Jan Keller - Biographisches Porträt unter Berücksichtigung des Gerichtsprozesses

Jan Keller war als Pfarrer der EKBB, als Arbeiter in verschiedenen Anstellungen und als Bürgermeister des Ortes Jimramov tätig. Das Landgut Zbytov, auf dem sich das Ehepaar Keller niedergelassen hatte, entwickelte sich ab dem Ende der siebziger Jahre zu einem wichtigen Ort der Begegnung (nicht nur) für Jugendliche, die meist aus einem kirchlichen Umfeld kamen. Kellers Wirken im Pfarramt wurde zweimal durch das Eingreifen der staatlichen Behörden unterbrochen. In den achtziger Jahren des zwanzigsten Jahrhunderts wurde gegen den Pfarrer ein Prozess geführt.

Drei inspirierende Persönlichkeiten - František Laichter, Božena Komárková, Ladislav Hejdánek

Pavel Keřkovský
In der Evangelischen Kirche der Böhmischen Brüder mangelte es nicht an prägenden Persönlichkeiten. Die oben genannten Personen sind ein klarer Beweis dafür. Alle drei – F. Laichter, B. Komárková, L. Hejdánek – konnten nach 1948 meist nur im Selbstverlag oder im Ausland publizieren. Ihre Arbeiten wurden dann auf verschiedenen Wegen zurück in die Tschechoslowakei geschmuggelt. B. Komárková und L. Hejdánek konnten nach 1989 die Veröffentlichung ihrer wichtigsten Werke miterleben. František Laichter wurde diese Genugtuung nicht mehr zuteil. Er blieb ein zum Schweigen gebrachter Autor. Laichter konnte keines seiner Verlagsprojekte abschließen und auch nichts aus seinem umfangreichen schriftlichen Werk veröffentlichen. Erst 2018 wurden unter dem Titel „Die zum Schweigen gebrachte Kulturepoche“ (O umlčené kulturní epoše) seine zweibändigen Memoiren herausgegeben. Diese drei inspirierenden Persönlichkeiten beeinflussten viele, die nach echter spiritueller Orientierung suchten, und weisen nach wie vor vielen Menschen die Richtung für ihren künftigen Weg durch diese Welt.

František Laichter

František Laichter ging es ebenso wie seinem Vater Jan bei seiner Verlegertätigkeit nicht um den kommerziellen Erfolg. Somit konnten sich beide sehr intensiv dem relativ unrentablen Bereich der Bildungsliteratur widmen. Es war ihnen ein Anliegen, dem tschechischen Volk die grundlegenden philosophischen, theologischen und historischen Werke der euro-amerikanischen Zivilisation zur Verfügung zu stellen.

Jan Litomiský

Pavel Keřkovský
Jan Litomiský, narozen 19. 8. 1943, agronom, člen staršovstva sboru ČCE v Opatově (bytem ve Výskytné, okres Pelhřimov) a synodál ČCE (delegát XVIII. a XIX. synodu a synodů v osmdesátých letech. Patří ke cti presbyterně-synodního zřízení a horáckému konventu, že v době normalizace opětovně zvolili vězněného člena VONSu a signatáře Charty 77 Jana Litomiského jako delegáta na synody ČCE navzdory administrativnímu úsilí státní správy). Absolvent Vysoké školy zemědělské. V 1etech 1968 až 1969 činný v Čs. Straně lidové. 1. 2. 1977 podepsal Chartu 77; člen VONS (Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných) od roku 1978. Jako mluvčí Charty 77 působil od 6. 1. 1987 do 2. 1. 1988. Odsouzen za činnost ve VONS na tři roky ztráty svobody. Vězněn od února 1981 do února 1984. Dále byl odsouzen k ochrannému dohledu na dva roky (od února 1984 do února 1986), tj. musel se pravidelně hlásit u policejních orgánů, aby měli přehled, kde se pohybuje.

Za jeho působnosti v roli mluvčího Charty 77, spolu s Libuší Šilhánovou a Janem Vohryzkem, bylo vydáno celkem 80 dokumentů Charty 77. Šlo o kratší i rozsáhlejší dokumenty, jejichž autory byli bývalí mluvčí Charty – Václav Havel, Martin Palouš, Anna Šabatová, Jan Štern, Jiří Hájek a další.

Jan Dus

Pavel Keřkovský
Jan Dus (aby nedocházelo k záměně se synem Janem, na webových stránkách figuruje jméno bratra faráře Jana v podobě Jan Zeno Dus), narodil se 9. července 1931 v Náchodě, vikářem v Chotiněvsi byl v letech 1957až 1961, farářem v Chotiněvsi 1961 až 1964, od 15. 10. 1964 do 30. 6. 1966 byl zbaven státního souhlasu; od 1. 7. 1966 do 4. 2. 1972 byl farářem v Chrástu u Plzně (od podzimu 1969 do léta 1970 studijní pobyt v Basileji na teologické fakultě), v únoru 1972 zbaven státního souhlasu, od května 1972 dělníkem v cihelně, pak skladníkem elektromateriálu, od února 1974 topičem, signatář Charty 77 od 25. 12. 1978, politický vězeň od května 1986 do června 1987, od roku 1989 evangelický farář v důchodu.

V Kutné Hoře roku 1950 maturoval na reálném gymnáziu a následně vystudoval Komenského bohosloveckou fakultu v Praze. V roce 1953 mu nebyl povolen odklad vojenské služby, od roku 1955 pokračoval ve studiu a absolvoval roku 1957 a nastoupil jako vikář v evangelickém sboru v Chotiněvsi, brzy nato se oženil s Annou Říčanovou. V roce 1963 dal podnět k tomu, že evangelický sbor v Chotiněvsi požádal o změnu v tehdy vypracovaném návrhu rodinného zákona (CC I, s. 18-28; CC II, s. 19–31), zákon o rodině pak respektoval jím navrhovanou změnu.

Jan Šimsa

Pavel Keřkovský
Jan Šimsa, narodil se 2. 10. 1929 v Praze, zemřel 5. 4. 2016 v Brně. Byl vikářem v Pardubicích 1954–1957, vikářem v Klášteře nad Dědinou, farářem v Klášteře nad Dědinou 1958–1963, farářem v Prosetíně, od 1963 do 1973 ; bez státního souhlasu v Brně; od 2. 10. 1989 v.v.

O životních zápasech evangelického faráře Jana Šimsy pojednává kniha: Jan Šimsa, Bitky Jana Šimsy, s fejetonem Ludvíka Vaculíka, (Praha: EMAN, 2000). K této inspirující knížce je zapotřebí již jen resumovat: Jan Šimsa působil v Ymce, v Lize lesní moudrosti, Svazu mládeže, v poválečném brigádnickém hnutí, Středoškolském kroužku a na konferencích Akademické Ymky. Vystudoval Akademické gymnázium v Praze a Komenského evangelickou bohosloveckou fakultu. Vedl řadu ymkařských a evangelických lesních brigád v Jeseníkách (Alojzově) a na jiných místech.

Jan Keller – Životopisný portrét se zřetelem k soudnímu sporu

Michael Pfann
Jan Keller pracoval jako farář ČCE, v dělnických zaměstnáních i jako starosta Jimramova. Statek Zbytov, na němž se manželé Kellerovi usadili, se stal od konce 70. let významným místem setkávání nejen pro mládež z převážně církevního prostředí. Kellerovo farářské působení bylo dvakrát přerušeno zásahy státních úředníků. V osmdesátých letech dvacátého století byl s farářem veden soud. Ten byl přelomově rozhodnut ve prospěch Kellera, který trval na obhajobě svobodnějších forem církevní práce.

Jan Keller od malička vyrůstal v prostředí evangelické církve. Narodil se Eleonoře rozené Tardyové a Josefu Kellerovi 15. února 1942 v Brně jako třetí ze čtyř sourozenců. Byli jimi Marta později Kadlecová, Věra vdaná Pokorná a Otakar.[1] Z Brna se krátce po skončení války rodina přestěhovala do Prahy.

Božena Komárková

Pavel Keřkovský
Celý její život (28. 1. 1903 Tišnov – 27. 1. 1997 Brno) byl zasvěcený zápasu o formulaci a uskutečňování lidských práv v církvi i v sekulární společnosti. Přednášela o tom na mnoha bytových seminářích a v některých sborech Českobratrské církve evangelické. Legitimitu lidských práv hájila mnoha dopisy, články a knihami. Svou prací dokázala, že náboženství není jen porodní bábou lidských práv, jak tvrdí osvícenci, nýbrž biblický kánon v kalvinistické interpretaci se stal matkou lidských práv. Komárková ukázala, že lidská práva nejsou plodem sobeckého hledání, které imperativně žádá vše možné, na co má prý jedinec právo. Komárková prokázala, že lidská práva a důstojnost tryskají z evangelijní tradice Božího milosrdenství. Bůh nám v Kristu ukazuje, jaká práva máme dopřávat sobě i druhým – a již v Desateru je zaručeno právo na odpočinek sedmého dne pro všechny bez rozdílu – svobodné, vězně, služebníky a dokonce i zvířata.

Životopis paní profesorky

Narodila se roku 1903. Vyrůstala v římskokatolické rodině v Tišnově u Brna. Vystudovala filozofii, historii a zeměpis v Brně na Masarykově universitě na počátku dvacátých let 20. století. Během studií ji oslovila volná myšlenka, hnutí odmítající jakýkoli druh náboženské podřízenosti. Ke konci vysokoškolského studia jí volnomyšlenkářská dogmata zpochybnili její spolužáci. Dva kolegové, J. B. Čapek a F. M. Hník, ji pozvali do studentského křesťanského hnutí – Akademická YMCA.

Zemřel Josef Volf

Lydie Cejpová
Bratr, jehož jméno a životní příklad by měly zůstat v paměti církve
Podrobnější upomenutí na jednání Josefa Volfa se Synodní radou ČCE a Evangelickou teologickou fakultou o rehabilitační přiznání neoprávněnosti jeho nepřijetí na fakultu, které se dělo na rozkaz či podnět příslušného orgánu vlády pro církevní záležitosti.
Mimo to jednal Jožka písemně o právní uznání neoprávněnosti dvojího věznění pro tutéž věc, myslím, že neodmítal vojenskou službu vůbec, ale službu se zbraní. To však přesně nevím, ačkoliv jsme o tom mluvili několikrát.
K té první věci, které se týkají evangelické církve a teologické fakulty, existuje korespondence Josefa a profesora Hellera, který mu přesně odpovídá i s omluvou fakulty, a k celé věci se vyjadřuje zasvěceně a vůči Josefovi vstřícně, přátelsky a naprosto otevřeně.
Vím, že i v té druhé věci se mu dostalo nějakého polovičatého vyjádření o amnestii, patrně při zvolení prezidenta Antonína Novotného, která prý věc ukončuje. To ovšem ukončení řádné není, míra viny nebo neviny by měla být právně vyjádřena, i když amnestie soudní vyjádření nevyžaduje. Ale vím, že Josef si právní vyjádření přál a nějaká jednání o to vedl. Šlo mu jistě o čest a dodržení práva. A já jsem mu dokonce řekla, že pokud by to sám pro horšící se zdraví nemohl dovést k cíli, chtěla bych se, pokud budu moci, postarat o to, aby se o jeho marném úsilí aspoň v církvi vědělo. Josefa jsem znala od našich společných studentských let na gymnáziu v Zábřehu na Moravě Byli jsme ve stejném ročníku, hledali usilovně orientaci v prudkém poválečném vývoji po uchvácení moci komunistickou stranou, ve stejný den jsme maturovali a spojoval nás podstatně sbor.

Josef Volf se narodil 30. 9. 1931, zemřel 8. 8. 2011. Každá vzpomínka na tohoto bratra zanechává zřetelnou stopu v paměti a svědomí jeho přátel jak otázkami, které jej celoživotně provázely, tak pro opravdovost a důslednost hledání křesťanské odpovědi na ně. Sám vůči sobě uplatňoval vždy jednotu smýšlení a života jak v soukromí, tak na půdě veřejné.

Farář a senior Miroslav Rodr - odnětí státního souhlasu kvůli prohlášení "Synod svému národu" z roku 1969

Peter Morée
Příběh faráře Miroslava Rodra (1913–1985), který se v 60. letech stal seniorem Západočeského seniorátu, kopíruje v mnohém to, jak se samotná ČCE vyvíjela v padesátých až sedmdesátých letech. V době emancipace ČCE od komunistického státu v šedesátých letech se Rodr stal seniorem a posléze se ocitl se státní správou v ostrém sporu o základech církevní politiky KSČ. Na rozdíl od vedení ČCE nebyl ochoten přizpůsobit se nastupující normalizaci. Proto mu byl odňat státní souhlas k vykonávání duchovenské činnosti. Stejně jako ostatní „bezsouhlasníci“ se dostal uvnitř církve do značné izolace.

„Byl bych nerad, kdyby někdo v budoucnosti četl tyto Tvé listy a došel k poznání, že jsi byl v těchto časích netoliko ve svých výrocích prudký, ale i krajně nespravedlivý,“ napsal synodní senior Václav Kejř faráři Miroslavu Rodrovi dne 15. srpna 1977.2 Rodr byl v té době již v důchodu, do kterého odešel ovšem jako farář bez státního souhlasu k výkonu duchovenské služby. Kejřův dopis vznikl v rámci reakcí na podání 31. členů ČCE – nebo také „dopis 31ti“, občas i „evangelická Charta“ – jako protest proti nerespektování náboženské svobody v ČSSR.

Farář Vlastimil Sláma – vězněný předseda SČEDu

Pavel Hlavář
Tento medailon představuje život a zápasy litoměřického faráře a svého času i předsedu stavovské organizace evangelických farářů. Jeho příběh patří do pohnuté historie SČED, svým způsobem ji završuje. Jako předseda byl zatčen a po tři měsíce držen ve vyšetřovací vazbě. Nakonec byl odsouzen na deset měsíců s podmíněným odkladem na tři roky. Dočtete se, že v roce 1972 trpěl zástupně za 16. synod ČCE, který se konal v roce 1969 a za SČED, který byl z moci úřední za dva roky rozpuštěn. Dočtete se také, jak kolem něho spřádala své „pavoučí sítě“ StB a že se Vlastík moc chytit nedal. Hlavně však, že později, jako jeden z mála skoro nic nezatloukal.

V Litoměřicích se pustil s plným zápalem do práce. Vyučoval náboženství na několika školách, v neděli míval i troje bohoslužby a to vše v nelehké době po únorovém převratu. Od roku 1953, kdy museli rodiče přihlašovat děti na výuku náboženství přímo u ředitelů škol, začal postupně upadat zájem o výuku náboženství a tak se i práce s dětmi přesunula jen na půdu sboru. Každoročně na podzim a na jaře se v litoměřickém sboru konaly sborové dny, na které Vlastimil Sláma zval faráře z ČCE i ze zahraničí.

Některé případy perzekuce laiků Českobratrské církve evangelickéza komunismu

Blanka Nová
V této prvé části článku o perzekuci laiků z naší církve nejdříve představím stručně tzv. akci „K“ – zničení vesnických boháčů-kulaků, její historické a politické pozadí. Dále budu pokračovat stručnými medailony několika evangelických rodin, které byly touto akcí postiženy, následovat budou případy evangelických učitelů, propuštěných ze škol pro náboženské přesvědčení. Na závěr popíši exemplární případ bratra Miloše Martínka.

Kolektivizace zemědělství a venkova v Československu se odehrála převážně v první polovině 50. let 20. století. Své kořeny měla již ve 40. letech, kdy za protektorátu byl zaveden tzv. „státní systém“ řízení zemědělského výkupu, jenž zůstal v platnosti i po válce. Za války byly také provedeny pozemkové reformy a začal se zavádět centrálně administrativní systém zemědělského řízení. Totalitní režim, jak nacistický, tak komunistický, potřeboval udržet svou politickou moc a k tomu mu dopomáhalo i centrální administrativní řízení.

Bohumil Skalák

Blanka Nová
Bohumil Skalák ztratil státní souhlas k výkonu duchovenské činnosti v roce 1960, po dlouhé době farářské služby v evangelickém sboru v Jindřichově Hradci. Důvod byl jeho vzepření se zásahům komunistické státní správy do náboženského života sboru a jeho členů. Příznačné je, že podobně se Skalák choval za nacistické okupace, kdy taktéž neposlouchal nařízení a zákony, které byly v protikladu s křesťanskou vírou.

Bohumil Skalák se narodil 1. července 1903 ve Vsetíně. Jeho rodiči byli farář Jan Skalák a Karolina Bubelová. Kromě Bohumila měli ještě další dva syny Jiřího (*1902) a Jana (*1911).

Jan Kučera, první evangelický farář, jemuž komunistický režim 48 v roce 1952 odňal státní souhlas

Pavel Hlaváč
Tento medailon o smíchovském faráři Janu Kučerovi bude trochu zvláštní, neboť mnohem více informací o něm, o jeho práci a životním směřování, jsem získal mimo dokumenty uložené v jeho osobním spise v Ústředním archivu ČCE. Jan Kučera se narodil roku 1894 v Proseči, kde jsem byl o dlouhou generaci později přes dvacet let farářem. Tento medailon ponese tudíž i osobní pečeť. Znal jsem dobře jeho i jeho širší rodinu. V Americe měl dvě starší sestry, s nimiž jsem si dopisoval, a mladšího bratra Jaroslava. Byl jsem na jeho svatbě s mou tetou Ančou Makovskou v roce 1948 v areálu kutnohorské čokoládovny Lidka. Nemělo to dobré pokračování. Jaroslava, občana USA, brzy po svatbě vyhostili. Teta s ním odjet nesměla, a když chtěla za manželem utéct „přes kopečky“, chytili ji a uvěznili. Vícekrát se v životě neviděli. V prosečské diaspoře žila mladší Janova sestra Jarmila Fulíková. Byla manželkou hospodáře, jehož dočista zničila kolektivizace zemědělství v letech padesátých. V JZD pak v šedesátých letech jezdil jako kočí. Bratr Fulík hodně marodil a v dubnu roku 1971 zemřel. Zkáze podlehly i svého času progresivně projektované a vybavené hospodářské budovy, sýpky, stodoly a nakonec i útulná obytná budova. Dnes tam, kde stával areál moderního statku, je holá pláň – na paměť komunistické devastace lidí i věcí. Sestra Fulíková byla jednou z nejvěrnějších duší prosečského sborového společenství. Máme na ni dokonce památku, neboť naší početné farářské rodině věnovala selský rozkládací stůl, který slouží dosud.

Po prázdninách v roce 1969, když jsme se s manželkou vrátili z prvního a na dlouho i posledního zájezdu s mládeží na západ, pozval jsem faráře Jana Kučeru, aby v Proseči kázal. Velmi jsme se těšili, ale sešlo z toho. Od té doby uchovávám vzpomínku na milý rozhovor s prosečským rodákem, bratrem Janem, a korespondenční lístek následujícího znění:

Milý příteli,

Josef Tobiáš, žatecký vikář v Chomutově

Peter Morée
Není vůbec jasné, jestli můžeme uvést příběh vikáře Josefa Tobiáše jako další příklad perzekuce duchovních. Pravděpodobně z osobních důvodů se rozhodl po několika letech služby vikáře ve sborech v Žatci a v Chomutově pro nastoupení do vojenské služby Po roce a půl ovšem za nevyjasněných okolností zemřel. Archivní materiály neposkytují žádné indicie o tom, co se přesně stalo. Přesto se komise rozhodla zahrnout jeho příběh do publikace. Tobiášův případ se mohl odehrávat v šedé zóně mezi neštěstím a perzekucí. Také proto doufáme, že se nám ozvou pamětníci, kteří by mohli celý příběh objasnit.

Vikář Josef Tobiáš (1926–1952) pocházel z evangelické rodiny v Praze. Patřil do klimentského sboru, kde byl i konfirmován.[1] Později se zúčastnil sborového života v Libni, kde pracoval s mládeží a občas i kázal. Farář libeňského sboru ho proto doporučil synodní radě pro další církevní práci.[2] Tobiáš ztratil za války oba rodiče a musel si proto po absolvování maturity najít zaměstnání.

Josef Jirků, vězeň kvůli tajemné vysílačce

Jan Dobeš
Dalším z farářů ČCE, kteří byli během období diktatury KSČ uvězněni a kterým má být na stránkách této publikace věnována pozornost, je bratr farář Josef Jirků. Narodil se 21. října 1908 v obci Jihlávka (okres Třešť) na Českomoravské vrchovině. Pocházel z velmi početné rodiny s celkem deseti dětmi. Jestliže otec pracoval jako dělník v lese a později ve sklárně a matka v zemědělství , nepřekvapí, že vyrůstal v nelehkých hmotných poměrech. Jejich prožívání ale jistě ulehčovala pevná a upřímná víra, kterou poznával v rodině i církvi. Náležel do sboru v Horních Dubenkách, kde jej ovlivnili farář Pavel Lanštják a vikář Jan Strnad.

Josef Jirků chodil nejprve do obecné školy v rodné Jihlávce a poté do měšťanky v Počátkách. V letech 1922–1924 navštěvoval Všeobecnou živnostenskou školu v Jindřichově Hradci, kde se vyučil knihařem. Kvůli plicnímu onemocnění ale musel ve svých dvaceti letech této práce zanechat. Vrátil se domů a pomáhal rodičům při namáhavých pracích v lese a na polích.[1] Z podnětu faráře Jana Strnada se stal na necelé dva roky pomocným učitelem náboženství v Horních Dubenkách.

Jan Jelínek

Pavel Keřkovský
Českobratrský farář Jan Jelínek se narodil 19. května 1912 v Zelově (Polsko). Čtyři roky studoval v Olomouci na misijní škole. Krátce působil jako misijní kazatel v Zelově a okolí. Sedm let byl kazatelem mezi volyňskými Čechy. S více než patnáctiletým přeryvem působil třicet let jako farář v západních Čechách (Podbořany, Valeč, Oráčov). Dva roky byl vězněn ve Rtyni v Podkrkonoší, pak pracoval v továrně Barvy a laky v Praze. V tomto období se účastnil života sboru ČCE na pražských Vinohradech. Jan Jelínek zemřel 22. července 2009.

Evangelíci

Předcházející výčet naznačuje, že Jan Jelínek byl aktivně činný v evangelických menšinách roztroušených po Polsku, Ukrajině a Československu. Náležel k evangelíkům, o nichž mimochodem jedna povídka Karla Čapka1 dosvědčuje, že se zapsali do povědomí obyčejných lidí první republiky jako specifický druh obyvatel. Obzvláště evangeličky a evangelíci z malých měst a vesnic byli považováni za velmi slušné lidi, na něž je spolehnutí, a rozhodně by nezpronevěřili nějaké peníze na poště či bance.2 Nebyli to lidé ve všem ideální, ale měli kredit poctivých lidí.

Pronásledovaní evangeličtí faráři a laici: Ašský farář Jaroslav Dokoupil odsouzen v procesu s velezrádci

Peter Morée
Osud prvního poválečného faráře evangelického sboru v Aši, Jaroslava Dokoupila (1912–1956), se odehrál na pozadí radikálních a chaotických změn v českém pohraničí bezprostředně po osvobození republiky. Dokoupil jako evangelický duchovní byl nejspíše zavlečen do případu údajné vlastizrady a vyzvědačství, aby sloužil jako důkaz, že část ČCE není politicky a státně „spolehlivá“. Byl odsouzen na čtyři roky odnětí svobody, z nichž odseděl téměř dva a půl roku.

Jaroslav Dokoupil se narodil 20. 6. 1912 v Lazech u Orlové Marii a Hynku Dokoupilovým, kteří byli původně římskokatolického vyznání.[1] V roce 1919 přestoupila celá rodina k Českobratrské církvi evangelické. Po maturitě, kterou složil v roce 1931, odešel na studium bohosloví na Husovu fakultu v Praze, kde strávil dva roky a pak další dva roky studoval ve Štrasburku (Francie). Z dokumentů z Ústředního archivu ČCE vyplývá, že teologické studium neprobíhalo hladce.

Jiří Veber — evangelický kazatel, čestný občan Šumperka

Petra Meisel
Jiří Veber se narodil 1. 2. 1922 ve Zduchovicích v okrese Příbram. Po absolvování Reálného gymnázia ve Strakonicích pomýšlel na studium chemie. Ve válečném roce 1942 pracoval ve Zbrojovce Brno, kde odmítal zdravit svého nadřízeného árijským pozdravem, a proto byl pracovně nasazen do Německa. Tyto události měly podstatný vliv na jeho rozhodnutí studovat teologii. Vystudoval ji na Husově československé evangelické fakultě bohoslovec¬ké v Praze. Začal studovat ilegálně již během války, v době svého nuceného pracovního nasazení v Německu, v roce 1944, odkud téhož roku v létě uprchl. Po skončení války se stal řádným studentem dnešní Evangelické teologické fakulty v Praze. Po jejím absolvo¬vání v roce 1950 byl zvolen farářem evangelického sboru v Domažlicích. Tam působil od 1. 8. 1950 do 30. 6. 1960, kdy mu byl poprvé odňat státní souhlas. Začal pracovat jako závozník v ČSAD Domažlice a po kladně vyřízeném odvolání obdržel státní souhlas k výkonu faráře v Šumperku od 21. 12. 1960. V Domažlicích i v Šumperku se mu mi¬mořádně dařilo vychovávat mladé věřící. V Šumperku působil jako farář až do konce roku 1973, kdy mu byl opět odňat státní souhlas. Od ledna 1974pracoval jako řidič sanitního vozu OÚNZ Šumperk a tuto práci vykonával ještě šest let v důchodovém věku až do roku 1988. Po listopadové revoluci v roce 1989 se stal mluvčím šumperského Občanského fóra a posléze byl zvolen do zastupitelstva a rady města Šumperka. Od konce toho roku získal zpět státní souhlas, který jej již ve vysokém důchodovém věku opravňoval k výkonu jeho nejvlastnějšího povolání a poslání. Zemřel v Šumperku dne 29. září 2010 ve věku 88 let.
Se svou ženou Jiřinou se seznámil při totálním nasazení v Německu. Brzy po válce se vzali a krátce po sobě měli tři děti (Janu — nar. 1947, Jiřího — nar. 1949 a Pavla — nar. 1950). Od mládí se věnoval velmi intenzívně sportu (lehká atletika, volejbal, házená, lyžování a vodáctví). Starosti o rodinu i oba sbory byly velmi rozsáhlé a tak na žádnou jinou angažovanost než výlučně církevní mu nebyl dán ani čas ani možnost.

Nová orientace

Z různorodého prostředí (včetně žáků i kritiků J. L. Hromádky) se v druhé polovině padesátých let postupně vytvořila tato celocírkevní platforma složená z duchovních i laiků. Její „zákládající manifest“ byl publikován v Kostnických jiskrách v roce 1962, základní postoje však krystalizovaly již dříve.

Antonín Verner. Zápas o solidaritu církve

Peter Morée, Matěj Opočenský
Smutným případem Antonína Vernera pokračujeme v popisu osudů vězněných evangelic¬kých farářů. Vernerova kauza by nebyla tak smutná, kdyby se jen omezila na vyšetřování a odsouzení. Nakonec se ocitl ve vězení jen půl roku díky všeobecné amnestii.
Jsou tři důvody, proč osud faráře Vernera v kontextu ČCE by měl vést k zamyšlení. Za¬prvé stálo na začátku jeho zatčení a vyšetření udání dalšího faráře, což se Verner mimocho¬dem nikdy nedozvěděl. Je to podle našich vědomostí jediný případ z období 1945—19S9, kdy farář se dostal do vězení kvůli udání svého kolegy.
Druhý důvod k zamyšlení je Vernerův příběh po propuštění, kdy přišel téměř o veškeré zázemí v ČCE a byl nucen se stáhnout z církevních služeb do nuzných podmínek nedo¬končené chaty v Krkonoších. Mechanismy bratrské solidarity v ČCE v jeho případě vesměs selhaly, patrně i kvůli tomu, že měl spíše komplikované vztahy s kolegy duchovními.
Třetí důvod pak je to, že Vernerův případ je dnes téměř zapomenut, tak jak osudy ně¬kterých dalších persekvovaných duchovních z padesátých a šedesátých let. Důvod, proč tyto příběhy nejsou dnes v povědomí evangelické veřejnosti, není jasný.

Antonín Verner (19. 12. 1902–13. 12. 1971) nastoupil do církevních služeb 1. 1. 1926 v Litomyšli, kde byl vikářem do 31. 3. 1928. Pak se stal farářem v druhém žižkovském sboru v Praze, kde sloužil deset let. V této době také prokázal své intelektuální nadání formou článků do odborného teologického tisku.[1] Koncem roku 1938 se přestěhoval do Kolína, kde farářoval do konce května 1953.

Tichá defenziva Libuše Bašusové

Jaroslav Hubený
Libuše Bašusová žila v letech 1924—1985. Narodila se v Praze. Její maminka Marie Veselá byla zubní lékařkou. Otec František Veselý byl plukovníkem československé armády a bývalým legionářem, který bojoval nejprve na rakouské straně v Haliči, později na opač¬né straně bojiště v Rumunsku, Rusku, Řecku, Itálii a na Slovensku. Libuše měla dva sourozence, o dva roky mladšího bratra Vlastimila a o tři roky mladší sestru Jitku, budoucí farářku ČCE. V roce 1943 maturovala na reálném gymnáziu v Čáslavi, poté byla totálně nasazena v strojírenské továrně Třemošnice—Hedvikov jako pomocná dělnice. Její otec byl v té době zatčen gestapem a vězněn v Praze na Pankráci. V roce 1945 začala pracovat jako sociální pracovnice v Čáslavi a v Praze, o rok později jako první z Československa absolvovala jeden rok studia na Ekumenickém institutu ve švýcarském Chateau de Bossey. A to s takovým úspěchem, že byla doporučena k práci ve vedení tohoto institutu. Dala však přednost práci ve své Českobratrské církvi evangelické po boku manžela faráře Bedřicha B. Bašuse, za kterého se provdala po víceleté známosti v roce 1947. Po dvouletém působení v Pardubicích se stal od roku 1949 jejich domovem Brandýs nad Orlicí. V úterý 11. května 1954 začalo jedno z nejtěžších životních období jejich rodiny. Jejího muže StB odvezla a následující rok strávil ve vězení jako politický vězeň. V dalších dvou letech ho Libuše Bašusová zastupovala ve sboru ve funkci diakonky. Ke dvěma dcerám přibyly po několika letech od návratu z vězení další dvě, později ještě dva adoptovaní chlapci. Od roku 1961 až do konce života žila Libuše Bašusová se svou rodinou na faře v Chocni. Během let se zapsala do povědomí členů církve i širší veřejnosti jako autorka povídek, básní, písní, kázání, úvah, překladatelka, sbormistryně, varhanice, klavíristka, scénáristka, moderátorka církevních i necírkevních shromáždění, koncertních pořadů, vystudovala konzervatoř, pracovala jako diakonka, učitelka Lidové školy umění, ošetřovatelka i uklízečka. Na choceňském hřbitově je pohřbena od ledna roku 1985.

Jeden rok v jejím životě: 11. květen 1954–11. květen 1955

Cestu církve tvoří osobní příběhy života jejích vyznavačů. Někdy připomínají tiché zátočiny, jindy prudké bystřiny, někdy pociťujeme při setkání s nimi rozpaky, jindy úctu.