Děti kajícníků - text
Situace, do které jsme se v posledních měsících dostali a která nás staví pod nesmlouvavé mínění druhých (viz příloha 1), musí nás vést k hlubšímu zamyšlení.
Máme za to, že dříve nežli se můžeme poctivě vyrovnat s míněním druhých, je na místě ohledat, jak dokážeme rozumět především sami sobě. Proto se vracíme k samým počátkům našeho bohosloveckého vnímání.
Jako začátečníci jsme vstoupili do prvních semestrů teologického studia, nebo jako začátečníci jsme se ujali církevní práce. V této době jsme patřili k nejmladší generaci ve společenství církve, k té generaci, která dosud málo poznala a nepatrně prožila.
V údobí těchto počátků našich studií či služby v církvi nás náhle a nečekaně zasáhlo společné pokání církve, které začalo plynout z úst a per starších generací. Naši otcové a učitelé pronášeli téměř jednohlasně svá vyznání vin, kajíce se z chyb a omylů uplynulých let, kterých se dopouštěli anebo vůči nimž zůstávali neteční. Toto všeobecné pokání prolnulo celou instituční strukturu církve: Káli se prominentní jedinci, svaz kazatelů, synodní rada, její komise, seniorátní orgány, synodní zastupitelstvo i synod. Zkrátka svou veškerou representací se kála nebo chtěla kát celá církev. Pokání mělo svůj zřetelně konkrétní obsah a všichni kajícníci uváděli povahu svých nedostatků a vin, které při sobě sebekriticky shledávali (viz příloha 2).
Jeden z našich nejvýraznějších učitelů, toho času snad pro nás vůdčí bohoslovecká autorita, prof. J. Smolík, dal všem těmto poznaným hříchům; chybám, nedostatkům i omylům konkrétní pojmenování, když je nazval přežitky nebo deformacemi stalinismu jak v církvi, tak v teologickém myšlení (viz příloha 3).
Poznání viny a z ní plynoucí pokání, jakož i nabízená skutečnost odpuštění a v naději přislibovaná možnost nových a lepších počátků zavázaly církev v jejích individuálních i institučních složkách k slibům, předsevzetím a výzvám (viz příloha 4).
Souhrnem vzato, generace vůči nám starší pohleděly samy na sebe v této perspektivě: Procitly v hodině pravdy ke kajícímu poznání, že na mnohé temné stránky minulých let se podepsaly v nejednom ohledu jako viníci nebo alespoň jako dlužníci, kteří svá selhání právě shledali, pochopili a z nich se upřímně vyznali. Při tom dali zřetelně najevo, že chtějí co možno nejvíce napravit a co nejlépe odčinit nenávratnou minulost (pokud to ještě nějak půjde!, a sice s tím kajícím úmyslem, že budoucnost rozvinou „nově z pozice pravdy“. Vždyť záleží také na tom, aby sebe rehabilitovali ve svých očích.
Po uplynutí necelé desítky let, konfrontováni s přítomným stavem církve, s její praxí i s jejím bohoslovím, jsme nuceni položit svým otcům, učitelům a kajícím generacím nad námi tuto závažnou otázku: Jak jste to tenkrát mysleli se svým pokáním a se svou nápravou? Byly tehdy ty projevy lítosti svou dobou nadmíru podmíněné, takže jejich vážnost pozvolna a potichu pohřbil čas? Máme se bez okolků všichni do jednoho shodnout, že dnes už stojíme před podstatně jinými úkoly a problémy, že je zbytečné oprašovat staré časy a nebezpečné vyvolávat zlé duchy? Upřímně řečeno:nebylo celé to kající dějství výrazem prostého politického oportunismu, jen křesťansky podbarveného, který doba vyžadovala jaksi všeobecně a do něhož církev a teologové přispěchali s arzenálem jim vlastním, totiž s pokáním? Anebo jste své pokání učinili tenkrát příliš unáhleně a lehkovážně, netušíce rizika s ním spojená? Či snad – chraň Bůh – se domníváte, že „všeliká věc má jistý čas“, čas hřešení a čas pokání?
Nemáme v úmyslu vám přisuzovat na podkladě těchto otázek něco nečestného. Své odpovědi nám sice dlužíte, ale nechceme pochybovat o upřímnosti vašeho tehdejšího pokání. Spíše jsme vám zavázáni a vděčni za to, že jste nám otevřeně a srozumitelně naznačili, čeho nežádoucího se máme vystříhat, jakých cest a úskalí se vyvarovat stůj co stůj, abychom slepě nekráčeli ve stopách vámi odhalených a vámi označených hříchů. Mohlo by někdy vyrůst horší provinění než duplikáty jedné a téže viny? V tomto ohledu jsme si přáli být a chceme i nadále zůstávat vašimi oddanými žáky a poslušnými dětmi, pro něž jste mívali svého času nejedno laskavé slovo (viz příloha 5).
Na základě množství přiložených textů není již třeba podrobně dokazovat, že nejsme „neústupná skupina, která vědomě vytváří konfliktní situace“, že neholdujeme „úsilí vtáhnout církev do politického zápasu na nelegitimní pozice nebo ji zatlačit do ilegality“ a že nejsme žádnou „Novou orientací“, která už mimochodem začíná být pro naši generaci kusem církevní historie.
Abychom předešli zbytečným nedorozuměním, uvádíme, že nevycházíme z žádných politických pozic minulých let, o něž bychom chtěli zpětně opírat svá teologická východiska, nýbrž chceme si stále a nově uvědomovat vážnost a hloubku pokání, jak ho pro sebe i pro nás ozřejmily starší generace se všemi jeho důsledky i závazky pro všechen čas ještě darovaný k nápravě. Neboť víme, že smysl pravého a hlubokého pokání neztrácí nikdy na své naléhavosti a že ho nemůže podnítit ani politická nálada, ani kulturní vyspělost nebo národní uvědomění, nýbrž že k pokání vždycky vybízí „hlas volajícího na poušti“: „Připravujte cestu Páně, přímé čiňte stezky jeho.“ Podle Zásad ČCE „křesťan nemůže omlouvat sebe a vysvětlovat svá chybná rozhodnutí a hříšné cesty vnějšími podmínkami. Při každé příležitosti zjišťuje vlastní odpovědnost. To je zdroj a smysl pokání. Kajícnost je stálým projevem křesťanovy víry a práce, součástí každodenního života.“ Proto se s údivem i s lítostí tážeme, jak to, že jsme se dnes ocitli jako mizivá menšina na pranýři církve? Kdo nás chce soudit a kdo hodí první kamenem z někdejších kajícníků?
Stojíme dnes uprostřed zápasu, který nás neustále přivádí před základní rozhodnutí: buď „myslet a jednat nově z pozice pravdy“, jak se k tomu zavázali otcové a učitelé, anebo plodit duplikáty jednou již vyznaných a odsouzených hříchů.
Proto i k povolání práce a služby kazatelské přistupujeme tak, že se především zavazujeme k zvěstování evangelia Kristova s bezúrazovým svědomím před Bohem i lidmi. Také slibujeme zachovávat řády církve a dbát předpisů nadřízených úřadů církevních. Tím vyjadřujeme, že chceme respektovat významovou posloupnost těchto závazků, opírajíce se při tom o principy reformační teologie.
A konečně pokání nám ukládá rovnoprávnou odpovědnost za církev, jejíž suverenitu tvoří údy sborů ve smyslu všeobecného kněžství věřících a nikoli správní orgány církve. Věříme, že církev žije a roste z přijímané milosti Boží, na kterou odpovídá poslušností poznávané pravdy. Pochopili jsme, že „církev před chaosem neuchrání autoritativní systém, ale právě síla a poslušnost pravdy“, jak to vyjádřil náš učitel (viz příloha 6).
Uzavíráme slovy, kterými oslovil nastupující generaci církve na jejím sjezdu v Novém Městě na Moravě 18. května 1969 prof. J. Smolík: „Opřeni ve víře o Boží věrnost, nesmíme vzdát boj o pravdu ve světě. Budeme mít ve společnosti tolik pravdy, kolik bude úměrné naší věrnosti. Ani dnes není zápas o pravdu prohraným zápasem. Ani celý svět nic nezmůže proti pravdě, ale k pravdě. Kříž a vzkříšení – to není minulost, ale tvůj zítřejší zápas a tvoje zítřejší naděje. Neboť Ježíš je živ. On je ten jediný, který přichází. Všichni ostatní odcházejí.“
Probuďme se křesťané k pokání pravému, pamatujíc, že nastane den soudný každému. Ó Bože, obratiž nás, Bože všemohoucí, ať pokání činíme včas horlivé a vroucí.
Manifest mladé generace, nazvaný „Děti kajícníků“, určený 20. synodu Českobratrské církve evangelické a synodní radě zvolené tímto synodem podávají jako příspěvek k vnitrocírkevnímu rozhovoru:
Bárta Zdeněk
Bauer Edmund
Bísek Tomáš
Brodský Petr
Brodská Daniela
Drápal Dan
Karásek Svatopluk
Keller Jan
Kozlík Jan Matějka Daniel Matulová Věra.
Otřísal Michael
Otter Pavel
Pivoňka Bohdan
Rejchrt Miloš
Syrovátka Vojen
Šilar František
Tydlitát Jan
Tydlitátová Olga
Vašina Miloslav
Vítek Jaroslav
Zlatohlávková Jana
Za správnost odpovídají
Pavel Otter, Miloš Rejchrt