Poselství k zahraničním protestantským církvím z XI. synodu v roce 1953

Zástupci Českobratrské církve evangelické, shromážděni na XI. synodu, pozdravují Vás, milí bratři, apoštolským pozdravem (Řím. 1,7) a prosí Vás, abyste přijali jejich poselství s takovou upřímností, s jakou bylo napsáno. Církev Kristova jest jedna a obepíná všechny země a národy. Její poslání zůstává stejné: zvěstovati skutky Hospodinovy a nésti tomuto světu evangelium o smíření s Bohem, o odpuštění hříchů a o království Ježíše Krista v pravdě a lásce, ve spravedlnosti a pokoji. Údové církve Kristovy jsou spojeny jedním poutem víry, lásky a naděje. „Ježíš Kristus včera i dnes, tentýž jest i na věky.“(Žid.13,8) On jest středem, ke kterému zírají údové církve, ať jsou kdekoli, on jest, který tvoří jednotu přes hranice národů, kultur a mravů. V pravdě a moci tohoto Krista, Ukřižovaného a Zmrtvýchvstalého, koná církev své úkoly ve světě. Ve světle jeho Slova a širšího díla dívá se kolem sebe a zápasí se svými otázkami, s požadavky chvíle a místa, do kterých je postavena.

Na této základně obracíme se k Vám, abychom Vám podali ruku k bratrskému společenství a pověděli, čím žijeme a z jakého hlediska se díváme na své úkoly. Záleží na tom, abyste nám porozuměli a odložili předsudky proti směru naší práce, jako i my chceme být osvobozeni ode všech předsudků vůči Vám. Díváme se na dnešek jako na dobu hlubokých převratů dějinných, které zasahují do mezinárodních vztahů, mění mocenské síly světové, přetvářejí společenské řády a určují nový způsob života. Každodenně si uvědomujeme, že sama stavba dosavadního dějinného života nabývá nových forem. Naše církve a sbory jsou povinny vyrovnat se vnitřně s tímto děním. Události kolem nás v posledních dvou nebo třech desetiletích nás přesvědčily, že ústup jedněch z jeviště dějin a nástup druhých k činné odpovědnosti za veřejný život má hluboké důvody jak v hříchu, tak v touhách po vyšší spravedlnosti. Není snadno to pochopit a uznat. My, křesťané, jsme se stali účastni starých útvarů mocenských, hospodářských i kulturních. Proto se těžko vnitřně oprošťujeme od světských zájmů a lehce pokládáme nápor událostí na naše politické formy, společenské a mravní konvence za útok na samu podstatu Církve a víry. Je to o to lehčí, že světské a hmotné zájmy pronikly do samé podstaty naší svatyně a porušily ryzost naší víry. Dnešními událostmi jsme voláni, abychom hledali na pravém místě niternou svobodu. „Protož jestližeť vás Syn vysvobodí, právě svobodni budete.“ (Jan 8,36) Snad nic není pro nás naléhavější a důležitější než vnitřní osvobozenost a statečný pohled víry do dějin přítomnosti i do nástupu budoucnosti. Jen tato svoboda a statečnost nám dají schopnost, abychom porozuměli Božím soudům a přijímali je vděčně jako výzvu k pokání, obratu a nápravě. Jen Ukřižovaný osvobozuje naše nejvnitřnější záhyby srdce, jen Zmrtvýchvstalý nám dává odvahu účtovat se sebou a s minulostí, dívat se v radostné naději na cestu do budoucnosti.

Vyznáváme jednotu církve v jednotě evangelia. Ale právě toto naše vyznání nám neustále připomíná rozdělení a nejednotu vyznavačů Kristových. Jistě se nemýlíme, když řekneme, že každý věrný svědek Kristův mezi Vámi, stejně jako mezi námi, jest zneklidněn hlubokými trhlinami mezi křesťanskými církvemi a skupinami. Není na nás, abychom pronášeli soudy, kdo je více vinen tímto stavem křesťanstva. „Všickni my zajisté ukázati se musíme před soudnou stolicí Kristovou, aby přijal jeden každý to, což skrze tělo působil, podlé toho, jakž práce čí byla, buď v dobrém neb ve zlém.“ (II Kor. 5,10) Všichni musíme dělat pokání, neboť všichni jsme odpovědni za roztříštěnost církví i za nebezpečné rozpory mezi národy. Nevím, zda nám porozumíte, ale přece chceme říci, čím jsme otřeseni. Úzkost nás jímá při pomyšlení, že to byly země podle jména křesťanské, které zavinily katastrofu první i druhé války světové, stejně pak i hrozné zmatky mezi národy světa. Hrozíme se toho, že jest to bohatství a mocenská síla křesťanských národů, které po dlouhá desetiletí, ano staletí, rostly z chudoby a práce národů chudých a zaostalých. A proto chceme kajícně porozumět velkému dění ve východních zemích evropských i asijských, a zejména v těch národech, které se probouzejí z koloniálního stavu a touží po tom, aby vzaly do svých rukou správu svých věcí a byli pojaty jako rovnoprávné do společenství lidského. Nikoho nemůžeme soudit. Ale za sebe pravíme, že v solidaritě hříchu a milosti se skláníme před Božími soudy a přijímáme je jako soud milosrdenství a vzácnou možnost nových počátků. „Nebo jest čas, aby se začal soud od domu Božího. A poněvadž nejprve od nás, jakýž bude konec těch, kteříž nejsou povolni evangeliu Božímu.“ (I. Pt 4,17)

Prosíme Vás, abyste nám rozuměli. Nemůžeme žádat, aby Vaše země procházely stejnými změnami jako naše. Žijete v jiných dějinných podmínkách a vývoj vašich národů bude mít jinou povahu. Ale smíme Vás žádat, abyste se snažili porozumět podstatě toho, co se děje kolem nás. Dáváme si pozor, že i ti z Vás, kteří mají dobrou vůli „vyrovnat se“ s tak zvaným východním světem, napřed prohlašují snahy tohoto světa za něco v podstatě zlého a odsouzení hodného – a pak teprve jsou ochotni se shovívavou trpělivostí a určitou dávkou samospravedlnosti hledat s ním jakýsi modus vivendi. Soudíme, že takto přistupovati k problematice dneška jest theologicky nesprávné  a vyznavačsky pochybné. Jest to přístup s přivřenýma očima. A ten utvrzuje srdce lidí v samospravedlivé spokojenosti. Jestliže se země chudé a dlouho vysávané probouzejí k lidštějšímu životu a jestliže tak činí pomocí ideologie, která jest přísnou kritikou křesťanství, není povinností církví v národech tradičně bohatých a mocných, aby aspoň budily ve svých zemích touhu porozumět tomuto zápasu? Jest to přece v podstatě zápas o svobodu hlubší a důsažnější, než jest svoboda ve formách, jak jsme si na ně zvykli. Nechceme odvracet pozornost od těžkostí, omylů a chyb, které doprovázejí tento ohromný revoluční proces, a za které jsme zase my odpovědni. Ale jen pozitivní pochopení tohoto procesu může pomoci nám, věřícím křesťanům, abychom svým způsobem pomáhali v budování pořádků nových. Pouze statečná a svobodná víra v Ježíše Krista dá nám schopnost vnést do nové společnosti, do nových pořádků kvas prorocké spravedlnosti, apoštolské lásky a biblické solidarity v hříchu i ve spasitelné milosti. Jinak by spěly naše církve k větší a větší bezvýznamnosti a uzavřely si cestu do srdce nového rodícího se světa.

Vy i my žijeme v odlišných formách sociálních i politických. Ale Vy i my jsme povinni, abychom společně zápasili o opravdovou dohodu mezi našimi národy. A právě tu se tažme, co jsme udělali my, křesťané, pro zkrácení krvavé a ničivé války v Koreji? Co jsme vykonali pro to, aby velký čínský národ byl připuštěn ke spolurozhodování o nových řádech mezinárodních? Co jsme učinili, aby německý národ byl sjednocen cestou opravdového vyjednávání a dohody? Jak jsme působili na své státníky a politiky, aby „studená“ válka přestala mravně otravovat národy a šířit hospodářský i myšlenkový zmatek v soudobém lidstvu? Sotva byl v zemích středoevropských a východoevropských učiněn začátek budování nového společenství národů ve vzájemné spolupráci a důvěře, sotva východoněmečtí občané začali vytvářet nové sociální i ideové podmínky pro opravdové přátelství s námi i s ostatními sousedy, už se dějí povážlivé pokusy se strany tak zvaných křesťanských států, aby tento proces opravdové integrace národů dříve nepřátelských byl zastaven a abychom se vrátili tam, odkud jsme se dali na pochod do katastrofy druhé světové války. Což je tak těžko pochopit, že znovuvyzbrojování národa, který byl svými falešnými vůdci sveden k vojenskému výboji nejzrůdnějšího rozsahu, znamená svévolnou neochotu učit se ze soudů Hospodinových? Že to znamená nutit německý národ na cestu, která přivedla jej ke zkáze a utrpení milionů?

Nechceme říci, že jen náš způsob boje za mír je možný a myslitelný. Máte-li rozpaky přidati se k našemu úsilí o mír, organizujte takové akce, které pokládáte za lepší a účinnější! Připomínejte svým státníkům, že lidstvo nesmí být děleno na dva nepřátelské tábory a že jednota lidstva nesmí být popírána. Volejte je na cestu vyjednávání okolo „kulatého stolu“, k vyjednávání tak dlouhému, až bude dosaženo dohody! Bojíme se, že cesty dnešní politiky tak zvaných západních a křesťanských národů mohou oslabit a zneplodnit všecko velké dědictví nejlepších duchů západních. Jaká by to byla škoda, kdyby vinou západních státníků a církví byly připraveny probouzející se národy tak zvaných nekřesťanských zemí o duchovní statky, které bývaly chloubou západních národů v boji o spravedlnost, pokrok a opravdovou lidskost. Žijeme vskutku v době velikého rozhodování; v jistém smyslu mezi životem a smrtí. Kterou cestou se dáme? Cestou moci a výboje, zastrašování a hrozeb, nebo cestou dohody a dorozumění?

Odpusťte, jestliže Vás některá naše otázka zarazila nebo urazila. Mluvíme k Vám v lásce jako ke svým bratřím a naše otázky jsou stejně namířeny také do našeho vlastního srdce. Toužíme po tom, abyste nám rozuměli, jakož i my chceme se přiblížit Vám. Nejde o nic více a o nic méně, než aby bylo pomoženo dnešnímu trpícímu a zneklidněnému lidstvu k pravému pokoji a k upřímné spolupráci. Jde nám o dobro lidu na Východě jako na Západě. Celý svět jest v rukou Hospodinových. Ježíš Kristus přišel a zemřel za všecky lidi. Vstal z mrtvých, aby nade všemi kraloval. Jemu budiž čest a sláva na věky!