelných setkáních SR s církevním odborem ministerstva školství a kultury, kde se jí dostalo ujištění, že k problematickým pasážím zákona se ministerstvo také vyjadřovalo a pasáže budou pozměněny. Podle oběžníku č.j. 1191/63 však na toto téma SR několikrát jednala již s ministerstvem dříve, v období od XIV. synodu koncem února 1963.[40] Tuto skutečnost potvrzují také státní archivy, byl zmíněn dotaz z 7.1. 1963 a znalost předlohy na |Synodní radě ČCE vyplývá také ze zápisu o jednání SR na MŠK dne 7. 2. 1963. Zde za radu podává synodní kurátor Šimek dotaz na možnost změn ve znění připravovaného zákona, případně na zamítnutí celého zákona.[41] Synodní rada i přes jednání s ministerstvem školství a kultury rozhodla počátkem července, že bude vypracováno pro ministra Neumana memorandum k této záležitosti.48 Časově složitě zařaditelná je také intervence děkana KEBF profesora Josefa L. Hromádky,[42]  neboť se o ní dochovaly pouze zmínky, patrně se udála v květnu 1963 či ještě dříve.

Co je podstatné, skutečný zájem v evangelické veřejnosti a hromadné protesty proti první verzi zákona o rodině, o které se vedla veřejná diskuse, vzbudil až článek Josef Eliáše z ústavu státu a práva akademie věd ČSSR v červnovém čísle odborného časopisu tohoto ústavu Právník. V článku se autor zmiňuje, že účelem zákona je mimo jiné i sjednocení výchovy. Výchova v rodinách, která je vedena v rámci buržoazní ideologie a morálky může vážně narušit socialistickou výchovu, jak ji prosazuje společnost. Tento potenciální střet se týká i střetu náboženské výchovy a „vědeckého světového názoru“ a zákon poskytuje mimo jiné společnosti prostředky k sjednocení této výchovy v socialistickém duchu.

Teprve na základě známosti tohoto textu začínají na přelomu června a července masové protesty seniorátů, sborů a jednotlivců zasílané jak synodní radě tak i orgánům státní správy. Ty pokračují nadále i přes oběžník synodní rady z 5. července 1963, který seniory vyzýval k omezení protestů jdoucí mimo synodní radu, jež mohou oslabit její oficiální protesty.51 Teprve tento text tedy vzbudil v církvi neklid, který v dopise synodnímu radovi Valešovi z 5. srpna 1963 zmiňuje J. L. Hromádka, a který podle jeho názoru může pomoci synodní radě při vyjednávání, neboť ta se tak bude moci opřít o veřejné mínění.52 Také profesor Říčan kritizuje požadavek synodní rady o utlumení protestních akcí vycházející z církve. Ať již probuzení evangelické veřejnosti bylo synodní radě k dobru či nikoliv, také ona pokračuje v protestech a právě tato výrazná protestní aktivita je v historické paměti církve spatřována jako příčina změn, jež nalezneme v konečné verzi zákona. Protesty ustaly až na přelomu srpna a září, hlavně v důsledku vydání oběžníku SR č.j. 1480 z 16. srpna 1963, v kterém bylo oznámeno, že text navrhovaného zákona byl změněn.

Vzhledem k výše představenému postupu připomínkového řízení, které bylo pro veřejnost ukončeno nejpozději v první polovině června 1963,53 však musíme konstatovat, že toto přesvědčení vychází z omylu, byť vzhledem k omezeným informacím evangelické veřejnosti se jedná o jakýsi logický omyl. Materiál ministerstva spravedlnosti o připomínkovém řízení a debatách s občany zmiňuje jako hlavní hybatele změn v zákoně vědecké instituce a jinde zmiňuje bez bližší specifikace „představitele církví v ČSSR“.54 Zde se samozřejmě naskýtá otázka zapojení ostatních církví do procesu. Materiály ministerstva školství a kultury ani ministerstva spravedlnosti na ni nedávají konkrétní odpověď, konstatují však obecně, že faráři ČCE se do protestů roku 1963, hojně užívajíce autority J. L. Hromádky, snažili zapojit také duchovní jiných církví, konkrétně duchovní Československé církve.55  Formulace však také mohla být jen určitou nadsázkou pro zvýšení pravděpodobnosti prosazení navrhovaných změn. Z časového kontextu bychom mohli zvážit, že těmito představiteli jsou ze strany ČCE myšleni J. L. Hromádka a R. Říčan, z časového kontextu mohl být v připomínkovém řízení zohledněn také protest faráře J. Dusa. S jistotou můžeme zařadit do tohoto výčtu členy synodní rady ČCE, jejichž intervence ve stejném smyslu jako byla ta Říčanova probíhá od ledna 1963. O jiných osobnostech, které by mohly mít skutečný vliv na změny v zákonu archivní fondy mlčí. I kdyby další protestující přece jen byli, jednalo by se o jedince a vzhledem k četnosti protestů jednotlivců, sborů, seniorátů i samotné SR v letních měsících, nelze než konstatovat, že toto masové vzepětí církve proti zákonu o rodině bylo vzhledem k samotné požadované změně předlohy bezpředmětné[43] a drtivá většina protestů proti některým formulacím zákona přišla už po té, co již bylo rozhodnuto o jejich vynechání.

Závěrem

Krátce po popsaných událostech jara a léta 1963 zaznamenávají archivy memorandum SR ČCE z 3. října 1963,[44] které se vyjadřuje k řadě případů přestupování platných zákonů ze strany státní správy k ČCE. Je otázkou, zda lze tento asertivnější tón církevních prohlášení vnímat jako výraz sebevědomí Synodní rady Českobratrské církve evangelické, vycházejícího především z letního vzepětí evangelické veřejnosti v Čechách a na Moravě a následné oznámené změny znění zákona, či zda není správnější tuto evangelickou „mobilizaci“ vnímat jen jako jeden z podpůrných faktorů této změny. V každém případě rozbor pramenů ukazuje, že dojem, že tato celo-církevní kampaň proti některým formulacím návrhu zákona o rodině byla příčinou změn těchto formulací v konečném znění zákona, je mylný.

To, že toto přesvědčení vychází z mylného předpokladu, však na druhou stranu sílu tohoto přesvědčení nečiní o nic slabší. Ba naopak ukazuje, nakolik i různé formy mystifikací významně hýbou dějinným vývojem. Neboť, i když nemusíme léto roku 1963 považovat za nějakou ostrou hranici v přechodu českého evangelictví k vyšší angažovanosti ve věcech veřejných, musíme uznat, že uvedené období bylo v tomto vývoji přinejmenším významným milníkem.[45] 

V tomto smyslu se naskýtá úvaha, nakolik dobová mentalita vyžadovala určitou celospolečenskou liberalizaci poměrů v zemi a svedla několik shod okolností v proud silné občanské angažovanosti, či nakolik byly líčené události jen pouhou shodou okolností. Pokud se totiž ještě jednou s odstupem podíváme na podstatné prvky popsaného vývoje, uvědomíme si, kolik náhodných prvků hrálo klíčovou roli v následných důsledcích přijetí nového občanského práva v ČSSR: Pečlivě připravený ideologický pokus s omezeným zapojením občanů do věcí veřejných byl vykolejen na jedné straně nešikovnými formulacemi první verze zákona a článkem J. Eliáše v odborném časopise, který však z ideologické koncepce zmíněného pokusu výrazně vybočoval a mylně interpretoval intenci nové legislativy, a na straně druhé mylným dojmem českobratrské evangelické veřejnosti, že její protesty byly příčinou změny znění připravovaného zákona o rodině. 

Z líčeného sledu událostí však vystupují další otázky: Záměry idey „odumírání státu“ a v ní obsažené myšlenky o demokratizaci, zvláště pak v porovnání s dobovou praxí, s níž působí stejně harmonicky jako příslovečná pěst na oko, vzbuzují oprávněně otázku nakolik byly myšleny vážně a nakolik jen vyjadřovaly žádoucí folklór opakování ideologie, jež přicházela ze Sovětského svazu. To, že se mohlo jednat o pouhou úlitbu východnímu ideologickému poručníkovi, která neměla nic výrazného měnit, není nijak nepravděpodobné, koneckonců v kontextu celospolečenském tyto kroky k nějaké výraznější míře angažovanosti společnosti ve věcech veřejných nesměřovaly. Přesto však, aniž bychom chtěli přecenit ideologickou stránku věci a zanedbat posun nálady ve společnosti počátkem let šedesátých, se nešťastnou shodou okolností a neobratnými formulacemi chystaného zákona o rodině podařilo vzbudit, alespoň v rámci evangelické veřejnosti, široký zájem o tvorbu tohoto zákona a tak vlastně naplnit jeden z cílů zmíněné idey o odumírání socialistického státu. Tento experiment však bolestně selhal v představě, že diskuse se bude odehrávat na bázi marxistické ideologie a povede k jejímu prohlubování. Místo prohloubení vnitrostranické demokracie, došlo k povzbuzení obecné touhy po liberalizaci poměrů v zemi v nezanedbatelné části populace.

Tento případ je tak vlastně poměrně ojedinělým příkladem zavádění demokratizujících principů, byť vycházejících z nadiktované ideologie Sovětského svazu, který se střetl s dobovou realitou československého neostalinismu a neumenšenou chutí vládnoucí komunistické elity po pevném ovládnutí všech oblastí veřejného života v zemi. To, že tento experiment v takovýchto podmínkách nemohl přinést smysluplný, natož pak očekávaný výsledek, je nabíledni. Nelze však popřít, že tento příklad představuje poměrně netradiční vazbu nejvyšších pater komunistické politiky na občany a jejich angažovanost.

Zajímavý je také prvotní motiv, jež je možno spatřit u tohoto patrně jednoho z prvních výskytů širší občanské angažovanosti, který propojuje jaro a léto 1963 v ČCE s listopadem 1989 a zhroucením komunistického režimu; motiv který lze shrnout heslem: sáhli nám na naše děti. Tento motiv jako by naznačoval limity míry ochoty lidské společnosti nechat si ze strany totalitních režimů zasahovat do určitých oblastí svých životů. Příklad evangelické angažovanosti by tak mohl dobře posloužit obecným úvahám o podstatě totalitních režimů. 

Tento článek byl zpracován v rámci grantu Akademie věd ČR AA801830801

„Josef Lukl Hromádka (1889–1969) a český protestantismus v letech 1945-1989“

[1] NAVRÁTILOVÁ, Olga. Konec stalinské éry v ČCE: Protesty kolem zákona o rodině v roce 1963.

O. Cesta církve 1. Knižnice studijních textů ČCE. Praha: ČCE, 2009, str. 18

[2] PFANN, Miroslav. „Nová orientace“ v Českobratrské církvi v letech 1959-1968. Zdeněk Susa:

Středokluky, 1998, str. 29.

[3] REJCHRT, Miloš. O něco svobodnější. Kalich: Praha, 2002, str. 37-8.

[4] MATĚJKA, Ondřej. „Jsou to berani, ale můžeme jich využít“, aneb čeští evangelíci a komunistický režim v 50. letech URL: http://www.usd.cas.cz/UserFiles/File/seminare/Matejka.pdf, str. 15 a Soudobé dějiny 2007/2-3.

[5] TRETERA, Rajmund Jiří. Stát a církve v České republice. Karmelitánské nakladatelství: Kostelní vydří, 2002, str. 51.

[6] Ústřední archiv ČCE, fond synodní rady (SR), XX. synod, str. 141.

[7] Ústřední archiv ČCE, fond synodní rady (SR), karton XXI/1.

[8] Ústřední archiv ČCE, SR, karton XXI/1 a dodatky k AF SR ČCE, jednání se státními úřady, karton 1.

[9] V případě ústavy v roce 1960 ujištěna, že k ní smí podávat připomínky.

[10] Národní archiv (NA), fond ministerstva školství a kultury (MŠK), karton 63, složka J. L. Hromádka.

[11] Tamtéž.

[12] NA, MŠK – kolegia, karton 3, 25. schůze dne 26. 7. 1956, materiál č.j. 5284/56-D I/1 – Bo „Návrh na vymeze-ní působnosti MŠK v církevních otázkách, decentralizaci agendy býv. SÚC do krajů a okresů a návrh na zjednodušení agendy.“ z 23. 7. 1956 a karton 4, 35. schůze kolegia 27. 9. 1956, materiál č.j. 6160/56-D I/1 „Návrh směrnic na decentralisaci státní správy v oboru věcí církevních“.

[13] Např. NA, ÚV KSČ, politické byro 1954-62, sv. 141 arch. j. 184/1.

[14] NA, ÚV KSČ, politické byro 1954-62, sv. 179 arch.j. 243/15.

[15] ÚA ČCE, SR, dodatky k AF SRČCE, jednání se státními úřady, karton 1 a ÚA ČCE, SR, XXI/2. Synodní rada se rozhodla, že své memorandum vládě a straně posílat nebude, právě proto, že již tak učinil J. L. Hromádka, viz karton ÚA ČCE, karton XD1, složka 1953-60, zápis ze schůze zástupců SR a KEBF z 18. 6. 1958.

[16] Zmiňme další memoranda z 25. 3. 1964, 28. 5. 1964, 6. 5. 1966, 7. 11. 1967 viz ÚA ČCE, SR, dodatky k AF SRČCE, jednání se státními úřady, karton 1 a ÚA ČCE, SR, materiály z trezoru předané J. Hlaváčovou, karton 1

[17] ÚA ČCE, zápisy ze zasedání SR, zápis z 3. 7. 1963.

[18] NA, fond ministerstva školství a kultury (MŠK), karton 44, složka „vztah církve a státu“, podsložka „vztah ČCE a státu“, materiál „Záznam o přijetí členů Synodní rady Českobratrské církve

[19] Tamtéž, str. 1

[20] Tamtéž, str. 4. Opakem této morálky je podle Hendrycha buržoazní morálka, založená na živobytí z práce jiných a na jejich úkor. Projevem tohoto jsou pak spekulace a rozkrádání, tedy snaha přivlastnit si osobní výhody bez pracovních zásluh.

[21] Tamtéž, str. 31.

[22] Hendrych na podporu teze, že tento trend již probíhá, uvádí statistiky trestní i občansko-právní agendy u soudů v posledních letech. Pro tento trend je však nasnadě pragmatičtější vysvětlení, jak také v diskusi o referátu naznačil také A. Neuman, ministr spravedlnosti. Ten se ve svém vystoupení odvolává se na XI. sjezd KSČ (1958) a na rozhodnutí politbyra z 21. 4. 1959 a hovoří o tom, že od těchto dvou událostí již upevňování socialistické zákonnosti probíhá a v rámci toho se také daří zamezit jev, kdy soudy trestaly věci malé společenské nebezpečnosti s neodpovídající přísností. Proto také oproti roku 1959 v roce 1960 klesá kriminalita. Ke kriminalitě v druhé polovině 50. let viz NA, ÚV KSČ, politické byro 1954-1962, sv. 214, arch. j. 291/11, materiál „Rozbor situace na úseku boje proti trestné činnosti“.

[23] Tamtéž, str. 42.

[24] Tamtéž, str. 74.

[25] NA, ÚV KSČ, zasedání ÚV KSČ 1945-89, sv. 78 arch.j. 76/6.

[26] Tamtéž, str. 42

[27] Až na jednu výjimku na str. 19, která je příznačně v pasážích o rodinném právu.

[28] NA, ÚV KSČ, politické byro 1954-62, sv. 314, arch.j. 400/18, str. 5.

[29] Tamtéž, str. 14, podtržení v or. textu.

[30] NA, ÚV KSČ, politické byro 1954-62, sv. 350 arch. j. 441/4, materiál „Zpráva o zákonech na úseku hospodářských vztahů socialistických organizací, majetkových i rodinných vztahů občanů“. 35NA, ÚV KSČ, politické byro 1954-62, sv. 357, arch. j. 447/3, materiál „Zpráva o zákonech na úseku hospo-dářských vztahů socialistických zemí, majetkových i rodinných vztahů občanů“, str. 10.

[31] NA, ministerstvo spravedlnosti – nezpracovaný fond (MS), občanský zákoník 1963, karton 1, složka 93, materiál č. 26/63 – L „Kodifikace - plán politicko-organizačního zajištění besed a připomínkového řízení“.

[32] Tamtéž, str. 4.

[33] NA, MS, občanský zákoník 1963, karton 1, složka 134.

[34] Tamtéž, materiál č. 827/63-L s názvem „Zpráva o výsledku připomínkového řízení k návrhům občanského zákoníku, zákona o rodině a občanského soudního řádu“, příloha 2.

[35] Tamtéž, str. 3.

[36] NA, MS, občanský zákoník 1963, karton 1, složka 136, materiál č. 1003/63 – L „Příprava nového občanského zákoníka, zákona o rodině a občanského soudního řádu – vyžádání konečného stanoviska“.

[37] NA, MŠK, karton 45, XIV. synod, materiály pro synod, materiál „Záznam o jednání u s. ministra dr. Kahudy“. Synodní senior Hájek byl odkázán na ministra Naumana.

[38] Ústřední archiv ČCE, SR, XXI/2, zákon o rodině, Říčanova pozůstalost, karton 46 a zápisy ze zasedání SR, zápis ze dne 8.5. 1963. Je zajímavé, že závěrem dopisu se Říčan zmiňuje, že o věc se jistě budou zajímat i kolegové z fakulty, jmenovitě J. L. Hromádka. To ukazuje, nakolik již jeho jméno byl v církvi vnímáno jako určitá záštita v jednání se státní správou.

[39] Ústřední archiv ČCE, SR, XXI/2, zákon o rodině a zápisy ze zasedání SR, zápis ze dne 12.6. 1963.

[40] Ústřední archiv ČCE, SR, XXI/2, zákon o rodině

[41] NA, MŠK, karton 46, synodní zastupitelstvo, vnitřní řády a oběžníky ČCE, materiál „Záznam o jednání, které se uskutečnilo 7. 2. 1963 na MŠK odboru pro věci církevní“ 48 Ústřední archiv ČCE, zápisy ze zasedání SR, zápis 3. 7. 1963.

[42] Ústřední archiv ČCE, SR, XXI/2, zákon o rodině. Opis se nedochoval, neznáme tedy ani formu ani přesné datum Hromádkova zásahu. O této intervenci se však zmiňuje Hromádkův dopis Valešovi z 5. 8. 1963, dále dopis R. Říčana SR z 24. 7. 1963, ale především dopis SR faráři Slámovi z 4.6. 1963. 50 Článek např. v: ÚA ČCE, SR, XXI/2, zákon o rodině. K tomuto je třeba podotknout, že jak vyplývá z odpovědi ministra Neumana na memorandum SR č.j. 1186/ 1963 z 23. 7. 1963 a koneckonců o tom svědčí i obsah materiálu sledující připomínkové řízení, jedná se o soukromý názor autora v rámci veřejné diskuse o návrhu. Zde je třeba zmínit, že Josef Eliáš evidentně vychází pouze z právního návrhu a nezná ideologická východiska Hendrychova referátu a kvůli tomu se skutečně dopouští významového posunu pojmů „socialistická“ a „buržoazní“ morálka, které v rámci dříve představených ideologickým materiálů ÚV KSČ nemají žádnou vazbu na náboženské přesvědčení. Přestože ministrova ujištění o tom, že se Eliáš

[43] Jak mimochodem zástupce SR ujišťoval také předseda církevního odboru ministerstva školství a osvěty Karel Hrůza. Viz ÚA ČCE, zápisy ze zasedání SR, zápis ze dne 7. 8. 1963. Na druhou stranu, podobně jako v případě ministra Neumana, vzhledem k minulým zkušenostem byla nedůvěra SR k tomuto prohlášení na místě.

[44] Dopis SR č.j. 1824/63 zaslán jako podklad pro jednání SR ministerstvu školství a kultury, viz ÚA ČCE, SR, dodatky k AF SRČCE, jednání se státními úřady, karton 1, složka 61-5.

[45] Koneckonců samotné orgány státní správy považovaly do značné protesty proti návrhu zákona o rodině za počátek kritického přístupu SR k státu od roku 1963, viz např. NA, MŠK, karton 44, složka „vztah církve a státu“, pod-složka „vztah ČCE a státu“, materiál „Stanovisko ministerstva školství a kultury k podání českobratrské církve evangelické ze dne 25. března 1964.