Snahy Josefa L. Hromádky o soulad mezi církví a režimem

Hromádka jako novodobý církevní otec

Na konci ledna 2009 se na Evangelické teologické fakultě v Praze konalo výroční zasedání Spolku evangelických kazatelů. Na program byl zařazen příspěvek o J. L. Hromádkovi od Jana Šimsy[1], Hromádkova žáka, který se v 70. a 80. letech angažoval v Chartě 77. Jeden z nejvýznamnějších evangelických disidentů tehdy hovořil o otázce, jak hodnotit Hromádku dnešním pohledem. Šimsa položil velký důraz na to, že je příliš brzy na definitivní posouzení Hromádky, protože máme příliš malý odstup a protože v Hromádkově životě a působení po druhé světové válce je mnoho dvojznačného. Jeho učitel jistě nebyl žádný kolaborant, ale podle Šimsy si zachoval kritický odstup od komunistických vládců. Ty využíval k intervencím ve prospěch církve, svých žáků, lidí, kteří ho prosili o pomoc kvůli pronásledování ze strany státu atd. I na konci svého života Hromádka využil této nezávislosti své politické pozice a ostře odmítl vstup sovětských a spojeneckých vojsk jako odpověď na pražské jaro. Jeho volba ho stála funkci předsedy Křesťanské mírové konference.

Hromádka měl sice velké porozumění pro experiment komunistů ve východní Evropě, ale neidentifikoval se podle Šimsy s ideologií nebo s režimem. Jednostrannost jeho kritiky (Západ Hromádka kritizoval častěji a systematičtěji než Východ) vysvětlil Šimsa tím, že pražskému systematikovi šlo o změnu vlastní církve a vlastní západní tradice.

Šimsa vidí v Hromádkovi učitele církve:

„J. L. Hromádka neměl jen dalekosáhlý význam pro bohosloveckou fakultu a pro orientaci jejich absolventů, kteří uměli udržet sbory jak Českobratrské církve evangelické, tak všech Jednot (zvláště bratrské a českobratrské) tak, aby obstály v náporu byrokraticky a nedemokraticky pojatého komunismu zvláště v padesátých a sedmdesátých letech. (...) Buď jak buď, J. L. Hromádka – po již zmíněných deseti letech – se dostane mezi učitele a rádce církve Ježíše Krista po všem světě.“[2]

Šimsův referát vyvolal živou diskusi o významu Hromádky pro české evangelíky ve 20. století a dnes. Byl zrádce církve a kolaborant kvůli své spolupráci s komunistickým režimem? Užitečný idiot, jak ho označil německý církevní historik Peter Maser v diskusi o komunistické státní bezpečnosti a církvích?4 Nebo je pro české evangelíky vůdčí postavou, protože je bez velkých zranění a ztrát provedl bouřemi 2. poloviny 20. století?

Několik týdnů po diskusi o tom, jak Šimsa vykreslil Hromádku, uveřejnil časopis Křesťanská revue – časopis založil Hromádka a filozof Emanuel Rádl a dodnes představuje platformu pro jeho žáky – k této události několik poznámek. „Vztah k osobnosti J. L. Hromádky zůstává dodnes jakýmsi lakmusovým papírkem pro naše hodnocení minulosti,“ konstatuje Ladislav Pokorný.[3] Buď vidíme v komunistickém režimu od začátku dokonce režim zločinný, nebo ho vnímáme jako období, které má temné i světlejší stránky. V prvním případě podle Pokorného nemáme jinou volbu, než odpor všemi prostředky a Hromádkovo pochopení pro komunistický režim je nutno zásadně odmítnout. V druhém případě, pokud odmítneme černobílé vidění komunistického období a režimu, jde o to, abychom rozlišili, co bylo hodnotné, a co špatné. Tehdy to znamenalo, že bylo správné zasazovat se o kultivaci a humanizaci komunistického režimu. Podle Pokorného volil Hromádka druhou možnost, byť ne bez chyb, ale rozvinul také teologickou motivaci. „Hromádkovo úsilí nebylo ovšem bez teologické motivace; šlo mu v prvé řadě o to, aby se křesťanská církev navázala na to či ono uspořádání společnosti, ale aby bez ohledu na to zvěstovala evangelium, a to i směrem do sekulární společnosti.“ Proto jsou čeští evangelíci Hromádkovi povinováni „rodičovskou úctou“.[4]

Hromádka je pro české evangelíky novodobým církevním otcem kvůli svému pojetí role církve v komunistické společnosti, vyplývá ze článku Pokorného. Řada Hromádkových žáků by s ním souhlasila. Mnoho jich v sedmdesátých a osmdesátých letech 20.  století patřilo k zakázané opozici v Československu. Někteří podobně jako Šimsa nemohli vykonávat své zaměstnání a podepsali Chartu 77. Ve svých opozičních aktivitách, které způsobily jejich trvalý konflikt s církevním vedením Českobratrské církve evangelické, se nechávali vést Hromádkovou teologií a Hromádkovým pojetím církve.

Jedním z těchto evangelických disidentů a Hromádkových žáků byl Jakub Trojan.[5]

Trojan byl v šedesátých letech jednou z vůdčích osobností Nové orientace, skupiny farářů, kteří se politicky a společensky angažovali na základě Hromádkovy teologie. Nová orientace vznikla na konci padesátých let. Po roce 1968 se Nová orientace dostala do opozice vůči vedení Českobratrské církve evangelické, která podle názoru Nové orientace byla příliš konformní vůči státu.

Trojan v roce 2010 zveřejnil první díl svých vzpomínek. „Fenomén Hromádka“, jak Trojan říká, táhne se knihou jako červená nit. Hromádka „dokázal vyjádřit podstatu křesťanské víry a naši orientaci v dnešním světě. Podtrhl jednoznačně vstřícný postoj, s kterým se máme přibližovat i k dnešním lidem, kteří těžce zápasí o to, jak naplnit svůj život.“ Revoluční proměny pod taktovkou komunistického režimu „interpretoval na pozadí prorocké tradice jako soud nad zkostnatělou praxí křesť anů, kteří nekriticky obhajovali staré, kdysi fungující společenské pořádky, jež dnes již nevyhovují. Chtěl svou církev probudit a vyvést ze zabydlenosti, osvobodit ji pro nový způsob služby za změněných poměrů.“8

Tuto teologickou výpověď Nová orientace po vstupu armád bratrských zemí v roce 1968 interpretovala jako výzvu k solidaritě s pronásledovanými a utlačovanými – tedy proti totalitnímu mocenskému nároku komunistického režimu. Trojanova pozice charakterizuje Hromádku jako novodobého církevního otce a inspirátora k opozici v církvi a v politice, ačkoli pak je nutno říci i leccos kritického o jeho jednostrannosti. Svůj teologický domov však u Hromádky nehledali pouze evangeličtí chartisté. I druhá strana v teologickém sporu o roli církve v komunistické společnosti se odvolávala na Hromádku. A právě u něho nacházela argumenty pro to, že církev nemá fungovat jako kritická instance v politice.

Od roku 1971 bylo vedení Českobratrské církve evangelické pod sílícím tlakem režimu.9 Režim chtěl, aby církev explicitně vyjádřila svou loajalitu s novými politickými poměry a vládci a odvolala svou dosavadní kritickou distanci. V této situaci se roku 1972 konalo kolokvium k orientaci církve „Poslání a cesta církve“ a vznikl dokument, který byl synodem ČCE v roce 1973 přijat pod názvem „Poslání církve v přítomnosti“. V textech kolokvia je Hromádka často zmiňován. Jeden příspěvek k Hromádkově analýze vztahu mezi církví a komunistickou mocí pronesl Pavel Filipi.10 Načrtl Hromádkovu teologii se zřetelem na její vztah k dějinné situaci. I on hovořil o odpovědnosti křesťana za současnost, ale zasazoval ji do kontextu historické viny za krizi společnosti, kterou církve nesou kvůli tomu, že se ztotožnily s kapitalistickým systémem. Církev se tedy má stavět zdrženlivě ke kritice dynamické síly ve společnosti, totiž socialismu. V interpretaci Filipiho Hromádka vyzývá církev, aby spolupracovala na výstavbě socialistické společnosti. Církev je tu, aby kladla nezastupitelnou otázku po posledních věcech, protože materialistická ideologie komunismu není vybavena pro to, aby ji mohla zodpovědět.[6]

Prohlášení synodu „Poslání církve v přítomnosti“ z roku 1973 označuje Hromádku jako učitele církve. Je to jediný teolog, kterého dokument zmiňuje, a to v souvislosti s kritickou nebo prorockou rolí církve. „Ve svém hodnocení přítomnosti vnesl do  diskuse o  proroctví nový aspekt J. L. Hromádka, který je pochopil také  jako přiznaní k positivním hodnotám dějin – konkrétně k hodnotám socialismu, který vzešel z  Říjnové  revoluce.“[7] V podstatě šlo v dokumentu o to, zda a jak smí církev formulovat politické výpovědi. V historickém přehledu modelů a praxí, kterými se církev ve 20. století řídila, se rozebírá, před jakou výzvou stojí církev v komunismu.

Z církve se tedy nemá stát politická lobbistická skupina, která se pokouší prosadit nějaký politický program. To udělaly dva předešlé synody, které se odvolávaly na principy pražského jara 1968, říká dokument, ale právě proto byly jejich teologické výstupy nezralé. Zde se objevuje pojem konstantinismus jako něco, co se vyčítá kritikům ve vlastní církvi, v první řadě Nové orientaci. Alternativou k tomuto pojetí role církve a teologie v široké společnosti je Communio Viatorum, společenství poutníků. Dokument to formuluje takto:

„Základní theologická krise spočívá dnes v tom, že naše církev nedorostla oné roviny, kterou označujeme jako rovinu eschatologickou a že se na synodech ocitá v theologickém vakuu. Není jasně a zřetelně rozlišováno mezi pojetím vnitrosvětským a pojetím eschatologickým. Nejde ovšem jen o teoretické rozlišování. Jak ukazují kritické hlasy uvnitř církve, s poukazem na minulé synody (XVI. a XVII.), jde předně o to, že církev nemá dost vnitřních theologických sil, aby se nedávala vnitrosvětským pojetím strhnout k různým projevům a postojům, jejichž zázemí nebylo v theologickém rozhovoru ujasněno nebo bylo příliš určováno dějinnou situací. Někteří členové XVII. synodu se, jak dosvědčují, necítili vnitřně dost svobodni ve svém rozhodování. Došlo tak ve skutečnosti k vážnému oslabení základu církve, jímž je vnitřní svoboda z evangelia.“[8]

V důsledku se teologická elita Českobratrské církve evangelické v odvolání na Hromádku rozhodla pro loajalitu vůči komunistickému státu a jeho úřadům.[9]

Zvolila model církve, která oficiálně říká jen to, co držitelé moci požadují nebo povolují.

Hromádkova teologie krize

Jaké teologické argumenty používal sám Hromádka, pokud jde o jeho postoj vůči režimu? Jak vyhlížela jeho teologie a praxe, která jeho žáky po jeho smrti inspirovala k diametrálně odlišným pozicím, totiž k disentu či ke konformismu? Pro jeho pojetí byla zásadní myšlenka obratu v dějinách světa, která do hloubky změnila i pozici a roli církve a křesťanů v západním světě. Už ve 20. letech se u něho objevuje zkušenost krize a obratu. Roku 1923 psal své budoucí manželce Naději Luklové o motivech své teologické práce:

„Stojíme v období, kdy se zase musí staré, ale pořád, věčně platné pravdy vybojovat a nově promyslet. Cítím to sám na sobě, že nejtěžší doby jsou teprve před námi. Stará tradice ve všem nevyhovuje, – ale to, co se podává jako náboženství moderní, je plýtké, prázdné a neplodné. Jak to udělat, aby trvalé a nutné pravdy, kterými lidé žili celá staletí, obstály a zvítězily i dnes –, ale abychom při tom zůstali vnitřně svobodni a nezapřeli těch kulturních principů, kterými ve skutečnosti žijeme? Mám chvílemi hrůzu před tím, co nás ještě čeká – Mám za to, že odpovědnost naše je taková, jaké generace před námi neznaly a necítily – Možná, že se mýlím, – ale tlak Božích věcí cítím pořád naléhavěji. Zmatek, chaos – je na všech stranách, mezi námi, v našich hlavách i srdcích –, co z toho všeho bude?“

Ve třicátých letech, a ještě intenzivněji po Mnichovské dohodě a obsazení Československa se u Hromádky prohloubilo přesvědčení, že krize znamená krach starého světa. V americkém exilu se stále naléhavěji dostávala ke slovu idea ostrého přelomu v dějinách, který bude mít dalekosáhlé následky pro teologii a církev. Svět, jako byl před rokem 1938, se už nikdy nevrátí, říkal, musíme se připravit na nové poměry a nové struktury. Po svém návratu ze Spojených států to formuloval takto:

„Když jsem se vrátil domů po válce (po prvé koncem srpna 1945), nemohl jsem pochopit, že tak mnoho lidí si počínalo, jako by se nic nebylo stalo a jako by bylo možno pokračovat v politických a sociálních formách z doby předmnichovské. Staly se hrozné věci, situace byla velice, velice vážná. Církev Kristova se ocitla na konci konstantinovského údobí – a lidé toho nevidí.“[10]

Tato zkušenost krize fungovala jako teologicko-dějinné zdůvodnění jeho politické orientace v rozdělené Evropě studené války. To bylo i Hromádkovo poselství na zakládajícím shromáždění Světové rady církví v srpnu 1948 v Amsterodamu. V ostrém střetu s Johnem Forsterem Dullesem zdůraznil, že církev nemá mít strach z komunistického Východu, ale má vůči nové moci na jevišti světa projevit důvěru.[11] Tvrzení, že staré liberální západní světové struktury ztratily své dominantní postavení a nástup Sovětského svazu a komunismus způsobil zrod nové epochy, mělo církev přivést k kooperativnímu postoji vůči lidově demokratickému zřízení.

„Lidé naříkají dnes, protože nevědí, jak je situace vážná a že je nutno začít od základů budovat nové pořádky svobody, spravedlnost a milosrdenství. Všechno, co je nám drahé, musí být vybojováno poznovu na zbořeništi starého, konstantinovského světa, uprostřed společnosti vedené jinou ideologií, než jakou vedla oficiální společnost po 1600 let.“[12]

Reakci mnoha církví na Západě, že komunismus je protikřesťanský a proticírkevní, Hromádka rezolutně odmítl. Pro církev a teologii nemají nyní být vodítkem lidské úzkosti a osobní preference, ale mají se v této přelomové době spolehnout na Hospodinovo zaslíbení. Zde Hromádka rozvinul myšlenku církve jako společenství poutníků jako alternativu k bezradnosti církve a teologie, které byly spojeny s minulými strukturami. Církev má opustit instituce, a tak opět získat svobodu a opravdovost. Toto

Hromádka viděl jako základní výdobytek české reformace 15. a 16. století.[13]Církev a teologie stojí dnes před úkolem překonat zkostnatělost:

„Máme také před sebou neobyčejně vážný ůkol: zbavit církev vnějšího institutionalismu. Církev nemůže být institucí. Církev je obecenství poutníků, kteří jdou tímto světem a stále vcházejí do nové situace. Je pravda, že církev je pořád in statu nascendi. Církev se pořád rodí, není nikdy dána jako instituce.“[14]

Tímto způsobem legitimoval své sblížení s komunistickým režimem po uchopení moci v Československu v roce 1948. Tato teologicko-historická analýza způsobila, že byl přijatelný pro komunistické úřady, které ho považovaly za užitečnou a efektivní pomoc v Českobratrské církvi evangelické.

Hromádka očima komunistického režimu

Dříve než se budeme dále zabývat Hromádkovou praxí ve vztahu k režimu, položme si nejprve otázku, jak vlastně československý režim tohoto evangelického teologa hodnotil. Zde nám mohou pomoci dokumenty o tom, jak různé státní nebo stranické orgány zvažovaly, zda Hromádka má dostat povolení k vycestování nebo to či ono státní vyznamenání.

V době po roce 1949 bylo pro české evangelíky téměř nemožné udržovat ekumenické vztahy v rámci Světové rady církví v Ženevě. Poté co v říjnu 1949 vstoupil v platnost nový zákon o náboženských společnostech v Československu, začalo pro církve období represe a pronásledování. To postihlo zejména římskokatolickou církev: Měla zákaz publikovat, byly uzavřeny kláštery, pražský arcibiskup byl internován, začala řada politických procesů proti církevním představitelům.[15] Nekatolické církve postihla převážně opatření směřující k jejich izolaci, ačkoli i zde došlo k několika procesům. Restrikce se týkaly publikování knih a časopisů, vědecké práce a cestování. Hromádka byl v červenci 1949 naposledy přítomen na zasedání ústředního výboru SRC ve Velké Británii.[16] Od té doby mu úřady v účasti na ekumenických setkáních bránily. Cesty do zahraničí byly povolovány pouze v rámci akcí Světové rady míru.

Až v létě 1951 se Hromádka směl zúčastnit zasedání ústředního výboru SRC, které se konalo v srpnu v Ženevě. O povolení k jeho účasti bylo rozhodnuto na nejvyšších místech Komunistické strany Československa. V červnu 1951 napsal místopředseda vlády Zdeněk Fierlinger obšírné doporučení pro cestu do Ženevy adresované komunistickému prezidentovi Klementu Gottwaldovi a vedení strany. V tomto dokumentu Fierlinger popsal Hromádkovy poválečné ekumenické aktivity (v Amsterodamu 1948 se údajně jevil jako úspěšnější než Dulles) a vývoj jeho politické orientace. Od roku 1950 opustil svůj pasivní postoj vůči mírové politice sovětského bloku a začal se aktivně angažovat ve Světové radě míru.

„Vývoj Hromádkův po únoru je pro něho charakteristický. Zatím co zpočátku se nijak aktivně nezapojil, a to ani ne do mírového hnutí, ačkoli byl vyzýván Výborem obránců míru, později, po vydání církevních zákonů a zejména po svém jmenování děkanem Komenského evangelické fakulty, se jeho postoj stával stále kladnějším. Značný rozmach Komenského fakulty, vybavení profesorského sboru a velký počet bohoslovců ho přesvědčilo, že náš lidovědemokratický režim to myslí se svobodou vyznání a možností náboženského života vážně. To byl asi hlavní důvod k tomu, že další výzvu Výboru obránců míru, aby se účastnil aktivně na mírovém hnutí, přijal. Jeho první cesta byla do Berlína, kde byl zvolen na návrh sovětských členů (jak tvrdí) členem S(vetové) R(ady) M(íru), později jel do Kodaně, kde měl značný úspěch při svém vystoupení jak ve SRM, tak i na veřejném projevu v Kodani a byl pozván do Velké Britanie.“[17]

Podle Fierlingera se Hromádka z Kodaně vrátil „přesvědčen o správnosti boje za mír“. Jeho velká výhoda je, že je ve světové ekumeně dobře znám. Proto by Hromádkova účast na nejbližším zasedání ústředního výboru SRC mohla být pro režim velmi prospěšná.

„Bude-li s Hromádkou dobře prodiskutován jeho účast v Ženevě na zasedání předsednictva Světové rady církví, mohl by nám svou přítomností a obhajováním našeho stanoviska boje za mír velmi prospěti mezi západními křesťany. Je třeba na druhé straně ovšem zvážiti, zda by v prostředí nepřátelském vydržel velký nápor, který na něho bude vyvinut se strany jeho amerických protestantských přátel, mezi nimiž má příznivce a jejichž úctě se jako teolog těší, ale kteří mu zazlívají jeho politický postoj k myšlence míru.“26

Dokument též podrobně rozebíral Hromádkovo stanovisko k poválečnému politickému uspořádání. Je zřejmé, že Fierlinger pečlivě prostudoval Hromádkovu myšlenku konce éry křesťanské civilizace a byl si vědom jejího politického významu. „Hromádka prohlašuje, že dnešní společenský řád nežádá, ba přímo odmítá pomoc církve při svém budování, že církev není sloupem tohoto společenského řádu, jako bývala sloupem řádu feudálního a kapitalistického a že ‚stojíme na troskách křesťanské civilisace‘. Tvrdí také, že kapitalismus a zejména imperialismus vytváří bezútěšný stav v mysli křesťana, že mu nic nemůže dát, činí jej bezradným v dnešním světě. Také křesťané na západě to podvědomě pociťují a snaží se oprostit od jeho vlivu.

Naproti tomu socialismus tvoří nové hodnoty, uchvacuje široké vrstvy lidí svou cílevědomostí a je třeba, aby se křesťané s ním vyrovnali. Ostatně musí se vyrovnat, ať už chtějí nebo nechtějí. Proto pro teologa dnes vyvstává úkol ‚z trosek a shořeniště křesťanské civilisace vytahovat žhavá jádra hluboké víry a posloužit jimi všem, kteří to potřebují.‘“[18]

Jeho účast bude mít „zásadní význam“ pro politiku sovětského bloku, napsal Fierlinger. A koneckonců bude jeho rodina v Československu „bezpečnou zárukou“, že nezůstane v zahraničí.

To, jak důležitý Hromádka byl pro církevní politiku režimu, dosvědčovala hojná státní vyznamenání, která dostával. V letech 1950 až 1969 obdržel šest státních medailí, většinu z nich v padesátých letech. Rovněž byl v roce 1964 československou vládou navržen na Nobelovu cenu míru. Nejvyšší vyznamenání, které dostal, byla Leninova cena míru v roce 1958. Návrh na udělení této ceny předložilo v lednu 1958 politbyro komunistické strany. Uvedlo četné politické důvody, které měly osvětlit Hromádkův význam pro československý režim, ale zároveň pro sovětskou vládu.

Hromádka, napsali autoři dokumentu, má mnoho přátel v ekumenických kruzích. Je vždy ochoten zastávat v ekuméně zájmy Světové rady míru. Sovětští tajemníci mu svěřují úkoly, které „svědomitě plní“.[19],28 Také to, jak brání v ekumenických kruzích sovětský zásah v Maďarsku v roce 1956, musí být podle soudruhů z politbyra vysoce hodnoceno. Při několika příležitostech Hromádka také studentům teologických fakult v Bonnu a Heidelbergu vysvětloval svou „spolupráci s komunisty“.

„Profesora Hromádku je možno charakterisovat jako významného mezinárodního protestantského činitele, který se vždy projevoval jako pokrokový člověk. Zvláště po druhé světové válce po svém návratu do Československa věnoval všechny své síly a nadání boji za mír. Jako člen byra Světové rady míru vykonal a stále vykonává mnoho pro získávání určitých kruhů z kapitalistických zemí, zejména protestantských, pro aktivní boj za mír.

Také v Československu se aktivně zúčastňuje všech akcí organisovaných Československým výborem obránců míru.

Pokrokově se projevuje i uvnitř církve a na fakultě. Je možno říct, že je přesvědčen o správnosti socialismu a jeho vítězství.“[20]

Ze strany úřadů se však Hromádka nedočkal pouze chvály a nadšení. Občas zazněla i kritika jeho vystupování jako představitele českých evangelíků. V očích pracovníků příslušného sekretariátu ministerstva kultury využíval svou pozici v církvi a ve společnosti ke kritickým postojům vůči režimu. Při těchto příležitostech podle nich zdůrazňoval omezování náboženské svobody při aktivitách církve. Dokument z r. 1959 uvádí:

„Vedle kladných výsledků, které má činnost profesora Hromádky na mírovém poli, projevuje se nepříznivě v tom smyslu, že vedení církve se podle potřeby za jeho mírovou práci schovává a podle potřeby ho využívá k tomu, aby hájil pozice církve. O tom nejlépe svědčí vystupování prof. Hromádky při jednání s oficielními představiteli státu a státní správy, kdy otevřeně hovoří o útlaku církve a omezování náboženské svobody, dovolává se ohlasu tohoto stavu v zahraničí a požaduje zjednání takové nápravy, která by umožňovala církvi plně rozvíjet svoji činnost. To se projevilo např. při nedávném rozhovoru, který měl p. Hromádka s nám. předsedy vlády soudruhem V. Kopeckým, kdy hovořil o tom, že nikdy se tak církvi svízelně nepracovalo, jako v poslední době, kdy církev žije v údobí velkého útlaku, zvláště na školách.“[21]

Komunistické úřady tedy byly spokojeny s tím, jak se Hromádka zasazoval za politiku „míru“ v pojetí Sovětského svazu a jeho spojenců, méně nadšeny však byly tím, že se angažoval pro prostor a práva své církve. I s tím si však dokázaly poradit, jak ukazuje dokument ze Sekretariátu pro věci církevní ministerstva školství a kultury z ledna 1958. V roce 1957 Hromádka napsal tajemníkovi Ústředního výboru KSČ dopis o omezování náboženské svobody (zejména ve školách).[22] Režim, který uvažoval, jak má na Hromádkův dopis reagovat, zjistil, že tento teolog je natolik významný, že je nutno ho brát vážně. Proto příslušné úřady pro církevní politiku komunistického státy navrhly, aby předseda Ústředního výboru s Hromádkou o věci hovořil.

„Církevní odbor ministerstva školství a kultury doporučuje, aby s. Hendrych přijal během ledna prof. Hromádku, protože dosavadní zkušenosti ukazují, že Hromádka si takové pozornosti hluboce váží a v zájmu další politické spolupráce s ním je třeba čas od času ho informovat z povolaných míst o zásadních otázkách stranické a vládní politiky.

Informace o moskevských jednáních by uvítal Hromádka s vděčností a pomohly by v jeho zahraniční politické orientaci.

Doporučujeme, aby s ním byly rovněž projednány některé stížnosti, které by rád v zájmu své posice v církvi pomohl vyřešit a aby mu byla slíbená podpora pro další činnost na mezinárodním foru.“[23]

Režim tedy registroval Hromádkovy kritické poznámky k represím v jeho církvi a řešit je, to byla cena, kterou musel režim za úspěšnou spolupráci s významným evangelickým teologem zaplatit. Podle názoru úřadů však jeho ctižádost mohla být využita k tomu, aby pro ně zůstal partnerem.

Jak Hromádka viděl komunistický režim

Jak už bylo řečeno, vyzval Hromádka – na základě své teologické analýzy konce západní dominance a historické nutnosti nástupu komunismu jako nové, dynamické moci ve světě – církve a ekuménu k pozitivnímu a konstruktivnímu postoji vůči Sovětskému svazu a lidově demokratickým státům. Jaká však byla jeho vlastní praxe? Jak komunikoval s představiteli režimu?

Hromádka se ve své korespondenci s představiteli režimu pravidelně zmiňoval o své teologicky-politické analýze faktů a používal ji jako argument, který měl zdůraznit jeho loajalitu. Na základě svého příklonu k socialismu má být pro režim důvěryhodnější, protože i jako církevní představitel a nekomunista v srdci stojí na straně socialismu. V dlouhém dopise Ústředního výboru KSČ z května 1958 se psalo o náboženské svobodě evangelíků žijících v Československu toto:

„O svém vztahu k událostem ve světě i u nás nemusím mnoho psát. Bylo mi jasno už za dob první republiky, že bez hluboké společenské přestavby nesplní náš lid svého poslání a že lidstvo zůstane v trvalém nebezpečí konfliktů a válek. Proto jsem se tenkráte účastnil se zápalem mysli i srdce boje proti rostoucí reakci a spolupracoval s radikálními socialisty a komunisty. Druhá světová válka a události, které po ní následovaly, mne v mém přesvědčení a pracovním úsilí utvrzovaly. V únoru 1948 jsem nebyl ani na okamžik v rozpacích, kde je moje místo. Rád bych však v této souvislost zdůraznil, že i moji bratři a přátelé, za které píši tento dopis, souhlasí se mnou v celkovém posouzení dějinného vývoje. Po léta spolupracujeme doma i na půdě mezinárodních (ekumenických) církevních styků v souhlase o nejdůležitějších otázkách a úkolech. Nikdo z nás nepatří do komunistické strany. Naše ideologické základna liší se hluboce od ideologie komunistické (marxisticko-leninské). Ale všichni jsme naprosto přesvědčeni o dějinné i mravní nutnosti socialistické přestavby. Marxistická analýza společenského vývoje je nám vnitřně blízka. Všichni také uznáváme dějinnou úlohu dělnické třídy, která se po údobí buržoazním a kapitalistickém ujímá vedení politické i hospodářské výstavby. A všichni také přijímáme vůdčí úlohu komunistické strany v dnešním domáčím i mezinárodním dění.“[24]

Že Hromádka nehovořil jen sám za sebe, nýbrž inspiroval a ovlivňoval svou orientací širokou vrstvu teologů a členů ČCE, o tom svědčí různé dopisy a petice z roku 1956. Vznikly v období destalinizace po Chruščovově projevu na sjezdu strany v Moskvě. V ČSR tato změna vedla k otevřenější atmosféře, která v ČCE zapůsobila tak, že byly úřadům předloženy některé problémy společnosti a církve. V létě roku 1956 se takto nejprve projeví studenti Komenského evangelické bohoslovecké fakulty, kteří v petici prezidentu republiky požadují amnestii pro politické vězně a zrušení trestu smrti. V úvodu svého apelu studenti zdůraznili svou loajalitu vůči státu. „S porozuměním si všímáme velkého a těžkého díla, kterého se ujal pod Vaším vedením náš lid. Nestojíme a ani nemůžeme stát stranou. Jsme vždycky ochotni zúčastnit se práce podle svých sil a schopností a podle svého zvláštního poslání. Máme-li radost z úspěchu, cítíme také bolest nad nezdary.“[25]

Studentská petice se uskutečnila ve spolupráci s Hromádkou, který to také uvádí ve dvou dopisech doprovázejících petici. V dopise řediteli Státního úřadu pro věci církevní Ministerstva kultury Hromádka napsal: „Prosím Vás, pane předsedo, abyste laskavě vzal oba dopisy na vědomí a budete-li dotázán, ujistil pana presidenta naprostou oddaností našich studentů blahu československé lidové demokracie.“[26] V doprovodném dopise prezidentovi zdůrazňuje totéž ještě rozhodněji: „Rád bych silně zdůraznil, že dopis byl psán s nejlepší vůlí přispět něčím k mravnímu upevnění naší lidové demokracie. Jako věřící křesťané obírají se naši studenti stále otázkou, čím by mohli právě s hlediska své víry přispět k hlubšímu, radostnějšímu a úspěšnějšímu úsilí našeho lidu.“[27]

O týden později se sešlo devětapadesát farářů a jedna evangelická filozofka (přibližně pětina všech farářů ČCE) v rámci Ekumenického institutu Komenského fakulty, který vedl Hromádka. Schválili memorandum, jehož cílem bylo podpořit otevření společnosti a politiky a nabídnout k tomu konkrétní pomoc. I zde nacházíme pasáže, které líčí oddanost vůči režimu. Faráři konstatují, že se mezi obyvatelstvem šíří cynismus, nedůvěra, nepravdivost a nedostatečná pracovní morálka.

„Když nasloucháme projevům některých veřejných a vládních činitelů, máme dojem, že nedoceňují vážnost situace, otřesení důvěry ve všech vrstvách, také mezi dělníky a členy KSČ. Bojíme se, aby si nedělali falešné představy o tom, v čem žijeme. Po našem soudu nic více neoslabuje úsilí o pevné základy nového společenského řádu, než toto ovzduší nedůvěry, neodpovědnosti a lhostejnosti. Toužíme po tom, abychom i my mohli a dovedli tomuto nebezpečí čelit.“[28]

V Hromádkově pozůstalosti jsou uloženy četné dokumenty, které ukazují, že využívá svého vlivu a pozice u úřadů pro intervence ve prospěch lidí, kteří se z různých důvodů dostali do konfliktu s režimem. Je zcela zřejmé, že bezprostředně po válce získal v církevních kruzích funkci přímluvce na vyšších místech v různých (církevních) kauzách. Od roku 1948 exponenciálně vzrostl počet žádostí o pomoc a intervenci, v roce 1949 dosáhl vrcholu. Podobné dokumenty jsou dochovány i z pozdějších let. Jde o lidi, kteří přišli o majetek v důsledku znárodňování a kolektivizace, kteří přišli o místo, kteří přišli o možnost studovat, kteří často bez viny byli zatčeni nebo odsouzeni, kteří žádali o milost u prezidenta republiky atd. Z reakcí a následné korespondence vysvítá, že Hromádka většinou svého vlivu využil a různými způsoby na úřadech intervenoval.

Důležitý je zde způsob, jakým Hromádka v podobných dokumentech argumentoval. Nezpochybňoval kompetentnost nebo úsudek státní správy, nýbrž zdůrazňoval svou loajalitu vůči režimu. Osoba, o níž se jedná, se nyní změnila, psal dále. To či ono opatření úřadů není nezbytné pro konsolidaci režimu. Jen zřídka Hromádka psal o tom, že došlo k chybě, místo toho používá argumenty s emocionálním obsahem. Pokud úřady budou podnikat takové kroky, je jeho pozice v církvi ohrožena.

V březnu 1949 byl Hromádka pozván na zasedání synodu reformované církve na Slovensku. Církev byla pod velkým tlakem, protože většina jejích členů byla příslušníky maďarské menšiny na Slovensku. Z pohledu státu byla tato církev nespolehlivá kvůli svému chování za války. Hromádka považoval za svůj osobní úspěch, když synod vydal prohlášení, v němž vítal nový komunistický režim a zřetelně vyjádřil svou loajalitu. Po návratu do Prahy se Hromádka dozvěděl, že několik farářů reformované církve (mezi nimi i senior) bylo po oné schůzi zatčeno. Okamžitě napsal ministru spravedlnosti Čepičkovi, s nímž se osobně znal:

„Vrátil jsem se neobyčejně povzbuzen a potěšen výsledky konference. Podařilo se získat maďarské duchovní k upřímné konstruktivní činnosti, překonat rušivé napětí mezi nimi a slovenským vedením církve a nad to získat celé shromáždění k jednomyslnému a radostnému prohlášení, že všichni budou na svých úsecích pracovat ke konsolidaci poměrů na lidově demokratickém základě. Prohlášení, které bylo ve středu (16. III.) večer veřejně přečteno v reformovaném chrámě v Komárně, patří k nejpositivnějším krokům, jaké byly učiněny církvemi v oblasti evropských lidových demokracií. (...)

Pokládám tento případ za nešťastný krok, který otřese důvěru desetitisíců a zpomalí mravní konsolidaci a výstavbu našeho dnešního státu. Od počátku našeho únorového se pokouším slovem i písmem získat křesťany doma i za hranicemi, aby pochopili naše veliké dílo budovatelské. A práce má se celkem dařila. Ale takový případ jako zatčení seniora Jána Tomašuly (po případě faráře A. Maťašíka) najednou zničí všechny dobré výsledky. Přiznávám se, že jsem ještě ničím nebyl u nás tak zaražen, ano zdrcen, jako touto událostí.“[29]

Argument, že překážky kladené státem mají za následek, že jeho práce ve prospěch režimu ztrácí v očích veřejnosti na věrohodnosti, se v Hromádkově korespondenci s úřady objevuje se značnou pravidelností. V roce 1959 došlo k trestnímu řízení proti faráři a členu církevního vedení Miloši Šourkovi. I Křesťanská mírová konference, kterou Hromádka založil v roce 1958, brzy čelila obtížím ze strany státu. V dopise Václavu Kopeckému, vysokému funkcionáři strany a vlády, si Hromádka na tuto situaci stěžoval. Zdůraznil, že se na něj obrací „jako přítel k příteli, jako muž k muži, jako k muži, o kterém jsem přesvědčen, že má jemné porozumění pro otázky pravdivosti, spravedlnosti a vzájemné lidské důvěry.“[30] Hromádka sám se vždy zřetelně vyslovoval v tom smyslu, že je pro křesťanskou víru, která „má hluboké porozumění pro sociální (a řekl bych i komunistickou) přestavbu společenskou.“ Západní teologové a církevní představitelé projevili pro tento Hromádkův názor velké porozumění, nyní je však jejich důvěra v mnohém ohrožena.

„Napsal jsem to loni Ústřednímu výboru KSČ, že naše oddanost socialistické společnosti jest bez výpovědi a že ji nespojujeme s výsadami nebo výhodami a nároky svých církví. Na tomto projevu trvám i dnes. Ale naši nejlepší a nejosvícenější přátelé za hranicemi jsou v poslední době zneklidněni nesčetnými informacemi, které tím nebo oním způsobem pronikají od nás do zahraničí. Někteří z nich procházejí depresí a zklamáním. Musíme vynakládat mnoho moudrosti, abychom jim ukázali celou situaci ve správné perspektivě a abychom neztratili jejich důvěru. Máme však někdy pocit, že to, co se děje v tzv. církevní politice na úrovni měst, okresů a krajů, jest jakoby sabotáží našeho vyčerpávajícího zápasu. Zda se nám to vše nesmyslné.“[31]

Hromádkovo úsilí nezůstalo bez úspěchu. Jeho intervenování ve prospěch několika politicky pronásledovaných farářů vedlo k jejich propuštění nebo ke zmírnění trestu.[32] I v pozdějších letech Hromádka pravidelně psal kritické dopisy úřadům. Měl dobré vztahy s novým vedoucím Sekretariátu pro věci církevní Karlem Hrůzou, kterého ve svých dopisech oslovoval „milý pane přednosto“. V korespondenci se nejednou vyskytuje argument, že omezování a represe ze strany režimu podkopávají Hromádkovu dobrou pověst v zahraničí. Pokud však obě strany dobře spolupracují, neváhá Hromádka nad tím vyjádřit nadšení. Podpora režimu má velký význam pro legitimování jeho práce, napsal v dopise předsedovi vlády Lenártovi v prosinci 1964.

„Váš dopis, vážený pane předsedo vlády, pomáhá nám v našich snahách, aby československá veřejnost byla povzbuzena v mírovém úsilí, ale také aby naši spolupracovníci v zahraničí byli přesvědčeni o porozumění našich veřejných představitelů pro to, co konáme. Váš dopis je proto i v tomto smyslu pro nás velikou pomocí a posilou.“[33]

Teologicko-politickou Hromádkovu linii, která se od roku 1953 stala i oficiální linií Českobratrské církve evangelické, režim uvítal. Dokázal ji dobře využít pro vlastní záměry s ekumenickým hnutím nebo s jednotlivými církvemi na Západě i na Východě (zejména s Evangelickou církví v Německu). Nejpozději od roku 1953 lze vztahy mezi vedoucími osobnostmi evangelické církve a režimem přirovnat k symfonii. Obě strany hrají svou část partitury, mají různé úmysly a slyší v jednotlivých pasážích i jinou hudbu, ale v podstatě jsou zajedno v tom, že nejlépe mohou hrát společně. Režim partnera jako Českobratrskou církev evangelickou potřeboval k tomu, legitimizoval svou církevní politiku.

V raných padesátých letech pak následovaly další známky souladu, které režim v této symfonii projevoval. Od roku 1953 se Hromádka a další představitelé evangelické církve opět mohli častěji účastnit ekumenických shromáždění. Hromádka jel i na druhé valné shromáždění Světové rady církví v americkém Evanstonu v roce 1954, což bylo úzce koordinováno s československými (a maďarskými) úřady. Následovaly cesty do Austrálie, Indie a Číny. Pražští teologové mohli opět publikovat.[34] Leninovou cenou míru, založením Křesťanské mírové konference a založením časopisu Communio Viatorum, všechno události roku 1958, bylo dosaženo značného souladu mezi režimem a evangelickou elitou.

Režim a teologie v Hromádkově osobním životě

Otázka, která se téměř nevyhnutelně vnucuje v souvislosti s teologicko-politickými projevy loajality k režimu, zní, zda Hromádka a další teologové a církevní představitelé ji mysleli upřímně. Nebo byly jiné, neteologické důvody, které vedly k těmto pozicím? Byla to strategie přežití, nebo genuinní, hermeneutická odpověď na politickou situaci?

Je jisté, že to pro osoby, které hrály klíčovou roli v procesech vedoucích k podobným postojům jako v roce 1953, bylo finančně zajímavé. Právě v tomto roce vytvořily úřady systém mimořádných nezdaněných odměn pro církevní pracovníky jako odměnu za jejich politickou spolehlivost a aktivitu. Dokumenty ze státních archivu ukazují, že Hromádka sám dostával pravidelně peníze z tohoto fondu.[35]

Ovšemže to nebyl hlavní důvod pro jeho politicko-teologické názory. Z osobní korespondence je možno vyvodit, že byl přesvědčen o správnosti a legitimitě svého postoje. V dopisech manželce se pravidelně vyjadřoval o politických otázkách a o osobách, které v této oblasti hrály roli. Dopisy poskytují mimořádný vhled do toho, jak se Hromádka sžíval s politickými záležitostmi, jaký pro něho měly význam a jak dalece pronikaly do jeho osobního života.

Uvedeme zde několik příkladů z roku 1956, což byl důležitý rok pro Hromádkovy mezinárodní aktivity. Podnikl cestu do Austrálie a Indie, potom do Číny a do Sovětského svazu a nakonec v ekumenických kruzích obhajoval potlačení maďarského povstání Sovětskou armádou. Cesta do Austrálie souvisela se zasedáním Výkonného výboru Světové rady církví, jehož členem byl od roku 1948. Koordinoval svou cestu a své cíle spojené se zasedáním se Státním úřadem pro věci církevní, s mezinárodním byrem komunistického mírového hnutí Světové rady míru ve Vídni a konečně i s československým velvyslanectvím v Austrálii. Z dopisů vyplývá, že Hromádka měl v úmyslu nastolit spolupráci mezi Světovou radou církví a Světovou radou místu a otevřít dveře Světové rady církví ruské pravoslavné církvi. Bezprostředně po příletu do Sydney své manželce napsal:

„Na letišti čekalo několik známých z austral. církví a ovšem plno žurnalistů. Zůstávám tu pořád ještě „a controversial figure“. V Americe o mně mluvil sám McCarthy, že prý jedu do Austrálie, abych dělal komunistickou propagandu. A americký fundamentalista Carl MacIntire přijel sem, aby útočil na Světovou radu církví, protože má ve svém středu mne a stává se tak nástrojem komunistů. V úterý měl v Sydney velké shromáždění, které proto v resoluci žádalo min. předsedu Menziese, aby nevítal oficiálně Exekutivu S.R.C. V novinách je toho o mně dost, a celkem je to slušné. Výstřižek, který Ti posílám, je nejhorší, protože korespondent musel za každou cenu něco proti mně napsat.“[36]

O týden později psal o jednání o přistoupení ruské pravoslavné církve:

„Jinak jsme udělali nový krok ke sblížení s moskevským patriarchátem. Do Moskvy odjede také v březnu 8členná delegace amerických církví. Jsem velice zvědav na výsledky. Bojím se, že nebude dost otevřenosti na amer. straně, aby viděli a pochopili, co by měli chápat. Angličané a zástupci asijských církví jsou ovšem mnohem mírnější a přístupnější. Ale tlak amerických církví (třeba neúmyslný a nevždy uvědomělý) vede i je při hlavních rozhodováních. Něčeho jsem dosáhl, ale lecco zůstalo při starém.

Bude to jistě těžká práce.“[37]

Z těchto dopisů vyplývá, že Hromádka o svých teologicky motivovaných církevněpolitických aktivitách nepochyboval. V osobních dopisech manželce se identifikuje se svým veřejným vystupováním zcela a naprosto. Jde to tak daleko, že v dopisech používá ideologicky zabarvené fráze. Politika se stává součástí osobního života a je téměř zvnitřněna. Během svého pobytu v Číně napsal:

„Odpoledne jsme vyslechli několik projevů některých křesťanů nejrozmanitějších denominací. Byly to chvíle, které se úplně liší od našich církevních shromáždění svým elánem, positivním vztahem k přestavbě země, radostí nad stálým pokrokem životní úrovně a nadějí, že to vyhrajeme v úsilí o mír. Také fundamentalisté mluvili a vyznávali, jak postupně přemáhali nedůvěru ke komunistům a k nové vládě, ale jak se přesvědčovali o světlých stránkách nového státu. (...)

Prosím Tě, zatelefonuj paní Matějkové z Obránců míru a vyřiď pozdravy Kuo Mo Dzovy a mnoha jiných mírových pracovníků. (...)

Také Janinku a Aničku pozdravuj. Vyřiď mé pozdravy na fakultu a p. přednostovi Dr. Havelkovi, Ing. Plíhalovi a Lorencovi na SÚC. Ve stálých vzpomínkách na Tebe, Tvůj v lásce, Joža.“[38]

Prosba o vyřízení pozdravů kolegům i uředníkům Státního úřadu pro věci církevní na konci dopisu nebylo nic výjimečného. Hromádka často svou manželku pověřoval v tomto směru. Je z toho jasné, že se u Hromádky téměř ztrácí hranice mezi politickým životem a privátní sférou. I představitelé SÚC se stali součástí vztahu k manželce.

Shrnutí

U J. L. Hromádky došlo ztotožnění jeho teologického programu s politickou realitou v jeho zemi velmi daleko. Do tohoto ztotožnění je nutno zahrnout i jeho osobní život. Tato skutečnost vedla k tomu, že Hromádkova praxe byla v podstatě v rozporu s jeho teologií. Na jedné straně hovořil o stinných stránkách své církve v postkonstantinovské situaci. V nové společnosti již nepředstavovala součást mocenské struktury, a získala tedy opět důvěryhodnost. Na druhé straně úzce spolupracoval s komunistickým režimem v církevní i ekumenické oblasti. Tato praxe byla v protikladu s postkonstantinovskou ideou.

Hromádka zašel velmi daleko ve ztotožnění svého pojetí teologie s politickou realitou ve své zemi a v Evropě. Z politické teologie se stala teologie politiky, a to v situaci, kdy politika byla totalitní a represivní. Ovocem Hromádkova programu bylo, že na pražské Komenského fakultě mohly vzkvétat teologické disciplíny, jako jsou biblické vědy a církevní dějiny, a že hrály výraznou roli v životě církve. To byla Hromádkova ochranná funkce: zaručoval své církvi a fakultě jistý prostor pro teologii a praxi. Dalším, avšak kyselým ovocem bylo, že teologický program společenství poutníků v revoluční společnosti vážně rozdělil evangelickou církev a v sedmdesátých a osmdesátých letech ji dokonce rozštěpil. Těm, kdo na základě Hromádkovy teologie zaujímali kritický postoj vůči režimu Gustáva Husáka, byl zpravidla odňat státní souhlas k výkonu duchovenské činnosti. Byli zajisté izolováni i v církvi, protože církevní vedení, odvolávajíc se rovněž na Hromádkovu teologii a podporováno profesory bohoslovecké fakulty, nedokázalo vzdorovat tlaku režimu a v kriticích vidělo ohrožení církve a své vlastní pozice. Hromádkova koncepce neotevírala cestu ke svobodě, nýbrž vedla k rozštěpení v církvi v otázce role církve a teologie v totalitní, komunistické společnosti.

V zápase o balancování mezi teologií a církví na jedné straně, a politikou a mocí na straně druhé, ztratil Hromádka rovnováhu. Jeho předpokladem bylo, že převrat ve společenském zřízení vyvolá i převrat v sebepojetí církve. Tím vposledu podřídil církev a teologii politickému zřízení a obětoval svobodu církve a teologie. Stal se závislým na diktátorských držitelích moci v naději, že mají dobré smýšlení a dobrou vůli. Z mnoha dopisů, které dostával od lidí, kteří z různých důvodů byli pronásledováni, mohl však poznat, že tato moc byla ve svém základě založena na represi a útlaku.

 

[1] Jan Šimsa (nar. 1929), vikář a farář v Pardubicích, Praze, Klášteře nad Dědinou, Prosetíně. V roce 1973 ztratil státní souhlas k výkonu duchovenské činnosti. V roce 1977 podepsal Chartu 77. V roce 1978 byl z politických důvodů odsouzen k osmi měsícům vězení.

[2] ŠIMSA. Jan, Vliv J. L. Hromádky na vyrovnání se církve s komunistickou dobou, in: RUML,Ondřej (ed.), K svobodě je dlouhé putování, Benešov 2010, str. 43.

[3] Křesťanská revue LXXVI, 2/2009, str. 29.

[4] Tamtéž.

[5] Jakub S. Trojan (nar. 1926) pochází z necírkevního prostředí. Po druhé světové válce objevil

[6] Poslání a cesta církve, Praha 1972, 35 ff.

[7] ÚA ČCE, Tisky XVIII. Synodu 1973, Elaborát  Poradního odboru theologického.

[8] Tamtéž.

[9] „Poněvadž Kristovo vítězství platí všude, nemůže církev své poslání plnit jinak, než že přijme za čas své služby právě tu přítomnost, do které je poslána a právě to místo, na které je svým Pánem postavena. Proto cesta vnitřní i vnější emigrace není naše cesta. Žijeme v rámci socialistických států. Jako systém vlády je socialismus v současné době uskutečněn právě v těchto státech. Přitažlivost socialismu pro Třetí svět, pro mladou generaci celého světa (Světová studentská křesťanská federace),

[10] HROMÁDKA, J. L., Teologie a církev, Praha 1949, str. 366.

[11] Český překlad Hromádkovy řeči v Amsterdamu 1948 „Naše odpovědnost v poválečném světě“ vyšel ve sborníku Pravda a život, Praha 1969, str. 57–74.

[12] HROMÁDKA, J. L., Teologie a církev, str. 367, zvýraznění v originále.

[13] U příležitosti založení časopisu Communio Viatorum napsal: „(...) it is our desire to interpret in the most vital and actual way the great heritage of our own reformation, represented by the figures of Jan Hus, Petr Chelčický, Lukáš of Prague, Jan Blahoslav and John Amos Comenius (Komenský). As heirs of the Hussite movement and of the Unity of the Brethren (Unitas Fratrum) we are guided by their great achievements, but we know that we have to re-discover and to re-interpret our spiritual heritage in our concrete life, in its real and vital impact upon our own life and upon the essential problems of the ecumenical fellowship and of the world humanity. The very name of our magazine Communio Viatorum is an adequate expression of the central motive of the Unity of the Brethren: the church free of any institutional petrification marching onward, looking ahead, reacting to the ever new situation of men and expecting the final victory of the Crucified and Risen Lord.” Editorial in:

Communio Viatorum, 1 (1958), 2.

[14] Poslání církve dnes, in: Kostnické jiskry, 40 (1955), č. 28, 2.

[15] Viz k tomu např. KAPLAN, Karel, Stát a církev v Československu 1948–1953, Brno 1993; Jan Stříbrný (ed.), Církevní procesy padesátých let, Kostelní Vydři 2002; VLČEK, Vojtěch, Perzekuce mužských řádů a kongregací komunistickým režimem, 1948–1964, Ostrava 2003.

[16] Z této cesty se dochovala několik dopisů manželce, které popisují reakce během rozhovorů, vztahujících se k Hromádkově politické orientaci (Pozůstalost J. L. Hromádky, ETF UK Praha, 1–3).

[17] Národní archiv, Ústřední výbor Komunistické strany Československa, Gottwald, karton 49, složka 870, Návrh týkající se účasti professora dr. Hromádky na zasedání Světové rady církví v Ženevě v srpnu t. r., 26. 6. 1951, str. 2. 26Tamtéž, str. 2.

[18] Tamtéž, str. 3

[19] Národní archiv, Ústřední výbor Komunistické strany Československa, politbyro, 1954-1962, karton 166, mapa 225/16 (únor 1958), Vyznamenání prof. J. L. Hromádky Leninovou cenou míru.

[20] Tamtéž.

[21] Národní archiv, ministerstvo školství, karton 44, Vztahy mezi církví a státem, Informace o situaci v církvi českobratrské, zvláště pokud jde o přípravu synodu,

[22] Dopis byl publikován v: HROMÁDKA, Josef L., Der Geschichte ins Gesicht sehen. Evangelische und politische Interpretationen der Wirklichkeit. Ausgewählt und herausgegeben von Martin Stöhr, München 1977, str. 258–261.

[23] Národní archiv, Ministerstvo školství a kultury, karton 44, Vztahy mezi církví a státem, Politická spolupráce s prof. Dr. J. L. Hromádkou.

[24] Dopis J. L. Hromádky Ústřednímu výboru Komunistické strany Československa, 5. 5. 1958. Byl publikován v časopise Křesťanská revue 1968, str. 164–168.

[25] Národní archiv, ministerstvo školství a kultury, složka J. L. Hromádky, Dopis studentů bohosloví státním orgánům, 12. 6. 1956.

[26] Tamtéž, dopis J. L. Hromádky řediteli Státního úřadu pro věci církevní Ministerstva kultury Havelkovi, 14. 6. 1956.

[27] Tamtéž, dopis J. L. Hromádky prezidentu Zápotockému, 14. 6. 1956.

[28] Tamtéž, dopis účastníků konference Ekumenického institutu Komenského evangelické bohoslovecké fakulty úřadům, 21. 6. 1956.

[29] Dopis J. L. Hromádky A. Čepičkovi, 19. 3. 1949, Pozůstalost J. L. Hromádky, ETF UK, intervence (předběžný soupis).

[30] Dopis J. L. Hromádky Kopeckému, 22. 7. 1959, Národní archiv, Církevní oddělení Ministerstva školství a kultury, karton 63, KBF, složka J. L. Hromádka

[31] Tamtéž

[32] Viz k tomu HLAVÁČ, Pavel, Prezidentské milosti pro evangelické faráře před Vánocemi 1951, in: HLAVÁČ, Pavel, Cesta církve II, Praha 2010, 4–18.

[33] Dopis J. L. Hromádky Lenártovi, 7. 12. 1964. Pozůstalost J. L. Hromádky, ETF UK, 3–29a, karton 1, složka 3 (předběžný soupis).

[34] K tomu více detailů v: PIŠKULA, Jiří, Evanston 1954 – první bitva studené války na poli církevním. Příspěvek k interpretaci Josefa L. Hromádky, in: Církevní dějiny 2008/2, str. 37-47.

[35] Tamtéž.

[36] Dopis J. L. Hromádky manželce N. L. Hromádkové, 3. 2. 1956. Pozůstalost J. L. Hromádky, ETF UK, 1–3 (předběžný soupis). Novinový článek s titulem „I´m not a Communist“ poslal spolu s dopisem.

[37] Dopis J. L. Hromádky manželce N.L. Hromádkové, 11. 2. 1956, tamtéž.

[38] Dopis J. L. Hromádky manželce N. L. Hromádkové, 20. 3. 1956, tamtéž.