Vladimír Kalus (1930-1987)

Vladimír Kalus se narodil 15. ledna 1930 v Praze. Chodil na gymnázium v Benešově, kde se mj. pod vlivem tamního faráře Josefa Štrupla rozhodl pro studium teologie. Na teologickou fakultu nastoupil v roce 1948 a o čtyři roky později složil závěrečné zkoušky. Jako vikář pak nastoupil na sbor v Chrástu u Plzně, kde zůstal (od r. 1954 farář) do roku 1959. V době jeho působení byl postaven sborový dům, jehož dokončení v roce 1956 představovalo pro sbor klíčovou událost. Chrástecký sbor dodnes vyzdvihuje Kalusovu práci s mládeží, která zahrnovala také letní brigády.3

V době, kterou Kalus strávil ve sboru v Chrástu, působili v tomto Západočeském seniorátu taktéž Jakub Trojan, Jiří Veber a Miroslav Rodr. S nimi vytvořil slavnou čtveřici TRO-KA-VE-RO, o jejichž členech vyšly biografické medailony v dřívějších vydáních Cesty církve.4

Miroslav

Po sedmi letech přijal Kalus pozvání do sboru v moravské Miroslavi, který se výrazně lišil od jeho prvního sboru. Chrást patřil ke sborům, které vznikly v éře přestupového hnutí po založení Československé republiky v oblastech, kde nebyla evangelická tradice. Důvodem k založení nového sboru či kazatelské stanice bylo především nadšení z historického a politického okamžiku vzniku nového státu. V důsledku těchto specifik bylo nutné nové sbory propojit s evangelickou tradicí z hlediska teologie a zbožnosti.

Miroslav byla případ z druhého konce a to z geografického i teologického. Sbor vznikl už v roce 1846 poté, co se osamostatnil od sboru v Nosislavi, kam od tolerančního patentu patřil. Působilo v něm několik silných osobností, mezi nimiž byl například Josef Ladislav Hájek (v letech 1905–1930), který patřil k reformovaným teologům ze školy Hermana Kohlbrüggeho a Eduarda Böhla. Další byli Jaroslav Sochor, Jan Zlatohlávek a Emil Ženatý. Sbor patřil k tradičnímu, moravskému zastoupení českého protestantismu, včetně velké diasporní sítě kazatelských stanic.

Také na jižní Moravě se Vladimír Kalus pustil do budovatelské práce. V době jeho působení byly postaveny modlitebny v Moravském Krumlově a v Litobratřicích. Teologicky nepatřil Kalus k tradičnímu reformovanému proudu v ČCE, ale zastupoval takzvané civilní pojetí církve a teologie, která se v době jeho nástupu do miroslavského sboru stala nosným základem pro neformální uskupení Nová orientace. Do ní patřili i jeho přátele jako Jakub Trojan a Jan Šimsa. Zásadou této teologie bylo, že církev má použít všední, normální, „civilní“ řeč pro zvěst o Kristu. Nesmí se obrnit do jazyku různých rituálů, tradic a zvyků, které nejsou pro vnější svět pochopitelné. Přes tento a-tradiční přístup k církevnímu životu se stal Kalus v tradiční Miroslavi oblíbeným farářem.

V první polovině 60. let navázal kontakty s několika faráři Evangelické církve ve východním Německu. Se svou ženou je navštívil ve sborech v tehdejším Karl-Marx-Stadtu (dnes Chemnitz) a ve Frankfurtu nad Odrou (r. 1964). Ze zprávy, kterou Kalus napsal pro synodní radu, je patrné jeho nadšení z přátelské, bratrské atmosféry, ve které cesta proběhla. Uvítání bylo velmi vřelé a zájem o církev v Československu velký, uvádí, zřejmě i proto, „že nemají tak nejpřímější spojení se západními církvemi.“[1] Tato sounáležitost v obou zemích a církvích pod komunistickým režimem nebyla inspirativní jen pro miroslavského faráře, ale taktéž pro druhou stranu, například pro faráře Beckera a jeho rodinu z Frankfurtu nad Odrou. Když v srpnu roku 1968 vpadla vojska pěti států Varšavské smlouvy do Československa, přičemž se zdálo, že se i východoněmecká lidová armáda podílí na invazi (později se ukázalo, že podíl spočíval v logistické podpoře vojenským operacím), ozvaly se především protesty v těch sborech Evangelické církve v NDR, které udržovaly styky s ČCE. Dvě dcery faráře Beckera napsaly a rozmnožily asi 150 protestních letáčků proti okupaci, které rozdávaly v místě svého bydliště. Když byly vyslýchány východoněmeckou státní bezpečností Stasi, odůvodnily svou akcí tím, že tak učinily ze solidarity s křesťany z Miroslavi, především s farářem Kalusem.6 

Odnětí státního souhlasu

Sám Vladimír Kalus dostal do otevřeného střetu se státními úřady v Československu v říjnu 1972. Bylo mu sděleno, že krajský národní výbor v Brně mu odnímá státní souhlas z důvodu, že nesplňuje „podmínky všeobecné způsobilosti, požadované § 2 zákona 218/49 Sb.“[2] Bezprostřední příčinou tohoto zákroku byl pravděpodobně Kalusův výrok na schůzi na Ministerstvu kultury, která se konala 10. října 1972. Zástupci Sekretariátu pro věci církevní výroku rozuměli tak, že Kalus neuznává žádné zákony kromě církevních nařízení (konkrétně se mělo mluvit o kazatelském reverzu). Kalus se ohradil proti tomuto výkladu svého výroku. Měl říct, že jako kazatel se nemůže ohlížet po tom, co kdy který státní úřad po něm chce, ale že závazný pro něj je reverz jako příslib věrnosti a oddanosti Kristovu společenství.[3] Pokud dala tato událost státním orgánům argument k zásahu proti Kalusovi, i tak bylo odejmutí státního souhlasu důsledkem širší strategie státu proti Kalusovi a proti ČCE. Po nástupu normalizace v politické rovině a po výměně vedení Sekretariátu pro věci církevní v létě 1969 stupňovaly státní orgány tlak na církev na různých úrovních, aby se sešikovala do řad poslušných subjektů, které se distancují od roku 1968. Církevní vedení dlouho odolávalo, než se na začátku roku 1972 nechalo dotlačit do pozice loajality vůči husákovskému režimu. Na nižších úrovních církve ale „duch pražského jara“ přetrvával dále, což nejspíše přesvědčilo státní orgány k tvrdším zákrokům vůči ČCE. Nasadily osvědčené zbraně z legislativy o církvích: institut státního souhlasu, který podle legislativy z roku 1949 duchovní potřebovali k vykonání svého povolání. V dřívějších desetiletích používal stát tento nástroj ke kontrole církví a duchovních obvykle v rámci dalších zásahů (obžalování, soudní procesy) nebo krátkodobě k tomu, aby faráře donutil ke změně místa působení. Nyní, po událostech roku 1968 a v rámci normalizační politiky, dostal poněkud jiný význam v rámci útlaku, který měl výrazně administrativní a byrokratický ráz. Nepohodlným farářům jako Vladimíru Kalusovi či Miloši Rejchrtovi stát jednoduše odebral státní souhlas, aby umlčel jejich hlas a ukončil jejich působení v církvi.

Záleželo ovšem na církvi a na sborech, do jaké míry se to státním orgánům povedlo. V tomto ohledu Kalusův příběh patří k světlejším v nedávných dějinách ČCE. Už 22. října se ozvalo staršovstvo evangelického sboru v Prosetíně, které napsalo synodní radě, že členové sboru jsou „zneklidněni a pobouřeni“ tím, že Kalusovi bylo znemožněno vykonávat farářskou službu.[4] O týden později se konal konvent Horáckého seniorátu ČCE, který zaslal protestní dopis krajskému církevnímu tajemníkovi v Brně, z něhož jsme citovali na začátku tohoto článku. Také senior Mirko Nagy a seniorátní kurátor se jménem Brněnského seniorátu ohradili proti postihu Vladimíra Kaluse a žádali zrušení rozhodnutí, protože nebyly dodržovány zákonné předpisy.[5] Tentýž den formulovali faráři ze seniorátu, kteří se sešli na pravidelné pastorální konferenci, své odmítnutí státního zákroku a stavili se jednoznačně za Kaluse.[6] Dále vyjádřili své znepokojení faráři z Moravskoslezského seniorátu, kteří protestovali proti zacházení s Vladimírem Kalusem i s Milošem Rejchrtem. „Tyto bratry známe jako svědomité pracovníky ve sborové službě a víme také, že jejich vztah k sociálnímu řádu v naší zemi je positivní.“[7] Přidal se evangelický sbor v Radotíně, kde byl farářem Milan Balabán, který žádal synodní radu o informaci k důvodům, které u Kaluse a u Rejchrta vedly k odejmutí státního souhlasu. Zdůraznil, že tento stav vyvolá znejistění a obavy u sborů, že se tato situace může opakovat bez konkrétních příčin.[8]

Také miroslavský sbor protestoval proti zákroku, který ho připravil o oblíbeného faráře. Na začátku října jednali s krajským církevním tajemníkem Dr. Bělohoubkem, který byl známý svým nepříjemným vystupováním vůči církevním představitelům. O dva týdny později mu poslalo staršovstvo sboru dopis, ve kterém se důrazně ohradilo k jeho postupu a rozhodnutí. Navzdory příslibu, že bude jednat se všemi stranami, než se definitivně rozhodne o Kalusově farářském souhlasu, Bělohoubek jen potvrdil své dřívější rozhodnutí, že Kalus už farářovat nesmí.[9]

Nejzajímavějším dokumentem z korespondence miroslavského sboru s mocenskými orgány je dopis kurátora sboru Jana Doubravy, z počátku ledna 1973. Adresoval ho tajemníku Ústředního výboru KSČ Fojtíkovi, kterému se představil jako „řadový dělník“.[10] Důvod oslovení stranického orgánu, který poprosil o přezkoumání rozhodnutí státních orgánů, spočíval zřejmě v tom, že podle Doubravy ukazuje postup Ministerstva kultury, že skutečně rozhodující instancí je komunistická strana. „Stranická linie je tak nadřazena právní zákonnosti.“ Žádný ze státních orgánů se neobtěžoval vysvětlit, které důvody vedly k odnímání souhlasu. Státní orgány jednaly s církví jako s podřízenou organizací. „Vidím, že v podstatě jde o dvě ideologie: jedna bez Boha a proti Bohu, druhá s Bohem a pro Boha. Proto se ve vyřízení odvolání schvaluje postup jedné skupiny lidí a té druhé skupině či osobě se nic nevytýká, ale omezuje se její zákonem povolená činnost. Důsledek toho vidím v tom, že se to nutně musí projevit v nadřazenosti jedněch lidí druhým, čímž vzniká vlastně dvojí státní občanství.“ Doubrava varoval, že tento postup podlomí mravní základy společenství, a „vychovávají se tak lidé, kteří pro svůj prospěch (a nikoliv pro své přesvědčení) jsou vždy připraveni a schopni pracovat bezmyšlenkovitě a bez odpovědnosti.“

Nijak nepřekvapuje, že ÚV KSČ ve své odpovědi odmítal domněnky miroslavského kurátora. Státní orgány jednaly korektním, zákonným způsobem a k žádnému podřazování právních norem a ustanovení stranickým zájmům nedochází. I když je pravda, že „právo a zákony jsou vždy třídní, tj. odpovídají zájmům vládnoucí třídy“, ústava republiky garantuje věřícím náboženskou svobodu.[11] Doubrava tak podnítil nejdůležitější orgán ve straně, která si přivlastnila stát a jeho struktury, aby nechtěně uznala, že státní správa se nemůže rozhodnout proti vůli komunistické strany. 

V první fázi po odejmutí souhlasu byla důvěra miroslavského sboru a faráře Vladimíra Kaluse k synodní radě velká. Církevní vedení se ve vyjednávání se státem jednoznačně postavilo za Kaluse, což podle něj ukázalo, že chápalo „mou věc jako věc celé církve.“[12] I staršovstvo vyjádřilo díky synodní radě[13], ale na jaře 1973 se objevuje v korespondenci z Miroslavi zklamání a rozčarování. Staršovstvu vadilo, že synodní rada klade administrativní překážky místo toho, aby tlumočila krajskému církevnímu tajemníkovi požadavek sboru, aby se farář mohl vrátit k pastorační práci.[14] Člen staršovstva Vlastík Ryšavý to vyjádřil tak, že „jednání sboru s vedením církve je složitější než se státní správou.“[15]

Postavení farářů bez souhlasu

Rok po svém vynuceném odchodu z farářského úřadu napsal Vladimír Kalus dlouhý dopis. V uplynulé době ztratilo státní souhlas několik dalších farářů (např. Vlastimil Sláma, Miroslav Rodr, Jaromír Dus, Jan Z. Dus), což přinutilo synodní radu k jistému přehodnocení toho, jaké postavení v církvi mají faráři zbavení státního souhlasu. Na jaře připravil její poradní odbor právní elaborát, ve kterém hledá východisko pro situaci, se kterou dosavadní právní předpisy nepočítaly: církví uznaný a ordinovaný farář nemůže vykonávat svou službu v důsledku zákazu ze strany státu.

Dokument o sedmi stranách probírá především právnickým způsobem a jazykem, které nařízení a právní normy se týkají postavení duchovních církve. Závěry analýzy jsou, že farář, který ztratil státní souhlas, zároveň přestal být duchovním církve: „Odnětím státního souhlasu zaniká právní způsobilost k výkonu funkce kazatele, ale kazatel zůstává zaměstnancem církve (§ 1 vl. Nař.221/49 Sb.). Avšak, aby tento vztah k církvi zůstal zachován, musela by církev zaměstnance převést s jeho souhlasem na jiné pracovní místo, kde není třeba státního souhlasu a kde by bývalý kazatel skutečně určité práce konal (např. kostelník, varhaník, správce budov, údržbář apod.), když by mu bylo státním zásahem znemožněno konat vlastní práci kazatele. Není-li takový přechod na jinou práci možný, pracovní poměr i vůči církvi zaniká dnem odnětí státního souhlasu.“[16] Podle rozboru může zůstat (bývalý) farář v některých poradních odborech synodní rady, ale jeho členství v církevních grémiích naopak končí, když byl zvolen coby duchovní. Kazatel bez souhlasu sice může být zvolen do staršovstva, ale jako presbyter by se měl vyvarovat toho, že by konal některé funkce, které vykonává i farář (např. kázání či vysluhování svátostí).

Právně pozitivisticky pojatý dokument byl problematický především kvůli necitlivosti k pastoračně teologickým stránkám problematiky farářů bez souhlasu. Suše a chladně mapuje problémy z hlediska režimem určeného zákonodárství bez toho, že by kladl otázku po legitimitě a dopadu státního zásahu do církevní oblasti. Synodní rada si této problematičnosti byla zřejmě vědoma, protože v březnu 1974 vydala další stanovisko, které klade větší důraz na rozměr církevního práva a zřízení, který úplně chyběl v předchozí analýze.[17] Konstatuje, že podle církevního zřízení farář zůstává i bez státního souhlasu nadále farářem církve, byť bez konkrétního sboru. I druhý dokument bere ale velký ohled na politické cíle komunistického státu, když volá k opatrnosti v otázce zvolení farářů do církevních grémií.

Kalus ve svém dopise uvádí některé ostře kritické postřehy ke vztahu mezi církevním vedením a faráři bez souhlasu. Podle něj se synodní rada zajímá o tyto faráře v nedostatečné míře, čehož dokladem je i právní elaborát o postavení duchovních bez státního souhlasu. „Vychází z požadavků státu a nebere vážně církevní zřízení.“[18] Církevní vedení nejeví pastorační péči o tyto faráře, nekomunikuje s nimi, a nepomáhá v situaci, kdy vznikají neshody mezi sbory a farářem bez souhlasu. Nedostatek citlivosti ze strany církevního vedení Kalus pociťuje jako křivdu. „Ani před stáními orgány nevidím důvod ke ztrátě souhlasu, natož pak, aby církev v mé situaci nebyla se mnou solidární. Ničeho jsem se nedopustil, proč  by mě církevní vedení mělo vyřadit a postavit mě na vedlejší slepou kolej – i když jen dočasně.“[19]

Synodní rada reagovala na Kalusovu kritiku prosbou o pochopení v obtížné situaci, ve které se nachází. Ujišťovala, že na faráře bez souhlasu nezapomněla, ale že často není schopna prosadit svůj názor. Uznala ovšem, že neinformovala o této situaci ekumenické partnery (SRC) z ciziny, protože má za to, že se jedná o věc domácího dosahu.[20]

1977

Vztah k synodní radě zůstával citlivý i v dalších letech. K důraznějšímu vymezení došlo v roce 1977 v souvislosti s takzvaným Dopisem jednatřiceti Federálnímu shromáždění o nedodržování náboženské svobody ze strany státu. Významnou část signatářů této „evangelické Charty“, jak byl dokument občas nazýván, tvořili faráři bez státního souhlasu, z nichž někteří také podepsali Chartu 77. Církevní vedení považovalo dopis jednatřiceti za výraz nedůvěry k svému způsobu jednání se státem a ostře reagovalo formou kárného řízení vůči farářům. Zároveň se synodní senior rozhodl podat rezignaci. Ve zprávě pro sbory ČCE o zasedání synodního zastupitelstva a jeho závěrech mluví synodní senior Václav Kejř a kurátor František Škarvan o „svémocném jednání“, „projevu nelásky a nekázně“ a „neústupné skupině bratří a sester“.[21]

Proti tomuto hodnocení se Vladimír Kalus důrazně ozval v dopise Václavu Kejřovi. S Dopisem jednatřiceti plně souhlasí, protože jejich postoj se neliší od toho, co synodní rada vždy hájila. Proto podle něj není důvod, proč by měl rezignovat synodní senior. Ti, co poslali dopis Federálnímu shromáždění, nebyli nepřátelé církve, ale naopak „martyrové pro Kristovu církev.“[22] Nejsou to signatáři, kteří rozdělují církev, ale je to církevní vedení, motivované strachem, které jednotu církve ohrožuje. „U podepsaných to není projev nelásky a nekázně, ale naopak projev lásky k církvi a kázně ke Kristu, je to u nich cesta kříže, která pro ně není snadná a laciná – téměř všichni podepsaní za svou lásku k církvi a k pravdě platí.“

Ve své odpovědi synodní senior Kejř odmítl, že by církevní vedení jednalo pod vnějším tlakem, ale opakoval, že signatáři (mluví především o Jakubovi Trojanovi) nerespektovali církevní řády. „Samotný jejich akt neodpovídá zásadám a tradičnímu stanovisku církve, která nikdy nehledala politickou oporu a moc. Mám pochopení pro theologické důrazy a rozdíly, ale odmítám směšování těchto theologických důrazů s důrazy politickými a s pokusy vtáhnout církev do oblasti politické.“[23] Nepřímo obviňuje faráře bez souhlasů, že tímto způsobem si sami uzavírají cestu zpátky do církevní služby.

Návrat Vladimíra Kaluse do farářského povolání řešila synodní rada opakovaně. Snažila se o státní souhlas pro jiný sbor (např. Benešov v r. 1975), ale jednání se státní správou nenesla ovoce. Kalus navíc našel v miroslavském sboru jakýsi modus vivendi, kdy mohl kromě kázání vykonávat veškerou pastorační a katechetickou práci. Miroslavští ho stále považovali za svého faráře a odmítli odvolat farářskou volbu z roku 1959. Opakovaně žádali o obnovení státního souhlasu pro Kaluse u církevního tajemníka. Při dalším jednání se synodní radou byla proto podmínka, aby se kvůli návratu do farářské práce s manželkou nemuseli stěhovat. Na straně synodní rady se tento požadavek nesetkal s velkým pochopením.[24]

Kalus se velmi angažoval pro distribuci nedostupné literatury v církvi. Miroslavská fara se stala jedním z míst v ČCE, kam se literatura (teologie, Bible, zpěvníky atd.) ze zahraničí dovážela, a odkud putovala dál do sborů (sám jezdil po republice coby podnikový řidič). Odebrání státního souhlasu mělo tedy opačný efekt, než především krajský církevní tajemník Bělohoubek předvídal. Kalus využil zmenšenou kontrolu ze strany režimu ve prospěch nezávislosti církve.

Návrat a smrt

Nakonec se přece podařilo získat pro Vladimíra Kaluse státní souhlas pro sbor v Brně-Židenicích, kde nastoupil od 1. ledna 1986. Jeho druhé období v církevní službě ale netrvalo dlouho. Na podzim roku 1987 byl vážně zraněn při autonehodě v Brně, v jejímž důsledku zemřel 6. listopadu 1987. Jelikož druhý zúčastněný nehody byl pracovník policie, existovalo podezření, že šlo o pokus Státní bezpečnosti odstranit nepohodlného faráře.[25] Po roce 1989 prozkoumal Úřad pro vyšetřování zločinů komunismu Kalusův případ dvakrát. Jeho závěry byly shodné: nejsou důkazy pro domněnku, že nehoda byla StB zaranžovaná s úmyslem se faráře Kaluse zbavit.

Život evangelického faráře Vladimíra Kaluse je příklad toho, že i pod útlakem komunistického režimu církev se nemusí stáhnout za hradby své instituční existence. Svědčí o tom, že církev nemusí o všech křivdách křičet, ale dokáže poznat, kdy je třeba bez bázně promluvit jasným hlasem. A dokáže být chytrá jako liška ve využívání tvrdých omezení ze strany státu pro posílení církevního a sborového života.

[1] ÚA ČCE, Personální spis Vl. Kalus, Dopis kanceláři synodní rady ze dne 9. 11. 1964. 6Cornelia von Ruthendorf-Przewoski, Der ‚Prager Frühling‘ und die evangelischen Kirchen in der DDR, 2013 (Dissertation Leipzig), str. 424 dále.

[2] ÚA ČCE, Personální spis Vl. Kalus, Dopis Odboru kultury Jihomoravského krajského národního výboru v Brně ze dne 17. 10. 1972.

[3] ÚA ČCE, Personální spis Vl. Kalus, dopis Vl. Kaluse synodní radě ČCE ze dne 10. 11. 1972.

[4] Tamtéž, dopis staršovstva sboru ČCE v Prosetína adresovaný ŠR ČCE ze dne 20. 10. 1972.

[5] Tamtéž, dopis seniorátního výboru Brněnského seniorátu ze dne 31. 10. 1972.

[6] Tamtéž, dopis kazatelů Brněnského seniorátu ze dne 1. 11. 1972.

[7] Tamtéž, dopis kazatelů Moravskoslezského seniorátu adresovaný SR ČCE ze dne 6. 11. 1972.

[8] Tamtéž, dopis sboru ČCE v Radotíně adresovaný SR ČCE ze dne 9. 12. 1972.

[9] Tamtéž, dopis staršovstvo miroslavského sboru ČCE krajskému církevnímu tajemníku Bělohoubkovi ze dne 24. 10. 1972.

[10] Tamtéž, dopis Jana Doubravy ÚV KSČ ze dne 22. 1. 1973.

[11] Tamtéž, dopis Ústředního výboru KSČ p. Janu Doubravovi ze dne 10. 5. 1973.

[12] Tamtéž, dopis V. Kaluse synodní radě ze dne 11. 11. 1972.

[13] Tamtéž, dopis staršovstva evangelického sboru v Miroslavi synodní radě ze dne 22. 10. 1972.

[14] Tamtéž, dopis staršovstva evangelického sboru v Miroslavi synodní radě ze dne 26. 3. 1973.

[15] Tamtéž, dopis Vl. Ryšavého synodní radě ze dne 30. 8. 1973.

[16] Právní postavení duchovních Českobratrské církve evangelické, zvláště při odnětí státního souhlasu, duben 1973, zde citováno ÚA ČCE, Fond synodní rady ČCE – dodatky (neuspořádáno), kart. 3, Jednání se státními úřady, paměti Františka Škarvana.

[17] Tamtéž.

[18] ÚA ČCE, Personální spis Vl. Kalus, dopis Vl. Kaluse synodní radě ČCE ze dne 23. 9. 1973.

[19] Tamtéž.

[20] Tamtéž, dopis F. Škarvana Vl. Kalusovi ze dne 3. 10. 1973.

[21] ÚA ČCE, Krizové období 1974–1976, Zpráva sborům českobratrské církve evangelické o posledním vývoji v církvi, o mimořádném zasedání synodního zastupitelstva dne 28. května 1977 a o jeho opatřeních.

[22] Tamtéž, dopis Vl. Kaluse synodnímu seniorovi ze dne 13. 6. 1977.

[23] Tamtéž, dopis Václava Kejře Vl. Kalusovi ze dne 20. 6. 1977.

[24] Tamtéž, Personální spis Vladimíra Kaluse, Záznam o jednání s manželi Kalusovými z Miroslavi na SR dne 27/1 1982.

[25] Např. REJCHRT, Miloš. O něco svobodnější.