Protestantské církve v prvním roce komunistického režimu

Reakce na převrat

Československé církve a náboženské společnosti komunistický převrat v únoru 1948, jemuž koneckonců nedokázaly nijak výrazněji vzdorovat ani demokratické politické strany či ústavní instituce, neovlivnily. Nejvíce se do odporu proti nastolení diktatury zapojil svým proslovem pražský arcibiskup Josef Beran, jenž pod názvem Nemlč, arcibiskupe! vyšel dne 25. února 1948 v denním tisku. Arcibiskup Beran se takto zasazoval za zachování právního státu, to však veřejný život v zemi již držely v rukou komunisty vytvářené akční výbory. Československé protestantské církve nebyly ve svém postavení ke komunismu tak ideově vyhraněné jako římskokatolická církev, takže by nebylo na místě od nich očekávat nějakou jednostrannou a ráznou reakci na komunistický převrat z února 1948. V archivech tak nalezneme pestřejší škálu reakcí na politický převrat, od mlčení přes reakce různě interpretovatelné až po reakci otevřeně odmítavou.

Oficiální a veřejné reakce však nalezneme pouze u dvou největších nekatolických církví působící v českém prostoru republiky. Československá církev komentovala soudobé dění oficiálně jako první z nekatolických církví, když politický vývoj ústy svých vrcholných představitelů uvítala. To plně vyplývá z prokomunistické orientace poválečné Ústřední národní správy Církve československé a obecně ze vzestupu vlivu levicově orientovaných duchovních v této církvi. Po roce 1945 v ústřední radě této církve změnou připomínající politický převrat získala navrch komunistická buňka, která komunikovala s generálním sekretariátem KSČ[1] a od něj přijímala instrukce. Není tedy nikterak překvapivé, že již v předchozích měsících a letech zasílá např. pražský biskup Novák souhlasné dopisy kvitující prováděnou politiku Klementu Gottwaldovi[2] a tak i prohlášení církve k únoru 1948 plně zapadá do kontextu politiky vedení církve. Jako první reaguje na komunistický převrat již 26. února v pastýřském listu duchovním, věřícím a obcím své diecéze právě pražský biskup Miroslav Novák, v němž především vyzývá k práci ale také vyjadřuje vděčnost „panu předsedovi vlády Klementu Gottwaldovi za státnicky prozíravé vedení lidu cestou pokroku v usilování o stále větší míru sociální spravedlnosti a zejména panu presidentu republiky Dr. Edvardovi Benešovi za demokratický vzor i čin, jež vedl k vyřešení vládní krise.“[3]

Dva dny po té se v podobných intencích vyjádřila také ústřední rada církve dopisem Klementu Gottwladovi: „Ústřední rada církve československé ve svém zasedání 28. února 1948 usnesla se jednomyslně uvítati utvoření obrozené Národní fronty.“[4] Dopis, podepsaný patriarchou Kovářem, deklaruje také podporu členů církve. Na stejném zasedání vydala Ústřední rada CČS své prohlášení k věřícím a veřejnosti, které hodnotí únorové události jako snahu o dosažení sociální spravedlnosti. Nápadně ideologický jazyk prohlášení, jež nese stopy slohu biskupa Nováka, nejlépe demonstruje míru ovládnutí vedení církve prokomunisticky orientovaným duchovenstvem: „Ve smyslu uvedeného usnesení II. řádného sněmu církve z května 1947 prohlašujeme v těchto historických dnech našeho národa, kdy se všichni vydáváme na rychlejší a bezpečnější cestu k uskutečnění sociální rovnosti a pokroku, že chceme jít v šlépějích Ježíšových a v duchu jeho evangelia usilovati o bratrství a sesterství všech lidí našeho národa, tedy o společnost bez třídní nenávisti a protiv. Taková společnost je předpokladem pro uskutečňování království Božího na zemi. Proto po vzoru Ježíšově se stavíme na stranu utlačených a ponížených, t.j. na stranu pracujícího lidu, který už příliš dlouho trpěl pod bezohledným útlakem držitelů hospodářských výsad, ať to bylo v období starověkého otroctví, středověkého feudalismu nebo novověkého liberalistického kapitalismu, který byl považován za pouhý prostředek k opatření mocenských výsad vládnoucím skupinám. Budeme proto nyní podporovati politiku vlády Klementa Gottwalda a činnost akčních výborů, od nichž očekáváme, že při výkonu své funkce budou dbáti mravních hodnot lidskosti, spravedlnosti a práva...“[5]

Českobratrská církev evangelická si od politického boje února 1948 i od jeho vítěze držela patrnější odstup. K tomuto odstupu od politického dění vyzvala 20. února duchovní samotná synodní rada církve dopisem, který ovšem mezi řádky vyjadřuje kritiku vůči komunismu: „V našem zneklidněném a politicky pohnutém ovzduší, zvláště teď před volbami, se rodí a stupňují nebezpečné vášně, sobectví, podezření a hlavně přiostřené stranictví a třídní nenávist. To všechno jsou síly podvratné...“7 Během únorového převratu samotného Synodní rada ČCE nezasedala a když se sešla počátkem března, rozhodla se k politickým událostem vyjádřit toliko přípisem předsedovi vlády Klementu Gottwaldovi, který ovšem posléze vyšel v Kostnických jiskrách[6] a přes tiskovou službu Světové rady církví vešel ve známost také v zahraničí.9

Dopis signovaný synodním seniorem Josefem Křenkem a synodním kurátorem Antonínem Boháčem Gottwaldovi z 3. března je psán o poznání méně ideologickým jazykem než prohlášení CČS a také výrazněji akcentuje představu svobodného budoucího vývoje:

„Synodní rada českobratrské církve evangelické při svém prvním zasedání po posledních převratech se usnesla prohlásiti jménem církve, že se nic nezměnilo na jejím kladném stanovisku k národu a vládě, jakož i k těm sociálním a politickým snahám, které usilují o budování společenských řádů na principech lidskosti, svobody, politické a sociální rovnosti a zabezpečení existence všem.“[7] Také obsah tohoto vyjádření je od nové politické elity odtažitý, už svou nápadnou strohostí, a je možné jej interpretovat jak pro- tak i protikomunisticky.

Také slovenské církve se samozřejmě vyjádřily k politickým změnám, ač ne vždy oficiálním prohlášením.[8] Oficiálně aktuálně zareagovala ze slovenských protestantských církví na únorový převrat toliko Slovenská evangelická církev augsburského vyznání a to dne 16. března 1948 prohlášením, které nejprve zdůrazňuje apolitičnost poslání církve a teprve potom vyjadřuje obecnou podporu stírání třídních rozdílů a budování sociálně spravedlivé společnosti.[9]

Veřejné oficiální reakce menších denominací na komunistický převrat se v archivech státní správy nedochovaly a tak se lze domnívat, že se tyto církve rozhodly na politický převrat nereagovat a vyčkat následného vývoje. Pokud se menší denominace k problematice politického převratu přeci jen vyjadřovaly, činily tak spíše formou interních oběžníků. Záměrem takovýchto prohlášení v oběžnících bylo zpravidla „připomenout, jak je v této době důležité se ve službě slova nijak nezaplést do politických narážek a nedat nijak znát, že kazatel se kloní na tu nebo onu stranu. Máme zůstat výrazně biblickými a snažit se o tlumení vášní a neklidu a nijak při nerozněcovat.“[10] V podobném duchu jako předešlé vyjádření, pocházející z předních míst Jednoty Českobratrské, se vyjadřovaly také jiné menší denominace.[11]

Velmi zajímavou reakci a jedinou, jež jasně odmítá komunistický převrat, představuje dopis Svazu evangelických církví, tedy svým způsobem předchůdce současné Ekumenické rady církví. Jádro sdělení dopisu z 25. února 1948 s adresátem prezidentem E. Benešem tkví v těchto slovech:

„Ve chvíli pro náš národ svrchovaně vážné, tlumočíme Vám, pane presidente, naprostou důvěru jednoho milionu evangelíků, sdružených ve Svazu evangelických církví v ČSR. Připojujeme se tak k projevu arcibiskupa Berana, jenž jménem 80% většiny vyzýval národ ke klidu a k uhájení zákonitých prostředků, má-li konečně dojíti k ustavení odvěkých tužeb lidstva po rovnoprávnosti, plné svobody a odstranění bídy a chudoby.“[12]

Dokument podle dostupných dokladů a dalších okolností inicioval a zkoncipoval jednatel svazu, superintendant Evangelické církve metodistické a občan Spojených států Dr. Josef Pavel Barták. Jeho výrazná „reakčnost“ figuruje v některých dokumentech státní správy, a pro své nepřátelství k režimu a pro své americké občanství byl na tlak úřadů vypuzen z vedoucí funkce Evangelické církve metodistické a nakonec i z Československa.[13] Protest, který lze z povahy korespondence s vrcholným ústavním činitelem považovat za veřejný, však přeci jen nebyl odesílajícím Svazem evangelických církví o své iniciativně zveřejněn a tak jeho dopad byl spíše na úrovni osobní podpory prezidentu Benešovi, navíc vyjádřené příliš pozdě, dopis dorazil do kanceláře prezidenta republiky až 26. února. Také následný vývoj ukazuje, že dopis nebyl komunistickým stranickým kádrům znám, což protestantským církvím či minimálně jeho odesílatelům zaručilo klidnější první roky totality v porovnání s římskokatolickou církví.

Za zdůraznění stojí také samotný fenomén připojení se k projevu katolického arcibiskupa, na svou dobu a ze strany svazu, který byl do značné míry právě institucí založenou proti dominující římskokatolické církvi, velmi ojedinělý. Tento nově objevený dokument tak příznačně koresponduje s protestem československých církví proti okupaci Československé socialistické republiky v srpnu 1968, který je někdy považován za první oficiální ekumenickou spolupráci v zemi na nejvyšší správní úrovni.[14] Nakonec, vstřícnost k nadcírkevní spolupráci v odporu vůči režimu projevil svým pastýřským listem z 25. února 1948 katolickým křesťanům a všem lidem dobré vůle sám arcibiskup Beran, když v něm vyzývá k jeho šíření, bez rozdílů vyznání.

Velká otázka však visí nad mírou reprezentativnosti tak jasného odporu. Ta vyplývá především ze způsobu zaslání dopisu prezidentu Benešovi. Barták oznamuje zaslání dopisu církvím sdruženým ve svazu dopisem z 1. 3. 1948,[15] ke kterému je připojen také průklep dopisu. Z toho tedy vyplývá, že se jednalo o iniciativu sekretariátu svazu a pokud byl text prohlášení nějak konzultován, nedochovaly se o tom doklady. To také naznačuje pravděpodobný důvod, proč podobně jako proslov arcibiskupův, nebyl protest svazu publikován. Na druhou stranu asi není na místě jednateli či místopředsedovi svazu podsouvat nějaké zneužití své pozice k prosazení své koncepce vztahu ke státu zcela odlišného od ducha předchozích konzultací ve svazu. To naznačuje také skutečnost, že seznámení představitelů církví s dopisem prezidentu Benešovi nevyvolalo žádné dochované reakce a tak se lze domnívat, že jeho jednání nevybočovalo od představ ostatních zainteresovaných. Je však třeba zdůraznit, že tyto úvahy jsou spíše spekulacemi nad střípky dochovaných informací a celkové zázemí a okolnosti vzniku tohoto prohlášení neznáme a při jeho hodnocení se tak pohybujeme na velmi tenkém ledě.

Je však na místě také poznamenat, že to byl právě Svaz evangelických církví, který především menší denominace (ale nejen ty) užívaly k protestům proti represivním krokům režimu. Proto tedy tento prvotní protest zapadá do konceptu působení této instituce. V roce 1948 tak zaznamenáváme ze strany svazu například protest svazu proti nedělním brigádám či proti uzavírání baptistických modliteben na Slovensku.

Dodejme, že právě aktivity Svazu evangelických církví v roce 1948 tak do značné míry vzbudí nedůvěru komunistického režimu k ekumenismu, který v prvních letech totality výrazně figuruje ve stranických i státních dokumentech.

Jednou z nejpřekvapivějších věcí na protestu je skutečnost, že jej kromě jednatele svazu Bartáka podepsal také první místopředseda svazu Josef Lukl Hromádka. Ten byl v týdnu nejvyhraněnějšího boje o budoucí formu výkonu moci v Československu na služební cestě v Maďarsku.[16] Vrátil se zřejmě až 24. února, je tedy patrné, že na orientaci v událostech posledních dní měl velmi málo času.20 Ještě jednou musíme na tomto místě konstatovat nedostatek pramenů ke vzniku tohoto dokumentu, tedy i k Hromádkově motivaci při podpisu dopisu. Sám Hromádka nikdy dopis svazu ani svou podporu ve svých pracích ani vzpomínkách či korespondenci nezmiňuje, což se však zdá v pozdější realitě komunistické diktatury pochopitelné. Ať se však rozhodoval za jakýchkoliv podmínek, v kontextu pozdějšího Hromádkova stupňujícího se veřejného ztotožnění s lidově demokratickým systémem se jeví jeho podpis pod vyjádřením přání Svazu evangelických církví o zachování právního státu skutečně jako velmi překvapivý. Ne už však tolik v kontextu jeho dobových výroků.

Nelze zapomínat, že Hromádka se dosud vždy profiloval jako demokrat, poměrně známé jsou jeho varování před nacistickou i stalinskou diktaturou z doby jeho válečného působení na Princeton Seminary. Na Hromádkově demokratickém smýšlení nic neměnila ani jeho levicová orientace, sociálně motivované sympatie k dělnictvu či zaujetí marxistickou teorií a soudobým vývojem v Sovětském svazu, nakonec nebyl jediným, kdo viděl v Sovětském Svazu demokratickou budoucnost.21 Nakonec, jeho volání po svobodě a právech nekončí ani únorovým převratem, i nadále Hromádka tematizuje skutečnou, nevyprázdněnou svobodu při budování spravedlivějších sociálních podmínek ve svých projevech v roce 1948.[17]

Co je však nejpodstatnější, že jeho raná vyjádření o vztahu k režimu v církevních kruzích[18] často obsahují myšlenku, že s únorovým převratem přichází na církev soud. Soud nad církví i nad jednotlivcem má vést křesťana i církev k pokorné lítosti nad minulými hříchy (politickými i sociálními) a má jej vést k modlitebnímu promýšlení společenského vývoje den co den. Zde je nutno poznamenat, že Hromádkovo vystoupení za zachování demokratické formy vlády dává těmto vyjádřením důvěryhodnost. Jeho slova o soudu a potřebě hledání nové pozice církve tak nelze považovat za pouhou pózu. Ať již další vývoj posunul Josefa Lukla Hromádku do jakýchkoliv postojů, jeho podpora prezidenta Beneše v uchování právního státu dokládá, že rok 1948 zastihl demokrata Hromádku, jak se s demokracií loučí a znovu promýšlí pozici svou, své církve a obecně křesťanstva v nové nastolených celospolečenských podmínkách, jež vnímal jako soud vyšší moci. Z toho důvodu neviděl jinou možnost, než tento soud přijmout.

První zkušenosti s režimem

Přestože se tehdy protestantské církve v Československé republice nikterak výrazně do odporu proti ovládnutí politického života v zemi Komunistickou stranou Československa nezapojily, první dopady nové politické reality na sebe nenechaly dlouho čekat a již v následujících měsících dopadly také na evangelické církve. Od března 1948 začínají církevní spolky na základě nařízení č. 4 generálního sekretariátu Ústředního akčního výboru Národní fronty pod pohrůžkou rozpuštění zakládat akční výbory, které mají zajistit politickou očistu těchto spolků. Svobodné církve, které byly zpravidla právně organizovány právě jako spolky, tak musely tyto akční výbory vytvořit na nejvyšší úrovni,[19] lidové církve pak pro spolky organizující jednotlivé oblasti církevních aktivit.[20] Archivní fondy církevní správy však dokládají, že tyto akční výbory byly jen čistě formální institucí, která nevyvíjela žádnou činnost.

Státní správa se proto v prvních měsících komunistického režimu pokouší nahradit nefunkční akční výbory pro církevní organizace vlastní iniciativou. Typické pro rodící se totalitní režimy je, že často iniciativa vycházela ze strany místních složek KSČ – ať se již jednalo o vymáhání slibů loajality ze strany Národních výborů,[21][22] organizování jednotlivých porad s duchovními na okresní či krajské úrovni, tlak na duchovní, aby vstoupili do Revolučního odborového hnutí[23] či o tak extrémní kroky jako uzavírání baptistických modliteben na Slovensku.[24] Pro počátky režimu je také příznačná skutečnost, že organizovaná setkání s duchovenstvem ještě nebyla plně pod kontrolou komunistické politiky a někdy se obracejí přímo proti ní. Například, když se řečníci z řad duchovních vyslovují proti zásahům do církevního tisku,[25] když je odmítnuta předem připravená rezoluce ze schůze,[26] či když je v rozporu s vládní politikou usneseno podporovat dosavadní dotační systém podpory církví.31 Obdobně jsou tato fóra místem kritiky nátlaku na vstup do akčních výborů popřípadě do stranických struktur, jsou zde také evidována prohlášení loajality církevním představeným, což má v případě římskokatolické církve zřejmý protirežimní význam.[27]

Podobným příznakem prvních měsíců nového režimu, který mohl být do jisté míry příčinou výše zmíněných jevů, je určitá dvojkolejnost církevní politiky také na vyšší – ministerské a stranické úrovni.33 V prvních měsících komunistické nadvlády začíná do církevní politiky zasahovat jak církevní komise Ústředního akčního výboru Národní fronty – jakožto nový nástroj režimu, o jehož založení bude záhy řeč, tak i ministerstvo školství, do jehož agendy církevní záležitosti tradičně patřily. Z tohoto důvodu je proto v červnu 1948 založena církevní komise ÚV KSČ, jež má určit stranickou linii církevní politiky.34 Poznamenejme, že kompetenční spory, jež nahrávaly nejednotnému postupu v některých otázkách, byly poměrně běžným jevem také na jiných úrovních státní správy, především mezi národními výbory a akčními výbory.

Jako příklad paralelní tendence v nejvyšších patrech církevní politiky je možné vnímat také přístup k menším denominacím, byť, jak bude záhy uvedeno, je možno tento přístup interpretovat i jiným způsobem. Malé denominace dosud fungovaly na základě spolkového zákona a ministerstvo školství začíná u nich od jarních měsíců 1948 podnikat kroky k jejich právnímu uznání.35 Církevní komise ÚAV NF však přichází v červenci 1948 s úvahami o likvidaci menších církví. To dokládá protokol ze schůze církevní komise se zástupci Církve českobratrské evangelické, Slovenské reformované církve a Slovenské církve augsburského vyznání, kde se  dočteme:

„Zástupci všech těchto církví jednomyslně prohlásili, že s těmito denominacemi nepěstují žádné styky, mnoho jejich činnosti jim překáží a že na nich nemají žádného zájmu. Otázka drobných denominací je z politického hlediska důležitá proto, poněvadž se tu jedná o sekty, které jsou úzce organizačně spjaty se zahraničními americkými církvemi např. adventisté, baptisté, mormoni atd., což vyžaduje politické ostražitosti.“36 Tyto úvahy dokládají také církevní archivy, kde je možno nalézt neutrálnější vyjádření: „Též byl diskutován problém četných drobných denominací a uvažováno o zjednodušení  současného stavu.“

Je také možné, že tento příklad byl spíše než příkladem více koncepcí církevní politiky iniciativou jednotlivce či jednotlivců, kteří využili prostoru v nejasné kompetenční situaci k pokusu prosadit vlastní představy.38 Koneckonců problémy s koordinací církevní politiky se řešily poměrně dlouho až konečně v dubnu následujícího roku s ustavením tzv. šestky – tedy obměněné a tentokrát dosti reprezentativní – církevní komise ÚV KSČ, která následně převzala roli hlavního tvůrce církevní politiky v Československu.[28]

K výše zmíněnému je na místě podotknout, že tento příklad umožňuje i jinou interpretaci; může ukazovat na komunisty úspěšně užívaný odvěký princip „rozděl a panuj“. V době pozvolna se rodících ekumenických kontaktů spíše než vstřícnost panovala mezi jednotlivými denominacemi a církvemi nevraživost jako dědictví mnohdy staleté téměř úplné izolace jednotlivých konfesních směrů. KSČ této situace umně využila, když počáteční pronásledování římskokatolické církve prezentovala jako konečné zrovnoprávnění všech náboženských směrů v republice. Nutno podotknout, že evangelická veřejnost se s tímto vysvětlením zpočátku lehce spokojila. Jako aplikaci stejného principu a využití stejné konkurenční nevraživosti je možno chápat také náznak možné likvidace evangelikálních církví.

Obavy církví z budoucího vývoje svobody náboženského vyznání v zemi, pramenící mimo jiné i z výše zmíněných iniciativ lokálních stranických či státních orgánů, se pokusil režim rozptýlit hned zpočátku a to dne 18. března prohlášením ÚAV NF o náboženské svobodě, které následující den vyšlo v Rudém právu: „Akční výbor musí pečovati o to, aby náboženská svoboda byla v plné míře uchována. Odsuzujeme samovolné zásahy do církevního školství. Takové zásahy mohou být pouze důsledkem neporozumění nebo dílem provokačních živlů....“[29] Na stejném zasedání ÚAV NF bylo také rozhodnuto vytvořit komisi pro církevní otázky, která se začala scházet od 15. dubna 1948 a kam byli nominováni také zástupci některých církví, mezi nimi i Josef Lukl Hromádka[30] a kde bylo opět vydáno prohlášení o ochraně ústavně zaručené náboženské svobody. Záměrem komise však nebylo dohlížet na dodržování náboženské svobody v zemi, ale aby tlumočila požadavky režimu církvím. První takovou příležitostí byla vynucená prohlášení jednotlivých církví ke květnovým volbám,[31] ač jazyk těchto prohlášení směl stále ještě být poměrně nestranný, jak tomu bylo např. u prohlášení Synodní rady ČCE:

„V těchto dnech stojí náš národ před prvními volbami podle nové ústavy. Nechceme přímo zasahovat do volebního ruchu, neboť naše poslání a je mimo rámec zápasu a  úsilí politického... Prosme Pána Boha, aby představitelé Československé republiky a zákonodárci, kteří vzejdou z voleb, úspěšně budovali naše pořádky v duchu naprosté sociální bezpečnosti, spravedlnosti a svobody.“[32] 

Slovenská evangelická církev augsburkého vyznání takovéto prohlášení o volbách odmítla vydat s odkazem na svou apolitičnost. Aby byl obraz působení stranické církevní politiky se svými odezvami na lokální úrovni v prvních měsících totalitního režimu kompletní zmiňme, že v několika případech místních zásahů proti církvím a jejich majetku došlo k intervencím ÚAV NF vůči těmto restrikcím. Státní archivy však zaznamenávají takové případy výhradně u zásahů vůči římskokatolické církvi.

Přestože první personální a tiskové restrikce režimu směřují především do katolického tábora,46 také protestantské denominace se začínají seznamovat s odvrácenou tváří režimu. Již v roce 1948 se tak objevují první zásahy státních orgánů do personálních otázek církví jako tomu bylo například při tlaku na odstranění českobratrského faráře v Kolíně Mikoláška či při požadavku potrestání vikáře téže církve Šimonovského.48 V říjnu 1948 jako první protestantský duchovní okusil komunistické vyšetřovací metody a vězení českobratrský vikář Jaroslav Choděra.49

Podobně je také drasticky omezena produkce církevních periodik, když je nejprve kupříkladu u evangelického časopisu Český bratr v červnu rozhodnuto o omezení dodávek papíru na 400 kg měsíčně,50 a následující měsíc pak na pouhých 180 kg papíru.51 Obdobně je pod záminkou poválečné zásobovací nouze krácen příděl všem církevním periodikům.52 Od prosince 1948 pak ministerstvo informací iniciuje další radikální zásah do církevních periodik, když zastavuje veškeré tiskoviny určené pro děti a mládež, jakož i všechna lokální církevní periodika.53 V témže měsíci pak bylo rozhodnutím ÚAV NF menším denominacím s platností od 1. 1. 1949 zakázáno vydávat vlastní časopisy a neperiodické publikace. Využívat mohly toliko povolený evangelický týdeník Kostnické jiskry nebo Křesťanskou revue,[33] výjimku tvořil pouze metodistický časopis Křesťanský buditel, své periodikum mohla vydávat také Židovská náboženská obec.[34] V tomto období také začíná v periodickém i neperiodickém církevním tisku působit cenzura, popřípadě zmocněnci ministerstva informací jsou dosazováni přímo do nakladatelství.[35]

Co se fatálních rozhodnutí na náboženské scéně týče, je třeba zmínit zákaz působení Svědků Jehovových. K jejich praktické likvidaci došlo v listopadu 1948, ač právně bylo působení Svědků Jehovových zakázáno až v dubnu 1949.57 Tato náboženská společnost se tak stává první obětí trvalých náboženským restrikcí, jež v dalších třech letech postihnou řadu jiných náboženských skupin a církví.

Církevní zákon(y) – diskuse s československými evangelíky

Nejdůležitějším tématem v komunikaci mezi státem a církvemi v roce 1948 byly nově připravované církevní zákony, respektive církevní zákon,[36] neboť jedinou diskutovanou právní normou byl zákon o hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností (č. 218/49 Sb.). První představy o nové legislativě byly nastíněny zástupcům nekatolických církví, s nimiž bylo od počátku jednáno odděleně a paralelně s jednáním s římskokatolickou církví,[37] v polovině května na schůzi státních představitelů se zástupci ČCE, CČS, pravoslavných společně se zástupci židovské náboženské obce.[38] Zde byl předložen první návrh zákona o hospodářském zabezpečení církví, který by nahradil dosavadní dotační systém církví. Tento návrh se příliš nelišil od konečné verze zákona, jehož hlavní principy spočívaly v plné úhradě nákladů na platy duchovních ze státního rozpočtu a později byl návrh rozšířen na celkové hospodaření církví. Rozpočet církví by však podléhal ministerstvu školství a osvěty, stejně tak by měl stát kontrolu nad jmenováním jednotlivých duchovních.

Pro synodní radu ČCE byl tento návrh po prvním seznámení nepřijatelný[39] a v tomto svém postoji nachází Českobratrská církev evangelická podporu v komunikaci s ostatními církvemi sdruženými ve Svazu evangelických církví[40] a zpočátku také v Církvi československé.[41] Následně se ukazuje, že nový církevní zákon odmítají také slovenští luteráni a reformovaní,64 kteří přímo podpořili text memoranda synodní rady ČCE vyjadřující zásadní připomínky k připravovanému zákonu. Zástupci státní správy sice vybízeli církve k podání těchto připomínek, ty však nebyly v průběhu jednání akceptovány a záhy bylo naznačeno, že k úpravě dojde v každém případě. Na jednotlivých církvích bude pouze, zda novou zákonnou úpravu přijmou či odmítnou a zřeknou se tím jakékoliv státní hospodářské podpory.[42] Synodní rada ČCE se pokusila vyhnout nátlaku ze strany režimu tím, že osnovu zákona předložila – jakožto věc zásadního významu – nejprve k diskusi seniorům[43] a následně k diskusi v celé církvi. Výsledkem diskuse se sbory a jednotlivými senioráty církve bylo odmítnutí nového legislativního záměru a přiznání se k zachování dosavadního systému podpory církví.[44] Je však třeba zmínit, že výsledek nebyl zcela jednoznačný a velká část sborů se vyjádřila pro přijetí zákonů tak jak jsou či s různými výhradami. Státní správa ukončuje další komunikaci s československými protestanty v říjnu 1948 s konstatováním, že čeští i slovenští evangelíci odmítají záměry nového zákona a požadují zachování dosavadního systému.[45] Ostatní dotazované nekatolické církve podle dokumentů státní správy s novým zákonem souhlasí.[46]

Za této situace na nějakou dobu diskuse o novém církevním zákonu utichne, když se komunistický režim soustředí na dosažení dohody s římskokatolickou hierarchií. Situace v tomto jednání byla na dlouhou dobu nepřehledná a pro lepší dosažení dohody s katolickou církví byl dán stranou také plán na nový církevní zákon. Teprve po vypuknutí otevřeného konfliktu mezi představiteli státu a katolickou hierarchií v čele s arcibiskupem Beranem se plán na nový zákon opět vrátil na pořad dne. K tomu došlo sice až v červnu 1949, pro dokončení tématu nové církevní legislativy bude tento časový přesah do roku 1949 nutný.

Českobratrská církev evangelická využila odkladu jednání o církevním zákonu, aby si ujasnila vlastní postoj k režimu, který byl na poradě seniorů a seniorátních kurátorů 1. března 1949 definován takto: „Církev musí se stáhnouti úplně na své duchovní základy. Nemůže dělati ani politiku římské církve, zásadně nepřátelské režimu, ani politiku vedení Církve československé.“[47] Na poradě se v rámci přijaté zásadní směrnice v poměru ke státu otevírá možnost přijetí zákona o hospodářském zabezpečení církve. Synodní rada ČCE tak byla připravena na nadcházející události, když na den 30. června 1949 byli na schůzi do sídla ÚAV NF pozváni zástupci Českobratrské církve evangelické. Zde ministr spravedlnosti Alexej Čepička prohlásil, že zákony budou prosazeny i přes odpor katolíků a zopakoval, že od zástupců ČCE chce slyšet jejich zásadní postoj k zákonům, s tím, že odmítavý postoj by církev postavil mimo skupinu církví státem uznaných a připravil by ji tak o finanční podporu ze strany státu.[48] Synodní rada se v této obtížné situaci pod tlakem státní správy rozhodla tento zákon přijmout. Prosazené změny v tom smyslu, že u duchovních bude přímo uvedeno, že jsou zaměstnanci církve nehrály v budoucí praxi dohledu nad církvemi žádnou roli a slib, že jejich odvolání bude možno jen v konzultaci s vedením církve nebyl v budoucnu dodržen. Podobně jako ČCE, a zřejmě pod vlivem jejího rozhodnutí, zareagovala Slovenská reformovaná církev, která vyslovila svůj souhlas s novou osnovou církevního zákona na jednání dne 13. července 1949.[49]

Státní správa dokázala využít souhlasu ČCE k veřejným prohlášením a propagaci souhlasu církví s novým zákonem. Stalo se tak 15. července 1949, kdy se synodní rada neschází a je nekompletní. Tajemník synodní rady B. Valeš byl církevní komisí ÚAV NF narychlo pověřen sestavením postoje ČCE k novému zákonu, který tak s pomocí části rady a sekretariátu, ale bez možnosti konzultace se synodním kurátorem, učinil. Když se dostavil s projevem na určené místo, byl projev nejprve cenzurně upraven, a záhy zjistil, že se jedná schůzi předsednictva Ústředního akčního výboru Národní fronty k nové církevní legislativě určené hlavně k mediální prezentaci záměru,[50] ale patrně také k přesvědčení váhajících církví.[51]

Těmi byli především slovenští luteráni, kteří se k návrhu nového církevního zákona vyjadřovali daleko nejkritičtěji z československých protestantů, patrně vycházejíc z mnohem tvrdšího postupu na Slovensku vůči církevním spolkům[52] a vůči církvi jako celku, proti čemuž se ohradila církev memorandem zaslaným nejprve prezidentu Gottwaldovi 3. srpna 1949[53] a následně vicepremiérovi V. Širokému a Ústřednímu akčnímu výboru Slovenské národní fronty. Memorandum vyjmenovává desítky případů porušování náboženské svobody a autonomie církve, od perzekuce majetkové až po trestní, od jednotlivých sborů a farářů až po nejvyšší představitele církve a memorandum se tam stává patrně nejvýraznějším výkřikem proti omezování náboženské svobody z řad československých evangelíků.

Zřetelnou opozici v slovenských evangelících vnímala i státní správa, když například církevní tajemník z Banské Bystrice hodnotí na Slovensku evangelickou „reakčnost“ jako vyšší než u katolíků.[54] Spolek evangelických duchovních osnovu církevního zákona v srpnu 1948 odmítl a také vrchní představitelé slovenských luteránů následně při jednání v červenci 1949 zásadně odmítli státní souhlas pro faráře jakožto bezprecedentní zásah do svobody církve a vyslovili se pro vypuštění paragrafu o státním souhlasu. Odmítli také ideu, že by lidově demokratické Československo zaručovalo větší míru svobody vyznání než první republika, jak je avizováno v důvodové zprávě zákona. Podobně jako ČCE si také oni vymínili pro rozhodnutí o této otázce rozhodnutí celé církve na chystaném synodu.[55] Tento postoj byl následně 21. 9. 1949 potvrzen na nejvyšší správní úrovni předsednictvem církve.[56]

Zásadní odmítnutí připravovaného zákona, ještě před svoláním mimořádného konventu církve, vyslovil sjezd Spolku evangelických duchovních v Piešťanech dne 29. září 1949. Memorandum ze sjezdu ostře odmítlo princip předchozího státního souhlasu pro duchovní a vyjmenovává 15 nepřijatelných principů v nové církevní legislativě. Svaz v dopise zaslaném jak Československé vládě a Národnímu shromáždění, tak i Ústřednímu akčnímu výboru Národní fronty sděluje přesvědčení, že podřízení církve politickým a státním zájmům by ohrozilo její samotnou existenci a podává podnět pro stažení zákona a další jednání zástupců církví o jiné podobě zákona.

Přimět slovenské evangelíky augsburského vyznání k akceptování nového zákona se pokusili zástupci státní správy na poslední chvíli na schůzi svolané na 7. října 1949. Následně prameny státní správy hodnotí schůzi jako úspěšnou a jako přijetí nových zákonů také ze strany slovenských luteránů.[57] Mělo tak být učiněno také díky vlivu J. L. Hromádky, ač i čeští evangelíci zde neopomíjejí konstatovat, že zákon přijímají z donucení.82 Na místě je však zvážit, zda se zástupci státu nedopustili v této věci dezinterpretace výsledků schůze, kde spíše slovenští luteráni deklarovali zásadní postoj loajality k státu i přes odmítání církevního zákona spolkem farářů.[58] To vyplývá také z pramenů církevních archívů slovenských luteránů, kde se takovéto přitakání nenachází a z následného vývoje, kde i nadále vedení Slovenské evangelické církve augsburského vyznání na různých úrovních nad novou církevní legislativou vyjadřuje lítost,84 jak se událo především na mimořádném konventu svolaném pro tuto otázku, který zasedal 25. října, tedy již po schválení zákonů. Ani účastníci setkání si na tento moment nevzpomínají,85 což naznačuje dezinterpretaci schůze ze strany zástupců státu.[59] Nepřehlednost postoje slovenských evangelíků k zákonům je nakonec patrný v přípravě církevního zákona a k němu přináležejících vládních nařízení, když ještě 13. října 1949 posílá generální tajemník KSČ Rudolf Slánský ministru spravedlnosti Alexandru Čepičkovi osnovu zákona a nařízení s tím, že pro nejasný postoj slovenských evangelíků vládní nařízení pro jejich církev nepřipojil.[60]

Na odpor slovenských luteránů vůči církevnímu zákonu komunističtí politici nezapomněli a po několika měsících byl tajemník generálního biskupa Slovenské evangelické církve augsburského vyznání Pavol Neckár donucen pomocí trestního oznámení rezignovat na svou funkci[61] a byl později nahrazen Jánem Chabadou, který byl jakožto člen KSČ loajálnější.[62] Ani po souhlasu slovenských evangelíků však nebyl proces tvorby nové církevní legislativy završen. K zákonu byl do parlamentu připojen druhý ze zákonů – tedy zákon o zřízení Státního úřadu pro věci církevní, který nebyl s církvemi nijak konzultován. Také některé další sliby, které padly během projednávání nové církevní legislativy nebyly dodrženy, jako například zachování studia na teologických fakultách jakožto vysokoškolského.[63]

Den před schválením obou církevních zákonů – tedy13. října 1949 – proběhla na ÚAV NF schůzka, na kterou byli pozváni zástupci svobodných církví, jmenovitě baptistů, metodistů, adventistů, Jednoty bratrské, Jednoty českobratrské, Armády spásy a také zástupci mormonů.[64] Zde jim bylo oznámeno, že zákony se budou vztahovat i na ně a v zemi je tak ukončen statut církve a náboženské společnosti státem neuznané.[65] Zástupcům zmíněných denominací nebyl dán prostor pro navržení změn v zamýšlené legislativě a byli postaveni před hotovou věc. Stalo se tak přesně to, čemu se zástupci svobodných církví snažili předejít, o čemž svědčí intervence superintendanta Evangelické církev metodistické J. P. Bartáka ze dne 29. srpna 1949, kdy se snažil za metodisty, baptisty, Jednotu Českobratrskou a Armádu spásy vyjednat dobrovolnost přijetí nového církevního zákona.93 Podobně jako v případě lidových církví se také některé svobodné církve k nelibosti státní správy vyjádřily otevřeně o tom, že zákony byly církvím vnuceny.[66] Církve a náboženské společnosti, které nebyly k státnímu uznání stranickým aparátem předurčeny byly následně likvidovány a nesměly na území Československa působit – což se nakonec vztahovalo také na Armádu spásy a mormony.

 

[1] Národní archiv (NA), generální sekretariát, sv.78, arch.j. 578.

[2] NA, Gottwald, sv. 49, arch. j . 870.

[3] NA, Čepička, sv. 16, arch. j. 107.

[4] NA, ÚAV NF, karton 33, dopis Ústřední rady Církve československé z 28. 2. 1948.

[5] NA, Gottwald, sv. 49, arch. j . 870, Prohlášení Ústřední rady Církev Československé z 28. 2. 1948. 7Ústřední archiv ČCE, SR, XVC2, složka „akční výbory“, dopis duchovním pod č.j. 389 z 20.2.1948.

[6] Ústřední archiv ČCE, zápisy ze zasedání synodní rady, sešit 21, zápis z 2. 3. 1948. 9Ústřední archiv ČCE, zápisy ze zasedání synodní rady, sešit 21, zápis z 6. 4. 1948.

[7] NA, Gottwald, sv. 49, arch. j . 870, dopis synodní rady ČCE předsedovi vlády z 3. 3. 1948 a Ústřední archiv ČCE, karton XX 1, presidenti.

[8] Viz. KMEŤ, Norbert. Nekatolícke cirkvi a február 1948 in: Podolec, Ondrej (ed.). Február 1948 a Slovensko. Bratislava: Ustav pamäti národa, 2008, str. 625–643.

[9] Tamtéž, str. 630.

[10] Archiv Církve bratrské, Rada Jednoty Českobratrské IV. 47–49, str. 30.

[11] Např. oběžník Jednoty adventistů sedmého dne ze dne 3.3.1948 viz. NA, C–ADV, karton 2.

[12] Originál uložen v: Archivu Kanceláře prezidenta republiky, Církev: 1922–1952: dopis SEC z 25. 2. 1948,  inv. č. 1992, sign. 142 737, karton č. 402 opisy v: Ústřední archiv ČCE, synodní rada, XXV2, svaz evangelických církví 1945–1950 a Hromádkova pozůstalost, pracovní korespondence, koncept dopisu Svazu evangelických církví z 25. 2.1 948.

[13] NA, SÚC, karton 29, tajné zprávy, zpráva z 11.3.1950 a karton 30, tajné zprávy, zpráva z 11. 7. 1950; dále NA, Čepička, sv. 16, arch.j. 106, bulletin z 8. 3. 1950. O Bartákovi více např. v: SCHNEEBERGER, Vilém D. Metodismus v Československu (1918–1992). Praha: Evangelická metodistická církev, 2003.

[14] Např. CUHRA, Jaroslav. Církevní politika KSČ a státu v letech 1969–1972. Praha: Ústav pro soudobé dějiny, 1999, str. 23.

[15] Ústřední archiv ČCE, synodní rada, XXV2, svaz evangelických církví 1945–1950.

[16] Ústřední archiv ČCE, zápisy ze zasedání synodní rady, sešit 21, zápis ze 17. 2. 1948 a 2. 3. 1948. 20Patrně se i tak ze své cesty vrátil kvůli politickým událostem předčasně, viz Ústřední archiv ČCE, pozůstalost J. L. Hromádky a jeho dopis synodní radě před odjezdem do Maďarska ze dne 20. 2. 1948. 21Za všechny intelektuály a politiky jmenujme právě prezidenta Československé republiky Edvarda Beneše, viz Beneš, E. Demokracie včera a dnes. Praha: Čin, 1948.

[17] Např. Křesťanská revue, 1948/3.

[18] Jako příklad uveďme jeho proslov a materiál pro synod ČCE v roce 1950, který se stává základem vztahu církve k režimu, viz. Ústřední archiv ČCE, fond SR, synody, karton I7–X. synod ČCE.

Podobně viz pozn. 37.

[19] Např. NA, C-ADV, karton 2, zápisy z jednání akčního výboru.

[20] Ústřední archiv ČCE, SR, XVC2, složka „akční výbory“; Svaz českobratrského evangelického duchovenstva (SČED), karton VI E3.

[21] Ústřední archiv ČCE, SR, XVC2, složka „akční výbory“ dopis seniora z Hovězího ze dne 21. 4.

[22] pod č.j. 438.

[23] Ústřední archiv ČCE, SČED, karton VI E3, zprávy z března 1948

[24] Např. Archiv Církve bratrské, zápisy ze zasedání Výboru rady, zápis ze dne 2. 11. 1948.

[25] Ústřední archiv ČCE, SR, XVC2, složka „akční výbory“, dopis senior z Jindřichova Hradce ze dne 30. 4. 1948 pod č.j. 148/48 o  svolaném „manifestačním“ sjezdu církevních pracovníků v Českých Budějovicích.

[26] Ústřední archiv ČCE, SR, XVC2, složka „akční výbory“ dopis faráře Jana Slámy z Děčína ze dne 24. 5. 1948 pod č.j. 437. o poradě duchovních svolané KAV NF v Ústí nad Labem; podobně NA, ÚV KSČ, generální sekretariát, sv. 73, arch.j. 569, složka r. 1948, pod-složka Ukázka resolucí. 31Ústřední archiv ČCE, SR, XVC2, složka „akční výbory“, dopis faráře Kadlece z Telecího ze dne 28. 8. 1948 informující o schůzi OAV NF z 23.8. 1948  v Poličce.

[27] NA, ÚV KSČ, generální sekretariát, sv. 73, arch.j. 569, složka r. 1948, pod-složka Ukázky

[28] NA, ÚV KSČ, předsednictvo 1945–1954, sv. 10, arch.j. 174/1.

[29] NA, ÚAV NF,  karton 32.

[30] Tamtéž.

[31] NA, ÚAV NF,  karton 106, zprávy o práci ÚAV NF, zpráva ze dne 5. 6. 1948.

[32] Ústřední archiv ČCE, synodní rada, XVC3. Některé pasáže prohlášení synodní rady ČCE nesou jasné stopy vlivu myšlenek J. L. Hromádky: „Stojíme uprostřed hlubokých převratů, které zachvacují

[33] Tamtéž, dále: BULÍNOVÁ, M.; JANIŠOVÁ, M.; KAPLAN, K. Církevní komise ÚV KSČ 19491951. I. Církevní komise ÚV KSČ („Církevní šestka“), duben 1949 – březen 1950. Praha – Brno:

Ústav pro soudobé dějiny AV ČR a Doplněk, 1994, s. 39. 

[34] NA, fond SÚC, karton 32, zápis č. 1, 1952.

[35] Např. Hromádkova pozůstalost, pracovní korespondence, dopisy Fr. Laichtera z prosince 1948. 57Více viz MÜLLER, Lubomír; SLUPINA, Wolfram. Verfolgung und Unterdrückung der Zeugen Jehovas in der Tschechoslowakei. In: Kirchliche Zeitgeschichte, č.1, 2004, str. 173–221.

[36] K jednání ČCE o církevním zákonu z pramenů církevní provenience: Otter, Pavel. Církevní politika 1949. Praha: Eman, 1992.

[37] Stojí za zmínku, že ministr Čepička prezentoval před nekatolíky jednání s katolickou církví jako úspěšné a uzavřené, viz Ústřední archiv ČCE, Zápisy ze zasedání synodní rady, sešit 22, zápis ze dne 18. 5. 1948 a Ústřední archiv ČCE, synody, karton I7 – X. synod, Zpráva syn. kurátora Dr. Ant. Boháče.

[38] Ustřední archiv ČCE, Zápisy ze zasedání synodní rady, sešit 21, zápis ze dne 18. 5. 1948, zpráva A. Pokorného.

[39] Tamtéž

[40] Ústřední archiv ČCE, SR, XXI/1, složka 6 Církevní zákony

[41] Ústřední archiv ČCE, Zápisy ze zasedání synodní rady, sešit 22, zápis ze dne 25. 5. 1948. 64NA, SÚC, karton 2, Komise pro církevní a náboženské otázky při ÚAV NF, zápis ze schůze s nekatolickými církvemi z 16. 7. 1948.

[42] Např. Ústřední archiv ČCE, SR, XXI/10, složka „Převzetí duchovenských platů státem 1949“, dopis synodní rady z 22.7. 1948 pod č.j. 2065/48.

[43] Ústřední archiv ČCE, SR, II A2, schůze SR se seniory, schůze ze dne 1.6.1948.

[44] Ústřední archiv ČCE, SR, karton XXI/1, složka 3 – jednání o církevních zákonech, dopis synodní rady č.j. 2665 církevní komisi ÚAV NF ze dne 22. 9. 1948 a složka 7 – stanoviska staršovstev a senior. konventů.

[45] Tamtéž, zápis ze schůze dne 12. 10. 1948.

[46] Z logiky předchozích zápisů by se mělo jednat maximálně o Církev československou, pravoslavné, náboženskou společnost unitářů a židovskou náboženskou obec.

[47] Ústřední archiv ČCE, dodatky k AFSR ČCE z trezoru, jednání se stáními úřady, karton XXI/1, 1949–1970, složka „církevní zákony“.

[48] Ústřední archiv ČCE, SR, karton XXI/1, složka 3 – jednání o církevních zákonech, zápis ze schůze se zástupci církevní komise ÚAV NF dne 30.6.1949.

[49] NA, ÚV KSČ, generální sekretariát, sv. 73 arch.j. 569, složka r. 1949 1. část, zpráva církevního oddělení ÚAV NF z 14. 7. 1949, podobně Zrada Vatikánu a biskupů. Praha: ÚAV NF, 1949, str. 39.

[50] Zmínku o projevu B. Valeše, ale také zástupce slovenských reformovaných Matašíka, tak nalezneme např. v propagační brožuře Zrada Vatikánu a biskupů, viz Zrada Vatikánu a biskupů. Praha: ÚAV NF, 1949, str. 4 a 38–40. O propagaci v denním tisku viz dopis B. Buriana Valešovi z 18. 7. 1949 in: Ústřední archiv ČCE, SR, karton XXI/1, jednání o církevních zákonech.

[51] Tamtéž, poznámky z jednání o církevních zákonech na ÚAV NF – 15.7.1949,  dopis tajemníka SR B. Valeše z 16. 7. 1949 radovi B. Burianovi členu SR o této schůzce a Burianova odpověď z 18.7.1949

[52] Ústřední archiv ČCE, SR, karton XXI/1, složka 6 – církevní zákony, dopis ze dne 8. 2. 1949 pod č. 1676/1949.

[53] NA, ÚV KSČ, generální sekretariát, sv. 78, arch.j. 579, str. 11-24.

[54] NA, ÚV KSČ, generální sekretariát, sv. 25, arch.j. 184, str. 79.

[55] Ústřední archiv ČCE, SR, karton XXI/1, složka 6 – církevní zákony, zápis ze schůze Ústředního akčního výboru slovenské národní fronty dne 9. 7. 1949 se slovenskými evangelíky.

[56] Viz KMEŤ, Norbert. Postavenie cirkvi na Slovensku 1948–1951. Bratislava: Veda, 2000, str. 145. 80NA, ÚV KSČ, generální sekretariát, sv. 78, arch.j. 579; tamtéž, sv. 73 arch.j. 569, složka rok 1949 druhá část, zpráva církevního oddělení ÚAV NF ze dne 1. 10. 1949.

[57] NA, ÚAV NF, karton 36, zápisy církevní šestky, zápis z 5. 10. 1949 a 12. 10. 1949; dále např. Ústřední archiv ČCE, synody, karton I7 – X. synod, Zpráva syn. kurátora Dr. Ant. Boháče. Srovnej s KAPLAN, Karel. Stát a církev v Československu 1948–1953. Brno: Doplněk, 1993, str. 100. 82Ústřední archiv ČCE, SR, karton XXI/1, složka 3 – jednání o církevních zákonech, prohlášení synodního kurátora Boháče na schůzi na ÚAV NF 7. 10. 1949.

[58] Variantu dezinterpretace naznačují také některé další zápisy státní správy, které hodnotí výsledky jiných schůzí jako přitakání slovenských luteránských biskupů, byť v podání církevních akt o tom není zmínka, viz NA, ÚV KSČ, generální sekretariát, sv. 25 arch.j. 185, týdenní zprávy sekretariátu ÚAV NF, zpráva z 11. 8. 1949, 12. 8. 1949 a týdenní zpráva z 26.9.–2. 19. 1949, srovnej s KMEŤ, str. 146 a 160. Vzhledem k tomu, že se však zápis z jednání nedochoval, je možné, že

[59] To nakonec naznačuje podobný omyl či úmyslný posun, když státní správa hodnotí postoj slovenských luteránů jako kladný postoj při jednání s ČCE nejen koncem června, ale podobné zprávy jsou i z poloviny srpna viz. Ústřední archiv ČCE, SR, karton XXI/1, složka 3 – jednání o církevních zákonech, zápis ze schůze se zástupci církevní komise ÚAV NF dne 30. 6. 1949 a NA, ÚV KSČ, generální sekretariát, sv. 73, arch.j. 569, složka r. 1949–2, zápis z 11. 8. 1949 a 12. 8. 1949.

[60] NA, ÚV KSČ, generální sekretariát, sv. 73 arch.j. 569.

[61] NA, SÚC, karton 29, tajné zprávy, zpráva z 25.2.1950.

[62] NA, ÚV KSČ, politický sekretariát, sv. 2, arch.j. 28/1, materiál „Luteránská církev na Slovensku. K slovenským luteránům dále viz PEŠEK, Jan. Personálné zásahy komunistického režimu do pôsobenia Slovenskej evangelickej cirkvi a.v. v letech 1948–1989. in: Pešek a kol. Kapitolami najnovejších slovenských dejín: K 70. narodeninám PhDr. M. Barnovského. Bratislava: Historický ústav slovenskej akademie ved, 2006, str. 280–299.

[63] Ústřední archiv ČCE, fond SR, karton XXI/1, složka církevní zákony.

[64] NA, Čepička, karton 16, arch. j. 106.

[65] Zrušení možnosti působit v zemi jakožto církev státem neuznaná komentuje negativně, jakožto změnu dohodnuté legislativy na poslední chvíli, v několikrát odkazované zprávě X. synodu ČCE synodní kurátor ČCE A. Boháč. Vidí v tom především iluzornost případné volby ohledně přijetí či odmítnutí zákona a s tím i státní podpory církvi, která byla v předchozích konzultacích předestřena. 93NA, ÚV KSČ, generální sekretariát, sv. 73 arch.j. 569, složka rok 1949, 2. část, zprávy církevního oddělení ÚAV NF, zpráva z 29. 8. 1949.

[66] Viz např. Českobratrská rodina 1949/11 článek „Nové církevní zákony“, který zmiňuje absenci možnosti volby pro svobodné církve zůstat ve stejné kategorii. K tomu reakce státní správy viz NA, ÚV KSČ, generální sekretariát, sv. 74 arch.j. 570, složka rok 1949 3. část, denní zpráva SÚC z 15. 11. 1949.