Cesta církve III

V červnu r. 1956 vznikly v prostředí studentů Komenského evangelické bohoslovecké fakulty a farářů ČCE dva dopisy, adresované prezidentu republiky A. Zápotockému, které představují první opatrně kritické, veřejné hlasy českých evangelíků. Kontext, ve kterém byly dopisy formulovány, lze nazvat destalinizací. Na jaře roku 1956 byly patrné první změny odmítnutí stalinského modelu potlačení lidských práv, jak to formuloval sovětský předák Nikita Chruščov v únoru t.r. ve své řeči ke stalinskému kultu osobnosti. V dubnu jednal ÚV KSČ o důsledcích sjezdu sovětské komunistické strany a jejich dopad na Československo. Bylo ohlášeno první uvolnění a z vedení KSČ musel odejít strůjce církevní politiky Alexej Čepička.
Každoroční studentský majáles se stal v roce 1956 krystalizačním momentem v období prvních opatrných změn. Majálesový průvod se stal svými hesly i svým složením prvním otevřeným protestem proti omezování základních práv v Československu. Akce se nezúčastnili jen studenti, ale i velký počet kolemjdoucích.
V červnu pak zasedala celostátní konference KSČ, aby odhlasovala některé reformy. Na jejím začátku poslali studenti Komenského evangelické bohoslovecké fakulty výzvu prezidentu Republiky A. Zápotockému ke zmírnění některých dopadů socialistické přestavby. Výzvu iniciovali studenti Jan Blahoslav Šourek, Jan Čapek, Jan Trusina a Blahoslav Hájek. Z konceptů dopisu, které se zachovaly v osobním archivu Jana Čapka, vyplývá, že celou akci pečlivě připravovali a konzultovali s profesory fakulty. Původní koncept zdůraznil na několika místech, že iniciativa souvisí s křesťanskou vírou signatářů a jeho slovník akcentoval jistý odstup od komunistické moci. Zásahy, které provedli profesoři (především J. L. Hromádka), měly zmírnit tento distanc tím, že opakovaně poukazuje na loajalitu studentů. Pak se v dopise objevily fráze jako „s porozuměním si všímáme velkého a těžkého díla, kterého se ujal pod Vaším vedením náš lid." nebo "věříme, že právě cílem opravdového socialistického úsilí je člověk jako jedinec a ve společnosti.", které do návrhu vpisoval Hromádka.
Na dopis nepřišla odpověď. Zdá se, že první naděje na reformy byly také brzy utlumeny následkem maďarského povstání. Na delší dobu režim ztratil váhavou odvahu k dialogu o směřování společnosti. Na výzvy ze strany evangelíků komunistická moc ovšem nereagovala ani represivně. Možná jí stačilo, že tehdejší hlavní představitel evangelické tradice odmítl maďarské povstání jako kontrarevoluční a nebezpečné pro mezinárodní politickou stabilitu.
V době, kdy se konala celostátní konference KSČ, se na fakultě také sešla skupina převážně farářů. Ti také napsali dopis představitelům komunistické moci, aby odstranili ne-lidskost a bezpráví vůči kritikům režimu.
V některých evangelických kruzích dnes panuje přesvědčení, že dopisy nebyly poslány adresátům, ale zůstaly na pracovním stole J. L. Hromádky. Z toho, že se oba dopisy nacházejí v archivu Státního úřadu pro věci církevní, lze vyvodit, že dopisy dorazily na ministerstvo i do prezidentské kanceláře, kde byly navíc opsané k dalšímu zpracování.
Oba dopisy uvádíme i s průvodními listy J. L. Hromádky prezidentu republiky A. Zápotockému, předsedovi Státního úřadu pro věci církevní J. Havelkovi a ministru kultury a školství F. Kahudovi, kterými Hromádka výzvy svých studentů a kolegů farářů osobně zaštítil.

Poselství XI. synodu ČCE (1953) hrálo důležitou roli při ukončení mezinárodní izolace ČCE, která začala po přijetí církevních zákonů v roce 1949. Obrazně řečeno, mělo sloužit coby jízdenka do světa. Komunistický režim prohlášení využíval pro Západ jako důkaz, že po stránce náboženské svobody a pozice církví je v Československu vše v pořádku. V pozůstalosti J. L. Hromádky (část Korespondence 1950—1954) se vyskytuje dokument z ministerstva zahraničních věcí s klasifikací „TAJNÉ" z 28. 4. 1954, který poskytuje různé instrukce pro delegaci československých církví na Druhé shromáždění Světové rady církví v Evanstonu. V dokumentu se píše, že velvyslanectví ve Washingtonu v rámci blížícího se shromáždění rozdává svým kontaktům brožurku Message from the ECCB to Protestants throughout the World. Prohlášení bylo přeloženo do angličtiny a němčiny a jako propagační brožurka bylo státní správou vytištěno a rozesíláno do světa.
Po teologické stránce je význačné, jak je v poselství silná identifikace Božího působení ve světě s komunistickým režimem. Podobně je to v proslovu, který měl autor návrhu, J. L. Hromádka na synodu, když uváděl text poselství.

„Sice jsou všichni unaveni z mírových řečí, ale není možné se stáhnout do pracovny nebo do soukromí. Ale dnes to není možné, protože všechny ty veliké vichry, které jdou světem, všechny ty otřásavé události prostě jdou za námi. My před nimi utíkáme, ale ony jdou za námi. Proč jim nemůžeme utéci? Protože je to také soud Boží a Pánu Bohu na tom záleží. On jde za námi. On nám rozmetává všechny naše lidské instituce a lidské touhy a přání i ty lidské mrzutosti a kyselosti. On nás volá, abychom se postavili na místa, která jsou těžká a kde prostě musíme stát." Účelem poselství má být podle Hromádky to, aby spolu začaly mluvit obě znesvářené strany, které se navzájem ohrožují atomovými zbraněmi. „Dnes jde o to, aby ty dva tábory, které tu jsou dnes, začaly spolu jednat a jednaly tak dlouho, tak dlouho, dokud se nedohodnou. To je smysl našeho poselství zahraničním protestantům." Proto by se měli zahraniční partneři zasadit o to, aby uspořádání komunistického světa bylo akceptováno na Západě coby platná, plnohodnotná a dokonce v některých ohledech lepší alternativa společenského řádu. Zde uvádíme text onoho poselství:

V roce 1950 byli zatčeni a uvězněni ještě další dva bratři. Smíchovský vikář Karel Hrbek a student bohosloví Petr Jankovský. Sepsání příběhů těchto dvou vězňů komunistického režimu bylo spojeno s určitou potíží, neboť se nám o nich podařilo sehnat jen velmi málo archivních materiálů. V Ústředním archivu ČCE, což je velmi podivné, nejsou jejich obsáhlé osobní spisy, jako u jiných farářů, ale jen po různu roztroušené zmínky. Lepší to není ani v Národním archivu s jejich soudními a rehabilitačními spisy. Jen něco málo vyšetřovacích spisů jsme našli v Archivu bezpečnostních složek. V obou případech jsme však měli možnost přímých kontaktů s využitím osobní dokumentace.
Členkou branického sboru je manželka bratra Karla Hrbka, který zemřel v červnu roku 1990. Ta poskytla v únoru 2010 rozhovor o svém muži do časopisu branického sboru Brána. Také naší komisi zapůjčila soudní a rehabilitační spis svého muže.
Dosud žijící bratr Petr Jankovský ( ročník 1927) poskytl v roce 2008 rozhovor do Nezávislého evangelického měsíčníku Protestant č.4. Sám pak napsal do časopisu vinohradského sboru ČCE Hrozen v březnu a v dubnu roku 2009 vzpomínky na dobu svého pronásledování nazvané Zdroje duchovní síly.

Důsledky represivní církevní politiky komunistického režimu muselo řešit nejen církevní vedení, ale také jiné složky ČCE. Následující studie analyzuje podrobně vývoj v evangelickém sboru v Pardubicích v druhé polovině padesátých let. Čerpá převážně ze sborového archivu, ze sborové kroniky a ze zápisů staršovstva. Konkrétní problémy byly ukončení členství v církvi (sem patří zajímavé úvahy o tajném členství), výuka náboženství a konání pohřbů ve veřejných prostorách.

Mgr. Blanka Nová ze Státního okresního archivu v Jindřichově Hradci v následujícím článku na jedné straně představuje agendu a činnost okresního církevního tajemníka na okrese Jindřichův Hradec a na straně druhé se věnuje duchovním na jindřichohradeckém okrese. Popisuje jejich činnost a strastiplnou cestu za výkonem jejich povolání a poslání. V článku je nastíněna koexistence a vztahy mezi církevním tajemníkem a jednotlivými vybranými duchovními z pohledu církevních záležitostí v období 50. let 20. století. Tehdejší situace je v článku popisována na příkladu římskokatolické církve, Českobratrské církve evangelické a Československé církve. Z těchto církví jsou záměrně vybráni jak duchovní se silným protirežimním postojem, tak duchovní, kteří s režimem žili v dobrých vztazích.

V publikaci Cesta církve II jsme přinesli příběhy dvou evangelických farářů, kteří byli uvězněni krátce po únorovém komunistickém puči. Jaroslav Choděra byl zatčen 27. října 1948, Jaroslav Ryšavý 31. ledna 1949. Oba byli v inscenovaných procesech obviněni a nespravedlivě odsouzeni. Prošli těžkými kriminály, ale navzdory kruté době, po žádostech a intervencích nejbližších rodinných příslušníků a profesora J. L. Hromádky u nejvyšších politických představitelů, byli z vězení propuštěni. Oběma byla udělena prezidentská milost a mohli se ještě před vypršením trestu vrátit domů ke svým rodinám. Třetím evangelic-kým farářem, který byl zatčen 31. srpna 1950, dokonce spolu s celým staršovstvem sboru a jeho seniorem, byl chomutovský farář Bohumil Jan Dittrich. Jeho stíhání pro velezradu, vyzvědačství, ohrožování státního tajemství a pobuřování proti republice, po šestnácti měsících vyšetřovací vazby zastavil státní prokurátor v Praze s tím, že se vlastně žádné podezření z trestných činů neprokázalo. A tak i bratr farář Dittrich, kterému jsme důvěrně a přátelsky říkali „Bobeš", se mohl před Vánocemi roku 1951 vrátit domů. Ze jmenovaných tří farářů byl nakonec jediný, který pokračoval v církevní službě. Příběh faráře Bohumila Dittricha zpracoval student ETF UK Tomáš Jun. Jeho práci pro tuto publikaci upravil předseda komise Pavel Hlaváč.