„Boj o věřící" v životě pardubického sboru ČCE v letech 1956-1961

Od církevních zákonů k boji proti náboženským přežitkům[1]

Českobratrská církev evangelická se od samého začátku jednání o církevních zákonech s komunistickým státem ocitla v defenzívě a nechala si vnutit zákon, který ji uvrhl do vnější závislosti na státu. Zdaleka ne všichni evangelíci však byli nadšeni tak zásadními změnami a snad až příliš vstřícným postojem církevních představitelů ke komunistickému režimu. I v pardubickém sboru se ozývaly kritické hlasy k postoji Synodní rady. Například z dopisu staršovstva pardubického sboru synodní radě z r. 1948 je patrná velká rozmrzelost nad způsobem, jakým jednání se státem probíhala: „Stanovisko zdejšího sboru bylo jednomyslně proti přijetí státního návrhu a pro zachování dosavadního způsobu i za cenu odluky. (...) Velice trpce nesli naši starší některá ovlivnění, která přišla z kruhů nadřízených úřadů a býv. hodnostářů církve, podle nichž měl státní návrh být přijat bez rozhodování. Dokonce byla předložena již zkoncipovaná resoluce, v níž se vládní návrh vítá z důvodů náboženských.“[2]

ČCE, třebaže ani v ní nebyla situace jednoznačná, zvláště ústy děkana KEBF J. L. Hromádky prezentovala kladný postoj k režimu. Hromádka byl zřejmě upřímně přesvědčen o možnosti vzájemné koexistence komunismu a křesťanství. Doufal, že v možnost vzájemné plodné spolupráce uvěří i komunisté a ponechají církvi prostor pro plnohodnotnou existenci. Postoj tehdejšího vedení ČCE k novému režimu asi dostatečně výmluvně prezentuje Poselství X. synodu „Poslání církve v dnešní době“: „Připomínejme si nejprve stále znovu, že dnes je souzena a bořena – právem souzena a bořena – staletá, ano tisíciletá nespravedlnost a neupřímnost staré společnosti. (...) Buďme sami na sebe přísní, a nechtějme udržovat, obnovovat nebo aspoň oplakávat tyto staré pořádky a výsady s nimi spojené (...). Ve víře v Boha naděje učme se rozpoznávat, že se v dnešním světě – a zejména také v naší zemi – netoliko soudí a boří, nýbrž také podniká, byť často s všelikou lidskou porušeností, veliké úsilí, aby na troskách starého řádu byly budovány spravedlivější pořádky společenské. (...) I když se to děje z jiných předpokladů, než jsou poslední pravdy naší víry, jest přece na nás, abychom – právě pro víru, kterou vyznáváme – zhodnotili klady toho úsilí a abychom v naději a lásce svým způsobem pomáhali při budování spravedlivějšího společenského řádu.“[3]

Jedním z nejvýraznějších způsobů, jimiž se představitelé ČCE snažili vyjádřit svoji loajalitu a vstřícnost vůči novému režimu, byla spolupráce v „boji za mír“. Do sborů přicházely ze synodní rady výzvy k účasti na mírových manifestacích (jen v r. 1950 Luhačovice, Velehrad, Kozí Hrádek – tam 1. až 4. července – k výročí M. J. Husa) a k podepisování různých petic proti válce v Koreji. Z některých formulací zavane mrazivá atmosféra studené války: „Svým podpisem prohlašujeme…, že odsuzujeme zrádce naší vlasti, kteří by chtěli naši krásnou zemi opět zavléci do vražedné války.“ Naléhavost výzev v podstatě nepřipouští diskuzi: „Na výsledku tohoto hlasování proto mnoho záleží a my jsme si jisti tím, že nebude člena českobratrské církve evangelické, který by se k tomuto plebiscitu o míru nepostavil kladně.“[4] V srpnu r. 1950 zaslal pardubický farář J. Smolík synodní radě opis telegramu, jímž J. A. Malikovi, předsedovi Rady bezpečnosti, vyjádřil svůj protest proti intervenci amerických vojsk v Koreji. Trochu zarážející je fakt, že toto prohlášení učinil jménem celého sboru sám, bez konzultace se staršovstvem.[5] V podobném duchu se nesla i další prohlášení a výzvy synodní rady. Obzvláště co týče vyjádření protestů proti „americké intervenci v Koreji“, předpokládalo se s jistotou, že „nebude člena naší církve, který by nehlasoval kladně.“[6] Bylo žádoucí, aby mírové projevy příležitostně zazněly i z kazatelny, některá kázání měla být podle doporučení synodní rady věnována „myšlence mírové“.[7]

V archivu pardubického sboru se z té doby zachovalo také několik výtisků Církevního Věstníku, vydávaného Státním úřadem pro věci církevní. Pro ilustraci, k čemu především měla tato tiskovina sloužit, postačí názvy některých článků z titulní strany: „Komenský – bojovník za mír“, „Motivy sociální spravedlnosti a míru v biblické zvěsti“, „Za mír všech národů!“, „Rok 1953, rok velikého díla míru“, Užívat atomovou energii pro mír“ atd.

Tyto projevy loajality vůči komunistickému režimu a snahy o spolupráci na jeho „mírovém úsilí“ tu zmiňuji proto, že podle mého mínění mohly sehrát určitou roli o několik let později, kdy se mnozí evangelíci ocitli pod tlakem a byli nuceni k rozhodnutí. Nezanedbatelná část členů ČCE měla na komunistický režim od počátku poněkud jiný názor než J. L. Hromádka a další církevní představitelé a nedělala si žádné iluze o možnostech spolupráce na budování „světlých zítřků“ a boji za světový mír. Co si pak asi pomysleli v r. 1956, kdy sovětští „mírotvorci“ krvavě potlačili „kontrarevoluci“ v Maďarsku? Nemohlo pak při jejich rozhodování, jestli volit raději ztrátu zaměstnání, anebo výstup z církve, spolupůsobit vedle rozpoznání, že to jen tak „nepraskne“, i zklamání z církve podporující ústy svých zástupců režim, který „bojem za mír“ jen maskuje porušování základních lidských práv? A na druhou stranu – nemohli zase jiní pochopit některé Hromádkovy teze a otevřenou podporu socialismu tak, že se to nejdůležitější a možná i nejlepší odehrává vlastně již mimo církev a že tedy i ona, stejně jako kapitalismus, už dohrála svoji historickou úlohu?[8]

Ani otevřené projevy loajality a podpory ze strany ČCE však nezabránily komunistickému státu, aby se potom, co tvrdými zákroky zdeptal římskokatolickou církev, nepustil do další fáze proticírkevního boje. Rokem 1953 nastává období, které je podle K. Kaplana charakterizováno zápasem o věřící, „tažení proti náboženství jako světovému názoru.“[9] Protože se představy komunistů o vytvoření jakési národní církve, která by byla plně pod kontrolou a zcela ve službách režimu, ukázaly jako nereálné, zaměřila se nyní KSČ na snižování členské základny církví. Hlavními prostředky státu v tomto úsilí se staly boj proti náboženským přežitkům a ateistická propaganda. Cílem bylo omezit vliv církve ve společnosti na naprosté minimum, definitivně ji zatlačit do ghetta a v něm nechat malé, zdecimované hrstky křesťanských tmářů pomalu dožít.  

Hromadné výstupy z církve a problém tajného členství

Podle dostupných dokladů se zdá, že až do r. 1957 nedocházelo v pardubickém sboru k nějakému výraznějšímu úbytku členů. Téma výstupů z církve se příliš neobjevuje ani v zápisech ze schůzí staršovstva z let 1955 až 1957. Jen ve zprávě faráře ze zářijové schůze roku 1955 je zmiňována „přísná úřední praxe se sbory v našem kraji“ a dále se zde mluví o požadavku písemného potvrzování odhlášek z církve, i když „evidence o náboženské příslušnosti byla úředně zrušena.“[10] Jako daleko ožehavější problém je v této době pociťována zhoršující se situace ohledně výuky náboženství na školách, kde rok od roku poměrně výrazně ubývá přihlášených dětí. O tomto tématu však pro jeho důležitost pojednáme v samostatné kapitole.

Rok 1956 znamenal výrazný předěl v životě sboru, ale i ve vývoji vztahů mezi státem a církví. Díky určitému uvolnění došlo k vzestupu aktivity církví. Vzrostl počet evangelických farářů, kteří odmítali aktivní spolupráci s režimem a poklesl vliv směru reprezentovaného J. L. Hromádkou.[11] Během událostí v Maďarsku se tamější církev postavila na stranu „kontrarevoluce“. To se stalo i pro české komunisty upozorněním, že církev je pro jejich „lidově demokratický“ režim dál v podstatě nepřátelskou silou. Stát opět zesiluje pomocí nejrůznějších administrativních metod tlak na církev. Zvláště učitelé byli i pod hrozbou ztráty zaměstnání nuceni vystoupit z církve.[12] 

O tom, co tento rok znamenal pro pardubický sbor, čteme ve sborové kronice: „V říjnu 1956 znamenaly ‚maďarské události‘ konec iluzí o restauraci poměrů před r. 1948. Většina občanů – samozřejmě i členů církví – přestane hledat zajištění své existence a společenské prestiže v církvích a bude je nadále hledat u těch, kdo jsou a budou u moci. A tak rozpad lidového církevnictví – probíhající dosud pod povrchem a víceméně nenápadně – nabude nečekaných rozměrů a akcelerace. Vliv církve ve společnosti a její členská základna se budou rychle zmenšovat. Co platilo po desetiletí a staletí, během několika málo let ztratí veškerou platnost.“[13]

Farářem sboru J. Smolíkem je nyní se zvýšenou naléhavostí kladen důraz na budování vyznavačského sboru, jehož členové by si plně uvědomovali, že právě v této nelehké době je třeba zachovat věrnost Kristu. Důraz se proto soustřeďuje na kazatelnu, na křest a večeři Páně.[14]

Dobou skutečné krize se pro sbor stal však až rok 1958. Problém hromadných výstupů ze sboru se stává jedním z ústředních témat schůzí staršovstva. Již na dubnové schůzi je konstatováno, že „od doby tolerance nebyl zaznamenán tak vysoký stav výstupů, jako letos v únoru a březnu.“[15] Bratr farář četl jména vystouplých, kteří se odhlásili buď ústně nebo písemně. Jednalo se hlavně o učitele a členy jejich rodin, celkem pětadvacet osob, zatím spíše o ty, kteří nebyli živými členy sboru. Je však zřejmé, že tím to nekončí, protože k výstupu jsou přemlouváni i další, kteří do kostela chodí. Následně jsou řešeny tyto ožehavé otázky:

Jak posuzovat zřeknutí se členství v církvi Kristově? Jaké stanovisko zaujmout při žádosti o výkon svátosti? Jak naložit s placeným salárem od vystouplých členů? Jakým způsobem postupovat při požadavku nového přihlášení se do sboru? Jak potvrzovat výstup z církve? Dopisem na jednotlivce či jen formálním potvrzením?

K projednání těchto otázek byla zvolena zvláštní sborová komise, jejímiž členy byli také farář, kurátor a místokurátor. Na následující schůzi (zřejmě mimořádné, protože se konala také ještě v dubnu, zatímco běžně se staršovstvo scházelo jednou za měsíc) zaznělo usnesení formulované jako výzva: „Učitelům doporučujeme, aby členství v církvi neodhlašovali a našli si raději jiné zaměstnání.“[16] Bratr Vraný při té příležitosti navrhl uspořádání mimořádného konventu nebo synodu.

Komise staršovstva vydala prohlášení v osmi bodech „Výstupy a tajné členství.“[17] V něm se, mimo jiné, říká:

„Pokud se konají veřejná shromáždění v rámci uznání církví stáními zákony, nemůže být uznáno tajné členství. (...) Výstup z církve ze zájmů existenčních hodnotíme ve vší pokoře a s prosbou, aby nám Pán Bůh dával setrvat v církvi i za cenu všelijakých obětí, jako hřích zapření Krista. (...) Zapřením Krista je i tajné členství těch, kteří před veřejnými úřady prohlásili, že z církve vystoupili, avšak chodí do shromáždění, často v místech, kde je nikdo nezná, a platí salár. (...) Zároveň ovšem máme za to, že je potřebí, aby konventy i synodní rada vyvinuly všecko potřebné úsilí, aby učitelům, kteří pro víru opustí školu, bylo dáno přiměřené zaměstnání. (...) Nemůžeme bránit vystouplým členům, aby se kdekoli a kdykoli účastnili společných shromáždění. Stejně tak jim nemůžeme však křtít jejich děti a připouštět je ke stolu Páně, což budiž připomínáno před každým vysluhováním. (...) Vystouplé členy přijímáme do svého plného společenství, požádají-li o přijetí do sboru a vyznají-li s lítostí svůj hřích, jehož se výstupem dopustili.“

V závěru rukopisné verze prohlášení je přitom připojena poznámka, že „na schůzi synodního zastupitelstva, konané 3. prosince v Praze, bylo zástupci ministerstva školství na základě zmocnění pana ministra prohlášeno, že žádný odpovědný orgán v našem státě nevydal příkaz, aby se občané posuzovali podle náboženské příslušnosti, takže žádný státní nebo veřejný orgán nemá práva dotazovat se na náboženství občanů.“

Těm, jimž pro jejich víru hrozila ztráta zaměstnání, však taková ujištění asi moc nepomohla. Samozřejmě bylo třeba, aby se staršovstvo k situaci nějak postavilo a snažilo se ji řešit. Zůstává však otázka, jestli tím přece jen nebyl tak trochu nastaven dvojí metr. Proč právě učitelé měli přinést zcela zvláštní oběť a ostatní – zatím – ne? Navíc tu šlo o princip: Jaká svoboda vyznání, jestliže neplatí pro všechny?

Na schůzi 1. 6. podává bratr farář zprávu ze zasedání synodního zastupitelstva, které mezi tím proběhlo. V debatě tam bylo zdůrazněno, že „tajní nebo vystouplí evangelíci nemají býti připouštěni ke stolu Páně.“ Měla by se věnovat zvýšená péče svátosti křtu a mládeži, má se zdůrazňovat vyznavačství v církvi. Jsou patrné snahy uklidňovat situaci. Ve všech krajích prý „není stav stejný, v pražském kraji k panickému vystupování z církve ani nedošlo.“ K jednání o pořádání mimořádného synodu ovšem vůbec nedošlo, poněvadž „je Ministerstvo školství považovalo v nynější situaci za nežádoucí.“[18]

Názor na to, jak postupovat ve věci vystouplých z církve, kteří se dál účastnili bohoslužebných shromáždění, však pochopitelně nebyl jednotný. Ještě na již zmíněné červnové schůzi vyslovili bratři Hájek a J. Beneš nesouhlas s tím, aby bylo tajným evangelíkům bráněno přistupovat ke stolu Páně. Hned na následující schůzi pak bratr Ing. Hájek přímo doporučuje, aby „sbor považoval za členy i ty bratry a sestry, kteří se z evidence odhlásí.“[19] Pravděpodobně jedna z nejvzrušenějších debat proběhla na zářijové schůzi.[20] Naznačuje to již neobvyklý rozsah zápisu i množství alespoň několika slovy zaznamenaných názorů, které během rozpravy zazněly. Bratr farář Smolík zde předložil nové znění prohlášení před Večeří Páně: „Připomínáme vám, že řádně přistupuje k Večeři Páně ten, kdo vyzná Ježíše Krista kdykoli a kdekoli, bera na sebe i kříž. Kdo by se bál Krista veřejně vyznat před lidmi, toho nemůžeme ubezpečovat nadějí, že mu Večeře Páně bude požehnáním.“ Některým se toto znění zdálo příliš mírné. Nato bratr farář připomněl, že ČCE není v této otázce jednotná, i sám synodní senior „nemá prý tuto věc dořešenou.“ Upozornil rovněž, že bude-li se v ohlášení mluvit o „vystouplých z církve“, bude tím dána možnost falešné, v tomto případě politické interpretace. I z další debaty je znát, o jak obtížné a bolestné záležitosti se tu jednalo. Vedle poukazu na „dvojí život“ vystouplých zazněly také vážné obavy, aby vystouplým nebyla zahrazena cesta zpět. Zřejmě zdaleka ne ojedinělý byl názor, že ten, kdo vystoupil, ale dál navštěvuje shromáždění, by neměl být odmítán. Bratr Procházka proto nakonec navrhl, aby pro příští vysluhování bylo užito mírnější formy ohlášení a o věci se dál jednalo, načež byla bratrem farářem předložená verze ohlášení schválena.

Volbou mírnější formulace zůstal tedy i vystouplým otevřen přístup ke stolu Páně a zodpovědnost za řádné přijímání byla ponechána na každém z přistupujících. Farář i staršovstvo zde svým rozhodnutím nesporně projevili pastorační ohled i prozíravost. Je velmi pravděpodobné, že i v rodinách a mezi přáteli některých presbyterů se našli křesťané vystavení přímému tlaku režimu, i takoví, kteří nátlak a výhrůžky nevydrželi a vystoupili. Ohrožena nebyla pouze jednota sboru, ale v některých případech zřejmě i stabilita a další soudržnost rodin.

O tíži rozhodnutí a vnitřních bojů svědčí texty nemnoha dochovaných odhlášek, někdy pravděpodobně psaných ve spěchu a s velkým vnitřním rozechvěním, někdy s notnou dávkou nervozity a rozčilení. Někteří se zřejmě odhlásili pouze na Městském národním výboru, ale nedali to vědět sboru, a posléze se divili, že se je ještě po letech snaží někdo ze sboru kontaktovat. Vznikala tak celá řada zmatků a nedorozumění a farář i ti, kteří měli spolu s ním na starosti pastorační návštěvy, zažili nepochybně nejednu nepříjemnou či trapnou chvilku. Zprávy o návštěvách z těchto let již svou melancholickou stručností pomáhají vytvořit si obrázek o tom, jak asi některá setkání probíhala: „Již před 3 roky podala písemnou odhlášku z evang. církve a na této odhlášce trvá.“[21] „Již před 5 lety oznámil MsNV, že vystupují z církve a na tomto výstupu trvají.“[22] „Již před několika lety podal odhlášku z církve (na tiskopisu) přes MsNV. Na této odhlášce dále trvá a nechce být v církvi – i když úlohu a význam naší církve uznává.“[23]

Vlna výstupů pokračovala i v dalších letech. V r. 1959 se ze sboru písemně odhlásilo 27 členů a další ústně, celkem se jednalo o 31 osob, a to většinou o učitele.[24] V roce 1960 tehdejší ministr školství a osvěty Dr. Kahuda prohlásil – zřejmě v rámci návštěvy, kterou u něho vykonali zástupci církví – náboženství za přežitek doby.[25] Působí pak trochu ironicky, když Rudé Právo z 21. 5. téhož roku ujišťuje, že „náboženství je věcí přesvědčení a vylučují se všechny administrativní zásahy proti těm, kteří v církvi setrvávají.“[26]

Bolestnou ranou pro mnohé bylo, když někdy na přelomu let 1960–1961 vystoupil ze sboru bratr Ing. Šillar, dosud velmi obětavý člen staršovstva. Přesný důvod jeho odchodu není zcela jasný, sborová kronika k této události pouze říká: „…prohlásil, že s naší církví přerušuje všechny styky, odchází ze sboru a použil přitom přirovnání o situaci v rozbořeném Jeruzalémě.“[27] Tento odchod jako by byl určitým symbolickým vyvrcholením výstupové vlny. „Odstupová vlna, která vrcholila v r. 1960-61, dále nepostupuje,“ praví se v zprávě faráře z následujícího roku.[28] Proces odcírkevnění ovšem pokračoval.

Boj o nastupující generaci

Ještě v r. 1955 bylo v pardubickém sboru přihlášeno k výuce náboženství ve škole 144 dětí a celkem jich docházelo 160.[29] Již v té době však situace přestává být pro výuku příznivá, což se projevuje také rostoucí neukázněností dětí. O rok později (16. 6. 1956), v rámci besedy s J. L. Hromádkou, vyslovil bratr Víšek názor, že by bylo lépe přemístit výuku dětí pouze na půdu sboru. Tomu však oponovali bratři Procházka a Capoušek, kteří trvali na tom, že „k vyznavačské věrnosti rodičů patří také odvaha přihlásit děti k vyučování na státních školách.“[30] Tématem se stávají také konfirmandi. Na schůzi staršovstva 18. 5. 1956 se jednalo o zpřísnění požadavků na rodiče ve věci péče o řádnou náboženskou výchovu dětí. Byl zde podán návrh, aby „rodiče, kteří své děti nepřihlásí po výzvách a osobních návštěvách na konfirmační cvičení, uvažovali (původně zde stálo „byli vyzváni k výstupu z církve“ – tato formulace byla v zápise škrtnuta), zda jsou opravdovými členy církve a zda by neměli v důsledku toho z církve vystoupit.“ Na říjnové schůzi pak informuje bratr farář o řadě nepříliš úspěšných návštěv rodin, z nichž se konfirmandi nepřihlásili. Bratr vikář Doležal podává zprávu o několika případech, kdy ředitelé škol zamlčeli přihlášky. Staršovstvo se pak usnáší, že tyto případy oznámí seniorátnímu úřadu a synodní radě, ale nebude žádat úřední zásah.[31]

I v dalších letech se pak počty dětí přihlášených na výuku náboženství plynule snižují. Jestliže ještě v r. 1956 jich bylo přihlášeno 140, v následujícím roce již jen 107 a o rok později už jen 74![32] V roce 1959, kdy počet přihlášených dětí klesl na 30, se na staršovstvu pochopitelně vedou vážné debaty o tom, jak postupovat dál. Pro zachování výuky na školách však mluví fakt, že v Ohrazenicích a Sezemicích jsou přihlášeny všechny děti, které do pardubického sboru patří.[33] Dál také probíhají návštěvy „vlažných“ rodin a řeší se otázka: Vlažné vyškrtnout nebo tolerovat? Z uvedených čísel je patrné, že i někteří z rodičů, kteří dosud navštěvovali společná nedělní shromáždění a byli možná i jinak celkem aktivními členy sboru, přestávali svoje děti přihlašovat na výuku náboženství, často pravděpodobně z prosté obavy o jejich budoucnost. Stále znovu se v těchto letech vrací otázka, co všechno patří k věrnému a poslušnému vyznavačství.

Poměrně přesnou představu o tom, jak veliké úsilí věnoval komunistický režim snížení počtu dětí přihlášených na výuku náboženství, si můžeme utvořit na základě hlášení a situačních zpráv okresních církevních tajemníků (dále OCT). Například soudružka Polavková neváhala před termínem přihlašování dětí k výuce náboženství osobně navštívit všechny duchovní, aby zjistila, „jestli u nich není úmysl agitovat pro výuku náboženství v kostele.“[34] Kupodivu se jí nikdo nepřiznal. Ačkoli se stav přihlášených v r. 1956 oproti minulému roku zmenšil v Pardubicích o 4,5 % a v okrese Pardubice o celých 5,9 %, neopomněla zdůraznit, že je třeba zlepšovat práci zájmových kroužků a pionýrské organizace.

V podobném duchu se nesou i další zprávy. OCT Šípová v září r. 1958 připomíná, že i děti, které se na výuku náboženství nepřihlásily, mohou být doma vyučovány svými rodiči. Proto je třeba dbát na to, aby řádně pracovaly zájmové kroužky pionýrských organizací a pořádaly se další dobré kulturní akce, aby „prostě vliv školy v tomto směru vítězil nad náboženským vlivem rodiny.“[35] Roku 1959 OCT Borovcová hlásí, že ředitelé škol, a to zvláště tam, kde agitovali duchovní, prováděli dodatečně pohovor s rodiči. Zvláštní péče byla přitom věnována „vzpurným“ členům strany, kteří si dovolili rovněž svoje děti přihlásit na výuku náboženství. S těmi byl prováděn pohovor přes OV KSČ.[36] Protože v té době už byl na přihlášce dítěte k výuce náboženství nutný podpis obou rodičů, docházelo občas k drobným „podvodům“.

„Přešetřením některých případů (kde byly podpisy psané stejnou rukou) bylo zjištěno, že přihlášku podepsala jen matka nebo babička, i když otec byl proti tomu. Tyto přihlášky se neuznaly. Ředitelé škol budou tyto případy sledovat a přesvědčovat dále matky o správném rozhodnutí otce. Děti budou taktickými způsoby odpoutávány od docházky na výuku náboženství po celý rok.“

A v dalším hlášení z téhož roku jsou chváleni učitelé a ředitelé, kteří udělali, co mohli, aby snížili počet dětí, přihlášených na výuku náboženství. Do přesvědčování rodičů se ovšem zapojily také organizace KSČ a funkcionáři MNV. K úspěchu snad dopomohlo i to, že „i ve státním rozhlase se hodně mluví o nesmyslnosti náboženské.“[37]

Za takové situace není divu, že na počátku r. 1960 začaly děti ze sezemické školy domů nosit odhlášky z náboženství, s prostým vysvětlením, že nemohou být členy Pionýra a přitom dál chodit na náboženství.[38] Komentář, který byl k této odhlášce připojen, rozhodně stojí za to zde alespoň zčásti ocitovat:

„Vážení rodiče! (...)V této své výchovné práci máme velikého pomocníka, pionýrskou organizaci na škole. Práce pionýrů na schůzkách je vždy zaměřena k splnění tohoto úkolu. (...) Je však trapné, že někteří z těchto chlapců a děvčat jsou ještě zapsáni do vyučování náboženství. (...) Děti chodí do těchto hodin nerady. Mládež, která na každém kroku je obklopena moderními vymoženostmi naší doby, má v těchto hodinách biflovat náboženské poučky, sestavené v starověku. (...) Proto Vás chceme za Vaše děti požádat: zanechte všech předsudků a ohledů na své okolí. (...) Jistě dojdete k závěru, že podepsáním odhlášky z náboženství zbavíte své děti přetvářky a dopřejete jim učební klid a spokojenost.“

Je příznačné, že tato výzva nebyla nikým podepsána.[39] Bratr farář Smolík okamžitě zareagoval a poslal dotaz OCT v Pardubicích. Ve svém dopise argumentoval tím, že Pionýr je přece „otevřen všem dětem rodičů, kteří se účastní na budování státu, podporují socialistické zřízení a usilují o upevnění míru.“[40] Žádná odpověď OCT se ovšem v pardubickém sborovém archivu nevyskytuje.

Tuto kapitolu uzavřeme mrazivě stručnou statistikou, uvedenou ve zprávě faráře Smolíka pro výroční sborové shromáždění v únoru r. 1962: Jestliže r. 1951 bylo na výuku náboženství přihlášeno 175 dětí, za pouhých 10 let se tento počet zmenšil na 15.[41] Od září r. 1961 výuka náboženství dětí na školách prakticky odpadá a je převedena na půdu sboru, na sobotní odpoledne.[42] Podstatné je, že sbor ani v této těžké situaci nerezignoval. Výchova dětí k víře, třebaže už jen v menším kroužku a ve sborových prostorách, pokračovala dál.

Až za hrob

Krátce se zde ještě zmíníme o problémech spojených s pobožnostmi v pardubickém krematoriu. V archivu sboru se nachází zvláštní složka nadepsaná „Spory: Krematorium.“[43] Přináší důkazy o tom, že „péče“ státu o ochranu svých občanů před „náboženským tmářstvím“ se netýkala jen dětí a mládeže, ale i pozůstalých, kteří se chtěli důstojně (a případně i křesťansky) rozloučit se svými zesnulými.

Již v roce 1955 vydala pardubická pohřební služba příkaz, že hudba při kremacích má trvat nejdéle deset a kázání sedm minut. Staršovstvo se tehdy rozhodlo oznámit rozhodnutí pohřební služby synodní radě.[44] Zmínku o odpovědi synodní rady či samotné pohřební služby jsem v záznamech nenalezl, problémy však pokračovaly dál. V zápisu z lednové schůze staršovstva z r. 1959 se nachází toto usnesení:

„Usneseno dopsati správě krematoria, aby rodinu pozůstalých odkázala na dojednání pohřbu do farní kanceláře. Často se stává, že nám není pohřeb vůbec ohlášen a je pak kremace konána farářem církve Čs., který bývá v krematoriu přítomen. Správě krematoria bude písemně oznámeno, že nikomu nebyla udělena delegace ke konání funkcí a bude žádáno rovněž písemné potvrzení, že béře toto oznámení na vědomí.“[45]

V r. 1961 byl navržen nový jednotný ceník za pohřební úkony. Bratr farář Smolík však s novým ceníkem nemohl souhlasit. Znamenalo by to totiž, že by služba evangelického faráře byla účtována určitým pevným obnosem, ačkoli ČCE trvala na dobrovolné odměně za takové služby. I proto pardubická pohřební služba nabízela pozůstalým duchovního Československé církve nebo civilního řečníka.[46] Neshoda v otázce odměny za vykonanou službu však nemohla být jediným důvodem, protože podobná praxe probíhala – jak jsme si ukázali – již dávno předtím. Situace to byla značně nepříjemná, protože tímto postupem pardubické pohřební služby byli dotčeni i další kazatelé ČCE a farář Smolík dokonce upadl u jednoho ze svých kolegů do podezření, že sám (patrně z touhy po vylepšení své finanční situace) neoprávněně přebírá některé služby při pohřbech členů okolních sborů.[47]

Trochu jiné vysvětlení ovšem nabízí dopis faráře Dvorského z Vysokého Mýta: „(...) Zdá se, že je celá záležitost krematoria ideologickou věcí, a ti, kteří ideologicky veřejně projevují nahlas ‚odchylné učení‘, že asi budou mít potíže v uplatnění. (...) Ten náš pohřeb sestry Dočkalové jistě souvisí s tím, že rodina již není v evangeliu doma, a že jí to bylo možná jedno, jakého bude mít maminka duchovního u rakve. A když jí náš pohřební ústav řekl, že evangeličtí duchovní v Pardubicích nechtějí chodit na evangelické kremace, tak klidně přijala návrh na československého, který asi těžko v krematoriu evangelium vzkříšení zvěstuje, proto se zdá být přijatelnější než Vy.“[48]

Zdá se tedy, že hlavní problém opravdu nespočíval v otázce financí nebo osobních sympatií či antipatií. To, že někomu stálo za námahu, omezit či raději umlčet zvěstování evangelia i v krematoriu, nás potom, co jsme si již ukázali výše, nepřekvapí. Zástupci pardubického sboru se proti podivným praktikám pohřební služby pokoušeli dál bránit,[49] ale z dostupných dokladů se nezdá, že by celá záležitost byla, alespoň v námi sledovaném období, uspokojivě vyřešena. Tak jako i v jiných případech sboru ČCE v podstatě scházela možnost účinné obrany – a to si šéfové pohřební služby zřejmě moc dobře uvědomovali.

Závěr

Mohli bychom psát ještě dlouho: o několikaletých neúspěšných snahách zajistit důstojné prostory pro bohoslužebná shromáždění nebo aspoň komůrku pro konání biblických hodin v Rosicích a Sezemicích, o problémech s nedostatkem Biblí, které si členové sboru museli navzájem půjčovat, o nesmyslných byrokratických omezeních, kvůli nimž nebylo posléze možné bez povolení církevního referátu ONV rozeslat ani pozvánky na schůzi staršovstva.

Tato práce je proto neúplná a zlomkovitá. Je mnoho skutečností, které je třeba znovuobjevit a trpělivě připomínat.

Je třeba poděkovat našemu milostivému Pánu za všechny, kteří vytrvali a svědectví své víry donesli před poušť nepřízně mocných, přes pustá místa malých i větších ústrků a naschválů – až k nám. V době, kterou naše práce končí, začínalo ostatně pomaličku, velice nesměle, ale přesto – svítat.

[1] V této práci jsem čerpal především z písemností zachovaných v archivu pardubického sboru ČCE a ve Státním okresním archivu Pardubice, důležitou pomocí pro mě byla také práce ThDr. Ladislava Beneše „Z pardubického sboru“. Za cenné podněty chci poděkovat bratru faráři ThDr. Jiřímu Doležalovi. Srdečný dík patří i všem ostatním milým sestrám a bratřím, kteří mi byli při vzniku této práce nápomocni, zvláště Ing. Zdeňce Koníčkové za její obětavou pomoc při práci v archivech.

[2] Dopis staršovstva pardubického sboru synodní radě z 11. 8. 1948. Archiv pardubického sboru ČCE, karton č. 4.

[3] Poselství X. synodu všem údům Českobratrské církve evangelické: Poslání církve v dnešní době, s. 3-4.

[4] Prohlášení synodní rady ČCE k hlasování o návrzích světové rady míru z r. 1950, archiv pardubického sboru ČE. karton č. 1

[5] Dopis J. Smolíka synodní radě ČCE z 25. 8. 1950, archiv pardubického sboru, karton č. 4. „Poněvadž br. kurátor i br. místokurátor jsou mimo Pardubice, na dovolené a staršovstvo nebylo možno v tak krátké lhůtě svolat, učinil jsem toto prohlášení jménem sboru sám.“

[6] Viz též oběžník synodní rady „Hlasování pro návrhy Světové rady míru“ z 23. 5. 1951, č. j. 1213, archiv pardubického sboru, karton č. 1.

[7] „Mírový velikonoční projev“ z 9. 3. 1951, zasláno na sbory syn. radou s poznámkou: „Budiž o velikonočních svátcích přečteno z kazatelny.“ Archiv pardubického sboru, karton č. 1. 8Archiv pardubického sboru, karton č. 3

[8] K tomu např. HROMÁDKA, J. L. Pole je tento svět, Praha 1964, s. 18–19. Viz též L. Beneš, Z pardubického sboru, práce k II. odborné zkoušce na KEBF, Praha 1987, s. 31: „Mnozí však očekávali, že to je jen přechodný stav. Jediný, kdo tvrdil opak, byl J. L. Hromádka, který rázem ztratil u měšťansko-agrárnického živlu veškeré sympatie. Dodnes mu to někteří venkované nemohou zapomenout. Schvalování tehdejší progresivní socializace venkova znamenalo schvalovat i všechny nepravosti a tragédie, jež s sebou nesla.“ A dále s. 32: „Proto je tak nesympatický Hromádka, který jezdí po sborech a všude vykládá, že to nepraskne.“ Dále o situaci v r. 1956, s. 48: „…v celé církvi byla tuze protihromádkovská nálada.“

[9] KAPLAN, K., Stát a církev v Československu 1948–1953, Brno 1953, s. 182.

[10] Zápis ze schůze staršovstva pardubického sboru z 2. 9. 1955, archiv pardubického sboru, karton č. 12.

[11] KAPLAN, K., Stát a církev v Československu 1948-1953, s. 178–179.

[12] Tamtéž, s. 180. BENEŠ, L., Z pardubického sboru, s. 49.

[13] Kronika pardubického sboru V. 1956-1967, s. 392, zvýraznění v kronice.

[14] Tamtéž, s. 393

[15] Zápis ze schůze staršovstva pardubického sboru ze 7. 4. 1958, archiv pardubického sboru, karton č. 12.

[16] Zápis ze schůze staršovstva z 27. 4. 1958, archiv pardubického sboru, karton č. 12.

[17] Rukopisná verze, přiložena k zápisům ze schůzí staršovstva z r. 1958, archiv pardubického sboru, karton č. 12.

[18] Zápis ze schůze staršovstva z 1. 6. 1958, archiv pardubického sboru, karton č. 12.

[19] Zápis ze schůze staršovstva z 2. 7. 1958, archiv pardubického sboru, karton č. 12.

[20] Zápis ze schůze staršovstva z 7. 9. 1958, archiv pardubického sboru, karton č. 12.

[21] Zpráva o návštěvě u paní M. z 27. 12. 1959 (5 min.), archiv pardubického sboru, karton č. 13.

[22] Zpráva o návštěvě u pana J. z 1. 1. 1960 (5 min.), archiv pardubického sboru, karton č. 13.

[23] Zpráva o návštěvě u pana P. z 29. 11. 1959 (10 min.), archiv pardubického sboru, karton č. 13.

[24] Zápis ze schůze staršovstva ze 7. 2. 1960, archiv pardubického sboru, karton č. 12. Kronika pardubického sboru V. 1956–1967, s. 443

[25] Zápis ze schůze staršovstva z 6. 5. 1960, archiv pardubického sboru, karton č. 12. Kronika pardubického sboru V. 1956-1967, s. 441.

[26] Zápis ze schůze staršovstva z 12. 6. 1960, archiv pardubického sboru, karton č. 12. Na následující schůzi 31. 7. pak br. farář upozorňuje na projev ministra Kopeckého, ve kterém zdůrazňoval svobodu náboženského vyznání.

[27] Kronika pardubického sboru V. 1956–1967, s. 444.

[28] Tamtéž, s. 467.

[29] Zápis ze schůze staršovstva ze 7. 10. 1955, archiv pardubického sboru, karton č. 12.

[30] Kronika pardubického sboru IV. 1951-1956, s. 379.

[31] Zápis ze schůze staršovstva z 14. 10. 1956, archiv pardubického sboru, karton č. 12.

[32] Viz Kronika pardubického sboru IV. 1951-1956, s. 379. Zápis ze schůze staršovstva z 6. 10. 1957 a z 2. 11. 1958, archiv pardubického sboru, karton č. 12.

[33] Zápis ze schůze staršovstva ze 4. 10. 1959, archiv pardubického sboru, karton č. 12.

[34] Státní okresní archiv Pardubice, škol/154.21, karton č. 263, Hlášení Radě MěNV a ONV z. 26. 9. 1956

[35] Tamtéž, Zpráva o výuce náboženství na školách podléhajících odboru školství a kultury MěstNV z 24. 9. 1958.

[36] Tamtéž, Hlášení o VN v r. 1959 ze 17. 9. pro Odbor pro školství a kulturu rady KNV Pardubice. 38Tamtéž.

[37] Tamtéž, Situační zpráva za III. čtvrtletí 1959, označeno jako „Důvěrné“.

[38] Zápis ze schůze staršovstva ze 7. 2. 1960, archiv pardubického sboru, karton č. 12. Viz k tomu též Kronika pardubického sboru V. 1956–1967, s. 441.

[39] Archiv pardubického sboru, karton č. 21, přiloženo k Dotazu Dr. J. Smolíka na OCT v Pardubicích z 12. 2. 1960.

[40] Tamtéž.

[41] Kronika pardubického sboru V. 1956-1967, s. 450.

[42] Tamtéž, s. 446.

[43] Archiv pardubického sboru, karton č. 21.

[44] Zápis ze schůze staršovstva z 3. 7. 1955, archiv pardubického sboru, karton č. 12. Viz k tomu též zápis ze schůze staršovstva ze 7. 8. téhož roku.

[45] Zápis ze schůze staršovstva z 2. 1. 1959, archiv pardubického sboru, karton č. 12.

[46] Dopis pardubického staršovstva sboru v Rané u Hlinska z 21. 12. 1961, archiv pardubického sboru, karton č. 21.

[47] V archivu pardubického sboru se zachovala (asi ovšem jen část) korespondence se sborem ČCE v Rané u Hlinska, včetně velmi ostrého výpadu tamějšího faráře Výborného na Smolíkovu adresu – viz dopis ze 7. 12. 1961, karton č. 21.

[48] Tamtéž, dopis z 26. 5. 1961.

[49] Viz k tomu zápis ze schůze staršovstva