Podtitul naznačuje, že církevní debata o životě Českobratrské církve evangelické v době počínající (1969—1972) a stabilizované normalizace (1972—1977)1 se soustředila na pro-blém úlohy práva v církvi i ve společnosti a proto také na otázku, v jaké míře se mají věřící lidé zapojit do společenského zápasu o spravedlnost. V sázce byla křesťanská spiritualita i společenská odpovědnost. Věřící si museli zodpovědět několik otázek: K jakým postojům vede „svědomí zjitřené evangeliem"? Kde se protínají společenské souřadnice s evangelijní-mi? Jaké postavení ve společnosti má mít církev a jednotliví věřící? Na co mají nárok věřící v ateistické společnosti (ateismus či vědecký světový názor byl prakticky jediným legitim-ním — tedy státním náboženstvím)? Jakých prostředků je dovoleno užít pro uskutečňování důstojného náboženského i společenského života věřících? Je občanskou povinností jít k volbám, popřípadě absolvovat základní vojenskou službu?
Všichni českobratrští účastníci církevně-společenské debaty se opírali o evangelijní zvěst. Lišili se pouze v odhadu, jaké konkrétní nástroje se mohou užít, aby evangelijní zvěst se nestala karikaturou, tedy slovem nepřípadným a lživým. Ke stabilizaci normalizace v církvi došlo zřejmě až po konsolidaci vládních institucí a strany, pak přišly na řadu noviny, rozhlas a televize, poté kulturní, školské a občanské aktivity a až nakonec došlo i na církve — ovšem zde se tu stabilizaci zcela nepodařilo ukončit. To vyplývá z dalšího. Začátek stabilizace normalizace v církvi nastal v momentě, od něhož podstatná část církve začala označovat petice za zbytečné „tahání lva za vousy", za nepatřičné dráždění vrchnosti, které navíc nepřísluší evangelickým jednotlivcům a hnutím, protože v této sféře prý mají legi-timní kompetence pouze představitelé církve, tj. synodní rada. Zastánci petičně-právní, tj. reformací podložené strategie, odmítali zvěstování, tzv. čistého evangelia" bez přihlédnutí ke společenské problematice, zejména ke společenské spravedlnosti v plném rozsahu. Dle autorů dopisů a petic také vládní struktury jsou podřízeny právu a spravedlnosti a také státně-správní zaměstnanci musí být vyučováni demokracii a nesmějí zneužívat práva ve svůj prospěch, jak připomenul Ladislav Hejdánek v návaznosti na Karla Havlíčka Borov-ského a T. G. Masaryka.
K věcnému pohledu na úlohu práva a úlohu věřících ve společnosti snad nejlépe čtenáře uvedou Zásady ČCE z roku 1968, které byly schválené XIV. synodem (1966): „Protože je křesťanu právo znamením Boží péče o člověka, a tedy více než pouhá lidská dohoda, má vůči němu vždy dvojí úkol. Na jedné straně jde o to, aby právní svědomí, tj. vědomí práva a spravedlnosti bylo posilováno a aby právní řád byl chráněn před libovůlí, jak těch, kdo spravují společnost, tak i každého občana. Ve společnosti musí být důvěra, že se každý může dovolat spravedlnosti. Na druhé straně však je potřebí ochrany člověka před tvrdostí litery práva, která nehledí k životním okolnostem. Křesťanův poměr k právu se pohybuje mezi těmito dvěma ohnisky. Je odpověden za ryzost právního řádu a obnovu spravedlnosti ve společnosti více než jiní občané. Ve svých občanských funkcích se zasazuje o dokonalejší právo a spravedlnost pro každého. Své odpovědnosti užívá však tak, aby nemusilo dojít k násilnému porušení právního řádu vzpourou nebo revolucí. Ale citlivé právní svědomí, stále pročišťované evangeliem, připouští i revoluční vzpouru, jsou-li právo, spravedlnost a lidskost trvale porušovány sobectvím a tyranií nenapravitelných vladařů."2
