Dopisy a petice v době počínající a stabilizované normalizace (1968-1977)Dopisy jednotlivců, Charta 77, „Jednatřicítka", Prohlášení pěti, „Děti kajícníků"

1. Nástup normalizačního obnovování pořádku

„Zlatá šedesátá“ neskončila „happy endem“, nýbrž okupací. Vojska „Varšavské smlouvy“, pod vedením Sovětského svazu (Ruska), přepadla Československo 21. srpna 1968 a ukončila politický experiment „socialismu s lidskou tváří“. Reformně-správní pokus byl zadušen mocenskou silou po několika měsících nadějného vývoje. Okupace byla zpečetěna moskevskými protokoly, kterým se nepoddal pouze František Kriegel, jediný statečný a skutečně prozíravý vládní politik. V kulturních svazech a redakcích, náboženských obcích a společnostech, v nichž mnozí nabírali nový dech a směr již několik let, nedošlo po srpnu k celkové rezignaci. Kulturní a náboženští protagonisté rozvíjeli dále to, co někteří vytvářeli již od počátku šedesátých let. Zejména od poloviny šedesátých let začaly vycházet zajímavé překlady literárních děl i zajímavá domácí tvorba. Někteří žurnalisté a spisovatelé se vymanili ze svíravého korzetu marxistické ideologie, také někteří marxisté se inspirovali existenciální filozofií a jejich společenské analýzy získaly personálně-morální rozměr a existenciální hloubku.

 Českobratrská církev evangelická (ČCE) začala pracovat na své identitě. Od roku 1963 promýšlela Zásady ČCE. Osmičlenná komise kriticky navázala na reformační i novověká témata a konfrontovala je s biblickou zvěstí. Své výsledky interpretovala civilním jazykem modernímu člověku. Proto Zásady ČCE nabízejí kritický přístup ke všem civilizačním fenoménům své doby. Autoři vstoupili do rozhovoru o základních náboženských, státně-správních, kulturních a hospodářských principech a nabídli nosná řešení, směrovky – tóru.

Kulturní dění začalo nabírat na hloubce. Filmoví režiséři začali sbírat Oscary a jiná význačná ocenění. Sekulární hudební skupiny začaly dobývat evropský kulturní svět. Přesto i pro kulturní a náboženské společnosti, včetně vysokých škol, šlo relativně o velmi krátké období. Krátké, protože svaz spisovatelů, filmoví tvůrci a dramaturgové, školy, knihovny, muzea a církve se nestačily vyznat ze všech stalinistických deformací, a najednou zase začalo přituhovat. Mráz přišel z moskevského Kremlu,2 a sežehl pražské jaro. Najednou i nevinná trempská písnička získala přídech protestsongu „my čekali jsme jaro, ale pak přišel velkej mráz“. Evangelíci se povzbuzovali spirituály „Jednou budem dál... jen víru mít, doufat a jít, jednou budem dál, já vím“. V únoru 1969 českobratrští evangelíci sepsali prohlášení „Synod svému národu“ jako povzbudivý hlas[1] těšně po Palachově sebeobětovné výzvě,4 ale k dalším teologicky závažným krokům ani oni již nenabrali dech.

Reformní komunisté byli mezitím vytlačeni ze svých pozic prosovětskými protagonisty, kteří přikročili k prvním krokům normalizace společnosti. Období stranických čistek bylo nastartováno Gustávem Husákem v dubnu 1969 a dokončeno v prosinci 1971. Podařilo se mu vytvořit pevný stranický aparát a to formou stranických čistek. Bylo tak „vyčištěno“ na půl milionu sympatizantů obrodného procesu šedesátých let. K čistkám a vleklé krizi ovšem přispěli též někteří reformní komunisté – například Alexander Dubček. Jako předseda Federálního shromáždění podepsal 22. srpna 1969 Zákonné opatření, které omezovalo občanská práva, zvyšovalo trestní sazby za občanskou neposlušnost, umožňovalo rozvázat pracovní poměr s těmi, kdo narušovali socialistický společenský řád, samosoudci získali pravomoc trestat za účast na demonstracích pokutami i vězením.5 

Po srpnu se začali ozývat zejména studenti a někteří reformní komunisté. Brzy se ozvaly i církve – jednotlivci a dokonce i instituce – synod  ČCE (únor 1969). Kulturní a náboženští aktivisté se snažili pokračovat v započatém díle, například ČCE vydávala časopis pro mládež Bratrstvo až do roku 1972. Nicméně za politickou kritiku a za politické aktivity začal režim rozdávat první tvrdé rány. Při prvním výročí sovětské okupace policejní jednotky střílely do demonstrantů se smutným výsledkem pěti mrtvých.6

Represe pokračovaly v prosinci 1969 zatčením a odsouzením Hnutí revoluční mládeže, které protestovalo proti kapitulantské politice vlády (Petr Uhl – čtyři roky a osm dalších bylo odsouzeno ke kratším trestům, včetně Petrušky Šustrové a dvou cizinců). Hnutí vyzývalo k stávce kvůli uvěznění novináře L. Pachmana.7

V roce 1971 se opozice v Brně a v Praze spojila k letákové akci „Občané Československa!“ Autoři apelovali na občany, aby bojkotovali oslavy 1. máje a oslavy VŘSR (Velké říjnové socialistické revoluce v Rusku roku 1917). Navíc měli bojkotovat i sovětské zboží, kulturu a sport. Hlavně však měli využít práva nevolit, popřípadě volit a škrtat kandidáty. Hlavními organizátory akce byli exkomunisté, brněnský reformní komunista Jaroslav Šabata, historik Jan Tesař. K akci se připojili, mimo jiné též členové evangelické církve Jaromír Dus a Ladislav Hejdánek.8 Obžaloba vyhlásila dva typy obvinění: pobuřování a podvracení republiky. Jaromír Dus stanul před soudem za podvracení republiky a odsouzen na 15 měsíců nepodmíněně. Ladislav Hejdánek dostal za pobuřování devět měsíců nepodmíněně. Ladislav Hejdánek během půlroční vazby sepsal několik sešitů filosofických úvah, které později vyšly jako Úvod do filosofování.[2] Další tři měsíce si Hejdánek již neodseděl, protože se na něj vztahovala prezidentská amnestie, kdežto na podvracení republiky se amnestie nevztahovala a Dus si musel odsedět celý trest.  

Kvůli manifestu „Občané Československa!“ bylo zatčeno 140 občanů. Před soudem stanulo 46 osob (v Praze 19, v Brně 27 – úhrnem byli odsouzeni na 126 let nepodmíněně). Mocenskému centru se zdařilo zastrašit obyvatelstvo. Většina, včetně křesťanských menšin, se k volebním urnám poslušně dostavila a tak definitivně pohřbila obrodný proces i budoucnost národa. Většina se podrobila kvůli strachu z všudypřítomné represe.

Odsuzovalo se i za „verbální činnost“, tj. za urážky i politické vtipy. Pokud nedávno v televizi probíhala soutěž o nejlepší vtip pod heslem „o zlatou mříž“ pak televizní redaktoři sami sebe usvědčují z nedostatku humoru a sociálně-politické nezralosti, protože nevidí dobové rozdíly a nechápou základní principy normalizační atmosféry, ač někteří ji zažili a dokonce jako tvůrčí osobnosti tehdejší doby.

Mezi lednem až květnem 1971 bylo za „verbální činnost“, například za pobuřování (§ 100) stíháno 30 osob, za podobný přečin urážky § 102 celkem 12 osob, hanobení republiky a jejích představitelů 146 osob, hanobení států socialistické soustavy a jejich představitelů 147 osob. Trestná činnost byla páchána v restauracích, na nádražích, dopravních prostředcích, čekárnách, prodejnách, v bytech, v závodech na různých místech.[3] Kdokoli, kdekoli a kohokoli mohl udat za to, že mluví urážlivě.

 Do léta 1972 se zdařilo ústřednímu výboru KSČ zkonsolidovat společnost. Slovy Milana Šimečky v politické sféře došlo k obnovení pořádku. Politicko-mocenské i ideologicko-mediální nástroje byly namířeny na celou společnost a fungovaly, včetně „vulkanizovaného marxismu“, tj. policejního pendreku, jak případně připomínal jeden dobový vtip. Dusná atmosféra nedůvěry a lhostejnosti, často i zoufalství začala obcházet československou společnost.[4] Likvidace obrodného procesu se zdařila, sovětský systém vlády byl opět obnoven – právo a soudy přestaly být opět nezávislé.

2. období stabilizace normalizace (1972–1977)

O následujícím období 1972–1977 lze s historiky hovořit jako o období stabilizace dosažených pořádků. Od počátku tohoto období lze sledovat velký výskyt dopisů adresovaných mocenskému centru doma, ale i zahraničím vládám a konferencím. Zpočátku to byla záležitost reformních komunistů. Počínaje dopisem Federálnímu shromáždění Alexandra Dubčeka,[5] či dopisem Josefa Smrkovského Leonidu Brežněvovi.[6] Později se psaní ujaly osobnosti kulturní i politické sféry – dopis Václava Havla G. Husákovi,14 dopis studentů KEBF z 28. 2. 1974,15 dopis Miloše Rejchrta OO SNB v České Lípě,[7] dopis Miloše Rejchrta XIX. synodu ČCE,[8] dopis Karly Trojanové prezidentovi Gustávu Husákovi[9] a konče dopisem 31 českobratrských evangelíků – farářů i laiků (7. května 1977), včetně několika dokumentů Charty 77, které vytvořili českobratrští evangelíci nebo byli spoluautory. Dokument Charty 77 č. 9.–22. 4. 1977 začíná známým citátem J. A. Komenského: „Vše nechť se svobodně děje a násilí je vzdáleno věcem.“ Je zde vysloven požadavek, aby věřící i nevěřící občané mohli bez obav, že budou postihováni při výkonu povolání či jinde, projevovat své názory, i když se liší od oficiálních. Dokument se dotýká postavení církví, žádá, aby se mocenské centrum vyvarovalo necitlivých zásahů do církevních poměrů.

Z „motákové kultury“ – tajně propašovaných dopisů z vězení – je nutné připomenout dopis politických vězňů, který se jim zdařilo doručit odvážné švýcarské delegátce, která pak na mírovém kongresu v Moskvě roku 1973 přečetla pozdrav politických vězňů z československého vězení, s připomínkou a výzvou, ať je po celém světě dodržován mír a lidská práva.[10] Za přelomový lze označit „Dopis československých politických vězňů Jednotě právníků ČSSR“, v němž vyjádřili solidaritu s pronásledovanými v Chile, ale zároveň upozornili na stejně represivní porušování práv v ČSSR. Tato iniciativa shromáždila členy rozmanitých uskupení, vlastně se zde sešlo jádro budoucí Charty 77,[11] včetně několika věřících, kteří lidská práva chápali jako legitimní křesťanský příspěvek euro-americké kultury, v níž důstojnost člověka, svoboda a lidská práva jsou její základní a nedomyslitelnou součástí.

Lidská práva se tak začala dostávat do centra pozornosti exkomunistické, filozofické, kulturní a náboženské veřejnosti, zejména těch, kteří tou dobou již byli rozmanitým způsobem atakování tvrdými zásahy normalizátorů. Z těchto kruhů přeskočila jiskra zájmu o lidská práva na ty, kteří již před rokem 1977 usilovali o společenskou spravedlnost a to například účastí na soudních procesech s nespravedlivě odsouzenými hudebníky (Svatopluk Karásek, I. Jirous aj.).21 Právě oni byli upozorněni na možnost společenské změny, která mohla být nastartována říjnovým vydáním zákona č. 120/1976 Sbírky zákonů, který v paragrafovém znění vyhlašoval kulturní a společenská práva a svobody.[12] Stalo se tak prostřednictvím Ladislava Hejdánka. Na komunistickou administrativou utajovanou skutečnost o publikování zákonů upozornil L. Hejdánek několik okruhů svých přátel, zejména bývalé redaktory časopisu Tvář,[13] členy zakázaného sdružení akademická Ymca, a evangelického volného sdružení Nová orientace a další jiné přátele, tedy včetně redaktora Tváře Václava Havla a filozofa Jana Patočky.[14] Okruhy dosud oddělené se od jara 1976 propojily a došlo k jednotlivým schůzkám a první formulacím Charty 77, o čemž je možné dočíst se z odborných publikací.[15] Výše uvedená fakta naznačují, proč někteří výše uvedení evangelíci začali podepisovat Chartu 77 již v první vlně podpisů. Patřili totiž k prvním kontaktním osobám, na které se autoři ustavujícího dokumentu s důvěrou obrátili.

Chartu 77 podepsali někteří protagonisté Nové orientace,[16] a také někteří kazatelé o generaci mladší, kteří zaslali XX. synodu (20.–22. 10. 1977) Manifest mladé generace „Děti kajícníků“.[17] Průnikem těchto dvou množin věřících se stala „Jedenatřicítka“, která byla zaslán Federálnímu shromáždění 7. května 1977,[18] přes vyslovený zákaz čelných představitelů synodní rady ČCE. Specifickou tečku za jednatřicítkou učinil XX. synod, který potrestání signatářů důtkami vzal pouze na vědomí, a nenechal se dotlačit k nejhoršímu, nikoho nevyloučil z církve. Nenastolil tím však v církvi atmosféru porozumění a nezabrzdil tím šíření nedůvěřivého přístup k Chartě 77 a jejím signatářům či četným sympatizantům. Štěpení církve se nezastavilo. Někteří kritikové petičního hnutí se nestyděli v nepřítomnosti signatářů o nich hovořit jako o lidech, kteří zbytečně komplikují pozici církve. Zažil jsem při návštěvě biblické hodiny pro mládež dvou sousedních sborů, že místní farář označil signatáře za nebezpečné lidi, kteří nemají rádi církev a narušují poklidný život církve. Najednou byli v církvi pravověrní a nepřátelé církve. Štěpení nezavinili chartisté, nýbrž šiřitelé nedůvěry a očerňování druhých.  

3. Společenské podmínky v době stabilizace normalizace

Po vykreslení mocensko-správního kontextu období 1969–1977 můžeme nyní přistoupit ke kulturně-náboženské sféře, včetně Českobratrské církve evangelické. Nejprve se soustředíme na většinovou sekulární společnost, protože ta tvořila kontext všedního života pro českobratrskou, popřípadě ekumenickou křesťanskou menšinu.

Zkonsolidovaná komunistická strana od ledna 1972 mohla přikročit k normalizaci celé společnosti, včetně škol a církví. Na pracovištích se o to postaraly závodní stranické výbory a všechna pracoviště byla zapojena do soutěže „Brigáda socialistické práce“. Každé pracoviště pak vyhlašovalo, jaké pracovní výkony v příštím čtvrtletí očekává a naopak zpětně zhodnocovalo, zda dosáhlo dříve nahlášené úkoly – vždy měly být splněny na 100 a více procent. Mládež musela být zkonsolidována jinou cestou než pracující v továrnách a to vytvořením nové mládežnické organizace „Socialistického svazu mládeže“ (SSM) na všech učilištích, středních a vysokých školách, při základní vojenské službě, ale též na většině pracovišť, kam nastupovali do práce čerstvě vyučení i absolventi škol. Mládežnická organizace byla podřízena direktivám komunistické strany a tak strana vychovávala k občanské poslušnosti a k ateisticko-marxistickému pohledu na společnost. Opravňovala ji k tomu ostatně i diskriminačně-segregační ústava z roku 1960. Z ústavně-právního hlediska dělala strana to, co měla – vést celou společnost. Nátlak byl evidentní – sice pod Damoklovým mečem soudního postihu, ale státní moc vždy raději postupovala pomocí administrativních nařízení –  to bylo rychlejší – praktikovala to na všech úrovních společnosti. Došlo tak k repetici padesátých let, například během normalizačního očišťování bylo odejito jenom z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy 54 profesorů, docentů a asistentů.[19]

Mocenské centrum řídilo administrativní cestou školské i kulturní aktivity, a uvidíme, že i náboženský život stál pod stejným tlakem. Státní aparát ovlivňoval náplň výuky „učebními osnovami“. Byl tak pevně určen rozsah a obsah učební látky (kdo musí a kdo nesmí být zmíněn při výuce historie, literatury, ale třeba i fyziky). Určovali i témata slohových prací v českém jazyce (tehdy se nepsaly eseje, ale slohová cvičení).  V září 1968 jsme psali dle vlastního výběru – tehdy studenti prvního ročníku jednoho brněnského gymnázia – o čerstvě tristní zkušenosti okupace Československa sovětskou armádou. O tři roky později, po dokončení zformování Socialistického svazu mládeže (SSM) na našem gymnáziu, již několik mých kamarádů využilo ke slohovému zpracování Ministerstvem školství předložené téma a psali bez uzardění „o bratrské pomoci Sovětského svazu v roce 1968“. Jako členové SSM věděli, o čem mají psát, aby se jim to vyplatilo. Komunistickým idejím samozřejmě nevěřili, ale k formálnímu členství přitakali. Tragédie normalizovaného školství spočívala právě v tom, že nikdo sice komunistickým idejím nevěřil, ale téměř všichni přistoupili na formální přitakání, a ostatní přistoupili na mlčení, protože za neposlušnost se vyhazovalo, například jeden student pardubického gymnázia nedostudoval, protože si dovolil při generálce pěveckého souboru zazpívat „Hej Gusto, je husto“, místo „Hej mistře, vstaň bystře.“ (Tehdy jsem byl farářem v Bukovce nedaleko Pardubic a zmíněný sekulární pěvec-student pak chodil na biblické hodiny pro mládež do Bukovky; za vtipy na prezidenta Gustáva Husáka se prostě trestalo). Zcela děsivým případem počátku stabilizující normalizace je potrestání loutkoherců za hraní neschválených textů při náboženské slavnosti na poutním místě na Hostýně v srpnu 1974. Sedm loutkoherců bylo potrestáno vysokými tresty za pobuřování (mimo jiné také za znevažování Sovětského svazu).[20]

Dozor komunistického státu byl všudy přítomný. V oficiálně vydávaných časopisech a novinách se psalo tak, aby to neodporovalo normalizačním pravidlům a ideálům. Této státní snahy o všudypřítomnost myšlenkové kontroly (zejména v 50. a pak 70.–80. letech), která se pro někoho stávala autoritou tvrdě autocenzurní, si všímali kritici ústavně zakotvené nadřazenosti jedné strany a ideologie již v „zlatých šedesátých“. Jednu píseň Jiřího Suchého dva bezstarostní zpěváci-tuláci zakončují poetickým duetem: „... náš cíl je vzdálený, náš cíl vzdálený – za modrým obzorem, krásný a sválený, krásný a schválený -– národním výborem.“

Texty písní musely být v některých obdobích schválené úřednickou administrativou – konaly se tzv. přehrávky před komisí. Skupiny a zpěváci pak směli zpívat jen to, co bylo schváleno. Z tohoto důvodu se psalo „do šuplíku“ (tj. nikoli pro veřejnost). Písně se psaly do zásoby, a zpívaly se pak v soukromí a na neveřejných koncertech. Ale i na oficiálních koncertech se hledaly skuliny a jinotaje – například na koncertech Spirituál kvintetu.

Kulturní pracovníci ve spolupráci s krajskými, okresními a národními výbory regulovaly kulturní život společnosti – dosazovali ředitele, zakazovali nežádoucí aktivity, které neodpovídaly ateisticko-marxistické ideologii; spontánní vytváření třídního časopisu byla podezřele svobodomyslná aktivita, která musela být organizována stranickou cestou. Zakazovali koncerty, rozpouštěli skupiny, neschválili repertoár. Neschválená skupina riskovala uvěznění, pokud hrála soukromě na svatbách či jiných příležitostech. Proto byly inscenovány soudní procesy s oficiálně nepovolenými skupinami („underground“). Tak byl odsouzen evangelický farář Svatopluk Karásek (1976), rocková skupina Plastic People of the Universe a DG 307 (1976).[21] Později byl Jiří Gruntorád odsouzen na čtyři roky (1980–1984 za podvracení republiky) za přepisování básní nositele Nobelovy ceny za literaturu Jaroslava Seiferta a za další mnohé texty, které vydával v samizdatové podobě.[22] 

Normalizátoři označili „zlatá šedesátá“ za dobu krize společnosti a své normotvorné vize a názory označili za poučení z krize,[23] v němž byly odsouzeny všechny demokratizační trendy šedesátých let – trendy „socialismu s lidskou tváří“ – jak jsme si tehdy říkali, že ten socialismus může mít i přívětivější tvář. Zásady normalizace byly vytyčeny komunistickou stranou a musely být respektovány na každém pracovišti. O prosazení těchto měřítek se zasloužily tzv. prověrkové komise. Například studenti žurnalistiky v Praze byli postaveni před rozhodnutí, buď vstoupí do KSČ a budou studovat a psát v duchu normalizačních principů, nebo musí přestoupit na jiný obor, ale i zde se pak předpokládala věrnost socialistické ideologii – skládáním zkoušek z marxismu a politické ekonomie. 

Také na Komenského evangelické bohoslovecké fakultě byly obnoveny přednášky externistů a teologové byli vyučováni marxistické filozofii, politické ekonomii a vědeckému komunismu (i já jsem skládal z těchto oborů zkouškou). Kulturní pracovníci – dramaturgové, režiséři, autoři textů písní atd. – byli prověřováni, mnozí vyhozeni a nesměli se již účastnit tvůrčího procesu. Prověření si museli nějak poradit s normalizačními pravidly – někteří je propagovali a normalizovali (šikovně lhali) profesionálně na vysoké úrovni (televizní seriály Jaroslava Dietla po roce 1971 najely na lživá společenská schémata o kolektivizaci vesnice, o poměrech mezi lidmi v aparátu státní správy, o moudrém vedení společnosti komunisty v některých profesích: komunista řešil problémy vždy správně a zval do strany morální lidi, aby stranu morálně pozvedli a drželi na vysoké úrovni. Někteří prověření pracovníci hledali skuliny v normalizačním příkrovu, a nabízeli témata, kterými nenaráželi (Fr. Filip – F. L. Věk, J. Menzel – Postřižiny, a některé další. Na rozdíl od J. Dietla ve svých filmech a seriálech většinou nenormalizovali, nepřepisovali dějiny.)

4. Normalizace ČCE

ČCE také od určité doby začala hledat skuliny v normalizačním příkrovu, vytvářela strategie na přežití. Synodní rada 11. února 1972 rozeslala do všech sborů dopis, který nastartoval ústup z pozic deklarovaný v provolání „Synod svému národu“. Dopis vyzýval k desolidarizaci s těmi, kteří usilovali o občanskou odpovědnost (šlo o případ J. Dusa a L. Hejdánka). Dopis byl výsledkem tvrdého nátlaku Ministerstva kultury (SPVC – sekretariát pro věci církevní) na vrcholné představitele ČCE – Václava Kejře a Františka Škarvana.[24] Také teologický poradní odbor synodní rady vytvořil v roce 1973 elaborát „Poslání církve v přítomnosti“, který již reagoval na novou strategii státní správy po prosinci 1971. Tímto elaborátem byly vytvořeny podmínky pro stabilizaci normalizace církve. Pokračováním této nastoupené linie je reprezentativní sborník O společenství služby.[25] Z opačného stanoviště na danou problematiku hledí autoři sborníku, který byl připravován ještě v období normalizace Nepřeslechnutelná výzva, ale podařilo se ho vydat až těsně po listopadu 1989, protože publikační možnosti samizdatově publikujících byly přece jen velmi omezené.[26]

Zdá se nám to dnes možná neuvěřitelné, ale vliv státní správy byl silný a všudypřítomný. Vše, co se mělo deklarovat, tisknout nebo přednášet mělo být v duchu intencí státní správy – v duchu poučení z kontrarevolučního vývoje obrodného procesu ve společnosti i církvi. Za velmi krátkou dobu svobody ve „zlatých šedesátých“ si lidé rychle přivykli na to, že právo má svou váhu a nosnost – tak jak o tom konečně hovořily i Zásady ČCE z roku 1966 (1968).[27] Teď se zase této civilizační vymoženosti měli vzdát a podřídit se taktovce normalizačních dirigentů.

Partitury rozdávali představitelé Ministerstva kultury, a věděli, že nemohou mocensky nařídit, co se bude hrát – to by mezinárodní veřejnost zaregistrovala a přestala by s Československem počítat jako s demokratickou zemí, proto také přivítali, že mezinárodní veřejnost v Helsinkách mlčky schválila legitimitu vlády okupovaného Československa s tím, že vláda bude respektovat tzv. třetí koš – tedy lidská a občanská práva. Ministerská administrativa sama nemohla synodu předložit jásavé mírové častušky, chvály za mírovou politiku sovětského bloku či „bratrskou pomoc“, tj. legitimitu okupace. Administrativa věděla velmi dobře, že jim v tom brání presbyterně-synodní principy (tu zkušenost udělala již v 50. letech a také tehdy jí to chvíli trvalo, než si církev ochočila – v roce 1953 byla ČCE pro lidově demokratické směřování země – nyní pro socialistické směřování v sovětské interpretaci). Věděla, že záleží na celém orchestru, ale že je možné přes sólisty a první housle a další vedoucí hudebních sekcí nakonec dosáhnout svého). Měla ještě jednu výhodu, orchestr, ani obecenstvo na galeriích netušilo, že například některé zásadní partitury probírané na synodních shromážděních, jako prohlášení synodů, jsou již dopředu projednávány. Základní rysy, motivy a dokonce i mnohé formulace byly navrženy a jiné prošly mnohým proškrtáváním samotnými ministerskými úředníky. Ke cti synodů dlužno říci, že velmi často synody měnily to, co bylo nadekretováno státní správou.“[28]

Proto muselo být na prvním místě anulováno provolání „Synod svému národu“, které povzbuzovalo k reformě církve i společnosti a „bratrskou pomoc“ označovalo za okupaci a vyzývalo k dialogu a nápravě. Na jaře 1969 Jan Z. Dus umístil ve sborové vývěsce v Libiši text prohlášení „Synod svému národu“. Roku 1971 byl souzen, ještě před konáním soudu mu byl bezdůvodně odebrán státní souhlas k výkonu duchovenské služby. Byl odsouzen k dvanácti měsícům odnětí svobody s podmínkou na tři roky. Do vězení tedy nešel, ale uznán vinným byl a nesměl nadále vykonávat kazatelskou službu. Pracoval pak jako cihlářský dělník a později jako skladník. Byl odsouzen za oficiální dokument synodu a církevní vedení ani předsednictvo synodu se ho nezastalo. Evangelický kazatel Jan Zeno Dus byl exemplárně odsouzen pro statečné setrvávání na vyznavačské linii dřívějších synodů. Ministerská administrativa dosáhla toho, co po ní požadovali vedoucí ideologové – aby věřící vzali vážně Poučení z krizového vývoje. Desolidarizace církevního vedení tak přispěla k upevnění atmosféry strachu v církvi i ve společnosti. Státní úřad si otestoval církevní vedení i celou církev, že je možné přinutit k mlčení a povolnosti. (V roce 1977 již státní správě mlčení nebude stačit, a bude nutit k veřejným prohlášením. Tlak státní správy se stupňoval.) Po soudu s J. Z. Dusem proto mocenský aparát mohl cíleně pokračovat v oslabování církevních řad odporujících kazatelů, a to odebíráním souhlasů farářům v činné službě v následném pořadí: Jan Zeno Dus, Miloš Rejchrt, Vlastimil Sláma, Jan Šimsa, Jiří Veber, J. S. Trojan, Alfréd Kocáb, Milan Balabán, Svatopluk Karásek a také rozpuštěním jejich stavovské organizace Svazu českobratrského evangelického duchovenstva (SČEDu)[29] a uvězněním předsedy Vlastimila Slámy.[30][31]  

 Dohled nad církvemi byl formulovaný zákonem a státní správa si jej po roce 1969 opět začala interpretovat v neprospěch církve. Sledovala každodenní život věřících i kazatelů a hledala způsoby, jak zastrašit a omezit svobodu kazatelů a přes ně i svobodu věřících v jednotlivých sborech.

5. „Mladé generace“ 

Nejen Jan Z. Dus, i přes podmínečné odsouzení, ale i další pokračovali v cestě věrnosti jednou rozpoznané pravdě. S nastupující normalizací začaly vznikat ostrůvky alternativní kultury mezi katolickými intelektuály (Ivan Jirous, Jiří Němec), evangelickými intelektuály a hudebníky (Svatopluk Karásek), mezi ex-marxisty a křesťany různých denominací (L. Vaculík, I. Klíma, Milan Machovec, aj., – kteří měli vazby na náboženská společenství již od šedesátých let přes Jana Šimsu, či později přes Janu a Pavla Kašparovy aj.). Evangeličtí vikáři a faráři si vytvořili svoje „postgraduální studium“ – tzv. Libštáty. V Brně, Ostravě a Praze se pravidelně konaly bytové semináře, soukromé školení bohoslovců, biblické hodiny pro veřejnost (Milan Mrázek, Brno), bytové semináře Brno (M – klub: Jiří Müller, Jaroslav Mezník, Milan Jelínek, Božena Komárková), 41 brněnské přednášky s hosty (P. Oslzlý), bytové semináře Praha (Julius Tomin, Ladislav Hejdánek, Milan Balabán, Jakub S. Trojan), „bytové semináře“ katolíků na farách po celém Československu (Josef Zvěřina jezdil i na Slovensko, a ve východních Čechách vítal mezi posluchači i evangelíky, čehož jsem též já osobně využil). Konaly se mnohé další krátkodobé kurzy a rekreační letní pobyty se vzdělávacím programem. Pořádala se autorská čtení, utajené výstavy a koncerty alternativní kultury. Mnohé aktivity vznikly ještě před vynořením Charty 77, a některé se rozproudily paralelně a některé jako následná iniciativa z popudu Charty 77.

Mocenský aparát v roce 1975 neměl ještě celou Českobratrskou církev pod úplnou kontrolou a stále hodnotil ČCE jako nejproblémovější z protestantských církví, a tak se pokusil ochromit činorodou skupinu mladých – těch, kteří studovali ve „zlatých šedesátých“ a nyní působili na sborech. Mladá generace byla pro státní správu stejně nebezpečná skupina jako Nová orientace, která studovala v 50. letech a byla silně ovlivněna J. L. Hromádkou, proto vedli v 60. letech dialog nejen s marxisty doma a se zahraničními teology v německy mluvící oblasti, ale navázali též kontakty s americkým baptistickým kazatelem a nositelem Nobelovy ceny za mír  M. L. Kingem a jinými významnými teology.[32]

Dne 3. února 1975 státní správa (krajský a okresní církevní tajemník za asistence Veřejné bezpečnosti) rozehnala přátelské setkání na faře ČCE v Libštátě. Zástupci státní správy vnikli do fary a přinutili přítomné, za asistence policie (tehdy si říkala Veřejná bezpečnost – VB), opustit faru a městys Libštát. Bezprecedentní zásah do soukromého sejití přátel zmapoval Miloš Rejchrt a zaslal stížný dopis na Okresní oddělení SNB v České Lípě a na vědomí SR ČCE,[33] později sepsal osobní dopis XIX. synodu ČCE (19. 11. 1975). V souvislosti s touto akcí byl odebrán státní souhlas Petru Brodskému pro okres Semily a bylo mu doporučeno přestěhování. Později získal možnost působení v jiném sboru ČCE na jižní Moravě.

Miloš Rejchrt se v dopise synodu dovolává „Všeobecné deklarace lidských práv“ a konference v Helsinkách a třetího koše – „třetí koš“ se týkal právě kulturních a občanských práv: „scházení se v soukromí, život ve společenství je nejen naším zákonným právem, a neoddělitelným projevem víry... Prožívání ve společenství patří k charismatům naší církve, vyplývá z kořenů české reformace, tak i ze života církve v současnosti... očekávám, že i oběť těch, kteří byli postiženi za solidaritu s okřikovanými, bude církví radostně přijata jako projev životnosti těla Kristova. Těším se, že synod vyzve k přímluvným modlitbám za vytlačené na okraj práva i za ty, kteří před nimi nezavírají dveře.“[34] Miloš Rejchrt zde argumentuje – snad poprvé v dějinách ČCE Zásadami ČCE oficiální církví zapomenutými a oficiálně nevyužívanými.

Mladá generace držela teologickou kontinuitu s názory některých teologů „zlatých šedesátých“, zejména s autory Zásad ČCE, a proto se dovolávala práva a spravedlnosti, a proto též považovala za legitimní dovolávat se platnosti lidských práv. Na svých pravidelných sejitích někteří kazatelé a kazatelky seznamovali s novými teologickými a filozofickými postavami ze zahraničí (P. Ricoeur, E. Levinas, P. Lapide, teologové procesuální teologie i filozofie aj.). Teologická kontinuita s kladným chápáním práva a lidských práv se tedy nevytratila z církve zcela, jak dokazuje dopis Miloše Rejchrta. V samizdatu již kolovaly spisy filozofky Boženy Komárkové, která byla v živém kontaktu s Dětmi kajícníků i s Novou orientací. Právě ona – na rozdíl od mnoha teologů45 – navazovala na reformační pojetí práva (Th. Beza).46 Zejména ona navazovala na Zásady ČCE47 a později také ti, kteří obhajovali Chartu 77, zejména bránili legitimnost „Petice jednatřiceti“(1977) a legitimnost podání petice neinstanční cestou přímo Federálnímu shromáždění.[35]

 Společenství rozehnané v únoru 1975 se nepřestalo scházet a pokračovalo ve vzdělavatelné činnosti v pravidelných intervalech na různých farách. Založili tak „létající“ postgraduální teologické studium. Přednášelo se o teologických i filozofických tématech, jak bude dokumentováno v příštím díle Cesty církve. Pravidelně jednou za čtyři měsíce se účastníci scházeli na různých farách. Místo konání dalšího setkání – příštího Libštátu se nevyslovovalo nahlas – určilo se mlčky ukázáním na toho, kdo se uvolil hostit přátele. Po organizační stránce šlo stále o otevřené společenství, které přibíralo kohokoliv z mladších kolegů, kdo projevil zájem a solidaritu. Organizační pružnost zřejmě napomohla tomu, aby již nedošlo k dalšímu rozehnání Libštátu, protože tlak státní správy neumdléval, což pociťovali zejména ti, kteří signovali Chartu 77. Společenství „mladé generace“ a jejich přátel vytrvalo ve svých vzdělavatelných programech až do roku 2011.

Nejvýznamnějším dokumentem tohoto společenství je „Manifest – Děti kajícníků“.49 Někteří z Libštátníků se stali signatáři Charty 77.[36] Zde se setkali opět s některými členy Nové orientace a v kontextu Charty 77 pak signovali „Petici jednatřiceti“. Pět z nich společně vytvořilo teologické zdůvodnění, proč je teologicky legitimní zabývat se problémem spravedlnosti a lidských práv, učinili tak dokumentem „Náš vztah k prohlášení Charty“, který spojil dohromady Milana Balabána, Svatopluka Karáska, Alfréda Kocába, Miloše Rejchrta a Jakuba S. Trojana.51 Také společně reagovali na některé dokumenty synodně radní i fakultní teze (osm tezí – 1977), které synodní rada rozeslala do sborů, v domnění, že tak utlumí vnitro-církevní diskusi. Za zmínku též stojí, že mladá generace již do šedesátých let nepřijímala všechny důrazy Nové orientace. Svatopluk Karásek na sjezdu mládeže v Jimramově (1972) se vyjádřil na adresu Nové orientace: „Vždycky jsme byli proti Nové orientaci. Nyní však po ní jde Státní bezpečnost, proto se musíme za Novou orientaci prohlásit všichni. A všechny nás zavřít nemohou.“52 Ani ze strany Nové orientace nejsou odporující normalizaci vykresleni jako jednolitý proud. J. S. Trojan připomíná v průběhu 70. let, že mladá generace je nedůvěřivá vůči socialistickým principům, které se jeho vlastní generace pokouší zlidštit a přivést k „rozumu“.53 Přesto má dojem, že lze nalézt společnou řeč a tou je právě „Jednatřicítka“ a dodejme též „Náš vztah k prohlášení Charty.

6. Charta 77 jako spojnice „mladé generace“ a Nové orientace

Nelze zavírat oči před faktem, že ČCE v průběhu 70. let se díky tlaku státní správy začala rozvrstvovat. Ne všichni souhlasili s ústupem z pozic vyznaných na synodech 1968–1969. ČCE se začala rozdělovat stejně jako sekulární společnost. Jednotlivé proudy se lišily v odhadu, co ještě je přípustné a co je již z politických důvodů nepřípustné říci v kázání, na konventu, na synodu – faráři i laikové. Laická část církve již dávno prodělala vlnu prověrek na svých pracovištích, takže se nedivila, když i v církvi se začalo normalizovat. Právní ochrana aktivistů sekulárních i církevních přestala fungovat Dubčekovým podpisem zákonů z 22. srpna 1969, jak již bylo zmíněno. Státní správa měla plné ruce práce s konsolidací strany a sekulární sféry a církvím se mohla začít věnovat až od počátku roku 1972.

Situace církve se začala zhoršovat také proto, že mnohá doporučení a invektivy státní moci se nevyřizovaly písemně, ale pouze v ústním jednání v kanceláři církevního tajemníka na okresním národním výboru nebo telefonicky – tedy beze stop, bez zpětné vazby, bez písemného svědectví. Normalizovaná společnost byla vydána na pospas dohadům a obavám a odhadům, jakou strategii chování zvolit, abychom vyzráli na libovůli úředníků, kteří byli řízeni směrnicemi Ministerstva kultury. Společnost začala podléhat strachu z člověka, jak o něm hovoří bibličtí vypravěči (Gn 12,10–20; Abraham zrazuje svou ženu), žalmista (Ž 118, 5–7; žalmista prosí o ochranu proti lidské zvůli) i proroci (Jr 20, 7–18; prorok cítí šikanu a každodenní ohrožení). Strach z člověka, strach z instituce, strach z postihu církevního společenství se stal chlebem vezdejším.

Situace nijak nová, popisovaná autorem knihy Exodus. Pokud se nějaký odvážlivec pokusil překonat strach a napsat petici, byl za to pokárán, stejně jako Mojžíš od izraelských předáků. Starověký vypravěč vykresluje podobné strachy v normalizované společnosti, v níž byla drcena jedna minorita státním aparátem. Starověcí izraelští dozorci byli rozhořčeni, že Mojžíšovo jednání jen zbytečně jitří situaci a zabouchává dveře dosud otevřené státní správou a vede to k vyostřování a nikoli zmírnění problémů (Ex 5,19–21).[37] Docházelo i k lámání charakterů. I věřící lidé začali psát, co by jinak nenapsali. Redaktoři věděli velmi dobře, která slova se v článku vyskytovat nemají („zápas či boj víry“ atd.) Církevní tisk začal psát o tématech, která byla státní správou přijímána jako důležitá (světový problém míru v sovětském vydání). Při seniorátních výborech začaly vznikat mírové seniorátní odbory – mírové kurzy měly zelenou a státní správa neváhala odměňovat mírové pracovníky čtvrtletními prémiemi. Katolická církev procházela obdobnými situacemi a vytvořila si instituci, která se nazývala Pacem in terris (paradoxně svým jménem navazovala na encykliku Jana XXIII. Pacem in terris, která pojednávala o právech a povinnostech křesťanů). Svou činností však karikovali intence této encykliky a získávali za to finanční výpomoc pro obzvláště činné pracovníky, podobně jako evangelíci pracující v seniorátních i celocírkevních mírových odborech.  

V ČCE proti sobě od poloviny 70. let stály tři, čtyři proudy – s mírovou prací sympatizující, lhostejné vůči této mírové práci, letničně ladění a věřící odmítající společenskou lhostejnost i pro-státní mírové iniciativy.

Odpovědní odpůrci normalizace vždy usilovali o společensky odpovědné jednání, tj. v duchu Zásad ČCE, v duchu Všeobecné deklarace lidských práv a Charty 77, v duchu zákona 120/1976. Nikdy neplánovali užití mocenských prostředků a vždy jim šlo o právo a spravedlnost, jejímž horizontem není trest, nýbrž milosrdenství. Snažili se nejen monitorovat dodržování zákonů a možnost uskutečňování práv, ale hlavně jim šlo o bohatý život víry věřících, a sami se také snažili žít tento život víry.

Charta 77 se stala spojnicí mezi Novou orientací a mladou generací (Děti kajícníků). Proto se v první vlně podpisů objevilo sedm jmen českobratrských evangelíků: Milan Balabán, Aleš Březina, Svatopluk Karásek, Alfréd Kocáb, Miloš Rejchrt, Jan Šimsa, Jakub S. Trojan. K nim se připojili záhy další Zdeněk Bárta, Edmund Bauer, Tomáš Bísek, Pavel Hlaváč, Jan Keller, Bohdan Pivoňka a další, viz již výše.

Důležité je, že teologové nepovažovali lidská práva za sekulární téma, které oni samotní svévolně berou za své a módně se k němu přidávají, tedy překřtívají ho a stávají se populárními mučedníky. Z pozic prorocky-evangelijních a reformované teologie zdůvodnila svoje angažmá za lidská práva filozofka Božena Komárková, z pozic prorocky-evangelijních a luterské teologie se zasadili o lidská práva faráři Milan Balabán a J. S. Trojan. Během několikaměsíčních debat uvnitř Charty 77 dochází u J. S. Trojana k rozvinutí dosavadních důrazů, a proto se vyzval k petičnímu odporu vůči státní správě. Odpor je nutný, protože státní správa nedodržuje své vlastní zákony a zabraňuje mnohým lidem ve společnosti rozvíjet svá práva a svobody. V textu petice zaznívají slova: „Státní ideologický monopol nabývá ve formě militantního ateismu vůči křesťanům a církvím v posledních letech znovu potlačovatelské funkce, podobně jako dogmatický marxismus v ostatních oblastech.“[38] 

Církevní vedení se dozvědělo o chystané petici, protože v církvi se jen málo co utají, a tak ThDr. J. S. Trojan byl vyzván synodním seniorem ThDr. Václavem Kejřem k pastýřskému pohovoru, v němž společně s JUDr. Františkem Škarvanem (spoluautorem Zásad ČCE) žádali, aby chystaná petice nebyla odeslána a případné stížnosti na diskriminační metody státní správy byly delegovány na jednání zástupců synodní rady se státní správou. Výsledkem pohovoru bylo vyslovení zákazu J. S. Trojanovi petici Federálnímu shromáždění odeslat. Po té se do kauzy vložili další osobnosti svými dopisy, z nichž nejdůležitější je zřejmě dopis Boženy Komárkové Difficile est…, v němž zdůvodňuje reformační teologií (Jan Calvin a Theodor Beza) oprávněnost zasílání peticí laickými věřícími. Paní profesorka Komárková vyzývala synodního seniora k respektování presbyterně synodních principů, a žádala, aby upustil od hierarchicko-biskupského chápání autority církevního úřadu. I v tomto případě šlo oponentům o právně-správní řešení a o respektování důstojnosti každého jednotlivého věřícího.

Jedenatřicítka, tak jako dokument Charty č. 9 (postavení církve ve společnosti, podepsaný mluvčím Jiřím Hájkem 22. 4. 1977), je evangelickým příspěvkem do československé debaty o právu a spravedlnosti v moderní společnosti.[39] Stejně tak prohlášení pěti evangelických signatářů Charty 77 z února 1977, který vyšel též německy.

Jedenatřicítka obsahuje rozbor nadepsaný „Postavení církve a věřících“ a v deseti oddílech se podrobně zabývá 1. Omezováním sborových aktivit státní správou; 2. omezováním ekumenické činnosti; 3. Odebíráním státních souhlasů k vykonávání duchovenské činnosti; 4. Problémy farářů v činné službě – jejich právní nezajištěnost 6. Postih věřících v zaměstnání; 7. Problémy s přístupem ke vzdělání pro věřící; 8. Vysvětlení postavení tzv. Nové orientace v církvi a ve společnosti a problém plurality pohledu na společenské a náboženské problémy; 9. Problém publikační činnosti církví – diskriminační nařízení státní správy; 10. Problém právně-správního uspořádání církve – důležitost konventů a synodu – jako pojistky demokratického zřízení církve.

7. Vliv bezsouhlasníků a jejich sympatizantů

Státní správa bojovala na několika frontách – odebírala souhlasy jednotlivcům (J. Z. Dus, V. Sláma) pokoušela se utlumit celý kazatelský svaz – SČED – nakonec jej rozpustila,[40] obracela se proti mladé generaci a odebírala jí státní souhlasy k výkonu duchovenské služby (viz výše), dále bojovala proti Nové orientaci (viz výše). Je však zřejmé, že státní správa nedosáhla kýženého výsledku – naprostého umlčení všech píšících, kázajících, skládajících písně a modlitby. Rozkvetl evangelický samizdat: vznikla samostatná edice Špalek (František Šilar, Miloš Rejchrt) a v roce 1988 dokonce Evangelické manufakturní nakladatelství (Eman – Tomáš Trusina);[41] přepisovaly se teologické texty J. S. Trojana (Ferdinand a ti druzí, Sonatina o moci), Milana Balabána (Tázání po budoucím – úvod do starozákonní teologie), Boženy Komárkové (Původ a význam lidských práv), Pavla Rejchrta (sbírky básní), Ladislava Hejdánka (Dopisy příteli, časopis Reflexe); vydávaly se překlady kratších i delších teologických a filozofických textů (Paul Ricoeur, Pinchas Lapide aj.); přepisovala se kázání bezsouhlasníků; rozmnožovaly se recenze zajímavých knížek; vytvářely se sborové zpěvníčky s novými písněmi S. Karáska, M. Rejchrta, B. Pivoňky a dalších; v Čechách byl vytvořen rukopis zpěvníku a přes edici Mana pak byl z Nizozemí zpět propašován pod názvem Nová píseň.[42] Faráři bez souhlasu byli stále slyšet díky svým teologickým elaborátům, bytovým seminářům, komunitním společenstvím (Z. Bárta); pravidelným setkáním společenství Libštát; díky seniorátním sejitím mládeže, kde se vyučovalo novým duchovním písním; odvážní faráři a bohoslovci učili novým písním na oficiálních sejitích mládeže (Brněnský, Horácký, Poličský, Pražský seniorát a zřejmě i jinde). Písně se zpívaly na biblických hodinách mládeže, vydávaly se samizdatově, aniž by se uváděla jména autorů. Navíc nové písně přebíraly i další skupiny z jiných církví (Hosana – řím. kat.).

Lze proto vyslovit hypotézu: církev byla vzdělávána bezsouhlasníky a to velmi vydatně. Bezsouhlasníci a jejich sympatizanti, tato pro mnohé neviditelná církev, řečeno termínem české i světové reformace, žila a rozkvétala v symbióze s církví viditelnou. Nedošlo k institučnímu oddělení a rozštěpu, spíše docházelo k symbióze a různým pnutím a někdy docházelo k nedorozuměním, a někde toto teologické nedorozumění přetrvává doposavad tam, kde nedošlo k vyrovnání s minulostí církve. Přinejmenším o tom svědčí to, jak nemnoho farářů i laiků si uvědomuje, že lidská práva jsou legitimním teologickým tématem a že reformovaní teologové Theodor Beza a další hovořili o lidských právech jako o Božím daru, proto pojímali reformační otcové práva jako nezcizitelná. 

Z teologického hlediska ČCE byla zásadně rozdvojená, nikdy však nedošlo k věroučnému či naprostému oddělení a rozštěpu. Je však možné hovořit o vyznavačské „bezsouhlasnické“ stopě uvnitř Českobratrské církve evangelické. Nikomu z protagonistů nešlo o vytváření nové, odštěpenecké církve – jak se o to pokusily po roce 1989 letniční proudy v rámci naší církve a pak také z ní naprosto znechuceně odešly. Termínem neviditelná církev – tedy pro některé evangelíky neviditelná – má být vyjádřena programová zacílenost či teologická vyhraněnost mnohých aktivních členů prostřednictvím textů, písní, modliteb, kázání, biblických hodin, sborníků. Samotné volné společenství bylo teologicky pluralitně formovaným společenstvím, jehož členové se vždy nějakým způsobem vztahovali k věcem veřejným, společenským a samozřejmě též k liturgickým a spirituálním – proto skládali a zpívali písně. Bez těchto vyznávajících by mnohé teologické důrazy v naší církvi nezazněly a nebyly by uskutečněny. A také je nutné říci, že tato neviditelná církev byla mnohými evangelickými intelektuály odmítána a kritizována, včetně kritiky samizdatu, který byl označen za nešvar, za umatlané papíry, kterými se slušný člověk nemá zabývat. To také zaznívalo z evangelických kázání po roce 1977. Byli jsme fakticky rozštěpenou církví, nikoli však totálně rozdělenou. 

Některá pnutí přetrvávají a nedorozumění též, ale jen v určitých dimenzích, zejména u těch, kteří se stále nevyrovnali s českobratrskou kající i českobratrskou zatvrzele anti-kajícnickou tradicí normalizační. Ani dnes si někteří faráři kolegové neuvědomují teologickou legitimnost lidských práv a důležitost jejich obhajoby z jádra evangelia, jak tomu na rozdíl od většiny českých teologů učinil český křesťanský filozof Ladislav Hejdánek již v roce 1977.[43] Je tedy nanejvýš povzbudivé, že k témuž evangelijnímu zdroji lidských práv (Mt 25,31n) odkazuje též biblista Petr Pokorný.[44] Tak se tito dva bývalí členové vršovického sboru opět po desetiletích odmlky setkávají v jedné společné stopě cesty víry.

Neporozumění menší části církve věcem veřejným do jisté míry přetrvává, popřípadě není viděna aktuálnost potřeby sociálního smíru s těmi, kteří jsou vytěsňováni na okraj společnosti v naší dnešní společnosti: smír s romskou či islámskou komunitou v naší společnosti. Českobratrská církev právě na základě svého vývoje v době normalizace by měla být na tyto otázky citlivá. Některé sbory a diakonická střediska svou sociální citlivost projevují, například Šluknov, Rumburk, Český Brod (Společenství Leccos). I celocírkevně je rozvíjena podpora romské instituce Slovo 21. Vedle toho je potěšující, že pražský konvent jednal o celocírkevním kazateli pro menšiny a sociálně vylučované (8. 11. 2014). Stejným směrem se ubírá ekumenické společenství mládeže kolem kostela sv. Martina ve zdi. Z podnětu Mikuláše Vymětala a nakladatelství Eman vydalo sborník Pijte z něho všichni (2014). Taktéž na 600. výročí znovuobnovení vysluhování podobojí (kalicha) se rozpředla panelová diskuse na téma sociálně vyloučení (romští aktivisté), neziskové organizace (Leccos) a ČCE (12. 10. 2015).  

Dokument: Náš vztah k prohlášení Charty 77

Všude tam, kde je člověk vymaňován z útlaku, vykořisťování, z nouze sociální i duchovní, z otroctví strachu a pověr, kde se stavějí hráze lidské bohorovnosti a zvráceným choutkám dvojakého lidského srdce, kde jsou ponížení povyšováni, tam vidíme odlesk spásné Boží moci, která přemáhá síly nicoty a hříchu a vysvobozuje z nich.

Charta 77 vychází z důležitých dokumentů (Charta OSN, Všeobecná deklarace lidských práv) a z obou známých paktů, které vstoupily v naší zemi v právní platnost. Jsme přesvědčeni, že je promyšleným výrazem kritiky bezpráví páchaného na bezmocných a ohlasem nářků plačících, ukřivděných a zoufalých (Ex 3).

Charta 77 je prodchnuta duchem solidarity s utištěnými a odhodláním napravit křivdy.

Otázka lidských práv a jejich vyjádření ve zmíněných dokumentech vyrůstá z duchovních kořenů sahajících až k reformaci a nonkonformnímu hnutí církví v anglosaském světě. Spolu s důrazem naší reformace na svobodné hlásání Slova Božího a myšlenkou náboženské tolerance a úcty k přesvědčení jsou nám tyto motivy velmi blízké.

Domníváme se, že v ní ožívá něco i z prorockého zápasu proti zlu. Zaznívají v ní pozitivní tóny, jejichž cílem je náprava společnosti; volá po rozhovoru s politickou mocí i za cenu nepochopení, rizika a oběti.

Jeden z mluvčích Charty 77, profesor Dr. Jan Patočka, vyjádřil myšlenku, že nad svědomím jednotlivců i nad světem politiky existuje svrchovaná duchovní a mravní autorita. Rozumíme tomu ve světle svědectví Ježíše Krista před reprezentantem politické moci (rozhovor s Pilátem) a přijímáme tento svrchovaný nárok pravdy nad sebou.

V minulosti i současnosti ponechávali křesťané politickou moc na pospas jí samé a nepřipomínali nároky nadpolitické, závazné i pro ni. Opomíjeli jsme ukazovat na služebné poslání moci a meze její kompetence. Vztah kritické odpovědnosti jsme nahradili konformitou.

I když Charta 77 nemluví o Bohu, království Božím, zápasí o svobodu ve věcech víry, a v tom je přejná Boží věci. Přivolává pozornost k dalším bolestným problémům ve společnosti a vidí je v celé šíři a naléhavosti. V tom spatřujeme záblesky budoucí univerzality království Kristova, k němuž budou patřit nespočetné zástupy ze všech pokolení země.

V tom, že jsme se k Chartě 77 připojili, nespatřujeme nic výjimečného. Věříme, že je obdobným projevem služby spolubližním jako hluboký osvobozující rozhovor, odpovědná biblická práce, svobodné kázání, přímluvné modlitby, pomoc potřebným ve sboru i za jeho hranicemi. Radujeme se z toho, že i v temnotách přítomné chvíle můžeme spatřovat kolem sebe dílo ducha Kristova.

Chceme vás ujistit, že v těchto dnech myslíme intenzivně na obecenství církve.

Věříme, že křesťané u nás i ve světě podpoří naše úsilí modlitbou a činem.

Milan Balabán, Svatopluk Karásek, Alfréd Kocáb, Miloš Rejchrt, Jakub Trojan

[1] Křesťanská revue 2/1969, s. 26n. („... ve jménu socialismu, který byl zamýšlen jako řád nejhumánnější, byly v naší zemi po léta páchány činy namířené v různých podobách proti základům lidství. Neospravedlnitelný vojenský zásah v srpnu 1968 nezlikvidoval možnosti řešení této krize jen díky statečnosti a jednotě našeho lidu... Náš postoj k 21. srpnu je jednoznačný... Roste z věrnosti

[2] HEJDÁNEK, Ladislav. Úvod do filosofování, Praha: OIKOYMENH, 2012.

[3] OTÁHAL, Milan. 2011, s. 56.

[4] ŠIMEČKA, Milan. Obnovení pořádku, Brno: Atlantis, 1990. (originál dopsán 1977, Index 1979 Köln, a další vydání).

[5] OTÁHAL, Milan. s. 94 dopis Federálnímu shromáždění a Slovenské národní radě z 28. října 1974. – i za socialismu je zapotřebí obhajovat lidská práva. Dubčekův dopis je tedy důkazem, že téma lidských práv bylo aktuální ještě před Chartou 77.

[6] OTÁHAL, Milan. 2011, s. 92.

[7] HŘÍBEK, Pavel. Nová orientace – hledání a zápasy hnutí otevřeného rozhovoru, diplomová práce, 2004, s. 315–17.

[8] HŘÍBEK, Pavel. 2004, s. 320–321. Dopis byl napsán 19. 11. 1975, M. Rejchrt připomíná Všeobecnou deklaraci lidských práv, Helsinskou konferenci i Zásady ČCE. O významu Helsinské konference viz Daniel C. Thomas, Helsinský efekt. Mezinárodní zásady, lidská práva a zánik komunismu, Praha: Academia a ČSDS, 2007.

[9] HŘÍBEK, Pavel. 2004, s. 318– 329. (25. 4. 1975) Dopis se týká diskriminace věřících v přístupu ke vzdělání, reaguje na Husákův výrok z 16. dubna 1975 o tom, že komunisté se nemstí na dětech svých odpůrců – „my nejsme přívrženci dědičného hříchu“.

[10] OTÁHAL, Milan. 2011, s. 109, podepsali ho R. Battěk, A. Černý, K. Fridrich, J. Mezník, J. Stehlík, J.Šabata, M. Šilhan, L. Šeda, J. Tesař, Zd. Vašíček – viz Listy (Řím), 1973, č. 5-6, s. 24. – dle Tesaře souhlasil s dopisem též P. Uhl a K. Čejka.

[11] OTÁHAL, Milan. 2011, s. 109–110. Dopis  podepsalo 30 propuštěných vězňů, mezi nimi K. Bartošek, L. Hejdánek, K. Kaplan, J. Stehlík (iniciátor), sourozenci Šabatovi, P. Šustrová, Zd. Vašíček aj.

[12] 13. 10. 1976, Sbírka zákonů č. 120/1976 částka 23. 120 Vyhláška Ministerstva zahraničních věcí ze dne 10. května 1976. Schváleno 10. 5. 1976 s účinností od 23. 3. 1976. Viz též Ladislav Hejdánek, Dopisy příteli, s. 14 – zde L. Hejdánek vysvětluje význam Zákona 120/1976 Sb.

[13] Někteří bývalí redaktoři Chartu 77  (E. Mandler) odmítli jako nepatřičnou záležitost, viz Otáhal, 2011, s. 151, ale i další opozičníci: Zdeněk Neubauer, Aleš Havlíček, Petr Rezek, ale i marxističtí filozofové Karel Kosík, Robert Kalivoda aj.

[14] HEJDÁNEK, Ladislav. Dopisy příteli, Praha 1993, viz předmluva Jana Šimsy, s. 12.

[15] Literatura viz OTÁHAL, Milan. 2011, s. 641–649.

[16] PFANN, Miroslav. „Nová orientace“ v Českobratrské církvi evangelické v letech 1959–1968, malá historie jednoho hnutí evangelických křesťanů podle archivních dokumentů, Středokluky: Zdeněk Susa, 1998.

[17] Zdeněk Bárta, Edmund Bauer, Tomáš Bísek, Petr Brodský, Daniela Brodská, Dan Drápal, Pavel Hlaváč (zaslal telegramem svůj podpis na XX. synod – předsednictvu XX. synodu – přiloženo k originálu), Svatopluk Karásek, Jan Keller, Jan Kozlík, Daniel Matějka, Věra Matulová, Michael Otřísal, Pavel Otter, Bohdan Pivoňka, Miloš Rejchrt, Vojen Syrovátka, František Šilar, Jan Tydlitát, Olga Tydlitátová, Miloslav Vašina, Jaroslav Vítek, Jana Zlatohlávková.

[18] M. Balabán, Z. Bárta, E. Bauer, T. Bísek, D. Bísková, P. Brodský, D. Brodská, A. Březina, L. Hejdánek, P. Hlaváč, J. Hrabina, M. Jirounek, S. Karásek, J. Keller, M. Kellerová, A. Kocáb, B. Komárková, J. Kozlík, P. Krejčí, M. Krejčová, J. Litomiský, M. Matzenaurová, J. Pfann, B.

Pivoňka, M. Rejchrt, V. Syrovátka, D. Syrovátková, J. Šimsa, J. S. Trojan, M. Vašina a J. Vydrář.

[19] HEJL, Vilém. Zpráva o organizovaném násilí, Praha: Universum, 1990, s. 312.

[20] NAVARA, Luděk; ALBRECHT, Josef. Abeceda Komunismu, Brno: Host, 2010, s. 135–137; tresty byly vyměřeny přísně dva a půl roku v první nápravné skupině (E. Hauptmann), osmnáct měsíců v první nápravné skupině (Lenka Fialová-Horáková); dvanáct měsíců v první nápravné skupině (František Květoň); dvanáct měsíců v první nápravné skupině (Lubomír Piperek), za technickou výpomoc – nošení židlí atd. dvanáct měsíců v první nápravné skupině (František Maxera) a další dostali podmínečné tresty (Ivan Biel a Jan Škrabánek).

[21] OTÁHAL, Milan. 2011, s. 120.

[22] NAVARA, Luděk; ALBRECHT, Josef. Abeceda Komunismu, Brno: Host, 2010, s. 165.

[23] OTÁHAL, Milan. 2011, s. 16; ústřední výbor KSČ (UV KSČ) v prosinci 1971 přijal jako normotvornou směrnici pro normalizaci společnosti „Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti po XIV. sjezdu KSČ (obrodný proces byl označen za kontrarevoluční a bylo upřesněno, jak zabránit jakýmkoli kontrarevolučním snahám a reformám uvnitř strany i společnosti).

[24] MORÉE, Peter. Cesta církve I, Praha: ČCE, 2009, s. 38.

[25] BROŽ, Luděk (ed.). O společenství služby: soubor esejů o českobratrské evangelické cestě. Praha: Kalich, 1981.

[26] TROJAN, Jakub; VEBER, Jiří; VOKOUN, Jaroslav. Nepřeslechnutelná výzva: sborník prací k 100. výročí narození českého bohoslovce Josefa Lukla Hromádky. Institut pro středoevropskou kulturu a politiku, 1990.

[27] HROMÁDKA, J. L. Zásady ČCE. Praha, 1968, s. 85–92.

[28] MORÉE, Peter. Jak ČCE nabyla ducha svobody a jak o něj přišla. Roky 1968–1977. In Cesta církve I. Praha: ČCE, 2009, s. 29–49.

[29] HLAVÁČ, Pavel. Pohnutá histrie SČED, II. část, Cesta církve VII. Praha: ČCE, 2014, s. 25–45.

[30] HLAVÁČ, Pavel. Farář Vlastimil Sláma – vězněný předseda SČEDu. In: Cesta církve VII. s. 46–55.

[31] JECHOVÁ, Květa. Lidé kolem Charty 77, Hlasy minulosti 2, Praha, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, s. 63–64. 2003,Božena Komárková a její hosté.

[32] PFANN, Miroslav. Nová orientace, 1998.

[33] HŘÍBEK, Pavel. 2004, s. 229 a s. 315–317.

[34] Tamtéž – příloha č. 8, s. 320–321.

[35] KOMÁRKOVÁ, Božena. Difficile est..., In: O svobodu svědomí, Benešov: Eman, 1998, s. 99–109. 49Jde o jedinečnou generační výpověď, která v duchu provolání „Synod svému národu“ pojednává, zřejmě poprvé od roku 1969 o vyznavačské cestě církve v roce 1968 a připomíná upřímná vyznání vin církve o selhání tváří v tvář stalinismu.

[36] Prohlášení Charty 77 z ledna 1977.

Dne 13. 10. 1976 byly ve  Sbírce zákonů ČSSR (č. 120) zveřejněny „Mezinárodní pakt o občanských a politických právech“ a „Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech“, které byly jménem naší republiky podepsány  v roce 1968, stvrzeny v Helsinkách roku 1975 a vstoupily v platnost dnem 23. 3. 1976. Od té doby mají naši občané právo a náš stát povinnost se jimi řídit. //Svobody a práva, jež tyto pakty zaručují, jsou důležitými civilizačními hodnotami, k nimž v dějinách směřovalo úsilí mnoha pokrokových lidí a jejichž uzákonění může významně pomoci humánnímu rozvoji naší společnosti. Vítáme proto, že ČSSR k těmto paktům přistoupila. //Jejich zveřejnění nám ale s novou naléhavostí připomíná, kolik základních občanských práv platí v naší zemi zatím – bohužel – jen na papíře. //Zcela iluzorní je například právo na svobodu projevu, zaručované článkem 19 prvního paktu. //Desítkám tisíc našich občanů je znemožněno pracovat v jejich oboru jen proto, že zastávají názory odlišné od názorů oficiálních. Jsou přitom často objektem nejrozmanitější diskriminace a šikanování ze strany úřadů i společenských organizací; zbaveni jakékoli možnosti bránit se, stávají se prakticky obětí apartheidu. //Statisícům dalších občanů je odpírána „svoboda od strachu“ (preambule prvního paktu), neboť jsou nuceni žít v trvalém nebezpečí, že projeví-li své názory, ztratí pracovní a jiné možnosti. //V rozporu s článkem 13 druhého paktu, zajišťujícím všem právo na vzdělání, je nesčetným mladým lidem bráněno ve studiu jen pro jejich názory, nebo dokonce pro názory jejich rodičů. Bezpočet občanů musí žít ve

[37] „Dozorci z řad Izraelců viděli, že je s nimi zle, když bylo řečeno: Nesmíte snížit svůj denní úkol výroby cihel.“ Když vycházeli od faraona, narazili na Mojžíše a Árona, kteří se s nimi chtěli setkat. Vyčítali jim: „Ať se nad vámi ukáže Hospodin, a rozsoudí. Vy jste pokáleli naši pověst u faraona a jeho služebníků. Dali jste jim do ruky meč, aby nás povraždili.“

[38] „Jednatřicítka“ je adresována Federálnímu shromáždění, tím se liší od dřívějších memorand ze „zlatých šedesátých“, které od roku 1963 zasílala SR ČCE Ministerstvu kultury. V tomto ohledu jde o nový přístup k věcem veřejným. Memoranda SR ČCE brilantně formuloval JUDr. Pavel Šimek. Týkala se persekuce členů církve ze strany státních úřadů, in: Memoranda synodní rady Ministerstvu školství a kultury, Cesta církve VI., s. 99–132; ( memorandum z 11. 3. 1966 mimo jiné obsahuje jmenovitý seznam perzekuovaných učitelů, kteří byli propuštěni ze zaměstnání z náboženských důvodů, dle ústavy na školách se muselo vyučovat pouze „vědeckému světovému názoru“ – věřící učitelé tedy nebyli kompetentní k řádnému vyučování). Již v této době bylo na ministerstvo odesláno několik dopisů, které nekoncipovala SR ČCE, ale např. několik farářů ze Západočeského seniorátu (9. 3. 1964).    

[39] Autorem celého dokumentu je J. S. Trojan. Zde navazuje na českou i reformovanou a luterskou křesťanskou tradici, a vnáší ji do moderní diskuse o lidských právech. Dokument je uveden citátem J. A. Komenského Omnia sponte fluant, absint violentia rebus. Autor využívá těch pasáží z československé ústavy, které hovoří o rovnoprávnosti občanů a pak zasazuje do kontextu dvou mezinárodních paktů z roku 1976 a odkazuje na příslušné články. Na závěr nově interpretuje zákon 218/ 1949 Sb., a připomíná nutnost interpretovat tento zákon § 268 Zákoníku práce, aby nedocházelo k necitlivým zásahům vůči pracovníkům církví.

[40] viz pozn. 40.

[41] Rok 1988: č.1 Martin Luther – O světské vrchnosti, překlad a úvodní studie Jan Litomiský, č. 2 E. Fuchs a J. P. Stucki – Narušená komunikace (Helsinské dohody a schůzka  v Bernu), překl. Miloš Rejchrt. Rok 1989: Pavel Hlaváč – Nové církevní zákony (popis zápasu o přijetí církevního zákona o hospodářském zabezpečení církví r. 1949); č. 4 Ivan Martin Jirous – Magor dětem, s ilustracemi Zdeňka Šorma (vázané a brožované vydání, ilustrace tištěné na ofsetu).

[42] Cesta církve V., Protestantský protest a paralelní obec 1977–1989 (s. 89– 90), Zpěvníček křesťanské mládeže – Nová píseň (s. 91–120)

[43] HEJDÁNEK, Ladislav. Dopisy příteli, s. 134.

[44] POKORNÝ, Petr. Ježíš Nazaretský, Praha: OIKOYMENH, 2005, s. 125 „... Ježíšovi žáci zprostředkují všem národům znalost etických norem, jak je učil Ježíš, tj. v podstatě zkonkretizované Desatero shrnuté ve dvojím přikázání lásky. Skutečnost, že tyto normy jsou dnes uznávány a zahrnuty do listiny lidských práv, je významná, ač opomíjená skutečnost.“