Prezidentské milosti pro evangelické faráře před Vánocemi 1951

Jaroslav Choděra – politický vězeň krátce po „Vítězném únoru 1948“

Jaroslav Choděra se narodil 3. července 1914 v Liptále u Vsetína v bývalé církevní škole. Oba jeho rodiče byli učitelé. Do obecné školy chodil v Liptále a v Prostějově, kam se rodina přestěhovala. Tam také od roku 1925 navštěvoval klasické gymnázium, kde v roce 1933 maturoval. Hned 30. června podal na synodní radu žádost, aby byl zapsán do seznamu bohoslovců: „...rozhodl jsem se po zralém uvážení studovati na Husově fakultě“.[1] Tak jako i v jiných případech, synodní rada požádala o jakési dobrozdání na Jaroslava od faráře a kurátora prostějovského sboru. Oba ještě odkázali synodní radu na faráře Jaroslava Kantorka z Moravské Ostravy, který znal Choděrovu rodinu z Liptálu. Všechny tři odpovědi vyzněly ve smyslu závěrečných slov dobrozdání faráře Kantorka: „...Nábožensky založená rodina to není... Kdo však vnikne do (Jaroslavovy) duše a přiblíží se jeho srdci? Já bych byl pro,“ (aby byl přijat ke studiu teologie). Na Husově fakultě studoval Jaroslav v letech 1933–1937.

Zachoval se dopis Blahoslava Hrubého z Paříže profesoru J. L. Hromádkovi, který byl psán někdy v prvé polovině roku 1937. Sám B. Hrubý v roce 1933 studoval teologii v Halle nad Sálou a vydatně psal do Křesťanské revue i do novin články o situaci v Německu, o nástupu Hitlera a postupující nacifikaci i mezi studenty. Nyní, koncem třicátých let, byl Blaho Hrubý mezinárodním sekretářem renomované Světové studentské asociace pro mír, svobodu a kulturu (Rassemblement mondial des etudiants pour la paix, la liberte et la culture), sídlícím v Paříži. V dopise Hromádkovi píše: „Kolega Choděra, který je nyní s delegací mládeže ve Španělsku, by velmi rád studoval po prázdninách v Německu. Chce si podat přes synodní radu žádost na Europ. Zentralstelle. Bylo by velice dobré, kdybychom měli někoho v Berlíně, kde je velmi dobrá fakulta vyznavačská. Nebyl by to jen osobní zisk pro Choděru neb jiného. Zároveň by mohl opatřovat materiál a různé informace z církevního boje a posílat je přes vyslanectví do Prahy. Tato služba je dnes velmi nalehavá a v Berlíně mi sami vyznavači říkali, že je nutné psát v novinách o jejich boji. Prosím Vás, pane profesore, abyste, uznáte-li věc za hodnou, doporučit synodní radě navrhnout kol. Choděru pro stipendium Zentralstelle.“[2] Jaroslav Choděra by tak navázal na kontakty, které měl v Německu Blahoslav Hrubý. Nebyly to kontakty pouze na členy Vyznávají církve, ale také na ilegální sociální demokraty. Byla by to nepochybně mise velmi nebezpečná, jenže Jaroslav stipendium neobdržel, do Německa nejel a dostudoval v Praze.

Hned po fakultě, po vykonané druhé státní zkoušce bohoslovecké, působil jako výpomocný kazatel ve sboru v Kralovicích u Plzně. Kde byl 20. března 1938 zvolen za vikáře, 3. dubna 1938 byl ordinován seniorem plzeňského seniorátu Ebenezerem Otterem a jako vikář byl potvrzen k 1. květnu. K dotazu synodní rady, zda povolit Jaroslavu Choděrovi praktickou zkoušku bohosloveckou, sděluje 10. října 1939 farář Korandova sboru v Plzni Karel Machotka po dohodě se seniorem E. Otterem: „Jako kazatel jest bratr J. Choděra dobře způsobilý k tomuto úkolu. Také v Kralovicích i jiných stanicích si jeho kazatelské schopnosti pochvalovali. Já sám jsem ho slyšel kázati při schůzi Jeronymovy jednoty v Plzni. Pokud vím, byl již za svého studia dosti veřejně činný a to ve straně národně sociální, takže asi odtud pochází jeho dobrá řečnická routina ... o mládež se nikdo nestaral, až bratr Choděra byl prvý, který ji svolal. V jednání s lidmi jest klidný a rozvážný, což přičítám také jeho činnosti v politické straně z dřívější doby. V Kralovicích se politicky neangažoval. Soudím, že jest dobře způsobilý k vedení farního úřadu a správě sboru.“[3] 19. října 1939 obdržel Jaroslav Dekret volitelnosti za faráře v ČCE: „Prohlašuje Vás tímto, podepsaná Synodní rada, volitelným za faráře  v ČCE s platností od 3. července 1940, kdy dovršíte 26. rok svého věku.“[4] Působení v Kralovicích ukončil 30. září 1942. Hned od 1. října nastoupil jako vikář do sboru ve Velimi, kde byl již od roku 1907 farářem jeho budoucí tchán, Jaroslav Řepa. Tento osvědčený církevní pracovník byl později ustaven ředitelem Sociálních ústavů naší církve v Myslibořicích a Sobotíně. S jeho dcerou Danicou se Jaroslav Choděra oženil 24. září 1943. Krátce po svatbě, 21. 11. 1943 se jim narodila dcera a jelikož to bylo hodně krátce, přestal být vikářem a po dva roky byl  zaměstnán jako administrativní pracovník ve sboru ČCE na Žižkově. Z období jeho působení ve Velimi a později na Žižkově se nezachovaly žádné písemné doklady.

Od počátku roku 1946 nastoupil J. Choděra jako vikář do nově ustaveného sboru ČCE v pohraničním a lázeňském městečku Jeseníku, na místě bývalého německého evangelického sboru. Instalován farářem byl 1. září 1947. Zachoval se dopis z 23. dubna 1948, který psal farář Choděra z Jeseníku studentu bohosloví Jaroslavu Ondrovi do Prahy. V dopise svého mladšího kolegu žádá, aby zprostředkoval setkání, místním Akčním výborem NF vysídleného člena jesenického sboru s prof. J. L. Hromádkou: „Velmi mně na tom záleží, aby prof. Hromádka vyslechl bratra Holuba, který byl vysídlen a dělají se mu potíže, aby se mohl slušně živit ve svém obuvnickém řemesle... nedopustil se ničeho, co by mohlo být důvodem k vysídlení a zbavení národní správy. Jde zde o osobní mstu a tak snad by prof. Hromádka zde mohl, jako člen Ústředního AV NF, nějak pomoci. Prosím Tě, požádej mým jménem Hromádku, aby se bratra Holuba ujal a aby se nezlobil, že mu přidělávám stále jen práci. Já bych rád nějak pomohl, ale zde to nejde. Sám jsem – jako funkcionář soc. dem. na indexu a mám co dělat, abych se neocitl v podobné situaci“.[5] Za pět měsíců se bratr farář ocitl v mnohem horší situaci, neboť byl zatčen, uvězněn a posléze obviněn jako iniciátor „...tajné protistátní organisace, jejímž cílem byla násilná změna lidově-demokratického zřízení.“[6] Takovéto obvinění bylo krátce po komunistickém puči v únoru 1948 velmi závažné a přímo životu nebezpečné.

Farář Choděra v dopisu kolegovi Ondrovi uvedl, že vedle farářské práce se politicky angažoval ve straně Sociálně demokratické a je dost možné, že – spolu se svými přáteli a soudruhy – nebyl nijak nadšen s právě  probíhajícími přípravami na sloučení s komunisty. Toto sloučení bylo avizováno již 17. dubna a došlo k němu 27. června 1948. Pouhá jedna třetina členů sociální demokracie přešla ke komunistům, zbývající dvě třetiny se rázem staly „největšími nepřáteli pokroku“. Mnozí z nich začali plnit věznice, mezi nimi, zhruba za osm měsíců po únorovém puči a přesně za čtyři měsíce po sloučení, byl 27. října 1948 zatčen i evangelický farář z Jeseníku Jaroslav Choděra a jeho pět přátel. Jeho manželka zůstala sama se dvěma malými dětmi, s pětiletou dcerou a ročním synkem. Všem nastaly těžké časy. Nejtěžší ovšem vězněnému faráři Jaroslavu Choděrovi.

V době osmiměsíční vazby byli obžalovaní v rukou StB, nejprve v Jeseníku a potom i v Ostravě. Bylo to období hrubého porušování zákonnosti v celé zemi. Krutého zacházení při výsleších nebyl ušetřen ani farář Choděra, ani jeho spolu uvěznění přátelé.

Jeden z nich, Ferdinand Kopa, v pozdějším podání Generální prokuratuře popisuje, jak bylo s obviněnými při výsleších zacházeno: „StB v Jeseníku i Ostravě použila proti Jaroslavu Choděrovi, PhMr. Rudolfu Pěčkovi, mně a částečně i proti Jindřichu Kuboňovi při výsleších nezákonných metod, kterých za okupace používalo pouze gestapo. Zatím, co u Jindřicha Kuboně se spokojili pouze s fackami, já jsem již kromě facek byl bit takovým způsobem, že jsem měl celou zadní část zcela černou a později jsem byl uvázán na tyč a dva členové StB v Ostravě mne mlátili holemi po chodidlech. Když po delší době viděli, že bych to pravděpodobně nevydržel, sňali mě na chvíli, abych nabral nových sil a potom mlácení pokračovalo, až jsem dostal srdeční záchvat. Teprve potom mě nechali na pokoji, ale hrozili mi při odchodu na celu, že si ještě pro mě přijdou v noci a že použijí nějakého elektrického přístroje. V noci také skutečně přišli, probudili mě, ale výhružku již nesplnili a se smíchem odešli... Výslech PhMr. Rudolfa Pěčka byl prováděn tak tvrdým způsobem, že komě tělesného zhmoždění byla mu gumovým obuškem poškozena ledvina a že po dalších výsleších se rozhodl pádem na hranu stolu ukončiti další vyšetřování i konec svému životu. Po ošetření v nemocnici bylo další šetření vedeno pod pohrůžkou dalšího bití, nebudou-li výpovědi v souladu s přáním StB.“[7]

Zřejmě nejhorším způsobem zacházeli vyšetřovatelé s Jaroslavem Choděrou, který byl označován za vedoucího neexistující ilegální skupiny. Ten byl přímo sadisticky mučen. „Hned po svém zatčení, dne 26. října 1948, když byl odveden do kanceláře StB v Jeseníku, se musel zout a kleknout na židli. Dva členové StB ho drželi a druzí dva jej tloukli holemi po chodidlech tak, že se potom nemohl postavit na nohy. Po krátké přestávce byl nucen v předklonu se rychle otáčet a když upadl, proto, že pro bolesti v nohách se nemohl udržet a proto nemohl vyhovět rozkazům ‚vyšetřujících orgánů‘, vrhli se na něho a tloukli ho tak silně, že začal krvácet z úst a přirození. Pak mu přečetli nějaký protokol, v němž se měl přiznat, že má v bytě nějakou vysílačku a dále větší množství zbraní a letáky. Podrobnosti si nepamatuje, protože nebyl po vytrpěných mukách při plném vědomí. Pak ho převezli s ostatními spolu zatčenými do Ostravy. Po cestě mu bylo stále vyhrožováno, že bude znovu bit a že se již živ nevrátí. V Ostravě došlo k dalšímu bití, v krutostech vynikal zvláště jeden estébák, kterému říkali Josef. Ten mu plival do tváře, kopal do něho, když ležel na zemi a mučil ho tím způsobem, že mu dával nějaká dřívka mezi prsty na rukou a stahoval mu pak prsty nějakým hadrem. To už ani nevnímal a při tom byl stále ještě bit nějakým klackem – říkali tomu bejčák. Bolest byla tak silná, že upadl do bezvědomí a když se z bezvědomí probral – polévali ho studenou vodou – začalo bití znova. Musel mít napřažené ruce a tloukli ho holemi po rukách, až mu ruce úplně otekly a krvácely.“

Cílem všeho tohoto násilí bylo, aby zmučení podepisovali protokoly, v nichž by se přiznali k těm nejhorším zločinům, aby odsouhlasili i nejabsurdnější, i ta úplně vymyšlená obvinění, aby stejně jako později souzení a odsouzení vysocí straničtí funkcionáři na sebe žalovali a sami sebe odsoudili.

Hlavní přelíčení se konalo u brněnského oddělení Státního soudu v Praze, až po osmi měsících vazby, 17. a 27. června 1949. Z rozsudku vysvítá, že  trestní oznámení na protistátní skupinu, v jejímž čele měl stát právě farář Choděra a kterou dále tvořili PhMr. Rudolf Pěček, lekárník, Jindřich Kuboň, úředník, Ferdinand Kopa, náměstek přednosty ONV, Ludmila Kopečková, úřednice ONV, všichni v Jeseníku, podala Marie Jochanová, šestá obviněná. Prokurátor i předseda senátu Státního soudu považovali za prokázaný skutkový děj to, co vypovídala právě ona, přesto, že všichni ostatní všechna obvinění z protistátní činnosti, která při vyšetřování přiznali, později u soudu popírali. Jaroslav Choděra byl označen za původce a iniciátora trestné činnosti všech šesti obžalovaných. Byl obviněn, že ve svém bytě na faře založil tajnou protistátní organizaci, že „...obžalovaní se spolčili, když založili illegální organizaci spolehlivých členů a funkcionářů soc. dem. strany, zúčastňovali se schůzek a jednali o přípravách pro případný převrat.“[8] Na jedné z těch tajných schůzek byl prý skládán slib věrnosti a podepisovalo se písemné vyhotovení toho slibu. Na další se mělo hovořit o rozšiřování letáků, které „...budou dodány ve výcvikových kursech, pořádaných illegálním ústředím soc. dem. strany v Praze. Rovněž se kladl důraz na podávání zpráv, podle kterých by se postupovalo, až dojde k převratu.“[9] Další schůzky se měl zúčastnit „...nějaký Angličan, jehož vývody byly překládány do češtiny a podle něhož byl západ ochoten pomoci illegálním skupinám za tím účelem, aby se převrat uskutečnil.“[10] Navíc si obvinění měli ve své jesenické protistátní skupině rozdělovat pistole a kulomety a také měli navštěvovat výcvikový tábor někde v Doubravčicích u Úval. V odůvodnění rozsudku faráře Choděry je též uvedeno, že z jeho dopisů přátelům čiší nenávist proti lidově-demokratickému zřízení, takže jeho zločin spočíval také v tom, že: „Z úsilí odpovědných orgánů o zvýšení dodávek zemědělců a plnění kontingentů si dělal posměch, ačkoliv byl určen, aby prováděl kontrolu, jak jsou kontingenty odváděny... také se posměšně a zlomyslně vyjadřoval o milici.“14

A tak evangelického faráře a sociálního demokrata, odsoudila zločinná komunistická mašinerie v čele s předsedou senátu Karlem Trudákem: „...podle § 2 odst. 1. zákona na ochranu republiky č. 50/23 Sb., za použití § 55, trest. zákona, do těžkého žaláře v trvání 4 (čtyř let), zostřeného a doplněného jedním tvrdým ložem ¼ letně a k peněžitému trestu 10.000,- Kčs, v případě nedobytnosti, dalšího jednoho měsíce těžkého žaláře.“15 PhMr. Rudolf Pěček a Jindřich Kuboň byli odsouzeni do těžkého žaláře v trvání dvou roků a k peněžitým trestům. Ferdinand Kopa a Ludmila Kopečková byli odsouzeni do těžkého žaláře v trvání jednoho roku. Všechno to protivenství svým udáním způsobila Marie Jochanová, která byla odsouzena též. Dostala osm měsíců těžkého žaláře, zostřeného dvěma tvrdými loži. Všichni obžalovaní byli rovněž odsouzeni k náhradě nákladů trestního řízení.

Když hodně předběhneme, můžeme konstatovat, že po šestnácti letech proběhlo rehabilitační řízení. Nejprve u Krajského soudu v Ostravě dne 9. září 1965 podal krajský prokurátor návrh na obnovu trestního řízení ve prospěch obžalovaných z roku 1949. Tentýž soud při jednání v hlavním líčení dne 7. října 1965 uznal, že žalobkyně Marie Jochanová byla v roce 1949 i před tím psychiatrem léčená schizofrenička, mající halucinace, že je to nervově nemocná žena, která trpící psychoneurozou a chorobně si vymýšlí. Při soudu se ukázalo, že její naprosto nespolehlivé svědectví proti nevinným lidem zneužila StB. „Z těchto příčin proto Krajský soud zprostil všechny obžalované obžaloby a to z důvodu § 226 lit. a) lit. b) tr.ř. Zproštění je důvodné, jelikož nebylo prokázáno, že by vůbec se staly skutky, pro které jsou obžalovaní stíháni, tj. že by založili tajnou protistátní organizaci za tím cílem, že by opatřovali zbraně a střelivo ...a dále zproštění je i z toho důvodu, že některé skutky nejsou trestným činem, jako kupř. ...letáky nebo schůzka v bytě Jaroslava Choděry.“[11] Jak již bylo řečeno, Ferdinand Kopa, spolu s Choděrou zatčený, vězněný, mučený i odsouzený, podal v říjnu Generální prokuratuře informaci o rehabilitaci a hlavně stížnost na to, jak s nimi tehdy vyšetřovatelé StB, prokurátoři a soudci zacházeli. V obsáhlém, čtyřstránkovém podání píše: „Oznamuji Vám, že usnesením Krajského soudu v Ostravě čj. Nt 116/65 ze dne 9. září byla povolena obnova trestního řízení a rozsudkem Krajského soudu v Ostravě čj. L T 011/65 ze dne 7. října 1965 byl jsem spolu s ostatními obžalovanými zproštěn obžaloby... Tímto zprošťujícím rozsudkem byla nám dána morální satisfakce...“[12] Hlavně však si F. Kopa za sebe a za všechny spoluobžalované stěžuje Generálnímu prokurátorovi na zrůdné, gestapácké metody vyšetřovatelů StB, které jmenuje a žádá jejich potrestání. „Věřím, že tak, jako jste nám pomohl svým objektivním stanoviskem k morální satisfakci, že nám pomůžete i v tom, aby došlo k spravedlivému potrestání těch, kdo se proti nám tak těžce provinili. Nejde zde o nějakou mstu, ale o spravedlnost, která je a musí být základem každého státu. Tito lidé, kteří dosud zastávají významné funkce buď u Veřejné bezpečnosti nebo ve veřejném životě, jsou stálým nebezpečím pro náš stát, neboť používali pro své osobní cíle fašistických metod, které jsou našemu národu cizí (sic). Nepochybuji, že objektivní zjištění všech okolností a jmen všech osob, které v této špinavé hře spolupůsobily, nemůže býti pro generální prokuraturu, která má své vyšetřovatele a všechny možnosti k úplnému objasnění tohoto případu, žádným těžkým problémem.“[13] Zda Generální prokuratura podnikla v roce 1965 v této záležitosti nějaká šetření, však není známo.

Vraťme se nyní zpět a pohleďme, pokud nám dokumenty dovolí, na doprovodné dění v církvi, případně ve společnosti. Tři týdny před Choděrovým zatčením referuje synodní senior J. Křenek v zasedání SR o návštěvě zástupců sboru v Jeseníku s farářem. Jednání na SR se týkalo majetku německé evangelické církve, oprav kostela v Jeseníku a půjčky na čtyři domky v kazatelských stanicích, které sloužily k bohoslužebným účelům. SR usnesla zapůjčit sboru v Jeseníku max. 50. 000,- Kčs na zaplacení 10% části domků, které měly býti kazatelským stanicím přiděleny, což se později uskutečnilo.[14] Informaci o Choděrově zatčení bere synodní rada na vědomí při svém jednání na schůzi začátkem listopadu.[15] V prosinci se synodní rada usnáší, že ve věci zatčeného faráře Jaroslava Choděry bude dopsáno ministrovi spravedlnosti a zároveň ministrovi SÚC Dr. Alexeji Čepičkovi.[16] Velmi pravděpodobně byl takový dopis sepsán a odeslán, ale přes všechno úsilí se jej zatím nikde nepodařilo objevit. Na začátku  února 1949 však Čepička poskytl audienci oběma nejvyšším představitelům ČCE.[17] Když o tom na zasedání synodní rady referovali, uvedli jako 1. bod jednání s ministrem – případ J. Choděry a teprve potom, jako 2. bod – otázku návrhu zákona o církvích a platech duchovních.[18]

V NA jsou uloženy osobní fondy představitelů tehdejší komunistické moci. Někdy se podaří dohledat doklady intervencí prof. J. L. Hromádky za vězněné bratry. On mohl, jako člen Ústředního akčního výboru NF a prosovětský mírový aktivista, soukromně i služebně komunikovat s řadou státních i stranických činitelů, minimálně se Z. Fierlingerem a A. Čepičkou. Nepochybně bylo těch intervencí víc, než se dnes dá dohledat. Hromádka také využíval příležitosti při setkání s mocnými komunistického vedení, aby orodoval za „létající třísky káceného lesa (světa) svobody a demokracie“.

Jedním z dokladů intervence ve prospěch uvězněných farářů je zápis o rozmluvě náměstka ing. J. Plíhala s prof. J. L. Hromádkou při jeho návštěvě v SÚC, 12. ledna 1950. Plíhal v informaci ministrovi Čepičkovi sděluje: „...Hromádka Tě  znovu prosí, abys neztratil ze zřetele případ vězněných Choděry a Ryšavého“.[19]

Další dokument je osobní, rukou psaný dopis Čepičkovi ze dne 6. 12. 1950. Mimo jiné v něm J. L. Hromádka píše: „...dovoluji si Vás poznovu poprosit, abyste – je-li to vůbec možno – ulehčil trest českobratrského faráře Jaroslava Choděry. Jeho žena, paní Danica Choděrová, ho navštívila 4. prosince v Plzni na Borech a našla ho ve značné duševní depresi, plynoucí ze špatného zdravotního stavu. Trpí akutním rheumatickým zánětem rukou a je nápadně hubený. O něm i o vikáři J. Ryšavém jsem s Vámi, pane ministře, mluvil osobně 7. října v audienci, kterou jste mi poskytl na ministerstvu spravedlnosti. S prosbou, abyste mi neměl za zlé stálé obtěžování a s upřímnými pozdravy – zůstávám Vám oddaný J. L. Hromádka.“[20] Neměli bychom ani přeceňovat, ani nedoceňovat tyto a jistě i další Hromádkovy intervence za trpící bratry. Domnívám se, že pokud někdo z těch komunistických prominentů na Hromádkovu přímluvu dal, udělal to nikoli z pohnutek milosrdenství, ale proto, aby si Hromádku ještě více zavázal. Jestli Hromádkovy přímluvy vůbec něco zmohly, ukázalo se až za rok.

Když jsem podle dostupných podkladů sestavoval seznam vězněných farářů ČCE, všiml jsem si, že tři z nich – Choděra, Ryšavý a Dittrich – byli z vězení propuštěni ve stejný den, totiž 21. prosince 1951. Při návštěvě Archivu kanceláře prezidenta republiky (AKPR) mi byl vyhledán a předložen jedenáctistránkový spis, který skutečně pojednává o udělení presidentské milosti – Jaroslavu Choděrovi, Jaroslavu Ryšavému a připojen je slovenský evangelický farář a. v. Pavel Škrinár. Dokument začíná informací pro pana prezidenta republiky k návrhu na udělení milosti ve třech trestních případech, s datem 18.12., vypracovanou 1. odb. KPR. a pokračuje: „Tajné. Návrh ministra spravedlnosti JUDra Štefana Raise na prominutí zbytku trestu Jaroslavu Choděrovi, Františku (!?!) Ryšavému a prominutí trestu Pavlu Škrinárovi,“ zakončen je prosbou o jeho schválení. Je tam datum, 18. 12. 1951 a podpis ministra. Na konci je krasopisně, rukou prezidentovou připsáno: „Schvaluji tyto návrhy. V Praze dne 19. prosince 1951 Gottwald“ [21]

Již 20. prosince byli jmenovaní bratři svezeni do pankrácké věznice a hned další den byli propuštěni. Spolu s nimi i bratr farář Bohumil Dittrich. Jak jednoduché!

Na Vánoce byli doma. Je to zvláštní, radostně i hořce překvapivé, že k udělení milosti koncem toho roku 1951, uprostřed komunistického teroru, vůbec došlo.[22]

Jak se stalo, že s těmito třemi byl 21. prosince propuštěn i farář Dittrich, zatčený více než před rokem v Chomutově a až dosud úmorně vyslýchaný horlivými vyšetřovaleli StB v Litoměřicích, ozřejmuje dopis ministra spravedlnosti Štefana Raise, poslaný hned první pracovní den nového roku 1952 náměstkovi předsedy vlády Zdeňku Fierlingerovi. Je to vlastně služební zpráva, odpověď na Fierlingerův dopis ze dne 12. listopadu 1951,[23] s tajným sdělením, že ti dva evangeličtí faráři (a ještě jeden slovenský) o nichž nepochybně Fierlinger Raisovi psal, dostali od prezidenta milost pod podmínkou, že se Choděra do tří roků a Ryšavý do pěti roků nedopustí žádného úmyslného tresného činu. Dále Rais píše: „Pokud se týká případu faráře Dittricha z Chomutova Ti oznamuji, že J. B. Dittrich byl zatčen 1. září 1950 pro podezření z protistátní činnosti. Tato trestná činnost nebyla však Dittrichovi prokázána a proto státní prokurátor v Praze trestní stíhání proti Dittrichovi, za souhlasu generální prokuratury zastavil. Se soudružským pozdravem ...atd.“[24]

Jak je výše uvedeno, případ faráře Bohumila Dittricha je zpracováván a bude uveřejněn v příští publikaci Cesta církve.

Nechci nechat bez povšimnutí ani případ slovenského faráře od Myjavy, otce čtyř dětí, Pavla Škrinára, který byl uznán vinným rozsudkem státního soudu, oddělení Bratislava ze dne 14. února 1951, přečinem pobuřování proti republice. Obvinění stálo za to: „Dne 25. září 1949 při kázání v kostele v Bukovci, zmínil se též o zákoně o hmotném zabezpečení církví a v této souvislosti poznamenal: Dosud nás platili věřící křesťané, nyní nás budou platit nevěřící pohané.“[25] Výměr trestu – šest měsíců odnětí svobody a peněžitý trest 10 000 Kčs, případně další trest odnětí svobody, jeden měsíc. Odsouzení bylo nepodmíněné. Kolik jen stejně absurdních, nebo ještě absurdnějších obvinění nebylo prominuto!

Státní správa nepovolovala, aby se faráři propuštění z vězení vraceli na svá dřívější působiště. Jaroslava Choděru již 3. února 1952, za souhlasu KNV v Praze, zvolilo staršovstvo filiálního sboru v Modřanech za vikáře a SR jej se zpětnou účiností potvrdila od 15. ledna 1952. Ve službě sboru v Modřanech setrval až do své rezignace na místo duchovního v říjnu 1954.[26] Zůstal bydlet v Praze, jeden čas dokonce v pokojíku Husova domu v Jungmannově ulici. V civilním zaměstnání pracoval v Geologickém průzkumu, potom též v n.p. Středočeská zřídla v Konstantinových lázních a Bílině, u průzkumných vrtů.

Jak víme, byl Jaroslav Choděra v roce 1965 byl rehabilitován. V té souvislosti podal žádost o odškodnění za vazbu a trest odnětí svobody. Kancelář SR v prosinci 1965 posílá Ministerstvu spravedlnosti vyžádaný podklad (jaký plat měl farář Choděra před zatčením), aby mohli odpovědně stanovit výši ušlého výdělku.[27] Trochu finančně odškodnit snad šlo, kdo ale odškodní všechno to další a horší, co napáchala zpupnost, násilí a zloba nedemokratického režimu na faráři Jaroslavu Choděrovi, který zemřel 3. října 1980 ve věku šedesáti šesti let. Díky Bohu za jeho život. Čest jeho památce!

Jaroslav Ryšavý – druhý politický vězeň mezi evangelickými faráři

Máme-li se pokusit zmapovat pohnuté životní osudy tohoto našeho milého bratra, zdaleka nejsme odkázáni pouze na to, co nám odhalují archivy. Můžeme si o tom s Jaroslavem Ryšavým popovídat v jeho útulném českobudějovickém bytě, ve vile primáře Jana Příbrského v ulici Boženy Němcové. Tam se spolu se svou ženou Stanislavou, rozenou Součkovou z Velimi, slavnou operní a koncertní pěvkyní, přestěhovali z Prahy na podzim  roku 1961. Zde, v harmonickém manželství, žili 36 let. Po všechna ta léta věnovali oba, svůj čas, svou lásku a své nadání, divadelní scéně jihočeské metropole. V roce 1997 bratr Jaroslav ovdověl. Má sice na blízku ve městě rodiny dětí s vnoučaty, přátele, divadlo i evangelický sbor, ale když jsem ho v červenci v roce 2008 navštívil, bylo znát, že se mu stále stýská. Kdykoli jsem ho oslovil „bratře faráři“, opravil mě, že byl vždy „jen vikář“.

Tak tedy, vikář Jaroslav Ryšavý se narodil 18. ledna 1923 v Bratislavě. Jeho otec František, který pocházel z přísného evangelického rodu Ryšavých v Miroslavi, se s matkou Leopoldinou seznámil v Hodoníně, kde byl úředníkem Živnobanky. Po otevření filiálky v Bratislavě se manželé přestěhovali tam. V lednu 1923 se jim narodil syn Jaroslav, o dva roky později syn Mirek. Po slovenské obecné škole přešel Jaroslav na gymnázium a tam ho zaujala osobnost Alberta Schweitzera – teologa, hudebníka a lékaře. Jaroslavovi se stal vzorem, a proto šel v roce 1942 studovat na bratislavskou evangelickou bohosloveckou fakultu. Tam byl členem univerzitního kroužku studentů kolem profesora Pišúta, který měl po válce úzké a bratrské styky s obdobným kroužkem kolem profesora UK v Praze J. B. Čapka. V roce 1945 skládal Jaroslav první státnice ještě v Bratislavě a v témže roce přestoupil na Husovu fakultu do Prahy, kterou dokončil v roce 1947. Vedle studia se zúčastňoval společenského a kulturního života. Od mládí byla jeho zájmem též hudba a divadelní režie.

V menze evangelické fakulty, v Husově domě v Jungmannově ulici, se seznámil s pozdější slavnou operní pěvkyní Stanislavou Součkovou, evangeličkou z Velimi. Ta byla v Praze již celkem dosti známou. V roce 1946 absolvovala konzervatoř a po té studovala hudební obor na Akademii múzických umění. Zpívala hlavně v kostelích, na odpoledních nešporách. Jaroslav si Stanislavu zamiloval, když ji slyšel zpívat v Rudolfinu. Od jara 1947 spolu chodili a 18. ledna 1948, právě když bylo ženichovi pětadvacet let, měli ve velimském kostele svatbu. 

Po složení druhé státnice na Husově fakultě jej 6. září 1948 synodní rada prohlásila volitelným za vikáře a on se ucházel o své prvé místo ve sboru u Klimenta. Aby se představil, sepsal Jaroslav své curriculum vitae. Bude se sice leccos opakovat, ale z pera autora  to je takové autentičtější. Mě překvapuje  mnohostrannost Jaroslavových aktivit v dobách jeho studií:

„Od roku 1942/43 jsem byl řádným posluchačem Evangelické bohoslovecké fakulty, kde jsem absolvoval šest semestrů a kde jsem složil úvodní zkoušku bohosloveckou a první státnici filosoficko theologickou s prospěchem výborným. Po osvobození v roce 1945 jsem přestoupil na Husovu fakultu v Praze; zde jsem složil v červnu 1947 druhou státnici s prospěchem dobrým. V Bratislavě jsem pracoval ve spolcích evangelické mládeže, především ve sdružení Dr. M. Lúčanského a ve vysokoškolském Kruhu Kuznányho. V letech 1944 a 1945 jsem byl členem ústředního výboru Sväzu evanjelíckej mládeže v Bratislavě ve funkci kulturního referenta a za nepřítomnosti Jána Štrbu jsem spolu s J. Jurášem zastával funkci tajemníka Svazu. – Byl jsem třikrát vedoucím v letoviskách evangelické mládeže.

V Bratislavě jsem byl v roce 1945 odveden a od té doby mám studijní odklad. Mimo studijní a církevní zájmy byla mým koníčkem činnost kulturní. Ve funkci kulturního referenta jsem pracoval v různých spolcích středoškolských. Pokud jsem prožíval silnou theologickou skepsi, nechtěl jsem vstoupit do církevní služby jako duchovní a pomýšlel jsem na jiné zaměstnání. Proto jsem přijal po dokončení studia  místo kulturního zpravodaje u Národných novín (pražské redakce). Zde jsem byl do konce ledna 1948. Když Národnie noviny zrušily pražskou redakci, nereflektoval jsem na další služby, protože jsem přijal nabídku prof. Novotného, abych pracoval ve Svazu nedělních škol. Od 1. 2. až do 1. 7. 1948 jsem zde pracoval. Dne 18. ledna 1948 jsem se oženil se Stanislavou Součkovou.

Můj studijní zájem se soustředil především na obor filozofie náboženství (zásluhou prof. dr. Št. Osuského). Z tohoto oboru se připravuji na rigorozní zkoušky a pracuji na dizertační práci Krize křesťanstva.“33

Jako vikář u Klimenta Jaroslav nastoupil 1. října 1948. Šťastným manželům, kteří se přestěhovali na faru do Klimentské, se 21. listopadu, téměř jako dárek k maminčiným pětadvacetinám, narodila dcera Hanička. Krátce na to byl Jaroslav zatčen. V rozhovoru pro Mladou Frontu DNES z 2. února 2008 na otázku redaktora Petra Kubáta, proč ho zavřeli, Jaroslav odpovídá: „Předcházela tomu jedna událost. V listopadu se nám narodila první dcera Hana. Manželka byla zrovna v nemocnici, když u nás zazvonil jeden můj známý z dětství Živodar Tvarožek z Bratislavy. Uvítal jsem ho s radostí, ale on mi jen řekl: Ty nič nevieš? A já, že nevím. Jediné, co mi prozradil, bylo, že se vrací z Německa s určitým posláním. Měl jsem tehdy plnou hlavu dcerky. Ani jsem moc nevnímal, co mi vlastně říká. Nechal jsem ho u sebe na faře přespat. Druhý den ráno odešel. Když byly malé Haničce dva měsíce, 31. ledna 1949, vtrhli k nám estébáci. Zatímco manželka kojila, začali prohledávat celý byt a nakonec mně odvedli. Až během vyšetřování jsem se dozvěděl, že tím, že jsem u sebe nechal přespat Tvarožka, jsem se stal součástí největší slovenské protistátní skupiny. Velký proces nesl název Tvarožek a spol. Tvarožek unesl československé letadlo  do Mnichova a vrátil se s posláním  vytvořit na Slovensku ilegální síť. Soud mi vyměřil šest let za špionáž. Ale to byl nejmenší trest v celém procesu. Padly tam tehdy i tři tresty smrti. Později mi v rámci rehabilitací v roce 1968 rozsudek změnili na neoznámení trestných činů.“

Jaroslav Ryšavý prošel několika československými věznicemi. Po zadržení byl několik dní v Praze na „čtyřce“ v Bartolomějské ulici. Potom jej převezli do Bratislavy, kde se v létě konal soud. Další věznicí byl Leopoldov. Na ten vzpomíná poměrně rád: „Na rozdíl od českých věznic se v Leopoldově tehdy ještě pravidelně v neděli konaly 33Ústřední archiv ČCE, osobní spis Jaroslava Ryšavého

evangelické a katolické bohoslužby. To bylo něco neuvěřitelného. Farář, který tam chodil, byl můj starší spolužák z teologické fakulty, díky němu jsem mohl vzkazovat rodičům do Bratislavy i manželce. Z Leopoldova mám zajímavou historku. Jednou přivezli nového vězně, který tam seděl opuštěný, tak jsem si k němu přisedl a on mi začal vyprávět svůj příběh. Vypadlo z něj, že je to bývalý plukovník Státní bezpečnosti, který zatýkal Husáka. Na podzim 1949 nás odvezli do jáchymovských dolů. Byla tam spousta vzdělaných a zajímavých lidí. V Jáchymově jsem byl asi třičtvrtě roku. Pak mě eskortovali do Plzně na Bory. To byl snad nejtvrdší kriminál, který jsem zažil. Denně tam přivezli ze závodů Škoda několik vagonů odpadu. Vyložit jeden vagon bylo hrozné, často jsem měl ruce samou krev. Byla to nesnesitelná a namáhava práce. Navíc tam pracovali i drsní bachaři. Naštěstí to netrvalo dlouho a převezli mě do Valdic u Jičína. Tam nás jen shromáždili a po pár týdnech převezli zpět do Leopoldova, kde jsem se naučil vyrábět košíky a oplétat demižony. To už byla celkem příjemná práce.“[28]

Zdá se, že podmínky ve vězení pro Jaroslava Ryšavého byly mnohem snesitelnější, než to, co zažíval v kriminále ve stejné době Jaroslav Choděra. Bylo to dáno jistě i tím, že bratr Ryšavý nebyl nucen přiznávat skutky, které nespáchal. Z dokumentů, které se nacházejí v jeho osobním spise v archivu na SR se dozvídáme, že po jeho zatčení, synodní senior Josef Křenek, pod tlakem Ministerstva školství, věd a umění, poslal 30. března dopis předsedovi kárného výboru ČCE:[29] „Podle zprávy presidia ministerstva (...) bylo u státního soudu v Bratislavě zavedeno trestního řízení proti Jaroslavu Ryšavému (...) pro zločin velezrady. Vzhledem k tomu je třeba zahájiti kárné řízení proti tomuto vikáři (...) Pro tíži provinění je třeba zároveň (...) také rozhodnouti o jeho suspensi. Pro nalehavost věci svolejte kárný výbor bez prodlení, aby rozhodl s největším urychlením. Znovu připomínáme, že tato věc se nesmí odkládati.“36

Kárný výbor zasedal 12. května a zavedl proti Jaroslavu Ryšavému kárné vyšetřování. Jelikož však: „Kárnému výboru není známo, jakého skutku se obviněný dopustil, neboť státní soud v Bratislavě na dotaz v tomto směru nedal odpovědi. Samotný fakt však, že je pro podezření z uvedeného zločinu ve vazbě, je nepochybným důvodem k tomu, aby bylo proti němu zavedeno kárné vyšetřování, neboť takto vzniká proti němu podezření, že nedbá zevního i vnitřního prospěchu a pokoje církve a že se dopouští takových činů, které by mohly býti církvi na škodu anebo její cti a vážnosti na újmu. Také uvrhnul na sebe podezření, že se nechová ve svém soukromém životě v souhlasu s požadavky evangelické slušnosti a počestnosti, dále že podniká něco, co by mohlo způsobiti církvi škodlivé pohoršení. Proto bylo proti němu zavedeno kárné vyšetřování. 

K prozatímní suspensi kárný výbor důvodů neviděl, neboť v neznalosti skutkových okolností  nemohl posoudit, zda jde o zvlášť hrubý poklesek, jaký má na mysli odstavec prvý § 35 kár.ř.  Přerušení kárného řízení je odůvodněno citovaným paragrafem. Proti usnesení o zavedení kárného vyšetřování není opravného prostředku.

     V Praze dne 12. května 1949                                        předseda kárného výboru“

V předchozím příběhu faráře Choděry jsou uvedeny doklady o intervencích děkana fakulty J. L. Hromádky za oba vězněné Jaroslavy.[30] V osobním spisu Jaroslava Ryšavého jsou dopisy, které Hromádku přímo žádají, aby podnikl záchranné kroky. Jedním z nich je starostlivý dopis Jaroslavova otce Františka z Bratislavy, psaný koncem července 1949. Jsou tam též dva dopisy od Josefa Jadrníčka, přes celou válku seniora brněnského seniorátu, který byl v té době krátce v důchodu a žil v Miroslavi. Ten dopis z 5. srpna velmi dobře ilustruje tehdejší situaci i náladu. Cituji ho celý:

„Milý bratře.

Víš jistě, že klimentský vikář Jaroslav Ryšavý byl v Bratislavě odsouzen na šest let a k pokutě 10 000 Kčs. Je to náš synovec a jménem jeho rodičů i svým Tě prosím, možno-li, abys v příhodnou chvíli se za něho na vlivných místech přimluvil, aby mu část trestu byla prominuta. Zapletl se do společnosti těch, kteří pracovali proti nynější vládě. Aktivně se jejich práce neúčastnil. V době, kdy se radoval z narození dcery a kdy paní byla ještě v nemocnici, navštívil ho přítel Tvarožek z Bratislavy a pověděl mu, co podniká. Jaro to neoznámil na SNB. Podle obžaloby je mu přičítáno asi více, že to snad schválil apod. Obžalovaných bylo 29. Z nich tři byli odsouzeni k smrti, mezi nimi i vzpomenutý Tvarožek. Nevlastní bratr hrubovrbeckého faráře[31] – rodák miroslavský – dostal 12 let vězení a 30 000 Kčs pokuty. To na ni padne jeho bratislavská kavárna.

Z Bratislavy byl po vynesení rozsudku Jaro převezen do trestnice v Leopoldově a odtud v posledních dnech na práce do Ostrova u Karlových Varů. Pravděpodobně je tam s ním i br. Choděra, protože Jara žádal, aby jeho paní sdělili, že o povolení návštěvy se musí písemně žádat. Zatím ještě nevíme, co dělají, ale pracují na čerstvém vzduchu. Také ještě nesdělil, jak často je dovoleno mu psát a zda se mu smí posílat balíčky na přilepšenou.

Obhájce Jaroslavův podal odvolání k Nejvyššímu soudu v Brně a má naději na snížení trestu i před zlidovělým senátem. Kdyby zjistil, že se mýlí, je hotov odvolání před přelíčením odvolat.

Máš známosti a styky s pány ministry. Uvaž, prosím, zda by se nechalo pro Jaru něco udělat a bude-li Ti to možné, udělej to. Když bys potřeboval přesnější informace, než Ti mohu poslat já, napiš si o ně Jarslavovu otci: Fr. Ryšavý, prokurista banky v Bratislavě 4, Javorinská č.845

Srdečně Tě i Tvé pozdravuje Tvůj Jos. Jadrníček“[32]

J. L. Hromádka využíval svého postavení a za bratry Choděru, Ryšavého a Dittricha se nepochybně a jistě ne jen jednou přimlouval. Ukázalo se, že jeho přímluvy a možná, že nejen jeho, přinesly ovoce. Potvrzuje to svou vzpomínkou sám bratr Jaroslav: „Za mým osvobozením stála samozřejmě má drahá manželka, která měla spoustu známých. Když jsem měl odsezenou polovičku trestu, tak se naskytla právní možnost, že by mě mohli pustit. Poprosila svého známého J. L. Hromádku, protestantského filozofa a teologického interpreta marxismu, který napsal dopis Klementu Gottwaldovi, aby mi udělil milost. A tu milost jsem nakonec dostal. Pak jsem se šel Hromádkovi osobně poděkovat.“[33]

Pokud psal Hromádka v roce 1950 přímo Gottwaldovi, pak se ten dopis nepodařilo dosud nalézt. Jisté je to, že osobní dopis psal Hromádka 6. prosince 1949 Čepičkovi.[34] V něm píše hlavně o faráři Choděrovi a zmiňuje se také o vikáři Ryšavém. Pak ovšem ještě víc než rok trvalo vyřízení milosti. Aby bylo vidět, jak aparát ministerstva spravedlnosti v součinosti s prezidentskou kanceláří  takový návrh na milost připravily, cituji z něho celou část, která se týkala vikáře Jaroslava Ryšavého:

„Návrh ministra spravedlnosti JUDra Štefana Raise na prominutí zbytku trestu

Jaroslavu Ryšavému 8. prosince 1951

Předmět žádosti – Prominutí zbytku trestu

Jméno a život – Jaroslav Ryšavý, narozený dne 18. ledna 1923 v Bratislavě, ženatý, evangelický duchovní, posledně bytem v Praze, nyní v trestní vazbě, nemajetný, předtím zachovalý.

Výrok o vině – Byl uznán vinným rozsudkem státního soudu, oddělení Bratislava ze dne 11. června 1949 zločinem vyzvědačství. V říjnu 1948 uprchl illegálně Živodar Tvarožek do Frankfurtu n. M., kde se dal do služeb cizí zpravodajské organisace. Koncem listopadu 1948 vrátil se po vyškolení cizí zpravodajskou službou na území republiky jako agent s úkoly a hned navštívil v Praze odsouzeného, kterému sdělil, že má za úkol vybudovat na Slovensku zpravodajskou síť, která bude pracovat pro zpravodajskou organizaci cizí moci. Ryšavý sjednal Tvarožkovi schůzku s Dr. Dušanem Slávikem, kterého si Tvarožek již předem vybral za jednoho z hlavních spolupracovníků. Na této schůzce se Dr. Slávik a Tvarožek dohodli na spolupráci. Odsouzený sjednal dále schůzku s Boženou Hlouškovou, od níž Tvarožek dostal písemný materiál z Národní banky. Odsouzený tedy věděl o úkolech Živodara Tvarožka na Slovensku, s jeho činností souhlasil a zapojil se do ní shora uvedeným způsobem.

Výměr trestu – Šest roků odnětí svobody a peněžitý trest 10.000,- Kčs. Vyslovena byla ztráta čestných práv občanských na pět let a konfiskace 1/10 jmění. Při výměře trestu polehčovalo částečné faktické doznání, zachovalost a ohled na nevinnou rodinu; nepřitěžovalo nic. Do trestu byla mu započtena vazba od 31. ledna 1949, trest mu končí 31. ledna 1955.

Tímtéž rozsudkem byly odsouzeny další 23 osoby pro trestné činy velezrady, vyzvědačství a jiné trestné činy proti státu k trestům na svobodě  od osmi do osmnácti let a tři z nich k trestu absolutnímu.

Obsah žádosti – Po dobu výkonu trestu měl dosti příležitosti uvědomit si dosah svého činu a dnes se dovede dívat na skutečnosti jiným pohledem. Svůj poměr k požadavkům socialistické společnosti osvědčil ve výkonu trestu prací a v posledních měsících byl jeho pracovní výkon na 130-150%. Je si své viny vědom a svého činu lituje. Slibuje, že na svobodě svou prací a celým svým životem se postaví do služeb míru a do služeb lidu.

Výsledky šetření – Státní prokurátor doporučil udělení milosti a sdělil, že Státní úřad pro věci církevní a ministerstvo národní bezpečnosti se vyjádřily, že jsou dány podmínky pro udělení milosti. Státní soud i nejvyšší soud v souhlase s návrhem generálního prokurátora doporučují udělení milosti.

Návrh ministra – Prominutí zbytku trestu na svobodě i peněžitého trestu, jakož i vedlejšího trestu ztráty čestných práv občanských pod podmínkou, že se do pěti let ode dne rozhodnutí nedopustí úmyslného trestného činu. Odsouzený dopustil se závažného trestného činu proti státu, leč v úvaze, že před tím žil řádným životem a že dosud odpykaná část trestu měla na jeho převýchovu vliv do té míry, že poznal pravdu, jak sám ve své žádosti uvádí, mám za to, že jsou dány předpoklady, že se odsouzený na svobodě zapojí do řad pokrokových duchovních. Přihlížím proto v souhlase s doporučujícím dobrozdáním udělení milosti pod podmínkou shora uvedenou.“[35]

Jinak nemilosrdný prezident tento návrh schválil 19. prosince 1951. Dva Jaroslavové a Bobeš Dittrich byli propuštěni 21. prosince, stále ještě krvavého roku 1951.

Nechme opět promluvit bratra Ryšavého: „Brzy po návratu jsem se na přání tehdejší moci vrátil do duchovenské služby. Mně se po pravdě pracovat jako duchovní už moc nechtělo, neboť jsem tušil, že by mě režim asi začal využívat. Nicméně jsem chvíli byl ve střešovickém evangelickém sboru.[36] Po krátkém čase jsem však najednou dostal rozkaz narukovat do armády. Byl jsem u pluku nejstarší voják, protože mi bylo třicet let.“[37]

Když byl Jaroslav na vojně, v roce 1953 se Ryšavým narodil syn: „Pavlík se narodil 4. února 1953. Vojín Jaroslav Ryšavý sloužil vlasti a znovu nesměl být u prvních úsměvů a krůčků svého dítěte. Zato maminka si svou roli tentokrát vychutnávala. Existenční ohrožení přece jen už pominulo, ku pomoci byly obě babičky. A kolem vždycky byli přátelé, s nimiž se na okolní nepřízně snáze zapomínalo. Především to byl karlínský kolega, skvělý šansoniér Rudolf Pellar s manželkou Lubou. Ti byli vždycky nejblíž. V téže době přišel velký karlínský úspěch (manželky Stanislavy Součkové). Divadlo se odvážilo sáhnout po operetní klasice a publikum bouřilo nadšením ... Hervého Mam´zelle Nitouche v roce 1953 režíroval Oldřich Nový, který do všech svých režií vnášel noblesu. Ta ostatně tehdy ke Karlínu patřila. Bylo to největší divadlo, proletáři všech zemí se tu nespojovali a společenská tvář zachovávala předválečnou úroveň. Hodně sem chodívali studenti. Pro třicetiletou Stanislavu hlavní role Denisy znamenala rozšíření „svého“ publika; nejen na koncerty či hudební nešpory se chodilo ‚na Součkovou‘, ale i do Karlína.“[38]

Po návratu z vojny již bratr Jaroslav do duchovenské služby nenastoupil.[39] Sehnal si místo účetního, ale brzy byl shledán kádrově nevyhovujícím. Potom pracoval jako skladový dělník. Podle jeho slov mu to nevadilo, byl šťastný, že mohl být s rodinou. Stále ho přitahovalo kulturní prostředí, především divadlo. Prostřednictvím své manželky, stále slavnější umělkyně, byl často v kontaktu s herci. Shodou okolností se mu podařilo v roce 1955 režírovat Dvořákovu operu Rusalku. Když bylo v roce 1961 paní Stanislavě Součkové nabídnuto angažmá v českobudějovické opeře, přestěhovala se celá rodina do jižních Čech, kde jim v  roce 1966 přibyla do rodiny dcera Daniela. Nakonec i Jaroslav získal angažmá v divadle, nejprve jako lektor opery, posléze i jako režisér. V Českých Budějovicích byl i literárně činný. Než odešel v roce 1983 do důchodu, režíroval okolo třiceti her a vedle toho ještě spolupracoval s lidovou školou umění. Když byl nedávno dotázán, jaké poselství by vzkázal lidem, svému publiku a svým čtenářům, odpověděl tento citlivý člověk bez váhání:

„Když se dívám kolem sebe a vidím ten strašný svět, tak zjišťuji, že jediná záchrana naší planety je v tom, aby se vlády chopil ženský princip. Tisíciletá nadvláda  mužů se osvědčila jako špatná a vedla jen k samým válkám. Plně se ztotožňuji s filozofií Milana Machovce, který věřil v ženský princip. I já doufám, že ženy jednou vše změní. Snad se zase vrátí nějaká Libuši podobná vládkyně.“[40]

[1] Ústřední archiv ČCE, Osobní spis Jaroslava Choděry

[2] Pozůstalost J. L. Hromádky, prozatímní uložení – krabice 41

[3] Ústřední archiv ČCE

[4] Tamtéž

[5] Pozůstalost J. L. Hromádky, prozatimní označení uložení – krabice 41

[6] NA, Státní prokuratura, soudní spis J. Choděry, Or II b 59/49

[7] Podání Generální prokuratuře, říjen 1965, archiv rodiny Choděrovy 10Tamtéž

[8] NA, Státní prokuratura, soudní spis J. Choděry

[9] Tamtéž

[10] Tamtéž 14 Tamtéž 15Tamtéž

[11] Rozsudek Krajského soudu v Ostravě, 1 T 011/65, písemnost rodiny Choděrovy

[12] Podání Generální prokuratuře, říjen 1965, archiv rodiny Choděrovy

[13] Tamtéž

[14] SR, 22 kniha zápisů jednání z 5. 10. 1948, bod 17  a  z 23. 11. 1948, bod 39

[15] SR, 22 kniha zápisů jednání z 9. 11. 1948,  bod 87

[16] Tamtéž, zápis jednání ze 14. 12. 1948, bod 46

[17] Během druhé poloviny roku 1948 a v roce1949 probíhala závažná jednáni o postavení církví ve společnosti po únoru 48, kontroverzní jednání o Nových církevních zákonech, provázená masivní represí, převážnč proti římsko-katolické církvi.

[18] Ústřední archiv ČCE, 22 kniha zápisů z jednání z 8. 2. 1949, bod 5

[19] NA – fond SÚC, karton 29, inv.č. 96,  dokument datován 16.1.1950

[20] NA – fond Čepička, sv.16 a.j. 108

[21] AKPR, spis T 5969/51

[22] K. Gottwald  byl velmi skoupý v udělování milostí i těm, kteří byli odsouzeni k trestu smrti. Během jeho neslavné presidentské kariery bylo pro politické trestné činy popraveno 189 lidí, mezi nimi již zmíněná dr. Milada Horáková. Ještě i za jeho nástupce bylo pro politické trestné činy popraveno 47 lidí (podle Otakar Liška, Vykonané tresty smrti..., ÚDV  2006, str. 205)

[23] Tento dopis se nepodařilo ve fondu Ministerstva spravednosti dohledat

[24] NA, fond předsdnictva vlády, Čj.3/52-Kn., Praha 2.ledna 1952

[25] Archiv KPR,  spis  T 5969/51

[26] Ústřední archiv ČCE, Osobní spis Jaroslava Choděry

[27] Tamtéž

[28] MF DNES, 2. února 2008

[29] Kárný výbor byl orgán církve, zřízovaný podle Kárného řádu, aby v případě potřeby vedl vyšetřování zvláště hrubých přestupků církevních činitelů, případně je suspendoval z funkcí 36Ústřední archiv ČCE, osobní spis J. Ryšavého

[30] NA, fond SÚC, karton 29, inv.č.96, z 16.1.1950 a fond Čepička, sv.16 aj 108

[31] Farářem v Hrubé Vrbce byl tehdy Jan Amos Dvořáček, jeho odsouzený nevlastní bratr Jaroslav z

Bratislavy

[32] Ústřední archiv ČCE, osobní spis Jar. Ryšavého

[33] MF DNES, 2. 2. 2008

[34] NA – fond Čepička, sv.16a.j. 108

[35] Archiv KPR

[36] Ústřední archiv ČCE, povolací listina vikáře J. Ryšavého s datem 27. ledna 1952

[37] MF DNES, 2. 2. 2008

[38] Dagmar Blümlová: Stanislava Součková – život operní pěvkyně, Pelhřimov 2001, str. 45

[39] Ústřední archiv ČCE, rezignační dopis Jaroslava Ryšavého synodní radě s datem 1. září 1954

[40] MF DNES, 2. 2. 2008