Další vězeň komunistického režimu - evangelický farář Bohumil Jan Dittrich

Do konce války

Bohumil Jan Dittrich se narodil  v Poličce, 25. června 1921, do skromných poměrů rodiny podomního obchodníka. Rodina Dittrichových se účastňovala života evangelického sboru. Bohumil vychodil obecnou i měšťanskou školu v Poličce a posléze studoval na místním reálném gymnáziu. Tam i v roce 1941 maturoval. O prázdninách si podal žádost na synodní radu, „aby byl přijat mezi připravující se církevní pracovníky“[1]. Jeho žádost 24. června 1941 vřele doporučil borovský farář Vladimír Pokorný:

„Bratr Bohumil Dittrich je velice oddán sborové práci v Poličce. Má zájem o její každý obor. Vede Nedělní školu,... Je předsedou poličského sdružení a stará se mu obětavě o pravidelný program. V církevní práci je velice horlivý a houževnatý. Na gymnasiu byl v náboženství mým nejlepším žákem. Je to vážný mladý muž, a mohu ho vřele doporučit SR jako vhodného pro přípravu k duchovenskému povolání.“[2]

Ještě i senior poličského seniorátu, Josef Dvořák z Proseče, postupuje žádost bratra Bohumila Dittricha „v bratrské úctě veledůstojné SR k příznivém vyřízení“[3]. Jenže byl Protektorát Čechy a Morava a  byly uzavřeny všechny, tedy i teologické vysoké školy. Synodní rada v tom neblahém čase řešila, jakým způsobem uchrání své bohoslovce od válečné povinnosti pracovat ve zbrojním průmyslu pro říši a zároveň zajistí pokračování výchovy a výuky teologického dorostu. Pod patronací synodního seniora Josefa Křenka začal docent J. B. Souček organizovat při synodní radě ilegální teologické studium, které kopírovalo učební plány i zkoušky předválečné fakulty. Bývalí studenti i noví kandidáti služby v církvi  byli většinou zaměstnáváni ve farních kancelářích jako úředníci, nebo katecheti. Aby byli uchráněni před „totálním nasazením“, byli vedeni jako „prozatímní diakoni“, neboť právě na diakony se nevztahovala válečná povinnost. Na korespondenci synodní rady s Dittrichem z těch let je vidět, s jakou pečlivostí, pastýřskou moudrostí, ale i odvahou, vedení církve v té těžké době postupovalo.

Také bratr Dittrich, když byl přijat na seznam bohoslovců, nastoupil na začátku roku 1942 jako kancelářský praktikant a pomocný diakon filiálního sboru v Poličce. Podmínkou této jeho služby bylo složení  slibu, podle dekretu státního prezidenta Emila Háchy. Takový slib byli tehdy nuceni podepisovat nejen všichni státní zaměstnanci, ale i všichni faráři. Byl to vynucený nárok totalitního režimu a jak uvidíme, i pozdější totalitní režim si vynucoval poslušnost svých poddaných. Zřejmě se k tomu musilo přistupovat účelově a nezávazně. Slib zněl :

„Slibuji, že budu Vůdce Velkoněmecké říše Adolfa Hitlera jako ochránce Protektorátu Čechy a Morava poslušen, že budu zájmy Velkoněmecké říše k prospěchu Protektorátu Čechy a Morava podporovati, nařízení hlavy Protektorátu Čechy a Morava a jeho vlády plniti, zákony zachovávati a své úřední povinnosti svědomitě zastávati.“

Tento slib podepsal Bohumil Dittrich v Poličce 26. července 1942.[4]  Ani to však nepomohlo a Dittrich byl již koncem toho roku totálně nasazen do továrny Wumag v Görlitz. Hned na začátku příštího roku měl pracovní úraz, byl propuštěn a převelen do Bohuslavic nad Vlárou, do firmy Detona, kde pracoval jako kancelářský praktikant. Odtamtud dojížděl do Poličky a věnoval se práci ve sboru, jako před svým nasazením.

Dne 5. května 1943 požádal Dittrich synodní radu o „dispens k ženitbě“ a oznámil, „odchod ze studia“.[5] V Telecím u Poličky měl 15. května svatbu s Vlastou Bednářovou, která za ním odešla do Vlachovic nad Vlárou, kde se jim 16. prosince 1943 narodil nejstarší syn Jan. Když v květnu 1945 skončila válka a bylo obnoveno vysokoškolské studium, pokračoval Dittrich ve studiu bohosloví na tehdejší Husově bohoslovecké fakultě. Přírůstkem do rodiny se 26. září 1946 stala dcera Lia, narozená ve Svitavách.

Po válce

V roce 1947 dostal Dittrich příležitost vycestovat v rámci studia do zahraničí. Rozhodl se pro USA, asi i proto, že v New Yorku žila matka jeho ženy Vlasty. Ke studiu získal povolení od Synodní rady ČCE a také stipendium od americké Presbyteriánské církve. Během léta 1947 si vyřídil všechny potřebné náležitosti pro jednoroční studijní pobyt v Texasu na  „Austin Presbyterian Theological seminar“ v USA. Dittrich měl povoleno koupit si čtyři sta amerických dolarů, ale neměl dost peněz a koupil jen tři sta dolarů. Spolužák Lubomír Miřejovský mu dal kontakt na Čechoameričana Horáka, který měl o dolary zájem. Dittrich za Horákovy koruny dokoupil zbývajících sto dolarů s tím, že je předá v New Yorku při vylodění Blahoslavu Hrubému[6], což Dittrich po přistání v USA učinil. Tohoto setkání a nevinné transakce zneužila později StB proti Dittrichovi při koncipování jeho trestního stíhání.

V New Yorku zůstal Dittrich krátký čas u své tchyně, pak pokračoval do Austinu v Texasu, kde nastoupil ke studiu na bohosloveckém semináři. Velmi záhy se adaptoval ve sborech potomků českých emigrantů – Moravských bratří. Získal si tam velikou oblibu svou kazatelskou a pastorační činností. Za svého pobytu v USA si vedl deník, který mu později zabavila StB.[7] Z něho se m.j. dozvídáme, že tam prakticky každou neděli sloužil  kázáním. Nejčastěji kázal ve sborech Granger a Taylor. Ty byly již dva roky neobsazené a Dittrich byl žádán, aby ještě zůstal a sloužil tam jako farář. Dokonce i na semináři mu bylo nabízeno stipendium na další rok. O možnosti  prodloužení svého pobytu v USA korespondoval Bohumil Dittrich na jaře roku 1948. Mezi tím se ale v ČSR radikálně změnila politická situace. Možnost, že by za ním  přicestovala žena a děti tak nebyla příliš reálná. Přesto členové sborů Granger a Taylor adresovali Synodní radě ČCE prosbu o povolení ke studiu ještě alespoň na jeden rok. Žádost byla opatřená na třech listech 112 podpisy členů obou sborů, kde převažují česká příjmení.[8] Také kurátor sboru Frank R. Bartoň napsal jako „spolurodák a přítel svému příteli“, děkanovi J. L. Hromádkovi.[9] Nakonec byly všechny žádosti a prosby, aby Dittrich mohl zůstat, zamítnuty. Synodní senior Josef Křenek Bohumilu Dittrichovi odepsal v červenci 1948, že synodní rada potřebuje, aby v Praze dostudoval a co nejdříve nastoupil službu v některém sboru církve vlastní – ČCE.[10] Nakonec si tedy Bohumil Dittrich svůj pobyt v USA prodloužil jen o tři měsíce a v prosinci roku 1948 se poslušně vrátil zpátky do domů.

V Praze dokončil v létě roku 1949 studia a rozhlížel se, kde bude moci nastoupit do církevní služby. Byl mu doporučen pohraniční sbor v Chomutově, z něhož právě odešel vikář Oldřich Vraný do Litvínova. V Chomutově se Dittrich dne 13. 6 1949 představil staršovstvu. Za vikáře byl zvolen 15. 7. 1949. Před nástupem, zřejmě jako přílohu povolací listiny, vlastnoručně sepsal nový slib, slib nadřazený všem slibům předchozím i následným: 

„Já, podepsaný, slibuji před Bohem, že budu-li povolán k práci a službě kazatelské v českobratrské církvi evangelické, snažiti se budu opravdově a ze všech sil, s Boží pomocí, povinnosti sobě uložené věrně a svědomitě vykonávati a tak pečovati o vzdělání a spasení duší lidských i dobra celé církve. Zejména se zavazuji, že budu evangelium Kristovo podle Písma svatého a v duchu konfesí českobratrské církve evangelické zvěstovati, jakož i o  to chci pracovati, abych měl svědomí bez úrazu před Bohem i lidmi vždycky. Také slibuji, že budu dbáti předpisů nadřízených úřadů církevních. To vše potvrzuji svým podpisem na místě přísahy.

V Praze dne 19. července 1949

Bohumil Jan Dittrich“[11]Jako vikář byl v Chomutově potvrzen od 1. srpna 1949.

„Nový duchovní se pustil s velikým nadšením do práce. Také nové staršovstvo, zvolené 11. 12. 1949 se ujalo s radostí svého úkolu... Na faře byla zřízena nová bohoslužebná místnost v přízemí. Zápisy staršovstva z této doby se projevují obšírnou podrobností a dávají dobrý důkaz o novém duchu, který se rozproudil v chomutovském sboru. Začíná se upevňovat sbor po vnitřní i vnější stránce, pořizuje se kartotéka, je zahájeno cvičení zpěvu, zakládá se odbor sester. Práce s mládeží je na vysoké úrovni...“[12]

Dittrich obstarával nejen místní sbor, ale také kazatelské stanice Jirkov a Ervěnice. Nic nebránilo, aby si sbor zvolil svého vikáře farářem. Krajský církevní tajemník v Ústí nad Labem uděloval k volbě faráře předběžný státní souhlas jenom tomu, kdo složí všem farářům předepsaný slib věrnosti:

„Slibuji na svou čest a svědomí, že budu věren Československé republice a jejímu lidově demokratickému zřízení a že nepodniknu nic, co by bylo proti jejím zájmům, bezpečnosti a celistvosti. Budu jako občan lidově demokratického státu plnit svědomitě povinnosti, jež vyplývají z mého postavení a vynasnažím se podle svých sil podporovat budovatelské úsilí směřující k blahu lidu.   

V Chomutově dne 19. ledna 1950

Bohumil Jan Dittrich“[13]

To tedy byl v krátké době třetí slib, tentokrát nárok druhého totalitního státu na svědomí BD. Opět bylo nutné přistupovat k tomu účelově, nebo si to interpretovat po svém tak, že vlastně neslibuji státu jaký je, ale jaký by měl být. Před takovým morálním dilematem stáli všichni faráři sloužící na sborech od vyhlášení církevních zákonů v roce 1949 až do listopadové revoluce v roce 1989.

Život sboru se utěšeně rozvíjel a chystala se volba faráře. Manželům Dittrichovým se 30. 5. 1950 narodil syn Dan, jejich třetí dítko.

Zatčení a vyšetřování

„Sborové shromáždění zvolilo za účasti 106 členů sboru, 11. června 1950, Bohumila Dittricha farářem sboru. Téhož dne byla podepsána povolací listina. Po volbě mělo dojít k instalaci nového faráře. Nedošlo k ní, poněvadž 31. srpna bylo celé staršovstvo, až na jednoho bratra, vzato do vyšetřovací vazby. Většina z nich byla po měsíci propuštěna, bratr farář Dittrich, bratr Vlček a sestra Jasná v ní setrvali šestnáct měsíců.[14]“

Krátce po uchopení moci vedla komunistická strana v ovládané společnosti celou řadu bitev. Nebyl to jen třídní boj, ale i boj proti náboženskému tmářství. Ve jménu marxismu-leninismu a ateismu začalo omezování a potlačování života církví. Mnohem více násilí, před i po vydání církevních zákonů v roce 1949, okusila církev katolická a malé církve „imperialistického původu“, zvláště baptisté a adventisté[15]. Komunistický režim zřejmě nechtěl nechat bez povšimnutí největší nekatolickou církev ve státě a hledal příležitost nějakého represivního a zastrašovacího zákroku i proti ní. V severním pohraničí, po vyhnání sudetských Němců z Československa a zániku Německé evangelické církve v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, byl náboženský život značně utlumen. Najednou tam vyvstal živý a rostoucí evangelický sbor. To musilo být místním vládcům trnem v oku. To by mohlo být vysvětlení onoho masivního zastrašovacího manévru, kdy zatkli chomutovského faráře s celým staršovstvem a dokonce i seniora ústeckého seniorátu, kterým byl Zdeněk Somolík v Teplicích. Hodilo se jim i to, že Dittrich krátce před tím studoval v USA.

Příležitosti se chopil snaživý příslušník StB, strážmistr Řezníček. Ten každého ze zajištěných podrobil hned po uvalení vazby celé řadě výslechů. Na začátku padesátých let bylo záměrem obdobných případů vyrobit protistátní skupinu a všechny obžalovat ze zločinu velezrady, vyzvědačství, ohrožení státního tajemství a pobuřování proti republice. Za takto závažná obvinění se v té době vyměřovaly ty nejvyšší tresty. Po sérii vyčerpávajících výslechů se zdeptaný Dittrich a spolu s ním oba vyšetřovaní přátelé ke všem těmto obviněním přiznali. Po prvých výsleších v nichž Řezníček konstruoval celou řadu zcela absurdních obvinění, poslal 10. října 1950 zprávu o této akci s krycím názvem „ZÁVĚR“[16] do Prahy na velitelství státní bezpečnosti. Dostal z nejvyššího patra represivního orgánu komunistické moci více méně volnou ruku:

„V akci ZÁVĚR jde o skupinu faráře Dittricha, která byla pro svou špionážní činnost instruována Čechoameričanem Hrubým. Skupina nebyla zralá k realizaci, protože v poslední době, po odchodu Hrubého, nebyla její činnost skoro žádná. Rovněž se nepodařilo plně odkrýt toto spojení... Je třeba vyřešit a upřesnit formu pobuřování Dittricha při bohoslužbách... Připomínáme, že použití spolupracovníka jako svědka proti zatčeným, znemožňuje jeho další agenturní práci... Případ je nutno realisovat tak, aby údaje ve Vaší zprávě uvedené byly podpořeny důkazy a svědeckými výpovědmi, aby mohlo být případu využito politicky. Případ šetřete nadále ve vlastní kompetenci.“[17]

Strážmistr Řezníček za pár měsíců vyrobil 286stránkový „Skupinový spis Státněbezpečnostního vyšetřování proti Bohumilu Dittrichovi a spol.“[18] Jen jeho trestní oznámení, které je součástí spisu obsahuje devětašedesát listů. Podsvazek spisu má dalších pětaosmdesát stran. Orientace v tom spise není snadná, neboť v něm dnes, jak se zachoval, mnoho listů chybí a mnohokrát byly jednotlivé stránky spisu přeřazovány a přečíslovány. V případu figuroval spolupracovník StB a též do vězeňské cely nastrčení provokatéři, byla tam nepravděpodobná a zcela absurdní doznání, svou matoucí roli sehrály zachycené i podstrčené motáky a celá řada dalších zjevných manipulací.

Nejpodstatnější pasáž trestního oznámení byla formulována následovně:

„Všechny obviněné, na které jest podáváno trestní oznámení, svedla nenávist k pracujícímu lidu a jeho budovatelskému úsilí, k zločinné protistátní činnosti. Sešli se zde farář, učitelka a úředník, měšťáci, obdivovatelé západního, „amerického“ způsobu života, aby rozvraceli republiku a připravovali návrat starých kapitalistických poměrů, které jim vyhovovaly a od nichž očekávali pro sebe výhody a znovuzískání býv. nadřazeného postavení své třídy. Bohumil Dittrich vešel ve přímý styk s agentem cizí zpravodajské služby Blahoslavem Hrubým, jemuž předal v dubnu 1950[19] zprávy o poměrech a některých průmyslových podnicích na Chomutovsku. K získání výzvědných zpráv použil Olgy Jasné, Zdeňka Vlčka a jiných náhodných osob. Jasná Olga, která věděla, že Dittrich jest ve styku s Hrubým a předpokládala, že tyto styky jsou protistátního, špionážního rázu, vyzvídala na býv. příslušníku SNB Václavíkovi, podrobnosti o jeho nynějším zaměstnání v Chronotechně v Chomutově, o poměrech v tomto závodě, co se v něm vypráví a pod. Získané poznatky sdělila pak v rozhovoru Dittrichovi, neboť věděla, že jej zajímají všechny záležitosti, týkající se poměrů na Chomutovsku. Jmenovaná měla býti později, podle vyjádření Dittricha, použita též k doručování špionážních zpráv špionážních Hrubému, k čemuž nedošlo jen jejich zatčením. Vlček, ačkoliv nevěděl nic o styku Dittricha s Hrubým, projevoval nepokrytě před Dittrichem své nepřátelské smýšlení a vyzvídal na známých dělnících závažné skutečnosti, týkající se Válcoven kovů a Spojených oceláren v Chomutově. Poznatky takto získané sděloval mezi rozhovorem Dittrichovi, který jich opět použil ve svém špionážním hlášení Hrubému. Vlček svým jednáním ohrozil beze sporu státní tajemství, týkající se podniků DOS. Všichni obvinění potom vyjadřovali své reakční smýšlení při různých příležitostech nepřátelskými pobuřujícími výroky v tom smyslu, že se současné státní zřízení v ČSR neudrží, že dojde k návratu kapitalistického zřízení, třeba i za cenu vojenské intervence západních imperialistických mocností.“[20]

Krajské velitelství StB v Ústí nad Labem poslalo do Prahy toto strážmistrovo dílo dne 20. července 1951. Pro pražské velení však byla k nepřehlédnutí primitivní ideologická dikce tohoto oznámení. Hned druhý den poslal krajský velitel StB v Ústí nad Labem k rukám soudruha prokurátora do Prahy krátký dopis v němž upozorňuje, že ve včera zaslaném trestním oznámení proti Bohumilu Dittrichovi a spol.

„...se vyskytuje Slavoj Václavík. V daném případě se jedná o spolupracovníka StB a proto žádám, aby nebylo proti němu vedeno soudní řízení. Dále poznamenávám, že Václavík byl těsně před zatčením uvedené skupiny dekonspirován a jimi oznámen StB z důvodů zastření nepřátelské činnosti Dittricha a spol.[21]

Na státní prokuratuře v Praze rozhodli, že tento případ musí převzít, zřejmě proto, že na základě řady intervencí se o celou věc začala zajímat nejvyšší politická místa.

Vyžádali si z Ústí nad Labem celou dokumentaci k případu „Dittrich a spol.“ Přivezli si Dittricha k výslechu do Prahy a 9. 11. 1951 se ho ve vyšetřovací věznici Státního soudu vyptali na dvě důležité okolnosti, které měly vnést světlo do celé věci: První se týkala jeho zadržených motáků i těch motáků, které mu podstrčili. Zde měl příležitost vypovědět, že psal manželce, z čeho je obviňován, a aby o jeho „zatčení promluvila s prof. Hromádkou, který by mohl intervenovat u některého z vládních činitelů, aby můj případ byl urychleně skončen a že by také Hromádka mohl osvětlit některé okolnosti týkající se mého pobytu v USA... raději se nechám usvědčit, než abych přiznával věci, jakých jsem se nedopustil.“[22] Při druhém výslechu měl Bohumil Dittrich vypovídat, kdy a jak dlouho byl na samotce, kdy a jak byl vyslýchán, kdo byl k němu dáván na celu a o čem si povídali. Při tom měl příležitost říci, že byl nucen vypovídat, že měl utvořit protistátní skupinu a že provozoval špionáž, „obvinili mě z věcí, které jsem nedělal“ a podobně.[23]  Na státní prokuratuře všechno posoudili a nakonec náměstek státního prokurátora, Usnesením č.4 SPt I 90/51–9 ze dne 20. prosince 1951, případ „Dittrich a spol.“ uzavřel:

„Zastavuji trestní řízení vedené pro podezření z protistátní činnosti proti J. B. Dittrichovi, nar. 25. 6. 1921; Olze Jasné, nar. 5. 10. 1921 a Zdeňku Vlčkovi, nar. 31. 12. 1894 dle §89/1c tr. ř. , a ve smyslu ust. §104 tr. ř. propouštím je na svobodu. Důvody: Podezření z trestného činu proti státu není dostatečně odůvodněno, proto bylo rozhodnuto, jak se stalo.“[24]

Po šoku, který způsobilo zatčení faráře Dittricha, jeho staršovstva a jeho seniora, se pochopitelně mnoho lidí snažilo zatčeným pomoci. Často se v podobných případech angažoval prof. J. L. Hromádka. Ten, jako člen Ústředního akčního výboru Národní fronty mohl soukromě i služebně komunikovat s řadou státních i stranických činitelů, např. se Zdeňkem Fierlingerem a s Alexejem Čepičkou. Některé doklady o těchto intervencích se nám podařilo dohledat. V Hromádkově pozůstalosti se dochovaly dokumenty k intervencím i za vězněné faráře. Dále informace o jeho intervencích nacházíme v Národním archivu, fondu SÚC, nebo ve fondech tehdejších vládních a stranických činitelů. Tak na př. z konce roku 1950 je dopis Hromádky ministru Čepičkovi, v němž se přimlouvá za později společně propuštěné evangelického faráře.[25] Dá se předpokládat, že J. L. Hromádka během roku 1951 hovořil s Fierlingerem o vězněných farářích Choděrovi, Ryšavém i o dlouhé vyšetřovací vazbě Dittricha. Na konečné propuštění mohl mít vliv i naléhavý dopis Dittrichovy matky, která ve svých jednašedesáti letech napsala Fierlingerovi:

„Vážený pane ministře, můj syn Bohumil Dittrich, čsbr. ev. vikář v Chomutově, byl zatčen v září 1950 a do dneška nemáme o něm nejmenší zprávy. Žijeme po těch 14 měsíců v úzkostech o něho, oba jeho staří rodiče. Nevíme kde je a co se s ním děje. Je to náš jediný syn a byl vždy hodný. Vyrostl doma ve skrovných hospodářských poměrech. Můj muž byl tkadlec. Vychovali jsme syna z poctivé dřiny a z práce svých dlaní a umožnili mu všelijakým sebezapřením studium.

Jako hodný syn a vždycky vděčný, uznával obětavost svých rodičů a těšil se, že po vystudování bohosloví nám bude v našem stáří pomáhat...  Jako matka znám dobře povahu svého syna. Býval vždy starostlivý a ochotný posloužit svým bližním v dobrém. Je povahy spíše nesmělé a nebyl by se dopustil podvodu nebo nepravosti. Moje mateřské srdce, hluboce nad jeho osudem zarmoucené, nevěří, že by se dopustil něčeho nepočestného a protizákonného proti naší vlasti a republice. Jsme oba rodiče staří, prací udření, oba nemocní, zvl. otec je těžce nemocen a úzkost o syna jej ničí a nemoc zhoršuje. Máme starost o jeho ženu a zvláště o tři malé, nevinné děti, opuštěné jako ptáčátka v hnízdě. Zvláště pak máme obavy o jeho samého. Byl svého času vážně nemocen a radovali jsme se, že se trochu zotavil. Teď se bojíme, aby se nemoc nevrátila a nezhoršila. Ta úzkost a obava o milého syna mne vede k vroucí prosbě, aby mi bylo dovoleno, případně manželce jeho, aspoň na chvíli jej uvidět a přesvědčit se, zda jeho zdraví není otřeseno. A stejně vroucně a naléhavě prosíme, aby se uspíšilo soudní řízení a tak se skončila nejistota. Věříme pevně, že se  ničeho proti zákonům nedopustil a že bude osvobozen. Proto tak toužebně očekáváme soudní řízení. Jsem plna naděje, že v odpověď na mé prosby nebude rozhodovati jen spravedlivé dodržení zákonných předpisů, nýbrž i porozumíte mateřskému srdci a jeho úzkostem a učiníte ve své laskavosti a vlídném porozumění všecko, co je s předpisy zákona slučitelné a co je také lidsky laskavé.

Za to zaplať Vám sám Bůh. Mou hlubokou vděčností buďte ujištěn.

V úctě Josefa Dittrichová, Polička“[26] Nepodařilo se dohledat Fierlingerův dopis, který psal 12. listopadu 1951 ministru spravedlnosti Štefanu Raisovi, v němž mu zřejmě ukládal, aby propuštění tří vězněných farářů zařídil a aby mu o tom podal zprávu.[27]

Zoufalá manželka Bohumila Dittricha Vlasta psala J. L. Hromádkovi ještě 19. listopadu 1951 o pomoc pro svého muže:

„Vážený bratře profesore,

Promiňte mi, prosím, moji smělost. Jsem však bezradná a obracím se na Vás s prosbou o radu neb pomoc. ...Manžel, jak jste ho jstě i Vy znal, nebyl člověk, který by se zabýval politikou. Jemu šlo hlavně o rozšíření Evangelia Kristova zde na zemi. Tomu a svému sboru věnoval všechen svůj čas. Znám manžela dobře a vím, že je nevinen. Je zde tedy nějaké nedorozumění, které je potřebí vysvětlit. Nevím však, na koho se obrátit, aby tento případ, trvající téměř 15 měsíců, byl konečně vyřešen. O manželovi nemám od 2. srpna, kdy psal v Pankrácké věznici, žádných zpráv. Prosím Vás tedy, je-li Vám možno, pomozte mi. Děkuji Vám.

Srdečně Vás i Vaši rodinu zdraví

V. Dittrichová, Chomutov[28] Tehdy nemohla vědět, že právě před týdnem padlo rozhodnutí, které jistě pozitivně ovlivnil svými přímluvami J. L. Hromádka. Však také rodiče Dittricha, když se jejich syn dostal z vězení, poslali děkanovi J. L. Hromádkovi dopis, v němž mu v úctě a vděčnosti děkují za jeho ochotu pomoci jim i jejich synovi.[29]  

Raport ministra spravedlnosti náměstku předsedy vlády, sepsaný hned prvního pracovního dne v novém roce 1952, oznamuje propuštění tří farářů:

„Vážený soudruhu, k dopisu ze dne 12. listopadu 1951 Ti sděluji: Jaroslavu Choděrovi i Jaroslavu Ryšavému byl rozhodnutím presidenta ČSR  z 19. prosince 1951 prominut zbytek trestu... Pokud se týká případu faráře J. B. Dittricha z Chomutova Ti oznamuji, že J. B. Dittrich, farář ČCE v Chomutově, byl zatčen dne 1. září 1950 pro podezření z protistátní činnosti. Tato trestná činnost nebyla však J. B. Dittrichovi prokázána a proto státní prokurátor v Praze trestní stíhání proti němu, za souhlasu generální prokuratury zastavil. Se soudružským pozdravem...[30]

Dittrich se mohl těsně před Vánocemi vrátit k rodině a ke sboru do Chomutova. Ve vazební věznici strávil téměř šestnáct měsíců. Ani po takové zkoušce to však neměl snadné. Již 29. prosince 1951 mu ze SR píší:

„...včera byla u nás deputace staršovstva, která velmi naléhavě vyslovila přání, abyste směl zůstati dále farářem v Chomutově. Byla také na SÚC a odnesla si odtud dojem, že by to možné bylo. My jsme bratřím z Vašeho staršovstva tlumočili to, co jsme od počátku po amnestii o vás třech, (Vás, Ryšavém a Choděrovi) slyšeli se strany kompetentních činitelů SÚC, že můžete býti nadále duchovními, avšak že to nemá býti místo v pohraničí, že to musí býti jiné místo.[31]

Horní Krupá

Dittrichovi nezbývalo, než se s tím smířit a hledat si jiný sbor. Od ledna 1952 začal vyjednávat o své kandidatuře v Horní Krupé na Vysočině. Zde byl sborovým shromážděním 23. března 1952 zvolen za faráře. SR jej potvrdila s platností od 1. dubna 1952.[32] Zde začala pro Dittricha nová, nadějná práce ve sboru a v kazatelské stanici v Havlíčkově Brodě. Dne 13. května se Dittrichovým narodilo čtvrté dítě, dcera Rut. V čase, kdy neměl sbor ve Vilémově svého faráře, administroval Dittrich z Horní Krupé také tento sbor a jeho kazatelskou stanici v Malči. Sborová práce začala nadějně, ale problémy s režimem pro Dittricha neskončily. To dokumentuje následující epizoda, zachycená v korespondenci seniora horáckého seniorátu s krajským církevním tajemníkem v Jihlavě:

„12. srpna 1953

Vážený pane církevní tajemníku,

bratr Bohumil Dittrich, farář v Horní Krupé mi sděluje, že tamní MNV mu vyměřil Kčs 25,– pokuty za to, že v neděli, dne 12. července 1953 se nezúčastnil hledání mandelinky bramborové. V uvedenou neděli jmenovaný farář konal bohoslužby v Humpolci, při zastupování kolegy, který měl dovolenou.

Na námitky faráře Dittricha, že neděle je v podstatě jeho pracovním dnem, kdy koná dvoje bohoslužby a to v Havlíčkově Brodě a v Horní Krupé a odpoledne v nemocnici, nebyl vzat zřetel. Farář Dittrich přirozeně pokutu odmítl zaplatit. Záležitost pak snad měla být předána ONV. To je první případ, kdy farář sboru v našem kraji byl nucen k účasti na hledání mandelinky v neděli. Prosím Vás, abyste laskavě MNV v Horní Krupé informoval, že nespadá do jeho pravomoci nutit faráře k účasti na hledání mandelinky, na úkor povinností vyplývajících z jeho povolání. Za Vaši laskavost budu Vám velmi vděčen.

Váš oddaný –Dr. Václav Kejř, senior.“[33]

Tato lapálie měla pokračování. Dne 11. září 1953 informoval senior Kejř synodní radu o dalších krocích v této kauze:

„Záležitost pokuty, která byla MNV v Horní Krupé určena bratru faráři Dittrichovi stojí dnes takto: Na přímou otázku u předsedy MNV obdržel br. farář asi tuto odpověď: Měl jste nařízeno, aby se bohoslužby konaly v době do 9 hod a večer od 7 hod... Do rozhodování MNV prý nikdo nemá co mluvit a bydlí-li farář Dittrich v té obci, musí uposlechnouti každé nařízení MNV. Pokutu odmítlo zaplatit více občanů. Vícekrát nebyl o pokutu upomínán.“[34]

O prázdninách, v červenci roku 1958 došlo k tragické události. Dittrichovi byli na prázdninové dovolené v Chomutově v rodině svých přátel z dřívějších let. Bratr farář měl vézt na motorce svého syna do Horní Krupé a potom měli pokračovat na lesní brigádu do Jeseníků. Nakonec však jela na motorce s bratrem farářem dcera oné rodiny. Na cestě, někde u Loun, při předjíždění nákladního auta došlo k havarii, při níž to děvče zahynulo. Odehrálo se to tak, že nákladní auto, na rovné silnici, nečekaně, bez ukázání změny směru jízdy, začalo odbočovat do leva na polní cestu právě ve chvíli, když jej Dittrichova motorka předjížděla. Při vyšetřování této tragické havárie byla prokázána nevina bratra faráře Ditricha. I on utrpěl vážné zranění páteře a skončil na dva týdny v nemocnici. Jeho rekonvalescence po návratu domů trvala ještě celé dva měsíce. Pokoj své duše, po psychickém otřesu z tohoto neštěstí, hledal jistě hodně dlouho.[35] O to smutnější byly reakce na tuto nešťastnou událost ze strany jeho nepřátel. Zlí a hloupí lidé dokonce vyrobili fámu, která i po tolika letech v některých kruzích žije dodnes, že Dittrich byl za tu havárii ve vězení. Byla a je to fáma nesmyslná, která anachronicky nerozlišuje roky 1951 až 1952 a rok 1958. Ani pracovníci krajské StB, kteří měli Dittricha stále pod dohledem, nezůstali pozadu a využili té těžké situace, do níž se dostal. Začali ho vydírat hrozbami, pokud nepřistoupí na spolupráci a nestane se  udavačem svých bratří. Bylo to tak tíživé, že se z toho bratr farář nervově zhroutil.

Byly však i další naschvály, hlavně v sedmdesátých letech, od krajského církevního tajemníka Jonáše. Ten tvrdil, že Dittrich nemá souhlas ke kázání v Havlíčkově Brodě, protože leží v jiném kraji než Horní Krupá. Také ho obvinil, že zanedbává svou práci. V obsáhlém dopise z 15. prosince 1976[36] předložil Dittrich na SR podrobný výkaz své kazatelské činnosti, z něhož vyplývá, že nijak nezanedbává svou práci ve sborech, ani v kazatelských stanicích, které má na starosti. Naopak, svědčí ten výkaz o jeho veliké obětavosti. V letech 1972 až 1976  kázal na čtyřech místech průměrně stokrát ročně, pořádal též bohoslužby v nemocnici a pečoval o děti a mládež ve svých sborech. Dittrich se také zmiňuje o „vaření na kursech a brigádách“. Byl vyhlášený a obětavý „církevní kuchař“. Však vaření na kurzech nebyla žádná rekreace, ale namáhavá a dost odpovědná práce pro církev. Vařit na kursy jezdil na úkor své dovolené, nebo pracovně na žádost tajemníka synodní rady Káji Trusiny. Pokud byl na kurzu nebo brigádě mimo dovolenou, tak vždy s povolením staršovstva, seniora a někdy i okresního církevního tajemníka. Velmi zajímavý je poslední krátký oddíl toho dopisu, kdy se Dittrich velmi elegantně vyjadřuje ke své případné příslušnosti k Nové orientaci. Napsal, že kolegy vidí především jako spolubratry a je rád, když jej kdokoliv v Horní Krupé na faře navštíví. V Havlíčkově Brodě se dlouhé roky řešil problém se shromažďovací budovou. Velmi velkoryse jej manželé Dittrichovi vyřešili v roce 1992, kdy darovali do vlastnictví sboru svůj dům čp. 2513 se zahradou a stavební parcelou. V dopise ze dne 10. června 1992[37] jim za to jménem synodní rady i seniorátu poděkovali synodní senior Pavel Smetana a synodní kurátor Zdeněk Susa.

Po událostech na sklonku roku 1989 se nové demokratické zřízení rozhodlo očistit ty, kteří byli za komunistického režimu nespravedllivě stíháni. To umožňoval tzv. rehabilitační zákon z 1.7. 1990. Této příležitosti využil i Bohumil Dittrich. Jeho případ z počátku padesátých let byl opět otevřen, podle zákona 119/1990 Sb. ve znění zákona čís. 47/1991 Sb o soudní rehabilitaci a v trestním stíhání bylo pokračováno. Tento postup byl nutný, aby trestní stíhání mohlo být zastaveno s novým, vysvětlujícím odůvodněním. Důležitá pasáž v závěru tohoto usnesení zní:

„Jednání B. Dittricha bylo státní bezpečností kvalifikováno jako závažné činy nepochybně zcela účelově. Již v roce 1952[38] státní prokurátor trestní stíhání zastavil s tím, že podezření z trestných činů není dostatečně odůvodněno. Při současném hodnocení tehdejšího jednání obviněného je třeba konstatovat, že toto jednání nebylo trestným činem a trestní stíhání bylo vedeno evidentně v rozporu s principy demokratické společnosti, respektující občanská politická práva a svobody zaručené ústavou a vyjádřené v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách. Proto bylo současně rozhodnuto o zastavení trestního stíhání Bohumila Dittricha podle § 172/1b současného trestního řádu.“[39] 

Tak byl konečně Bohumil J. Dittrich byl plně rehabilitován. Symbolicky toto usnesení vešlo v platnost 22. 12. 1992, tedy téměř na den přesně čtyřicet jedna let po tom, co vyšel z vězení. Své církvi sloužil BD v Horní Krupé až do konce roku 1994.

Závěr

Bohumil Dittrich byl bezpochyby člověk statečný. Nacházel se pod velkým psychickým tlakem a manipulací ze strany StB. Přes evidentní křivdu a bezpráví se vrátil k normálnímu fungování a životu. Nutno podotknout, že v neštěstí měl i štěstí ve své ženě Vlastě, která velice obtížnou situaci, do které byla vržena, statečně zvládala. Dokázala se starat o tři malé děti a starala se i o chomutovský sbor. Také nejspíš ona dokázala pohnout prof. J. L. Hromádku k zásahu.

Dittrich ve svědectvích svých blízkých nebyl člověkem, který by se aktivně staral o politiku a určitě aktivně neusiloval o změnu režimu. Byl pouze a oprávněně nespokojen s politickým zřízením lidově demokratické republiky. Takových bylo mnoho. Jemu šlo především o práci v církvi, o kázání, o zachování církve i v těžkých podmínkách, o její morální čistotu, o slovo a dílo Boží. To, že ve službách církve setrval téměř až do své smrti 18. září 1995, je toho nezvratným dokladem. Budiž mu za to náš dík – čest jeho památce.

[1] Ústřední archiv ČCE, AF SR, personální složka B. J. Dittricha

[2] Tamtéž

[3] Tamtéž

[4] Tamtéž

[5] Tamtéž 8

[6] Bohuslav Hrubý byl evangelický farář, který vystudoval Husovu evangelickou bohosloveckou fakultu, působil těsně před válkou ve Franci, potom za války v USA, kde vstoupil do armády. Vrátil se s americkou armádou na jaře roku 1945 do své vlasti a posléze byl členem americké vojenské mise v ČSR. O něm více v obsáhlé studii Pavla Hlaváče in: Osobnost v církvi a politice, Knižnice studijních textů ČCE, Praha 2008, str.87 - 109

[7] ABS, MNB B/4-V-207/60-51

[8] Ústřední archiv ČCE, AF SR, personální spis Bohumil Dittrich

[9] Tamtéž

[10] Tamtéž

[11] Ústřední archiv ČCE, AF SR, personální spis Bohumil Dittrich

[12] Kronika chomutovského sboru ČCE, str. 4

[13] Ústřední archiv ČCE, AF SR, personální spis BD

[14] Kronika chomutovského sboru

[15] KAPLAN, Karel, Stát a církev v Československu 1948–1953

[16] ABS,  MNB: B/4 – V – 207/60 – 51 Skupinový spis státněbezpečnostního vyšetřování proti B.

Dittrichovi a spol

[17] ABS, MNB č.j. A–21204/621790b–50

[18] ABS, MNB: B/4 – V – 207/60 – 51

[19] B. Hrubý těsně před hrozbou zatčení opustil Československo spolu se svou manželkou Olgou již v létě 1949. Nemohl proto od Dittricha cokoli přebírat v dubnu 1950. Viz P. Hlaváč, Osobnost v církvi a politice, Knižnice studijních textů ČCE, Praha 2008, str. 103

[20] ABS, MNB: B/4 – V – 207/60–51

[21] ABS, MNB: B/4 – V – 207/60–51 12

[22] Tamtéž

[23] Tamtéž

[24] Tamtéž

[25] NA, AF Čepička, sv. 16 a.j 0108

[26] Ústřední archiv ČCE, AF SR, personální spis BD

[27] viz Raisova odpověď na tento nedohledaný dopis z 2.ledna 1952

[28] Ústřední archiv ČCE, AF SR, personální spis BD

[29] Pozůstalost J.L. Hromádky, ETF UK, Korespondence 1950–1954, Dopis Dittrichů Hromádkovi, 4. 12. 1951.

[30] NA, fond předsednictva vlády, č.j.3/52-Kn., Praha 2. 1. 1952

[31] Ústřední archiv ČCE, AF SR, personálni složka BD

[32] Tamtéž, viz Povolací listina

[33] Ústřední archiv ČCE,AF SR, personální složka BD

[34] Ústřední archiv ČCE, AF SR, personální spis BD

[35] Tamtéž, viz dopis seniora V. Kejře KCT v Jihlavě, 31. 7. 1958 36Z rozhovoru s dcerou BD, který vedl P.H.

[36] Tamtéž

[37] Ústřední archiv ČCE, AF SR, personální složka BD

[38] Tento údaj je chybný, správně má být 1951

[39] Městská prokuratura HMP, oddělení rehabilitační, RKv  41/92