Situace církví a jejich farářů v 50. letech 20. století, viděna přes agendu okresního církevního tajemníka

„Důstojný pane, odvolávám se na oběžník vydaný Diecésním mírovým výborem katolického duchovenstva v Č. Budějovicích… A proč se na oběžník odvolávám. Nepříznivé počasí pozdrželo svoz i výmlat obilí. Aby bylo možno dodržeti vládní termín do kdy naše vláda potřebuje znát množství vykoupeného obilí, je na nejvýš nutné připomenout našim zemědělcům, aby využili každé chvilky pěkného počasí a přičinili se o to aby dodávky obilí byly splněny ve vládním termínu. Prosím Vás proto, abyste krátkým proslovem v neděli dne 25. srpna 1957 věřícím tuto nutnost v kostele připomenul.

Ludvík Drbal, círk. tajemník.“

Instituce okresního církevního tajemníka

Státní dohled nad činností církví nezačal až v době po únorovém převratu v r. 1948, dozor nad církvemi byl v našem státě prováděn již v období 1. republiky. Na ministerstvu kultury existovalo oddělení, které mělo na starosti církve. Udělovalo souhlasy k působení farářů, k výkonu činnosti evangelických sborů apod. Oproti době po únorovém převratu se v období předválečném lišil vztah státu a církve v tom, že se vyznačoval vzájemnou kooperací, kdy nikdo nebyl za jiné názory trestán.

Po únorovém převratu v roce 1948 byla při ÚAV NF zřízena Komise pro církevní záležitosti pod vedením Alexeje Čepičky, jejímž úkolem bylo projednat s představiteli církví nové uspořádání církevně politických poměrů. Komunistické straně se podařilo dostat církve pod kontrolou v říjnu 1949 po vyhlášení církevních zákonů, jež nastolily nové postavení církve a vztah církve ke státu[1] (mimochodem podstatná část těchto zákonů je platná dodnes). Církve ztratily majetek a tím i svou nezávislé hospodaření. Plat faráře hradil stát a církve nesměly mít žádný jiný příjem než ze sbírek. Faráři, pokud nastupovali duchovenské místo, potřebovali státní souhlas.

Zákonem byl také zřízen Státní úřad pro věci církevní, který měl své zástupce – církevní tajemníky – rozmístěné na všech úrovních státní správy. Instituce církevního tajemníka existovala jak na krajských národních výborech, tak na jim podřízených okresních národních výborech. V roce 1956 byl Státní úřad pro věci církevní přejmenován na Církevní oddělení Ministerstva školství a kultury, v r. 1967 pak na Sekretariát pro věci církevní, tento název mu zůstal nezměněn až do roku 1989.

Okresní církevní tajemník (dále jen OCT) byl vrchní dohlížitel nad faráři, farnostmi a vším církevním majetkem na svém okrese. Jeho agenda byla velmi rozsáhlá. Během let se agenda měnila a postupně narůstala. Náplní práce OCT bylo podávání hlášení o jednotlivých duchovních a o průběhu bohoslužeb, zaznamenávání co kdo řekl a neřekl, školení učitelů náboženství a duchovních, psaní rezolucí a sledování, kdo je podepsal, či nepodepsal. Další činností bylo psaní kádrových posudků na faráře a jejich manželky, u římskokatolické církve i na jejich kuchařky a na řeholnice a řeholníky. OCT dohlíželi na obsah kázání, povolovali či zamítali procesí, poutě, přednášky apod., udělovali a odnímali státní souhlasy k výkonu duchovenské služby, evidovali církevní majetek a přidělovali peníze na jeho správu. Na krajský národní výbor (dále jen KNV) zasílali zápisy ze schůzí a situační zprávy. Ty se zasílaly každých čtrnáct dní a měly obsahovat např. toto:

„a) Nálada mezi duchovními všech církví: vlasteneckými, indiferentními, reakčními.

2. Ohlas na poslední události politické a církevní u duchovních a věřících.
3. V jakém smyslu proběhla kázání a kde při kázání se duchovní dotýkal církevně politických událostí, nebo je komentoval.
4. Vybudování a práce důvěrníků, jak pochopili úkoly a jak je plní.“

Velkou skupinu spisů tvoří kádrové posudky vytvářené OCT na jednotlivé faráře. I tyto posudky měly jednotnou formu a pevné body, které musely obsahovat. Kádrový posudek zahrnoval osobní charakteristiku duchovního (poměr k lidem, kdo s ním žije apod.), dále obsahoval informace o politickém postoji kádrované osoby, zda se duchovní zajímá o politiku, zda je členem politické strany, kde studoval, jaký je jeho poměr k pracujícím, v dalším bodě posudku býval popisován jeho politický postoj za 1. republiky a za okupace, postoj k volbám v roce 1948, chování během podzimu a zimy 1948, jak duchovní vnímal platový zákon, zda četl a souhlasil s pastýřskými listy apod.

Do náplně práce OCT také spadala výchovná činnost a organizace kulturně církevních akcí. Mezi ně patřila i tzv. pojízdná kina, na jejichž organizaci se podílel i kulturní referent okresního národního výboru (dále jen ONV). Do jednotlivých obcí okresu se přivezl film, který byl v souladu se socialisticko-demokratickým zřízením, např. „Temno“ nebo „Katolický kněz v boji za mír“ (na ten přišlo dne 15. 6. 1952 v Kardašově Řečici 70 lidí). Před vlastním promítáním filmu měl zástupce ONV nebo příslušný katolický farář přednášku k aktuálnímu tématu (např. o jarních pracích či o válce v Koreji). Produkce filmu také bývala spojena s další kulturní činností, např. s výstavou o JZD.

Církevní tajemník měl na starosti i správu církevního majetku. Staral se jak o jeho evidenci, tak o rozdělování peněz na jeho údržbu a opravu. Duchovní zasílali každoročně rozpočty a žádosti na okresní církevní oddělení a bylo pouze na osobě OCT, jak jejich žádostem vyhověl. „Při mém nástupu do funkce tajemníka jsem řekl, že náš poměr se bude utvářet tak, jak vy duchovní se o to přičiníte. A protože jste mě vyšel vstříc Vy, chci Vám dokázat, že mé prohlášení budu pokud to bude jen trošku možné, plnit.“[2] Faráři, či administrátoři, zasílali na ONV do rukou OCT podrobné soupisy církevních staveb a soupisy interiérů kostelů.[3] 

V Jindřichově Hradci nařídil v září 1949 tehdejší bezpečnostní referent Drbal (později také OCT), aby SNB zajišťovalo stálou službu při bohoslužbách v kostele a sledovalo chování a kázání farářů.

V letech 1950–1952 byl ve funkci OCT Ladislav Dubský, který byl velmi horlivým úředníkem. Do období jeho působení na ONV spadá zřizování jednotných zemědělských družstev (dále JZD), je to doba prvních velkých politických procesů, ale i zavření a zrušení františkánského kláštera v Jindřichově Hradci. Po něm do funkce v roce 1952 nastoupil Barták, v roce 1954 ho vystřídal Bohuslav Kudrna. Po Kudrnovi nastoupil do funkce OCT Ludvík Drbal, který ve funkci působil až do konce 50. let, kdy odešel do důchodu. Za OCT Drbala bylo odebráno několik státních souhlasů farářům a několik jich bylo i zatčeno.[4]

V 50. letech nebyla situace vůbec klidná. Probíhala válka mezi Jižní a Severní Koreou, bylo po smrti faráře Toufara a po Číhošťském zázraku,[5] a také po velkém politickém procesu se světícím biskupem Stanislavem Zélou.[6] V návaznosti na tento proces byla uspořádána 14. 12. 1950 mírová konference v Českých Budějovicích, na které byla vydána rezoluce, v níž římskokatoličtí duchovní odsoudili chování kněží souzených v procesu se Zélou a v níž deklarují svoji podporu socialistického zřízení:

„…podporujeme, že se plně stavíme do služeb myšlenky míru a na stranu těch, kteří v duchu socialismu budují nový, sociálně spravedlivý řád na světě. (...)

Lítostí nás naplňuje postoj některých našich duchovních spolubratří, jak ukázal poslední proces v Praze, že hluboko klesli ti, kteří měli žárlivě střežit Kristovo učení lásky a míru. Z nenávisti k pracujícímu člověku ze strachu před novým spravedlivým světem stávají se spolutvůrci a spoluviníky nového, strašlivého zločinu na lidstvu.“[7]

Jednotliví faráři se k zásadním věcem, jako procesům, verbování zemědělců do JZD, či zrušení františkánského kláštera v Jindřichově Hradci, stavěli různě. Faráři byli OCT rozděleni do čtyř skupin a to podle stupně „reakčnosti“. Ve skupině I. byli faráři spolupracující a prorežimní a do skupiny IV. byli zařazeni ti reakční a nesouhlasící s lidově demokratickým zřízením. Většinou to byli starší faráři a na jindřichohradeckém okrese vždy i faráři Českobratrské církve evangelické (dále ČCE).11 Avšak bez rozdílu a napříč všemi církvemi museli vždy nově zvolení nebo ustanovení faráři, u ČCE i kurátoři a vikáři, podepisovat „Slib věrnosti Československé republice“, ve kterém slibovali věrnost republice a jejímu lidově demokratickému zřízení a zavazovali se k podpoře budovatelského úsilí, které směřuje k blahu lidu.

Situace v římskokatolických farnostech

Pod taktovku jindřichohradeckých OCT spadalo devatenáct římskokatolických far a farních úřadů. Jednotlivé farní úřady se od sebe velmi lišily. Záleželo na osobě faráře či administrátora a na jeho postoji k režimu. V některých obcích faráři pouze přežívali a dožívali, jinde byli aktivní, vyučovali náboženství, starali se o svěřený majetek, rozšiřovali zakázané tiskoviny, četli pastýřské listy a v kázáních se vyjadřovali k ožehavým tématům. Jiní zase měli velmi kladný vztah k lidově demokratickému zřízení, byli členy JZD a volili do místních národních výborů (dále MNV).

Podle kategorizace OCT byla mezi duchovními v římskokatolické církvi v těchto letech většina proti režimu a s OCT spolupracovali pouze v nejnutnějších případech a v rámci povinností vymezených zákony a vyhláškami. Pouze někteří, a to velmi málo, byli zařazeni mezi pokrokové duchovní.

Zajímavé je, že se i u jednotlivých farářů jejich postoj k režimu měnil. Na farnost nastoupili jako reakční a během let se jejich posudky úplně obrátily. Např. vikář Jan Pechuška v Jarošově, který měl v posudku z r. 1949 dokonce napsáno, že je třídní nepřítel a byl zařazen do IV. skupiny, byl na seznamu SNB, tak v r. 1950 byl hodnocen kladně a stal se členem i JZD.

Na faře v Jarošově působil i další farář, Josef Mošnička, který byl do Jarošova přeložen v r. 1955 z Opařan (po odchodu Pechušky do důchodu). Ten byl naopak ukázkou stálého a pevného protiřežimního postoje. V Jarošově byl ve funkci administrátora. Nesouhlasil s režimem, byl „horlivý“ v kázáních a ve vyučování náboženství, nechtěl dovolit pronajmout část farních budov strojní a traktorové stanici při JZD Jarošov. Dokonce si stěžoval OCT, že byl na něj ze strany stanice vykonáván nátlak. Za svoje postoje mu byl 11. 12. 1957 odňat odborem pro věci církevní rady KNV v Českých Budějovicích státní souhlas k výkonu funkce, byl uznán vinným a odsouzen pro trestný čin podvracení republiky dle §79a k odnětí svobody na dva roky nepodmíněně.

Na farním úřadě v Horní Pěně působil „reakční“ farář Josef Pfauser. U Pfausera na faře se sjížděli spolužáci ze studií, což se nelíbilo státním orgánům, a proto v roce 1952 se orgány ONV rozhodly již další návštěvu nepovolit.

„V loňském roce nebyla tato jejich schůzka hlášena bezpečnostním složkám a v nočních hodinách se pak sjelo několik aut z cizích krajů a okresů, na faru, kde bylo až do ranních hodin rozsvíceno a pořádala se hostina. Celá tato věc se dodatečně vyšetřovala, ze které pak byly různé nepříjemnosti, hlavně pak mezi družstevníky. Protože nemůže být tato schůzka kontrolována a z důvodu, že jde o lidi reakčně zaměřené, zastávají bezpečnostní složky stanovisko tuto schůzku nepovolovat. Nechceme proto, aby v obci kde je JZD IV. typu bylo nějaké pobouření mezi družstevníky.“[8]

V Kardašově Řečici působil od r. 1952 administrátor Antonín Roh. Byl dalším v řadě, který byl zatčen za protistátní činnost a byla na něj uvalena vazba. V srpnu roku 1957 byl zatčen další duchovní, a to administrátor Antonín Brůžek ze Stráže nad Nežárkou: „… administrátor Antonín Brůžek ze Stráže n. N., byl právě v srpnu zatčen a odsouzen na dva roky nepodmíněně, byl mu odňat státní souhlas,…, byl uznán vinným a odsouzen pro trestný čin pobuřování proti republice dle §81 tr.z. k trestu odnětí svobody na dva roky nepodmíněně.“[9] Tento případ se pak odrazil i v dalším vztahu OCT Drbala k duchovním. V návaznosti na tento případ přestal povolovat všechna procesí, poutě a bohoslužby, které byly nad povolený oficiální rámec.[10]

Situace v Českobratrské církvi evangelické a Církvi československé

V Českobratrské církvi evangelické, na jindřichohradeckém okrese, byly v těchto pohnutých letech dvě výrazné osobnosti. Byli to Bohuslav Skalák, farář v Jindřichově Hradci a Karel Matějka, farář ve Strmilově. Výhodou evangelických farářů bylo to, že měli za sebou sbor věřících a tudíž nestáli proti komunistickému režimu osamoceně, ale byli součástí pevného společenství.

Bohuslav Skalák se narodil 1. 7. 1903 ve Vsetíně, studoval na gymnáziu v Olomouci. Dále ve studiích pokračoval na Husově bohoslovecké fakultě v Praze a na univerzitách v Basileji a Cambridge. V roce 1927 byl jmenován vikářem a 28. 4. 1927 nastoupil na vikariát v Praze II. Do Jindřichova Hradce přišel už jako farář v září 1929. Bohuslav Skalák se nevyhnul kvůli svým protirežimním postojům trestu a v roce 1960 mu byl odňat státní souhlas k výkonu práce faráře a nebyl mu už nikdy vrácen. Po odebrání souhlasu odešel z Jindřichova Hradce do Vsetína, kde už do odchodu do důchodu dělal pomocné práce v továrně.

Skalák byl celou dobu 50. let zařazen do IV. skupiny a byl považován tedy za silně reakčního. Režimu vadilo jak jeho předválečné členství ve straně národně socialistické, tak jeho studia ve Švýcarsku a Anglii. OCT si ve svých kádrových posudcích s tímto farářem moc nevěděl rady. Skalák vystupoval slušně, ale žádné vztahy s OCT nepěstoval.[11] Vykonával to, co bylo nutné, ale dál se věnoval hlavně práci ve sboru. OCT o něm v nedatovaném posudku píše:

„Jmenovaný je člověk dvojí tváře. Jedna jeho by ráda souhlasila s dnešním zřízením, to jedná-li s politickými funkcionáři. Ta druhá je až zjevně reakční. Je velkým vyznavačem Masarykových myšlének a masarykovec vůbec. V kanceláři má v čele kanceláře obraz Masaryka a po pravé straně je velká busta Masarykova. Velmi rád hovoří o lidech, kteří pracují pro uskutečnění socialismu. Ale sám je protimarxista. V marxismu vidí mrtvou prázdnotu. Skalák je náboženský fanatik. Ve styku s věřícími byl proto, aby se děti na náboženství nepřihlašovali ve škole, aby tak unikl kontrole učitele. Na druhé straně vybízel rodiče dopisama, aby posílali děti na konfirmační cvičení, což není nic jiného, než náboženská výuka. Veřejného života se nezúčastňuje. S lidovými orgány nespolupracuje. Vliv, vyjma některých bigotně založených evangelíků, na nikoho nemá. A to je proto, že příliš uplatňuje církevní povinnosti. Lze říci, že jeho taktika nijak k získávání věřících v místě neprospívá, spíše škodí.“[12]

Uplatňování církevních povinností dokládá okresní církevní tajemník dopisem paní Beránkové, která do školy donesla žádanku dítěte na náboženství ČCE: „… s. Reilich (ředitel) říká s. Beránkové: Jak to, že vy také letos budete posílat děvče na náboženství? A ona říká: Vždyť na nás stále běhali a vyhrožovali, že nedáme-li holku na náboženství a nebudeme chodit na náboženské obřady, vyloučí nás z církve.“[13] V několika dalších posudcích si OCT stěžuje, že farář Skalák nesouhlasí s platovou úpravou, že špatně vykládal výsledky mírové konference a není aktivní v žádných činných složkách.

ČCE si ale dál žila vlastním životem a pořádala přednášky a různá setkání. Přednášet přijížděli faráři z jiných sborů, jihočeský senior nebo profesoři J. L. Hromádka či F. M. Dobiáš. Jen v roce 1957 se konalo ve sboru v Jindřichově Hradci sedm velkých oficiálních akcí. Byla to především různá shromáždění. Např. v dubnu přijel promluvit na oslavy 500. výročí Jednoty bratrské prof. Rudolf Říčan, na večeru Jeronymovy jednoty přednášel farář Videman z Prusinovic. V září se konala přednáška s tématem „Církev stojící v poslušenství Slova Božího“, které se účastnil Alfred Kocáb, tehdy vikář ve Zruči nad Sázavou a Miroslav Krejčí, farář z Prahy. Dále proběhla presbyterní konference s tématem Křesťan v zaměstnání a shromáždění na téma Křesťanská služba ve sborech ČCE.[14]

Větší část sborového života se odehrávala převážně v modlitebně v Sokolské ulici (dnes Bezručova). Tato modlitebna byla však v r. 1952 zabrána místním národním výborem (dále MNV) na byty,[15] ale Skalák, a zde za pomoci OCT, rozhodnutí MNV zrušili a modlitebna byla zachována.

Sbor v čele s farářem Skalákem řídilo staršovstvo, které mělo dvanáct členů. Jeho předsedou byl farář Skalák, kurátorem František Kolman. Dalšími členy byli František Adam, Marie Fenyklová, Karel Feuerstein, Josef Hampl, Marie Houžvičková, Božena Kloučková, Anna Kuklová, František Merth, Marta Miklíková, Jaroslava Hejdová a Konstance Röschová.

„Složení členů staršovstva církve českobratrské evangel. v Jindř. Hradci, je věsmes složeno s bývalých příslušníků strany nár. soc celý sbor nemá kladný poměr, tvoří uzavřený kruh... jestliže sbor navenek politicky nevystupuje je to více strach jelikož je složen jak již shora uvedeno ze samých příslušníků bývalé strany nár.soc. a loajalitu projevuje z trpnosti.“[16]

Ač by se mohlo z hlášení CT zdát, že sbor byl jednotný, tak i v jindřichohradeckém sboru se našel člověk, a dokonce člen staršovstva, na kterého se OCT „vždy mohl obrátit“.

Pod hradecký sbor spadaly v této době ještě dvě kazatelské stanice: Nová Bystřice a Žirovnice.  Výbor kazatelské stanice v Nové Bystřici tvořil v roce 1950 Adolf Straka, Marie Pokorná a Stanislav Suchý. V kazatelské stanici v Žirovnici se o sbor starali Karel Pekárek, Václav Snížek, Antonín Tlapa a Miroslav Vaníček.

V jindřichohradeckém sboru se v padesátých letech vystřídali také dva vikáři. V listopadu 1949 nastoupil na jindřichohradecký sbor vikář Milouš Řepka a v roce 1952 Pravdomil Brchaň. Krajský církevní tajemník udělil P. Brchaňovi 23. 6. 1952 státní souhlas a s tím získal vikář i základní plat 3000 Kčs + hodnostní příplatek 1000 Kčs.[17]

Na sboru ve Strmilově působil v padesátých letech farář Karel Matějka, který se narodil 19. 5. 1916 v Polsku. Gymnázium vychodil ve Vysokém Mýtě a po maturitě pokračoval na Husově fakultě v Praze. V roce 1944 byl jmenován vikářem ve sboru ve Strmilově a v roce 1946 se stal jeho farářem. V roce 1956 odešel na sbor do Břeclavi.

Matějka byl aktivním farářem, ale veřejného života se neúčastnil. Zamotal však OCT hlavu oběžníkem sepsaným v září 1949, ve kterém nabádá věřící, aby světili neděli, protože práce v neděli je hříchem a ani žně a orba neomlouvají práci v neděli. Dále nabádal věřící, aby se neveselili, nepracovali, ale učili se Písmo. Nakonec v oběžníku stálo, že tomu, kdo nebude světit neděli, bude odepřena Večeře Páně a křest dětí. Ihned po zveřejnění oběžníku museli představitelé sboru na bezpečnostní referát na ONV do Jindřichova Hradce, kde museli podepsat a slíbit, že věřícím vyloží, že se jedná pouze o projev vnitrocírkevní kázně ve sboru a ne o sabotování pětiletého plánu práce, pracovních brigád a úsilí státu o hospodářskou obnovu.

Strmilovské staršovstvo mělo v roce 1952 celkem deset členů, kterými byli: Karel Matějka, Ladislav Kolman, kurátor, Karel Smetana, Rudolf Kudrna, Josef Dušek, Adolf Tůma, František Klíma, Josef Záborský, Jan Ambrož, František Kolman a Bohuslav Brchaň. OCT ho charakterizoval takto: „…nemá třídního rozvrstvení. Dělnická třída má zastoupení…, jinak se (sbor) skládá ze zemědělců. Kurátor sboru Ladislav Kolman je kulak nemá kladný poměr k lid. dem. zřízení a celý sbor je ovlivňován Fr. Klímou továrníkem ze Studené.“[18]

Strmilov měl v té době dvě kazatelské stanice, Studenou a Zahrádky. Ve Studené byli zvoleni Josef Kolář a Jaroslav Kolman a v Zahrádkách Josef Kolman, František Záborský a Božimír Hejda.

V Kardašově Řečici v 50. letech fungoval také sbor. Působil v něm od roku 1948 diakon Jan Oliva. Narodil se 6. 6. 1892 v Džbánově, po studiu na průmyslovce, nastoupil na bohosloveckou fakultu do Prahy, tu ale nedokončil. Diakonem byl jmenován v listopadu 1925 v Roudnici nad Labem. Přes Klobouky, Litomyšl, Hošťálkov a Šenov se nakonec dostal v roce 1948 do Kardašovy Řečice.

Tento diakon se od Skaláka a Matějky dost lišil. Nebyl zřejmě nijak zvlášť aktivní v církevních věcech, ani nevystupoval proti stávajícímu politickému zřízení. OCT se o něm vyjadřoval takto:

„Starý lišák. Církevního tajemníka oslovuje soudruhu a při vstupu do kanceláře zdraví komunistickým pozdravem. Noviny nečte, rozhlas neposlouchá, ale že od nás jezdí nepřetržitě nákladní vlaky do SSSR se živobytím, kterého je u nás nedostatek, to je mu známo. …Veřejného života se nezúčastňuje. Nevychází mnoho z domova. Žije se svou manželkou jako poustevník.“[19]

Pod dohled CT patřila i další nekatolická církev a to Církev československá. S touto církví neměl OCT v jindřichohradeckém okrese problémy. Farář této církve, Vladislav Valíček, s OCT spolupracoval a byl členem KSČ. Byl aktivní nejen jako farář, ale především jako veřejný činitel. Byl členem rozličných organizací, jako např. ROH, Červeného kříže, Sokola a Slovanu, předseda Spolku přátel žehu, člen Svazarmu, vykonával brigády v různých JZD, sloužil mírové slavnostní bohoslužby apod. Rada obce CČs se skládala ze členů strany národně sociální i z lidí, kteří měli velmi kladný vztah k režimu.

Situace jindřichohradecké náboženské obce docela dobře odráží i celkový postoj této církve na celonárodní úrovni. Např. v dopise z listopadu 1952 zaslaném na ONV Jindřichův Hradec se píše: „Chceme tímto cyklem (pozvání k cyklu pobožností) promluv ukázat našim věřícím, jak Žižka, Hus a Farský všechny své tvořivé síly dali do služeb lidu a našeho národa, aby jej pozvedli, posílili v boji proti tmářství a povznesli jej ke svobodě dítek Božích.“[20]

Řádové sestry a zrušení františkánského kláštera v Jindřichově Hradci

Na závěr se zmíníme ještě o řádových sestrách a o zrušení františkánského kláštera v Jindřichově Hradci. V roce 1950 docházelo k celorepublikovému rušení řádů a zavírání klášterů. Řeholníci a řeholnice byli soustředěni na „sběrná místa“ nebo byli odváženi a pozavíráni.

V srpnu 1950 byly řeholnice ze Sušice soustředěny do Kardašovy Řečice do kláštera chudých školských sester řádu Notre Dame.[21] Tento klášter byl proměněn na charitativní domov pro staré a práce neschopné občany. Bylo tam přivezeno čtyřiadvacet sester ve věku přes šedesát let a osm sester ve věku šestnáct až šedesát let. Sestry byly dopraveny autobusy ČSAD a vojenskými auty v noci a časně zrána, takže mezi místními obyvateli nevznikl rozruch.

Některé řádové sestry i nadále pracovaly v jindřichohradecké nemocnici, ale byly stále sledovány a postupně byly nuceny odejít do důchodu a nemocnici opustit: „…jest třeba, aby někdo z vedení nemocnice taktně promluvil s touto řeholnicí a naznačil jí, že je přestárlá, zasluhuje odpočinku. (...) Jednání musí být skutečně taktní, lidské a nikoliv formou nátlaku. Zároveň ji upozorni, že si může vybrati z řádových sester ošetřovatelek některou, která by byla ochotna se jí v ústavu věnovati (...) Čím více si jich vybere tím lépe pro nás. V celém tvoji jednání musí viděti, že to sní myslíš dobře a že jsi její ochránce.“[22]

Sestry se mohly vzdalovat z Kardašovy Řečice či z nemocnice pouze po povolení OCT.

Zrušení františkánského kláštera v Jindřichově Hradci bylo provedeno v noci 13. 4. 1950. Akci předcházelo nařízení z ministerstva vnitra, které bylo zasláno předsedovi ONV Jindřichův Hradec, kde byla akce zdůvodněna a dále byly vypsány pokyny, jak a co je třeba před zavřením kláštera opatřit a zařídit.[23]

Zásah započal ve 23.00, kdy se ke klášteru dostavil zmocněnec SÚC Josef Mareš, společně se zástupcem Státní bezpečnosti (dále jen StB) soudruhem Gryčem a spolu s nimi deset příslušníků StB a sedm příslušníků národní bezpečnosti. Po urgentním zvonění a bušení na dveře kláštera jeden z řeholníků, jsa ovlivněn pohrůžkou vypáčení dveří, klášter otevřel a pustil příslušníky do objektu. Řeholníci byli ihned podrobeni osobní prohlídce a soustředěni do jedné místnosti. V 1.40 hod. byli odvezeni pryč i s laickým personálem, který tvořili zahradník a kuchař.[24] V klášteře zůstali pouze nájemníci.[25] Ještě tu noc byli všechny místnosti prohlédnuty a zapečetěny a byl sepsán veškerý inventář nacházející se v klášteře. Ve dvě hodiny ráno se do kláštera dostavila tzv. kontrolní trojka, což byli 2 zástupci ONV a 1 zástupce MNV, a OCT Dubský. Ten byl pověřen zajištěním náhrady na ranní bohoslužby. Po provedení zásahu šel CT vzbudit předsedu MNV a předsedu KSČ v J. Hradci a upozornit je na to, aby neodcházeli do zaměstnání, ale aby uklidňovali případný rozruch mezi občany. Občané však, jak se praví ve zprávě J. Mareše, zásah prakticky nezpozorovali: „Změna v konání bohoslužeb nebyla mimo několika starších žen vůbec pozorována. Taktéž odchod řeholníků nevzbudil mimo již zmíněných několika skalních příznivkyň Františkánů žádného rozruchu. Naopak pokrokové obyvatelstvo tento zásah přivítalo příznivě.“30

Po sepsání veškerého majetku a inventáře kláštera, což byl podrobný seznam všech věcí nacházejících se ve všech místnostech kláštera, včetně kuchyně a sklepu, byla část majetku předána do kláštera v Želivi, část do Kadaně[26] a bohoslužebné předměty a obrazy byly předány do církevní charity. Zvířata byla odkoupena občany Jindřichova Hradce. Klášterní knihovnu přejala Státní studijní knihovna (dnes Národní knihovna) a část knih (37 svazků) převzalo jindřichohradecké muzeum (jednalo se o hradecké tisky). Do muzea putovaly i některé obrazy. Dále byly zajištěny klášterní vkladní knížky, jejichž obnos činil 149 741 Kčs. Peníze byly odeslány na Náboženskou matici do Prahy. V klášteře byly nalezeny také monstrance, pár zlatých a stříbrných mincí, sedm balíčků plátového zlata. Osobní věci a knihy z cel řeholníků jim byly na jejich žádost zaslány do sběrného střediska františkánů v Hejnici. Ostatní věci a oblečení odkoupil n.p. Bazar v Jindřichově Hradci a následně je prodal.

Klášter byl zapečetěn a byl do něj povolen vstup pouze s písemným potvrzením SÚC. Později byl klášter přestavěn na internát a ubytovnu.

Závěr

Podle dochovaných materiálů se zdá, že na jindřichohradeckém okrese jednali církevní tajemníci v rámci možností vymezených církevními zákony. O tom, že svou moc využívali, svědčí několik odebraných státních souhlasů k výkonu farářské funkce a několik již zmiňovaných zatčení. Je jasné, že vykonávat funkci duchovního v padesátých letech 20. století (samozřejmě i po celou dobu komunistického zřízení) vyžadovalo velkou odvahu. Duchovní byli zavaleni nesmyslným papírováním a hlášením všech možných církevních akcí církevním tajemníkům, pracovali za minimální plat, ale také byli oni i jejich blízcí neustále sledováni a nesli tíhu zodpovědnosti za lidi kolem sebe. Bylo jim třeba velké odvahy, moudrosti a diplomacie, aby z této těžké doby vyšli s čistým štítem.

[1] Zákon o zřízení Státního úřadu pro věci církevní (zák. č. 217/49 Sb.)

[2] SOkA J.Hradec, fond ONV J. Hradec, církevní záležitosti z let 1949–1958, neuspořádáno. Dopis OCT Drbala faráři z Kunžaku ze dne 26. 8. 1957, kterým mu odpovídá na jeho žádost o příspěvek na opravu varhan.

[3] Například soupis kostelů, ve kterém se zjišťovalo, kdo a kdy kostel postavil, zda je či není oltář, od jakého je umělce, zda jsou varhany a od jaké firmy, zda je v kostele křtitelnice a z jaké doby, jak je kostel vytápěn apod.

[4] Drbal se na začátku 50. let velmi horlivě podílel na rušení kulaků a hromadné kolektivizaci na jindřichohradeckém okrese.

[5] Údajný čihošťský zázrak se udál v prosinci 1949. Oltářní kříž se několikrát při kázání faráře Toufara vychýlil ze své osy. Vše bylo připraveno KSČ. Toufar byl zatčen a na následky týrání zemřel. Následovalo zatčení údajných iniciátorů zázraku opatů premonstrátského kláštera V. Tasovského a A. Machalky a dalších kněží. Po procesu v březnu 1950 následovalo přerušení diplomatických styků s Vatikánem.

[6] 27. 11.–2. 12. 1950 proběhl proces s českými duchovními v čele s biskupem Stanislavem Zélou.

[7] SOkA J. Hradec, fond ONV J. Hradec, církevní záležitosti z let 1949–1958, neuspořádáno, resoluce řím.-kat.duchovních ze dne 14. 12. 1950. 11Karel Matějka ve Strmilově a Bohuslav Skalák v J. Hradci

[8] SOkA J. Hradec, fond ONV J. Hradec, církevní záležitosti z let 1949–1958, neuspořádáno, dopis CT Bartáka na KNV-církevní referát, ze dne 12. 7. 1952.

[9] SOkA J. Hradec, fond ONV J. Hradec, církevní záležitosti z let 1949–1958, neuspořádáno, dopis z KNV v Č. Budějovicích na kapitulní konzistoř v Č. Budějovicích, ze dne 11. 12. 1957.

[10] Nepovolil např. faráři Pfauserovi z H. Pěny bohoslužby u kapličky Sv. Anny, v důvodu uvedl, že někteří duchovní zneužili svého kněžského povolání k rozšiřování tiskovin. Duchovní museli všechny akce hlásit na ONV a to podle vyhlášky MV zn.267.1–16/3–1950-II/2.

[11] „Byl organizován ve straně nár. socialistické a sdružoval okolo sebe zlatou mládež a do dnešního dne nemá jasnou představu. Lidově demokratickému zřízení nakloněn není. Studoval v Anglii a ve Švýcarsku a je západního myšlení. Po únoru nyní veřejně nevystupuje, je opatrný i v kázání při bohoslužbách. Je též ve výboru obránců míru a byl v Praze na zasedání obránců míru. Jinak není známky, že by se stavěl proti nařízení strany a vlády.“ Posudek na Skaláka ze dne 27. 3. 1952, SOkA J. Hradec, fond ONV J. Hradec, církevní záležitosti z let 1949–1958, neuspořádáno.

[12] SOkA J. Hradec, fond ONV J. Hradec, církevní záležitosti z let 1949–1958, neuspořádáno, nedatovaný posudek CT na faráře Skaláka.

[13] SOkA J. Hradec, fond ONV J. Hradec, církevní záležitosti z let 1949–1958, neuspořádáno.

[14] Všechny akce farář nahlašoval okresnímu církevnímu tajemníkovi,a navíc ještě musel pravidelně nahlašovat radě ONV, odboru bezpečnosti i bohoslužby, které vykonával v Roseči (obec blízko J. Hradce) v kulturním domě, a to podle vyhlášky MV zn. 267.1–16/3–1950–II/2.

[15] 18. 11. 1952 MNV J. Hradec rozhodlo o zrušení smlouvy k užívání modlitebny a zabralo modlitebnu pro bytové účely.

[16] J. Hradec, fond ONV J. Hradec, církevní záležitosti z let 1949–1958, neuspořádáno, celková charakteristika staršovstva církve od CT, ze dne 6. 12. 1950.

[17] Státní souhlas KNV vydalo až po odeslání osobních spisů vikáře synodní radou na příslušný KNV. Po nástupu na vikariát musel vikář složit slib do rukou předsedy ONV a to podle §19 vlád.nařízení č.221/49 Sb.

[18] SOkA J. Hradec, fond ONV J. Hradec, církevní záležitosti z let 1949–1958, neuspořádáno, celková charakteristika staršovstva církve od CT, 1952.

[19] SOkA J. Hradec, fond ONV J. Hradec, církevní záležitosti z let 1949–1958, neuspořádáno, nedatovaný posudek na J. Olivu.

[20] SOkA J. Hradec, fond ONV J. Hradec, církevní záležitosti z let 1949–1958, neuspořádáno, dopis farního úřadu církve československé husitské na ONV J. Hradec, ze dne 18. 11. 1952.

[21] 9. 8. 1950.

[22] SOkA J. Hradec, fond ONV J. Hradec, církevní záležitosti z let 1949-1958, neuspořádáno, dopis z KNV Č. Budějovice na ONV J. Hradec, ze dne 16.11.1953.

[23] Podrobné instrukce na dopise z ministerstva vnitra, uložený ve fondu ONC J. Hradec, K-58, sign.371, fol.61.

[24] Představeným kláštera byl Josef Létavka. Jeden řeholník Karel Jelšík byl zatčen a uvězněn ve věznici v Č. Budějovicích, po odpykání trestu byl předán do pracovního tábora.

[25] Rodina Prokopova, rodina Licehamrova, Tomášková A., rodina Autengruberova, Šťastný F. 30SOkA J. Hradec, fond ONV J. Hradec, církevní záležitosti z let 1949–1958, neuspořádáno, zpráva J. Mareše, zmocněnce SÚC, zasílána na KNV Č. Budějovice ze dne 18. 4. 1950.

[26] Zde se nacházelo sběrné středisko pro františkánské kláštery.