Vzpomínka

Jiřina Šiklová (Jiří Otava)

Jan Blahoslav Šourek erinnert sich: Im Februar vor einem Jahr wurde ich von Marta Kačerová dazu aufgefordert, etwas über die Arbeitsrüstzeiten zu schreiben, denn es gibt immer weniger Zeitzeugen und vieles ist nirgends niedergeschrieben. Während ich im Krankenhaus ans Bett gefesselt bin und darüber nachdenke, dass ich kein junger Mann mehr bin und meine Lebenszeit begrenzt ist, möchte ich wenigstens einige Dinge aufschreiben. Die Tradition der Arbeitsrüstzeiten ging vom YMCA aus. Kurz nach dem Krieg fuhr Frau Prof.

Oč mi v životě šlo

S Eliškou jsme v životě zažili oficiální konec Akademické Ymky na konferenci ve Starém Městě. Konala se na rozhraní roku 1950/1951. Nikdo z nás však nehodlal účast na práci mezi křesťanskou mládeží skončit. Hledaly se jiné cesty. Zvláštního významu nabyly lesní brigády. To byl pozoruhodně nápaditý a smysluplný podnik. Za okolností, kdy byl komunisty zrušen skoro veškerý nezávislý spolkový život, byly brigády – tedy práce na potřebném národohospodářském úseku – akcí, kterou nebylo tak snadné zakázat. Pro nás nejvýhodnější byly „lesní brigády“.

Jsem ročník 1971, Miroslavák rodem, a od konfirmace jsem „jako všichni“ od nás jezdil na kalusovské brigády. Nevím, zda navazovaly na ty, které byly zakázány v polovině sedmdesátých let, ale na praporu, který jsme vyvěšovali, byla kolem hlavy (tuším) muflona čtyři místa brigád, kromě Videl tři ze sedmdesátých a osmdesátých let (asi Ostrovy, Orlice a Hájovna). O tom by museli mluvit jiní: Pavel Kalus (Šéf), Pavel Ruml, Mirek „Lubra“ Karfus, Radek „Kepler“ Svoboda, Milan Ryšavý (Šefíček), Eva Skálová, Jiřina Kačenová a další. V roce 1985 přesídlila brigáda do vesničky Vidly v Jeseníkách.

V padesátých letech minulého století jezdívali mladí lidé na socialistické brigády. Dá se předpokládat, že „sdruženci“ ČCE jezdili společně a vládl mezi nimi jiný duch než mezi komunistickými úderníky. Jednu z mnoha jejich part vedl farář Vladimír Kalus a již tyto jeho brigády řadí někteří do tradice kalusovských lesních brigád.

Brigád v Herlíkovicích jsem se zúčastnil v letech 1982, 1984 a 1986. Církevní středisko v té době vedli manželé Pavel a Ljuba Kielarovi.

Když jsem se začal jako člen mládeže brigád zúčastňovat, bylo mi asi dvadvacet nebo třiadvacet, tedy to muselo být od roku 1977 dále. Zúčastnil jsem se asi pětkrát.

Roku 1971 jsem byl v Alojzově, snad na druhém či třetím běhu. Tam to skončilo „průserem“ – já na infekčním v Šumperku se „srajdou“ a vedoucí brigády Pavel Keřkovský a Joel Ruml posléze u synodního seniora Kejře „na koberečku“.

Celý režim byl postaven na dobrovolně povinném systému práce v přesvědčení o budování lepší společnosti. Mzda za práci byla vlastně nutné zlo a peníze se měly stát pouze dočasným nástrojem k spravedlivému vyrovnání třídních rozdílů. Jestliže se to zdálo jako utopie, pak na evangelických brigádách se tento vpravdě komunistický sen stával paradoxně skutečností.

K letopočtům 1967, 1969, 1973, kdy jsem byl s mládeží z Porýnska na brigádách v Nové Senince, musím ještě přidat dva další: 1965 a 1968. Oba jsou zvláštním způsobem spojeny s mým životopisem a s mým vztahem k ČCE.

V mělnickém sboru jsme byli s bratrem sami, kteří byli po dlouhé době konfirmováni a chodili do kostela. Žádná mládež tam nebyla. Na doporučení pana faráře Šuchmana, abychom jeli na kurz do Herlíkovic, že si to mladí z jiných sborů chválí, jsem odpovídala, že mezi ty „svaté“ nepojedu.

Na druhý běh v Lísku u Písku jsme roku 1969 jeli rovnou z prvního běhu v Alojzově. Lísecký první běh vedl Tomáš Bísek, jemuž jsme ještě z Alojzova poslali koresponďák s kuriózní adresou: Bísek Lísek Písek. Nevíme ani, jestli mu to došlo – když jsme tam dorazili, Bísek v Lísku u Písku nebyl.

Vzpomínka na druhý běh v Alojzově 1968. Bylo domluveno, že brigádu povedeme s Vojenem Syrovátkou, ale když jsem dorazil na místo, bylo mi vyřízeno, abych se toho ujal sám (a že mi k ruce bude Kája Loucký), protože Vojen leží (po těžkém úrazu na motorce) v šumperské nemocnici. Vzpomínám na hrůzu, kterou jsem z toho měl jako nezkušený novák, ale prostředí bylo přátelsky hojivé a – kouzelné. To je bohužel vše, nač vzpomínám. Jo – ještě na to, že v Alojzově se o kuchyň starali Hoblíkovi, celá rodina.

Na brigády jsem začal jezdit kolem roku 1966, byl jsem na brigádě i v roce 1968, a pak ještě po okupaci. Přihlásil jsem se po výborných referencích bratří Dobrovolných z Pardubic, kde jsem studoval. Jezdil jsem o prázdninách, zpravidla v červenci. V Jeseníkách to byl většinou Alojzov, výjimečně Branná. Jednou jsem byl na brigádě v Lísku u Písku, kultem byl Tomáš Bísek. Pěkně se to rýmuje. To bylo v srpnu 1969. Byl jsem na vojně v Hranicích na Moravě. Ujel jsem načerno ráno 20. srpna. Měli jsme pohotovost pro výjezd do Ostravy. Druhý den po mém úniku, tedy 21.

Bral jsem studium (na technice) jako nutné zlo. Mé srdce se začínalo obracet jiným směrem, který se jasněji ukázal při setkání s evangelickými brigádami. Začínali jsme na ně jezdit všichni tři kluci. Náš Honza byl ve vyšší věkové kategorii, Petr a já nerozlučně spolu. Vidím obrázek, jak s naším Petrem na Jizerce v lese v pracovní době posedáváme. Náhle se odnikud vynoří vedoucí Bláža Šourek: „Tak tomu, hoši, říkáte práce?“ Zahanbeně jsme se vrátili k lesní „nádeničině“. A přeci jsem ji měl rád. Jako malý kluk jsem si liboval v kosení čalounické trávy.

Libuše Eliášová (roz. Korecká), přezdívka Velká Korki

† 2. 8. 2011

Je to letos neuvěřitelných 48 let, kdy jsem se octla na své první brigádě. V porovnání s putováním po poušti o dost víc. V červnu 1963 byla naše konfirmace v libeňském sboru a jeden starší mládežník, Míla Čejka, brácha Boba Hašlerky, nás pozval na Jizerku. Už ani nevím, zda se mi tam chtělo nebo ne, ale jednoho krásného červencového dne v tom dávném roce jsem dorazila s dalšími vyjevenými čtrnáctkami na tu ještě tajemstvím zahalenou Jizerku.

Marie Kynčlová (roz. Sikorová), přezdívka Mary

Usmívám se, když si vzpomenu, jak jsme v šedesátých letech jezdili stopem. Byla to při naší nemajetnosti mnohdy jediná možnost se někam dostat. My s Jiřím jsme tak procestovali Slovensko, Čechy, Moravu. Jednou v zimě jsem jela stopem s Tomášem Pudlovským do Orlovic. Měla jsem největší zásluhu na tom, že jsme se dostavili na úplně jinou výpadovku. Byla jsem z toho tak vynervovaná, že jsem někde u patníku zapomněla obrovské desky plné papírů (pro mě tenkrát dosti drahých, cestou jsem si musela koupit jiné). Všechno ale dopadlo dobře.

Kleť, srpen 1956, Plánská hájovna. Vedoucí byl bratr farář Jiří Veber z Domažlic, účastníci ho oslovovali „bratře faráři“ a vykali mu. Z domácích si pamatuji pana kuchaře Filipa, dědu Knoblocha a pana hajného Jandu. Účastníci byli z různých míst.[1]Kleť, červenec 1957. Byli tam bratři faráři Jiří Veber z Domažlic a Jakub S. Trojan z Kdyně.

V roce 1968 jsem mohl na rok vycestovat k Ženevskému jezeru. Rád jsem tam kolegům studentům na teologické fakultě vykládal, jak se nám evangelíkům v Československu žije.

Byla jsem na Kvildě roku 1956 nebo 1957, vedoucím byl Cyril Horák, účast asi třicet lidí. Sázely se stromečky a sklízelo seno v hraničním pásmu. Ráno nás brigádníky spočítali (čtyři vojáci a jeden důstojník) a odvedli za dráty. V každém rohu louky pak

53