Sledování a manipulace synodů ČCE státními orgány v letech 1969-1973

Sledování a manipulace synodů ČCE státními orgány v letech 1969–1973[1]

Že byly synody Českobratrské církve evangelické (ČCE) během komunistické diktatury ovlivňovány, není nikterak překvapivé. Nadto již otázka sledování synodů státní správou byla v řadě Cesta církve pojednána,[2] proto si její opětovné zpracování vyžaduje krátký komentář.[3]

V první řadě jde o předmět sledování a manipulace – synody, tedy nejvyšší orgán církve, která by na zásahy do jeho chodu měla býti zvláště citlivá. Léta 1969–1973 zahrnují 16. až 18. synod, kdy v oblasti „církevní politiky“ docházelo k ustanovování nové komunistické nadvlády – původně rozvolněný dozor nad činností církví během pražského jara se cílevědomým postupem státních orgánů vykonávajících vůli komunistických představitelů postupně utužuje. Jak již bylo zmíněno, sleduji postup státních orgánů, kam řadím nejen státní správu: představitele Sekretariátu pro věci církevní (ústředního orgánů pro věci církví; SPVC) a tajemníky pro věci církevní, ale i Státní bezpečnosti (StB).

Byť je cílem článku popsat zásahy komunistické diktatury do církevního provozu na příkladu synodů v uvedených letech, ve svém výkladu mám ambici jít i o krok dál – vykreslit plastičtější příběh církve za normalizace. S tím se pojí další metodické rozhodnutí. Aby byly patrné zásahy zvenčí, snažím se v článku sledovat i limity vnitřní – tedy na straně

ČCE.

Tematicky se článek nejprve věnuje východiskům komunistické diktatury – jaké mantinely pro postavení a činnost církví na počátku 70. let nastavila. Následuje chronologický přehled 16. až 18. synodu, kdy sleduji zásahy do příprav a samotného jednání synodu a plnění jím přijatých usnesení. Zvláštní pozornost věnuji synodní radě (SR), která byla (jako představitelka církve) hlavním předmětem zásahů.

Šimon Trusina

Mantinely pro činnost církví

Rámec pro postavení a činnost církví[4] se v předsednictvu ÚV KSČ, fakticky nejvyšším orgánu tehdejšího politického systému, projednával až 22. května 1970, a do té doby tedy měly církve poměrně volné ruce. Přijatá zpráva roli církví definuje značně rigidním způsobem a pojem náboženství rámuje jako něco nežádoucího a hodného zřetele, jelikož jde o „jedinou legálně působící organizovanou nemarxistickou ideologií“.[5] Odpovědí socialistického státu proto měla být ateistická propaganda, která však věřící neměla urážet, poněvadž „náboženské vyžití“ – tedy privátní zbožnost (v místech k tomu určených) – byla legální. Jednotlivé úkoly dostávají nejen zákonní partneři církví, jako byl SPVC a příslušní funkcionáři krajských a okresních národních výborů (tzv. církevní tajemníci, oficiálně tajemníci pro věci církevní), ale také stranické organizace od krajské po místní úroveň. A nepřátelský postoj k církvím se opět naplno rozvíjí ve Státní bezpečnosti.

Jak je přiblíženo dále v textu, vedení protestantských církví SPVC vysvětlil únosnou míru zasahování církví do politických a veřejných záležitostí (zejména v tisku). Nekatolíci si napříště mohli dovolit pouze prosocialistické komentáře, jakákoli kritika byla nepřípustná. Materiál specifikoval i kroky vůči ČCE, které se týkaly vynucení bezpodmínečného uznání závislosti na státu, omezení styků se západem a zúžení ekumenických styků na čistě formální charakter (vybraných církevních představitelů) převážně v rámci Ekumenické rady církví.

Dlouhodobou koncepci „církevní politiky“ schválilo PÚV KSČ až 5. ledna 1973.[6] Negativní osten vůči fenoménu náboženství zůstal nezměněn, nově se objevila konkretizace „boje proti vlivům náboženské ideologie“. Nejprve mělo dojít ke zlhostejnění náboženství (prostřednictvím intenzivní propagace vědy), na což měla navázat ateistická převýchova obyvatelstva. Prostor pro církve (a náboženské společnosti) byl limitován na soukromou zbožnost v kostelích (či domovech), jakékoli působení na veřejnosti bylo nepřípustné. Do vedení měli nastoupit loajální představitelé s autoritou uvnitř té které církve. Počet duchovních měl být upravován dle stupně religiozity kraje a v případě uchazečů o studium bohosloví se primárně hodnotil jejich postoj k tehdejšímu zřízení. Zpráva nastoluje nutnost změny celkové orientace ČCE, která prý představuje opoziční sílu mezi protestantskými církvemi. Prostředkem k tomu se měla stát podpora vnitrocírkevního názorového pnutí a omezování angažovaného proudu. Redukovány měly být nejen styky s mezinárodními církevními organizacemi, ale i vliv na další protestantské církve v ČSSR. V takto limitovaném prostředí proběhly všechny synody ČCE až do poloviny 80. let, kdy začalo docházet k určitým úpravám „církevní politiky“.

16. synod

Pokud je 16. synod v evangelické paměti uchován, tak jako akt vzdoru proti nastupující normalizaci a sílící lhostejnosti společnosti. Obraz svobodně jednajícího synodu je však záhodno mírně korigovat. Předně nelze opomenout, že příprava synodu i jeho průběh se odehrávala v souladu s tzv. církevními zákony a trvající státní dohled připomínají minimálně dva momenty – dozor nad jednáním konventů a institut předchozího státního souhlasu k volbě do SR.[7]

Příprava. Přípravy 16. synodu probíhaly ve specifickém období. Nejvyhraněnějším dokladem společenských proměn v případě ČCE je patrně diskuze, která se odehrála na plenární schůzi SČEDu v roce 1966, kde došlo k tematizaci práce Státní bezpečnosti v ČCE a kritice způsobu, jakým se uskutečnilo vysídlení Němců po druhé světové válce.8 Pro církev znamenalo velké povzbuzení slavnostní shromáždění k připomínce 500. výročí rozhodnutí Jednoty bratrské volit vlastní kazatele, jež proběhlo 24. září 1967 (tedy v době rigidního kurzu „církevní politiky“) a jehož se účastnilo téměř pět tisíc evangelíků.

Následné uvolnění dozoru nad církvemi v období pražského jara přineslo řadu aktivit evangelíků jak na poli církevním, tak i veřejném.9 Pro ČCE bylo nejspíše největším dokladem změny kurzu „církevní politiky“ jubilejní shromáždění k 50. výročí vzniku ČCE, které se uskutečnilo za účasti šesti tisíc evangelíků 1. prosince 1968 v tehdejším Sjezdovém paláci, jenž byl donedávna vyhrazen pouze pro režimní akce. Limity tohoto uvolnění nicméně výborně ilustrují nesplněná usnesení 15. synodu. Jedním dechem je však v této souvislosti záhodno upozornit na analogické „limity“ v ČCE. Omezíme-li pohled jen na duchovní ČCE, je nutno přiznat, že nešlo jen o proreformně angažované. Monitory státní správy zachycují, jak se řada farářů cítí pod tlakem ze strany veřejně angažovaných kolegů.10 Jak je patrné dále v textu, stejné pocity u této části duchovních přetrvaly i v letech následujících. Následné obsazení Československa armádami pěti vojsk přináší i v církvi šok, což názorně dokládá už jen rozsah aktivit, které následně podniklo vedení církve.11

V souvislosti s konáním předsynodních seniorátních konventů zaslal v srpnu 1967 vedoucí církevního odboru Ministerstva kultury a informací Karel Hrůza krajským církevním tajemníkům pokyn, aby těmto zasedáním věnovali náležitou pozornost a jednáním s představiteli seniorátů dosáhli pozitivního průběhu. Význam toho termínu (tedy dosažení žádoucích výsledků) specifikuje záhy, když uvádí, že na chystaný synod ze seniorátů Moravsko-slezského, Chrudimského a Pražského směřují opět politicky nevhodné požadavky.[8] Tradiční nástroj disciplinace duchovních, institut církevních tajemníků, v tomto případě ovšem selhal.[9] Podíváme-li se na počet a obsah návrhů předsynodních konventů, zjistíme, že 16. synodu bylo předloženo úctyhodných 172 návrhů, což od té doby nebylo překonáno, třebaže poslední synod z období komunistické diktatury, který probíhal souběžně s vypuknutím sametové revoluce (15.–18. 11. 1989), projednával stejně tak z řady předchozích synodů vybočujících 141 návrhů.[10]

Stejné platí i o obsahu požadavků. Mimo zopakování požadavků z minulých let (např. přístup do médií, návštěvy vězňů, zavedení náhradní vojenské služby, širší nabídka náboženské literatury, úprava dosavadního způsobu výuky náboženství) se objevily návrhy na publikování stanoviska k současné politické situaci, konání bohoslužeb na budovaných sídlištích, zrušení trestu smrti, přepracování ústavy v souladu se zásadou rovnosti všech občanů, vystoupení ČCE z Křesťanské mírové konference (KMK) a další.[11]

Jednání. Zatímco usměrnění projednávaného obsahu na synodu se v případě konventních návrhů nezdařilo, druhý moment státního dozoru se stal dokonce tématem jednání. Únorový synod měl vyjma synodního kurátora volit všechny členy synodní rady, přičemž pro duchovenské členy byl zapotřebí předchozí státní souhlas – nástroj, kterým státní správa účinně ovlivňovala složení synodní rady.[12]

Otázka státního souhlasu se stala aktuální, když před samotnou volbou nejprve proběhl průzkum podpory kandidátů na synodního seniora.17 Mimo čtveřici kandidátů do této funkce (Josef Batelka, Václav Kejř, Jan Miřejovský, Miloš Šourek), které vláda předchozí státní souhlas udělila, zde totiž uspěl i Miroslav Rodr, jenž disponoval státním souhlasem jen do funkce náměstka synodního seniora, protože se o nejvyšší funkci v době nominací neucházel. Hypotetické dilema, zda volit Rodra, když nemá zákonem vyžadovaný předchozí státní souhlas, si po prvním kole voleb vyžádalo rozřešení, jelikož uspěli Kejř (41 % hlasů) a Rodr (28 %). V následné debatě nakonec zvítězil hlas volby anulovat a volit jen z kandidátů schválených státem, takže v druhém kole nových voleb byl poměrně těsnou většinou (56 %) zvolen Kejř.[13]

Postup synodálů se záhy stal terčem kritiky přítomných bohoslovců, kteří poukázali na to, že se při volbách postupovalo dle zákonu z doby deformací. V projevu bohoslovce Jana Rafaje zaznělo, že třebaže v ČCE panuje přesvědčení, že tzv. církevní zákony jsou nevyhovující, bojácně se vyčkává, až stát církvi uleví. Hlas studentů v následné diskuzi podpořili stoupenci Nové orientace.[14]

Jakkoli se v případě voleb postupovalo dle platné legislativy a synodálové se neodhodlali k žádné alternativě, která by umožnila volbu Rodra, v případě změn církevního zřízení naopak synod bez vyčkávání na reakci církevního odboru přijal navržené úpravy (mj. zkrátil funkční období členů SR a cyklus konání synodů ze šesti na čtyři, respektive ze tří na dva roky). Tyto aktivity, kdy ČCE fakticky ignorovala státní dozor, následně Sekretariát pro věci církevní (s dosud proreformním obsazením) odmítl jako protiprávní, nicméně v trvající logice liberálního kurzu „církevní politiky“ s odůvodněním, že do vnitrocírkevních záležitostí „státní správa nezasahuje“, je dodatečně vzal na vědomí.[15]

Výlučnost synodního jednání dokládá několik momentů. Příznačná je pasivita vrcholných orgánů KSČ – sekretariátu a předsednictva, které budou v následujících letech před volebními synody pravidelně schvalovat opatření, jež mají zajistit klidný průběh bez kritických hlasů na adresu státu a socialismu. Nižší aktivita platí i pro Státní bezpečnost.[16] Dalším jedinečným okamžikem byla přítomnost médií – jednání synodu sledovala televize, rozhlas i Československá tisková kancelář – a hojně zastoupených (nejen oficiálních) ekumenických hostů.[17] Pozornost si zasluhují i dobové vztahy se SPVC, které poměrně dobře odrážejí projev vedoucího nekatolické sekce Prokůpka. Namísto vměšování do vnitrocírkevních záležitostí mluvil o vzájemném respektu a naslouchání, uskutečněných změnách v „církevní politice“ KSČ a státu a o budoucímu prostoru pro politický hlas církví v Národní frontě. Po jeho projevu následovala diskuze, v níž synodálům zodpověděl jejich dotazy týkající se budoucího uspořádání vztahů státu a církví.[18]

Pro další vývoj bylo určující přijetí poselství Synod svému národu. Za připomenutí stojí, že návrh na zvláštní poselství veřejnosti (mimo standardní poselství sborům) předložila synodní rada, čímž si osvojila návrh (č. 100) pražského konventu, aby se synod veřejně vyjádřil k tehdejší politické situaci.[19] Při jednání synodu pak došlo ke shodě vytvořit ještě třetí poselství ekumenické. Zajímavé také je, že více diskuze vyvolaly formulace vnitrocírkevního poselství, text pro veřejnost byl po druhém čtení na návrh synodního seniora Kejře jednomyslně přijat bez dalších úprav.[20]

Text poselství veřejnosti tematizoval ohrožení národní existence vojenskou přítomností armád socialistických států a šířením různých polopravd, kajícně oceňoval statečnost společenských představitelů, kteří odmítali ustoupit z ideálů pražského jara, a upozorňoval na zločiny, k nimž jménem socialismu docházelo. V další části rozebíral důsledky násilného přerušení polednového vývoje (zejména „pravda přestává být pravdou“) a pasáž uzavíral prozíravým varováním. „Snadno se pak podléhá náladám, že máme-li fysicky přežít, je potřebí přijmout tuto situaci jako realitu a omezit se na spotřební život.“ V závěrečných dvou odstavcích synodálové apelovali na národ, že nelze znovu ustoupit, a zároveň předkládali východisko křesťanského smíření se všemi (nevyjímaje národy, jejichž armády se účastnily obsazení Československa).[21]

Úryvky v poselství veřejnosti a sborům a z dalších materiálů 16. synodu se o osm let později staly jedním z hlavních pramenů, na něž odkazovali mladí kazatelé vyjadřující své rozpaky nad situací v církvi a postupem vedení církve. A označení „děti kajícníků“ tematizovalo paradox, že necelých deset let po kajícném vyznání vin (v letech 1968–1969) se evangelické společenství dostalo do situace, která bude mít nutně tytéž důsledky.

Plnění usnesení. Když SR v červnu 1969 do sborů rozesílala znění 162 usnesení, v průvodním dopise na členy církve apelovala, „aby nepodléhali depresi, beznaději, ani lhostejnosti“, nýbrž promýšleli „otázky své odpovědnosti a svých možností ve veřejném životě“.[22] Mezi nejzásadnější usnesení patřilo zkrácení cyklu synodů z dosavadních tří let na dva roky a souběžné zkrácení funkčního období SR, seniorátních výborů a staršovstev ze šesti na čtyři roky, což se záhy stalo trnem v oku normalizované státní správě. Upravilo se složení a volitelnost řady církevních orgánů.[23] A jak bylo již výše uvedeno, synod vznesl na stát řadu tradičních požadavků, které však tentokrát doplnily i ambicióznější návrhy. Za téma příštího synodu bylo zvoleno Církev – společnost – stát s tím, že do dané problematiky spadají otázka nové ústavy a tzv. církevních zákonů, církevní zřízení, sekularizace a případné žhavé aktuality. Že se jednou z nich stane „konsolidace“ církve, nemohli synodálové zatím vědět.

Realizaci všech usnesení bránily dva faktory. Na jedné straně to byl sílící státní dozor, který neumožňoval rozšiřování církevních aktivit na veřejnosti, na druhé straně hrály roli omezené zdroje ČCE. Zde nešlo jen o finance a personální stránku, ale i o (ne)aktivitu sborů a řadových věřících. Vnější faktory v případě 16. synodu výrazně převažovaly – z 27 nesplněných usnesení (z celkového počtu šlo o necelých 17 %) jich na vrub státní správy připadají tři čtvrtiny.[24] Otázkou nicméně zůstává, do jaké míry by ambiciózní úkoly zvládla církev realizovat i v pluralitním systému. Určitou skepsi totiž vyvolává fakt, že například na místo evangelizačního pracovníka a studentského faráře se nepodařilo najít uchazeče.[25]

17. synod

Zatímco v případě 16. synodu se státní dozor projevil ve výše uvedených dvou momentech, přičemž kontrola návrhů seniorátních konventů se ukázala jako neúspěšná, počínaje následujícím synodem již „konsolidovaná“ státní moc jasně nastavila mantinely aktivit a vedení církve předestřela, co se od ČCE (a církví obecně) v restaurovaném socialismu očekává. Proměnu postoje stranických a státních orgánů v období mezi synody koneckonců dokládají i nesplněná usnesení 16. synodu.

Uplatňování rigidnějšího pojetí „církevní politiky“ mělo následující důsledky. Styk se zahraničními církvemi a grémii byl prakticky znemožněn,[26] dozorčí orgány výrazně omezily počet vydávaných titulů[27] a došlo k prvním personálním postihům. Z Komenského evangelické bohoslovecké fakulty byli (údajně dočasně) vyloučeni dva studenti, v osmi případech nedošlo k udělení předchozího státního souhlasu do funkcí na úrovni seniorátu a již v roce 1970 ztrácejí státní souhlas k výkonu duchovenského povolání Svatopluk Karásek a Ctirad Novák.[28] Nadto je těsně před synodem zahájeno trestní stíhání Jana Dusa, což jako netaktické hodnotí samotný  SPVC.[29]

Jakkoli výčet postihů působí drasticky, v případě hodnocení jeho dopadů na celocírkevní život je nutno být opatrný. Uvedená opatření se týkala v naprosté většině jen duchovních; stále může vycházet časopis pro mládež Bratrstvo a krátce před synodem se v záři 1971 koná sjezd mládeže v Jimramově. Církevní práci se k tomu daří rozvíjet i v dalších oblastech.[30] V létě je slavnostně otevřena novostavba kostela v Kobylisích v Praze a o prázdninách středisko v Chotěboři. Koneckonců i zvláště důkladná zpráva synodní rady pro 17. synod v otázce vztahů se státem nevyznívá pesimisticky,[31] a když popisuje život církve, v řadě případů vidí rezervy na straně ČCE.

Přípravy. Přípravy a následný průběh synodu nejvíce ovlivnila série jednání, která probíhala na SPVC a při nichž se vedení církve seznamovalo s novými parametry „církevní politiky“. Představitelé Sekretariátu, (zastupující) ředitel Mixa a referentka pro ČCE Damiánová, na vedení ČCE tlačili, aby se církev podřídila nové politice – tzv. normalizaci poměrů – a zřekla se angažovaných pozic. Na pravidelných schůzkách se ponejvíce řešila otázka státních souhlasů – jak tzv. předchozích k volbě seniorem, tak i k působení na sboru, dále omezování styků se zahraničím (cest nebo darů). Tématem se staly i protisocialistická vystoupení kazatelů a bohoslovců, práce církve s mládeží a ekumenické styky ČCE.[32]

Diskutovala se přirozeně i otázka 17. synodu, jehož téma Církev – společnost – stát bylo pro restaurující se komunistickou diktaturu značně problematické. V sérii jednání zazněly požadavky, aby vedení církve s SPVC konzultovalo i kandidaturu laiků, třebaže na to státní orgány neměly ze zákona nárok, a aby SR předem informovala o chystaných změnách církevního zřízení. Mixa taktéž vznesl otazník nad konáním synodu s odůvodněním, že krok si vyžaduje neurovnaná situace v církvi. K tomu výhrůžně dodal, že nežádoucí aktivity v ČCE asi nepřestanou, dokud se několika duchovním neodejme státní souhlas k výkonu duchovenské služby a synodnímu seniorovi doporučil, aby se s faráři jako je Jan Šimsa a Vladimír Kalus před synodem sešel a pacifikoval je.[33]

Vzhledem k tématu synodu pohrozil, že případné vymezení synodu vůči socialistickému státu (jako na minulém synodu) pouze zhorší vzájemné vztahy, a případné ambice ČCE odmítl konstatováním, že tři sta tisíc věřících nemůže řídit národ a že synod nemůže žádat o změnu věcí, jež se týkají státní (stranické) politiky. Zde by šlo o překračování prostoru, který mají církve k dispozici. Dále dopředu upozornil na neprůchodnost požadavků o přístup k veřejnosti (např. bohoslužby v rozhlase či televizi, církevní tisk v knihovnách a čítárnách atd.). Mixa tak vymezil rámec, v němž mohla diskuze nad konfliktním tématem synodu probíhat. Zapovězeny byly body, které jsou dány platnými zákony (např. otázka státních souhlasů), a kritika státu a jeho politiky; naopak tematizovat se měla dosažená pozitiva.[34]

Toto dojednání mělo za důsledek první „posrpnovou“ zkušenost s obojakou rolí synodní rady sevřené mezi požadavek zastávat se postižených duchovních a vystavené hrozícím zásahům státní správy. V létě 1970 je odsouzen Ctirad Novák za poškozování republiky v cizině a záhy je zbaven státního souhlasu.[35] Jakkoli v průběhu procesu na jeho obhajobu vyvíjela synodní rada mimořádnou aktivitu, po jeho odsouzení se její přístup mění. Ve chvíli, kdy byl Novák konventem Poděbradského seniorátu zvolen na synod jako laik, začala na něj SR vyvíjet nátlak, aby se synodu neúčastnil.[36]

V rámci přípravy synodu státní správou vznikla krátce před jeho konáním zpráva pro tehdejšího ideologického tajemníka ÚV KSČ Oldřicha Švestku, která vypočítává opatření, jež mají zabránit (z hlediska politiky KSČ) nežádoucímu průběhu jako v případě 16. synodu.[37] Jakkoli výčet uskutečněných kroků vyvolává dojem naprosté kapitulace synodní rady, průběh synodu ukázal, že v tomto případě šlo spíše o holedbání autorů zprávy než o doklad normalizace ČCE.

Na prvním místě stojí jednání se synodní radou, jehož průběh líčí předchozí odstavce. V tomto bodě se Sekretariátu podařilo SR přesvědčit. Jelikož SR nechtěla, aby došlo ke střetnutí církve se státem, rozhodla o vzniku synodních komisí, které stěžejní body nejprve předjednají a v jejichž čele budou stát umírnění členové.[38] Vzhledem k přijatým usnesením však komise nelze považovat za výhradně disciplinační prostředek. Právě jednání 1. komise totiž podpořilo návrh, který se později stal rozbuškou k ostré reakci státní správy – dopis (adresovaný v původním návrhu vládě, následně pozměněno na adresování prezidentu) žádající o amnestii pro lidi postižené kvůli politickému přesvědčení. Nadto každá komise referovala o své činnosti a poté následovala diskuze.

Podobě problematická byla úspěšnost dalších uváděných kroků (selekce návrhů konventů synodní radou, zamezení kritické diskuzi o hlavním tématu a další) a některá opatření se nakonec naprosto minula účinkem, případně neodpovídala skutečnosti. Zpráva o realizaci usnesení (minulého) 16. synodu byla sice podle plánu souhrnná, ale záměru zamezit kontrole plnění pro stát problematických usnesení nebylo dosaženo, jelikož jejich výčet uvedla SR jmenovitě. V tomto ohledu se církevní vedení nejspíše snažilo učinit za dost jinému opatření, a sice informování o nepřijatelnosti již zamítnutých požadavků. Ani v tomto případě však snaha nemohla být úspěšná, jelikož synodní tisky nebyly předloženy s takovým předstihem, aby ovlivnily jednání jednotlivých seniorátních konventů, takže řadou těchto požadavků se synod opět zabýval. Jako v případě minulého synodu dostali KCT pokyn apelovat na klidný průběh. Vzhledem k přijatým usnesením 17. synodu se i toto opatření jeví jako neúspěšné.

Svého cíle nicméně některá opatření alespoň do určité míry dosáhla. Synod za synodního kurátora jednohlasně zvolil Františka Škarvana, čímž z hlediska státní správy nejspíše došlo k prosazení přijatelného kandidáta do této funkce.[39] V tomto ohledu synod představuje určitý zlom[40] – dosavadní kurátor Šimek nejen, že na nátlak státní správy znovu nekandidoval, dokonce po volbě Škarvana rezignoval (jak na SPVC předem avizoval). Dále došlo k postoupení synodních tisků Sekretariátu k posouzení. Třebaže v případě 17. synodu nedošlo zdaleka k takové úpravě písemností jako u synodu následného, klíčový synodní text, elaborát Církev – společnost – stát, byl stylem, aby se vlk nažral a koza zůstala celá, upraven, čímž došlo k zvýraznění prosocialistické orientace textu, přesto však zůstalo mnoho odvážných pasáží.[41]

Jednání. Vylíčení ČCE jako znormalizované církve ve shora zmiňované zprávě ostře kontrastovalo se samotným průběhem 17. synodu. Třebaže informace pro ÚV KSČ připouštěla, že může dojít k pokusům „o prosazení politicky nevhodných stanovisek“, její autoři vzápětí stranické vedení ujišťovali, že „nebudou přijaty takové závěry synodu, které by vyvolaly vážnější problémy v církevní politice státu“.[42] Přesně k tomu však na synodu došlo.

Ideologickému tajemníkovi ÚV KSČ se dostala informace, že SR „si je vědoma nereálnosti pokračovat nadále v tendencích let 1968–1969“,[43] ale byla to právě SR, kdo synodu iniciativně přeložil návrh dopisu Ministerstvu kultury. O podobě dopisu se na synodu dvakrát diskutovalo, přijaté úpravy se nakonec týkaly dvou dílčích formulací a konkretizace postihů evangelíků a ČCE,[44] takže se výsledná podoba od návrhu SR příliš nelišila.[45]

Dopis otevírala pasáž vysvětlující křesťanské pojetí života jako služby, na niž navazovalo vysvětlení citlivosti církve na zásahy shora (ať už od SR či státu) dané presbyterně-synodním zřízením. Poté synodní rada proklamovala, že ČCE socialismus přijímá nikoli jako nutnost, ale jako naplnění sociálních a demokratických tradic. Následně odmítla ztotožňování evangelíků se zpátečnickými či tmářskými silami a naopak upozornila, že ČCE představuje aktivní a pokrokový prvek společnosti, který však musel snášet bojovnou ateizační kampaň.[46] Při vědomí vlastních nedostatků autoři uvedli opatření mířená proti ČCE,[47] zdůvodnili angažovanost a zahraniční styky církve a doporučili státní správě méně zasahovat do vnitřních záležitostí církve a více spoléhat na vzájemnou důvěru.

Druhý a ještě pamětihodnější dopis se netýkal pouze církve, ale postižených vrstev celé společnosti. Synodem schválený[48] apel na prezidenta, aby vyhlásil amnestii pro občany, kteří by se po emigraci chtěli vrátit zpět do ČSSR, a aby věnoval pozornost propouštění lidí za politické přesvědčení, představuje v (z)normalizované společnosti ojedinělý počin.[49]

V průběhu synodního jednání začaly být patrné rozdílné postoje SR a angažovaného proudu, který usiloval o to, aby ČCE zůstala veřejně angažovanou církví. Synodní rada, vystavená narůstajícímu dozoru státní správy, který již ukrajoval z nedávno nabytých možností, se naproti tomu soustředila (pouze) na hájení vydobytého prostoru.[50] Hlas Nové orientace naopak zazněl například z komise pro veřejné záležitosti: vzhledem ke Kristově panství nad celým světem se církev nemůže „stáhnout do ghetta, do izolace, do privatizování v nějakém pohodlném závětří.“[51]

Aktivní dozor státní správy se projevil při doplňovacích volbách, když kandidát na třetího duchovenského náhradníka Vlastimil Sláma neobdržel předběžný státní souhlas k volbě. Věc se následně stala předmětem jednání synodu a došlo k přijetí zvláštního usnesení. Že poměrně ostře formulovanému textu nevěnovaly státní orgány zvláštní pozornost, nejspíše pomohlo, že nedopatřením nebyl uveden v seznamu unesení.[52]

V případě výbušného tématu Církev – společnost – stát synodní senior Kejř postupoval dle strategie domluvené na SPVC. V úvodním referátu vyjádřil nesouhlas s kritikou společenských poměrů a vyzýval k pochopení postoje státu. Ohledně okolního světa sice odmítl skládat ruce v klín, nicméně řešením měl být rozvoj vnitrocírkevního života.[53] Doporučení SPVC si vedení církve ostatně osvojilo i v neúspěšném návrhu na téma 18. synodu, kterým měl být vnitřní život církve. Synodálové se však usnesli, že následující synod bude netematický.

Centrální Státní bezpečnost pro monitoring 17. synodu připravila akci „Synod“, kdy pomocí tajných spolupracovníků a odposlechu sledovala průběh synodu a vystupování synodálů patřících k Nové orientaci nebo odmítajících ustoupit z angažovaných pozic let 1968–1969 (nepřesně obě skupiny státní správa i StB nazývaly „Nová orientace“. Abych předešel záměně, držím se jejich označení jako angažovaného proudu či části). Poznatky hodlala StB využít v rámci akce „Letáky“, jejímž výsledkem měl být trestní postih faráře Jana Šimsy, byť nakonec došlo k odsouzení Ladislava Hejdánka a Jaromíra Dusa.[54]

Nezahálely ani místní správy StB. Příkladem budiž ostravská bezpečnost, jejíž plán práce na rok 1971 jako jeden z cílů výslovně uvádí 17. synod ČCE. Pomocí spolupracovníků měla StB jednak ovlivnit jednání, aby proběhlo v souladu s „církevní politikou“ KSČ, jednak připravit „podmínky k dosazení agentury StB do vedení církve“.

Tak ambiciózní cíl se ale mělo podařit až později.

Přijatá usnesení synodu (zejména dopis prezidentu, dopis SPVC a opětovné předložení již zamítnutých požadavků) a události z přelomu let 1971 a 1972 (vyznavačský postoj Nové orientace v souvislosti s volbami, protestní akce bohoslovců62 atd.) vedly k souboru opatření, která StB prostřednictvím státní správy postupně realizovala – v průběhu následujících tří let došlo k odnětí státního souhlasu vybraným členům angažované části (Rejchrt, Trojan, Kocáb), rozpuštění SČEDu a disciplinaci učitelského sboru Komenského evangelické bohoslovecké fakulty (KEBF; proběhla výměna děkana a zavedl se úzus o odpovědnosti vyučujících za akce pořádané bohoslovci).63

Plnění usnesení. Třebaže otázka, zda se má církev veřejně angažovat, vyvolávala krátce před synodem mezi synodály naprosto rozporuplné odpovědi,64 přijatá usnesení drží linii angažovaného 16. synodu. Spíše než o vyznavačském postoji ČCE to ale vypovídá o atmosféře synodu, kdy se řada rezervovanějších synodálů nechala strhnout a angažované návrhy podpořila. To koneckonců potvrzuje i posynodní průzkum SR, která (vědoma si výbušnosti některých usnesení a zároveň sledující, jakou „silou“ jednotlivé proudy v církvi disponují) po synodu sondovala, jak synodálové jednání vnímali. Jejich odpovědi potvrdily nelibost Kejře a Škarvana z pokusů „o manipulaci synodu ze strany některých mladších farářů“.

Na první pohled mezi usneseními chybí tradiční snahy o větší angažmá církve ve společnosti. Uvedené problémy však byly součástí dopisu Ministerstvu kultury a především je SR dostala za úkol projednat v SPVC. Další požadavky se týkaly úpravy přihlašování na výuku náboženství (až na počátku školního roku a u faráře, nikoli ve škole) a výzvy, aby odpovědná místa dementovala pravdivost výroků o problematičnosti víry pro kariérní postup, snah o řešení situace neobsazených sborů, setrvání ČCE v KMK (přičemž se mělo čelit pokusům o manipulaci KMK a současně vznikla komise zabývající se KMK), zvýšení platů duchovních a otázky nadměrného zatížení seniorů. Nechyběla ani usnesení k polarizaci poměrů na fakultě mezi učitelským sborem a částí bohoslovců[55] a konečně došlo k odmítnutí nového církevního zřízení a přijetí následujících řádů: křesťanské výchovy mládeže, bohosloveckého, pastýřské péče, služby a kázně a jednacího řádu církevních shromáždění.

Probíhající trestní řízení s Janem Dusem se odrazilo v úvodním dopisu SR k rozesílaným materiálům synodu, kde je upozornění, že tisky jsou pouze pro vnitřní potřebu církve a nechybí dokonce ani technická záležitost vysvětlující, kde mohou být dokumenty vyvěšeny.67 Znění dopisu tak ostře kontrastuje s dikcí dopisu, jenž doprovázel usnesení 16. synodu, a představuje jakýsi prolog k následnému únorovému dopisu.

Když na 18. synodu podával synodní kurátor František Škarvan zprávu o plnění usnesení z minulého synodu, uvedl, že nebyla splněna usnesení č. 1, 4 a 40.[56] Důvod jejich nesplnění, zamítavý postoj komunistické diktatury, však v jeho řeči zůstal nevyřčen. Škarvanova zpráva byla v každém případě optimistická. Z celkem 53 usnesení[57] nebylo realizováno minimálně ještě jedno (snaha řešit problémy okolo výuky náboženství na školách) a v případě dalších sedmi zůstává jejich splnění otázkou.[58] V tomto ohledu je opět patrná výjimečnost předchozího synodu. Zatímco důvodem nesplnění všech usnesení 16. synodu byla i značná ambicióznost některých návrhů, 17. synod v tomto ohledu mnohem více utrpěl cílevědomým postojem státní správy. Konkrétní práci s usneseními koneckonců dokládají poznámky k jednotlivým „problematickým“ bodům.[59]

Epilogem jednání SR se státní správou ohledně 17. synodu bylo pozvání „na kobereček“ na federální SPVC.[60] 26. ledna 1972 se členové SR dozvěděli, že státní orgány nejsou spokojeny s aktivitami církve a že jde o poslední varování; poté bude následovat zákrok státu.[61] SR výhrůžce podlehla a 11. února 1972 do církve rozeslala dopis upozorňující na neúnosnost pokračování dosavadní angažované linie.[62]

18. synod

18. synod, který se konal mezi 26. a 28. dubnem 1973, znamenal v očích státních orgánů (SPVC i StB) zlom, jenž následně definitivně potvrdil 20. synod. Jejich analýzy uvádějí, že i když se na 18. synodu vyskytly „problematické jevy“, jeho celkové vyznění bylo „pozitivní“.[63] Jak synod hodnotila církev, je otázkou. Synodní kurátor na něj vzpomínal o poznání optimističtěji – jako na „synod konaný za obtížných okolností, který se přesto nezpronevěřil tradici synodů jako shromáždění svobodných zástupců církve.“76 Koneckonců i duchovní z angažované části chápali synody jako jakési ostrůvky relativní svobody77 a konkrétně 18. synod považovali za „vítězství církve“.78 Že bylo hodnocení státních orgánů trefnější, dokládají následující odstavce.

Období mezi 17. a 18. synodem přineslo další zúžení prostoru pro činnost církve, což přirozeně vyvolávalo v církvi značné obavy.79 Dochází k první vlně odebírání státních souhlasů, problémy získat státní souhlas mají minimálně čtyři absolventi KEBF, na fakultě nadto dochází k dalšímu vylučování bohoslovců a pokračují soudní procesy s faráři. Je znemožněna činnost SČEDu a výrazně omezena práce s mládeží. Počínaje rokem 1972 nejsou povolovány celocírkevní akce pro mládež mladší osmnácti let a v témže roce je zrušen mládežnický časopis Bratrstvo. Trvá omezení styků s cizinou. Na sborové úrovni se věřící setkávají s nátlakem při přihlašování dětí na vyučování náboženství, není možné získat státní souhlas ke koupi či stavbě církevních budov, nejsou povolována ekumenická shromáždění a objevují se těžkosti se ziskem státního souhlasu pro výkon bohoslužeb v jiném sboru.80 SR se nadto musí vyrovnávat s popíráním autonomie církve ze strany SPVC.81 Takto rozsáhlým restrikcím zdánlivě nebylo možné utéci.

Na druhou stranu slova o útlaku, pod kterým se ČCE ocitla, je záhodno kontextualizovat. Vzhledem k tomu, že opatření se nemusela dotknout ani celé aktivní části církve, jež netvořila více než cca 30 % evidenčního počtu,82 je na místě v souvislosti s akceptací narativu o utlačování církve jistá rezervovanost.

Reakce evangelíků na uvedené restrikce nebyla jednotná.83 Svoji roli hrály míra zapojení do církevního života, potenciální zkušenost s jeho omezováním, místní podmínky i představy o roli církve ve společnosti. Synodní rada se pohybovala mezi těmito „frontami“8[64][65][66][67][68][69][70][71][72] s dvojím cílem – nepodrazit menšinu, která se statečně postavila proti restaurující se komunistické diktatuře, a zachovat život ve sborech jakožto svébytném útočišti.[73] Zda to byl přiměřený postup a nakolik se jej podařilo naplnit, je v ČCE přirozeně předmětem sporů dodnes.

Přípravy. Patrně nejcharakterističtějším rysem příprav 18. synodu byl otazník nad jeho konáním. Pracovníci SPVC této výhrůžky využili k nátlaku na SR,[74] takže vedení církve následně iniciativně samo provádělo disciplinaci synodálů ve snaze dosáhnout narovnání vztahů se státní správou, po čemž mělo následovat slíbené uvolnění množících se restrikcí. Jejich přibývající počet však paradoxně vedl představitele církve taktéž ke zvažování možnosti (ne)konání synodu. Na poradě SR se seniory 18. prosince 1972 tak, vzhledem k obavám, že v „současné zjitřené situaci by mohli i nejklidnější bratři být vyprovokováni k projevům, které by byly státní správou chápány negativně“, zazněly návrhy synod nekonat, respektive uskutečnit jen volby SR.[75]

Otázka konání navíc nevisela pouze ve vzduchu, ale několikrát se (se všemi důsledky) řešila. Po vícero upozorněních na angažovanou část ČCE podmínili pracovníci SPVC konání synodu prosocialistickým obsahem závěrečného poselství, čímž se roztočil koloběh úprav textu.[76] I tak byl synod hned dvakrát odložen – jednou vadil únorový termín, který mohl narušit oslavy „února 1948“,[77] podruhé musel být synod odložen, aby se vyřídily všechny náležitosti – počínaje udělením zelené SÚV KSČ (17. 4. 1973), přes formální schválení vládou ČSR, po přijetí SR ministrem kultury Brůžkem v den zahájení synodu (26. 4. 1973). Namísto termínu 5. až 7. 4. 1973 tak 18. synod proběhl mezi 26. a 28. dubnem 1973.

Série předsynodních jednání na SPVC přinesla jak kapitulaci SR, tak nekompromisní nesouhlas v otázkách, jež byly pro dvojici Kejř – Škarvan principiální. Pozici SR poněkud komplikovala nekonzistence požadavků státních orgánů. Zatímco na počátku jednání pracovníci SPVC požadují, aby 18. synod revokoval usnesení (poselství) posledních dvou synodů, v průběhu jednání (po úspěšné argumentaci SR) se spokojí s tím, že synod jasně vytyčí nové (tedy prosocialistické) směřování ČCE.[78] Zdá se tedy, že poměrně ostrá reakce některých evangelíků, například Boženy Komárkové, přiměla SR v otázce odvolání Synodu svému národu zaujmout kategorické stanovisko.[79]

Tzv. předchozí státní souhlas k volbě SPVC udělil všem kandidátům.[80] Když se řešily nominace synodálů a kandidátů do SR, nový referent pro ČCE Hájek nastínil postup (StB) proti angažované části ČCE. SR sice sekretariát průběžně o volebních konventech informovala, ale synodní kurátor Škarvan zásahy do voleb odmítl s odůvodněním, že SR na hlasující může jen apelovat. K tomu upozornil, že se církev nemůže nikoho „zříkat nebo [jej] vylučovat pro jeho názory.“ Ředitel SPVC Jelínek reagoval, že si ČCE nyní s postupem „s lidskou tváří“ nevystačí, a doporučil ráznější postup, což vizionářsky glosoval referent Hájek: „Ono to bude spíš tak, že vy se distancovat nebudete, ale že ti druzí odejdou.“[81]

Počínaje lednem 1973 se při setkáních řeší konkrétní náležitosti synodu. SR vedena snahou dosáhnout nekonfliktních vztahů se státní správou vyjadřuje ochotu předložit a konzultovat materiály 18. synodu, což vyvolá shora zmíněnou sérii jednání o úvodním a závěrečném slovu na synodu, zprávě SR a jejích poradních odborů i textu poselství – všude jsou obroušeny kritické hrany.

Pomyslnou třešničkou na dortu je přijetí SR ministrem kultury Brůžkem v den zahájení synodu, který jim pateticky oznámí, že převzal odpovědnost za jeho průběh a že očekává jeho kladné vyznění. Návnadou pro ochranářské tendence SR se pak stal Brůžkův příslib, že nastoupí-li církev na synodu pozitivní cestu, „může počítat s důvěrou a podporou ze strany státní správy“.[82] Proč v té souvislosti nepřišla členům SR na mysl nedávná slova ředitele SPVC Jelínka o roli církve a doménách, jež jsou určeny výhradně státu, zůstává nezodpovězenou otázkou.[83]

Na obranu SR budiž řečeno, že na přelomu let 1972 a 1973 ji pracovníci SPVC stále nechápali jako loajální těleso. Dokladem je i nabídka, již Šimsovi, nad nímž visela hrozba státního souhlasu, učinil referent Hájek. Informoval ho, že po Vánocích mu skutečně bude souhlas odebrán a nastínil mu způsob, jak si farářské místo udržet – vystoupí-li Šimsa na synodu s příspěvkem, že SR není dostatečně znormalizovaná, souhlas mu bude ponechán. Šimsa možnost z principiální důvodů odmítl.

Stejně jako před 17. synodem vznikl dokument, který sumarizoval aktivity ČCE v posledních letech a informoval, jaká opatření k usměrnění 18. synodu byla přijata. Hned na úvod je třeba říci, že tentokrát byli autoři v charakteristikách uměřenější a opatření se nadto neminula účinkem.98 Prakticky se jednalo o týž postup jako před 17. synodem s tím rozdílem, že jednotlivá opatření byla úspěšně provedena. Analogicky před synodem proběhla řada jednání na SPVC. Novum však bylo, že zapojen byl i federální SPVC a jednání na federální úrovni mělo naznačit SR zvláštní naléhavost. Na úrovni krajů a okresů opět proběhly předsynodní pohovory se synodály, jejichž cílem bylo delegáty přimět k podpoře SR. Novinkou bylo již zmíněné přijetí SR ministrem kultury, jemuž se členové SR zaručili (jako dík za povolení synodu) jeho „kladným průběhem“.

SR opět v předstihu postoupila synodní materiály SPVC a některé dle požadavků pověřených pracovníků upravila.99 Dále v reakci na angažovaná usnesení předchozích synodů přijala opatření proti „živelným návrhům z pléna“.100 Tím však aktivity SR nekončily. Vedena vidinou narovnání vztahů se státem a „nedat důvod k dalším represím“101 provedla další dvě disciplninační opatření. Jednak sama v prosinci 1972 uskutečnila rozhovory se synodály, které informovala o situaci církve, jednak návrhy konventů doplnila návodným komentářem, nakolik je účelné je přijímat (případně znovu navrhovat).

V případě 18. synodu se Státní bezpečnost neomezila pouze na monitoring (jako u předchozích dvou synodů), nýbrž provedla několik zákroků. Příslušníku pražské StB Fidlerovi se pomocí spolupracovníků podařilo v předstihu získat informace o přípravách angažovaného proudu, čehož státní orgány využily k následným opatřením.[84] Výsledky přineslo i odposlouchávání (od r. 1971) faráře Tomáše Bíska – centrála dostala upozornění, že se svými kolegy na synodu chystá „prohloubení rozporů mezi církví a státem“.[85] Mezi jinými byl podobně monitorován i Miroslav Heryán.[86] Nejaktivněji si počínali příslušníci StB v Ústeckém kraji, kteří s Vojenem Syrovátkou a Svatoplukem Karáskem (oba byli konventem zvolení jako náhradníci) provedli preventivní pohovory, kde je upozornili na nepřijatelnost usnesení v duchu pražského jara.[87]

Jednání. K realizaci posledního opatření státní správy došlo až na synodu – pracovník SPVC zasedání monitoroval[88] a ředitel Jelínek pronesl zvláštní projev. Ve snaze akcelerovat ostrakizaci angažované části pronesl Jelínek zdánlivě velice otevřený projev, kde tematizoval napětí mezi SR a angažovanou částí a osamocenost postoje ČCE mezi dalšími českými církvemi. Stěžejní také bylo vysvětlení odnímání státních souhlasů a soudních procesů s faráři. Dle ředitele SPVC se tak dělo, protože se dotyční ocitli v rozporu se státní správou a zákony.[89] Zároveň předestřel východisko – potvrdí-li synod nový trend, jež SR zaujala v únoru 1972, nebudou mezi církví a státem podstatné rozpory. Průběh synodu jasně dokládá, že sázka na zdánlivou otevřenost se vyplatila.

V průběhu synodu je na první pohled zjevná autorita SR, což kontrastuje s oběma minulými synody. Její návrhy jsou v zásadě bezproblémově přijímány a její jediný neúspěch představuje, že se neprosadilo prodloužení cyklu synodů (a funkčního období SR) ze dvou na tři roky a přečtení dopisu farářů bez státního souhlasu.[90] Tímto synodem se tak prosazuje praxe, že garantem nad vztahem se socialistickým státem je SR, případné problémy (diskriminace či postih) členů se mají hlásit jí a ona se pak stará o jejich řešení.[91] Dále je to patrné při volbě čtyř členů SR. Návrh provést volbu až po rozpravě o její práci, jako tomu bylo na 16. synodu, není přijat a synodálové rovnou přistupují k volbě, jež je taktéž příznačná. V opětovné volbě je synodní senior Václav Kejř potvrzen aklamací, zatímco ostatní členové jsou voleni mírnou nadpoloviční většinou. Znovu zvoleni jsou náměstek synodního seniora Jan Pokorný a 2. náměstek synodního kurátora Miloš Lešikar. Jedinou obměnou složení je Jiří Ruml zvolený do funkce 2. náměstka synodního seniora.

Neotřesitelná pozice SR se také ukázala při volbě předsednictva synodu, do něhož byli zvoleni čtyři z pěti kandidátů SR, a koneckonců i ve vystupování synodního kurátora Františka Škarvana, který několikrát nepřihlášen komentuje (ne)vhodnost toho kterého návrhu.[92] Podobné to bylo s přijetím poselství. Vzhledem k tomu, že jeho znění SR projednala při několika schůzkách na SPVC a mělo se stát zárukou narovnání vztahů se socialistickým státem, dala si SR na jeho přijetí zvláště záležet, což se jí nakonec i podařilo – přijaté změny se týkaly několika formulací. Ke cti SR však budiž řečeno, že svou motivaci na jednání synodu explicitně vyjádřila.[93] Posledním bodem, který dobře dokládá pozici SR, bylo projednávání otázek s chodem KEBF, respektive obměny přijímacích zkoušek. Jejich součástí se nově stala diskutabilní zdravotní prohlídka, a byť se tato otázka na synodu otevřela, SR si své rozhodnutí hladce obhájila.[94]

Proměnu ovzduší v církvi, či přesněji mezi duchovními, dále dobře dokládá diskuze k materiálu teologického odboru SR Poslání církve v současnosti. Třebaže 17. synod ještě představoval ostrůvek v normalizované společnosti, v případě 18. synodu jasně zaznívají hlasy tematizující nutnost nekonfliktního vztahu s panujícím režimem. Synodálové upozorňují, nakolik je dění a usnesení synodů blízké sborům a znějí hlasy, že úkolem církve je přetvářet politický systém zevnitř, případně zcela rezignující na veřejnou angažovanost.[95] Jakoby oplátkou za toto „vítězství“ synodní rady a fakulty je přijato usnesení, aby napříště v poradním odboru teologickém byli alespoň dva duchovní působící na sborech a tím se dosáhlo „těsnějšího spojení se skutečným životem církve“.[96]

Uvedený „odboj zdola“ také problematizuje představu o církvi rozdělené na „odpůrce a kolaboranty“. Ani v případě synodálů neexistovalo trvalé rozdělení a skupiny pro a proti se tvořily různě k jednotlivým otázkám. Zatímco návrhy zformulovat stanovisko synodu k případům odsouzeného Dusa a Slámy a zaslat pozdrav duchovním bez státního souhlasu zůstaly v menšině, pro přečtení dopisů bezsouhlasníků se nakonec vysloví většina. Kolegialita (a obava o vlastní budoucnost) taktéž převáží po rozsáhlé diskuzi o postavení duchovních bez státního souhlasu, kdy je poradnímu odboru SR a výboru SČEDu uloženo, aby vypracoval „pracovně-právní postavení všech pracovníků církve“, tedy i duchovních zbavených státního souhlasu.[97]

Otázka dopisů bezsouhlasníků je taktéž charakteristická pro postavení a aktivity SR. Proti jejich přečtení zazněly hlasy nejen ze SR, přesto k jejich přečtení nakonec došlo (pro se vyslovilo 61 % synodálů).[98] Druhý krok, zaslat pozdrav duchovním zbaveným státního souhlasu, sice formálně přijat není, synodní senior Kejř ovšem na závěr synodu přislíbí, že SR postiženým kazatelům napíše a pisatelům synodu odpoví.[99] To se krátce po synodu skutečně stane, pikantní na odpovědi nicméně je, že cituje zrovna zcenzurovanou část zprávy SR o odnímání souhlasů.[100]

Pohledem SPVC synod proběhl uspokojivě a závěry zprávy, že „důsledná realizace schválených opatření… se osvědčila a ve značné míře kladně ovlivnila jednání synodu“[101] nebyl vůbec nadnesený. Otázkou nicméně zůstává, nakolik to bylo zásluhou aktivit státních orgánů či zda větší roli nesehrály disciplinační opatření SR.

Původní iniciativu StB nyní převzal „konsolidovaný“ aparát státní správy. Posynodní opatření směřovala jednak k větší motivaci „pozitivních hlasů“, jednak k likvidaci hlasů opozičních. Zatímco prvně jmenovaní obdrželi finanční odměny a SPVC začal podporovat větší zapojení vyučujicích KEBF na směřování ČCE, padlo definitivní rozhodnutí o rozpuštění SČEDu a odnětí státního souhlasu Trojanovi.[102]

Monitoring synodu a jeho ohlasů Státní bezpečností přinesl různorodé zprávy, které byly i protichůdné. Jeho provádění bylo oproti minulému synodu snazší v tom, že (minimálně) čtyři synodálové byli spolupracovníky StB a někteří z nich v průběhu jednání prováděli „pozitivní kroky“. V rámci monitoringu StB zjistila, že na synodu byl „ilegálně rozšiřován“ Šimsův text Poučení z procesů 1972, který „nabádá církev k odporu proti státní správě a [k] vyvolávání nátlakových akcí“.[103] Ve směsi zpráv nalezneme důkazy, že snahy státních orgánů o ostrakizaci angažované části začínají být úspěšné. Část synodálů se na adresu „Nové orientace“ vyjádřila, že má politické cíle a její členové opustili teologickou rovinu.124

Plnění usnesení. 18. synod celkem přijal 43 usnesení. Oproti předchozím dvěma synodům se tentokrát týkaly výhradně církve – společenská angažovanost ČCE ustala. Snahu překročit práh církve představovalo souhrnné usnesení č. 35 svěřené SR, avšak již odmítavý komentář SR u návrhu avizoval osud jednotlivých bodů.[104] Dosavadní tlak proti angažovanosti ČCE a omezování prostoru pro činnost církve tak přinesly své plody. Pozornost byla upřena zejména na vlastní problémy – hlavní prostor zaujímala otázka nového církevního zřízení a problematika odnímání státních souhlasů. Následovaly orientační teologické materiály – o poslání církve, o evangelizaci, o ekumenické spolupráci a úkoly teologicky rozpracovat manželství, ordinaci a každodenní život křesťana.

V reakci na postihy ve školství dostala SR za úkol řešit se státní správou otázku výuky náboženství a nepřijímání dětí duchovních k dalšímu studiu. Přijat byl taktéž apel do vlastních řad nenechat se odradit diskriminací a nadále přihlašovat děti na výuku náboženství. Několik usnesení se snažilo řešit nárůst neobsazených sborů – přijat byl návrh na přezkoumání územní struktury a na statistické zpracování problematiky. Tuto otázku také tematizovala usnesení o zapojení, vyhledávání a vzdělávání laiků.[105]

Ač vyloženě problematická usnesení chyběla a pracovníci SPVC naopak se závěry synodu vyjádřili spokojenost, přesto všechna splněna nebyla. Jejich výčet se nicméně účastníci 19. synodu nedozvěděli, jelikož selektivní informování SR za dva a půl roku opět pokročilo.[106] Nerealizováno zůstalo šest bodů (14 %),[107] přičemž na vrub „církevní politiky“ připadají čtyři z nich,[108] a nad splněním dalších devíti (21 %) visí otazník.[109]

Ani „klidný“ průběh synodu však nepřinesl změnu postavení církve. Tématem jednání na SPVC po synodu bylo nepovolování letních kurzů (a nešlo jen o mládežnické kurzy). Zástupci SR tak záhy narazili na další mantinel. Nadto jim při jednom jednání ředitel SPVC přiznal, že obstrukce jsou kvůli zachování monopolu na ideologickou výchovu mládeže komunistickým státem.[110] Krátce na to došlo k další rozbušce – státní orgány se začaly intenzivně zajímat o průběh mírového semináře v Chotěboři – příslušníci StB vyslechli řadu účastníků a organizátoři akci obhajovali na SPVC.[111] Událost dále prohloubila příkop mezi SR a částí Nové orientace, když Kejř se Škarvanem vedeni snahou dokázat bezproblémovost akce, vydali pracovníkům magnetofonový záznam.[112] Zkušenosti tohoto roku nicméně přinášejí větší sebevědomí do vystupování SR při jednání se státem, což vrcholí v následujícím roce v dopise SR generálnímu prokurátorovi.134

Závěr. Zatímco 16. synod proběhl ještě v době liberalizace komunistické diktatury, účastníci následujících synodů cítili, jak se prostor otevřený reformami pražského jara opět uzavírá. Zlom představoval rok 1970, kdy je oficiálně znovu nastolen rigidní kurz „církevní politiky“. Přijatá stranická usnesení ovšem bylo třeba realizovat, což připadlo jednotlivým státním orgánům. Zjednodušeně řečeno byla použita osvědčená taktika cukru a biče. Na jedné straně se používaly represivní nástroje – nátlak na synodní radu v rámci jednání na SPVC, byrokratická šikana duchovních ze strany církevních tajemníků a postihy angažovaných duchovních Státní bezpečností. Zároveň se však státní orgány snažily motivovat v jejich očích „pozitivní“ duchovní, aby aktivity angažované části odmítli v rámci vnitrocírkevního pnutí – tedy aby „špinavou práci“ provedli oponenti veřejně angažované části. V případě jednání se SR na SPVC tak padaly sliby, že omezování církevního života je jen dočasné a poté, co bude církev loajálním tělesem, odebrané možnosti jí budou opět navráceny. V církvi se tak šířil názor, že restrikce jsou způsobeny aktivitami angažované části a že až se církev umoudří, pozornost státních orgánů bude nižší.

Dále je třeba zdůraznit, že pozice SR byla v několika ohledech paradoxní. Z hlediska angažované části prováděla normalizaci církve; zástupci státních orgánů ji naopak kritizovali, že příliš lavíruje a  „konsolidace“ ČCE probíhá pomalu. Protichůdné byly i kroky SR. Zatímco při jednání se státními orgány (SPVC, StB i církevními tajemníky) členy Nové orientace obhajuje,135 v církvi je líčí jako příčinu problémů a hazardéry. Zdánlivě nelogický rozpor má ale prozaické vysvětlení – sílící ochranářské tendence, což byl jeden z prvků „koncepční triády“ dua Kejř – Škarvan.136

Míra manipulace synodů ČCE ve sledovaném období průběžně narůstala. Na přípravě a jednání synodu a plnění jeho usnesení se to přirozeně odrazilo různě. V případě 16. synodu probíhajícího na samém sklonku pokusu o reformu komunistické diktatury jde především o otázku výchozího bodu pro posuzování míry zásahů státu. Třebaže téměř všichni synodálové byli přesvědčeni o svobodném průběhu synodu, zazněl zde hlas, který otevřel otázku legitimity tzv. církevních zákonů a praxe předchozího státního souhlasu pro duchovenské kandidáty do správních orgánů církve. Dnešními slovy byl problematizován klíčový systémový parametr upravující vztahy církví a státu; obecněji řečeno šlo o vyvolávání otazníku nad akceptací perverzního výkladu normy, což může být podnětné i pro naši současnost.

Počínaje 17. synodem se přípravám synodu důkladně věnují také státní orgány, byť úspěchy slaví až u synodu následujícího. Svým průběhem a společensky angažovanými usneseními představuje 17. synod jednu ze světlých stránek společnosti brzkých 70. let. Z hlediska komunistických orgánů se naopak synod opět pustí do míst, kam je církvím přístup zapovězen. Dochází proto ke stupňování nátlaku na církevní představitele a angažovaná část se stává terčem dalších restriktivních opatření.

Na 18. synodu se potvrdila praxe, že synod představuje platformu, kde se otevírají problematické momenty uplynulého období, což nabíralo na významu s tím, jak přibývalo duchovních vyloučených z církevního provozu ztrátou státního souhlasu. V souvislosti s množícími se zásahy do fungování církve ze strany komunistické diktatury se zvyšuje role SR, které vystupuje jako jediný oprávněný mluvčí ČCE. Třebaže je 18. synod státními orgány oprávněně vnímán jako zlom, další události z roku 1973 (zejména mírový kurz v Chotěboři) zdání znormalizované církve vyvracejí. Na uvolnění některých restrikcí si tak ČCE bude muset počkat až na éru nové synodní rady zvolené na 20. synodu v roce 1977.

Zmapování relativně krátkého období 1969–1973 odhaluje, že synody byly pod větším dohledem, než si účastníci tehdy připouštěli.[113] Synody se staly terčem nejen sledování, ale i přímých zásahů ze strany státních orgánů. Jedním dechem je však nutno dodat, že komunistická diktatura nebyla strůjcem všech neúspěchů ČCE. Například analýza plnění usnesení synodů dokládá, že za nesplněním některých bodů nebyl vždy nesouhlas dozorčích orgánů, ale prostý fakt, že si církev ukousla příliš velké sousto.

 

[1] Příspěvek vznikl v rámci grantového projektu GA13-36407S – Transformace českého protestantského náboženského prostředí (1980–2000), který je podporován Grantovou agenturou České republiky.

[2] PIŠKULA, Jiří. Sledování synodů státní správou. In: Cesta církve V. ČCE 2012, s. 75–79.

[3] K ovlivňování synodů v předchozích letech komunistické diktatury viz MORÉE, Peter; PIŠKULA, Jiří. „Nejpokrokovější církevní pracovník“. Protestantské církve a Josef Lukl Hromádka v letech 1945–1969. Benešov: Eman, 2015.

[4] Určující samozřejmě byly tzv. církevní zákony (zákony č. 217 a 218/1949 Sb., doplňující vládní vyhlášky č. 219 až 223/1949 Sb., v př. ČCE jde o vyhlášku č. 221/1949 Sb., a vyhláška 112/1950 Sb. o bohosloveckých fakultách). Jejich interpretace se však v průběhu existence komunistické diktatury měnila (zvl. v letech 1968–1969) dle postoje komunistického vedení k dané problematice.

[5] Národní archiv (NA), Předsednictvo ústředního výboru Komunistické strany Československa (PÚV KSČ), 1966–1971, sv. 126, ar.j. 203/4.

[6] NA, PÚV KSČ, 1971–1976, sv. 66, ar.j. 64/5. K její úpravě došlo příznačně až v letech 1985 až 1986.

[7] Státní dozor dále např. ilustruje přítomnost přihlášek do diskuze (s tématem příspěvku) v materiálech SPVC. Zde je však otázkou, zda k předání nedošlo později. Srv. NA, Sekretariát pro věci církevní

[8] NA, SPVC MK ČSR, kr. 204, složka XVI. synod.

[9] Svoji roli zde hrál i termín konání konventu – probíhaly v rozmezí let 1967 až 1969. Radikalitu návrhů však spíše než termín (míra uvolnění poměrů) ovlivňovalo personální složení konventu.

[10] ÚA ČCE, SR ČCE. XVI. synod 1969, Tisky XVI. synodu, Návrhy ze seniorátních konventů.

[11] Tamtéž.

[12] V případě laiků do volby přímo zasahovat nemohla, poněvadž laici souhlas k volbě nepotřebovali. 17Za pozornost také stojí, že přes třetinu synodálů usilovalo o vyšší politizaci voleb, když neúspěšně navrhli, aby každý kandidát na synodního seniora vystoupil se svým programem.

[13] ÚA ČCE, SR ČCE. XVI. synod 1969, zápis, 3. pracovní zasedání. Poměrně pikantní byl volební neúspěch Rodra ve volbách do dalších funkcí – nebyl zvolen ani jako 2. náhradník. Tato (ne)podpora problematizuje tezi, že v roce 1969 stála církev na straně Nové orientace, byť v případě přijetí poselství veřejnosti tak tomu (jednohlasým schválením) zajisté bylo. K tomu srv. např. TROJAN, Jakub. Rozhovory s pamětí. I. díl. Středokluky: Zdeněk Susa, 2010, s. 388.

[14] ÚA ČCE, SR ČCE. XVI. synod 1969, zápis, 1. a 5. zasedání.

[15] NA, SPVC MK ČSR, kr. 204, složka XVI. synod.

[16] Vzhledem ke svému neukotvenému postavení se StB omezila jen na monitoring. Srv. CUHRA, Jaroslav: Trestní represe odpůrců režimu v letech 1969–1972. ÚSD AV ČR 1997, s. 62.

[17] ÚA ČCE, SR ČCE. XVI. synod 1969, zápis, 4. zasedání.

[18] Tamtéž, 5. zasedání.

[19] Tamtéž, Tisky, Návrhy ze seniorátních konventů.

[20] Tamtéž, zápis, 6. zasedání.

[21] Tamtéž, Synod svému národu.

[22] Tamtéž, oběžník č. 6.

[23] Zavedla se volba předsedů a místopředsedů synodu a konventu, synodní zastupitelstvo (orgán zasedající v době mezi synody) bylo rozšířeno o třináct laiků volených příslušným konventem.

[24] V př. čtyř usnesení se na nesplnění podílela rovným dílem církev i státní správa.

[25] ÚA ČCE, SR ČCE, XVII. synod 1971, Tisky XVII. synodu, Různé informace, 1. Zpráva o splnění usnesení XVI. synodu. Jakožto poskytoval financí měla státní správa snadný nástroj, jak obsazení místa odmítnout.

[26] ÚA ČCE, SR ČCE – dodatky, Jednání se státními úřady (JSÚ), 1970–1976, 1971.

[27] Dále je redukován náklad a rozsah Českého bratra a časopis nadto dostává pokutu za dle státní správy dvojznačné články. Zpráva SR dále uvádí propad v počtu povolených publikací. 1969 až 1970 vyšlo 26 titulů, ale na rok 1971 byly povoleny jen čtyři (přičemž polovinu tvořily každoroční Na každý den a Evangelický kalendář. Viz ÚA ČCE, SR ČCE, XVII. synod 1971, Tisky XVII. synodu, Zpráva SR.

[28] ÚA ČCE, SR ČCE – dodatky, JSÚ, 1949–1970, 1970 a tamtéž, 1970–1976, 1971.

[29] NA, SPVC MK ČSR, kr. 204, XVII. synod, Informace o přípravách na XVII. synod českobratrské církve evangelické, s. 4. Na pokyn centrály krátce před synodem dochází k přerušení vyšetřování. Viz Archiv bezpečnostních složek (ABS), A3/2, inv. j. 169, hlášení z 22. 10. 1971

[30] Již v této době ovšem dochází k zásahům do provozu církve. Uvedu dva příklady - v roce 1971 neproběhl celocírkevní kurz na téma Politická odpovědnost křesťanů. Stejně tak se nepodařilo vytvořit ekumenickou manželskou poradnu. Viz ÚA ČCE, SR ČCE, XVII. synod 1971, Tisky XVII. synodu, Zprávy poradních odborů a komisí.

[31] ÚA ČCE, SR ČCE, XVII. synod 1971, Tisky XVII. synodu, Zpráva synodní ray o stavu a práci církve v letech 1969–1971, s. 21. V tomto ohledu však vedení církve neinformovalo zcela pravdivě a tato netransparentnost měla později vážné důsledky. S dnešním odstupem je zřejmé, že kdyby SR vztahy se státní správou nelíčila tak růžově, mohla si do budoucna ušetřit řadu problémů.

[32] ÚA ČCE, SR ČCE – dodatky, JSÚ, 1970–1976, roky 1970 a 1971.

[33] Tamtéž.

[34] Tamtéž.

[35] K tomu blíže viz text Ctirad Novák – první soudní proces s farářem ČCE po roce 1968.

[36] Novák se synodu skutečně neúčastnil, ale důvodem bylo, že nedostal pracovní volno. Pro další vývoj ohledně postavení duchovních po ztrátě státního souhlasu je přízračné, že synodní rada (Novák v rozhovoru konkrétně zmiňuje synodního kurátora Pavla Šimka) neměla pochopení pro jeho obavu, že jako „laicizovanej farář“  vypadne „úplně z práce v církvi“. Archiv ETK UK, Digitální sbírka rozhovorů „Faráři a laici ČCE, 1968–1989“, Rozhovor se Ctiradem Novákem vedl Michael Pfann, 17. 10. 2014.

[37] Zprávu vypracovali pracovníci SPVC, následně ji zkorigoval František Cinoldr z oddělení propagandy a agitace a předložil tajemníku ÚV KSČ Oldřichu Švestkovi, který měl v daném období ideologické otázky (a tedy i církve) na starost. NA, Ústřední výbor KSČ 1945-1989 (ÚV KSČ 1945–1989), Kancelář tajemníka ÚV KSČ Oldřicha Švestky, ka. 23, Informace pro tajemníka ÚV KSČ s. O. Švestku o přípravách na XVII. synod Českobratrské církve evangelické. Pracovní verzi SPVC viz NA, SPVC MK ČSR, kr. 204, XVII. synod 27.10.–30. 10. 1971.

[38] Institut komisí na synodu ČCE však nebyl žádné novum – v rámci vyšší efektivity práce byly použity i na 16. synodu.

[39] Připomínám, že v případě laiků (na rozdíl od duchovních) stát předchozí státní souhlas nevydával, takže neměl jednoduché administrativní opatření, kterým by mohl ovlivňovat jejich volitelnost. Z pramenů není jednoznačné, který z kandidátů byl koněm státní správy, dílčí informace však nasvědčují, že to byl právě Škarvan.

[40] MORÉE, Peter; PIŠKULA, Jiří. „Nejpokrokovější církevní pracovník“, s. 308–309. Nově zvolený kurátor se tak mohl okamžitě ujmout funkce, přestože Šimkovo funkční období trvalo až do února 1972.

[41] Formulace nasvědčují vlivu SPVC, SR však ve zdůvodnění úprav odkazovala na autorství původní komise, jež dle jejích slov reagovala na vyjádření poradního odboru teologického SR.

[42] NA, ÚV KSČ 1945–1989, Kancelář tajemníka ÚV KSČ Oldřicha Švestky, ka. 23, Informace pro tajemníka ÚV KSČ s. O. Švestku o přípravách na XVII. synod Českobratrské církve evangelické.

[43] Tamtéž.

[44] Zde byly vyjmenovány mj. požadavky, které byly při jednání  SR na SPVC označeny jako nepřijatelné.

[45] Návrh SR viz ÚA ČCE, SR ČCE, XVII. synod 1971, Tisky XVII. synodu, Návrh dopisu Ministerstvu kultury ČSR. Dopis zaslaný SPVC viz NA, SPVC MK ČSR, kr. 204, XVII. synod 27.10.–30.10.1971.

[46] Je příznačné, že s takovýmto chápáním část ČCE bojovala již od nástupu komunistické diktatury. Viz MATĚJKA, Ondřej. Čeští evangelíci a Únor 1948. In: KOCIAN, Jiří; DEVÁTÁ, Markéta (eds.): 1948. Únor 1948 v Československu. Nástup komunistické totality a proměny společnosti.

Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, 2011, s. 312–313.

[47] Tato pasáž byla synodem konkretizována.

[48] V rámci diskuze zazněly jak hlasy na podporu, tak i rezervovanější příspěvky upozorňující na důsledky, které ponese SR a celá církev.

[49] K tomuto dopisu se SR postavila rezervovaně, byť ho poté na předsednictvu federální vlády synodní kurátor náležitě obhajoval.

[50] Že její pozice nebyla ojedinělá dokládají obavy, zda SR důsledky dopisu prezidentu unese. Viz ÚA ČCE, SR ČCE, XVII. synod 1971, zápis, 8. zasedání.

[51] ÚA ČCE, SR ČCE, XVII. synod 1971, Tisky XVII. synodu, Zprávy o činnosti poradních odborů a komisí SR, Komise pro veřejné záležitosti.

[52] Usnesení přijalo 7. zasedání. Viz tamtéž, zápis, 7. zasedání.

[53] Následná diskuze odhalila nedokonalost disciplinace elit ČCE. Neodehrávala se sice pouze v kritickém tónu, znatelně však převažoval. Viz ÚA ČCE, SR ČCE, XVII. synod 1971, zápis, 3. zasedání.

[54] ABS, A34, inv.č. 3455. K zapojení evangelíků do roznášení letáků informujících o legalitě volební neúčasti v roce 1971 viz MORÉE, Peter. Jak ČCE nabyla ducha svobody a jak o něj zase přišla.

[55] Téma to nebylo nikterak nové. Ve zprávě SR přišlo na přetřes už na předchozím synodu. 67Poselství SR rozesílala 3. 11. 1971, usnesení 25. 1 1972. Viz ÚA ČCE, SR ČCE, XVII. synod 1971.

[56] ÚA ČCE, SR ČCE, XVIII. synod 1973, zápis, 3. zasedání.

[57] Synodní tisk uvádí jen 52. Usnesení ostře reagující na neudělení předchozího státního souhlasu pro předsedu SČEDu Slámu zůstalo opominuto a později jej připomněl Jan Šimsa. Viz Archiv Mileny Šimsové, neseřazeno, dopis SR z 16. 10. 1972.

[58] Jde o usnesení č. 9, 11, 16, 32, 34, 43, 44. Po dvou letech se SPVC začal zabývat přijatým Řádem křesťanské výchovy, který s odůvodněním, že nebyl předem projednán, odmítal uznat. ÚA ČCE, SR ČCE – dodatky, JSÚ, 1970–1976, 1973.

[59] Například nesplnění 1. usnesení (rozeslání materiálu Církev – společnost – stát a následné diskuze) podle všeho souviselo se zájmem SPVC o záznam diskuze. Viz NA, SPVC MK ČSR, kr. 204, XVII. synod.

[60] Varováním již bylo jednání 19. 1. 1972 na SPVC. Tehdy byl mj. SR představen nový referent pro ČCE (do Sekretariátu přišel ze Stání bezpečnosti), který využil otevřenosti SR a ihned zjistil, jaká témata jsou pro ČCE nejpalčivější. ÚA ČCE, SR ČCE – dodatky, JSÚ, 1970–1976, 1972.

[61] ÚA ČCE, SR ČCE – dodatky, JSÚ, 1970– 976, 1972. Dále k jednání viz  MORÉE, Peter. Jak ČCE nabyla ducha svobody a jak o něj zase přišla. In: Cesta církve I, Praha: ČCE, 2009, s. 37– 8.

[62] Blíže k němu tamtéž, s. 38.

[63] K hodnocení SPVC viz NA, SPVC MK ČSR, kr. 204, XVIII. synod, Informační zpráva o průběhu a přijatých závěrech XVIII. synodu ČCE; k hodnocení StB viz ABS, A34, inv. č. 3671, č. 14 z 30.

[64] . 1973.

[65] ÚA ČCE, SR ČCE – dodatky, JSÚ, 1977–1980, Služba církvi, s. 18.

[66] KOCÁB, Alfréd. Cestou necestou. Středokluky: Zdeněk Susa, 2007, s. 177.

[67] ABS, A34, inv. č. 3548. Informace pochází z odposlechu setkání duchovních na faře u Tomáše Bíska.

[68] Synodní kurátor Škarvan uvádí, že v ČCE tehdy „rostlo přesvědčení, že ani ve své generaci nebudeme ušetřeni utrpení, jímž naše církev procházela skorem v celé historii.“ ÚA ČCE, SR ČCE – dodatky, JSÚ, 1977–1980, Služba církvi, s. 15. K dobové reflexi ztrát státních souhlasů viz např.  Archiv FS ČCE v Třebíči, Pamětní kniha farního sboru v Třebíči, III. díl, s. 29–31.

[69] NA, SPVC MK ČSR, kr. 204, XVIII. synod, Věci, které působily značné rozrušení v církvi.

[70] ÚA ČCE, SR ČCE – dodatky, JSÚ, 1977–1980, Služba církvi, s. 10.

[71] Statistiky ČCE ukazují, že v letech 1969–1974 v případě účasti na bohoslužbách nedochází k dramatickému propadu. Uváděných 30 % je přes trojnásobek průměrné účasti na bohoslužbách, která kolísá mezi hodnotami 8,1 % (1971) a 9,2 % (1971). Viz ÚA ČCE, SR ČCE, kr. XVII/8– 15. Srv. SPOUSTA, Jan. České církve očima sociologických průzkumů. In: HANUŠ, Jiří (a kol.). Náboženství v době společenských změn. Brno: Masarykova univerzita, 1999, s. 78–81.

[72] Jednotná byla reakce aktivní části (evangelíků, kteří chodili pravidelně na bohoslužby) – svůj postoj nezměnili. K tomu viz předchozí pozn. a dále ÚA ČCE, SR ČCE, XVII. synod 1971, Tisky XVII. synodu, Zpráva synodní rady o stavu a práci církve v letech 1969–1971, s. 2 84ÚA ČCE, SR ČCE – dodatky, JSÚ, 1977–1980, Služba církvi, s. 6.

[73] Archiv autora, Rozhovor s Janem Pokorným, 7. 11. 2014.

[74] ÚA ČCE, SR ČCE – dodatky, JSÚ, 1970–1976, 1972.

[75] Tamtéž, Zápis ze schůzky synodní rady… s. 5

[76] ÚA ČCE, SR ČCE, IIB5 – synodní zastupitelstvo 1970–1975, 1972– 973, porada 10. 2. 1973.

[77] ÚA ČCE, SR ČCE – dodatky, JSÚ, 1970–1976, 1972, Záznam o 3. rozhovoru na SVC... 90Tamtéž, Záznam o návštěvě zástupců synodní rady na SVC-MK dne 30. 3. 1973; tamtéž, Záznam o návštěvě  synodní rady u ministra kultury ČSR...; NA, SPVC MK ČSR, kr. 204, XVIII. synod; NA, ÚV KSČ, SÚV KSČ 1971–1976, sv. 47, a. j. 72, bod 22.

[78] Otázka se řešila na republikovém i federálním SPVC. Viz ÚA ČCE, SR ČCE – dodatky, JSÚ, 1970–1976, 1972 a 1973.

[79] Ke korespondenci Komárkové s představiteli církve viz KOMÁRKOVÁ, Božena: O svobodu svědomí. EMAN 1998. Václav Kejř odpověděl, že o odvolání usnesení SR nic neví a že on bude Komárkové vděčný za sdělení, „odkud k Vám takové zvěsti docházení.“ Tamtéž, s. 75. Přitom to byl právě Kejř, kdo už na 17. synodu vystoupil s tezí, že synod musí „revidovat své usnesení, jestliže je mu dosvědčeno, že se mýlil“. Viz ÚA ČCE, SR ČCE – dodatky, JSÚ, 1970–1976, 1972, V. Kejř na XVII. synodu 30. 10. 1971; ÚA ČCE, SR ČCE, XVIII. synod 1973, zápis, 8. zasedání.

[80] NA, SPVC MK ČSR, kr. 204, XVIII. synod.

[81] ÚA ČCE, SR ČCE – dodatky, JSÚ, 1970–1976, 1972, Záznam o návštěvě synodního kurátora Dr. Škarvana na MK-SVC 14.11.1972. Což se v té době už dělo; s jediným rozdílem – byli odejiti.

[82] Tamtéž, 1973, Záznam o návštěvě  synodní rady u ministra kultury ČSR.

[83] Během jednání na SPVC jasně zaznělo, že některá omezení se ani v případě sebelepších vztahů se socialistickým státem nezmění. Základním parametrem byla role církví, jimž příslušela pouze duchovní péče o své členy (uspokojování náboženských potřeb věřících); služba společnosti byla v

[84] ABS, Personání spisy, Josef Fidler, arch. č. 3686/21, Návrh na finanční odměnu s. mjr. Fidleru Josefu...

[85] ABS, A34, inv. č. 3548.

[86] Blíže viz DINUŠ, Peter. Českobratrská církev evangelická v agenturním rozpracování STB.

Praha: Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, 2004, s. 92.

[87] ABS, A34, inv. č. 3547.

[88] V rámci příprav synodu na SPVC se zvažovala možnost, že pověřený pracovník bude mít pravomoc synod přerušit. Viz NA, SPVC MK ČSR, kr. 204, XVIII. synod, Informace o přípravách XVIII. synodu ČCE a návrhy opatření.

[89] ÚA ČCE, SR ČCE, XVIII. synod 1973, zápis, I. zasedání. Části projevu tamtéž, dodatky, projev ředitele SPVC.

[90] ÚA ČCE, SR ČCE, XVIII. synod 1973, zápis. Oba uvedené body pracovníku SPVC neunikly. Viz NA, SPVC MK ČSR, kr. 204, XVIII. synod, Informační zpráva o průběhu a přijatých závěrech XVIII. synodu ČCE. Dopis synodu napsali celkem tři faráři bez státního souhlasu: Vladimír Kalus, Miloš Rejchrt a Jan Šimsa.

[91] Patrné to bylo např. v souvislosti s diskriminací za přihlašování dětí na výuku náboženství, problematikou dopisů bezsouhlasníků či opětovnými návrhy na působení církve ve veřejném prostoru (pastorační návštěvy vězňů, rozhlasový přenos bohoslužeb, navrácení evangelických domovů důchodců a zavedení náhradní vojenské služby).

[92] Takto vystupuje při projednávání podoby poselství sborům. Nepřihlášen komentuje návrhy o jednostrannosti KMK a žádosti o amnestii pro odsouzeného Dusa a Slámu.

[93] ÚA ČCE, SR ČCE, XVIII. synod 1973, zápis, I., II. a V. zasedání.

[94] Tamtéž, zápis, III. zasedání. Svoji roli sehrála argumentace Kejře, který uvedl, že za posledních šest let ztratila fakulta dvacet bohoslovců a že jeden bohoslovec církev stojí cca 20 000 Kčs. Vyloučení se tak ocitli v jednom pytli s nedostudovanými.

[95] V tomto duchu několikrát vystoupil děkan KEBF Amedeo Molnár. Jednak s tezí, že Kristus nechtěl přeměnit tento svět, jednak s upozorněním, že angažovanost vyvolává nebezpečí konformismu s dobovými náladami.

[96] ÚA ČCE, SR ČCE, XVIII. synod 1973, Usnesení XVIII. synodu, usnesení č. 29.

[97] Tamtéž, usnesení č. 32.

[98] ÚA ČCE, SR ČCE, XVIII. synod 1973, zápis, III. zasedání.

[99] Tamtéž, zápis, V. zasedání.

[100] Tento fakt dopis explicitně uvádí větou, že „je výsledkem mnohých jednání na Sekretariátu pro věci církevní“. Viz Archiv Mileny Šimsové, JŠ 31, Odpověď bratřím, kteří zaslali dopisy 18. synodu. K úpravám zprávy SR o odnímání státních souhlasů viz JSÚ, zápis z jednání 9. a 16. 3. 1973, kde jsou jednotlivé pasáže uvedeny. Ne vždy SR podlehla a úpravu SPVC přijala.

[101] NA, SPVC MK ČSR, kr. 204, XVIII. synod, Informační zpráva o průběhu a přijatých závěrech XVIII. synodu ČCE.

[102] Tamtéž.

[103] ABS, A34, inv.č. 3671, č. 14, 30. 4. 1973; Poučení z procesů 1972 viz Archiv Mileny Šimsové, neseřazeno. 124ABS, A34, inv.č. 3551.

[104] Šlo o evangelické domovy pro seniory, náhradní vojenskou službu a pastoraci vězňů. SR upozornila, že totožná usnesení již přijaly předchozí synody, věc má v patrnosti a nevidí důvod nového usnesení. Viz ÚA ČCE, SR ČCE, XVIII. synod 1973, Tisky XVIII. synodu, Návrhy ze synodní rady a z konventů pro XVIII. synod, návrhy č. 30–34.

[105] ÚA ČCE, SR ČCE, XVIII. synod, Usnesení XVIII. synodu.

[106] SR bod uvedla slovy, že „zprávu o plnění usnesení XVIII. synodu [podala] při několika zasedáních synodního zastupitelstva“. Viz ÚA ČCE, XIX. synod, Tisky XIX. synodu, Zpráva o plnění usnesení XVIII. synodu.

[107] Šlo o usnesení č. 20, 25, 28, 30, 36 a 38.

[108] Usnesení č. 25, 28, 30, 36. Příručka pro každodenní život křesťana (č. 20) by nejspíše vydána být nemohla, nicméně přípravy na ní kvůli nesouhlasnému stanovisku poradního odboru teologického ani nezapočaly. Viz ÚA ČCE, XIX. synod 1975, Tisky XIX. synodu, Zpráva o plnění usnesení XVIII. synodu, bod č. 4.

[109] Konkrétně usnesení č. 2, 9, 19, 26, 27, 33, 34, 35, 37. Např. usnesení č. 2 (zaslat materiál o evangelizaci společně se záznamem diskuze) nebyl údajně realizován, jelikož příspěvky do měsíce nepřišly. Při následné diskuzi však vyšlo najevo, že tak SR neučinila z obavy, že by tím některé diskutující mohla poškodit (myšleno před státními orgány). Viz ÚA ČCE, SR ČCE, IIB5 – synodní zastupitelstvo 1970–1975, 1972–1973, synodní zastupitelstvo 26. a 27. 10. 1973; tamtéž, 1974– 1975, synodní zastupitelstvo 29. a 30. 3. 1974.

[110] ÚA ČCE, SR ČCE – dodatky, JSÚ, 1970–1976, 1973.

[111] Na centrální StB byl mj. poprvé synodní kurátor Škarvan. Viz tamtéž.

[112] Blíže k incidentu Chotěboř viz MORÉE, Peter. Jak ČCE nabyla ducha svobody a jak o něj zase přišla. In: Cesta církve I. Praha: ČCE, 2009, s. 40; též: Nejtěžší období v životě sjednocené církve.

[113] V tomto ohledu působí jako „slepí“ angažovaní příslušníci církve, kteří nebrali v potaz, že mantinely nastavené komunistickou diktaturou nebude možné překročit a usnesení synodů tedy splnit.