Další evangeličtí faráři - vězni komunistického režimu

Petr Jankovský

vězněn 4. 10. 1950–21. 8. 1953 v církevní službě:

1. 6. 1968–30. 6. 1971 diakon v Heřmanově Městci,

1. 7. 1971–31. 7. 1972 vikář v Soběslavi.

Petr Jankovský se narodil 17. srpna 1927 v Myslkově u Sedlčan. Po válce studoval teologii na Husově fakultě. Jako bohoslovec, při zahajovacím zasedání X. synodu v únoru 1950 v Praze u Salvátora, nečekaně vystoupil s kritikou přijetí Nových církevních zákonů v roce 1949. To nastartovalo jeho persekuci, jak ze strany církve, tak i státní moci. Do časopisu Protestant č. 4/2008 připravila archivářka Ústředního archivu ČCE Miroslava Fůrová přehled archivovaných zápisů o této události. Rozhovor s bratrem farářem z téhož čísla Protestanta i výpisy z archivu zde přetiskujeme  s dovolením autorů i vydavatele. Kromě toho jsme v Archivu bezpečnostních složek dohledali Vyšetřovací spis Petra Jankovského a jeho rozsudek u Vojenského soudu v Písku. Na životním příběhu tohoto svědka evangelia se přitom odrážejí peripetie celé komunistické éry.

Rozhovor s Petrem Jankovským na velikonoční pondělí v roce 2008 vedli Monika Žárská a Tomáš  Trusina.

Jak se stalo, že vás zavřeli?

Všechno začalo na synodu ČCE v únoru 1950. Tehdy jsem hlasitě na adresu představitelů ČCE (pamatuju  si, že to byl synodní senior Viktor Hájek a synodní kurátor dr. Ladislav Boháč) a představitelů státu, byl tam ministr Alexej Čepička se svou partou, vyslovil napomenutí, které znělo: „Synode církve českobratrské evangelické, svým falešným  postojem vůči církvi a státu zrazuješ Ježíše Krista. Kristus nebyl státem podporován, ale byl zpronevěřilou církví a státem ukřižován!“ Bylo velké překvapení, tajní mě  vyvedli ven. Domníval jsem se, že se už domů nevrátím, převezli  mě do Bartolomějské, vyšetřovali mě tam, ale vrátil jsem se, protože se mě zastal profesor Hromádka, náš děkan, kterého jsme měli všichni rádi. On tam měl takové známosti (byl zvláště dobře známý s Fierlingerem), že mě pustili. Celou tu záležitost  prostě přibrzdil, ovšem jistě za určitých podmínek.

Hned v příštích dnech na adresu mého otce Františka Jankovského, ředitele měšťanské školy v Praze-Žižkově, přišel dopis  ze synodní rady, v němž byl žádán, aby se neprodleně dostavil do kanceláře synodní rady v Jungmannově ulici v záležitosti „výtržnosti“ svého syna Petra, studenta evangelické Husovy fakulty, které  se dopustil v chrámu u Salvátora při synodním zasedání, které  probíhalo v únorových dnech roku 1950. Já jsem reagoval tím, že jsem synodní radě 1. 3. 1950 poslal dopis. Zdálo se mi nenáležité, že takto psali mému otci, mně už bylo 23 roků a byl jsem  plnoletý. Napsal jsem jim: „Požádali jste mne, abych v souvislosti s ‚výtržností‘, které jsem se dopustil při synodu v chrámu u Salvátora, jsem sám požádal o vyškrtnutí ze seznamu bohoslovců ČCE. Po delším uvážení jsem dospěl k názoru, že by můj dobrovolný odchod kvůli činu, který jsem ‚spáchal‘, nebyl správným řešením.“ Velký tlak na mě tehdy vyvíjela především synodní rada, ale i profesoři byli toho názoru, že tam nemohu nadále studovat. I Říčan a Souček se mnou mluvili o tom, že by bylo lepší dobrovolně odejít. Věděl jsem, že bych způsobil fakultě velké nepříjemnosti, a tak jsem si nakonec řekl, že odejdu.

Jak se při těch rozhovorech na fakultě argumentovalo? Politicky?

Jednalo se o udržení fakulty jako takové, aby výuka mohla pokračovat. My jsme tam měli povinné vyučování marxismu-leninismu. Mlíkovský, Polák, tito lidé nás vyučovali a tvrdili, že náboženství je opium atd. Měli jsme s nimi ostré debaty. Prostě se to vyhrotilo tak, že bylo nebezpečí, že fakultu zavřou. Psali jsme i dopisy. Dobře stylizovat uměl bratr Jaroslav Cejp a s Milanem Balabánem jsem si dobře rozuměl. Byli jsme tři velcí kamarádi, já, Cejp a Balabán. Když se to pak všechno stalo, zůstal jsem sám. Ale to je pochopitelné, nechtěl jsem nikoho dalšího do toho strhávat, to už byla moje osobní věc, nesl jsem následky.

Když  jste vyslovil to napomenutí synodu, byl to výkřik z pléna, nebo to bylo v nějaké rozpravě? 74

Nebylo to přihlášeno. Předstoupil jsem a hlasitým hlasem jsem volal ta slova ze zadní části lodě. Bylo to provolání naprosto neočekávané.

My jsme pokrytecky děkovali za všechno, co nám stát dává, že nám dává možnost, abychom mohli finančně existovat… Tak to byla reakce proti tomuhle pokrytectví. Lidé, kteří tam byli, se hodně polekali, seniory naší církve to i pobouřilo. Dozvěděl jsem se, že pak na jednom jednání bylo výslovně řečeno: Nojo, ale jakým způsobem bychom mohli existovat, kdyby nás stát nepodporoval? A tak to byla vlastně ode mne pro tuhle zavedenou instituci, která potřebovala udržet svou existenci, rána pod pás. Ale já o tohle nedbal, mně šlo o otázku pravdy. Oni ze mě dělali rošťáka, nezvedence, to mě zvlášť mrzelo. A přitom o vážnosti celé věci věděli, o teologii všelijak mluvili. Představitelé církve by se takhle neměli chovat.

Nyní pohleďme, jak na onen „incident“ reagovala církev a fakulta. Zápisy ze synodu a z několika zasedání SR, vztahující se k této záležitosti – z archivních dokumentů:

Na straně 1. zápisu o prvním (zahajovacím) zasedání 10. synodu ČCE  konaném v kostele u Salvátora v Praze 1,  Salvátorská ul., v pondělí 13. 2. 1950 v 18.30 se píše „… Během služeb Božích po skončení projevu dr. Boháče došlo k nepříjemnému vyrušení výkřikem mladého člověka, volajícím k synodu, aby se vzpamatoval a nezrazoval Krista spojováním se se státem. V mladíku byl později zjištěn studující bohosloví Petr  Jankovský z Prahy.“ Zápis pořídil O. Sochor, tajemník SR.

K dané věci se vyjádřil dále prof. Josef Jeschke ve svém Vyjádření k protokolům 10. synodu ČCE sepsaném v Poděbradech 28. 3. 1950: „Na 1. stránce dole je záznam výkřiku bohoslovce Jankovského. Je-li tam zapsán, pak by měl býti úplný. Podle mé paměti zněl doslovně: Synode českobratrské církve, zbav se svého falešného postoje! Krista ukřižovala zpronevěřilá církev a stát. Záznam, jaký byl o něm učiněn, dává výkřiku jiný smysl, než měl.“

Reakci Synodní rady ČCE na vystoupení P. Jankovského zachycují zápisy ze zasedání SR z 16. 2.–2. 5. 1950

• reakce ze schůze z 16. 2. 1950 (bezprostředně po synodu) zněla: „Znovu jednáno o bohoslovci PJ, o jeho chování a duševní  nenormálnosti.“
• schůze z 28. 2., bod 13: Syn. senior V. Hájek referoval o setkání s PJ,  rodiče se nemohli dostavit. Cituji ze zápisu: „…Nebyl si vědom, že by se čeho dopustil. V přípise, který zaslal, obhajuje, co udělal. Bylo mu řečeno, že musí jít do sebe, chybí mu pokora. Duchovenský úřad by za takových okolností sotva mohl zastávat. Ke konci rozhovoru prohlásil, že žádá, aby byl vyškrtnut ze seznamu bohoslovců.“ …Byl požádán sen. Hájkem, aby o vystoupení informoval SR sám. Na další zasedání SR pozván otec, učitel na Žižkově.
• schůze 7. 3., bod 7: Při setkání syn. seniora s otcem PJ bylo sděleno panu Jankovskému, že jeho syn sám prohlásil, že požádá o škrtnutí ze seznamu bohoslovců, ovšem dopisem, který den nato odeslal, oznámil, že ze seznamu bohoslovců nevystupuje. „V důsledku rozhovoru s F. Jankovským usneseno škrtnouti bohoslovce PJ ze seznamu bohoslovců. Zda bude moci dále studovati  na Husově fakultě, je věc příslušné komise

Husovy fakulty.“ Dále byl na schůzi probírán ohlas činu PJ mezi studenty a zvláště 75

chování J. Cejpa, který – podle slov taj. Sochora – obviňuje SR, že je za bohoslovce PJ zodpovědná a oni – studenti – budou nyní na SR útočit. Doporučeno soukromě promluvit s profesory J. B. Součkem, R. Říčanem, kterých se J. Cejp zvlášť dovolával proti SR, a pozvat J. Cejpa na další schůzi.

• schůze 14. 3., bod 10: Před zasedáním SR rozhovor s J. Cejpem – Konečné rozhodnutí o obou studentech odloženo na příští schůzi. Rozhodnuto připravit návrh dopisu pro oba o jejich škrtnutí ze seznamu bohoslovců.
• schůze 21. 3., bod 13: Projednávány koncepty dopisů (návrh JUDr. L. Jelen) a rozhodnuto o jejich odeslání. Farář Sochor má oba studenty osobně informovat o tom, že je jim zakázán vstup do semináře.
• schůze 28. 3., bod 8: V rámci referátu O. Sochora o Husově bohosloveckém semináři sdělil referující, že J. Cejp chce nadále do semináře chodit, „neboť zákazem by byl zbaven obecenství církve“, a v dopise od SR mu nebyl přístup výslovně zakázán.

„Usneseno nechat tuto věc zatím proběhnouti a nečiniti žádné usnesení.“

• schůze 18. 4., bod 4: „Syn. senior V. Hájek referoval o dopise bří B. Štíchy a F. Velíška z Č. Budějovic, kteří píší SR, že úsilí o chránění apoštolské ryzosti víry se nesrovnává s tím, že SR vyškrtla bohoslovce P. J. a J. C. Přimlouvají se za uvedené brat- ry pro jejich vášeň k pravdě a žádají, aby byli jen napomenuti. Usneseno odpověděti, že opatření SR bylo minimální a že Státním úřadem pro věci církevní bylo označeno za málo, co bylo učiněno; odpověď bude odeslána, až kancelář nebude zatížena jinými pracemi.“
• schůze 18. 4., bod 6: Husově fakultě (J. L. Hromádkovi) nařízeno, že PJ má  být do 30. 4. škrtnut z fakulty.
• schůze 2. 5., bod 26: Mimo jiné sdělení, že „P. J. dobrovolně vystoupil z Husovyfakulty a našel si prý místo u zahradníka.“ pro Protestant 2008, č. 4, zpracovala M. Fůrová Pokračování rozhovoru s Petrem Jankovským.

A jak to pokračovalo dál?

Byl jsem okamžitě povolán na vojnu, protože už o mně věděli, a tam jsem odmítl zbraň. A hlavně jsem odmítl přísahu. Člověk, který odmítne přísahu, nemůže být zařazen mezi normální vojsko.

Byl jsem souzen v Písku. Odsoudili mě na čtyři roky. A mému obhájci řekli, že mám být ještě rád, že to mělo být víc. A potom mi začala ta cesta po vězeních. Byl jsem v Plzni na Borech, potom v Opavě. Z pevných věznic se jezdilo do takových pracovních táborů, třeba jsem byl Jakubčovicích u Oder. Potom jsem byl v lomu na Leskouně u Moravského Krumlova, tam soustředili lidi, kteří měli problém se zbraní.

Z kterých  církví byli?

Byli to Svědkové Jehovovi a adventisté, z naší církve jsem tam byl sám. Na Leskouně se to vyvinulo tak, že nám velice důvěřovali. Věděli, že jim neutečeme, a dávali nám takovou volnost, že jsme si mohli do Moravského Krumlova vlakem jezdit spravovat zuby. Ale neměli jsme předepsané ustrojení, jen pracovní vojenské šaty, hodně obnošené, a ve  městě pak byly problémy se zdravením. Důstojník řekl, co se děje, proč nezdravíte, a já: „Já jsem vězeň.“ Pak to samozřejmě skončilo, to nejde, aby vězeň měl takovou volnost. Z Leskouna jsem se už dostal natvrdo na Jáchymovsko. To bylo v roce 1951. Tam jsem byl dva roky. Skutečně to bylo tak, že buď přežiješ, nebo umřeš. Pracovní podmínky hrozné, velká zima, je to v horách. Neměli jsme dostatečné ošacení, dělali jsme jenom v takové blůzičce, všechna práce venku… Já jsem například dělal na Božím Daru, tam to zvlášť foukalo, zachraňovali jsme se tím, že jsme si dávali papírové pytle od cementu pod oblečení, ale stejně jsme všichni z té zimy byli hrozně zmoženi.

Měl jsem problémy především s tím, že jsem se dostal do party se Svědky Jehovovými. To byli prostě lidé, kteří za každou cenu chtěli být mučedníky. Byla mezi námi solidarita, víte, já jsem tam neměl jiné zázemí než je! I tu Strážnou věž jsem s nimi probíral. Oni si ale vždycky vzpomněli, že něco nebudou dělat, třeba že nebudou stavět věznici, no tak já jsem taky nestavěl… Samozřejmě že nebudou zdravit, protože čest a sláva patří jedině Bohu, tak já taky nezdravil. Jenže nezdravit v takovém zařízení, to je smrtící. Jakmile nás potkal bachař, tak bylo bití a tak dál. Tam jsem skutečně poznal, co je bití. Mám odtamtud takovou zkušenost, že je lepší, když bije někdo hodně silnej, člověk prostě omdlí a má pokoj. Ale oni to taky dělali tím způsobem, že nás polili vodou a bili znova, člověk vydrží strašně moc… Tam to bylo skutečně utrpení, lidi to buď vydrželi, nebo zemřeli.

Ti Svědkové Jehovovi byli naprosto nekompromisní. Nenosil jsem pak čepici, i v hrozné zimě, aby nebyl s tím zdravením takový problém. Já ale měl jenom je. Byli tam taky adventisté, ti trpěli strašně zbytečně, sloužili by na vojně, ale nechtěli sloužit v sobotu. Už v pátek navečer šli do korekce, a až v pondělí je poslali do práce. Ale mně se ti adventisté zdáli nějak ještě víc fanatičtí než Svědkové Jehovovi. Měl jsem mezi nimi taky přátele, byli tam lékaři, se kterými jsem si rozuměl. Oni s některými nesouhlasili, ale protože jsme drželi basu, museli jsme se přizpůsobit tomu nejslabšímu.

Ta zima, nechápu, jak jsme to mohli vydržet. Když nás pustili z korekce, zase nás bili. My jsme totiž odmítli i práci v dole a odmítnout něco takového v té době, to je muselo rozlítit. My jsme to ale vždycky odmítli všichni, byli jsme solidární. Nakonec se rozhodli, že nám dali práce na povrchu. A já jsem tam krmil prasata, mimo to jsem rozvážel do těch kanceláří dříví a uhlí. To dřevo jsem sám řezal na cirkulárce. Někteří pracovali taky v prádelně.

Díky Bohu přišla v roce 1953 po smrti Klementa Gottwalda Zápotockého amnestie. Vlastně přes noc jsem se stal svobodným občanem. Najednou z ničeho nic mně bylo řečeno, že můžu jet domů. Na domov jsem se  těšil, ale na druhé straně jsem zjistil, že v něčem bylo  v tom vězení líp – byli tam kolem mě samí vzdělaní a věřící lidé; vrazi a takoví tam nebyli, oni tam soustřeďovali nás mukly (mukl – muž určený k likvidaci). To byli univerzitní profesoři, lékaři, kněží, mohli jsme si tam říkat, co jsme chtěli. Přišel jsem domů, a teď strach, musel jsem se hlásit, sledovali mě, dalo by se říct až do roku 1989.

Kolika lidí se ta amnestie týkala?

Poměrně málo. Na čistě politické se to nevztahovalo, na těžké zločince samozřejmě taky ne. Já se domnívám, že to mohlo způsobit to velké utrpení, které jsme tam prožívali a které bylo příliš patrné navenek. Zprávy o něm se dostávaly do Svobodné Evropy. A následovala nějaká kampaň pro záchranu lidí, kteří z náboženských důvodů odmítli zbraň. Velitel si mě jednou zavolal a říkal, prosím vás, proč nám tohle děláte? Já už i ve své rodině mám zle, oni mi říkají, co tam s těma lidma děláš, co je týráš? Ale byli tam ruští poradci, kteří to hlídali, a právě to týrání organizovali.

Měl jste po propuštění zázemí v některém sboru?

Zázemí jsem měl už v Praze na Žižkově, byl tam výborný farář Vladimír Čapek, řada dobrých přátel, Ota Berounský, Luboš Daněk. Ale z vážných důvodů jsem spíš chodil na Vinohrady. Když je člověk zvyklý říkat věci přímo, rovně, tak je to ve sboru někdy těžké.

Do Strmilova jsem se dostal v roce 1955. Stěhoval se sem Milan Balabán, pomáhal jsem mu se stavbou. Seznámil jsem se tady s manželkou, prožil tu většinu života. Byl jsem i veřejně činný, byl jsem předsedou sociální komise na národním výboru, ještě za komunistů. Bojoval jsem za určité věci v JZD. Zvlášť v r. 1968 jsem se angažoval, napsal jsem dopis a dal podpisovat rezoluci, že násilná kolektivizace nebyla správná, došlo tehdy k věcem, za které byl ten předseda zodpovědný, a předseda byl vyměněn. Pak přišla ale doba normalizace, to bylo zas zlé.

Hrál jsem celou dobu na varhany, a nejen u evangelíků, dvanáct let jsem hrával v katolickém kostele, každou neděli. Skončilo to, až když přišel fanatický katolický farář, který nemá rád ekumenickou spolupráci, při poslední ekumenické příležitosti nám kázal o tom, jak jsme se odštěpili a jen katolická církev  je pravá církev.

Kolem roku 1968 jste se na čas vrátil do církevní služby. Jak to bylo?

Především mi vyšli vstříc v JZD. Místopředsedou byl katolík, nějaký Myslík, a říkal „nebudem ho držet“. Odejít z JZD nebylo jinak vůbec možné. Neexistovalo najít si něco jiného, říct si třeba, že chci pracovat v dole, a jít z družstva. Tak jsem si to na fakultě vyjednal, dělal jsem zkoušky. To bylo v roce 1968, i když já jsem se na to chystal celou tu dobu… A dostal jsem místo v Heřmanově Městci.

A když jste měl možnost jít z družstva, vy sám jste se církvi přihlásil?

Ano, já sám, ale oni mě ochotně nechali zas studovat na fakultě, to už byla jiná synodní rada.

Uznali vám nějaké zkoušky z dřívějška?

Ne, všechny jsem musel dělat znova, v dálkovém studiu. Se mnou je to těžké, v Soběslavi, kde jsem byl od r. 1971, jsem narazil na jeden problém. Bylo těžké získávat od lidí dary, Jeronymovu jednotu a tak. A já jsem byl vždycky člověk z praktického života, byl jsem zvyklý na manuální práci. A tak jsem myslel, že by nebylo špatné, kdyby mohl být duchovní třeba na půl úvazku zaměstnán jinde. Narazil jsem na strašný odpor u synodní rady a nakonec jsem ze Soběslavi roku 1972 odešel.

To jste odcházel na  vlastní žádost?

Ano, a byl jsem kvůli tomu napaden synodním seniorem Kejřem. Řekl mi, že zrazuju, když odcházím,  že ten, kdo orá, nemá se ohlížet zpět, takové biblické obrazy používal. Pro mě to ale bylo nad mé síly, mačkat z lidí peníze.

No vidíte, dnes je to koncepce, o které se normálně jedná.

Jo, já za to byl pranýřován, a čtu si teď v Českém bratru, jak Mamula píše, že by kazatelé mohli umět šít stany jako apoštol Pavel, „vícezdrojové financování duchovních nelze do budoucna úplně vyloučit“ atd. 

Když jsem byl asi před pěti lety v Holandsku, jeden kurátor tam vykládal, že celá církev by měla dělat opatření proti těm, kteří nechtějí platit. Kdo neplatí salár, nemá dostávat služebnosti. Když jsem to slyšel, tak jsem mu oponoval, a on mě tak odmrštil…  Ale já říkám, když někdo přijde požádat o křest, farář nesmí říct, „až zaplatíte salár“. I když to lidi třeba využívají, může to být zlý člověk, může se tomu pak posmívat, já pokřtím. Víte, u nás tihle noví faráři hodně věcí berou úplně jinak, nemají tradici, jsou schopni říct, není problém, když nemáme na personální fond, tak prodáme zahradu. Vždyť lidé ve sboru se kdysi spojili a koupili pozemek, to nejde!

A když jste odešel ze Soběslavi, vrátil jste se sem do Strmilova. Kde jste pracoval? Není to nic lehkého přejít od zaměstnání duchovního zase do normální výroby. Pracoval jsem tady ve výrobně dřevěné obuvi pro hutě, bez dřeváků se tam nedá pracovat, jak je to horký. Potom jsem dělal násady k lopatám. Pak jsem přešel do továrny, kde se dělaly plechovky, byl jsem ve skladu a ještě v silu. Změnil jsem místo několikrát, hodně  jsem toho poznal.

Náš rozhovor se točí kolem vztahu církve a státu, církve a společnosti. Které biblické motivy  jsou přitom pro vás důležité?

Institucionalismus opravdu brání skutečně křesťanskému projevu. Je třeba misijně pracovat, ale těžko lidi oslovíte, když je přivedete do našeho shromáždění a oni vidí, že ty finanční, materiální věci jsou až na prvním místě. Vždyť by potřebovali svědectví. Člověk by se měl smířit s Bohem, aby poznal jednak jeho moc, jednak jeho lásku. Má mít tuhle věc hluboko zakotvenou. Už když jsem studoval teologii, snažil jsem se poznat všechny církve, které tehdy působily. Prošel jsem všechno, a můžu vám říct, že nejšťastnější jsem byl v Armádě spásy! Tam jsou ty tři důležité zásady: mýdlo – polévka – Bible, v tomto pořadí. Na mne to velice působilo.

Vy jste z generace, z níž pochází Nová orientace. Balabán, Šimsa, Trojan promýšleli od padesátých let, jak oslovit necírkevního současníka. Sledoval jste to?

No jistě, to jsou moji přátelé. Ale není to moje parketa. Právě tím, že jsem se dostal do té pece, tak u mě se to koncentrovalo na jiný způsob svědectví. Svědectví, kterému mohou lidé porozumět. Když se ptáte na vztah k Nové orientaci, pro mne to bylo něco podobného jako číst Protestanta. Prostě teologové na úrovni tam řeší každý svým způsobem teoretické otázky. Není potřeba, aby došlo k nějaké shodě, protože každý tam přináší to své, a teď se v tom vyznej. A to je způsob vědecké práce, třeba filozofické diskuse. Já jsem se také takových diskusí účastnil, sem jezdil Jiří Němec, to byl přítel Milana Balabána, rozebíral se Teilhard de Chardin a já jsem to doslova hltal. Ale to je tak těžká četba! Oni měli ty akademické debaty, ale zdá se mně, že obyčejným lidem to moc neříkalo.

Potud rozhovor s bratrem farářem Petrem Jankovským. Vyloučením ze studia byl de facto, „na stříbrném tácu“ předložen – jak církví, tak fakultou, násilnickému komunistickému režimu.

K doplnění autentického svědectví nám ještě mohou posloužit některé zajímavé údaje z jeho Vyšetřovacího spisu, který má v archivu bezpečnostních složek signaturu: V – 10 – 983/50 – MV. Ten obsahuje opis rozsudku Nižšího vojenského soudu v Písku č. Vt 108/50 a dva úřední záznamy, což jsou dvě agenturní zprávy. Jedna má datum 28. února 1950, druhá 15. května 1950 a obě jednoznačně svědčí o tom, že StB měla již v té době mezi studenty své důvěrníky a spolupracovníky.

Nejprve krátký citát z rozsudku: Petr Jankovský, narozený 17. 8. 1927 v Myslkově, (...) pomocný dělník, vojín (...) je vinen, že dne 4. října 1950 v Klatovech v přítomnosti většího počtu voj. osob odmítl nosit zbraň, zdravit a vykonávat voj. službu, odvolávaje se na své náboženské přesvědčení (...) a odsuzuje se podle § 270 ods. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody na 4 /čtyři/ roky, podle dalších §§ se vyslovuje ztráta čestných práv občanských .... Toto a další mnohomluvné zdůvodnění vlastnoručně podepsal:

Předseda senátu mjr. JUDr. Květoslav Dvořák, Písek, dne 27. ledna 1951.

Z prvé agenturní zprávy: MV – 20853/50 – 144 – 50 ; Útvar 701 – A, Důvěrník D – pramen, Jednáno dne 24. 2. 1950 od 9,45 hod do 11,00 hod v Praze I, Konviktská ul. (tam tehdy sídlila fakulta). Záznam je plný pravopisných chyb a primitivních formulací. Pramen uvádí že výkřik PJ zněl: Vy prodáváte naši svatou bibli a to, co tady říkáte, je lež. Dále uvádí, že jmenovaný jest náboženským fanatikem a že jest pravděpodobné, že pochází z dělnické rodiny. Je prý vyloučeno, že zdůvodnění svého výkřiku, které podepsal, on sám stylizoval. Je podezření, že toto zdůvodnění stylizoval někdo jiný, třebas někdo z profesorského sboru a on to jenom podepsal.

Z druhé agenturní zprávy: MV – 22147/50656 – 50 ; Útvar 701 – A, Zn. agenta AV – 6061, Zpráva řídícímu orgánu předána dne 13. 5. 1950. (Ponechán původní pravopis) Zpráva je od spolupracovníka, který je upřimný a pravdomluvný, který studuje na Hosově (sic!) theol. fakultě a poznatky získává mezi studenty na fakultě. PJ byl prý ze studie propuštěn na zákrok SÚC. Studenti jsou toho názoru, že SÚC zasahuje do působnosti vysokých škol a vyvozují z toho, že u nás svoboda náboženství není úplná. Agent 6061 uvedl, že PJ byl sice po incidentu ze seznamu posluchačů vyškrtnut, ale studoval dále. „Studující na Hosově fakultě jsou vesměs náboženskými fanatiky a stoupenci Masaryka a Beneše. Profesorský sbor rovněž je z větší části buď konservativní, nebo reakční. Na Hosově fakultě nebylo doposud vyvráceno Masarykovo učení o tom, že marxismus je již filosofie zastaralá a překonaná. Bude i nadále věnována pozornost zmíněné fakultě a zjištěné zjevi (sic!) budou sděleny příslušným úřadům.“„

Karel Hrbek

vězněn 25. 8. 1950–4. 4. 1952, před tím byl výpomocným učitelem náboženství; před synodní radou měl složenou jen první část vikářské zkoušky, přesto působil jako vikář u faráře Jana Kučery ve sboru ČCE na Smíchově.

Vikář Karel Hrbek se narodil v Praze 3. února 1914. Ke studiu bohosloví se přihlásil osobně na začátku září roku 1933. Ke vstupní zkoušce bohoslovecké, která se konala v místnostech synodní rady v úterý 3. října, byl pozván dopisem synodního seniora Josefa Součka[1].

Zkušební komisi tvořili podle usnesení synodní rady: synodní senior Dr. Josef Souček, Dr. Jindřich Hrozný – ti zkoušeli znalost Písma, farář Bedřich Jerie – zkoušel znalost základů církevního učení a přísedícím byl synodní kurátor F. Kavka. Spolu s ním byli u zkoušky: Bohumil Betka, Jaroslav Choděra, Bohumil Lopour, Josef Svatoň, Josef Veselý, Jaroslav Kovář, Karel Nagy a Vlasta Vojtěchová.[2]

V listopadu 1936 byl pozván k pohovoru na synodní radu a dostal „napomenutí k bedlivějšímu studiu“.3 V červnu 1937, po složení 1. státní zkoušky žádá o udělení licence ke kázání pro obvod pražského seniorátu a v srpnu mu synodní rada „uděluje právo ke kázání při shromážděních bohoslužebných a pohřebních ve všech sborech a stanicích ČCE, vždy se svolením příslušného faráře“.[3]

Tíživou osobní situaci Karla Hrbka při studijních problémech, které vedly k jeho vyškrtnutí ze seznamu bohoslovců, ozřejmuje dopis faráře Jana Kučery synodní radě 4. března 1939: „Prosím o laskavé uvážení ve věci ThC KH. Dotyčný bratr je mně osobně znám. V době, kdy se měl nejpilněji připravovat ke zkouškám, byla jeho matka těžce nemocna, od 11. 1937 až do její smrti 16. 3. 1938. Po celou dobu nemoci byla upoutána na lože.... Po její smrti vážně se roznemohl její bratr, prof. dr. J. Šplíchal, který bydlel v rodině Hrbkově a pomáhal jim nést velkou činži. V říjnu 1938 se jeho nervová choroba dále zhoršila a 6. 12. 1938 se pan prof. otrávil. To byla pro rodinu veliká rána. Tíha domácnosti dopadla cele na br. KH, protože jeho otec je trvale churav. Ve dnech, kdy se měl br. KH dostavit ke zkoušce, byl nemocen. Právě když se chystal osobně omluvit nepřítomnost, dostal váš přípis o škrtnutí ze seznamu bohoslovců. Jistě že tyto okolnosti jsou dostatečným důvodem, aby br. KH bylo tentokrát prominuto jeho opoždění a aby byl zase pojat do seznamu. Vřele se přimlouvá a zůstává s bartr- ským pozdravem Jan Kučera, farář.“[4]

V dubnu následujícího roku připsal církevní rada Bohumil Valeš na Kučerův dopis následující poznámku: „Byl znovu předvolán a znovu různá data se o něm zjišťovala. Na konec však shledáno, že jest potřebí setrvat při dřívějším  rozhodnutí.“ Ukončit studium za války bylo nemožné a Karel Hrbek, jak již bylo uvedeno, pracoval vedle faráře Kučery jako diakon a katecheta. Jedna nepříjemnost jej čekala rok po válce. V květnu 1946 stanul před Vojenským soudem I. stolice v Praze. Byl obviněn, že bez povolení držel loveckou pušku, získanou během léta 1945 od příslušníků Rudé armády, a byl podmíněně odsouzen na deset dní. Zmíněnou loveckou pušku prohlásil soud za propadlou.[5]

V Ústředním archivu ČCE jsem ještě nalezl poslední dokument ze dne 24. ledna 1947. Je to výkaz o počtu hodin náboženství na školách obecných a měšťanských ve školním roce 1946/47 v obvodu smíchovského sboru. Z celkem 31 hodin týdně vyučoval Karel Hrbek celých 24 hodin.

O dalších okolnostech v životě bratra Karla Hrbka bude vyprávět ve své vzpomínce jeho žena.

Se souhlasem představitelů sboru ČCE v Praze-Braníku zde uvádíme rozhovor presbytera branického sboru, Jiřího Holého (JH), s Marií Hrbkovou (MH), manželkou Karla Hrbka, uveřejněný v časopise branického sboru Brána v únoru 2010.

JH: Sestro Hrbková, vím o vás, že jste pracovala jako zdravotnice.

MH: Pracovala jsem 43 let jako zdravotní sestra. Mně se ta práce líbila, i když to někdy býval nápor na nervy. V Plzni jsem byla staniční sestra na chirurgii, pracovala jsem na operačním sále u laryngologa prof. Kotyzy. V roce 1945 nám Američani přiváželi vězně z Terezína, Buchenwaldu a dalších táborů. Bylo to dost traumatizující, měli jsme dvanáctihodinové služby a jenom jednu volnou neděli za měsíc, ale byla jsem mladá a odolná. Dělala jsem to ráda. Víte, k pacientům přistupujete profesionálně, ale s některými navážete osobní kontakt, zanechají ve vás citovou stopu. Jako mladá jsem často brečela, když zemřel takový pacient. Jeden starší lékař mi tehdy říkal: Holka, to se ještě nabrečíš. A měl pravdu. Postupně jsem si na to přece jen víc zvykla. Ale těžko jsem se vyrovnávala s tím, když zemřelo malé dítě. Přes to jsem se mnohdy nedokázala přenést.

JH: Já to znám, moje nejstarší dcera pracuje jako lékařka. Vy jste v našem sboru už od šedesátých let. Pocházíte z evangelické rodiny?

MH: Pocházím z katolické rodiny. Ale sestřenice byla evangelička, její manžel byl v Nymburce členem staršovstva. Jako začínající zdravotní sestra jsem za nimi z Prahy často jezdila. Působil tam farář Beneš, líbilo se mi tam. Tak jsem konvertovala a stala se členkou evangelického sboru u Salvátora. To bylo za války, někdy v roce 1940. Kazatelem u Salvátora byl farář Foltin, mladý člověk, působil i jako vedoucí evangelické mládeže v Husově domě. Pokud jsem neměla v neděli službu, tak jsem po bohoslužbě chodívala právě do Husova domu. Od dvanácti až do večera tam byl program, měli jsme třeba pěvecký sbor.

JH: Nehrozilo vám tehdy totální nasazení v Německu?

MH: Byla jsem zdravotní sestra, pracovala jsem na klinice, takže nás potřebovali i Němci. Ale mnoho známých muselo odejít na nucené práce Německa.

JH: Váš manžel Karel Hrbek byl vikářem ve sboru na Smíchově.

MH: On pocházel ze staré evangelické rodiny z jižních Čech, z Malé Rosičky na Jindřichohradecku. Jeho dávný předek se dostal do vězení, už ani nevím proč, tam se naučil číst, četl si Bibli a uvěřil. Všichni potomci byli evangelíci. Karlův příbuzný byl generál Jaroslav Hrbek, legionář, který byl vězněn za nacistů a pronásledován i za komunistů. Jeho syn, manželův bratranec Ivan Hrbek, se stal orientalistou, přeložil Korán a konvertoval k islámu. Jiným příbuzným byl známý hebraista Stanislav Segert, který spolu s básníkem Jaroslavem Seifertem přeložil biblickou Píseň písní, mám tu knížku doma i se Seifertovým věnováním.

JH: Segert byl myslím u zakládání našeho sboru, byl koncem války vikářem sboru ČCE v Nuslích, kam tehdy Braník patřil. Přeložil taky s dalším básníkem, Vilémem Závadou, Knihu Jóbovu. Po roce 1970 odjel do Kalifornie.

MH: Ještě když byl v Československu, tak jsme se s ním a jeho rodinou hodně stýkali. Manžel ho učil řídit auto.

JH: Jak se váš manžel dostal ke studiu evangelické teologie?

MH: Karlova maminka byla silně věřící. Myslím, že pod jejím vlivem se rozhodl pro teologii. Ale možná by mu víc seděla technika, měl pro ni vlohy. Jako mladý vikář byl velmi zapálený, měl ve smíchovském sboru na starosti mládež, učil třeba sestru Ježovou a sestru Richtrovou, které jsou dnes členkami našeho sboru. Vedl s prof. Novotným letní tábory. Farář na Smíchově Jan Kučera hodně pěstoval pastoraci, chodilo se často do rodin. Členy sboru byla také rodina Milady Horákové, kterou popravili, manžel jako katecheta učil její dceru Janu. Ale tehdy jsem Karla ještě neznala, seznámili jsme se, až když ho pustili z vězení.

JH: Jak se stalo, že byl zatčen a odsouzen?

MH: Byl členem skupiny přátel v Motole, která se pravidelně scházela. Nepatřili do ní jenom evangelíci . Nedělali nic jiného, než se stýkali a mluvili o tom, co se děje. Bylo to v roce 1950. Celou skupinu zatkli a odsoudili za rozvracení republiky podle paragrafu 231. Podle rozsudku byl Karel „uznán vinným zločinem sdružování proti státu“. Jistě mu uškodilo i to, že byl bývalý národní socialista a že se stýkal s Horákovými. Dostal tři roky, které strávil v Jáchymově. Někteří ale dostali i desetileté tresty. Farář Kučera byl suspendovaný, pracoval potom jako metař na Santošce.

JH: Jak váš manžel kriminál snášel?

MH: Byl celou tu dobu v táboře Svornost, pracoval u vrtů. Říkal, že kriminál byla nejlepší univerzita jeho života. V těch mezních situacích člověk nejlíp pozná charakter druhých lidí. Myslím, že dost trpěl tím, že se ho církev nezastala. Když se vrátil, tak se s ním jeho tehdejší žena rozvedla, našla si někoho jiného. I mnozí členové sboru se potom báli ho potkat, přecházeli na druhou stranu ulice. My jsme se seznámili a vzali v té době. Po návratu z Jáchymova musel pracovat jako pomocný dělník v továrně Avia, později se přes některé kamarády z gymnázia dostal do geologického průzkumu jako šofér. Bylo to dost náročné, jezdili po celé republice, vracel se třeba ve dvanáct v noci. Pak se mu podařilo získat místo řidiče v národním podniku Kniha, tam pracoval až do penze. Přestali jsme chodit do smíchovského sboru, chodili jsme na bohoslužby na různá místa, na Spořilov, k Salvátoru, ke Klimentu. Přestěhovali jsme se, byt na Vinohradech jsme vyměnili za menší tady v Hodkovičkách. Naši sousedi byli taky „muklové“, bývalí političtí vězni, s těmi jsme se hodně stýkali. Přátelili jsme se s farářem Kučerou a jeho manželkou, zubařkou, střídavě u nás a u nich jsme pořádali domácí bohoslužby.

JH: Měl po návratu z vězení nějaké zdravotní problémy?

MH: Nestěžoval si, byl tehdy ještě celkem mladý. Měl ovšem vysoký tlak, tam ho samozřejmě neléčili. I když byl dlouho v Jáchymově, kupodivu nikdy neměl onkologické onemocnění. Po návratu ale prodělal několik infarktů. On o svém vězení moc nemluvil. Probrali jsme to jednou a pak už jsme se k tomu nevraceli. Někdy, když se sešli s bývalými spoluvězni, tak se tomu i smáli. Myslím, že je to osvobozovalo. Špatně nesl, že se s ním někteří lidé přestali stýkat. To byl třeba známý klavírista a skladatel Josef Páleníček, jeho kamarád z gymnázia. Po letech jsem Páleníčka jako zdravotní sestra náhodou ošetřovala. My ošetřovatelky jsme měly na zástěře vyšitá jména, a když mě Páleníček uviděl, zeptal se, jestli nejsem příbuzná s Karlem Hrbkem. Řekla jsem, že je to můj muž. Ptal se, jestli by s ním mohl mluvit. Vzal si telefon, zavolal a s manželem se sešli. Omluvil se mu.

JH: Lidé tehdy měli strach.

MH: Ano, my jsme to chápali. Báli se, že přijdou o zaměstnání, že bude postižena jejich rodina. My jsme nežili v nenávisti, říkali jsme si, že svobodu a mír musí mít člověk v duši. Vždyť mnozí byli postiženi mnohem víc než my. Mohli jsme cestovat po Československu, v roce 1968 jsme se dostali k příbuzným do západního Německa.

JH: Žádal váš manžel v roce 1968 o rehabilitaci?

MH: V roce 1968 za ním přišla Helena Klímová, manželka spisovatele IvanaKlímy, tehdejší členka našeho sboru a říkala, že by mohl nastoupit jako farář ve Strašnicích nebo ve Vršovicích. Tehdy byl už před důchodem a rozhodl se, že tam nepůjde. Udělal dobře, kdoví, jak by dopadl po roce 1970, asi by mu státní souhlas zase zrušili. V roce 1968 usiloval o rehabilitaci, dosáhl aspoň, že mu vymazali trest. Proto jsme mohli do Německa. K úplné rehabilitaci došlo až po listopadu 1989, ale mužse jí už nedožil, zemřel na infarkt v červnu 1990. Po rehabilitaci jsme dostali třicet tisíc odškodného, polovinu jsem si nechala a polovinu dala jeho dceři z prvního manželství.

JH: Do branického sboru jste se dostali až když jste se přestěhovali?

MH: Ano, zakotvili jsme nakonec tady, u faráře Luďka Rejchrta. Rádi jsme sem chodili. Můj muž obyčejně jezdil s bratrem Rejchrtem na bohoslužbu do Hvozdnice.

JH: Vím, že o těch věcech nerada mluvíte a že nejste ráda středem pozornosti. Ale myslím, že je třeba hlavně mladým lidem připomínat minulost a příběhy lidí, kteří byli perzekuováni. U nás jsou komunisté stále silnou parlamentní stranou. Volí je i někteří naivní mladí, v domnění, že je to strana, která se v posledních dvaceti letech nepošpinila korupcí a skandály. Právě pro ty je třeba vydat osobní svědectví lidí, kteří byli nacismem a komunismem pronásledováni. A kteří v těchto zlých dobách neztratili víru v Boha. Vy k takovým lidem patříte.

MH: Lidé zapomínají. Mám opravdu strach z toho, že u nás může znovu zakořenit komunismus nebo jiný autoritářský režim. Když jsem o tom, co jsem prožila, vyprávěla svému prasynovci, který se narodil v osmdesátých letech, tak mi ani nechtěl věřit. Říkal mi: Teto, je to pravda? Je to vůbec možné?

[1] ÚA ČCE, AF SR, X/F/1 – Přihlášky 

[2] ÚA ČCE, AF SR, /F/1 – Přihlášky, K jejímu jménu je psáno: Hlásí se ke studiu bohosloví a byla pozvána ke vstupní zkoušce, bylo jí však sděleno, že otázka připuštění žen k službě kazatelské není posud rozhodnuta a nemá naprosto žádného nároku na umístění v církevní službě po skončení svého studia. 3Tamtéž

[3] Tamtéž

[4] Tamtéž

[5] Tamtéž