František Kopecký MUKL (muž určený k likvidaci) a ordinovaný laický kazatel ČCE

Ve Františku Kopeckém jsem poznal vzácného člověka, věrného, moudrého a obětavého bratra. Potom již brzy, jak jste vy starší zažili a jak se vy mladší dočítáte, hodně věcí se oproti tomu, jak to bylo před čtyřiceti lety a po celých dalších, dlouhých čtyřicet let, docela podstatně změnilo. Změnily se i možnosti veřejného působení bratra Františka. Byl zvolen starostou ve svém bydlišti v obci Řitka u Prahy. Angažoval se v polistopadové Konfederaci politických vězňů. Byl zakladatelem Klubu Milady Horákové a jeho prvním předsedou. Díky Bohu se mnoho se změnilo, jen jedno ne – zůstala Kopeckého obětavá péče o Farní sbor ČCE ve Hvozdnici. Krásné svědectví o životě a službě bratra Kopeckého mi podala v roce 2007 kurátorka hvozdnického sboru Zdena Skuhrová.

Zde je prvá část jejího svědectví.[1]

„Bratr Kopecký byl původně členem Jednoty českobratrské. Žil dlouho v Olomouci. S naším sborem se potkal až dlouho poté, co se přiženil do Řitky. V letech 1949 a 1950 se manželům Kopeckým narodily dvě děti, Ruth a Tomáš. Pak byl František Kopecký uvězněn na deset let, pomáhal totiž někomu dostat se za hranice republiky. Po návratu z vězení se Kopeckým narodil ještě syn Martin. V roce 1964 objevil rodinu Kopeckých bratr farář Taich, náš tehdejší administrátor. Jezdil pak pravidelně do Řitky, kde konal bohoslužby v rodině. Starší děti Kopeckých připravil ke konfirmaci. Se sborem se Kopečtí sžili víc až za Sváti Karáska, který je od bratra Taicha převzal a později i každou neděli přivážel na bohoslužby. To ale s odchodem Sváti přestalo. Řitka je daleko a spojení žádné, jedině složité objíždění autem. Pěšky to není zas tak daleko (přes Bojov a Líšnici), občas by se to dalo zvládnout, ale ne pro bratra Kopeckého. Měl od mládí nemocné kyčle, chodil o berlích. Tak se u nás znovu objevil až v roce 1980, kdy si pořídili trabanta. Také už pak šel brzo do důchodu. To se mohl sboru věnovat naplno. Jeho návrat se skoro přesně kryl s příchodem nového administrátora Luďka Rejchrta. Velice rychle se zaběhla nová praxe: bratr Kopecký káže třikrát do měsíce, bratr Rejchrt jednou. Vzpomínám na jeho počáteční kázání. Byla dost těžko stravitelná, ale on se postupně vypracovával a my jsme se učili rozumět mu. Mnohá kázání jsme pak měli nahraná a moje máma s nimi chodila do Bojova k Chaloupkovým (pan Chaloupka po úrazu už nikdy nemohl chodit), do Bojanovic za sestrou Sládkovou a do Masečína za několika babičkami. Bratr Kopecký převzal od mámy vyřizování sborové pošty, její čtené bohoslužby nahradil živými. A místo administrátora převzal i většinu jeho povinností. Hned koncem prvého roku byl ordinován synodním seniorem Hájkem. Pak už mohl vysluhovat i svátosti. Křest mu u nás dopřán nebyl, ani svatba. Zato hojně pohřbů. A svatá večeře Páně. K té mě později přitáhl, abych podávala jemu. Každému při vysluhování řekl jeden biblický verš. On uměl zpaměti mnoho pasáží, to se mimo jiné naučil ve vězení. Snažila jsem se nějaký vhodný verš najít i pro něj a na tu chvíli si ho zapamatovat. Bratr Kopecký vedl všechny schůze staršovstva a s výjimkou prvého roku i všechna sborová shromáždění.[2] Psal sborové dopisy, zprávy o životě sboru, byl samozřejmě konventuálem, jednal se seniorátem atd. Angažoval se v seniorátním odboru pro práci laiků. Chodil na pastorálky. Ve sboru se pokoušel i o pastorační návštěvy, ale neměl pro pastoraci dar a lidé ho nebrali jako pravého faráře. S úspěchem však zavedl biblické hodiny, byť jednou za 14 dní. To Kopečtí přijeli z Řitky, ve Hvozdnici naložili sestru Jobstovou a jeli do Davle ke Dvořákovým, tam byla biblická. Františkova dcera Ruth Kopecká se provdala za faráře Vladimíra Kopeckého[3]. Náš bratr Kopecký se s ním pak jednou do roka měnil. Sám kázal ve Stříteži, Vladimír Kopecký u nás. Byla to zajímavá změna jak pro kazatele, tak pro farníky obou sborů.“ Potud prvá část vzpomínky sestry kurátorky.

Manželka Františka Kopeckého, vzácná a statečná žena, mi půjčila z jeho pozůstalosti celou řadu nesmírně zajímavých a cenných rukopisů. Jsou to jeho příležitostné projevy, úvahy, různá vyprávění, vzpomínky a podobně. A tak namísto mého vyprávění o životě bratra Kopeckého bude v dalším textu často o svém bohatém a velmi dramatickém životě, o svých názorech, víře, lásce a naději, vydávat svědectví právě on sám.

Vedle výše zmíněných pramenů jsem v Národním archivu dostal kopie rozsudků a rozhodnutí všech soudů, které se týkaly kauzy Františka Kopeckého od roku 1952 až do porevolučních devadesátých let. Bylo mu dáno v období navrácené svobody prožít pouhých osm let, ale kéž by každý darovaná léta svobody dokázal tak plně a požehnaně prožít jako on.

František Kopecký byl jedním ze zakladatelů Klubu Milady Horákové a také jeho prvním předsedou. V roce 1993 oslovil Klub a dnes oslovuje i nás. Vyprávění bratra Františka Kopeckého[4] o počátcích Klubu Milady Horákové, o svém životě, o své rodině, o svém věznění, o práci a o své službě sboru ČCE ve Hvozdnici:

„Jméno Dr. Milady Horákové dnešní mladé lidi moc neoslovuje. Nebyla ani populární zpěvačkou, ani hvězdou filmového plátna. Někteří si po chvilce uvědomují, že to byla asi ta žena, co byla za komunistů popravena. A přece je to orientační osobnost. Myslím, že ji lze právem zařadit mezi největší osobnosti českých novodobých dějin. Právnička, která v práci pro vlast, pro svobodu národa dvakrát riskovala svůj život. Jednou ji k trestu smrti odsoudili fašisté za války, ale nepopravili, podruhé komunisté, kteří ji popravili. Nic jim nevadilo popravit ženu – matku šestnáctileté dcery – jen z politických důvodů. V souvislosti s tímto procesem (byla poslankyní do února 1948 za národní socialisty) bylo zatčeno více než sedm tisíc funkcionářů okresních a krajských bývalé národně socialistické strany. I v navazujících procesech bylo několik poprav a tresty nad deset roků. Vraceli jsme se z vězení až v letech 1960–1964. Vyprávím to na vysvětlení, proč se náš Klub ozdobil jménem Dr. Milady Horákové. Zlomit člověka nebylo pro státní moc nic těžkého, ale Miladu Horákovou nezlomili. Myšlenka na její statečnost, její oddanost pravdě, právu a spravedlnosti, posilovala mnohé právě v mezních životních situacích. Její ‚život v pravdě‘ nám byl příkladem. V tom smyslu je Milada Horáková osobností orientační i dnes. Filmový dokument režiséra Jana Mudry Případ Dr. Horáková (1990) o této vzácné ženě si zaslouží být v televizi alespoň jednou za rok vysílán, aby lidé pochopili, že pro svobodu člověka a národa stojí za to položit i život a z minulosti se učit pro budoucnost, aby se to, co jsme prožili, už nikdy neopakovalo. Paní Roseweltová to vyjádřila po popravě velmi pěkně: ‚Když si uvědomujeme život Dr. M.Horákové, musíme být hrdi na to, že taková žena žila. Její život i smrt budou znamenat mnoho nejen pro její zemi, ale pro všechny země, které bojují za svobodu. Poznají, že věci, které mají cenu života i smrti, stojí za to, aby každý za ně den ode dne bojoval.‘

Když jsme se vrátili z vězení, scházeli jsme se s přímými účastníky toho neblahého procesu: Dr. Nestávalem, Přeučilem, Hejdou, Račanským, Dlouhým. Postupně nebo občas přicházeli i další. Scházeli jsme se ve veřejných místnostech, aby nás nikdo nemohl obvinit z ilegální činnosti. Později přicházel také Dr. Prokop Drtina, František Matouš a další. A to se utužovalo naše přátelství ukované společným osudem, prověřené společně prožitými roky ve věznicích a pracovních táborech. Bylo to jen jedenkrát za měsíc, ale všichni jsme se těšili. Vyměňovali jsme si samizdaty, které někteří z nás tvořili, informovali o situaci a rozcházeli se potěšeni vědomím krásného přátelství… jak to říká Březina v básni Je sladko žít: ‚Pro chvíle, v nichž lidské srdce nalezne bratrské porozumění, je sladko žít.‘

A tak to je historie vzniku Klubu Milady Horákové, který se po roce 1989 legalizoval a připojily se k němu stovky bratří a sester z různých krajů a okresů – ne proto, abychom jenom vzpomínali, ale abychom pomohli rodící se demokracii.

Vyprávěním o Klubu jsem už naznačil i bohatost svého života. Můj život byl totiž bohatý právě přátelstvím ‚pěkných lidí‘. Masaryk říkával o těch, kterých si vážil ‚to je pěkný člověk‘. Dětství jsem prožil v Košicích, kde jsem se i narodil. Otec, rodák z Českomoravské vrchoviny, byl jako italský domobranec demobilizován v Košicích, kde si našel zaměstnání u dráhy. Maminka zase přišla do Košic se svými rodiči z Vídně na výzvu vlády, aby vídeňští Češi přišli pomoci upevňovat rodící se stát. Děda, veliký vlastenec a sociální demokrat, opustil ve Vídni svou truhlářskou živnost a v Košicích pracoval v dílnách ČSD. Košice byly tehdy město, kde vedle Slováků žili početní Maďaři, Židé, Němci a po válce se vytvářela i početná kolonie Čechů, kteří pracovali na dráze, poště, u policie, učitelé atd. Pokud mohu posoudit podle kamarádů otce, byli to většinou v Košicích demobilizovaní vojáci z řad legionářů, italských dobrovolníků, kteří bojovali proti maďarským bolševikům Bély Kuna. Bolševici tehdy okupovali i celé východní Slovensko a dokonce ustavili vládu Slovenské republiky rad v čele s Čechem Antonínem Janouškem. Pod tlakem pravidelné československé armády však byli vytlačeni za hranice do Maďarska. Košice byly za první republiky líbezné město, které mělo veliké zemědělské zázemí. Trhy se zeleninou, ovocem, mlékem a mléčnými výrobky, koňské trhy a týdenní trh na obrovském legionářském náměstí, kde bylo možno zakoupit všechno od jehly až po nábytek a různé stroje. Byla to zajímavá podívaná. Mezi mými spolužáky a kamarády byli Slováci, Maďaři a Židé a nepamatuji se, že by nám do roku 1937 tato rozdílnost byla nějak na překážku. Jedině když na jaře a na podzim hrála fotbal vybraná mužstva slovenských proti maďarským klubům východního Slovenska, fandili jsme národnostně, někdy jsme se i poprali, ale to bylo mezi příznivci Sparty a Slávie také.

Rok 1938 se svým vybičovaným nacionalismem nás rozdělil. Slováci se dělili na hlinkovce a Čechoslováky, Maďaři byli proti republice a pro návrat východního Slovenska do Maďarska, Němci, i když jich nebylo mnoho, dali pocítit svoji přítomnost a Židé se začali od nás všech izolovat v předtuše, že je nečeká nic dobrého. A nám Čechům najednou všichni začali dávat najevo, že to vlastně není náš domov, a že tu nejsme vítáni. Do té doby mě nikdy nenapadlo, že by mé rodiště nebylo mým domovem. Bylo mi velmi smutno, když jsme 8. listopadu 1938 z Košic utíkali, protože vídeňská arbitráž mocností rozhodla odstoupit značnou část Slovenska ve prospěch hortyovského Maďarska a v té části byly i Košice – můj domov. S několika ranci jsme se dostali do Podlažic k otcovým rodičům. Byl to vůbec smutný podzim, který jsme v tom roce 1938 prožívali, a následující roky byly ještě horší. Boural se dům, který jsme s láskou stavěli, a rozpadly se jistoty, na které jsme léta spoléhali. Poznali jsme, co znamená být zrazen, být okupován, být podveden, být ponižován, poznali jsme, co znamená doufat a být rozčarován, být znechucen a přesto nezoufat a nepropadnout cynismu. Když jsem viděl kolem sebe tolik nejistoty, strachu z budoucnosti, křehkost lidského štěstí, spokojenosti, zdraví, začal jsem se rozhlížet po nějaké hlubině bezpečnosti. Vrhl jsem se na filozofii, na historii, až se mi do ruky dostala Bible. Najednou jsem měl pocit, že ona hovoří právě ke mně, že odpovídá na ty otázky, které mne tolik znepokojují. Hledal jsem křesťanské společenství, se kterým bych mohl sdílet svou víru, způsob zbožnosti, v němž bych našel svůj duchovní domov. V Olomouci, kam jsem se se svými rodiči přestěhoval, jsem měl proto dost příležitostí. Byli tu dominikáni s výraznými teologickými osobnostmi –  jako byl Dr. Braito, Habáň, Dacík a mnozí další.

K Braitovi jsem chodíval na exercicie, k Habáňovi na přednášky o filozofii a dějinách umění. Soustřeďovali kolem sebe mladé vzdělané lidi. Jejich činnost mimo kostel byla pololegální a vyžadovala odvahu. Chodíval jsem také na evangelická shromáždění, nejvíc do Církve bratrské, kde jsem také zakotvil. Přitahovala mne tam především osobnost kazatele Františka Urbánka, který občas přijížděl z Prahy do Olomouce a vždy mi věnoval značnou část času svého pobytu. Byl to člověk laskavý, hluboce věřící a nesmírně vzdělaný. Zajímavě vyprávěl o rodině Masarykových, jejímž byl rodinným přítelem a i duchovním pastýřem. Pod jeho vlivem jsem se připravoval k systematickému studiu teologie. Zahořel jsem touhou stát se misionářem, až válka skončí. Prostudoval jsem tehdy dostupnou literaturu o misiích a misionářích. Sledoval jsem zprávy, pokud ještě docházely, od českých misionářů působících v Africe, v Asii a Jižní Americe. Nemohu nevzpomenout bratrského misionáře Chlebouna z Turnova, kterého jsem trápil otázkami, ale nosil za to jeho plechové krabice s diapozitivy, které snad vážily metrák. Aspoň se mi to tak zdálo. Ale odměnou mi byly obrázky jeho misijní činnosti v Africe. Ale jak už to bývá, člověk míní a Pán Bůh mění. Onemocněl jsem tuberkulosou kostí a více jak půl roku byl můj stav tak vážný, že lékaři nedávali mému životu mnoho naděje. A i pak, když se můj stav zlepšil, to trvalo mnoho let, kdy tato zákeřná nemoc putovala v mém těle z místa na místo a na celý život mne odsoudila pohybovat se o berlích. Dlouhé měsíce jsem ležel v nemocnicích a různých sanatoriích a tu jsem si uvědomil, že i zde je misijní pole, že člověk nemusí jít do Afriky nebo Asie. A teprve tu jsem si uvědomil, co pro mne znamenalo období hledání a poznání, aby mi pomáhalo v mezní životní situaci. A ještě jednu zkušenost jsem získal, že člověk nemá Pánu Bohu určovat, kde a jak mu bude sloužit, ale aby šel vždy poslušně tam, kam On ho posílá. Ale to jsem nevěděl, že mne čeká ještě něco horšího než nemoc.

Když skončila válka, rozhlížel jsem se, co za změněné zdravotní situace budu dělat. Lékaři mi nedávali naději, že bych někdy mohl chodit bez holí a tak jsem se rozhodl, že budu žít podle svých možností. Vzal jsem zpět přihlášku na teologickou fakultu a řekl jsem si, že zkusím všechno, co se mi naskytne. Nejdříve jsem dělal referenta národního výboru na bytovém úřadě města Olomouce, pak organizačního pracovníka soukromé nemocenské pojišťovny. Problém však byl, že můj zdravotní stav neumožňoval soustavnou činnost. Až se mi naskytla příležitost převzít nepatrný obchod s provaznickým zbožím. Měl jsem obchodní vzdělání, vůli pracovat, možná také životní štěstí a tak jsem za tři roky vybudoval podnik, který nejen mně, ale i mnohým dalším lidem dal solidní existenční základnu. Rozrostl se do takové velikosti, že byl v roce 1948 znárodněn. Politický život v obnovené ČSR po roce 1945 projevoval od počátku jistou nestabilitu. Jako křesťan jsem viděl mnohé stinné stránky, ale byl jsem si vědom toho, že člověk nemůže jenom odsuzovat to špatné, ale že se musí pokusit, aby se v národním životě začalo prosazovat i to dobré. Z domova jsem byl vychován k lásce k našemu národu, Masarykovi a Benešovi, a proto Masarykovo: ‚Kdyby slušní lidé neseděli doma, bylo by méně zla ve světě‘, mne hnalo i do činnosti veřejné. U nás v rodině byla národně socialistická tradice, takže i pro mne se tím stalo jasné, s kterou politickou stranou jít. S ní jsem vlastně spojil svůj osud na dalších čtyřicet let. Samozřejmě, že ne život ve slávě a moci, ale život v tvrdém zápase, aspoň zabránit křivdám a nespravedlnosti, nebo je zmírnit, aby jejich dopad byl co nejmenší. Jednou to řekl pěkně Dr. Petr Zenkl, předseda národně socialistické strany: ‚Neposuzujte nás podle toho, co jsme udělali, ale čemu jsme zabránili.‘ A tak s těmi tisíci funkcionáři národně socialistické strany jsem byl i já v roce 1951 zatčen a odsouzen za velezradu a špionáž na 18 roků vězení. Oni nás museli zlikvidovat. Jestli chtěli zlomit páteř národa, museli nejdříve zlomit páteř a izolovat ty, kteří se zdáli být představiteli mravní odolnosti a svobodného myšlení. Nechci se zde pouštět do úvahy na téma odpor nebo odboj. Jedno je jasné, že ani fašistům ani komunistům se nepodařilo zlomit touhu národa po svobodě a demokracii. Pošlapaný a zkrvavený prapor svobody pozvedli v roce 1989 právě mladí lidé a jsou rozhodnuti už nikdy ho nepustit.

O vězení v padesátých letech už bylo mnoho řečeno a dokonce i napsáno. Nechci k tomu přičinit nic víc než několik osobních zážitků: 1) Řadu měsíců jsem byl na kobce s člověkem odsouzeným k trestu smrti za bestiální vraždu. Nebylo to pěkné společenství, protože ho přepadaly chvíle zuřivosti, v nichž rozbíjel stoličky a ohrožoval bezpečnost svého okolí i bachařů. Byl to člověk středních let, mimořádně inteligentní a se znalostí politického života. Psal jsem mu odvolání k nejvyššímu soudu a pak žádost o milost. Potřeboval mne a tak se ke mně choval chvílemi i velmi slušně. Prodlužoval si život vymýšlením trestných činů u lidí na svobodě a zaměstnával tak určitou dobu StB, dokud nezjistili, že je vodí za nos. Ve chvílích strachu z popravy mě prosil, abych ho naučil modlit se. Kladl mi otázky, jak to s ním bude po smrti. Bál se toho stejně jako popravy. Jedno snad nepochopil nikdy, že znásilnění a okradení ženy a její zabití 52 bodnými ranami není žádný hrdinský čin, i když se jednalo o kádrovačku nějakého podniku. Jednou, když se vrátil z nočního výslechu a já jsem spal, probudil mne slovy: ‚Něco jsem ti přinesl.‘ Pod deku mi strkal knihu. Sotva jsem na ni sáhl, poznal jsem, že to je Kralická bible. V první chvíli jsem dostal strach z nějaké provokace, protože najít Bibli ve vězení bylo trestné a nedovedu si ani představit, co by se se mnou dělo. Ptám se ho, kde to vzal? A on vypráví, že mezi výslechem jeho referent odešel a zavřeli ho na chvíli do místnosti, kde na stole ležely hromady náboženských svatých knih. A tak prý mi jednu vzal, takovou malou, aby se mu vešla do kapsy. Jak to přenesl od vyšetřovatele do věznice na kobku dodnes nevím. Každého důkladně prohlíželi i když přicházel od StB. Snad proto, že to bylo v noci a jednalo se o násilníka, služba kvůli hladkému převzetí a dopravení na kobku ho možná ani neprohlížela. Pro mne to byl zázrak a dar od Pána Boha. Ráno jsem knihu položil na stůl mezi knihy z vězeňské knihovny a po častých prohlídkách si toho několik měsíců žádný bachař nevšiml. Až když jsem šel na transport do jiné věznice, podařilo se mi knihu vpašovat mezi osobní věci a tak se dostala se mnou domů a dodnes je v mé knihovně. 2) Další zajímavý zážitek se odehrál na Mírově, když jsem byl na pracovišti, kde se loupala cibule. Bylo to krásné a zajímavé pracoviště. Jednak proto, že se tam člověk najedl cibule a tím se zásobil vitamíny, a jednak proto, že na tomto pracovišti byla nádherná společnost a klid. Ony totiž první hodinu práce slzely oči a tak bachaři nás tam zavřeli a přišli pro nás až po skončení směny. Do té doby jsme tam byli sami. Pracovníci byli většinou kněží, významní profesoři filozofie a teologie, a tak když se naše oči zaklimatizovaly a bachař byl mimo dosah, začaly přednášky a pak diskuze. Byl to obrovský zážitek. Vedle mne sedával generální vikář olomoucké arcidiecéze biskup Dr. Zela. Znal jsem ho z Olomouce, vídal ho chodit na kněžské hodinky do domu sv. Václava. Byla to tehdy impozantní postava církevního hierarchy. Nyní to byl tichý a laskavý, do sebe pohroužený starý pán. Oslovoval jsem ho ‚exelence‘. Bylo mi něco přes třicet let a on byl bělovlasý kmet. Když skončily přednášky, povídali jsme si spolu o Olomouci, o rodinných věcech a o náboženství. Hluboko v mysli mi zůstává tato událost: když jsem ho oslovil: ‚Exelence‘, on mne vzal za ruku a povídá: ‚Neříkej mi tak!‘ – ‚A jak vám mám říkat?‘ Díval se na mne a řekl: ‚Říkej mi bratře!‘ Dnes se dá těžko vypovědět, co všechno očima i slabým stisknutím ruky vyjadřoval. A já jsem si tu chvíli uvědomoval, jak obrovským vnitřním procesem prošel tento církevní hodnostář, vynikající teolog a diplomat, aby mohl mladého evangelíka přijmout jako svého bratra. Nebylo tam nic hraného, bylo to opravdové a upřímné. 3) Poslední zážitek z období padesátých let je statečnost a láska mé manželky. Když mne zatkli, měli jsme dvouletou holčičku a jednoročního syna. Manželce nebylo ještě 24 let, když musela na sebe převzít celou odpovědnost za naše malé a také starost o mne. Většina přátel se strachy rozprchla, manželka musela spoléhat jen na sebe a rodiče. Nenávist komunistického režimu se však nezastavila ani před mladou ženou, která se ničeho nedopustila, a malými dětmi. Rozhodnutím NV v Olomouci se musela do tří dnů vystěhovat a byt jí byl přidělen v rozpadlé chalupě v pohraniční obci na severu Moravy v Kolštejně. Zaměstnání měla nastoupit ve státním statku tamtéž jako dojička krav. Měla tolik odvahy, že neuposlechla rozkazu strany a vlády a odjela s dětmi ke svým rodičům. Ale protože strana byla všude a o kaž- dém dobře informována, musela manželka vykonávat jen podřadné práce v zemědělských podnicích, ačkoliv měla středoškolské vzdělání. Při ní se naplnila slova Bible z knihy Přísloví: ‚Ženu statečnou kdo nalezne, nad cenu perel cena její.‘

Spisovatele i historiky čeká ještě úkol, aby zpracovali osudy žen v padesátých letech, které nesly tíhu odpovědnosti za rodinu a odolávaly tlakům režimu, jehož pretoriáni se snažili sliby a výhrůžkami rodiny vězňů rozbít a ženy mravně deklasovat. Kolikrát jsem slyšel z úst bachařů: ‚Z vás naděláme otroky a z vašich žen a dcer děvky.‘ Díky Bohu, že se jim to nepodařilo.

Z vězení jsem se vrátil za téměř deset let, v roce 1960 na amnestii prezidenta. Měl jsem strach, jak budu doma přijat, jak mne přijmou děti, kterým  nyní bylo již 11 a 12 roků a vyrůstaly bez otce a prožily několikrát trauma, když se jim jiné děti posmívaly, že mají tátu kriminálníka. Navštěvovaly mne ve vězení, ale z krátkých návštěv tři až čtyřikrát do roka, za přítomnosti bachaře, si ani nemohly vytvořit obraz o svém otci. Ale všechno dopadlo šťastně a prožili jsme společně ještě mnohé pěkné chvíle rodinného života. Dnes už mají své rodiny a na své dětství vzpomínají se slzami v očích. Po návratu domů však nejhorší bylo najít práci. Chodil jsem o berlích, byl tedy invalida, který nějakou podřadnou manuální práci nemohl konat. A v administrativě, i když jsem měl pro to kvalifikaci, jsem z politických důvodů dělat nemohl. Obcházel jsem podniky v Praze a ve Středočeském kraji, ale marně. Trvalo několik měsíců, než se našlo v Praze Družstvo invalidů, které bylo ochotno přijmout mne jako opraváře deštníků. Ale když jsem přišel na pracovní úřad ONV, odmítli mi to přidělit, jelikož jsem z okresu Praha-západ. Byl jsem už několik měsíců bez práce. A vědomí, že jsem na krku rodině, které jsem deset let nemohl nic dát a od níž jsem přijímal, způsobilo nervový zkrat. Šel jsem ihned k okresnímu prokurátorovi se žádostí, aby mne vrátili do vězení. Měl jsem podmínku na deset let, jak vyplývá z amnestie, a tak jsem si myslel, že to nebude problém. Prokurátor se na mne nejdříve nechápavě díval, ale protože v něm přece jen bylo kus lidskosti, nechal si vyprávět mou anabázi. Trpělivě poslouchal. Když jsem skončil, beze slova vstal, šel k telefonu a zavolal na pracovní úřad ONV. Druhý den jsem měl umístěnku a začal jsem se živit jako deštníkář na zapracování. Ve vězení  jsem se naučil přijmout každou práci. Dral jsem peří, lepil krabičky, sáčky, navlíkal rybičky, loupal cibuli, nýtoval metry a proto mi nebylo zatěžko opravovat deštníky. Postupně se moje situace zlepšovala, až jsem se stal vedoucím provozovny. Po roce 1968 jsem dokonce dostal práci jako ekonom stavebního závodu, kde jsem setrval až do důchodu.

Nezůstalo však jen při zaměstnání. Nalezl jsem také svůj duchovní domov. Evangelický sbor ve Hvozdnici, který mne a moji rodinu bratrsky přijal, stal se místem mého setkávání s prostými, ale opravdovými křesťany, kteří mi umožnili, abych se stal členem staršovstva a uplatnil i své vědomosti teologické a kazatelské. Jelikož to bylo podle řádu církve a bez nároků na státní souhlas a z toho vyplývající mzdové nároky, církevní tajemník nic neschvaloval a nemohl ani nic zamítnout, protože nebyl o nic žádán. Neskrýval jsem svoji činnost, ale ani jsem o ní zbytečně nehovořil. Vedení církve mne k službě pověřilo a pro mne to bylo rozhodující. V této službě stojím dodnes. Každou neděli vystupuji na kazatelnu hvozdnického sboru a raduji se z toho, že mne Pán Bůh ke své službě používá v mé vlasti, kde po strašlivém náporu ateismu mocenskými prostředky je dnes vlastně velké misijní pole. Zde v tzv. křesťanském národě je třeba zvěstovat Krista – náboženství víry, lásky a naděje. Život je mozaika slunných i ponurých dní.

Na jaře 1989 jsem obdržel od přátel pozvání do USA a Kanady. Nedělal jsem si velkou naději, že mi cesta bude povolena, ale kupodivu všechno probíhalo tak mimořádně, až to ve mně působilo podezření. Přátelé mi poslali potřebné dolary, letenku, notářsky ověřené pozvání k sestřenici a najednou jsem se octl v New Yorku na Kennedyho letišti. Bylo to úžasné přijetí. Šel jsem z ruky do ruky. Všichni se chtěli se mnou setkat, slyšet o domově, co je nového, co lidé, jak žijeme, jak myslíme. Nemohu ani vyjmenovat všechny přátele, s kterými jsem se setkal, byly jich desítky, možná stovky. Nezapomenutelné setkání bylo s panem Dr. Steinbachem, lékařem, který léčil a uzdravoval tisíce českých exulantů. Věděl jsem předem, že pojedu do Toronta, kde se má konat Československý den a při té příležitosti má být odhalen památník obětem komunismu. V Torontu jsem měl pro národně socialistickou stranu v exilu přednášku o situaci v Československu a druhý den jsem modlitbou zahajoval pietní akt odhalení památníku obětem komunismu.[5] Nikdy nezapomenu na tu nádhernou atmosféru bratrství a porozumění. Setkal jsem se se svými přáteli z vězení nebo politického života, se kterými jsem se 40 nebo 26 roků neviděl. Padli jsme si do náručí a rozuměli jsme si tak dobře, jako bychom se teprve včera rozešli. Redaktor Karel Jezdinský o tom udělal pěknou reportáž pro rádio Hlas Ameriky a  rádio Svobodná Evropa, která měla veliký ohlas doma i v zahraničí. Nevěděli jsme tehdy, že za půl roku od této události povstane národ, aby zpřetrhal pouta otroctví totalitního komunistického režimu.

Nyní již čtyři roky přijíždějí přátelé z exilu a nabízejí svou pomoc, své služby. Domov je však přijímá s ostychem a s podezíráním. Také v tom spočívá práce Klubu Milady Horákové, aby udržoval styk s exilem a vytvářel podmínky pro vzájemné porozumění. Po naší listopadové revoluci jsme se hned dali do služeb rodící se demokracie. Nehledáme velikých věcí, neusilujeme o významné posty v politickém a veřejném životě, ale sloužíme tam, kde je nás potřeba. Sloužíme a pomáháme slovem, radou i činem. Byl jsem zvolen starostou malé obce Řitka nedaleko Prahy. V každé obci je toho tolik, co je potřeba udělat. Komunisté stavěli gigantické kravíny a kulturní domy, pro které dnes není uplatnění, a nestarali se o vodu, kanalizaci, životní prostředí. To jsou úkoly, které stojí před námi, a které musíme řešit, aby se lidem na venkově lépe žilo. Demokracii nelze nařizovat shora – ta se musí rodit zdola. Ve vesnicích bychom měli obnovit dřívější společenský život. Na každé vesnici dříve existovaly politické strany, spolky, Sokol, náboženské organizace a to všechno se v době totality podařilo potlačit a zničit. Demokracie v našem českém státě bude tehdy, až ve všech obcích a městech bude fungovat a až každý z nás bude jako demokrat myslet a chovat se. To je veliký úkol, ale v něm můžeme pomoci i my, kterým už doběhly desítky let života a kteří stojíme už na konci své životní cesty. Učiňme to už jenom proto, že jsme se dožili svobody a počátku nového národního života. Je to šance pro ty, kteří přicházejí.

Pomozme jim uskutečnit ji. Končím verši Jaroslava Seiferta:

„To nejhorší mám za sebou, říkám si, jsem už stár.

To nejhorší mám před sebou, ještě žiji.

Ale kdybyste mermomocí chtěli vědět, byl jsem šťasten.

Někdy celý den, někdy celé hodiny, někdy jen pár minut.“

O tom, co předcházelo zatčení a téměř desetiletému věznění, nám opět nejlépe poví sám bratr František. Druhé vyprávění Františka Kopeckého:7

„Byl to sychravý, ponurý den, ten 30. březen 1951. A bylo mi strašně. Už několik měsíců trvalo obléhání vilky, ve které jsme bydleli. Věděl jsem až příliš dobře, co to znamená. Tak asi 100 metrů na silnici, odkud bylo vidět náš dům skoro ze všech stran, stálo auto a v něm čtyři zavile se tvářící muži. Občas jsem pozoroval kukátkem za záclonou. V noci obcházeli kolem domu. Když se měnila stráž, dávali si znamení pískáním. Hlavní stan, jak jsem se později dověděl, měli asi 50 metrů od našeho domu ve škole. Věděl jsem, že je se mnou zle, ale pořád jsem nemohl pochopit záměr, který s tím hlídáním mají. Vždyť mne mohli zatknout dřív. Věděl jsem, že Oldřich Bukal je zatčen již od listopadu. Bál jsem se provokace, které byli schopni, bál jsem se o Bohušku a o děti. Věděl jsem, že nemají slitování, že i k ženám a dětem svých třídních nepřátel se chovají krutě. Říkal jsem si, co musí stát peněz to moje hlídání a k čemu je to dobré, taky pro ně dobré. Před několika týdny mne prof. Ammerling přijal na kliniku s recidivou tuberkulosy a sliboval, že si u něj nějaký čas poležím a potom mne pošle někam do sanatoria (Lipník nad Bečvou). Najednou jeho zájem o mne ochladl a jednoho dne mi říkal, že na povolání do sanatoria mohu počkat doma a rychle se se mnou rozloučil. Znali jsme se několik let z činnosti v národně socialistické straně a vždy mi projevoval mimořádnou náklonnost a najednou se tvářil tak odměřeně a cize. Pochopil jsem, že to není normální a nijak jsem se nevzpíral. I když jsem měl v nemocnici větší pocit jistoty, že tam přece jen nemůžou provést provokaci. Doma jsem měl strach o rodinu. Jeden z Ammerlingových asistentů se při injekci, kterou mi dával, ke mně naklonil a pošeptal: Byla zde StB, musíme vás propustit domů. Když jsem se vrátil domů, musel jsem jít do nemocenské pojišťovny. Jel jsem tramvají a vidím, že za tramvají jede auto a v něm ‚moji známí‘ hlídači. Na každé zastávce zůstávali také poslušně stát. Doprovodili mne až do pojišťovny a jeden z nich mne z povzdálí sledoval ke komu jdu. Pak mne stejným způsobem doprovodili domů. Byl to nervák, nemohl jsem pochopit o co jim jde. Nepovažoval jsem se za ‚velkou rybu‘, a s kým se stýkám, věděli už dříve, tak proč takové divadlo. Když ‚spadla klec‘, jak ve své hantýrce říkali zatčení, oddechl jsem si a dodnes si myslím, že těch několik měsíců bylo horších než těch 109 měsíců ve vězení.

Ale abych se vrátil k tomu osudnému dni. Měl jsem již několik měsíců teploty a tak jsem byl na lůžku. Bohuška odešla něco nakupovat do města s Rutěnkou a se mnou v pokoji spal Tomášek, který se právě probudil. Dobře se vyspal a byl v dobré náladě. Stál v postýlce a chtěl mi pořád něco povědět, jenomže ještě mluvit neuměl a tak vyrážel radostné hýkání a lomcoval postýlkou. Zdálo se mi, že slyším nějaké zvuky z kuchyně, ale domníval jsem se, že už přišla Bohuška domů. Ale najednou vstoupilo do ložnice několik mužů a oznámili, že jsou z StB a přišli udělat prohlídku. Chabě jsem namítl, že manželka není doma a já jsem nemocný. Velitel, který celou skupinu vedl, bylo jich snad šest nebo osm, nařídil, aby se dali do práce a já abych klidně zůstal na lůžku. Při tom výhrůžně položil na stůl aktovku, která nijak neskrývala, že obsahuje samopal. Všichni se dali do práce, jeden zůstal v ložnici se mnou a ostatní se rozešli po bytě. Mně jen vrtalo v hlavě, jak se dostali do bytu, vždyť Bohuška není doma, já jsem jim neotvíral a oni se dostali do zamčeného bytu. Vrtá mi to hlavou dodnes, ale jak vidno, StB nebylo nic nemožného. Ani Bohuška, která mezitím přišla, dodnes nepochopila, jak se dostali dovnitř, když zámky nebyly nijak poškozeny. Bohuška se zachovala velmi statečně. Věděla také, že nás hlídají, ale zatajil jsem jí podrobnosti, jak důkladně to dělají. Zachovala klid a tvářila se, jako by nešlo o nic významného. Bránit mě začala až když mi velitel řekl, že s nimi musím na policii podepsat protokol o prohlídce (trvala asi tři hodiny, ale čas jsem nevnímal). Namítala, že jsem nemocen, že si musí vyžádat souhlas lékaře a pak, aby mě tam odvezli ambulancí. Velitel poměrně slušně, ale velmi rozhodně všechny její námitky a návrhy odmítl s tím, že mne sami odvezou a zase přivezou. Věděl jsem, že všechno je zbytečné a začal jsem se oblékat. Vzal jsem si teplé prádlo, teplý tvídový(?) oblek a zimní kabát. Rozloučil jsem se s dětmi a s Bohuškou a věděl jsem, že to není rozloučení na hodiny, ale na roky, pokud ne na vždy. Vždyť jsem věděl o mnohých přátel, s kterými jsem se stýkal a pracoval v národních socialistech, že už to mají za sebou a někteří dokonce definitivně. Přesto jsem si oddechl, když jsme odjížděli od mého domova, že to proběhlo bez provokace a bez ohrožení mé rodiny. K policejnímu ředitelství v Olomouci, kde sídlila také StB, jsme přijeli k šesté hodině večer. Velitel skupiny odešel do budovy a mě nechal s dalšími třemi sedět v autě. Za chvíli se vrátil a oznámil mi, že mě jménem republiky zatýká. Když jsem se otázal z jakého důvodu, odpověděl: Vy to dobře víte. Řidiči řekl stroze: Jeď. A se mnou se už víc nebavil. V hlavě mi to znovu začalo pracovat a kladl jsem si otázku, kam mě vlastně vezou. Sledoval jsem pozorně cestu, a když jsme vyjeli z Olomouce, věděl jsem, že směřujeme ku Praze. Kolikrát jsem po ní jel, kolik jen vzpomínek, většinou příjemných, a teď jedu nevím kam a je to k nepřečkání. Co se mnou bude za několik hodin? V posledních dnech, co jsem byl nemocen, jsem poslouchal BBC a začínající vysílání Svobodné Evropy. V poslední době vysílali zpravodajství o hrůzách komunistických kriminálů, o zvěrstvech při vyšetřování. Co z toho mě čeká. Modlil jsem se, aby Bůh byl se mnou a s mojí rodinou.“ Nyní již jen strohá řeč soudních spisů:

Rozsudek – Jménem republiky! Státní soud, oddělení Brno uznal dne 28. února 1952 v přítomnosti obviněných, takto právem (ovšem komunistickým právem) Obvinění: 1/ Oldřich Bukal, nar. 14/8 1922, duchovní čs. církve, 2/ František Kopecký, nar. 30/8 1923 v Košicích, bývalý poslanec NS, bytem v Olomouci… Pod čísly 3/–12/ v soudním spise další spoluobvinění… jsou vinni tím, že vytvořili illegální skupinu udržující spojení s funkcionářem zahraniční zrádné emigrace Augustinem Jünglingem, získávali další osoby k protistátní činnosti, poskytovali úkryt agentům vysílaným ze zahraničí a pomáhali k útěku za hranice Jünglingově manželce a další osobě, spolčili se navzájem s uprchlým Jünglingem a dalšími k pokusu o zničení, případně rozvrácení lidově-demokratického zřízení republiky a její společenské a hospodářské soustavy, zaručených ústavou… Dále se Oldřich Bukal, František Kopecký a další spolčili navzájem k vyzvídání zpráv tajených z důvodů vnitřní a vnější bezpečnosti státu, zejména vojenských, hospodářských, politických, tedy státního tajemství v úmyslu odesílati je do zahraničí a tím vyzraditi je cizí moci… čímž spáchali zločin velezrady a zločin vyzvědačství a odsuzují se… František Kopecký na 18 /osmnáct/ let, a dalších 11 obviněných k trestům od 18 let do jednoho roku… Odsouzení jest u všech obviněných nepodmíněné.“[6]

Na několika citacích z mnohomluvného „Odůvodnění těchto rozsudků“, zabírajícího hustě popsaných 22 stran formátu A4, následujícími citacemi poukazuji na a otřesný stav práva a spravedlnosti podřízeného ještě otřesnější a nenávistné komunistické ideologii u nás, v těch padesátých letech minulého století: „… skupina řízená knězem Československé církve byla souzena pro svou protistátní činnost… takováto individua našel farář Jüngling v řadách svých spolupracovníků, s nimiž se znal ze svého církevního, hlavně však politického života bývalé nár. soc. strany… v daném případě není zapotřebí zdůrazňovat, že faráři Jüngling, Bukal a též i kněží jiných církví, kteří byli již souzeni pro protistátní činnost, nemají s učením Krista nic společného… Pracující lid nemůže trpěti takové kněze, kteří se spolčují s vrahy, kteří pod oltáři schovávají automaty, pistole, granáty a kteří ve jménu Boha připravují třetí světovou válku ve službách Vatikánu a imperialistických světapánů… Během hlavního líčení někteří z obviněných tvrdili, že prý skutečnou svobodou je jenom svoboda pro všechny, že své osvobození očekávají právě od kapitalistických států. Jaká jest to však svoboda, kterou tito ctitelé humanitní demokracie obdivují? Předně, jakápak svoboda pro všechny? Chceme snad svobodu pro zloděje, žháře, podvodníky a vrahy? Těm kapitalistický zákon také omezuje svobodu, ovšem jen tehdy, jsou-li to malí zloději, malí podvodníci a malí vrazi. Ve velkém a ve svém zájmu to kapitalistická společnost dovoluje… Kdo jest zde větším zločincem? Žhář, který zapálí jeden dům, či kapitalista, který pálí a ničí celé skladiště potravin a zboží… Náš stát se dovedl vypořádat s fabrikanty, bankéři, velkoobchodníky, statkáři a jinou sběří, která dříve pracující lid vysávala… Budovatelské úsilí našeho pracujícího lidu jest dosti přesvědčivým argumentem toho, že těch, kteří pochopili a kteří se dívají na naše politické a hospodářské poměry s důvěrou jest velká většina proti mizivému procentu těch, kteří vidí vše černě a kteří nechtějí vidět výsledky a úspěchy, které jsme od roku 1945, hlavně však od roku 1948 dosáhli. Během hlavního líčení bylo jasně prokázáno, že žádný z přítomných obviněných neměl příčiny, aby zrazoval svůj vlastní národ…“[7]

V odůvodnění rozsudků je bratr Kopecký jmenován celkem čtyřikrát: „… obviněný Kopecký, věrný přítel faráře čs. církve Jünglinga byl informován o jeho útěku za hranice a aby zakryl svou pravou tvář nepřítele pracujícího lidu, učinil o tomto oznámení na SNB až když tento byl již za hranicemi… obviněný Kopecký byl též informován o zamýšleném útěku za hranice a spolu s dalšími pomáhal k provádění příprav… obviněný Kopecký přislíbil též, že najde úkryt pro vysílací stanici, která měla být doručena agenty ze zahraničí… obviněný Kopecký se během hlavního líčení snažil popřít některé skutečnosti své trestné činnosti, že o nějakém vědomém zapojení se do illegální organizace se u něj nedá vůbec mluvit. Byl však velmi přesvědčivě usvědčen… obviněný Kopecký se nestyděl po uvedené protistátní činnosti přijmouti důvěru pracujícího lidu, když byl povolán k složení poslaneckého slibu do obrozené Národní fronty, když již před tím byl v Akčním výboře za stranu socialistickou… při posuzování osoby a výměry trestu u obviněného Kopeckého hodnotil jej státní soud jako osobu, která se pohybovala v naší společnosti se dvěma tvářemi, kdy jednu tvář měl pro pracující lid a druhou pro zrádnou emigraci. Soud přihlédl též k jeho vědomostem a k jeho inteligenci, která skutečně jen potvrzuje, že Kopecký byl duchovním vůdcem organizace.“[8]

Odvolání odsouzených vyřešil Nejvyšší soud v Praze 24. června 1952 tak, že je ve všech případech zamítl. V případě obviněného Františka Kopeckého se uvádí: „je nutno zdůraznit, že on prováděl svou zločinnou činnost záměrně a s vynaložením veškerých svých intelektuálních sil a zkušeností politického pracovníka ještě v době, kdy zastával významné veřejné funkce a kdy byl z vůle pracujícího lidu zvolen ve volbách r. 1948 za náhradníka do Národního shromáždění, kam byl potom povolán jako poslanec. To právě ukazuje nejlépe jeho zákeřnou povahu a nebezpečnost jeho osoby pro společnost, nově se utvářející.“[9]

Dalším úředním dokumentem vyžádaným v Národním archivu je „Usnesení Krajského soudu v Brně, který rozhodl dne 20. října 1960 v neveřejném zasedání takto: Podle § 391 odst.1 tr. ř. se vyslovuje, že odsouzený František Kopecký, nar. 30. 8. 1923 v Košicích, je účasten amnestie presidenta republiky ze dne 9. května 1960 … a promíjí se mu zbytek trestu odnětí svobody v trvání 8 roků, 10 měsíců a 21 dní uloženého mu rozsudkem ze dne 28. 2. 1952… Toto rozhodnutí je pro odsouzeného pobídkou, aby svou další poctivou prací dokázal, že je tohoto dobrodiní hoden…“[10]

Předposledním úředním dokumentem, který jsem v Národním archivu získal, je Usnesení Krajského soudu v Ostravě, který v neveřejném zasedání dne 6. prosince 1990 rozhodl, že obviněný Fratišek Kopecký je účasten soudní rehabilitace a jeho trestní stíhání se zastavuje.[11] Tentýž soud konstatoval, že Františku Kopeckému, který byl ve vazbě a výkonu trestu od 30. 3. 1951 do 10. 5. 1960 (za tuto dobu nespravedlivého věznění) lze přiznat odškodnění.

Posledním dokumentem z Národního archivu je list s hlavičkou Ministerstva spravedlnosti ČR ze dne 6. ledna 1992, který Františku Kopeckému potvrzuje výplatu odškodnění.[12]

Komunistická uzurpace moci v únoru 1948 hluboce zasáhla život celého národa, celé společnosti. Toto je úvaha Františka Kopeckého o „Vítězném únoru“ a jeho neblahých důsledcích.15

„Nepamatuji si, že bychom se v dějepise učili o nějakém měsíci, který by byl obzvláště významný. Den nebo rok, to ano, ale měsíc, to si nevzpomínám. Ale snad přece něco. Památné jsou v římských dějinách ‚Idy březnové‘. V kterém roce to bylo jsem už zapomněl, (že v roce 44 před Kristem jsem si právě vyhledal ve slovníku), ale nezapomněl jsem, že byl tehdy zavražděn Julius Caesar. Jeho smrt zastřela další vývoj říše a přinesla politické zmatky a občanskou válku. A přece je v historii našeho národa jeden měsíc významný. Donedávna se označoval jako ‚Vítězný únor‘ (psal se dokonce s velkým ‚Ú‘) a měl s Idy březnovými společné, že zastavil vývoj naší národní společnosti, přinesl zmatky a dostal nás na pokraj občanské války. Jeho důsledky stále prožíváme a budou je prožívat ještě další generace. Zlobíme se, že to či ono nefunguje. Jsou problémy v ekonomice, zdravotnictví, dopravě, školství, prostě všude. V tom ‚Vítězném únoru‘ se pro nás čas zastavil. Vegetovali jsme v prostoru v němž se dalo být, ale ne žít. Národy, žijící na západ od nás kráčely přirozeným způsobem dál. Měly své starosti, těžkosti, ale měly svobodu, která jim umožňovala žít, vyvíjet se po stránce materielní i duchovní. Osvobodili jsme se od ‚Vítězného února‘, ale jeho důsledků se ještě dlouho nezbavíme. Naši západní sousedé budou mít stále čtyřicetiletý náskok a budeme muset vyvinout velké úsilí, abychom je co nejdříve dohnali. Uvědomujeme si tuto skutečnost? Dovolím si však otázku: co jsme ochotni udělat?

O ‚únoru 1948‘ už existuje rozsáhlá literatura, bohužel dosud nezbavená ideologického nánosu zleva i zprava. Generace, která tuto dobu přímo prožívala, se nemůže zbavit trauma na jedné straně ‚porážky‘, která měla tragické následky pro statisíce občanů, a na druhé straně ‚vítězství‘ se stejnými důsledky. I pro vítěze to bylo Pyrrhovo vítězství. (Po vítězné bitvě nad Římany zvolal: Ještě jedno takové vítězství a je po mně veta!) Mnozí lidé si kladou otázky proč se to stalo? Zklamal národ, který se nechal ovlivnit demagogií vůdců, nebo selhali vůdcové demokratických stran, nebo jak se dosud často říká: selhal prezident Dr. E. Beneš? Selhal prý v době Mnichova, selhal i v únoru 1948. Někteří tím omlouvají svoji vinu, svou odpovědnost. Ale co my, jak si na tyto otázky odpovíme? Řeknu tedy upřímně, jak to vidím já, dnes už s odstupem půl století. Od počátku druhé světové války jsme chápali své postavení jako boj na život a na smrt s nacistickým Německem. Věřili jsme, že jejich vítězství bude pro nás znamenat porobu a smrt, ale věřili jsme v jejich porážku a byli jsme ochotni k ní přispět. Měli jsme své Quislingy tak, jako je měli i jiné národy v okupované Evropě.

Byli jsme přesvědčeni, že Mnichov byl důsledkem politických poměrů první republiky a nechtěli jsme se k nim vracet. Ovlivnil nás program Petičního výboru Věrni zůstaneme (PVVZ) za svobodné, demokratické, socialistické Československo, který byl ilegálně rozšiřován a byl předmětem našich diskuzí i našich nadějí. Socialismus jsme chápali v masarykovském duchu, jak ho zřejmě chápali i autoři tohoto programu. Po vítězství nad nacistickým Německem jsme ho chtěli uskutečňovat. Prožili jsme veliké zklamání, když jsme zjistili, že Košický vládní program je jen jeho nepodařeným odvarem. Pocítili jsme, že osvobození má ještě daleko ke svobodě. Zmizeli jedni otrokáři a rychle nastoupili druzí. Ti už mluvili česky nebo jiným slovanským jazykem. Strach však zůstával. Ale nebylo to jen u nás. Svět se strachu nezbavil. O zjednodušení stranickopolitického života se vedly diskuze zejména s blížícím se koncem války. Ale že budou povoleny jen čtyři politické strany, to jsme si přece jen nemysleli. Mělo to vyplynout z vůle a potřeby naší společnosti a ne z rozhodnutí několika vůdců politických stran. A tak se stala vláda lidu vládou nad lidem. Moji synové mi kladou otázku: A to jste tomu nedovedli čelit? Museli jste přece vědět, že když se začne omezovat svoboda a lidská práva, že to nemůže skončit jinde než v otroctví. Nechali jste se jako ovce vehnat do ohrady a tam už si s vámi mohli dělat, co chtěli. Je nesmírně těžké odpovídat na tyto otázky. Pochopí to, kdo nepoznal ducha té doby a všechny okolnosti, které s tím souvisely? Když se dostanu do úzkých, používám citát z jednoho projevu Dr. Petra Zenkla: ‚Neposuzujte nás podle toho, co jsme udělali, ale čemu jsme zabránili. – My jsme se bránili těm, kteří v roce 1945 po porážce nacismu uzurpovali moc – komunistům, čelili jsme zotročování lidí, zmocňování se mocenského postavení ve státním aparátu, policii i armádě, čelili jsme demagogickému působení na davy, upozorňovali jsme rolníky i drobné živnostníky, že momentální zisk může znamenat dlouhodobě ztrátu. Když komunisté poznali, že taková politika odhalování jejich dvojí tváře má ohlas u převažující části národa, rozhodli se k činu. Spustili působení připravených mechanismů státní moci, aby totálně likvidovali zbytky svobody a upevnili svou vládu nad lidmi. Do ulic Prahy a našich větších měst vyrukovaly ozbrojené dělnické (rozuměj komunistické) milice, ozbrojená pěst dělnické třídy, aby na čtyřicet let umrtvily život našeho lidu.

Dnes jsme mohli být tam, kde jsou Rakušané, Holanďané, Belgičané nebo jiné evropské národy, nebo ještě dál. Po válce jsme měli příznivější startovací čáru než ostatní národy, protože jsme byli válkou nejméně postiženi.“

Bratr František Kopecký, jako předseda Konfederace politických vězňů (KPV), takto oslovil své druhy při výroční schůzi počátkem 90. let:[13]„Chtěl bych připomenout dvě události v našem životě. Tou první byla amnestie v roce 1960 na kterou se většina z nás, po dlouhých letech věznění, dostala na svobodu. Nebyla to svoboda v tom pravém slova smyslu a myslím, že za vás všechny mohu říci, že jsme si návrat ‚na svobodu‘ představovali jinak. Těžce jsme sháněli zaměstnání a když jsme ho našli, tak jen jako manuelní pracovníci. Museli jsme těžce a složitě řešit mnohé rodinné problémy, které vznikly tím, že naše rodiny vystěhovali z bytů a mnohdy z měst a obcí do pohraničí, naše ženy mohly vykonávat jen podřadné práce a našim dětem nebylo umožněno řádné studium.

Společnost, do které jsme se vrátili, byla jiná. Mnozí lidé měli strach stýkat se s námi, mnozí měli pocit provinění, že se postavili na opačnou stranu barikády. Měli jsme v počátku pocit, že jsme cizí těleso v těle národního společenství. Konečně nás o tom také ujišťovali kádrováci podniků, v nichž jsme pracovali, a také estébáci a jejich spolupracovníci, kteří kolem nás stále kroužili. A přece jsme se nedali. Scházeli jsme se ve skupinkách, udržovali kontakt písemný, posilovali jsme se ve víře, že ještě není všem dnům konec a pomáhali jsme si navzájem. Důkazem toho je sejití na Žofíně v roce 1968 a pak v Brně a jiných velkých městech, kde jsme se scházeli po tisících. Bohužel to trvalo jen krátce, ale prokázali jsme svou soudržnost a solidaritu, která byla ukována třetím odbojem a kriminálem. Byl to náš společný osud, který měl vliv i na náš charakter a na vytvoření vize budoucnosti našeho národa.

Pak přišlo dalších dvacet let, v nichž se mnozí lidé začali hlouběji zamýšlet nad traumatem padesátých let. Dopadl na ně bič těch, kteří je vystřídali u moci a pak živoucí přítomnost těch, které chtěli zdeptat a pošlapat a ono se jim to nepodařilo. Uvědomili si, že touhu člověka po svobodě nelze zničit násilím ani šibenicemi. Uvědomili si to však až tehdy, když sami svobodu ztratili. Mnozí z nich pak se z těchto důvodů přidali k Chartě 77 a stali se bojovníky proti totalitě těch, kteří nad nimi zvítězili. Pro nás však právě jejich účast v Chartě byla důvodem, proč jsme se jí nezúčastnili. Přesto však myslím, že v letech 1960–1989 byla naše přítomnost a činnost v životě národa významná, i když jsme nebyli organizováni. Moc nespočívá v síle organizace, ale v síle ducha, v síle myšlenky, vize života ve svobodě, po níž každý člověk touží. Prvotní křesťané neměli organizace, ale sílu víry, sílu myšlenky, sílu vize. Moc, která spočívá jen na organizaci a násilí, mnohdy končí tak, jak skončila moc totalitního komunismu. Měli armádu, policii, závodní milice, měli dokonalou organizaci až k desítkářům v obcích a činžovních domech, a přece se jejich moc zhroutila téměř přes noc.

A tak se dostávám k té druhé významné události v našem životě, k listopadovým událostem roku 1989, které nazýváme ‚sametovou revolucí‘. I tuto událost jsme si představovali jinak. Byli jsme přesvědčeni, že nový život národa a státu se dá budovat jen s novými lidmi nezatíženými minulostí, s lidmi, kteří nebyli nijak spjati s totalitním systémem. Nebudu zapírat, že jsme si mysleli, že mezi politickými vězni z let padesátých a mezi politickými exulanty je dost kvalifikovaných a schopných lidí, kteří by byli schopni převést náš národ přes pomyslný Jordán ze země otroctví do zaslíbené země svobody a demokracie. Nestalo se tak, a proto ponechejme historikům, aby zodpověděli otázku, proč se tak nestalo.

Tentokrát jsme však nalezli vstřícnější postoj společnosti i politických představitelů než v roce 1968. Zákony o soudní rehabilitaci, o protiprávnosti komunistického režimu a lustrační zákon jsou toho důkazem. Vytvořily se podmínky pro svobodný život občana a pro uplatnění demokratických práv. Slyšíme mnoho stesků na současnou politickou situaci. Nejednotná koalice, korupce, mafie, zločinnost v ulicích i za bílého dne. Zlobíme se na vládu, na poslance – zlobíme se na ty, které jsme si svobodně zvolili ve svobodných volbách. Žijeme už v demokratickém systému a proto ty, kteří se neosvědčili, nemusíme v příštích volbách volit.

Mnozí lidé nám, politickým vězňům, vytýkají, že jsme nejednotní a že je mezi námi mnoho nepodstatných sporů. V kriminále jsme se dovedli sjednotit a mnohým tato jednota pomohla přežít. Dnes se v mnohých názorech lišíme. Ale to je přirozené, jde jen o to, abychom ctili názory a přesvědčení druhého. Žádný z nás není majitelem pravdy. Pravda je nad námi.

V životě jsme byli svědky mnohých proklamací a prohlášení, které se odvolávaly na lidská práva. Demokracie se však netvoří z proklamací a nabubřelých slov, ale z působení lidí. Nechceme dělat velkou politiku, ale budeme usilovat o to, aby fráze, pomluvy, lež, závist, demagogie, polopravdy a vzájemná nedůvěra byly potlačovány v našem životě. Hodnota společenského řádu spočívá v tom, k jaké podobě se člověk vychovává. Můžeme udělat mnoho, když přestaneme být lhostejní k tomu, co se děje kolem nás, když budeme plnit svou občanskou odpovědnost, zastaneme se slabších, pomůžeme ukřivděným a budeme usilovat o spravedlnost pro všechny lidi a všechny národy. Jediná prestiž, která stojí za to, abychom o ní přemýšleli, je prestiž člověka, který neztratil víru a lásku k lidem, člověka, který nechce žít ze svých minulých zásluh v boji proti totalitním režimům, ale chce pracovat o lepší zítřek, v němž lidé budou žít beze strachu.“

Slova Františka Kopeckého po jeho zvolení předsedou Klubu Milady Horákové:[14]

„Sestry a bratři, děkuji vám za důvěru, kterou jste mi volbou projevili. Je to pro mne čest, ale přijímám ji jako službu. Čtyřicet roků jsme žili jako druhořadí občané. Tvořili jsme společenství ve věznicích a v pracovních táborech, anebo ve velkém koncentráku, kterému se říkalo Československo. Společně jsme snili o demokratickém životě v osvobozené vlasti a svobodné Evropě. Měli jsme své představy o proměně našeho národního života. ‚Konec komunismu zaskočil nás všechny,‘ říká prezident Havel. Bylo to jako výbuch sopky a množství kalů zaplavilo zem. A my se někdy s údivem díváme, co všechno se skrývalo pod povrchem našeho života. Najednou zjišťujeme, jak hluboké jizvy v nás půl století nesvobody v totalitních režimech zanechalo. Podívejte se na stránky novin, my si to ani neuvědomujeme, že nám každý den podávají zprávu o stavu naší nemoci. A znovu přicházejí všelijací lékaři, kteří nám nabízejí zaručené léky. Populisté všeho druhu se vemlouvají do naší přízně, aby se na naší důvěře dostali k moci. Komunisté z nás chtěli udělat poslušné stádo, ale nepovedlo se jim to. V těžkých dobách jsme se vraceli ke kořenům našeho národního života. Křesťanství v nás zanechalo touhu po pravdě, spravedlnosti a lásce. To jsou ty zbytky v nás, které je nutno znovu obnovovat a dát jim možnost vzrůst a přinést ovoce. Změnil se systém, ale je třeba, aby se stejně radikálně změnil i člověk. Jen tak se nám podaří vejít do zaslíbené země svobody a demokracie. Zatím jsme jen na cestě. V tom vidím také poslání našeho klubu. Nechceme suplovat činnost žádné politické strany, naše stanovy nám ukládají ‚v životě i praktické politice usilovat o uplatňování demokratických zásad v duchu humanitních ideálů TGM, za které Dr. Milada položila život‘. Nechceme a nebudeme stát stranou politického života. Milada Horáková položila základy k sjednocení všech demokratických sil odhodlaných bojovat proti totalitě, za obnovu demokracie a svobody člověka. V tomto úsilí chceme pokračovat. Samozřejmě dnes v nových, lepších podmínkách, ale se stejným odhodláním a stejnou vírou. Budeme pomáhat k dorozumění a vzájemnému pochopení všech, bez ohledu na stranickou příslušnost, kteří usilují o zajištění svobody a demokratického zřízení. Nechceme žít jen z minulosti, ale vynášet z ní zkušenosti z proher i vítězství do přítomnosti a budoucnosti.

Děkuji všem bratřím a sestrám, kteří z dosavadní práce výboru odstoupili. Děkuji zvláště br. Dr. Šolcovi, který nesl břímě předsednictví moudře a statečně v komplikovaných situacích. Děkuji vám všem za vaši práci a věřím ve vaši plnou podporu na naší společné cestě. K službě, kterou s radostí a vážností konáme, nechť nám pomáhá Bůh.“

Bratr František Kopecký, jako předseda Klubu Milady Horákové, přes mnohé své zdravotní potíže se zúčastňoval i různých shromáždění a setkání s občany, kde míval přednášky a slavnostní projevy. Byl například v České Lípě 24. června 1995 při odhalování pomníku Dr. Milady Horákové. Cituji z Českolipského deníku: „… někteří z významných hostů dostali možnost pronést řeč ještě před zahalenou tváří národní mučednice. Byli to kromě starosty České Lípy Zdeňka Pokorného též přednostka okresního úřadu JUDr. Helena Brožovská, ale i František Kopecký, předseda Klubu Milady Horákové, František Přeučil, svědek procesu a Ing. Josef Lesák, vedoucí studentské demonstrace z 23. února 1948 aj. Všichni připomínali velikou morální sílu Dr. Milady Horákové, která dokázala dokonce v poslední chvíli jako věřící člověk svým katanům odpustit. Zazněly i dojímavé citáty z jejích posledních dopisů.“[15]

Bratr František ovšem objížděl i sbory své církve. V Olomouci měl 18. října 1992 pro Kostnickou jednotu přednášku na téma Život církve Kristovy ve vězení a pohled křesťana na uplynulých 50 roků života v totalitním režimu. Zde jsou teze přednášky:19

„1. Poděkování za pozvání do Olomouce – prožil jsem zde šťastných dvanáct roků života. Vliv Božího slova na můj život.

Jednota českobratrská – můj první duchovní domov.

Vzpomínka na sdružení evangelické mládeže.

Žid. 13, 7: Mějte v paměti ty, kteří vás vedli a kázali vám slovo Boží – pro mne to byli bratři kazatelé a faráři evangeličtí i katoličtí: Talaš, T. Pokorný, Erlich, Jüngling, Bukal, Salfický, Dr. Hovorka, Habáň, Braito, Dacík, Dr. Cigánek a další.

2. Proč tento dlouhý úvod? Chci tím právě povědět, že si mne Pán Bůh připravoval k tomu, co mne později čekalo.

Nechci se zde zabývat tím, co je všeobecně známo, že: 244 osob bylo popraveno, že přes 200 tisíc bylo vězněno a že tisíce Čechů a Slováků odešly do exilu.

Kvalifikovaný odhad přímých obětí na životě je 2500 lidí.

Výčet obětí by byl neúplný, kdybych nevzpomněl PTP, stěhování vesnických a městských boháčů, likvidaci klášterů a nástup proticírkevního a protináboženského boje. Píší o tom V. Vaško: Neumlčená, F. Mikloško: Nebudou ji moci umlčet, V. Černý:

Paměti.

3. Procesy: Proti řádovým kněžím – J. Mastiliak a spol.

Horáková a spol. – následné procesy ve všech krajích (Čížek-evangelík).

Slánský a spol. – 11 popravených.

Dále – Židé – Baptisté – Adventisté – Svědkové Jehovovi – Sociální demokraté – černozelená internacionála a mnozí další.

Proces s intelektuály – V. Renč, Zahradníček, Prokůpek, Berounský, Palivec… Ženy ve vězeních – Hořínková, Andrlová a další.

4. Jací jsme a co zanechal komunismus v nás?

Všichni jsme poznamenáni vlivem uplynulých 45 let. Zkázou života nebyla postižena jen hmotná oblast lidského života, ale především lidské srdce.

Lidé byli nuceni ze strachu a všemi mocenskými prostředky ke spolupůsobení. Náš celkový vývoj byl přetržen, byli jsme uzavřeni v socialistickém vězení, odříznuti od ostatního světa a vystaveni systematickému vymývání mozků.

Do nové země vešli staří lidé se svými deformacemi. Provádíme ekonomickou reformu, budujeme demokracii, novou společnost – ale člověk zůstává starý. Ani si to často neuvědomujeme, že to tak je.

Nová spravedlivá společnost, společnost blahobytu – to byla vize, které byli obětováni všichni tzv. odpůrci. Strana měla monopol na všechno, nikdy se nemýlila a proto nemusela nikdy přiznat svou vinu. Vždy se našel obětní beránek.

Normální společenství lidí, soudržnost, mezilidská komunikace v malém, ale i ve velkém okruhu byly zničeny, což vedlo k postupnému odcizení a izolaci.

Lidé se stáhli do soukromého života. Citlivost pro společné blaho, dobro, pro vzájemnost, společné záležitosti – postupně zanikala.

Čtyřicet roků vtisklo do srdcí lidí (přesvědčení), že pravda je cosi libovolného. Co je pro mne dnes dobré, tím mohu manipulovat. Člověk sám je míra a zdroj pravdy.

Opravdové hledání pravdy zaniklo, skutečná pravda se nehledá.

Arcibiskup pražský Miloslav Vlk před časem řekl: Neodčiněná bezpráví a neusmířené vlastní i cizí viny a selhání bloudí v těle společnosti dál jako infekce a propukají tu či onde. Neuzdravená minulost se hlásí pocity ublíženosti, zklamání, nedůvěry, rezignace. To je příčinou některých projevů, které rozleptávají naši společenskou tkáň. Proto je naší povinností obnovit spravedlnost. Za téměř tři roky jsme se nedočkali, aby KSČ a její sateliti uznali svou vinu. Prokuratura je podepřela výrokem: Vina je promlčena.

Jejich zločiny spočívají v objektivně prokazatelných činech, které porušují i jejich zákony. Je možné k tomu mlčet?

Představitelé politického života z této doby mají přece i politickou vinu za stav zvůle a násilí. Morální vinu však nesou i ti, kteří se odvolávají po způsobu válečných zločinců, že rozkaz je rozkaz, a proto nemohli čelit zlu. – Avšak zločin zůstane zločinem, i když je vykonáván na rozkaz. Ve statutu mezinárodního soudního tribunálu, jímž byli souzeni váleční zločinci, je zločin proti lidskosti charakterizován takto: vražda, vyhubení, zotročení, pronásledování z politických, rasových, nebo náboženských důvodů. Dále je tam určen okruh odpovědnosti. Vůdcové organizace, strůjci a účastníci, kteří se podíleli na vypracování, nebo plnění společného plánu, nebo se dohodli na zločinech již jmenovaných, jsou odpovědni za všechny činy, kterých se někdo dopustil při plnění těchto plánů.

Neměli bychom se dopouštět žádných činů, které později nepřipouštějí odpuštění. Bude jistě dlouho trvat, než lidé pochopí, že zpustošení vnitřní a zpustošení vnější spolu souvisí.“

Jednou řekl Bohunce Kopecké Otto Mádr, spolu s jejím manželem vězněný katolický intelektuál a morální teolog, když zavzpomínal na svého evangelického bratra: „Nojo – František, František, to bylo v kriminále naše sluníčko! A skutečně – životem našeho vzácného bratra Františka Kopeckého prosvěcovala Boží láska a milost. Je to v různé intenzitě znát z jeho textů, které zde byly citovány.

Závěrem již jen cituji druhou část svědectví sestry kurátorky Zdeny Skuhrové:[16]

„O dovolených zastupovala ve Hvozdnici bratra Kopeckého obvykle máma, od ní jsem to pak převzala já. Už v roce 1987 k nám přivedl jako hosta faráře Lubomíra Miřejovského, mladšího bratra našeho druhého faráře, ten tehdy pracoval v Křesťanské mírové konferenci (KMK). Po roce 1989 se na lidi z KMK pohlíželo se značným podezřením a asi i oprávněně, ale bratr Kopecký ho k nám občas zval, odmítal paušální odsuzování, černobílé vidění. A to ani netušil, že mi tím přivedl do sboru velikou pomoc pro dobu budoucí. Když v roce 1995 zemřel kurátor Dvořák, tlačil na mne František Kopecký, abych přijala kurátorství. Když jsem zjistila, že to stejně vidí i ostatní, tak jsem ustoupila. Bydlím totiž zcela mimo území sboru (v Praze), a to je u kurátora dost nezvyklé. Navíc někdo musel ode mne vzít pokladnu. Ale nebyl nikdo jiný a bratr Kopecký to dobře věděl. Z jeho popudu jsem ještě za jeho života zařizovala dlouhodobý pronájem našeho hřbitova obci. František Kopecký byl totiž jedno funkční období starostou Řitky, tak se znal se starostou Hvozdnice a domluvili to spolu. Bratr Kopecký působil přísně a byl přísný. Ale i na sebe. Přitom byl velice tolerantní a laskavý.

V roce 1996 onemocněl a rok na to zemřel. Bylo to ve dnech, kdy byl celý svět zasažen tragickou smrtí princezny Diany a krátce na to i úmrtím matky Terezy. Pohřeb domluvila rodina s branickým sborem, konal se tedy v branickém kostele. Bylo pro mne překvapením, jak málo farářů tam přišlo. A zcela jiným překvapením pro mne byla smuteční kytice od Petra Pitharta. Neuvědomovali jsme si, že náš bratr Kopecký byl v povědomí mnohem širší společnosti než jen sborové nebo církevní. O té neúčasti farářů jsem pak mluvila s Pavlem Klineckým, přičítala jsem to totiž tomu, že byl ‚jen‘ laik. Ale křivdila jsem jim, prý je to normální. Hojná účast bývá jen při náhlém úmrtí faráře v činné službě. Bratr Kopecký žil poslední rok mimo. V létě 1997 měl za sebou většinu chemoterapie a vypadalo to docela dobře. I se o prázdninách na několik neděl mezi nás vrátil a kázal. Pak ale musel jít znovu na Pleš a nakonec podlehl zápalu plic. Jeho sedmnáct let práce pro náš sbor mělo zásadní význam. Jsem přesvědčena, že by hvozdnický sbor zanikl, nebýt jeho trpělivé práce a vytrvalosti.“

Docela nakonec se vrátíme v myšlenkách našeho milého bratra Františka Kopeckého do krátce polistopadového období. Takto promluvil jako starosta obce Řitka v čase Vánoc.[17]

„Vážení spoluobčané, milé děti, rozžatá světla našeho vánočního stromu symbolizují světlo, které v Ježíši Kristu ozářilo tmu lidských dějin. Připomínají prostou a přece nepostradatelnou hodnotu života – lásku. Boží láska přišla člověku na pomoc, aby se jeho život stal pevnější a hodnotnější. Nepřemožitelné slunce lásky přichází na zem, aby zahřálo studená lidská srdce a rozpustilo ledové bariéry mezi lidmi. Člověk totiž lásku potřebuje, když se jako dítě v bezmocnosti narodí do tohoto světa. Potřebuje ji uprostřed života a jeho zápasů. Potřebuje ji i na konci života, aby se nebál a nezůstal sám. Cítíme, že láska nám schází. Není jí dost mezi manželi, rodiči a dětmi, přáteli, sousedy v obci, v národě, ve státě i ve světě. Všude schází láska, která je připravena dávat a ne brát .

Prožili jsme společně opět jeden rok. Vydali jsme se na cestu demokracie a vykonali jsme svobodné volby. V závěru tohoto roku však na nás doléhají mnohé starosti, obavy z hospodářského poklesu, otázky existenčních jistot. Neklesejme však na mysli, ale každý važme svou odpovědnost, kterou máme jako občané, a podílejme se svými možnostmi na nadějném a perspektivním rozvoji naší společnosti. Všechny radosti i strasti prožijeme snadněji, budeme-li se opírat jeden o druhého. Naše obec, to je náš domov a náš domov bude takový, jaký si ho uděláme.

Tyto radostné svátky lásky prožijte milí spoluobčané se svými dětmi, ale také s babičkami a dědečky, na které nezapomínejte, v dobré pohodě a laskavém společenství. Pamatujte i na ty, kteří budou osamoceni, na nemocné a opuštěné. Pamatujte na děti, které leží na dětské onkologické klinice v Motole, na zoufalství jejich lékařů, kteří pro ně nemají vždy dost léků. Pod rozsvíceným stromem stojí pokladnička, do které vložte svůj dar lásky pro ty, kteří ho dnes potřebují.

Do nového roku 1991 – pevné zdraví, dobré sousedské vztahy, lásku, víru a naději vám přeje  váš starosta a obecní zastupitelstvo.“

Děkujeme Pánu Bohu za požehnaný život našeho bratra Františka Kopeckého.

Bůh je naše útočiště a síla, ve všelikém soužení pomoc vždycky hotová.

A protož nebudeme se báti…

Žalm 46,1

Hospodine, Bože náš,

shromáždili jsme se zde, abychom s vděčností vzpomenuli všech bratří a sester, kte-

ří slzami a krví kropili tuto zem v naději, že i z jejich oběti vzejde símě nového života, života svobody, lásky a pravdy.

Nás jsi zachoval při životě a dopřáváš nám toto bratrské společenství v němž dnes, právě tak jako v minulosti, se můžeme opřít jeden o druhého a společně nésti radosti i strasti života. Děkujeme Ti za to.

Chválíme a velebíme jméno Tvé, neboť jsi požehnaný Bůh a Otec Pána našeho Ježíše Krista, Otec milosrdenství a Bůh všelikého potěšení.

Posiloval jsi nás v našem soužení a my Tě prosíme, abychom i my dovedli potěšovat všechny, kteří se v soužení nacházejí.

Myslíme na ty, kteří pro své svědomí trpí protivenství kdekoliv na tomto světě. Pomoz jim unésti břemeno jejich trápení.

Prosíme za náš národ, nechť se při něm naplní prosby a požehnání předků: Živ buď národe posvěcený Bohu a neumírej, nechť dítky tvé zůstávají ratolestí rostoucí… Nauč nás odpouštět a žít v pravdě, aby i skrze naše životy bylo Tvé jméno oslaveno.

Amen

Modlitba Františka Kopeckého při odhalení Památníku obětem komunismu dne 2. července 1989 v rámci československého dne v Torontu (Masaryk Memorial Institut).

[1] Z dopisu předsedovi komise Cesta církve od kurátorky hvozdnického sboru Zdeny Skuhrové.

[2] ÚA ČCE, fond SR, zprávy seniorátního výboru Pražského seniorátu z roku 1983:  Podávám zprávu o návštěvě sboru ve Hvozdnici v neděli 5. 6. 1983… Před službami Božími byla půlhodinová schůze sborového shromáždění. Vedl ji František Kopecký, výpomocný kazatel a ordinovaný presbyter… V dohledné době odejde br. F. Kopecký do důchodu a potom se bude moci v míře ještě větší věnovat sboru. Presbyteři si jednomyslně jeho práce velice váží, říkají, že vlastně nejsou neobsazeným sborem. Takové řešení bychom přáli i jiným uprázdněným sborům… Na zahradě u bohatého pohoštění pokračovalo odpoledne sdílené obecenství. Přítomen byl také emeritní farář Ota Prosek s paní, který před 50 lety jako první farář ze sboru po pětileté práci odešel. Br. F. Kopecký ho v ohláškách pozdravil. Hvozdnický sbor má naději na další existenci z Boží milosti. S bratrským pozdravem Boh. Otřísal, senior, razítko ČCE – Pražský seniorát.

[3] Třináctiletá vnučka Ruth Kopecké a pravnučka Františka Kopeckého, Kateřina, žákyně ZŠ Klimkovice, v rámci soutěže Příběhy 20. století napsala „Příběh dětství mé babičky“. Získala první místo v kategorii žáků 13–15letých. Vypráví v něm o Františku Kopeckém. http://www.pribehy20stoleti.cz/pribehy/461

[4] Rukopis z pozůstalosti Františka Kopeckého.

[5] Modlitba bratra Kopeckého, viz příloha

[6] Národní archiv (NA),  ze spisu: 1 Ts II 2/52; (4 Spt  II 99/51–52), str. 1,4

[7] Národní archiv, ze spisu 1 Ts II 2/52, (4 Spt  II 99/51–52), str.  str. 7, 8 a 9.

[8] Tamtéž, str. 11, 12 a 23.

[9] Národní archiv, ze spisu To III 138/52, str. 7 a 8. 

[10] NA, Ts II 2/52, (4 8P/II 99/).

[11] NA, 2 Rt  162/90.

[12] NA, výpis s kulatým razítkem Ministerstva spravedlnosti ČR, 6. 1. 1992, provedla JUDr. Sablíková.

[13] Rukopis z pozůstalosti Františka Kopeckého.

[14] Rukopis z pozůstalosti Františka Kopeckého.

[15] Z reportáže Petra Radnuse v Českolipském deníku, 20. června 1995.

[16] Z dopisu předsedovi komise Cesta církve od kurátorky hvozdnického sboru Zdeny Skuhrové.

[17] Rukopis z pozůstalosti Františka Kopeckého.