Odsun Němců 1945 – 1946 – 1947

Konec války zastihl bratra ThDr. Rudolfa Říčana na bohuslavické faře, kde byl farářem od 1. 8. 1935 a zároveň byl docentem bohoslovecké fakulty v Praze. Pod dojmem toho, jaké násilnosti páchali vítězní Češi hned v prvých dnech po válce na poražených Němcích, posílá již 26. května 1945 dopis ministru spravedlnosti Jaroslavu Stránskému.[1] Uvádí, že se naděje důvěry a otevřeně píše to, co by psal svému strýci Lánymu[2], na jehož pohřbu Stránský mluvil. „...Křivdy, které se nám staly počínajíc Mnichovem, naše národní utrpení za války – to vše nám zjednalo určitou mravní kvalifikaci... Ale mnohé věci, které se nyní u nás dějí, zatěžují naše svědomí a hrozí nás o tuto kvalifikaci připravit. Jde o vlnu surovosti...

Jeví se v tom, že naše ulice klasifikuje minimum lidského soucitu, kterým jsme povinni člověku, až i to pouhé podání vody umírajícímu Němci, jako zavržení hodné přátelství k nepříteli...   

Šest let jsme volali k Bohu o spravedlnost od nepřítele a vyslyšel nás. Potrestal jej před našima očima. Prosím Vás, pracujte k tomu, aby nikdo neměl dnes či zítra právo volat k Bohu, aby trestal nás pro surovost naši. Posmělte svým slovem ty, kdo jsou zastrašeni rozvášněním, aby se odvážili mírnit své okolí.“

Z kázání Rudolfa Říčana psaného a předneseného v říjnu roku 1945, na text 2 Par 28, 10:[3] „Zdaliž i vy, i vy, jste bez hříchu proti Hospodinu Bohu vašemu?“

„...Když tedy pro strašné napětí a smrtelný boj posledních let rušíme soužití, které trvalo sedm set let, čiňme to tak, abychom mohli snést i pohled Šliků a Bolzanů. Udělejme konec způsobům, které zatemnily první půlrok naší nové republiky žalobným stínem nesmírné tvrdosti a spoustou přehmatů lidí, za něž se stydíme a jako zlatokopy je vyháníme – až když natropili tolik surovostí na náš mravní účet. Nejenom pro zdání před cizinou, ale pro svědomí zrevidujme způsob transferu a příprav k němu. Je potřebí tak kvapně vyhánět Němce z bytů? Jak se bydlí a jak se bude v zimě bydlit ve sběrných táborech? Musí konfiskace majetku znamenat zabavení tolika svršků... Dejte si na hromadu 30 kg svých věcí a posuďte, je-li v mezích lidskosti, ...nechat jít lidi do zimy, do země zpustošené válkou, s touto troškou jmění. Máme tak propouštět statisíce žen a dětí, na něž žalujeme jen pro kolektivní vinu jejich němectví ? Je tohle náš příspěvek k převýchově Němců? Nebo jsme už tak načpěli nacismem, že nedovedeme chápat, kudy vede cesta k lepšímu člověku? Zdaliž i vy, i vy, jste bez hříchů? A jak to vychováváme svůj vlastní národ tak náhlým obohacením tolika našinců. V Samaří vzali ty judské zajatce a všecky, kteřížkoli z nich nebyli odění, přioděli. Oblečené, obuté, nakrmené je dovedli na kraj jejich země a pro nemocné vzali soumary. U nás by stačily kryté vagony Československých drah.

Ptáte se, jak dopadli tehdy zachránění Judští i tehdy velkomyslní Izraelští ? Dopadli obojí špatně. Soud Boží je neúplatný, musí se před ním třásti i ti, kdo si někdy dovedou dát říci. Natož ti, kteří jakoby neslyšeli. Naděje jest v Božích soudech jen jedna: Boží milosrdenství.“

Rezoluce prozatímního výboru Světové rady církví o přesunu obyvatelstva.[4]

únor 1946

Ježto Postupimská konference se usnesla, že jakékoliv přesuny obyvatelstva se mají provádět spořádaným a lidským způsobem, a protože tato konference uznala, že příliv většího počtu Němců do Německa zvýší břímě již spočívající na úřadech v této zemi a na rovnoměrné rozdělení těchto Němců mezi jednotlivá okupační pásma a vydala instrukce, aby byl proveden odhad času a množství, podle nichž by přesun mohl býti prováděn a to se zřetelem na situaci v Německu existující; a ježto tato konference žádala, aby další vyhošťování bylo přerušeno na dobu tohoto zkoumání; a ježto tyto návrhy postupimské konference nebyly provedeny, nýbrž naopak  přesuny obyvatelstva přinesly velké trampoty, útrapy a utrpení milionům osob, počítaje v to velký počet žen a dětí; a ježto tato situace je urážkou křesťanského svědomí a vzbudila starost, kterou křesťanské církve musí cítit pro trpící lidi: proto prozatímní výbor Světové rady církví, i když uznává, že v poslední době bylo projeveno některé úsilí zachovávati podmínky stanovené v Postupimské dohodě, přece jen naléhavě žádá spojenecké vlády a Organizaci spojených národů, aby byly vykonány okamžité kroky k zajištění toho,

1. že bude vykonáno dostatečné opatření pro pomoc těm, kteří již byli odsunuti a kteří jsou ve velké nouzi a útrapách;
2. že jakékoli další odsuny se budou provádět ve shodě s postupimskými návrhy spořádaným a lidským způsobem a zejména, že budou opatřeny patřičné dopravní prostředky, osobní ochrana a dostatečné stravování na cestě, a že budou předem učiněna vhodná opatření pro přijetí odsunutých v místě určení;
3. že Organizace spojených národů učiní opatření pro dozor nad vhodným usazením všech přesunutých obyvatel v jejich novém domově.

Dále pak, ježto politika spojených mocností, podílejících se na okupaci Německa, ač je nejasná a nedůsledná, dnes jasně směřuje k takovému krajnímu omezení německého průmyslu a exportu, jaké může být vynuceno jen dlouhou vojenskou okupací, prozatímní výbor Světové rady církví je přesvědčen, že tato politika, jež je ztížena nuceným přesunem velkého počtu lidí do zmenšeného Německa, by měla být znovu přezkoumána, aby tím, že odsuzuje miliony Němců buď k tomu, že budou na neurčitou dobu živeni z dobročinnosti anebo že zemrou vyhladověním, dokud se obyvatelstvo nepřizpůsobí novým hranicím, nepřinesla zkázu netoliko Německu, nýbrž Evropě.

Prozatímní výbor Světové rady církví dále naléhavě žádá spojenecké vlády a organizaci spojených národů, aby vyhlásily a uplatnily dlouhodobé právo azylu pro politické uprchlíky, kteří nejsou vinni žádným zločinem, a aby zajistily, že nebudou nuceně proti své vůli repatriováni.

Stanovisko Českobratrské církve evangelické k rezoluci Světové rady církví[5]

únor 1946

K rezoluci konference Světové rady protestantských a jiných církví v Ženevě, týkající se odsunu Němců, usnesla Synodní rada českobratrské církve evangelické zaslati generálnímu sekretáři této rady obšírné memorandum. V něm se sice vyslovuje porozumnění pro obavy, které Světová rada církví má, aby odsun nebyl provázen akty násilnými, avšak zároveň se odůvodňuje nutnost, zabezpečiti odsunem existenci Československého státu. V memorandu se praví, že během války bylo s Čechy nakládáno mnohem hůře než s okupovanými národy v západní Evropě. Tisíce českých zemědělců bylo vyhnáno ze svých usedlostí, z celých krajů bylo vystěhováno všechno obyvatelstvo jen proto, aby byla připravena půda pro německou kolonizaci. Po vyhrané válce měl český národ stihnout osud židů, měl býti ze svých zemí vyhnán a rozptýlen po světě. Jaká byla tělesná utrpení českého národa za války, ví světová veřejnost z norimberského procesu. Jaká duševní muka prožíval, nelze vypověděti. Po všem tom není myslitelné, aby český národ mohl býti v jedné zemi s těmi, kdo nad ním vykonávali tak krutou a nelidskou vládu. 

Synodní rada též upozornila v memorandu, že přelidnění Německa může být čeleno účelným přemístěním obyvatelstva do zámořských zemí a že odmítání evropských vystěhovalců z Evropy bylo jednou z příčin, které zhoršily hospodářskou situaci Evropy před druhou světovou válkou. Zároveň ujistila synodní rada Světovou radu církví, že odpovědní vládní činitelé českoslovenšti činí všecko možné, aby se odsun dál způsobem řádným a lidským a že v tom nalézá plnou podporu Českobratrské církve evangelické. Synodní rada se zároveň usnesla vyslati svého představitele Dr. Křenka do Velké Británie a do Spojených států amerických, aby navázal styky s představiteli všech tamních protestantských církví a informoval je o náboženských a politických poměrech v Československu.

Křesťanská studentská rada (zatím složená z Akademické YMCA a Ústředí čs. evangelických akademiků) a YMCA v Československu vydávají společně toto prohlášení:[6]

15. dubna 1947

Vzrušeni a zahanbeni četnými případy bezpráví, surovosti a gestapismu, které se staly mezi námi v našem státě a které jsou v poslední době zveřejňovány, uznáváme, že jsme sami nebyli dost ostražití a dost stateční, abychom bránili a zabránili všemu tomu zlu, které někteří naši spoluobčané páchali.

Naše stanovisko je jasně dáno příkazy a příkladem našeho učitele a zachránce Ježíše Krista. Stojíme na straně těch, kdo se odvážně a nebojácně ve jménu pravdy a spravedlnosti postavili proti zneužití moci, proti bezpráví a proti mravní otupělosti a lhostejnosti. Jsme vděčni těm soudcům, novinářům a všem statečným lidem, kteří nezakolísali ve zmatku ani pod nátlakem. Nabízíme jim svou pomoc a povzbuzeni jejich příkladem zavazujeme se usilovat o uplatnění pravdy,  spravedlnosti a lidskosti.

Druhé výročí národního a státního osvobození[7]

V Praze dne 24. dubna 1947

Všem sborům ČCE, všem bratřím farářům, vikářům a diakonům,

ve svém zasedání 22. dubna se synodní rada usnesla vydati prohlášení k druhému výročí našeho národního a státního osvobození a požádati všechny duchovní, aby je přečetli s kazatelny při službách Božích v neděli 4. května. Prohlášení zní takto:

Druhé výročí našeho opětovného osvobození nás vede k tomu, abychom znovu vyjádřili svou hlubokou vděčnost za to, že „veliké věci učinil s námi Hospodin“. (Ž 126,2)

Časový odstup od těchto událostí nesmí způsobiti, abychom ochabovali ve své vděčnosti a abychom zapomínali z jak velikého ponížení, utrpení a bídy jsme byli milostí Boží vytrženi. Náš lid může právem říci se žalmistou: „Po hřbetě mém orali oráči a dlouhé proháněli brázdy své. Ale Hospodin jsa spravedlivý, zpřetínal prostranky bezbožných.“ (Žalm 129, 3-4)

Radost z těchto velikých skutků Božích je však kalena zármutkem nad tím, že nejen v dobách revolučních, ale i později vyskytly se u nás případy, že i se strany našeho lidu bylo postupováno se zbytečnou tvrdostí a bezcitností. Mnozí jednotlivci popustili uzdu svému sobectví a své ziskuchtivosti. Nejeden český člověk podlehl pokušení a napodoboval ony metody násilí a zvůle, které jsme tak ostře odsuzovali na svých utiskovatelích. Zapomněli jsme na nejzákladnější křesťanské pravidlo, pronesené samým Kristem: „Jakž byste chtěli, aby vám lidé činili, tak i vy čiňte jim.“ (Matouš 7, 12)

Proto vyzýváme členy své církve, aby spolu s projevy radosti a vděčnosti za naše osvobození prosili Boha, aby nám odpustil všecky tyto naše hříchy a netrestal nás za ně. Zároveň prohlašujeme, že stojíme svými sympatiemi, svými modlitbami i svou prací za presidentem republiky, který prohlásil, že vede boj za uplatnění práva v naší vlasti, a za všemi lidmi, kteří mají odvahu poukázat na lež, nespravedlnost a kořistnictví a kteří zápasí o vymýcení tohoto zla z našich řad. Věříme s písmem svatým, že „spravedlnost zvyšuje národ, ale hřích jest ku pohanění národům“ (Přísloví 14, 34).

Prosíme Boha, aby žehnal našemu lidu a vedl jej k stále většímu vědomí odpovědnosti za nabytou svobodu a aby se mezi námi stávalo skutkem slovo svědka Božího, Mistra Jana: Milujte se a pravdy každému přejte.

Dr. Viktor Hájek, náměstek synodního seniora

Dr. Josef Křenek, synodní senior

Dr. Antonín Boháč, synodní kurátor

Členové synodní rady: Bohuslav Burian, Dr. Gustav Hrejsa, Amos Pokorný

[1] Ústřední archiv ČCE, archivní fond SR –  nyní jsem ten dopis neobjevil, ale v roce 1968, když jsem sbíral dokumenty pro farářskou písemnou práci jsem jej měl na SR v ruce. Dopis mě svým apelem proti bezpráví velmi zaujal a přestože jsem jej pro svou práci nehodlal použít, nejdůležitější pasáže jsem si opsal –  v této souvislosti se velmi hodí je citovat. 

[2] JUDr. Emil Pavel Lány, president vrchního zemského soudu v Praze, strýc Rudolfa Říčana. Ve třicátých letech byl laickým členem synodní rady. Za odbojovou činnost byl v červnu 1944 zatčen a uvězněn na Pankráci. Před soudní budovou byl zabit na úsvitu svobody 5. května 1945 odpoledne. Na jeho pohřbu 19. května 1945 zhodnotil jeho osobnost a jeho službu ministr Jaroslav Stránský. Nekrolog uveřejnily první poválečné Kostnické jiskry, č. 9–10, str. 59; další pramen: Prošli jsme v jeho síle, Kalich 2003, str. 143n

[3] Křesťanská revue, roč. XIII, rok 1946, str.12nn

[4] Ústřední archiv ČCE, archivní fond SR

[5] Ústřední archiv ČCE, archivní fond SR

[6] Křesťanská revue, roč. XIV, rok 1947, str.120n

[7] Ústřední archiv ČCE, archivní fond SR