Zpráva synodního kurátora o jednáních o osnově zákona, kterým měly býti hospodářsky zabezpečeny církve

Pro zasedání X. synodu, které se konalo v únoru 1950, vypracoval synodní kurátor Českobratrské církve evangelické Antonín Boháč zprávu o průběhu jednání o tzv. církevních zákonech v letech 1948–1949. Tato zpráva je nejpodrobnějším a nejosobnějším shrnujícím dokumentem vztahujícím se k této záležitosti z církevní provenience. Zpráva je uložena v materiálech příslušného synodu v Ústředním archívu Českobratrské církve evangelické v Praze.
Mimo tento dokument je možno k záležitosti najít celou řadu dokumentů. Za prvé se jedná o materiály tzv. církevní šestky, vydané v ediční řadě pod názvem Církevní komise ÚV KSČ – jinak je možno najít tyto zápisy v Národním archivu např. ve fondu ÚV KSČ, části Gottwald. Tyto archiválie doplňují zasedání předsednictva ÚV KSČ, které postup církevní šestky schvalovala (fond Předsednictvo 1945–54). Další cenné materiály k tématu z Národního archivu je možno nalézt v materiálech církevní komise ve fondu Ústředního akčního výboru národní fronty a částečně také ve fondu Státního úřadu pro věci církevní.
Z církevní provenience doplňuje jednání o církevních zákonech mezi státem a Českobratrskou církví evangelickou zmíněný Ústřední archiv ČCE. Zde se nacházejí věci k tématu především ve fondu synodní rady, v zápisech ze zasedání synodní rady z let 1948–49 a v dodatcích k fondu synodní rady.

V květnu r. 1948 byla vyzvána synodní rada sekretariátem církevní komise Ústředního akčního výboru Národní fronty (ÚAVNF), aby vyslala sama své zástupce, znalce finančních a hospodářských věcí k jednání o církevních záležitostech. Bylo to pozvání ke schůzi zástupců nekatolických církví s předsednictvem církevní komise ÚAVNF. Schůze se konala 10. května 1948 a účastnili se jí zástupci církve naší, československé, pravoslavné a náboženských obcí židovských. Za naši církev byl synodní radou delegován synodní kurátor br. dr. Boháč, člen synodní rady br. A. Pokorný a tajemník synodní rady br.

Štítky
Dokument
Cesta církve II

Odsun Němců 1945 – 1946 – 1947

Konec války zastihl bratra ThDr. Rudolfa Říčana na bohuslavické faře, kde byl farářem od 1. 8. 1935 a zároveň byl docentem bohoslovecké fakulty v Praze. Pod dojmem toho, jaké násilnosti páchali vítězní Češi hned v prvých dnech po válce na poražených Němcích, posílá již 26. května 1945 dopis ministru spravedlnosti Jaroslavu Stránskému. Uvádí, že se naděje důvěry a otevřeně píše to, co by psal svému strýci Lánymu , na jehož pohřbu Stránský mluvil. „...Křivdy, které se nám staly počínajíc Mnichovem, naše národní utrpení za války – to vše nám zjednalo určitou mravní kvalifikaci... Ale mnohé věci, které se nyní u nás dějí, zatěžují naše svědomí a hrozí nás o tuto kvalifikaci připravit. Jde o vlnu surovosti...
Jeví se v tom, že naše ulice klasifikuje minimum lidského soucitu, kterým jsme povinni člověku, až i to pouhé podání vody umírajícímu Němci, jako zavržení hodné přátelství k nepříteli...
Šest let jsme volali k Bohu o spravedlnost od nepřítele a vyslyšel nás. Potrestal jej před našima očima. Prosím Vás, pracujte k tomu, aby nikdo neměl dnes či zítra právo volat k Bohu, aby trestal nás pro surovost naši. Posmělte svým slovem ty, kdo jsou zastrašeni rozvášněním, aby se odvážili mírnit své okolí.“

Konec války zastihl bratra ThDr. Rudolfa Říčana na bohuslavické faře, kde byl farářem od 1. 8. 1935 a zároveň byl docentem bohoslovecké fakulty v Praze. Pod dojmem toho, jaké násilnosti páchali vítězní Češi hned v prvých dnech po válce na poražených Němcích, posílá již 26.

Štítky
Dokument
Cesta církve II

Ještě nezapomenuto

Darja Kocábová
Psycholožka a psychoterapeutka Darja Kocábová, kolegy uznávaná odbornice, leč kádrováky zneuznaná, byla též milovanou manželkou a paní farářovou. Na všech „cestách necestách“ doprovázela svého manžela „Fredu“, zprvu evangelického faráře, později odborného topiče a znovu (ještě krátce před listopadem 1989), faráře u Salvátora.
V roce 2004 vydala v evangelickém nakladatelství Kalich útlou, leč pozoruhodnou knížku Třikrát a dost. Pro názvy jednotlivých kapitol, jak sama uvádí, „úmyslně volila podstatná jména slovesná vidu nedokonavého“: Ohrožování, Setkávání, Míjení, Přibližování, Cestování, Vzpomínání, Přemítání, Snění, Chvění, Probouzení. Je jich deset a mělo jich být jedenáct. Tu jedenáctou, kterou lze nazvat Nezapomínání, nakonec nepřipojila k vydání své knihy, ale určila ji do této naší publikace. Jsme Darje Kocábové vděčni, neboť její „Nezapomínání“ je místy zahanbující sondou do tehdejších poměrů života naší církve i společnosti. Na co sestra Darja ještě nezapomněla, zavzpomínejme spolu s ní – a rovněž nezapomínejme!

Jako spořádaná středoškolská studentka ze středostavovské rodiny jsem vnímala svět jakoby složený z normálních slušných lidí a těch druhých, kteří nedodržují zákony a pohybují se za – pro mne neviditelnými – hranicemi světa kriminálního, do něhož moje rodina a já nepatříme. Ty hranice se začaly rozostřovat po osmačtyřicátém roce, zejména po procesech s Miladou Horákovou a s tzv. protistátním centrem (Slánským a spol.). Nemohla jsem jaksi přijít na kloub tomu, co se vlastně děje a velice mne to zneklidňovalo.

Štítky
Vzpomínka
Cesta církve II

Vzpomínky na evangelické brigády

Jan Blahoslav Šourek
Tyto vzpomínky, jednoho z nejzasloužilejších organizátorů a vedoucích evangelických lesnich brigád od padesátých do osmdesátých let minulého století, Bláži Šourka, jsou nejucelenějším textem o brigádách který máme v komisi, díky rodině Šourkových, k dispozici. S nepatrnými úpravami jej otiskujeme již v této publikaci. Již po dva roky přicházejí na naši výzvu příspěvky od jednotlivých brigádníků. Máme v plánu do některé další publikace tyto příspěvky a dokumenty z archivů zpracovat a vydat o brigádách jakousi monografii.
Blážovy vzpomínky jsou o to cennější, že je sepisoval na nemocničním lůžku ve Vsetíně na přelomu roků 1987–1988. Jan Blahoslav Šourek byl věrným služebníkem Pána v Západočeském seniorátě, nejprve v Mariánských Lázních jako seniorátní vikář a později jako farář v Nejdku u Karlových Var, nakonec v Horním sboru na Vsetíně. Pán života i smrti, jeho Pán, jej do odpočinutí svého lidu povolal ještě než ta zima 1987–1988 skončila. Jsme za milého našeho „kulta“, za radostného „votroka“, za Blážovu poslední práci a svědectví, Pánu Bohu z celého srdce vděčni.

Byl jsem před rokem v únoru vyzván Martou Kačerovou, abych napsal něco o brigádách, neboť pamětníci mizí a řada věcí není nikde zaznamenána. Jsa odkázán na lůžko v nemocnici a rozvažuje, že už nejsem žádný mladík a že můj život je vyměřen, sepíšu aspoň některé věci. Tradice brigád vznikla na půdě YMCA. Brzy po válce začala do Jeseníků jezdit prof. Božena Komárková a spolu s ní řada studentů.

Štítky
Vzpomínka
Cesta církve II

Evangelický tisk v padesátých letech

Petra du Toit
Tato práce má za cíl zmapovat způsob fungování církevního tisku v rozmezí let 1948 až 1956. Časové ohraničení bylo dáno částečným uvolněním politické situace jako reakce na XX. sjezd KSSS v roce 1956 a jistou snahou ze strany komunistické strany o revizi církevní politiky.
První část se týká obecných skutečností spojených s vydáváním periodického tisku, se zaměřením na tisk církevní, a mechanismu jeho omezování a kontroly ze strany komunistických a státních orgánů. Druhá část se zaměřuje přímo na tisk evangelický, konkrétně na tři periodika – Kostnické jiskry, Českého bratra a Křesťanskou revue.
V případě výše zmiňovaných časopisů se dochovalo velice málo relevantních dokumentů. Archiv redakce Českého bratra, který se nachází v Ústředním archivu Českobratrské církve evangelické (ÚA ČCE), se zachoval v torzovité podobě, přičemž padesátá léta jsou v něm zastoupena nejméně. Nejvíce dochovaného materiálu se týkalo hospodářské stránky časopisu. Archiv Křesťanské revue a Kostnických jisker v podstatě neexistuje, nicméně v archivních materiálech Ústředního archivu ČCE se dochovala korespondence mezi ústředním výborem Kostnické jednoty a synodní radou týkající se Kostnických jisker.
Písemnosti ze strany státních orgánů, které vycházení církevních časopisů ovlivňovaly, je o něco víc. Především se jedná o materiály Státního úřadu pro věci církevní, Ústředního akčního výboru Národní fronty, Úřadu předsedy vlády, Ústředního výboru Komunistické strany Československa, organizačního sekretariátu Komunistické strany Československa, tiskového odboru ministerstva informací – pozdějšího ministerstva informací a osvěty – a svazky ministerstva vnitra, pod které spadala od roku 1953 Hlavní správa tiskového dohledu. Významné materiály týkající se zákazů a rušení nekatolických církevních tiskovin po roce 1948 se ovšem zřejmě nedochovaly, jelikož archiv ministerstva informací a osvěty existuje v značně neúplné podobě. Fond Státního úřadu pro věci církevní v Národním archivu je stále ve fázi zpracovávání a je tedy možné, že v budoucnu bude možno dohledat více podrobností týkajících se evangelických tiskovin.

Situace v církvi po roce 1948

Církev byla po únoru 1948 vnímána jako jediný vážný protivník režimu, proto bylo podle vedení KSČ nutné si ji podřídit, a to buď dobrovolně (dohodou) nebo mocensky (bojem). Od počátku vládní garnitura preferovala spíše postupné ovládnutí církevních struktur než otevřený boj. Jedním z důvodů byl i fakt, že po válce zaznamenalo sčítání lidu v tehdejším Československu pouze 6,5 % občanů bez vyznání. V únoru 1950, po dvouletém komunistickém tažení proti církvi, to bylo pouze 4,44 %.

Štítky
Studie
Cesta církve II

Zákon o rodině z roku 1963 z pohledu státních a stranických orgánů

Jiří Piškula
Tímto článkem se vracíme k tématu, které pro předešlou publikaci Cesta církve I zpracovala Olga Navrátilová, převážně podle dokumentů církevních archivů. Zde na stejné téma nahlíží Jiří Pištora prostřednictvím dokumentů, fondů státních a stranických orgánů, které jsou převážně v Národním archivu. Závěry, k nimž dochází, uvádějí poněkud na pravou míru naše evangelické sebevědomí, jak církev v roce 1963 širokou protestní kampaní dosáhla změny některých nepřijatelných formulací zákona o rodině. V odporu proti chystanému znění, které mělo v zákoně zakotvit zcela totalitní prvky, jsme nebyli sami, dokonce ani ne první. Ovšem, ta takřka celocírkevní kampaň měla veliký význam pro církev, na níž ještě čekal nejeden zápas. Ne vždy byl vítězný.

Zákon o rodině z roku 1963 je v české církevní historiografii a v evangelické veřejnosti vnímán jako první velký úspěch veřejného odporu vůči totalitním či přinejmenším legislativním záměrům komunistického režimu a do určité míry jako jeden z prvních úspěšných příkladů masového občanského odporu vůči režimu. V lidové i historické paměti je odpor vůči první verzi tohoto zákona spojen s evangelickou angažovaností, která vyvrcholila v příznivém období let 1968-69.

Štítky
Studie
Cesta církve II

Prezidentské milosti pro evangelické faráře před Vánocemi 1951

Pavel Hlaváč
Komunistický režim od února 1948 do listopadu 1989 poslal do vězení na více či méně dlouhou dobu celkem šestnáct evangelických farářů. Všechna jejich obvinění a všechny procesy s nimi měly politickou, nikoli kriminální povahu. Oproti počtu uvězněných kněží, řeholníků a řeholnic římsko-katolické církve, je to číslo nesrovnatelně menší. Neznamená to však, že by bylo menší jejich osobní trápení a trápení jejich rodičů, manželek a dětí. Nejdéle ve vězení od roku 1949 pobyl a z trestu třinácti roků si odpykal jedenáct let farář a profesor náboženství z Prahy, církví skoro zapomenutý Josef Hájek. Z Prahy byl také docela zapomenutý vikář smíchovský Karel Hrbek, který si od roku 1953 odseděl tři roky. Dále Bohumil Dittrich, farář v Chomutově a bohoslovec Petr Jankovský. V roce 1951 ještě farář v Aši Jaroslav Dokoupil.
Případy každého z těch šestnácti bratří se naše komise přednostně zabývá. Oni a jejich osudy přece také patří k cestě církve. Jejich případy budeme jednotlivě publikovat, aby si tak společenství ČCE připomnělo jejich oběti a uctilo jejich památku.
V tomto vydání publikace Cesta církve II, přinášíme příběhy dvou evangelických duchovních, kteří byli z té řady šestnácti zatčeni, vyslýcháni, obžalováni, souzeni a odsouzeni nejdříve. Jde o faráře Jaroslava Choděru a vikáře Jaroslava Ryšavého. Oba vyšli z vězení ve stejnou chvíli, potom ještě krátkou dobu po propuštění sloužili v církvi, ale brzy oba přešli do civilního zaměstnání. Zároveň s nimi byl propuštěn i o něco později zatčený a dlouho, úmorně a možná i útrpně vyslýchaný, ale v té době ještě neodsouzený bratr farář Bohumil Dittrich (svými známými nazývaný – Bobeš). Jeho příběh uveřejníme v publikaci Cesta církve III, kterou chceme vydat letos na podzim.
Pokud jde o nepoměrně vyšší počty postihů a pronásledování evangelických laiků, žádali jsme staršovstva o informace. Na nich je naše komise zcela závislá. Dosud těch informací, které nám přicházejí ze sborů, není mnoho.

Jaroslav Choděra – politický vězeň krátce po „Vítězném únoru 1948“

Jaroslav Choděra se narodil 3. července 1914 v Liptále u Vsetína v bývalé církevní škole. Oba jeho rodiče byli učitelé. Do obecné školy chodil v Liptále a v Prostějově, kam se rodina přestěhovala. Tam také od roku 1925 navštěvoval klasické gymnázium, kde v roce 1933 maturoval. Hned 30.

Štítky
Studie
Cesta církve II

Úvodník

Pavel Hlaváč

Vážení a milí přátelé,

dostáváte do ruky druhý soubor prací z dílny komise synodu Cesta církve v letech 1945 až 1989. Složení komise a metody naší práce jsme uveřejnili v minulém roce, v publikaci Cesta Církve I. Vydávání těchto publikací je umožněno díky dotaci Nadačního fondu Věry Třebické-Řivnáčové a podpoře Evangelické luterské církve v Bavorsku.

Obsah publikací rozdělujeme do tří částí:

Štítky
Úvodník
Cesta církve II