Memoranden des Synodalrats an das Kultusministerium

Die tschechoslowakische Verfassung von 1960 stellte diskriminierende Verhältnisse her, die die führende Rolle der kommunistischen Partei (4. Artikel der Verfassung) garantierten und allen anderen geistigen Strömungen, die Kirchen eingeschlossen, ein wissenschaftliches Weltbild vorschrieben. Nichtkommunisten wurden zu Menschen zweiter Klasse, und dem Kultusministerium erschien es legitim, Gläubigen in Erziehungs- und Lehrberufen aus weltanschaulichen Gründen zu kündigen. Das Leben in der sozialistischen Tschechoslowakei sollte sich weiter im Rahmen der sozialistischen Ordnung entwickeln. Die Kirchenleitung der Evangelischen Kirche der Böhmischen Brüder (EKBB) wandte sich dank ihres Synodalkurators Dr. Pavel Šimek sehr durchdacht und souverän gegen die Sowjetisierung der Kirche durch die staatlichen Behörden. Dies geschah durch entschiedenen Druck auf die Behörden, die Kirche als Rechtssubjekt und nicht als untergeordnetes Verwaltungsorgan zu behandeln. Deshalb berufen sich die Memoranden häufig auf die Gesetze von 1949 und deren korrekte Interpretation. Diese strategisch richtige Vorgehensweise wurde neun Jahre lang praktiziert, bis man schließlich in einem Brief des Synodalrats der EKBB vom 11.2.1972 davon abrückte. Dieser Brief bedeutete praktisch die Rückkehr zum administrativ-direktiven Usus der fünfziger Jahre, wie es ja schließlich auch der üblichen Praxis in den sowjetischen Satellitenstaaten entsprach. Zum Schaden der Kirche begann auch die Kirchenleitung selbst (1972) diese fatale Praxis gegenüber den Gemeinde- und Senioratsvorständen anzuwenden. Von da an waren die leitenden Institutionen aller kirchlichen Verwaltungsebenen an der „Normalisierung“ der Kirche beteiligt. Die folgende Auswahl aus den Memoranden des Synodalrats beinhaltet die wichtigsten Fälle, die die Bildung eines Rechtsstaats beförderten. In dieser Hinsicht trugen die Gläubigen zur Stärkung der gesellschaftlichen Gerechtigkeit bei, wie sie es sich im Übrigen auch in den „Grundsätzen der EKBB“ (1966 von der XV. Synode der EKBB verabschiedet, 1968 gedruckt) zum Ziel gesetzt hatten. Die Dokumente aus den staatlichen Archiven wurden von Peter Morée zusammengetragen und von Pavel Hlaváč abgeschrieben. Eine engere Auswahl aus ihnen traf Pavel Keřkovský, der auch obige Einleitung verfasste.

Ab 1963 kam es in der Leitung der EKBB zu einer deutlichen Veränderung der Haltung gegenüber den staatlichen Behörden. Im Kern bestand diese Veränderung darin, dass der Synodalrat nun bei den Debatten mit dem Staat über die Situation der Kirche konsequent auf der Grundlage geltender Rechtsnormen argumentierte und die Gesetzesverstöße und Anweisungen vonseiten des Staates immer gründlicher dokumentierte. Teilweise hängt dieses Umdenken mit der Geschichte des

Der Kampf zwischen der EKBB und der Tschechoslowakischen Kirche um das Eigentum der Deutschen Evangelischen Kirche in Böhmen, Mähren und Schlesien

Jiří Piškula

Die Vertreibung der Sudetendeutschen aus der Tschechoslowakei nach dem Zweiten Weltkrieg betraf auch die zweite evangelische Kirche, die neben der Evangelischen Kirche der Böhmischen Brüder (EKBB) in der befreiten Republik existierte: die Deutsche Evangelische Kirche in Böhmen, Mähren und Schlesien (im Folgenden DEK). Nach ihrer Auflösung entflammte zwischen der EKBB und der Tschechoslowakischen Kirche (Církev československá, im Folgenden wird die Abkürzung TSK verwendet, Anm. d. Übers.) ein harter Kampf um ihr Eigentum.

Die Vertreibung der Deutschen 1945–1946–1947

Pavel Hlaváč, Michael Pfann
Die Vertreibung bzw. Aussiedlung der deutschen Bewohner aus dem Gebiet der Tschechoslowakei in der Nachkriegszeit traf damals auch in der EKBB nicht auf entschiedene Gegenwehr, eher im Gegenteil. Hier sollen zumindest einige Stimmen aus jener Zeit zu Wort kommen, die zwar die Vertreibung als solche nicht verurteilen, aber zumindest ihren gewaltsamen Verlauf – wenn auch vielfach nicht sehr nachdrücklich – kritisch hinterfragen. Die entschiedensten Vorbehalte gegen den Ablauf der Vertreibung sind beim späteren Theologieprofessor Rudolf Říčan und in einem Memorandum des Seniorats Hradec Králové zu finden. Außerdem veröffentlichen wir eine Resolution des sich damals gerade formierenden Weltkirchenrats und die verhaltene Antwort des Synodalrats auf diese Resolution. Mit einem Abstand von zwei Jahren blickten der Christliche Studentenrat und der Tschechoslowakische YMCA kritisch auf die bei der Vertreibung der Deutschen verübte Gewalt und sie bekannten sich auch zu ihrer eigenen Schuld. Der Synodalrat tat dies wiederum in einer Erklärung anlässlich des zweijährigen Jahrestages der Befreiung der Tschechoslowakei.

Rudolf Říčan zum Thema Vertreibung

Das Ende des Krieges erlebte Dr. Rudolf Říčan im Pfarrhaus in Bohuslavice, wo er seit dem 1. April 1935 Pfarrer war. Gleichzeitig war er Dozent für Kirchengeschichte an der Tschechoslowakischen Theologischen Hus-Fakultät in Prag. Unter dem Eindruck der Gewalttaten, die von den siegreichen Tschechen gleich in den ersten Tagen nach dem Krieg an den besiegten Deutschen verübt wurden, schickte er bereits am 26.

Romeo a Julie

Karel Trusina

Karel Trusina

† 12. 3. 1978

Drama o třech obrazech, přebásnil Karel Trusina dle předlohy Wiliama Shakespeara. Hráno na mnoha brigádách.[1]

Osoby:   Julie

              matka     Romeo

                       kmet, vypravěč

Zpráva synodního kurátora o jednáních o osnově zákona, kterým měly býti hospodářsky zabezpečeny církve

Pro zasedání X. synodu, které se konalo v únoru 1950, vypracoval synodní kurátor Českobratrské církve evangelické Antonín Boháč zprávu o průběhu jednání o tzv. církevních zákonech v letech 1948–1949. Tato zpráva je nejpodrobnějším a nejosobnějším shrnujícím dokumentem vztahujícím se k této záležitosti z církevní provenience. Zpráva je uložena v materiálech příslušného synodu v Ústředním archívu Českobratrské církve evangelické v Praze.
Mimo tento dokument je možno k záležitosti najít celou řadu dokumentů. Za prvé se jedná o materiály tzv. církevní šestky, vydané v ediční řadě pod názvem Církevní komise ÚV KSČ – jinak je možno najít tyto zápisy v Národním archivu např. ve fondu ÚV KSČ, části Gottwald. Tyto archiválie doplňují zasedání předsednictva ÚV KSČ, které postup církevní šestky schvalovala (fond Předsednictvo 1945–54). Další cenné materiály k tématu z Národního archivu je možno nalézt v materiálech církevní komise ve fondu Ústředního akčního výboru národní fronty a částečně také ve fondu Státního úřadu pro věci církevní.
Z církevní provenience doplňuje jednání o církevních zákonech mezi státem a Českobratrskou církví evangelickou zmíněný Ústřední archiv ČCE. Zde se nacházejí věci k tématu především ve fondu synodní rady, v zápisech ze zasedání synodní rady z let 1948–49 a v dodatcích k fondu synodní rady.

V květnu r. 1948 byla vyzvána synodní rada sekretariátem církevní komise Ústředního akčního výboru Národní fronty (ÚAVNF), aby vyslala sama své zástupce, znalce finančních a hospodářských věcí k jednání o církevních záležitostech. Bylo to pozvání ke schůzi zástupců nekatolických církví s předsednictvem církevní komise ÚAVNF. Schůze se konala 10. května 1948 a účastnili se jí zástupci církve naší, československé, pravoslavné a náboženských obcí židovských. Za naši církev byl synodní radou delegován synodní kurátor br. dr. Boháč, člen synodní rady br. A. Pokorný a tajemník synodní rady br.

Odsun Němců 1945 – 1946 – 1947

Konec války zastihl bratra ThDr. Rudolfa Říčana na bohuslavické faře, kde byl farářem od 1. 8. 1935 a zároveň byl docentem bohoslovecké fakulty v Praze. Pod dojmem toho, jaké násilnosti páchali vítězní Češi hned v prvých dnech po válce na poražených Němcích, posílá již 26. května 1945 dopis ministru spravedlnosti Jaroslavu Stránskému. Uvádí, že se naděje důvěry a otevřeně píše to, co by psal svému strýci Lánymu , na jehož pohřbu Stránský mluvil. „...Křivdy, které se nám staly počínajíc Mnichovem, naše národní utrpení za války – to vše nám zjednalo určitou mravní kvalifikaci... Ale mnohé věci, které se nyní u nás dějí, zatěžují naše svědomí a hrozí nás o tuto kvalifikaci připravit. Jde o vlnu surovosti...
Jeví se v tom, že naše ulice klasifikuje minimum lidského soucitu, kterým jsme povinni člověku, až i to pouhé podání vody umírajícímu Němci, jako zavržení hodné přátelství k nepříteli...
Šest let jsme volali k Bohu o spravedlnost od nepřítele a vyslyšel nás. Potrestal jej před našima očima. Prosím Vás, pracujte k tomu, aby nikdo neměl dnes či zítra právo volat k Bohu, aby trestal nás pro surovost naši. Posmělte svým slovem ty, kdo jsou zastrašeni rozvášněním, aby se odvážili mírnit své okolí.“

Konec války zastihl bratra ThDr. Rudolfa Říčana na bohuslavické faře, kde byl farářem od 1. 8. 1935 a zároveň byl docentem bohoslovecké fakulty v Praze. Pod dojmem toho, jaké násilnosti páchali vítězní Češi hned v prvých dnech po válce na poražených Němcích, posílá již 26.

Děti kajícníků - text

Pavel Keřkovský
Manifest mladé generace 20. synodu Českobratrské církve evangelické Synodní radě ČCE zvolené 20. synodem

Situace, do které jsme se v posledních měsících dostali a která nás staví pod nesmlouvavé mínění druhých (viz příloha 1), musí nás vést k hlubšímu zamyšlení.

Máme za to, že dříve nežli se můžeme poctivě vyrovnat s míněním druhých, je na místě ohledat, jak dokážeme rozumět především sami sobě. Proto se vracíme k samým počátkům našeho bohosloveckého vnímání.

Kázání Jana Dusa, 14. ledna 1990

Prorockým kázáním Jana Dusa zakončujeme speciální řadu textů (Dokumenty CC IX), které shrnují tragiku i slávu příběhu Českobratrské církve evangelické v normalizačním období totalitních nároků komunistické mocenské mašinérie, reprezentované československou nomenklaturou, lidí toužících po lepší budoucnosti církve, někdy pokřivených strachem z okupační moci a ovládaných ideologickým diktátem sovětského Ruska (tehdy SSSR – Svaz sovětských socialistických republik). Nebyl to zápas rovnocenných partnerů. Vládnoucí moc se opírala o vědomí civilizační nadřazenosti komunismu, a taky si to legitimizovala ústavou a socialistickou zákonností. V roce 1976 se vynořil světodějný okamžik možného zvratu, zákon 120/1976 Sb., který komunisté museli přijmout pod mezinárodním tlakem, který fakticky vyhlašoval konec vedoucí společensko-mocenské úlohy komunistů. Církve měly jedinečnou možnost nastartovat cestu ke svobodnější a spravedlivější společnosti. Pochopili to nejprve tvůrci a signatáři Charty 77 a pak jejich sympatizanti na mnoha společenských ostrůvcích tehdejší společnosti. Církevní vedení a ústředí náboženských obcí a spleteností nedokázala vystoupit ze zaběhané poslušnosti vůči státní moci a nechala se vléci normalizátory do pozic, které byly nepoctivé. Teprve zpětně se v roce 1991 naše církev (ČCE) za tato pochybení zástupně kála na XXVII. synodu. Výběr textů svědčí o zápasu, jehož horizontem z náboženské strany je zákon Boží, řečeno s Janem Husem. Legitimita starověkého i novověkého prorockého pohledu spočívá v důvěře Hospodinu a v přesvědčení, že naše zvěstování – není-li pravdivé – přestává být evangeliem, a stává se překážkou, popř. přitakává atmosféře strachu a racionálně zdůvodňuje, proč máme konat činy přikazované mocenskou nomenklaturou. Problém strachu z člověka a jeho instituční moci je problém vinoucí se dějinami, jak pověstná červená niť a již na dějinném úsvitu náboženské debaty o smyslu spravedlivé zbožnosti zaznívá otázka „ospravedlněného“ prorocky vyznávajícího žalmisty: „Hospodin je při mně, nebojím se. Co by mi mohl udělat člověk?“ (Ž 118,6) Proto z některých dokumentů zaznívá zvěst apoštolské charty (Jacques Maritain) jeruzalémského prvotního sboru křesťanské církve vyřčená tváří v tvář v moci postaveným: „Boha je potřeba poslouchat, ne lidi“. (Sk 5, 29) Dusovo kázání nás vyučuje prorockému přístupu ke každé lidské instituci a tedy i k církvi a jejich funkcionářům. Tak tomu učili bibličtí proroci Amos, Ozeáš, Izajášové i Jeremjáš. Farář Jan Z. Dus v kázání, předneseném 14. 1. 1990 ve sboru ČCE v Praze-Dejvicích, věrně navazuje na prorockou tradici i apoštola Pavla, který je jistě apoštolem s prorockými rysy. Farář a prorok si nenechal text jen pro svůj sbor, poslal ho též těm, o kterých je v kázání řeč – na synodní radu ČCE v Praze, Jungmannova 9. Nevím o tom, že by synodní rada udělala něco víc, než dělala obvykle, dílo si přečetla a uložila do osobního spisu Jan Z. Dus. Tam je k dispozici každému, kdo si zažádá o nahlédnutí do jeho osobního spisu, ale nejdříve si musí zažádat u samotného Jana Dusa o povolení. Takové jednání si prorocké kázání nezaslouží a tak jako předseda komise Cesta církve od roku 1945 jsem se ze své pravomoci rozhodl toto kázání zařadit mezi dokumenty této publikace. Zvěstované slovo nemá být zavíráno do úředních spisů a tak vlastně bezbolestně umlčeno. Někteří synodně-radní protagonisté dosud žijí, tak jim toto osvěžení paměti jistě přijde vhod a nějak zareagují, nyní již z dostatečně velkého odstupu. Píši to s bázní a třesením (před Hospodinem a nikoli před lidmi, tak jako apoštol Pavel) Pokud někdo mnou citovaná slova považuje za bezobsažnou frázi, pak ať zalistuje ve Fenomenologii náboženství Milana Mrázka, a zcela jistě zjistí, že jde o inspirující bázeň Hospodinovu (nikoli o strach a třes, trauma a děs či fascinaci mysterióznem a iracionálnem či náboženský primitivismus) a pak se jistě s chutí pomodlí ranní modlitbičku Broučků „… dej, ať se Tě bojíme, bojíme a posloucháme a přitom se rádi máme...“ Jde tedy o úctu, popřípadě o bázeň inspirující k lásce.

„Nepravosti naše rozmnožily se nad hlavou, a provinění naše vzrostla až k nebi. Ode dnů otců našich ve velké jsme vině až do tohoto dne.“ Ezd 9,6

Několik písní ze samizdatového zpěvníčku Nová píseň

Moc má být bezmocná – v tom se shoduje Svatopluk Karásek s Václavem Havlem (Moc bezmocných) nebo alespoň přibrzděná rozdělením na moc výkonnou, zákonodárnou a soudní. Oba nakonec po roce 1989 vstoupili do té „přibrzděné moci“ ústavou a třemi zmíněnými brzdami. Do komunistického modelu moci se nedalo vstoupit s nadějí, že lze všechno transformovat do socialismu s lidskou tváří, to byla krásná iluze „zlatých“ 60. let, která už v zárodcích uskutečňování byla rozmetána tanky. Proti normalizační moci se dalo dělat velmi málo. Teprve s Chartou svitla naděje (v ní bylo mnoho socialistů a exkomunistů, ale také křesťanů a pár konzervativců anglosaské ražby).
Karáskova píseň se obrací proti těm, kteří chtějí vládnout totálně bez ohledů na demokratické principy. Proto je píseň aktuální i dnes. Principy přímé demokracie či manažerské řízení společnosti nebere ohled na menšiny, a na právní kulturu společnosti. Karásek navíc nabízí to, co se dnes nenosí: že je nutné hájit milosrdnou spravedlnost a že to je cesta, která není bezbolestná a stojí mnoho úsilí. Dějiny lidské jistě nemají smysl a nezápolíme o smysl dějin. Zápasíme o milosrdnou spravedlnost, která má smysl díky Beránkovi, tak to viděla Jednota, tak to viděl Komenský ve Všenápravě. I tuto naději vyjádřila jedna nová píseň „Před tvou tváří Pane, nemám vůbec nic, jen tvé slovo dané, jdi a nehřeš víc. A hříšnost i otevřenost pro nový počátek tato píseň vyjádřila mistrně. (NP 69; S 276) (O zpěvníčku Nová píseň viz CC V, s. 91–120) 

Píseň tří mládenců (Nová píseň 144; Svítá 328)

1.Ten obraz zlatý, obraz se k nebi tyčí, zář oči oslepí, zář jeho oči ničí, do snů se vkrádá, vrývá se do paměti, Babylon sebe světí.

Ref. Ač z pece ohnivé žár stoupá žhavý a obraz zlatý dotýká se hvězd, Hospodin zástupů je králem slávy, jen Bohu samému vzdáváme čest.

Dopis XXVII. Synodu z 20. 6. 1991

Jeden z pokusů o vyrovnání se s temnou minulostí církve. Nebylo náplní naší práce sledovat dosti laciné vyrovnání se s minulostí ČCE. Snad jen to, že byla ustanovena synodem Komise cesta církve od roku 1945–1989, jejím jediným zásadním výstupem byla studie Cesta církve – která byla publikována bezprostředně nezávislým časopisem Protestant, a teprve po třech měsících také časopisem Český bratr. Debata v církvi se však nerozproudila. Scházela odvaha vzít vážně, například výše uvedený dokument a přiznat tato provinění i českému publiku. Druhá komise ustanovená synodem Cesta církve od roku 1945–1989 díky předsedovi faráři Pavlu Hlaváčovi a později Pavlu Keřkovskému se ujala práce s větší odvahou a přinesla své plody – útlé knížečky Cesta církve I.–IX. (CC X je německá verze, shrnující články CC I až CC IX). Tímto posledním číslem jsme chtěli povysvětlit, proč je i dnes stále pro naši církev těžké rozvinout debatu o naší minulosti. Dokumenty zřejmě sdělují proč.

„Synod pověřuje synodní radu, aby Světové radě církví, Světovému reformovanému svazu, Světovému luterskému svazu a Konferenci evropských církví zaslala toto poselství: Litujeme, že jsme v minulosti neinformovali světovou ekuménu pravdivě o poměrech v naší zemi v období diktatury Komunistické strany. Zamlčovali jsme mocenskou manipulaci, jejíž jsme byli obětí jako občané i jako církve. Zaváděli jsme tak na scestí mnohé naše bratry a sestry, zvláště ve III. světě, kteří z naší viny mohli nabýt dojmu, že tzv. reálný socialismus je nosným modelem pro řešení problémů současného světa.“

Dopis Miloše Rejchrta generálnímu sekretáři KMK 21. 1. 1978

Zmiňuje-li J. Z. Dus v kázání ze 14. 1. 1990 (viz níže) jako zásadní společenské provinění institučních činitelů ČCE pokrytectví (Dus fenomén společensko-náboženského pokrytectví vysvětluje na jednání starověkých náboženských funkcionářů „farizeů a zákoníků“– Ježíš Nazaretský vytýká nepoctivost a pokrytectví´ a stejné rysy nachází J. Z. Dus u náboženských funkcionářů novověku). Miloš Rejchrt svým dopisem vykresluje fenomén pokrytectví náboženského funkcionáře s pomocí zvěsti proroka Jeremiáše (pokoj, pokoj!). Popis metod jednání policejních složek vůči dr. Hejdánkovi nedovoluje dnešnímu čtenáři lehce pominout fenomén strachu tehdejších lidí ze „státní bezpečnosti“ a „tajné policie“. V době totalitního režimu kdokoliv a kdykoliv mohl být předvolán na vyšetřování k podání vysvětlení. Právě tito násilníci – „orgáni“ či „estébácí“ uzavírali s tajnými spolupracovníky z řad církve i občanské společnosti vázací akt a přebírali informace. Někteří za to byli odměňováni, někteří byli jen pohoštěni v restauraci. Jak Pavel Hlaváč dokládá ve své studii, za poslední tři měsíce v roce 1988 StB vynaložila na informátory 68 913, 60 korun československých (pivo 1,70 Kčs, cigarety 8 Kčs, máslo 10 Kčs atd.). Jde tedy o poměrně velkou investici do státního „boje proti vnitřnímu nepříteli a ideologické diverzi“ Cíl režimu byl jasný, není-li možné církve a náboženské společnosti zatím zrušit, je zapotřebí je zcela ovládat přes církevní spolupracovníky. Proto na církevní funkce nejraději nechávali zvolit své již zavázané spolupracovníky. Od roku 1977 na mnohých vysokých církevních funkcích již seděli mnozí jejich zavázání spolupracovníci. Ne na všech, ale na mnohých. 

Miloš Rejchrt, Rumunská 15, Praha 2

Pan

Biskup dr. Károly Tóth, generální sekretář Křesťanské mítrové konference

Jungmannova 9, Praha 1

Teze učitelů KEBF – K situaci v ČCE 24. května 1977

Synodně radní dokument využívá osm fakultních tezí (viz CC VIII.), připojuje k nim ideologický úvod, téměř ústavního formátu, který nyní jednoznačně označuje jen jeden typ státního zřízení za legitimní, což je polemika se Zásadami ČCE. Autor úvodu požaduje po věřících, že nesmějí považovat státní instituci za ambivalentní fenomén, kritizovatelnou instituci, instituci stojící pod zákonem a měřenou zákonem a spravedlností. Neznámý autor úvodu přesně říká „Každá myšlenka, že je možno počítat s provizorností socialistického zřízení, nás oslabuje duchovně a podvazuje naši tvořivou činnost.“ Socialistický stát se stává podmínkou spravedlivé existence církve a věřící to mají prokazovat myšlením i činy. Symbióza církve a státu se má stát novým kontextem života církve. Jde zcela zřejmě o jeden z nejhorších dokumentů, který kdy byl v ČCE vyprodukován za normalizace. Právě za tuto symbiózu se pak bude kát již jednou zmiňovaný dopis XXVII. synodu z roku 1991 (viz níže).

včetně teologicky nepoctivého, tj. ideologizujícího Úvodu, k němuž se již vůbec nikdo nehlásil a dosud nehlásí.

Dopis Pavlu Otterovi od synodního seniora dr. Václava Kejře a synodního kurátora dr. Františka Škarvana – 10. 10. 1977

Podpis Pavla Ottera je oním třicátým druhým podpisem, o němž hovoří Jan Z. Dus ve svém prorockém kázání ze 14. 1. 1990 v Praze-Dejvicích, viz níže. Jednatřicítku tedy máme nazývat nadále Jednatřicítkou s třicetidvěma podpisy.

Bratr Otter                                                 Praha 10.10.1977

Stížnost na synodní radu pro rozhodnutí z 29. 9. 1977

Jan Šimsa
Dopis Jana Šimsy dokládá, že administrativa SR ČCE byla povolná a ohlašovala ústně, telefonicky i písemně vykonání toho, co od ní bylo státní správou požadováno, a že byla ochotna překračovat platné zřízení ČCE, a de facto i platné zákony Československé republiky jenom proto, aby vyhověla státní správě a zaručila tak – podle jejich zdání – další existenci církve, aby zamezila dalšímu odebírání státních souhlasů pro výkon kazatelské služby apod

Dvacátému synodu

Českobratrské církve evangelické v Praze

Věc: Stížnost na synodní radu pro rozhodnutí z 29. 9. 1977

Synode českobratrské církve evangelické!

Dopis dr. Václava Kejře do Ženevy 1977

Přeložený dopis do češtiny nalezla komise CC od roku 1945–1989 v městském archivu města Prahy – ve složkách ministerstva kultury zároveň s jeho anglickou verzí, kterou tam někdo ze SR ČCE dodal, a co je horší, objevili jsme tam i originál dopisu zahraničního odesílatele „s hlavičkou, na nějž odepisoval dr. Václav Kejř, tedy nikoli kopii, ale originál! Tehdejší tajemník synodní rady (vyřizující agendu církve) byl dokonce pověřený mezinárodní organizací, Světovou radou církví pro monitorování problematiky lidských práv v Československu. V rozhovoru s jedním členem komise tvrdil, že mezi ústřední kanceláří a ministerskou administrativou panovaly vztahy důvěry a že dávaly často k dispozici (nejen k nahlédnutí) dopisy, o které měla státní správa zájem, že nechtěly nic tajit. O této podivné praxi synodně radní administrativy viz CC II, s. 32-60. K dokreslení celé situace je nutné dodat, že Československá státní pošta měla na některých městských poštách rozsáhlá oddělení, která kontrolovala poštu, rozbalovala dopisy i balíčky ze zahraničí a jdoucí do zahraničí. Dopisy a balíky jdoucí do českého regionu byly kontrolovány pravděpodobně jen vybraným tzv. nespolehlivým osobám.

Rev. Conrad Raiser

Zastupující gen. tajemník Světové rady církví

Drahý bratře Raisere,

Váš dopis ze dne 21.června 1977 týkající se dopisu faráře A.Kocába o petici podané několika osobami Federálnímu shromáždění ČSSR jsem našel na svém stole po návratu z USA 5. července t.r. Váš dopis jsem předložil synodní radě 14. července.

Synodní radě ČCE v Praze 25. 6. 1977

Balabán, Kocáb, Kozlík, Krejčí, Krejčová, Šimsa
I přes snahu všech signatářů, aby bylo všem měřeno stejným metrem, nakonec ThDr., Ing. Jakub Trojan dostal důtku s výstrahou, kdežto ostatní jen důtku. Pokud bychom vzali v potaz logiku práva s ohledem na zákon 120/1976 Sb. pak Sr a kárná komise jednala proti duchu zákona, nadřadila Kárný řád ČCE zákonu občanskému – byť pod nátlakem ministerstva kultury – a vyslovila protizákonné důtky. Protože za využití petičního práva by neměl být nikdo trestán. Že státní správa nerespektovala zákony, to se stávalo, ale že protizákonně jednala SR ČCE je antikristovské, neodpovídající zvěsti evangelia.

Synodní radě

Českobratrské církve evangelické

Vážení bratři!

Dne 3. 6. 1977 pod č.j. 892 jste zaslali všem sborům naší církve dopis opírající se o usnesení synodního zastupitelstva z 28. 5. 1977 o „vážné situaci církve“.

Referát synodního seniora dr. Václava Kejře 20. 3. 1977 K současnému postavení církve

V dopise z 11. února 1972 ještě přiznává synodní rada ČCE obavy z dalšího nátlaku státní správy. Naopak, v tomto referátu Václava Kejře z roku 1977, již žádné pochybnosti nejsou. Bylo znát, že „Vysočinský bard“ z Daňkovic a Nového Města na Moravě, udatný senior Horáckého seniorátu se po letech funkce v Praze, v jistě nejtěžším období dějin ČCE, hodně změnil. Byl již, po letech těžkých, úporných jednáních s představiteli státní správy a do značné míry obklopen bratřími, kteří spolupracovali s StB, vnitřně vyčerpaný. Nebyl již tím, čím býval. Co se to stalo? V ČCE, stejně jako ve společnosti, uteklo dost času na to, aby se původní odpor k okupaci a k novému husákovskému režimu proměnil v apatii a lhostejnost. Možná i k obavě, „že bychom mohli přijít o výdobytky socialismu“. Tak počáteční šok z vojenské okupace, marné oběti Janů Palacha a Zajíce, konformita a následná masivní propaganda v televizi, rádiu i v novinách, navíc systematická a neúnavná činnost StB, to vše dohromady přineslo své výsledky. Stalo se však i něco horšího. Nepřítel nebyl již jen „za hradbami“, ale byl „uvnitř hradeb“. StB pronikla hluboko do struktur ČCE. Synodní senior byl cíleně ovlivňován „agenturou StB“ a neměl téměř žádného, o koho by se mohl „v duchu a v pravdě“ opřít. Přejímal slovník i stanoviska státní správy a hledal jen jejich souzvuk s biblickými citáty.
Nakladatel František Laichter byl docela jiného mínění V sedmdesátých letech hovořil o „sádelnatění“ církevních funkcionářů i fakultních učitelů. Úctyhodná je jeho činnost ve zkonfiskovaném nakladatelství před únorem 1948 a také jako vedoucího prodejny Kalich po únoru (náboženská nakladatelství v majetku církví byla zkonfiskována roku 1949, stejně jako „Nakladatelství Jan Laichter“ – viz CC VIII,; viz kniha pamětí Františka Laichtera „O umlčené kulturní epoše, kus nakladatelské historie“, která vychází na jaře 2019 v nakladatelství Academia a Eman) F. Laichter se samizdatem i chartisty sympatizoval, zejména s prof. Janem Patočkou. Se svou kolegyní z Akademické YMCA a brněnskou chartistkou Boženou Komárkovou vedl čilou korespondenci. Tato paní profesorka nazývaná též „českou Hannah Arnautovou“, přesně postihla v Difficile est… (CC VIII) posun, který učinilo vedení církve od presbyterně synodních principů k hierarchicko-biskupskému úřadu. Jak bylo výše uvedeno v referátu V. Kejře z r. 1977, kde je úkol církve definován v příkrém rozporu se Zásadami ČCE.

Dopis do sborů Č.j.990/77              Praha, 21. 6. 1977

K současnému postavení církve

Pokládám za svou povinnost, abych přivolal Vaši pozornost k současnému postavení církve.

Několik vět (jaro 1989)

Také „libštátníci“ podepsali Několik vět. K této petici se přiznalo mnohem více věřících než k Chartě 77.

První měsíce roku 1989 znovu jasně ukázaly, že i když se současné československé vedení velmi často zaklíná slovy „přestavba“ a „demokratizace“, ve skutečnosti se však dost zoufale vzpírá všemu, co demokracii vytváří nebo co ji alespoň vzdáleně připomíná. Petice a iniciativy občanů, které samo neorganizovalo, odmítá jako „nátlakové akce“. Odlišné politické názory odsuzuje jako „antisocialistické“ a „nepřátelské“. Pokojná lidová shromáždění rozhání. Do přípravy nových zákonů nedovoluje veřejnosti mluvit.

Charta 77

„Dne 13. 10. 1976 byly ve Sbírce zákonů ČSSR (č.120) zveřejněny „Mezinárodní pakt o občanských a politických právech“ a „Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech“, které byly jménem naší republiky podepsány v roce 1968, stvrzeny v Helsinkách roku 1975 a vstoupily u nás v platnost dnem 23. 3. 1976.

Od té doby mají naši občané právo a náš stát povinnost se jimi řídit.