Evangelický tisk v padesátých letech

Situace v církvi po roce 1948

Církev byla po únoru 1948 vnímána jako jediný vážný protivník režimu, proto bylo podle vedení KSČ nutné si ji podřídit, a to buď dobrovolně (dohodou) nebo mocensky (bojem). Od počátku vládní garnitura preferovala spíše postupné ovládnutí církevních struktur než otevřený boj. Jedním z důvodů byl i fakt, že po válce zaznamenalo sčítání lidu v tehdejším Československu pouze 6,5 % občanů bez vyznání. V únoru 1950, po dvouletém komunistickém tažení proti církvi, to bylo pouze 4,44 %. Z dané statistiky vyplývá, že z celkového počtu 12 milionů obyvatel se roku 1950 celých 11,5 milionu občanů hlásilo k nějakému vyznání (největší skupinou byli katolíci, kterých bylo 9 milionů). Plných „75 % komunistů uvádělo příslušnost k některému náboženství a více než 90 % všech voličů bylo věřících“.[1] Komunistická strana si tedy nemohla dovolit žádný otevřený střet a volila cestu postupné izolace „reakčních sil“. Dalším důvodem byla snaha komunistické vlády vytvořit na mezinárodní scéně zdání, že v Československu je zachovávána náboženská svoboda, která byla zakotvena v ústavě z 9. května 1948.2 Několikrát se na setkáních Ústředního akčního výboru Národní fronty (ÚAV NF) či organizačního sekretariátu ústředního výboru Komunistické strany Československa (ÚV KSČ) objevovaly výtky, že někteří krajští a okresní činitelé KSČ – církevní tajemníci – nedělají „chytrou církevní politiku“, zbytečně svými nevybíravými zásahy „štvou“ věřící proti straně, místo aby systematicky pracovali na diskreditaci církevních činitelů v oblasti. Taktika do roku 1956 byla jasná – církev zachovat, prosadit do vedení církví své vlastní lidi, podporovat pokrokové duchovenstvo, reakcionáře internovat, na členy církve ideologicky působit.3 Strana opakovaně zdůrazňovala, že není dobré církev poškozovat a proti ní a jejím členům veřejně vystupovat. Dokonce bylo členům KSČ doporučováno, aby z církve nevystupovali a tím zvyšovali počet „spolehlivých kádrů“ v církvi. Komunisté se snažili všemi možnými prostředky věřící přesvědčit, že strana si uvědomuje a uznává význam církve pro společnost a chce ji po všech stránkách podporovat.

Vzhledem k počtu věřících hlásících se k římsko-katolické církvi, a tím pádem k dominantnímu postavení katolické církve v českých zemích, jednal ÚAV NF především s představiteli této církve. Protestantské církve (a to pouze ty významné) byly k jednáním přizvány jen proto, že nebyla možná dohoda mezi státem a římskými katolíky.[2]

Původním cílem státní politiky byla národní katolická církev oddělená od Vatikánu.[3] Vytrvalým příznivcem této koncepce byl Václav Kopecký (v letech 1948–1952 člen církevní šestky ÚV KSČ), který po neúspěšných pokusech o dohodu mezi státem a římskokatolickou církví prosazoval myšlenku, že základem této národní církve by se mohly stát nekatolické církve,[4] ty ve svých oficiálních prohlášeních vyjadřovaly kladný poměr k státu a podporu jeho církevní politiky. Tato podpora však nebyla jednoznačná a nevztahovala se na danou církev jako celek. 

Ani v Českobratrské církvi evangelické nebyl souhlas s církevní politikou státu jednoznačný. Hlavním reprezentantem kladného postoje k režimu byl Josef Lukl Hromádka7, který se spolu s náměstkem synodního seniora dr. Viktorem Hájkem a tajemníkem synodní rady Bohumilem Valešem účastnil jednání o připravovaných církevních zákonech na ústředním akčním výboru Národní fronty; ovšem mezi představiteli evangelické církve byli i četní odpůrci nekriticky kladného poměru k režimu8, což se například odrazilo v původní neochotě vedení souhlasit s církevními zákony a v požadavku na odluku církve od státu.[5] Podpora odluky byla ve sborech ČCE poměrně silná, o čemž svědčí řada kladných vyjádření ze sborů zaslaných synodní radě ČCE. Teprve když vedení církve obdrželo Čepičkovy záruky o nezasahování do vnitřní stavby církve a právo spolurozhodovat o platech duchovních, vyslovilo se zákony souhlas.

Vzhledem k tomu, že protestantské církve obecně nepředstavovaly pro režim téměř žádné ohrožení, nebyla jim věnována taková pozornost jako církvi římskokatolické. Pokud se s protestantskými církvemi jednalo, byly to především Církev československá (CČS) – v té době nejpočetnější protestantská církev s 900 000 členy – a Českobratrská církev evangelická (ČCE) se 400 000 členy, která měla díky prof. Hromádkovi výsadní postavení. CČS se ovšem velice záhy dostala do naprostého vlivu KSČ, když komunisté do vedení CČS dosadili „své vlastní lidi“.[6] S menšími nekatolickými denominacemi se jednalo pouze jedenkrát a to v době, kdy již bylo o církevních zákonech rozhodnuto. Vztah evangelíků k těmto menším církvím je dokumentován v jejich prohlášení, které je dochováno ve zprávě komise pro náboženské a církevní otázky.[7]

Únor 1948 a s ním spojená očista veřejného života nezasáhl bezprostředně do církevního života, neboť na církve se nevztahovala pravomoc akčních výborů NF. Vedení státu i KSČ zpočátku plně respektovaly svobodu náboženských vyznání a pro vyřešení vztahu mezi státem a církvemi zvolily obdobný postup jako v celé Národní frontě, tj. postupnou izolaci reakčních sil.[8] Pro další postup při řešení církevní otázky byly zřízeny církevní komise akčních výborů NF v čele s komisí pro náboženské a církevní otázky ÚAV NF. Komise byla ustavena 18. 3. 1948 a jejím předsedou se stal ministr spravedlnosti dr. A. Čepička. Jejím úkolem bylo řízení a usměrňování církevní politiky v krajích a okresech, vedení kádrového přehledu o duchovních a zpracovávání poznatků o jednotlivých církvích. Při všech akčních výborech NF byli ustaveni církevní referenti (tajemníci).

Tato komise zanikla dne 19. 10. 1949 a veškerá působnost ve věcech církevních přešla na Státní úřad pro věci církevní (SÚC), jenž byl zřízen dne 14. října 1949 zákonem č. 217/1949 Sb. jako úřad řízený ministrem – stal se jím opět dr. A. Čepička.

Situace v oblasti tisku před rokem 1948

Vydávání novin a časopisů spadalo pod tiskový odbor ministerstva informací, později ministerstva informací a osvěty, které mělo na starosti veškerou agendu s tím spojenou, tzn. povolení k vydávání jednotlivých tiskovin, určovalo jejich náklad, rozsah stran, spotřebu papíru atd. Již 26. října 1945 vyšla vyhláška ministerstva informací o přechodném omezení ve vydávání periodických novin a časopisů z důvodu nedostatku papíru a „obtížných poměrů v tiskařském průmyslu.“[9] Od konce roku 1946 se situace na trhu s papírem poněkud zlepšila a velká část periodik obnovila svou činnost. V rámci ČCE například redakce časopisu Český bratr oznamuje ministerstvu informací opětovné vydávání svého měsíčníku ke dni 1. 1. 1947.

Před druhou světovou válkou fungovala v Československu preventivní cenzura vykonávaná úředníky ministerstva vnitra. Prvorepublikové zákony byly prezidentem republiky a první poválečnou vládou obnoveny, ale politické strany neuplatnily dřívější praxi preventivní cenzury, takže od května 1945 fakticky žádná cenzura neexistovala.15 Po válce bylo ministerstvo informací přiděleno komunistické straně, v jehož čele stál Václav Kopecký. Rostoucí spory, které se brzy objevily mezi politickými subjekty, dostávaly svůj odraz ve stranickém tisku.16 Byl podán návrh ze strany dr. Šrámka17, jehož strana se cítila po jednom z útoků Václava Kopeckého na jejich listy nejvíce ohrožena, na zavedení cenzury s přesně vymezenými pravidly. Předsednictvo vlády pověřilo ministra vnitra Václava Noska (KSČ), aby předložil návrh na uplatnění dřívějších cenzurních předpisů. Ministerstvo vnitra sdělilo v lednu 1947 předsednictvu vlády, že nesouhlasí s předválečnou cenzurou, potvrdilo však nutnost dohledu nad tiskem, který by vykonávaly tiskové úřady a tisková komise ministerstva vnitra. Tato praxe se však neujala a půtky ve vládě ohledně tisku pokračovaly. Komunisté koncem roku 1947 přehodnotili svůj postoj k tiskové cenzuře a uvědomili si, že je to vhodný prostředek k umlčení množících se kritických hlasů v novinách vyjadřujících se k dění na politické scéně. Počátkem prosince 1947 se uskutečnila schůzka komunistických funkcionářů ministerstva vnitra (Státní bezpečnosti) a ministerstva informací, na které zamítli zavedení cenzury v předválečné podobě, ale dohodli se na následujících opatřeních:

„1. V ministerstvu informací se pod osobním dohledem ministra zřídí kontrolní oddělení, které bude sledovat veškerý tisk z hlediska závadnosti a přestupky proti zákonu postoupí ministerstvu vnitra ke stíhání.

2. Státní bezpečnost zvýší svůj zájem o závadné psaní tisku a v zjištěných případech podá na redaktory trestní oznámení; jestliže dojde k porušení zákona velmi hrubým způsobem, časopis zabaví.“

Kontrolní odbory měly zjišťovat „závadnost tisku“ v těchto bodech: a) dvouletý hospodářský plán, b) štvaní proti slovanským národům, c) otázky zásobovací a vyživovací, d) základní linie naší vnitřní a zahraniční politiky, e) věci obrany státu. Kontrolní odbor zahájil svou činnost 22. prosince 1947.[10] Ministr spravedlnosti Prokop Drtina (národní socialista), a nejen on, požadoval ukončení této praxe a urychlené vypracování zákonné normy o cenzuře.20 K tomu již nedošlo, jelikož v únoru 1948 komunisté nastolili monopol své moci.

Situace v oblasti tisku po únoru 1948

Po událostech února 1948 přestal tisk plnit funkci informátora, veřejné kritiky a kontroly moci. Na místo toho se stal veřejnou oslavou vládní politiky, šiřitelem oficiální ideologie a součástí mechanismu na výrobu veřejného mínění.[11]

Nové komunistické vedení velice záhy zakázalo nebo jiným způsobem zlikvidovalo většinu tisku nekomunistických stran. Obdobná redukce proběhla i u tisku některých společenských organizací a institucí.[12] Například do konce roku 1948 zlikvidoval režim 27 katolických časopisů v českých zemích a 28 na Slovensku. Bohužel seznam zakázaných protestantských časopisů se nedochoval, ale víme, jaké časopisy byly ÚV KSČ povoleny. Vzhledem k finanční náročnosti vydávání časopisů – církevní tiskoviny nebyly státem nikdy dotovány – nevydávala ČCE velké množství periodik, proto také jejich redukce nebyla v jejím případě tak dramatická jako v případě církve římskokatolické.

Podle záznamů uvedených v dokumentu Zprávy a podklady pro jednání organizačního sekretariátu ÚV KSČ o církevní politice z 21. ledna 1949 vycházelo na území Československé republiky celkem 133 církevních a náboženských časopisů:

„Do 1. prosince 1948 jsme zastavili řadu časopisů katolických, např. Rozsévače, Neděli, Katolíka atd. K 1. 12. 1948 jsme zastavili časopisy dětské, mládežnické a místní všem církvím bez rozdílu. K dalšímu omezení církevního tisku došlo začátkem ledna 1949. (....) Na rok 1949 navrhujeme, aby byly povoleny tyto časopisy jednotlivým církvím v českých zemích (návrh ovšem předpokládá, že dojde k jednání s církví římskokatolickou na půdě NF). (...)

II. Nekatolický tisk (...)

Církvi českobratrské-evangelické povolí se:

Úřední věstník: měsíčník, náklad jako dosud.

Evangelický tisk, sloužící též všem evangelickým církvím:

1. Kostnické jiskry: týdeník v rozsahu a nákladu jako dosud.
2. Křesťanská revue (red. prof. dr. Hromádka): v rozsahu a nákladu jako dosud.

Malým evangelickým denominacím s počtem členů pod 10 000 jsme k 1. 1. 1949 zastavili veškerý tisk a navrhujeme, aby jim nebyly povoleny žádné časopisy. Ať používají týdeníku Kostnické jiskry nebo Křesťanskou revui.“[13]

Cenzura se od teď stává nedílnou součástí ‚stranického řízení‘ hromadných sdělovacích prostředků, kultury a osvěty. V září 1948 byla komunistickým vedením zřízena kulturní rada (útvar komunistického aparátu), která měla projednávat všechny zásadní otázky v oboru ideologie a kultury, výchovy strany a osvěty, legislativní zásahy a opatření v oboru školství, tisku, filmu, rozhlasu atd. Kulturní rada se těmito záležitostmi zabývala a rozhodovala o nich pouze v obecné rovině, „konkrétní a každodenní ‚kontrolu a řízení‘ zajišťovalo příslušné kulturně-propagační oddělení ÚV KSČ a stejná oddělení v krajích a okresech.“[14] Řízení a kontrolu tisku prováděl tiskový odbor ÚV KSČ a tiskoví referenti v krajském komunistickém aparátu. Rudolf Slánský jasně vymezil hlavní úkol tiskového odboru: „dodávat politické direktivy všemu tisku, dirigovat nejen stranický tisk, ale i mimostranický tisk druhých stran a organizací.“[15]

Komunistické instituce rozhodovaly o vzniku a zániku každého časopisu a novin, o jejich nákladu, obsahovém zaměření a o obsazení vedoucích funkcí v redakcích.[16] Formálně podle zákona č. 184/1950 Sb., o vydávání časopisů a o Svazu československých novinářů, řídilo vydávání a rozšiřování časopisů ministerstvo informací a osvěty. Podle tohoto zákona je posláním tisku „napomáhat budovatelskému úsilí československého lidu a jeho boji za mír a spolupracovat na jeho výchově k socialismu.“[17] Veškerá odpovědnost za vedení časopisu od vydání tohoto zákona přechází z dosud odpovědného zástupce listu na osobu pověřenou vedením redakce.28 Režim činil šéfredaktory novin, časopisů, rozhlasu a státní tiskové kanceláře zodpovědnými za ideově politický obsah tisku, za přísné dodržování stranické linie a směrnic; v případě nejistoty či pochybností byli šéfredaktoři povinni vyžádat si stanovisko tiskového odboru ÚV a jím se řídit.29 Velkou pozornost věnoval hned od samého počátku tiskový odbor tiskovým chybám, kterým byl přikládán politický význam. Obvykle byly označovány za úmyslné činy a provokace nepřátel režimu, což mělo v mnohých případech nedozírné následky pro jednotlivé redakce a redaktory. Na jednáních sekretariátu ÚV KSČ i předsednictva vlády se často zdůrazňovalo, že je třeba důrazně zabránit všem ‚provokacím v tisku‘. Běžně se stávalo, že redakce či zaměstnanci tiskárny byli vyšetřováni kvůli překlepům a tiskovým chybám vzniklým v průběhu tisku.[18] Až do začátku roku 1953 byl tisk kontrolován stranou, od dubna 1953 přechází kontrola na státní instituce.

22. dubna 1953 byl vládním usnesením č. 17/1953 zřízen Úřad státního tiskového dohledu – úřad cenzurní, který po roce přešel pod správu ministerstva vnitra jako Hlavní správa tiskového dohledu (HSTD). Hlavním důvodem pro zřízení HSTD byla objevující se stále větší ‚neposlušnost‘ z řad redaktorů a tím pádem i nutnost častějších zásahů, což stranický aparát již nezvládal. Tímto vznikla oficiální cenzura a HSTD se stala hlavní a vrcholnou institucí cenzury. Teprve roku 1966 přijal parlament zákon č. 81/1966 o ústřední publikační správě, která vystřídala dosavadní HSTD. Po celých 13 let byla tedy Hlavní správa tiskového dohledu ‚nezákonnou institucí‘, o jejíž činnosti se sice vědělo, ale nebyla ustavena zákonem. Vláda jej vedla jako svůj neveřejný orgán. Zřízení cenzury předcházelo několik vládních usnesení, iniciovaných ÚV KSČ. Většinou šlo – na rozdíl od veřejně publikovaných zákonů a vládních nařízení – o neveřejná rozhodnutí, označovaná jako usnesení. Například 15. července 1952 přijala vláda v tajné části své 200. schůze usnesení „o opatřeních ke zvýšení ochrany státního tajemství“, které bylo 4. března 1953 doplněno usnesením „o skutečnostech tvořících státní tajemství“.[19]

Oficiálně měla správa tiskového dohledu vymezeno dvojí poslání: ochranu státního tajemství a tzv. ochranu obecného zájmu, tj. politické záležitosti. Vymezení pojmu ‚obecný zájem‘ bylo od zahájení cenzury zcela vágní. „Pro výklad pojmu ‚obecný zájem‘ byla od samého počátku dána zásada, že nelze připustit rozšiřování věcí, údajů a zpráv a případně i skrytých útoků, které škodí našemu státu a naší straně.“[20]

Cenzurní úřad měl od svého vzniku zvláštní postavení, jako státní instituce byl součástí ministerstva vnitra a jemu také organizačně a administrativně podléhal. Zároveň však jako politická instituce tvořil ‚přidružené pracoviště‘ komunistické strany, konkrétně příslušného ideologického oddělení.[21]

Povinností šéfredaktorů tisku, rozhlasu, televize, nakladatelství a provozovatelů kulturních pořadů bylo předkládat cenzuře včas materiály, které měly být zveřejněny a rozšiřovány.[22] Celý systém cenzury byl navíc pojištěn tím, že každý cenzor měl své služební číslo, které bylo uváděno v tirážích novin, knih, textech rozhlasových pořadů atd. Tiskárna nesměla dát do tisku žádné noviny, časopis či materiál, který nebyl opatřen cenzurním číslem. Porušení této zásady bylo trestné.

Církevní tiskoviny

Jak již bylo řečeno, komunistické vedení zásadním způsobem omezilo počet církevních novin a časopisů, nicméně pozastavení protestantských periodik bylo se zástupci velkých protestantských církví projednáno. Na schůzi nekatolické sekce komise pro náboženské a církevní otázky při ÚAV NF konané dne 16. července 1948 se „zástupci nekatolických církví – poprvé se ho účastnili i zástupci nekatolických církví na Slovensku, augspurského a kalvínského vyznání. (...) Na schůzi byla projednávána též plánovitá úprava církevního tisku. Zástupci církví souhlasili s tím, aby byly zrušeny všechny lokální církevní časopisy (farní věstníky, věstníky jednotlivých náboženských obcí a jednotlivých sborů).“[23]

Každé církvi či náboženské společnosti byl ponechán jeden periodický tisk s tím, že malým denominacím byl církevní tisk zrušen úplně s vysvětlením, že jim postačí evangelická periodika.

O rok později se uvádí ve zprávě ze zasedání organizačního sekretariátu ÚV KSČ ze dne 20. května 1949 v bodu ‚další opatření v církevní politice‘:

„Pro nedostatek instruktáže a jednotného postupu tiskne církev ještě různým způsobem v různých tiskárnách tiskoviny, které jí umožňují nepřátelskou agitaci. Doporučujeme zákaz jakéhokoliv tisku tak, aby církvi nebyl povolován žádný papír ani vydáváno oprávnění k tisku. Některá opatření jsme již učinili a další učiníme s ministrem informací a vnitra.“[24]

Církevní periodika neměla žádná výrazná specifika, pro církevní noviny a časopisy platily stejné zákonné normy a úpravy jako pro ostatní tisk. Jediná výjimka spočívala v tom, že církevní tisk sledoval a cenzuroval Státní úřad pro věci církevní, který měl za tímto účelem vydávat zpočátku denní, posléze týdenní zprávy o situaci v jednotlivých časopisech či novinách.

Tiskový odbor ÚV KSČ, později tedy HSTD, se soustřeďoval především na tisk denní (celostátní, krajský, okresní, místní), závodní časopisy atd. Jelikož většina církevních periodik vycházela jednou měsíčně, nebyla jim věnována ze strany tiskového odboru téměř žádná pozornost. Vše bylo kontrolováno SÚC a Ústředním církevním nakladatelstvím (ÚCN), které bylo zřízeno na základě usnesení vlády k 1. lednu 1953 a bylo správně podřízeno SÚC; tyto dvě instituce rozhodovaly o všem, co se týkalo církevního periodického i neperiodického tisku. Do vzniku ÚCN monitoroval církevní noviny a časopisy II. odbor SÚC (informační), konkrétně jeho oddělení zpravodajství a tisku. Od ledna 1953 přebírá tuto funkci ÚCN, přičemž jeho činnost byla kontrolována SÚC.

„III. odbor začíná teprve nyní pravidelnou kontrolu práce ÚCN. Dosavadní úroveň práce ÚCN nedostačuje, zvláště u evangelických časopisů, takže referenti II. odboru zkoumají obtahy některých evangelických časopisů ještě po jejich recensování ÚCN (na př. Český bratr, Kostnické jiskry). Je závažným nedostatkem práce ÚCN, že nevěnuje dostatečnou pozornost tomu, aby církevní časopisy vycházely v pravidelných lhůtách. Působení těchto časopisů na věřící zvláště v politicko výchovné oblasti se neobyčejně silně snižuje pozdním vycházením, takže aktuální politické články ztrácejí na účinnosti. Je proto třeba, aby ÚCN pečovalo o pravidelné vycházení církevního tisku a podávalo o tom pravidelné zprávy III. odboru. Klasickou otázkou v tomto smyslu je poslední číslo Českého bratra, které přetisklo oficiální dokumenty o smrti J. V. Stalina a Klementa Gottwalda teprve v srpnu. Je zásadním nedostatkem práce šéfredaktora ÚCN, když dopustí, /aniž by se alespoň sám předběžně poradil s III. odborem/ aby takto opožděné číslo vyšlo s původním obsahem. Je ovšem povinností III. odboru, aby péči ÚCN o pravidelné vycházení církevního tisku kontroloval.

Dále je zapotřebí, aby ÚCN s redakcemi církevních časopisů pravidelně a soustavně spolupracovalo, aby je ideově a politicky vedlo, aby je přesvědčovalo běžně a v konkrétních případech o správnosti naší politické linie. Proto navrhujeme, aby se ve III. odboru konala pravidelná měsíční porada zástupců I., II., III. odboru SÚC a ÚCN o záležitostech tisku uplynulého měsíce a aby zjištěné nedostatky a naopak návrhy a zlepšení byly pak ÚCN po případě zástupci SÚC s redakcemi časopisu prodiskutovány. Tímto způsobem je možné vést pravidelnou přesvědčovací kampaň mezi redaktory církevního tisku.

Mnozí redaktoři církevního tisku vyhovují. Bylo by však vhodné, abychom teprve až po určitém čase po provádění přesvědčovací kampaně prostřednictvím ÚCN nebo námi přímo navrhli zástupcům církví potřebné změny v redakčním obsazení.“[25]

V praxi to znamenalo, že rukopisy daného čísla církevního časopisu byly nejdříve předloženy ÚCN k cenzuře, poté byly předány tiskárně k sloupcovým obtahům, lámání a zlomení sazby, takto upravený text – v podstatě finální verze novin či časopisu – byla znovu zaslána ÚCN k nahlédnutí, teprve potom byl dán souhlas k tisku.

Povolování církevních tiskovin bylo nadále v kompetenci ministerstva informací a osvěty. Jejich vydávání zajišťovalo Ústřední církevní nakladatelství, které uzavíralo za vydavatele s tiskárnou hospodářské smlouvy o vydávání jednotlivých časopisů. Vydavatel periodika, např. v případě Českého bratra synodní rada ČCE, potom uzavíral smlouvu s ÚCN. Tím byla docílena naprostá bezmoc vydavatele jakkoli ovlivnit proces tisku[26] svého vlastního časopisu, jelikož všechny připomínky, dotazy, stížnosti atd. musely projít církevním nakladatelstvím – jakákoli přímá komunikace mezi církví a tiskárnou byla sice možná, ale naprosto bezvýsledná – a vydavatel tiskoviny tak byl zcela odkázán na intervence nakladatelství, např. v případech zpožďování termínů tisku, ke kterým docházelo poměrně často. V korespondenci redakce Českého bratra se dochovala spousta urgencí a výtek zaslaných církevnímu nakladatelství, týkající se neplnění závazků ze strany tiskárny.[27] Paradoxně, vydavatelé potom byli SÚC napomínáni a kritizováni za neplnění termínu vydávání svých tiskovin. Dokonce jim bylo vyhrožováno, že pokud se situace nezlepší, bude jim vydávání časopisu pozastaveno. Tento tlak poněkud zesílil od roku 1955, kdy vláda rozhodla, že distribuce novin a časopisů bude od 1. ledna 1955 prováděna centrálně Poštovní novinovou službou (PNS).[28] Vydavatelé církevních časopisů se tak dostali do neřešitelné situace, kdy na jedné straně jim byla kladena vina za pozdní vydávání časopisu, na straně druhé s tím redakce a vydavatel nemohli nic dělat.

Evangelický tisk

V Českobratrské církvi evangelické existovala po roce 1948 pouze čtyři periodika: Kostnické jiskry (týdeník Kostnické jednoty, redaktor Dr. Eiderna), Český bratr (měsíčník ČCE, redaktor farář Svatoň), Věstník Synodní rady, Křesťanská revue (redaktor J. L. Hromádka).

V roce 1949 se církevní oddělení ÚAV NF rozhodlo vydávat svůj vlastní informační materiál Věstník pro duchovenstvo v ČSR, později to změnili na dva: Věstník pro katolické duchovenstvo a Věstník pro nekatolické duchovenstvo. Tyto věstníky byly vydávány SÚC, vycházely jedenkrát měsíčně a byly zdarma rozesílány všem duchovním v ČSR. Měly za cíl „přinášet odborné, úřední a politické zprávy pro duchovenstvo a vysvětlovat duchovní politiku NF.“ SÚC se snažil získávat přispěvatele do svých věstníků i z řad členů církve.

Dále SÚC vydával oběžník Důvěrný zpravodaj pro církevní redaktory, který vycházel jednou týdně a obsahoval zprávy z církevního života z domova a ze zahraničí. Tento zpravodaj byl určen pro všechna církevní periodika bez rozdílu. Byl rozdělen na několik částí, přičemž každá jednotlivá část referovala o jedné z církví (např. A – římskokatolická církev, B – pravoslavná církev atd.) V tomto oběžníku byly otiskovány uvědomělé články jednotlivých církevních časopisů vyjadřující podporu církevní politiky státu (např. vděčnost za hospodářské zabezpečení církve, snaha o mír atd.), mírové závazky církví, budovatelské závazky členů církve, události ze světových církví. Velice často se objevovaly články diskreditující římskokatolickou církev poukazem na politickou činnost Vatikánu.[29] Pro názornost uvádíme příklad zpráv z tohoto oběžníku:

„Jednota bratrská: Členka sboru JB v Nové Pace, Božena Jarošová je údernice v závodě TOFA. Dala si závazek, že bude při barvení cívek pro textilní výrobu plnit normu na 120 %. Svůj úkol splnila na 161 %. Za obětavou práci na spěšné exportní zakázce byla odměněna knižními dary. Již v dřívější době dostala odznak pracovnice, zasloužilé o výstavbu socialismu.

Českobratrská Jednota: Věřící a duchovní Jednoty českobratrské odpracují na výstavbě Prahy 240 hodin. Studenti, duchovní i laici ze semináře Komenského fakulty odpracují při úpravě letenské pláně 500 hodin. První brigáda 14 osob odpracovala 112 hodin.“[30] Hlavním zájmem komunistů v první fázi bylo přesvědčit věřící, že křesťanství a komunismus mají mnoho společného, především v sociální oblasti. Svůj protikatolický boj spojila komunistická garnitura s důrazem na odkaz české reformace a husitství, což nepochybně českým evangelíkům imponovalo. Například v roce 1946 zpracovalo církevní oddělení ÚAV NF témata, která chtělo prosadit na stránky celostátních deníků. V plánu tiskového oddělení na měsíce červen a červenec roku 1946 byla tato témata: „Výročí mistra Jan Husa (530 let). Vypracováno 8 themat, mezi jinými: Táboritská a lidová demokracie, Tradice husitská a komunisté, 6. červenec a naše národní vítězství, KSČ – nositelka husitských tradic.“[31] Komunisté také umně spojili poválečné (a nejen poválečné) protiněmecké nálady českého obyvatelstva – protestantů obzvláště – s poukazem na němectví těch, kteří potlačovali české reformní hnutí, a to pod záštitou Říma. V plánu organizačního sekretariátu ÚV KSČ na rok 1950 se píše, že je potřeba prosazovat a podporovat „pěstování kultu cyrilometodějského, podle něhož má původní křesťanství rysy, které jsou totožné s náplní socialismu a které přišlo od východu. Hlasatelé těchto ideí byli persekováni německými biskupy, kteří představují křesťanství zkažené a zpanštělé. Již tehdy se Řím postavil proti představitelům tohoto náboženství a pronásledoval je. Cyrilometodějská tradice má u nás hlubokou národní i náboženskou tradici a vhodnou ideovou náplň pro hnutí, které umožňuje řešení všech dílčích ideových otázek.“[32]

Základní témata, která SÚC chtěl vidět na stránkách církevních časopisů, popřípadě denních listů, pokud se to vztahovalo k církevní otázce, se týkala záruky náboženských svobod v rámci lidově demokratického zřízení, velkorysosti státu v otázce hospodářského zabezpečení církví a náboženských společností, zrovnoprávnění všech církví, afinit mezi křesťanstvím a socialismem (příchod z východu, sociální důraz, společný cíl – spravedlivá beztřídní společnost atd.), husitství jako sdílené tradice, společného boje za mír, poukazu na reakční politiku Vatikánu. 

Evangelickému tisku nedělalo pravděpodobně velkých potíží věnovat se většině z těchto témat s upřímným zaujetím. Nicméně mnohé články byly psány více než tendenčně. V ročnících těsně po únoru 1948 byla snaha nalézt odpověď na otázku angažovanosti křesťana v politice. Na jedné straně byla zdůrazňovaná křesťanova zodpovědnost za svět, jeho snaha o sociální spravedlnost a pomoc bližnímu, na straně druhé je často zmiňována povinnost občana dát vladaři, co jeho jest, povinnost křesťanů modlit se za svou vládu a vyprošovat jí moudrost, odpor ke lži, nenávist k bezpráví a strach před zneužitím moci.[33] Články oscilovaly mezi podporou aktivní a pasivní role křesťana v tomto světě, nicméně oba mody podporovaly státní zřízení a církevní politiku. Žádné negativní postoje, otevřená kritika či přímé odsouzení politické linie státu ostatně nebylo ani možné. Snad i z tohoto důvodu se církevní tiskoviny stále více a častěji uchylovaly k čistě teologické a církevní tematice.

V celoročním pracovním plánu církevního oddělení ÚV ANF na rok 1949 bylo vedle vydávání věstníku naplánováno také vydávání mezinárodního bulletinu evangelických církví. Tento plán zůstal ve fázi projektu po několik let a až 13. dubna 1954 bylo na schůzi organizačního sekretariátu ÚV KSČ schváleno vydávání „zahraničního bulletinu československými protestantskými církvemi.“[34] Bulletin měl vycházet jednou měsíčně nákladem 2000 výtisků v několika jazycích. Vedením byl pověřen prof. Hromádka, dr. Havelka ze SÚC měl dohlížet na nezávadnost a vhodný obsah bulletinu. Důvody vydávání bulletinu shrnuje dr. Havelka následovně:

„Mělo by značný význam, kdyby naše protestantské církve mohly ve větším rozsahu nežli dosud soustavně zasílat do zahraničí pravdivé zprávy o životě protestantských církví u nás, o náboženské svobodě, která je jim zabezpečena, a o jejich kladném postoji k boji za mír. (...) Doporučujeme, aby také u nás protestantské církve vydávaly podobný bulletin, určený pro zahraničí, nákladem 2.000-3.000 výtisků v angličtině a němčině. Bulletin by přinášel pravdivé informace o svobodném životě církví u nás a projevy našich protestantů a církví pro mír a dorozumění mezi národy. Prakticky by Státní úřad pro věci církevní prověřil předem text každého čísla. Vydavatelem by byly protestantské církve a vedoucí osobností redakce děkan

Hromádka.“[35]

Krátce po schválení bulletinu komunistickou stranou se sešli na podnět Kostnické jednoty a prof. Hromádky dne 4. května v Bratislavě zástupci evangelických církví v Československu, aby projednali „některé zásadní a technické otázky vydávání bulletinu.“ Porady se účastnili: „za slovenskou evangelickou a. v. církev generální biskup Chadaba, děkan Michalko, biskup Katina, prof. Gábriš, tajemník Bartho; za slovenskou reformovanou církev prof. Szabo; za slezskou evangelickou a. v. církev superintendent Czimorek; za Komenského bohosloveckou fakultu děkan J. L. Hromádka a tajemník Pospíšil; za Kostnickou jednotu tajemník D. Čapek a za Českobratrskou církev evangelickou tajemník L. Brož.“[36] Na této schůzce bylo rozhodnuto o vytvoření pražské, bratislavské a společné ústřední redakce. Pražská a bratislavská redakce měly získávat materiál pro obsah bulletinu a soustavně kontrolovat práci ústřední redakce. L. Brož, který byl pověřen organizací přípravných prací, představil ostatním zúčastněným, jak by si pražská redakce představovala obsah nového bulletinu.

„Šlo by o trojí druh informací: 1. přehledné články o stavu i dílčích problémech evang. církví v ČSR, 2. články vyzdvihující různé otázky spolupráce a vztahu církví a lidově demokratického státu, 3. stručné, výrazné aktuality církevní, kulturní (s náboženstvím související), theologické, církevně-politické apod.“51

Dále informoval tajemník Kostnické jednoty D. Čapek o odpovědích církví, které Kostnická jednota pozvala ke spolupráci na bulletinu, a jmenoval zástupce, které tyto církve jmenovaly, byli to: „(...) kazatel Zdychynec za Jednotu českobratrskou; superint. Vančura za církev metodistickou; kazatel Tomeš za čsl. baptisty; biskup Reichel za Jednotu bratrskou a farář Šurman za evang. církev ve Slezsku. Doplňuje, že za Českobratrskou církev evangelickou byl oznámen tajemník Brož.“[37]

Na závěr schůze bylo po delší diskusi rozhodnuto, že do každého čísla se bude zařazovat jen jeden delší článek o určité církvi nebo o pracovních výsledcích či problémech dané církve. Také bylo dohodnuto, že v každém čísle bude i jeden úvodní zásadní článek, který bude podepisovaný – všechny ostatní články a zprávy měly být anonymní. V 1. čísle bulletinu měl být v úvodníku uveřejněn informativní článek o církvi z pera J. L. Hromádky a hodnocení druhého shromáždění Světové rady církví v Evanstonu.

Zahraniční bulletin vycházel od roku 1954 pod názvem Protestant Churches in Czechoslovakia‘, německá verze pod titulem Die Protestantischen Kirchen in der Tschechoslowakei. Roku 1964 byl název změněn na Ökumenische Nachrichten aus der Tschechoslowakei a do roku 1971 vycházela pouze německá verze.

Mezinárodní styky evangelických církví hrály pro komunistické vedení důležitou roli. Dokonce byly ve zprávě o situaci v církvi za rok 1954 označeny za prvořadý úkol: „Rozvinutí mezinárodních styků (Maďaři, Poláci, Němci, účast v Princetonu a Evanstonu) ukázalo velké možnosti použití evangelické církve a jejich vrcholných představitelů v čele s děkanem Hromádkou v boji za upevnění světového míru. Zahraniční návštěvy (Pradervand, Niemöller, maďarští biskupové) znamenaly – zejména návštěva Maďarů – zpevnění pokrokovějších činitelů v církvi a podporu Hromádkova stanoviska. Rozvíjení mezinárodních styků v protestantských církvích je proto jedním z předních úkolů.

Na mezinárodní frontě je třeba umět využít příznivých výsledků Evanstonu, t.j. positivních resolucí nebo jejich částí k prohloubení a posílení jejich pokrokového zaměření. Dále je třeba využít posice, získané členstvím Hromádky v exekutivě SRC a SPA. Především však je třeba posílit a zpevnit osobní známosti a přátelství, která naši delegáti na těchto konferencích navázali, k uskutečnění našich politických cílů na této frontě. Pokud jde o nepříznivé výsledky Evanstonu (některé resoluce), je třeba, aby v stanovisku církví k nim byl odhalován jejich nekřesťanský a neekumenický charakter.Na domácí frontě je třeba využít příznivých výsledků Evanstonu k aktivisaci mírového úsilí evangelických duchovních a k získání širšího okruhu stoupenců děkana Hromádky. Reakční resoluce je třeba teologicky odsoudit a tak zabránit jejich nepříznivému vlivu uvnitř našich církví. V průběhu seznamování církevní veřejnosti s výsledky konference v Evanstonu je nezbytně nutno hovořit otevřeně i o tom, jak byli naši delegáti přijati politickými místy v USA, hanobeni a diskriminováni tiskem, osobně omezováni a pod. Tuto vysvětlovací kampaň je třeba spojit s předvolební kampaní do NS.“

Pro realizaci plánu na vydávání mezinárodního bulletinu byl klíčový J. L. Hromádka. Komunisté si uvědomili, že by vydávání takového časopisu mohlo pozitivně ovlivnit vnímání ČSR v zahraničí. Dalším důvodem snad byl i fakt, že prof. Hromádka byl pro komunistické vedení nejspolehlivějším „kádrem“ v rámci ČCE. Ve zprávách o si tuaci v církvi si SÚC často stěžoval na Hromádkovu izolaci v rámci církve a neustále se hledaly cesty, jak ji překonat.

„Prvním krokem k prolomení Hromádkovy isolace by byly práce jeho nejbližších spolupracovníků, které by se zabývaly – každá z jiného hlediska – husitskou a reformační teologií, církevními dějinami, dějinami dogmatu atd. K této práci by bylo možno soustředit řadu pracovníků (Bartoš, Souček, Molnár, Brož, Pospíšil, po případě i Hájek, Varga a další). Tyto práce soustředit do knihy, jejíž závěrečnou část – aktualisaci – by napsal Hromádka. Knihu vydat česky, německy a anglicky. Výhody tohoto námětu:

1. rozšiřuje okruh lidí kolem Hromádky o ty, kteří dosud stáli stranou (Souček, Bartoš) a zapojuje je do práce;
2. upoutává teologickou práci církevních představitelů ve směru nám příznivějším než kterýkoli jiný teologický úsek;
3. takto vzniklá publikace by ukázala evangelíkům doma i za hranicemi Hromádku v plném světle jako teologa a ne oportunistu, za jakého je pokládán. Kromě toho tato publikace by byla nejúčinnější propagací svobodného teologického života církví (církve) u nás. Bez podložení ideologického ztratila by naše propagace do zahraničí svůj výsledek, byla by jednotvárná a příliš průhledná.“[38]

Je pravděpodobné, že vydávání mezinárodního bulletinu bylo mimo jiné také jedním z kroků, kterým se komunisté snažili upevnit Hromádkovi jeho pozici v církvi.

Kostnické jiskry

Kostnické jiskry byly jediným evangelickým týdeníkem, a proto mu byla věnována největší pozornost ze strany SÚC. Jeho vydavatelem byla Kostnická jednota, i když v církevní tiskové evidenci byly Kostnické jiskry vedeny na vrub Českobratrské církve evangelické. Z této poněkud dvojaké situace v otázce vydavatele Kostnických jisker vznikl roku 1948 konflikt mezi synodní radou ČCE a ústředním výborem Kostnické jednoty (KJ). Spor se rozhořel kolem změn v obsazení redakční rady Kostnických jisker, ve které byli dominantními představiteli farář Stanislav Čapek (předseda redakční rady) a vedoucí redaktor Luděk Brož, oba členové ČCE. Synodní rada chtěla spolurozhodovat při změnách v redakční radě, hlavně neměla zájem na odchodu redaktora S. Čapka a L. Brože, a argumentovala tím, že v roce 1945 doručila a spolupodepsala žádost KJ ministerstvu informací o povolení dalšího vydávání Kostnických jisker. S takovým argumentem KJ nesouhlasila a nadále prosazovala své právo výhradního vydavatele týdeníku.

„Tehdy byly zastaveny všecky časopisy a českým evangelickým církvím měl být společně povolen pouze jediný časopis. Ve společných poradách všech evang. církví v květnu r. 1945 se tyto musely rozhodnout, který z dosavadních časopisů přijmou za svůj dočasný společný orgán. Mohl to být kterýkoli jejich měsíčník. Rozhodly se však pro týdeník Kostnické jiskry. V tom smyslu se souhlasem všech jejich jménem pak synodní rada spolupodepsala žádost Kostnické jednoty. (...) V povolení, které vydalo ministerstvo informací 30. května 1945 č. 40238 se jasně praví, že Kostnické jiskry budou vycházet jako orgán všech evang. církví v ČSR, jeho vydavatelka že bude Kostnická jednota, ústředí čsl. evangelíků. (...) Příslušný referent ministerstva informací, který si dal předložit spisy, však prohlásil, že není pochyby o tom, že právo disposiční má jedině Kostnická jednota.“[39]

Ústřední výbor Kostnické jednoty pověřil v lednu 1948 předsednictvím redakční rady dr. J. Lavičku. Vedení Kostnické jednoty se především nelíbilo, že redakční rada Kostnických jisker nerespektovala přání mnohých čtenářů, kteří si „stěžovaly (sic!) na to, že týdeník je veden jednostranně, způsobem, který jde přes hlavy a církevní zájem většiny odběratelů Kostnických jisker. Bylo žádáno, aby byl rozšířen počet přispívatelů a byly uveřejňovány zprávy bývalých přispívatelů. Jednání a usnesení ústředního výboru nebylo dbáno. (...) Stereotypní odpovědí br. faráře St. Čapka bylo: my se nedáme komandovat.“[40]

Dále si Kostnická jednota stěžovala na to, že redakční rada ve skutečnosti nefungovala a předseda redakční rady rozhodoval místo redakční rady. Synodní rada se potom ještě jednou pokusila prosadit do redakční rady „své lidi“, když byl v květnu roku 1955 na zasedání synodního zastupitelstva ČCE podán kurátorem pražského seniorátu návrh, aby vedení ČCE bylo zastoupeno v redakční radě Kostnických jisker – oním stálým zástupcem synodní rady se měl stát tajemník J. Novotný.[41] Tento návrh byl jednomyslně přijat a byl zaslán dopis Kostnické jednotě s žádostí o jeho přijetí. Kostnická jednota reagovala tvrzením, že „jestliže by synodní rada žádala svého stálého zástupce v redakční radě, měla by ústředí ostatních církví právo vyslovit totéž přání. Takové rozšíření počtu členů redakční rady by nebylo ku prospěchu její pružnosti a dělnosti. ÚV KJ tedy nemíní rozšiřovat počet stálých členů redakční rady.“[42] Dále se v tomto listu uvádí, že redakční rada Kostnických jisker má již nyní 13 členů, z nichž 70 % je z Českobratrské církve evangelické a zbývajících 30 % je rozděleno rovným dílem mezi čtyři příslušníky ostatních tzv. malých církví. Z těchto čísel je patrné, že ČCE měla největší vliv a možnost formovat obsah Kostnických jisker.

Tento mocenský spor o vedení redakce Kostnických jisker se zdá o to více paradoxní, když si uvědomíme, že vydávání evangelického týdeníku bylo do značné míry finančně závislé na dotacích ČCE. KJ opakovaně žádala o půjčky na provoz svých novin. Nutno ovšem říci, že kromě jednoho případu[43], šlo vždy o krátkodobé bezúročné půjčky. ČCE pravděpodobně přispívala také největším dílem do finančního rozpoč tu evangelického týdeníku, který byl podle synodní rady „obecně přijímán jako list českých evangelíků, tedy jako list největší evangelické církve v českých zemích, t.j. českobratrské církve evangelické, a nikoli jen jako spolkový list Kostnické jednoty“, jelikož církevní noviny a časopisy byly financovány pouze z peněz předplatitelů, popřípadě z dotací církve. SÚC si hospodářskou situaci církevních časopisů velice hlídal. Redakce musely pravidelně posílat vyúčtování za kalendářní měsíc, jednotlivá čtvrtletí a na počátku kalendářního roku za celý uplynulý rok. V případě ztrátovosti, což se stávalo často vzhledem k tomu, že odběr církevního tisku nezřídka fungoval na „křesťanských principech lásky“, kdy dostávali časopis všichni odběratelé bez ohledu na to, jestli zaplatili předplatné.60 Od této praxe se později upouštělo, protože finanční schodky jednotlivých časopisů dávaly příčinu státním úřadům ke zrušení časopisů. 

Kostnická jednota se snažila uchovat si co největší nezávislost a svobodu od církví a chtěla si ponechat i výsadní vliv na formování Kostnických jisker, což se jí nakonec z pochopitelných důvodů nemohlo podařit. Jelikož to byly jediné evangelické noviny vycházející každý týden, a navíc to byl týdeník mezidenominační, měl SÚC velký zájem na ovlivňování jeho činnosti a formování jeho postoje k lidově demokratickému zřízení. V pracovním programu církevního oddělení ÚAV NF na rok 1949 se jeden z mnoha úkolů týká také církevního tisku. Akční výbor chtěl získat vliv na jeden katolický a jeden nekatolický časopis v českých zemích a stejně i na Slovensku.

Již v roce 1949 bylo několikráte jednáno s redaktorem V. Eidernou o politické linii Kostnických jisker. V prosinci 1949 se v hlášení SÚC objevuje zpráva: „Jednání s dr. Eidernou redaktorem Kostnických jisker o vedení tohoto časopisu a o jeho článcích. Naléhavě mu doporučeno, aby psal jednoznačně tak, aby nebyl možný dvojsmyslný výklad. Dr. Eiderna se hájí tím, že již nyní jsou Kostnické jiskry označovány jako „Rudý plátek“. Porada byla vedena u Ing. Plíhala za jeho přítomnosti.“

O týden později se v denním hlášení praví: „Návštěva soudruha Chvátala z krajského velitelství SNB. Vzhledem k tomu, že se objevují stále záměrně psané články v evangelické Kostnické Jiskře (sic!), dohodnuta společná předběžná censura, která bude prováděna SNB a námi, aby napříště se neobjevovaly v tisku články politicky zahrocené proti nám.“

Od této chvíle byly Kostnické jiskry pod neustálým tlakem. Podle slov Dr. Eiderny a podle stížností Kostnické jednoty, která dostávala rozhořčené dopisy od svých čtenářů, šly Kostnické jiskry až příliš na ruku komunistům. SÚC to nicméně vnímal jako nedostatečné. Ve zprávě SÚC o ČCE se uvádí: „V poslední době bylo psaní redaktora Eiderny takové, že byl pozván na SÚC a náměstek Ing. Plíhal a Dr. Hub mu vyložili, že nemůže psát nejasně a tak, aby si to mohli lidé vykládat jako zastřené útoky proti našemu zřízení. Kostnické jiskry považují za nutné zdůrazňovat, že i v beztřídní společnosti bude hřích, ač jim bylo jasně a přátelsky řečeno, že hlavním úkolem všech lidí dobré vůle dnes je zachránit mír a vybudovat společnost beztřídní. Snad se v tomto postoji projevuje celková nálada českobratrské církve evangelické, která je charakterisována naprostým nezájmem o veřejné věci a snahou oddálit členstvo od toho, aby se politicky exponovalo.“

Tyto výtky na stranu evangelíků se vyskytují pravidelně, např. ve zprávě o situaci v církvi z října 1954 se píše: „Převážná většina duchovních jsou lidé konservativní, stojící pod vlivem únikové evangelické teologie, která považuje jakoukoliv aktualisaci náboženských problémů a jejich spojování s konkrétními úkoly věřícího v pozemském životě za zjev nepatřičný. Proto také je nesporně nejvýznamnější protestantský teolog u nás, Hromádka, ve své církvi značně izolován. Jen velmi málo duchovních se aktivněji projevuje ve veřejném životě. V kampani voleb do NV se vyskytly v kraji Budějovice i potíže s obsazením volebního obvodu v čistě evangelické obci. Duchovní vesměs horlivě pečují o udržování a rozšiřování náboženského života (biblické hodiny, reformační slavnosti, evangelisační dny, dětské besídky, výměna kazatelen.)“[44]

Ještě v prosinci 1949 se J. L. Hromádka pokusil intervenovat u ministra A. Čepičky. Zaslal mu dopis, ve kterém ho žádá, aby věnoval „laskavou pozornost“ přiloženému dopisu Dr. Vladimíra Eiderny,66 a žádá ho o další schůzku, na které by mohli projednat „modality a směrnice“ evangelických časopisů.[45]

64ÚVA, fond 100/52, sv. 16, a.j. 108, pokračování: „V případu Dr. Eiderny šlo hlavně o číslo 41. Úvodník ,Dveře otevřené‘, který nevyšel. V čísle 49 v úvodníku ,V nových možnostech‘ píše Dr. Eiderna o nových úkolech církve po církevních zákonech, „oč to bude nyní ještě snadnější být jen matrikovými členy /a nebo jen sborově kartotékovými – jak snad nyní tomu budeme říkat/! Neprobudíme-li nyní své sbory hlubokému biblickému vědomí, co je být církví Páně, ztratíme i to málo, co máme.“ V čísle 50. musel být vynechán článek ,K sobě a do sebe‘, který byl plný pesimismu a útěku od dneška. V témže čísle v článku prof. Hromádky byly vynechány věty: „Věřící křesťan ví, že na tomto světě není nic stálého, že na ničem nesmíme si zakládat a že musíme být stále připraveni na bouře a revoluce, kterými Hospodin rozmetává lidské pořádky a statky. Ale věřící křesťan také ví, že tak tomu bude až do skonání věků.“ a „Lidský hřích, který rozežírá srdce všech lidí, nenechá na pokoji ani beztřídní společnost. I v ní vyniknou spory dnes ještě nepředstavitelné. S každým krokem pravdy a spravedlnosti rostou mocnosti lži a bezpráví.“

V čísle 49 musel být vynechán: Katolicismus a komunismus. Několik poznámek ke knize: ,Socialistická šestina světa‘ o naprosté odvrácení od skutečnosti a záměrně ideologicky stavěných příkladů křesťanství a komunismu.

V čísle 51-52 musel být vynechán článek ,Věcná stráž‘ plný mesianismu. Křesťanská revue je také vedena tímto duchem „hříchu a beztřídní společnosti“. Je to časopis akademické YMCY.“

Dr. V. Eiderna byl neustále napadán za nevhodné články a za nedodržování „do mluvené linie“. Velice výstižně to popisuje hlášení J. Plíhala ze dne 7. února 1950:

„Soudružka Dr. Šretrová pozve si dnes redaktora Eidernu a projedná s ním obsah Kostnických jisker, které mají vyjít před synodem 10. t.m. a které mají být zaměřeny výhradně na synod. Sdělí Eidernovi jaké články si v Kostnických jiskrách přejeme (Vývoj církve od r. 1945 k dnešnímu dni, Poslání církve v naší době, Zhodnocení návštěvy zástupců pravoslavné církve ze SSSR) a tyto články předloží s. Dr. Hubovi. Sám mluvit s Eidernou nechci, protože by se s tím chlubil a bylo by nebezpečí, že by prohlašoval, že jsem mu články nadiktoval. Totéž je důvod, proč ani Dr. Hub s Eidernou nebude mluvit.“68

Počátkem roku 1950 se státní úřad po dohodě s Dr. Šreterovou dohodl na jeho výměně.[46]

„Dne 24. t. m. byla svolána mimořádná schůze výboru Kostnické jednoty, majitelky Kostnických jisker. Na této schůzi byl redaktor Eiderna zbaven místa vedoucího redaktora a zůstává prozatímně jen zodpovědným redaktorem. Bude mít pouze technickou stránku vydávání Kostnických jisker, pokud se za něho nenajde náhrada. Na této schůzi byla rovněž ustavena nová redakční rada, která je složena takto: Dr. St. Čapek, jako předseda, Dr. Lavička, s. red. Novák z ÚRO, farář Schneider a Dr. Šretrová jako členové redakční rady. Tato redakční rada bude mít za úkol najíti nového vedoucího redaktora Kostnických jisker. Až do té doby bude vydávání Kostnických jisker říditi tato redakční rada sama.“[47]

Redaktor V. G. Eiderna působil ve funkci odpovědného redaktora velice krátce, od 1. září 1949 do začátku května 1950. Poté ho nahradila B. Šretrová, která vedla redakci až do konce května 1952. Na krátkou dobu ji vystřídal J. Cirkl a od dubna 1953 se vedení redakce ujal Dušan Čapek, který ji vedl do roku 1971, kdy ho nahradil Amedeo Molnár.

Redakční rada se scházela pravidelně každé pondělí a její schůze trvaly několik hodin, protože byl probírán každý příspěvek do Kostnických jisker zvlášť.[48] Ve zprávě Kostnické jednoty za rok 1950 se uvádí ve zprávě za „komisi ideovou“, že i ta se starala o náměty pro články do Kostnických jisker.[49] Tuto komisi vedla Dr. B. Šretrová.

Přes tyto změny nebyl Státní úřad pro věci církevní úplně spokojený. Tři roky po zásahu do redakční rady se v hodnocení SÚC uvádí: „Na časopis vykonává velký vliv děkan Hromádka a to v nepříznivém smyslu. Redakční rada je konservativní,

censurou zabavené, by posloužilo právě k lepšímu pochopení budovatelských snah.“ Dále v tomto dopisu prof. Hromádka prosí o ulehčení trestu faráře Jaroslava Choděry, který byl tou dobou na Borech. 68 ÚVA, fond Čepička, sv. 16, a.j. 108, Správa pro soudruha ministra (Čepičku) o synodu. Podepsán Ing. Josef Plíhal.

pro nás velmi nevýhodného složení. Je třeba o obsahu článků diskutovati podrobně a trpělivě jak s profesorem Hromádkou, tak i členem redakční rady F. M. Dobiášem. Redaktor listu Dušan Čapek je vůči redakční radě slabý, velmi snadno jí vyhovuje a není s to v listu obhájit naše stanovisko.“[50]

SÚC si přál, aby v církevním tisku byly uváděny články vztahující se k politické situaci v naší zemi, ale hlavně, aby tyto články vyzněly příznivě a vedly čtenáře ke kladnému postoji vůči státnímu zřízení. Kostnické jiskry se tomu snažily vyhýbat, přesto nebylo možné neotisknout „děkovné“ či „oslavné“ projevy k významným výročím, změnám či k úmrtí Klementa Gottwalda nebo J. V. Stalina.

V některých ohledech byly Kostnické jiskry – a ostatní protestantské časopisy obecně – v publikování článků, týkajících se komunisty prosazovaných témat, povolné. Čeští evangelíci se poměrně ochotně připojili k protivatikánskému tažení, i když nutno říci, že zpočátku se otiskovaly docela umírněné a střízlivé příspěvky. Kostnické jiskry přinášely s radostí zprávy o rušení katolických svátků, o konfiskaci katolického majetku a půdy, a s odsudkem zprávy o „reakční“ a „výbojné“ katolické politice, o vatikánskoamerickém přátelství, o vatikánském schvalování Tisova klerofašistického státu atd.

Důraz na cyrilometodějskou tradici evangelíci vítali jako poukaz k slovanské vzájemnosti, nicméně považovali cyrilometodějskou tradici pouze za jeden z kořenů svých evangelických tradic, který sám o sobě by byl krokem zpět, kdyby nebylo poukázáno na vyšší formu náboženského života, který nalezl svůj vrchol v husitství a bratrství, ty teprve se staly „činitelem přetvářejícím společnost“: „Souběžně s reformací víry rodí se zde všude novověká slovanská vzájemnost a reformace sociální; nejširší lidové vrstvy probouzejí se kulturně a politicky.“ [51]

Velkým tématem Kostnických jisker bylo ekumenické hnutí. Od roku 1948 probíhala na stránkách Kostnických jisker diskuse, kterou otevřel B. Hladký, „o další existenční oprávnění Kostnické jednoty“. Navrhuje vnímat budoucí poslání KJ na poli ekumenickém; jako lidový orgán představující „ekumenickou vůli lidu Božího“.

V roce 1950 vycházely Kostnické jiskry v nákladu 17 000 výtisků. V roce 1953 to bylo pouze 15 500 a na rok 1954 naplánoval SÚC další snížení na 12 500 výtisků. Zajímavé je, že na rok 1954 bylo naplánováno snížení nákladů církevních věstníků a Věstníku katolického duchovenstva. Úspory vzniklé tímto snížením nákladu věstníků měly být použity „dle potřeby na zvýšení nákladu některých církevních listů, zejména věnovat pozornost Českému bratru, Kostnickým jiskrám a Křesťanské revue.“[52]

Český bratr

Časopis Český bratr začal vycházet roku 1924 a v době po roce 1948 byl jediným oficiálním periodikem ústředí Českobratrské církve evangelické; vycházel jednou za měsíc – mimo měsíců červenec a srpen – a cílovou skupinou byli členové ČCE. Podle programu časopisu na rok 1951 bylo jeho účelem „náboženské a biblické vzdělávání členů církve a budování českobratrských rodin a sborů.“

S vydáváním časopisu byly obdobné problémy jako u Kostnických jisker. Český bratr vycházel velmi nepravidelně, často se zpožděním, za které byla redakce a vydavatel – tedy synodní rada ČCE – kritizováni, ačkoliv se na této situaci velkou měrou podílela tiskárna nedodržováním smluvených termínů. Koncem roku 1952 ministerstvo informací a osvěty zaslalo synodní radě dopis, ve kterém jí oznamuje, že ruší svůj výměr z 12. 12. 1951 a s platností od 31. prosince 1952 škrtá Českého bratra z evidence. Jako zdůvodnění uvedlo: „Z důležitých zájmů státního hospodářství je nutno dosáhnout podstatných úspor ve spotřebě papíru pro tisk a byl proto snížen plán spotřeby papíru pro periodika na rok 1953. Za těchto okolností nemohli jsme (po poradě s přísl. činiteli) zařadit čas. Český bratr do plánu na rok 1953.“[53]

Poněkud zvláštní je, že SÚC ve své zprávě o situaci ve vydávání protestantských časopisů uvádí, že k pozastavení časopisu došlo z důvodu změny tiskárny. Nicméně synodní rada se dopisem z 28. 1. 1953 obrací na MIO s žádostí o znovu povolení časopisu, a hned 2. 2. 1953 je synodní radě uděleno oprávnění k dalšímu vydávání. Tato kapitolka z historie vydávání Českého bratra se zdá poněkud absurdní. Ministerstvo rozhodlo o zrušení časopisu, ale na základě dopisu synodní rady bylo toto rozhodnutí během čtyř dnů zrušeno, a povolení k vydávání obnoveno. Není jasné, z jakého důvodu byl časopis obnoven.

Redaktorem a odpovědným zástupcem listu byl od jeho obnovení roku 1947 ustanoven Josef Svatoň, vedoucím listu zůstal i nadále Vladimír Čapek. Navzdory tomu, že byl Josef Svatoň SÚC vnímán jako „potencionální záloha reakčních sil“, zůstal v administraci časopisu. V žádosti o obnovení časopisu bylo též žádáno, aby byl dosavadní název Český bratr změněn na Jednota. Tomu ovšem nebylo vyhověno, poněvadž pod tímto „titulem nebo podobným názvem“ vycházelo již několik časopisů.

Obsahem Českého bratra byly převážně náboženské a nábožensko-etické články, biblické rozbory, věroučná pojednání, pracovní referáty atd. Tak jako ostatní církevní tisk musel i Český bratr zasílat ÚCN tzv. program časopisu na následující rok, ve kterém byla načrtnuta struktura časopisu – název a hrubý obsah rubrik, a témata, kterými se chtěl časopis během roku zabývat. Např. na rok 1951 uvádí tato témata: Vyučování náboženství, Odpovědnost evangelických manželství a rodin, Křesťanství v praxi, Důsledky vyplývající z víry pro život (poměr k práci a úkolům ve společnosti, úsilí o mír, boj proti sobectví, chamtivosti a mamonářství atd.), Poslání českobratrství dnes, Poučení z husitství a českobratrské minulosti, výňatky z náboženských klasiků, náboženská literatura a hudba, Pohledy do života sborů atd.[54]

Podle SÚC byla úroveň časopisu „velmi slabá“. „V náboženské thematice nejsou vhodně zpracována themata současné doby. Mnohé články budovatelské a politické jsou psány tak jako v jiném politickém tisku, t.j. pro věřící nevhodně.“[55]

Ještě více než se samotným časopisem, byl státní úřad nespokojen s homiletickou přílohou – Sbírkou kázání pro čtené služby Boží. V povolení ministerstva informací a osvěty z konce března 1951 se uvádí: „Tato příloha bude přikládána měsíčně k jednomu tisíci výtisků Vašeho časopisu a bude míti rozsah 48 stran a rozměr 175 x 245 mm.“[56] Sbírku kázání redigoval J. M. Dobiáš, profesor Komenského evangelické bohoslovecké fakulty. SÚC často necitlivě proškrtal texty kázání, písní a dokonce i biblických textů. Zpráva z konce roku 1953 hodnotí homiletickou přílohu takto: „Tato sbírka kázání je určena pro staršovstva a duchovní a má sloužit jako vzor nebo aspoň jako pomůcka, zejména pro laické kazatele a předčitatele. Proto se myšlenky zde obsažené dostanou k četným věřícím a tím stoupá její význam pro výchovu věřících. Od počátku jsme se snažili o zlepšení Sbírky kázání po této stránce, ale nutno říci, že marně. Její redakce neprojevila sebemenší ochotu přiblížit se k dnešku a to ani na poli boje za mír. Spíše možno říci, že učinila krok zpět. Český bratr sám, ač vychází v poměrně značném nákladu, nepřináší rovněž nic, co by alespoň s náboženského hlediska mohlo přispět k výchově čtenářů ve věřící oddané své vlasti.“[57]

Shodou okolností se v archivu ČCE dochoval dopis zaslaný 12. ledna 1954 redaktorem J. Svatoněm státnímu úřadu, v kterém vyjmenovává problémy s nedodržováním smluvních termínů ze strany tiskárny při tisku Českého bratra – například vydání dvojčísla 6–7 trvalo 2,5 měsíce; číslo 8 (říjnové) tiskárna dodala až 21. listopadu atd. V druhé části dopisu uvádí několik příkladů nevybíravé cenzury, pro zajímavost uvádím celou tuto část dopisu:

„1) Upravování nebo škrtání náboženské terminologie v obratech ryze náboženských např. „bída a úzkost duše“, „chraň svou církev“, „bídní a chudí, slepí a nazí“, „bloudící a zapomínající“, „vyvozuj z bázně a strachu“, „kde není lidí v Ježíši Kristu, kde není církve, tam není ani víry, ani lásky, ani naděje“ (str. 83 Sbírky kázání), „od přirození bezbožné“, „zkoušky a protivenství“, „nebo Ty jsi přemohl svět“.

2. Vypouštění písní, uvedených v církevním zpěvníku (např. str. 72 kázání: místo č. 14 Pán kraluje – píseň Tebe, Bože, chválíme), nebo vypouštění určitých veršů (např. str. 79 píseň Srdcem celým tebe, Pane vypuštěn verš 4.81, píseň Všichni, kdož skládají vypuštěny verše 3 a 4[58]). Vypouštění citací básní (na př. str. 80 Sbírky vypuštěna prvá sloka: „Tak všechno, všechno hyne, co svět svým nazývá“, jinak celá báseň otištěna).
3. Nejvážněji pak působí vypouštění biblických veršů u textů nebo suspirií. Např. str. 98 text: „Kdo mne odloučí od lásky Kristovy? Vypuštěno: Zarmoucení-li, aneb úzkost, neb protivenství? Zdali hlad čili nahota? Zdali nebezpečenství čili meč? Ponecháno: ale v tom ve všem udatně vítězíme, skrze toho, kterýž nás zamiloval. Citát z Izaiáše 65:23 vyškrtnut (str. 75 časopisu). Citáty z Kollosenským 3:22-24, Efezským 6:6-9, I. Timoteovi 6:1, Titovi 2:9, I. Petra 2:18-25 dokládající novozákonní poměr k práci vyškrtnuty (str. 76 časopisu). Citát: „Pozdvihuji očí svých k horám, odkudž by mi přišla pomoc“ vypuštěn. Vypuštěno (z Izaiáše 58): Rozvázati svazky bezbožnosti; roztrhnouti snopky obtěžující, a potřené propustiti svobodné, a tak všelijaké jho abyste roztrhli. Žalm 143 vypuštěn zcela (str. 46 Českého bratra).

Uvedené příklady byly vybrány jen namátkou z redakčního materiálu a mohou být jen ilustrací, že skutečně jde o zásahy do sféry nábožensko-věroučné a liturgické.“[59]

Od samého počátku Český bratr bojoval o příděl papíru, který mu byl neustále snižován, aniž by byl uveden jakýkoli důvod. Tak například výměr tiskového odboru ministerstva informací a osvěty ze dne 16. 6. 1948 určil Českému bratru příděl papíru na 400 kg[60] měsíčně; za zhruba čtrnáct dní zasílá tiskový odbor Pražským akciovým tiskárnám nový výměr, ve kterém snižuje časopisu měsíční příděl papíru na 180 kg.[61] Od roku 1947 vycházel Český bratr v rozsahu 24 stran a v nákladu 8 000 výtisků. V Ústředním archivu ČCE se dochoval dostatek materiálu, aby bylo možné rekonstruovat pohyb v rozsahu a nákladu časopisu v letech 1947–1958.

Z této tabulky vyplývá, že časopisu byl systematicky snižován příděl papíru. Od roku 1955, kdy distribuci církevního tisku přejala Poštovní novinová služba (PNS), argumentoval státní úřad při snižování nákladu Českého bratra statistikami odběratelů vytvořenými PNS, tyto se však hrubě lišily od čísel vedených redakcí Českého bratra – řádově až o tisíc výtisků.

Od 1. 1. 1955 musely všechny církevní noviny a časopisy na základě vládního nařízení č. 33/1955 Sb. uzavřít hospodářskou smlouvu s ministerstvem spojů ohledně expedice tisku. Podle této smlouvy byly povinné výtisky[62] distribuovány zdarma, za zbývající část musel vydavatel platit PNS částku, která byla odvozena od ceny jednoho čísla. Toto opatření bylo pro církev velmi nevýhodné a to hned z několika důvodů. Za prvé, na vydavatele časopisu byl vytvářen větší tlak ohledně včasného vycházení čísel než doposud. Jak již bylo řečeno dříve, vydavatel neměl kromě slovních a písemných urgencí zasílaných ÚCN, SÚC, popřípadě tiskárně žádnou možnost, jak ovlivnit pravidelnost v tisku svého časopisu. Nicméně podle rozhodnutí ÚCN byl vydavatel povinen zajistit dodávku nákladu každého čísla z tiskárny do Poštovního novinového úřadu (PNÚ) a nejméně 48 hodin předem upozornit PNS, že bude tiskárnou náklad dodán. To bylo ovšem ze strany vydavatele víceméně nemožné. Pro ilustraci uvádíme dopis J. Svatoně ze dne 29. ledna 1958: „Jak jsme telefonicky ohlásili soudruhu Slottymu a řediteli PNÚ soudruhu Fialovi, dodávají nám Pražské tiskárny, zákl. závod 01, Praha II., Václavská ulice časopis Český bratr a homiletickou přílohu Sbírku kázání v tak nepravidelných lhůtách, že jakékoli předkládání grafikonu a nahlašování termínu dodání podle výrobních disposic je mimo náš dosah působnosti.

Po výrobní stránce je časopis Český bratr a homiletická příloha Sbírka kázání na posledním místě a mimo plán. Nemáme možnost penalisovat tiskárnu, neboť nemáme právo uzavírat s tiskárnou hospodářskou smlouvu.

Při výrobě všech 10 čísel v roce 1957 nebyl v jediném případě dodržen termín dodávky PNS a to z důvodů výrobních (tiskárenských). (...) Upozorňujeme Vás tímto dopisem na tyto skutečnosti; sdělili jsme je již vícekráte svým nadřízeným orgánům, leč bezvýsledně.“[63]

Za druhé, při objednávání časopisu bylo nutné zaplatit předplatné poštovnímu doručovateli na celý rok dopředu, s čímž mělo mnoho čtenářů obtíže – předplatné se vybíralo koncem prosince. Jedním z důvodů zavedení distribuce PNS i u církevních časopisů byla možná snaha státního úřadu omezit dodávání časopisu i těm odběratelům, kteří za něj neplatili, to bylo časté a vznikaly tak redakci časopisu značné ztráty, právě prokázání ztrátovosti bylo jedním z důležitých argumentů pro zastavení časopisu. Ale především to byl způsob, jak poměrně rychle a efektivně snížit počet odběratelů.[64] Podle nového systému, pokud odběratel nebyl s to zaplatit celé předplatné v daném termínu, ztrácel své předplatné. V jednom z dopisů zaslaném kanceláři synodní rady se píše: „Včera u mne byl doručitel poštovní vybírati předplatné a to jak u časopisu Český bratr tak i u Kostnických Jisker. Protože to chtěl na celý rok najednou, nemohl jsem to proplatiti a tím jsem přestal býti odběratelem. Nevím proč toto se děje, ale jest to záměrné, aby podobné časopisy zanikly nedostatkem odběratelů. Jsem zvědav, zda i u druhých tiskovin se tak děje. Jest to smutné, že jako předseda kazatelské stanice v Sušici budu bez našich publikací vůbec. To samé se týká Kostnických jisker. Prosím můžete-li, zatelefonujte jim a omluvte mě. Před Vánocemi nemohu předplatné vyrovnati. Což nemohli jste se proti tomuto ohraditi? To jest ta slibovaná novinka v novinové službě? Není to záměrné? Prosím vyšetřete to a nenechte se poškozovati tím, že by se ušetřila práce poště. Tak ať to ponechají zase tak, jak to bylo a tím se ušetří na poště zbytečné síly pracovní.“[65]

Poukazem na „slibované novinky“ autor dopisu naráží na oběžník zaslaný redakcí Českého bratra všem seniorátním a farním úřadům ČCE a všem odběratelům Českého bratra. V tomto oběžníku se vysvětlují výhody nového systému, díky němuž se služba odběru časopisu zkvalitní. „Poštovní doručovatel, který až dosud Vám časopis pouze přinesl z pražské administrace, obstará nyní za Vás odeslání předplatného, doručení jednoho čísla i většího počtu výtisků, doobjednání chybějících čísel atd., což si musel každý odběratel dříve zaříditi v administraci časopisu sám.“[66] PNS tak získala z administrace časopisu kompletní adresář odběratelů Českého bratra (a všech ostatních církevních tiskovin).

Za třetí, přechod distribuce periodika na PNS byl pro vydavatele finanční zátěží, což v případě církevních tiskovin nebyla zanedbatelná záležitost vzhledem k tomu, že církevní časopisy nebyly státem nikdy dotovány a byly financovány výhradně z kapes předplatitelů, popřípadě z dodací církve (tedy opět členů církve). Ve finančním vyúčtování Českého bratra za rok 1955 je uveden návrh na snížení „neúměrně vysoké sazky odváděné PNS, která činí při prodejní ceně čísla 1,20 Kčs Kčs 0,50, to je více jak 40 %.“[67] Tímto se už tak finančně náročné vydávání časopisu dostalo do ztráty, na jejíž hranici se ostatně vždy pohybovalo, a to byl pro SÚC opět důvod ke snížení nákladu.

Křesťanská revue

Křesťanská revue byla založena roku 1927 J. L. Hromádkou a Emanuelem Rádlem, vycházela jednou měsíčně (mimo červenec a srpen) a cílovou skupinou byli zejména teologové a akademici. Křesťanskou revue redigoval do 15. 2. 1948 J. B. Souček, který ovšem odmítl zůstat i nadále ve vedení časopisu, a proto se vedení YMCY obrátilo na J. L. Hromádku. Ten se ujal redigování Křesťanské revue v březnu 1948, od roku 1954 přejal tuto funkci Amedeo Molnár. 

Do roku 1950 byla Křesťanská revue vydávána vydavatelským oddělením YMCY, v letech 1951–1953 Komenského evangelickou bohosloveckou fakultou (KEBF) a od roku 1954 až do roku 1991 Kostnickou jednotou. Roku 1952, v době vydávání Křesťanské revue KEBF, začala vycházet pod vedením J. L. Hromádky a R. Říčana teologická příloha, kam byly přesouvány články, které měly jistou akademickou odbornost, a tím byl samotný časopis „osvobozen“ od dlouhých teologických článků, které byly podle vyjádření mnohých „morem“ Křesťanské revue.

Křesťanská revue byla ze strany SÚC vnímána jako nejméně problémový evangelický časopis a to z několika důvodů. Zaprvé to byl fakt, že její řízení garantovala osoba J. L. Hromádky. Za druhé k tomu snad přispělo i to, že v letech 1951–1953 vydávala Křesťanskou revue KEBF[68] a za třetí to bylo čistě odborné zaměření periodika určeného převážně akademické obci. V roce 1953 to zpráva SÚC vyjadřuje slovy: „Má abstraktní theologický obsah, proti kterému nemáme námitek. Časopis ovlivňuje především Dr. J. L. Hromádka a Václav Velkoborský.“ Proti takovému tvrzení se ohrazuje Amedeo Molnár v dopise, který zaslal za redakci Křesťanské revue, a její vydavatelku KJ, na sbory ČCE.

„Podobně vás prosíme, abyste pomohli rozptylovat předsudek, že Křesťanská revue je „abstraktní“, „spekulativní“ a „theoretická“. Smíme, domníváme se, upozornit, že jako časopis evangelických vzdělanců přináší Křesťanská revue dost pohledů i do krásného písemnictví a věnuje velikou pozornost poesii.“93

Sama redakce Křesťanské revue charakterizuje svou činnost a obsah svého časopisu následovně:

„Křesťanská revue chce býti časopisem české evangelické inteligence. Slouží odpovědné konfrontaci křesťanské zvěsti se společenským, kulturním a církevním prostředím domácím a světovým, v němž žijeme. Pokouší se nově tlumočit biblické poselství modernímu člověku. Ptá se po významu a přítomném církevním dosahu reformačních tradic. Informuje o životě a myšlení křesťanů na celém světě a ve své theologické příloze přináší pravidelně referáty o nejvýznamnějších nových pracích bohosloveckých jak knižních tak časopiseckých. Křesťanská revue si přeje ukazovat vpřed, k cílové naději Kristovy církve, a osvobozovat evangelické svědectví od nezdravých zvyků a pohodlnosti.“[69]

I když měla Křesťanská revue nejmenší obtíže se SÚC, stále to neznamená, že unikla cenzurní kontrole. Podle vyprávění Jana Šimsy se nestávalo příliš často, že by SÚC nebo později ÚCN otištění konkrétních článků nepovolovalo – snad také proto, že to byly ponejvíce články odborně teologické, kterým zřízenci úřadu nerozuměli, ale především proto, že samotní redaktoři a členové redakční rady věděli velice dobře, co si mohou a co si nemohou dovolit, a sami články přispěvatelů cenzurovali, jednalo se tedy o jakousi autocenzuru. Bylo to ostatně v jejich vlastním zájmu, jelikož pokud cenzurní úřad shledal nějaké závady, bylo již zpravidla pozdě a celé číslo bylo pozastaveno. Ještě horší to bylo v případě, kdy úředník zodpovědný za cenzurování konkrétního čísla nechal závadný článek takzvaně „projít“. V takovém případě byl celý náklad daného čísla zabaven bez nároku na náhradu.[70] Z takových opatření měly redakce a vydavatelé církevních tiskovin pochopitelně strach a proto se snažili o vlastní cenzuru, aby k podobným incidentům nedocházelo. Cenzura se Křesťanské revue týkala zejména v pozdějších letech, kdy byly automaticky zamítány články autorů, kteří byli nějakým způsobem spojeni s Novou orientací.

Na Křesťanskou revue měl velký vliv a držel nad ní pomyslnou ochrannou ruku J. L. Hromádka, který měl výsadní postavení v rámci protestantských církví. Ve zprávách ze schůzí ÚAV NF či SÚC se poměrně často vyskytují zmínky o potřebné podpoře Hromádkovy teologie. V návrhu dalšího postupu SÚC „na domácí frontě“ je jako jeden z hlavních cílů uvedeno: „(...) získat většinu duchovních církve (a tím i laiků) pro Hromádkovu teologii a jeho postoj k současným úkolům křesťana v dnešním světě.“[71] Jeho roli při vydávání Křesťanské revue ukazuje i zpráva SÚC o stavu evangelických periodik z roku 1953:

„Časopis má u svých čtenářů dobré jméno a je se zájmem čten (na rozdíl od obdobné Náboženské revue CČS). Práce redakce je těžkopádná a časopis vychází velmi nepravidelně. Jako redaktoři fakticky působí děkan dr. J. L. Hromádka (je oficielním redaktorem), býv. sekretář YMCY vikář Velkoborský jako redaktor vlastní Křesťanské revue a prof. Komen. fakulty dr. Říčan jako redaktor Theologické přílohy. Vzhledem k osobě prof. Hromádky nebude t. č. možno nějaké změny podnikat, i když je jisto, že Velkoborský nemá kladný postoj k lidově demokratickému zřízení a že často úmyslně tendenčně přenášel obsah jednání s ÚCN do redakčního kruhu. Časopis je zaostřen na západní protestantský svět. Snažíme se, aby alespoň v přehledu literatury byly zastoupeny i knihy a časopisy z lidově demokratických zemí, aby nepřímo v čtenáři nevznikal dojem, že na Západě theolog. literatura rozkvétá a v lidových demokraciích je potlačena. V Křesťanské revue se často setkáváme se snahou být nad stranami, zaujmout zdánlivě neutrální postoj „s hlediska evangelia“ (ani Východ ani Západ nemají plnou pravdu). Při výběru přispívatelů je přehlíženo jejich politické smýšlení. Často by zde byla chuť k polemikám s vědeckým světovým názorem. Listy mají značné nedoplatky.“[72]

Vzhledem k tomu, že neexistuje archiv Křesťanské revue, nedochovaly se žádné dokumenty, z kterých by bylo možné zjistit, v jakém nákladu časopis vycházel. Víme pouze, že v roce 1953 vycházel nákladem 4 000 výtisků – teologická příloha 3 000. O rok později byl náklad 3 700 a roku 1955 z důsledku přechodu distribuce církevních tiskovin na PNS byl náklad snížen na 2 700 kusů. Důvodem tohoto snížení byla podle SÚC snaha o to, aby byly časopisy PNS předány bez schodků.

Závěr

Po roce 1948 byla pozastavena činnost velké většiny církevních novin a časopisů. Nejvíce tímto opatřením utrpěla církev římsko-katolická, která vydávala v českých zemích největší počet periodik. Malým církvím a náboženským společnostem, které měly pod 10 000 členů, byl zakázán vlastní církevní tisk úplně. Větší církve si mohly ponechat po jednom církevním časopisu.

Všechna církevní periodika byla cenzurována Státním úřadem pro věci církevní, tato funkce po roce 1953 přešla na Ústřední církevní nakladatelství, kterému byly dodávány všechny rukopisy článků, tematické programy tiskovin na daný kalendářní rok atd. k nahlédnutí. SÚC kontroloval jeho činnost a zasahoval pouze v případě závažnějších případů.

Evangelické církve měly v podstatě volnost v obsazování redaktorských míst ve svých časopisech, ovšem SÚC se snažil jejich výběr a hlavně jejich činnost zvenčí ovlivňovat. Obsahy tiskovin podléhaly cenzurnímu náhledu úředníků státní správy, kteří „závadné články“ zakázali, popřípadě je proškrtali. V této době již neexistovala praxe tzv. „bílých míst“, která byla běžná za první republiky; to znamená, že novinový text vyšel s prázdným (bílým) místem v místě, kde zasáhla cenzura. Na toto si dávali komunisté pozor, aby nebylo tak očividné, že texty cenzurují, a proto muselo být cenzurované místo nahrazeno. Problémem církevních časopisů (a periodického tisku obecně) nebyla pouze cenzura článků a jejich proškrtávání, ale hlavně jím byly postihy s ní spojené. Pokud úředník cenzurního úřadu nepostřehl včas závadnost konkrétního článku, hrozilo redakci zabavení celého čísla, což bylo častým jevem hlavně v prvních letech po únoru, a v případě časté „závadnosti“ v psaní jednotlivého časopisu riskoval vydavatel jeho úplnou zástavu. V neposlední řadě autoři článků a redakce samotná riskovali persekuci ze strany SÚC, který ‚vážné případy‘ předával k vyšetřování Státní bezpečnosti.

Za těchto okolností vznikla z pochopitelných důvodů atmosféra strachu, která vedla redakce časopisů a i samotné autory článků (pokud byli častými přispěvateli), k praktikování autocenzury. Redakce velice rychle pochopily, že jediným způsobem, jak si vydávání časopisu uchovat a zabránit přílišnému zasahování do věcí redakčních, je samostatně korigovat, co je možné otisknout a co ne. Tak se stávalo, že samotná redakce vracela články autorům s tím, že v takové podobě ho nelze otisknout s radou, jak jej přepsat. Popřípadě se rozhodla pro jeho úplné vypuštění. Tím docílila toho, že docházelo k co nejmenším zásahům ze strany SÚC a nezavdávala příčinu k rušení jediného církevního časopisu, který jim byl povolen.

V důsledku tíživé politické situace se redakce evangelických časopisů čím dál tím méně vyjadřovaly k politickému dění v tehdejším Československu; omezily se pouze na nejnutnější reakce, jako například zmínka o zaslání blahopřejného telegramu ke zvolení novému prezidentu republiky či článek k výročí úmrtí J. V. Stalina. V pozdějších letech (např. v roce 1954) se již neobjevují ani oslavné články k výročí Vítězného února. Počáteční budovatelské nadšení a rétorika byla vystřídána střízlivějším přístupem; časopisy se začaly orientovat čistě na církevní, náboženskou a teologickou tematiku. Velká pozornost byla věnována kázáním, biblickým rozborům a komentářům, článkům z církevních dějin, zprávám o dění v domácí církvi a podobným tématům.

[1] KAPLAN, K., Stát a církev v Československu v letech 1948-1953, (Doplněk: Brno, 1993), str. 20.

[2] KAPLAN, K., Stát a církev v Československu v letech 1948-1953, (Doplněk: Brno, 1993), str. 26 „NF rozhodla o ustavení církevních komisí ve svých krajských výborech a v ústředí. To však neodpovídalo původnímu Beranovu požadavku a záměru. Komunisté jeho námět zneužili pro své zájmy. Nevytvořili totiž komisi ze zástupců vlády a katolické hierarchie, nýbrž komisi NF, a to se zástupci všech církví.“

[3] Tamtéž, str. 37, „Představy příznivců spolupráce či soužití o této spolupráci a jejich požadavky vůči církvi příznivou základnu pro dohodu nevytvářely. Gottwald, který si stále přál dohodu, je vymezil takto: 1. S biskupy se musí opět jednat a říci jim: „Buď budete poslouchat vládu a dostanete to a to, když budete poslouchat Vatikán, tak nedostanete nic.“ 2. Uvnitř kléru diferencovat, abychom „postavili nízký klérus proti církevním knížatům“. 3. Perspektivně církev „neutralizovat a dostat ji do svých rukou tak, aby sloužila režimu“, docílit, „aby se s Vatikánem rozešli a stali se národní církví ... pryč od Říma a směrem k národní církvi“.

[4] Tamtéž, str. 122 „...těm se (nekatolickým církvím) navíc nabízela možnost z napjatého poměru

[5] Tamtéž, „B. Valeš připomíná, že nový zákon znamená velký zásah do dosavadního vývoje církve po stránce hospodářské. Církev byla po řadu let vychovávána k tomu, aby ‚stála na vlastních nohou‘, aby od státu nemusila nakonec chtíti po stránce finanční nic. Chystali jsme se církev připraviti spíše na odluku církve od státu. Domnívali jsme se, že nový stát půjde touto cestou. Vyhovovala by nám cesta, jakou zaujal maďarský státní režim pomalého odbourávání státních podpor. Bojíme se, že novým zákonem bude podlomena obětavost církve.“

[6] NA, fond KSČ-ÚV-02/3, sv. 8, a.j. 117, Schůze organizačního sekretariátu ÚV KSČ ze dne 20. 5. 1949: „Zvýšené úsilí je nutno věnovati také nekatolickým církvím, mezi nimi na prvém místě církvi československé. V ní máme vhodný nástroj, abychom splnili vytčený úkol. Od generální synody, která se konala v únoru, je vedení církve ve spolehlivých rukou.“

[7] ÚVA, fond 100/52, sv. 5, a.j. 34, Zpráva ze schůze s nekatolickými církvemi konané dne 16. 7. 1948: „Na podnět dr. Huba bylo jednáno o poměru evangelických církví, zejména českobratrské církve, slovenské luteránské a slovenské reformované k drobným sektám a denominacím. Zástupci všech těchto církví jednomyslně prohlásili, že s těmito denominacemi nepěstují žádné styky, mnohde jejich činnost jim překáží a že na nich nemají žádného zájmu. (Otázka drobných denominací je z politického hlediska důležitá proto, poněvadž se tu jedná o sekty, které jsou úzce organisačně spjaty se zahraničními americkými církvemi např. adventisté, babtisté [sic!], mormoni atd., což vyžaduje politické ostražitosti.)“ (gramatické chyby ponechány).

[8] NA, Státní úřad pro věci církevní (SÚC) 1949 – 1956, Inventář - Důvěrné (1058 N), str. 9.

[9] NA, fond ÚPV-B, sv. 144, a.j. 251/14, „Za účelem správného a úsporného hospodaření s papírem v mezích stanovených kontingentů a k zamezení plýtvání tímto důležitým předmětem vývozním,

[10] Tamtéž, str. 10. 20 Tamtéž, str. 12.

[11] KAPLAN, K., Československo v letech 1948-1953, 2. část Zakladatelské období komunistického režimu, (SPN: Praha, 1991), str. 36, „Komunistické instituce určovaly, co mají hromadné sdělovací prostředky psát a vysílat, i výklad informací poskytovaných občanům. Předsednictvo ÚV KSČ už 24. února 1948 zakázalo dovoz ‚reakčního‘ zahraničního tisku a samo nebo jeho instituce rozhodovalo o vzniku a zániku každého časopisu a novin, o jejich nákladu, obsahovém zaměření a o obsazení vedoucích funkcí v redakci. Tisk, rozhlas a tiskovou kancelář podřídilo stranické cenzuře, vykonávané tiskovým odborem ÚV KSČ. Jeho poslání vymezil 12. března 1948 Slánský: „Hlavním úkolem tiskového odboru je dodávat politické direktivy všemu tisku, dirigovat nejen stranický, ale i mimostranický tisk druhých stran a organizací“. Tiskový odbor dával obecně politické směrnice redakcím a kontroloval jejich plnění.“

[12] NA, ÚPV-B, sv. 1162, a.j. 1423, „Věc: Návrh vládního usnesení pro regulaci periodického tisku. Dopisem ze dne 1. 3. 1948 navrhuje ministerstvo informací, aby vláda uložila ministerstvu informací zrevidovat dosud udělená povolení k vydávání časopisů všeho druhu a učinit opatření, aby periodický tisk sloužil napříště, jako jeden z nejdůležitějších prostředků informace, výchovy, poučení a zábavy, potřebám československého lidově demokratického zřízení. (...) Změna naší vnitropolitické situace, vytvořená událostmi z druhé poloviny února t.r., si vyžaduje, aby naše veřejnost byla ve všech směrech vychovávána v duchu budovatelském a konstruktivním, jenž odpovídá programu vlády Národní fronty. V této výchově je tisk velmi důležitým nástrojem.

Vláda se usnáší na návrh ministra informací, opřený o jeho list z 1. 3. 48, že ukládá ministru informací, aby zrevidoval všechna dosud udělená povolení k vydávání časopisů všeho druhu na území Československé republiky, a učinil potřebná opatření celostátní povahy, aby periodický tisk sloužil napříště, jako jeden z nejdůležitějších prostředků informace, výchovy, poučení a zábavy.“

[13] NA, A ÚV KSČ, fond 02/3, svazek 4, a.j. 96.

[14] KAPLAN, K.- TOMÁŠEK, D., O cenzuře v Československu v letech 1945-1956, Sešity Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR, sv. 22, (ÚSD AV ČR: Praha, 1994), str. 13.

[15] NA, fond KSČ-ÚV-02/3, sv. 1, a.j. 52.

[16] KAPLAN, K. - TOMÁŠEK, D., O cenzuře v Československu v letech 1945-1956, Sešity Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR, sv. 22, (ÚSD AV ČR: Praha, 1994), str. 13.

[17] Zákon č. 184/1950 Sb., § 1 odst. 1.

[18] NA, fond KSČ-ÚV-100/1, sv. 196, a.j. 1229, Zpráva o činnosti tiskového odboru v týdnu od 21. XI.– 26. XI. 1949: „Došlo k chybám v tisku ‚Práce‘ ze dne 24. XI. a to v důležitých dokumentech. V telegramu soudruha Stalina soudruhu Zápotockému je citován telegram takto: Děkuji co neupřímněji (místo nejupřímněji). V karlovarské mutaci (24. XI.) se v článku o stranickém školení v karlovarské Tesle objevilo slovo ‚mučitel‘ namísto ‚učitel‘. Ve včerejší zprávě vlády (23. XI.) o rodinném právu se objevila věta: Všeobecná tendence k ochraně manželství…. se ztrácí (místo se zračí), čímž nebývá věta opačného smyslu. Vyšetření těchto podezřelých chyb, zvláště v telegramu soudruha Stalina, předalo vedení redakce ‚Práce‘ státní bezpečnosti. S naší strany bylo poukázáno i na nedostatečnou kontrolu materiálu se strany redakce a doporučeno, aby redakce zajistila zkontrolování všeho materiálu, než jde do rotačky.“

[19] NA, fond ÚPV, rok 1952-1953.

[20] KAPLAN, K. - TOMÁŠEK, D., O cenzuře v Československu v letech 1945-1956, Sešity Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR, sv. 22, (ÚSD AV ČR: Praha, 1994), str. 20: „Pozornost pracovníků tiskového dohledu byla v uplynulých obdobích zaměřována zvláštními pokyny ministra vnitra nebo III. oddělení ÚV KSČ tak, jak to vyžadovala situace. To znamená, že výklad pojmu ‚obecný zájem‘ záležel především na politické vyspělosti, všeobecných znalostech a schopnostech jednotlivých plnomocníků TD, což s sebou neslo různé negativní rysy…“

[21] KAPLAN, K. - VÁCHOVÁ, J., Studijní materiály výzkumného projektu Československo 19451967, Z denních zpráv Hlavní správy tiskového dohledu 1957-1967, část 1., (ÚSD AV ČR: Praha, 1995), str. 5.

[22] KAPLAN, K. - TOMÁŠEK, D., O cenzuře v Československu v letech 1945-1956, Sešity Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR, sv. 22, (ÚSD AV ČR: Praha, 1994), str. 16, „Cenzor pozastavil zveřejnění článků, publikací, pasáže textů divadelních a jiných kulturních a zábavních představení v případech, jestliže obsahovaly státní tajemství a hlavně pokud byly v rozporu s politickou linií a směrnicemi komunistické strany. Svá rozhodnutí oznamoval šéfredaktorovi, pořadateli, někdy i provozovateli pořadu. Ti byli povinni cenzurní rozhodnutí respektovat; pokud šlo o státní tajemství, tak bezvýhradně, pokud šlo o ‚politickou linii‘, existovala možnost dalšího vyjednávání.“, kurzíva vlastní 

[23] ÚVA, fond 100/52, sv. 5, a.j. 34.

[24] NA, fond KSČ-ÚV-02/3, sv. 8, a.j. 117.

[25] NA, fond SÚC, sv. 15, a.j. km 1/1454, Zpráva SÚC o činnosti ze dne 15. 9. 1953.

[26] Ústřední archiv ČCE, Z odpovědi J. Svatoně na dopis zaslaný synodní radě ČCE ThDr. K. Sítou: „Podle hospodářské smlouvy, kterou uzavřelo za nás Ústřední církevní nakladatelství, nedostáváme obtahy ve sloupcích, nýbrž jen ve zlomených stranách. Vyznačené chyby (mezi nimi i Vámi uváděný příklad) má opravit tiskárna a na provedení opravy má dohlédnout tiskárenský korektor. Redaktor tak činit nemůže. Děje se tak prý v zájmu zkrácení výrobní lhůty (která je 28 dní!). Nedohlédneli tiskárenský korektor, nebo přehlédne-li smysl (jako tomu bylo v případě Vámi uvedeném), není odvolání - leč celé číslo dát do stoupy a počkat dalších 28 dní na nové vytištění. Vina za chyby tímto systémem způsobené se ovšem uvalí na redaktora! (...) Nejhorší na tom je, že všechna tato nedopatření se snášejí na hlavu redaktora, ač jeho podíl při výrobě tiskoviny je zcela nepatrný.“

[27] Ústřední archiv ČCE, Např. dopis J. Svatoně ze dne 10. 3. 1955 zaslaný Pražským tiskárnám a ÚCN, ve kterém je popsáno, k jakým pochybením došlo při tisku únorového čísla časopisu Český bratr, a kritizována neúměrně dlouhá doba při jeho výrobě. V závěru je řečeno: „Pro závod takového vybavení jako jsou Pražské tiskárny nemůže být vytištění časopisu Český bratr s homiletickou přílohou problémem. Žádáme Vás, abyste se nad uvedenými fakty zamyslili; pro tiskaře a vedení tiskárny se zdají být skoro neuvěřitelná. A prosíme Vás, abyste nám laskavě vysvětlili, jak jsou taková „opomenutí“ při řádné organisaci práce vůbec možná.“

[28] NA, fond SÚC, sv. 17, a.j. km 25/1954, „...vládním usnesením ze dne 28. 9. 1953 je stanovena povinnost provádět distribuci periodických tiskovin prostřednictvím PNS. Tato povinnost se týká i círk. tisku, proto předkládá ÚCN návrh usnesení o zavedení PNS u círk. tisku periodického a to ode dne 1. 1. 1955.“ 42ÚVA, fond 100/52, sv. 8, a.j. 47, „S redaktorem Kostnických jisker projednána jeho spolupráce v redakční radě Věstníku nekatolického duchovenstva (Dr. V. G. Eiderna).“

[29] NA, fond KSČ-ÚV-100/24, sv. 47, a.j. 862, Zápis o poradě církevní šestky konané dne 30. 4. 1949 v bytě s. ministra Čepičky: „...je nutno systematickou kampaní odhalit a znemožnit Vatikán jakožto činitele mezinárodní politiky - nikoliv tedy nábožensky!“

[30] NA, fond SÚC, sv. 1, sg. 44, Důvěrný zpravodaj pro církevní redaktory č. 33 ze dne 6. 3. 1951.

[31] NA, fond KSČ-ÚV-100/1, sv. 196, a.j. 1229, Zpráva o činnosti tiskového oddělení od 20. do 26.

května 1946.

[32] NA, fond KSČ-ÚV-02/3, sv. 8, a.j. 117.

[33] Kostnické jiskry, č. 25 ze 17. června 1948, J. L. Hromádka: Církev na křižovatce věků.

[34] NA, fond KSČ-ÚV-02/3, sv. 60, a.j. 272.

[35] Tamtéž, Zpráva ze 144. schůze organizačního sekretariátu ÚV KSČ.

[36] Ústřední  archiv ČCE, Záznam o poradě svolané z podnětu sekretariátu Kostnické jednoty a děkana Komenského fakulty prof. J. L. Hromádky na úterý 4. května 1954 do Bratislavy, na níž byly projednány některé zásadní i technické otázky vydávání bulletinu evangelických církví v Československu. 51Tamtéž

[37] Ústřední archiv ČCE, Záznam o poradě svolané z podnětu sekretariátu Kostnické jednoty a děkana Komenského fakulty prof. J. L. Hromádky na úterý 4. května 1954 do Bratislavy, na níž byly projednány některé zásadní i technické otázky vydávání bulletinu evangelických církví v Československu. 53 NA, fond SÚC, sv. 112, rok 1954-1956, Situační zprávy z protestantských církví a perspektiva dalšího vývoje ze dne 15. 10. 1954.

[38] NA, fond SÚC, sv. 112, rok 1954-1956, Situační zprávy z protestantských církví a perspektiva dalšího vývoje ze dne 15.10.1954.

[39] Ústřední archiv ČCE, Dopis Kostnické jednoty zaslaný synodní radě ČCE dne 10. 2. 1948, podepsán tajemník Dr. L. Štastný a předseda K Lanštják.

[40] Ústřední archiv ČCE, Dopis předsedy ústředního výboru KJ K. P. Lanštjáka zaslaný dne 17. 1. 1948 synodní radě ČCE.

[41] NA, fond SÚC, sv. 112, inv. č. 132, Situační zprávy z protestantských církví a perspektiva dalšího postupu, ze dne 15.10.1953 - II. Současná politická situace v církvi:„b/ aparát synodní rady: (...) Novotný, jehož přitažení do synodní rady bylo zamýšleno jako kádrová posila, si svým netaktickým postupem nezískal důvěry, je isolován a není vhodnou osobou pro přenášení úkolů. Nejpositivněji se jeví Luděk Brož, který je velmi blízký Hromádkovi a má důvěru v církvi.“

[42] Ústřední archiv ČCE, Dopis Kostnické jednoty zaslaný synodní radě ČCE dne 24. 10. 1955, podepsán předseda J. B. Jeschke.

[43] Ústřední archiv ČCE, Dopis synodní rady ČCE redakci Kostnických jisker ze dne 31.1.1951: „Současně poukazujeme převodem na Váš šekový účet u Státní banky částku 100.000 Kčs, slovy: jednostotisíc korun čs., která je určena na propagaci a k rozšíření evangelického tisku. (...) Bratrsky prosíme o laskavou zprávu, jakým způsobem jste této částky použili, aby posloužila co nejvíce k roz-

[44] NA, fond SÚC, sv. 112, Zpráva o situaci v církvi z 15.10.1954 66Daný dopis se nedochoval.

[45] Ústřední archiv ČCE, Dopis J. L. Hromádky ministru státního úřadu pro věci církevní Dr. A. Čepičkovi, „Hovořili jsme mnohokráte mezi sebou o tom, jak daleko sahá volnost našich tištěných projevů. Leckdy jsme nečekaně a nepředvídaně zaraženi zásahem censury. Rozumíme dobře, že dnešní situace na nás ukládá povinnost moudré a obezřetné mluvy. Ale leckdy si myslíme, že naše slovo,

[46] ÚVA, fond 100/52, sv. 8, a.j. 47, Denní hlášení ze dne 22. 2. 1950: „Porada u s. Ing. Plíhala se s. Šretrovou o redakci Kostnických jisker /výměna odpovědného redaktora.“

[47] ÚVA, fond 100/52, sv. 16, a.j. 108, Zpráva Ing. Josefa Plíhala pro s. ministra ze dne 25. 2. 1950.

[48] Ústřední archiv ČCE, Výroční zpráva Kostnické jednoty za rok 1950.

[49] Tamtéž, „Ideová komise v loňském roce počala uskutečňovat politické školení všech denominací, ovšem za vydatné podpory Státního úřadu pro věci církevní. V roce 1950 prošlo tímto školením na 125 duchovních všech denominací. Školení je internátní, čtrnácti denní a přednášejí vždy vybraní odborníci. Všichni naši duchovní jsou s tímto školením velmi spokojeni.“

[50] NA, fond SÚC, sv. 5, a.j. km 1/1454, Zpráva o situaci v církevním tisku k 15. 9. 1953.

[51] Kostnické jiskry, č. 19 z 6. května 1948, Cyrilometodějství nebo husitství a bratrství?, str. 3, „Při vší úctě a vděčnosti k slovanským věrozvěstům nemůžeme nevidět, že návrat k cyrilometodějství byl by krokem zpátky. Pro životnost této ideje znamená její slovanský charakter jen velmi málo; nevyvažuje zdaleka klady světové reformace vůbec a zvláště pak české, jejíž rozhodný důraz na kolektiv, na lid (jako nositele slovem Božím vzníceného reformního úsilí, přestavby a dokonalé výstavby společnosti) byl jedinečně proklamovaný již jejími předchůdci. (...) Dnes však jde o velmi vážné, konkrétní a realistické úkoly lepšího sociálního pořádku, jehož jsou Slované předními nositeli! (To je smysl dnešní slovanské vzájemnosti.) A k tomuto boji o socialismus budeme my evangeličtí křesťané čerpat především z tradic husitských a bratrských.“

[52] NA, fond SÚC, sv. 15, a.j. km 1/1454, Zápis z 1.schůze kolegia u s. předsedy dne 6.1.1954.

[53] Ústřední archiv ČCE, Dopis tiskového odboru ministerstva informací a osvěty zaslaný synodní radě dne 20. 12. 1952.

[54] Ústřední archiv ČCE, Plán časopisu Český bratr na rok 1951.

[55] NA, fond SÚC, sv. 15, a.j. km 1/1454, Zpráva o situaci v církevním tisku ze dne 15. 9. 1953.

[56] Ústřední archiv ČCE, Dopis tiskového odboru MIO zaslaný synodní radě ČCE dne 30. 3. 1951.

[57] NA, fond SÚC, sv. 15, a.j. km 1/1454, Zpráva o tisku evangelických církví ze dne 22. 12. 1953. 81„Ty mne, Pane, při životu, v každou psotu ráčíš chovati, z mých nepřátel všech vzteklostí svou mocností vytrhovati, a když tvou milost věčnou znám, jisté skládám v tobě doufání, dílo své že vždy provedeš i přivedeš šťastně k skonání.“

[58] „3. Neboť nezanechá Pán svých milovníků, by dlouho trpěli zlost nešlechetníků, ale jejich žal a zemdlení v sílu promění.

4. Těm, kdož jsou pravého srdce, Pán spomáhá, kdož jsou nepravého, těch vždy zamítává, věrný jeho lid v svém pokoji pevně vždy stojí.“

[59] Ústřední archiv ČCE, Dopis J. Svatoně zaslaný SÚC dne 12. 1. 1954.

[60] Ústřední archiv ČCE, Dopis Pražské akciové tiskárny redakci Českého bratra ze dne 22. 6. 1948.

[61] Ústřední archiv ČCE, Dopis Pražské akciové tiskárny redakci Českého bratra ze dne 3. 7. 1948.

[62] Podle vyhlášky ministerstva informací a osvěty Úřední list č. 62/1950 musel každý vydavatel periodického tisku odevzdávat určitý počet povinných výtisků svého periodika; tyto pak byly rozesílány na určité úřady dle druhu časopisu.

[63] Ústřední archiv ČCE, Dopis synodní rady ČCE Poštovnímu novinovému úřadu ze dne 29. 1.

1958.

[64] NA, fond SÚC, sv. 17, a.j. km 25/1954, Zpráva o hospodářské situaci církevních časopisů k převzetí jejich distribuce PNS: „Bezpečně lze očekávat pokles nákladů časopisů, neboť mnozí předplatitelé nebudou mít pohotově peníze, a PNS jim nepočká; dalším důvodem poklesu nákladu bude jistě i zvýšení předplatného, které se u některých časopisů jeví nezbytným, má-li se zabránit subvencování časopisů ze státních prostředků.“ Podle statistik, jak redakce Českého bratra, tak PNS, klesl počet odběratelů roku 1956 oproti roku 1955 o 1 000.

[65] Ústřední archiv ČCE, Dopis zaslaný synodní radě ČCE dne 21.12.1955, podpis nečitelný.

[66] Ústřední archiv ČCE, Oběžník synodní rady ČCE ze dne 4.11.1954 .

[67] Ústřední archiv ČCE, Rozbor vlastních nákladů a příjmů časopisu za rok 1955.

[68] NA, fond SÚC, sv. 112, roky 1954–1956, Situační zprávy z protestantských církví a perspektiva dalšího vývoje ze dne 15. 10. 1954: „Na Komenského fakultě jsou dnes v úzké skupině kolem děkana Hromádky soustředěny nejkladnější živly v církvi (Jeschke, Bič, Říčan, Heller atd.), které sice dnes již mají na fakultě převahu, ale jejich vliv na vývoj událostí v církvi je třeba ještě podstatně posílit.“ 93 Ústřední archiv ČCE, Dopis A. Molnára napsaný za redakci Křesťanské revue a za ústředí KJ, není datován.

[69] Tamtéž.

[70] V roce 1950 prošel předběžnou cenzurou článek Jana Šimsy o politickém školení bohoslovců; poté bylo celé číslo zabaveno, ale původně chtěl SÚC celou Křesťanskou revue zastavit.

[71] NA, fond SÚC, sv. 112, Perspektivy dalšího postupu v církvi českobratrské evangelické, rok 1954.

[72] NA, fond SÚC, sv. 15, a.j. km 1/1454, Zpráva o tisku evangelických církví.