Další případy perzekuce laiků ČCE za komunismu II. část

Po únoru 1948 začaly sedlákům těžké časy. Již 21. března 1948 byl komunistickým parlamentem vyhlášen zákon o pozemkové reformě a na jeho základě byla vyvlastněna půda statkům s rozlohou na 50 hektarů.

Tato další část o perzekuovaných laicích v ČCE v době komunismu navazuje na článek, který byl publikován v Cestě církve VI.[1] Rozhodla jsem se již v úvodu znovu nerozebírat situaci v 50. letech 20. století na vesnici, převážně rozhodnutí vstoupit, či nevstoupit do jednotných zemědělských družstev (dále jen JZD) a co odmítnutí vstupu pro statkáře, malé i velké, znamenalo. V tomto článku pouze doplním některé osudy perzekuovaných lidí, k jejichž materiálům jsem se dostala až po vytištění článku v Cestě církve VI.

Ze zbývajících materiálů jsem se snažila vybrat ty, které jsou zajímavým dokladem o perzekuci obyčejných evangelíků, kteří se prohřešili proti státu pouze tím, že hospodařili na vlastních gruntech a hospodařili dobře, nebo tím, že byli živnostníci, či „pouze“ věřili v Boha. Článek je rozdělen na dvě části. První část představí osudy těch evangelíků, ke kterým jsme získali větší obsah pramenů a někde dokonce docela dlouhé vzpomínky. Ve druhé části pak jsou abecedně seřazena jména perzekuovaných evangelíků, ke kterým máme jen kusé a drobné informace.

Blanka Nová

Václav Bárta

Narozen 1. 10. 1911. Hospodařil na rodném statku č. 4 v obci Vlkanov v okrese Ledeč nad Sázavou. Rodina obhospodařovala 25 hektarů. Dne 23. 4. 1953 byl hospodář Václav Bárta odsouzen lidovým soudem v Ledči nad Sázavou podle § 135 odst. 1/2 zák. č. 86/50 Sb. za ohrožení jednotného hospodářského plánu (neplnění dodávek). Byl odsouzen ke dvěma letům odnětí svobody, k peněžité pokutě 30 000 Kč, k propadnutí usedlosti, zabrání poloviny usedlosti patřící manželce, ztrátě čestných práv občanských na pět let a zákazu pobytu v okrese Ledeč nad Sázavou navždy. Podle pamětí manželky Václava Bárty, Růženy, nemohly úřady najít vhodné místo k vystěhování rodiny. Proto si rodina (dvě děti, manželka a tchyně) našla ubytování u Čáslavi, kde měla paní Růžena tetu. Než však k samotnému vystěhování ze statku a okresu došlo, pobývala rodina ve svém. Neměla však již žádných práv k užívání hospodářství. Nesměla se ani postarat o dobytek a zvířata. Ještě za jejich přítomnosti na statku došlo hned po odsouzení V. Bárty k veřejnému rabování hospodářství. Místní i cizí odvezli a rozkradli všechno, že nebylo ani čím nakrmit zvířata. „Než ale došlo k aktu stěhování, nastalo veřejné rabování, ve dne rabovali cizí a v noci pak domácí soudruzi. Ti cizí přijížděli s traktorovými vleky a naším výfukem si nakládali seno, suchý jetel, a když to odvozili, sebrali i ten výfuk. I sláma ze stodoly byla odvezena. Tolik dobytka ve chlévě, koně, nikdo nepřišel nakrmit – stejně nebylo už čím, dobytek řval hlady a pil jen vodu z napaječek. Šla jsem za starostou p. Semerádem, aby s tím něco udělali. Koně si jednoho vzal s. Polívka, druhého jiný soused, dobytek krmený na zabití si odvezli, březí krávy však zůstaly, ty už padaly slabostí a nemohly vstát.“[2][3] Po přestěhování rodiny k Čáslavi žily manželka, tchyně a dvě děti v jedné místnosti. Paní Růžena celou tu dobu žádala o propuštění manžela. Václav Bártů prošel několika věznicemi. Po devíti měsících byl propuštěn a vrátil se k rodině, která živořila ve veliké nouzi. Později bylo manželům Bártovým nabídnuto místo v domově důchodců v Myslibořicích, kde oba pracovali až do důchodu. Pan Václav Bárta zemřel v roce 1987 a na svůj statek se již nikdy nepodíval.[4] V roce 1990 byl Václav Bárta rehabilitován, ale majetek rodině vrácen nebyl. Dům rodiny Bártů byl prodán 8. 11. 1989 manželům, kteří na statku v té době hospodařili, a tudíž se na něj nevztahoval předpis, jenž řešil zmírnění křivd, které vznikly převzetím zemědělské půdy.

Rodina Kuslova

Rodina Kuslova přišla na Kladensko v 50. letech 20. století. Kladensko si nevybrali dobrovolně, jejich příchod byl jedním z důsledků akce Kulak. Původním domovem Františky, jejího manžela Otakara a jejich dvou dětí byla Mutná nedaleko Slavonic v bývalém dačickém okrese. Rodina vlastnila statek s polnostmi o výměře 70 hektarů. V hospodářství se manželům dařilo a postupně byl statek vybavován nejmodernější technikou. V roce 1949 začal syn Otakar studovat na Střední zemědělské technické škole v Třebíči a chtěl potom dále pokračovat ve studiu na VŠ veterinární. Jeho sestra Libuše se v roce 1952 provdala, ale zůstávala na rodném statku, aby pomáhala rodičům, kterým bylo zakázáno najímat si námezdní dělníky na sezonní práce. Přesto byli hospodáři nuceni odvádět vyšší a vyšší dodávky.

Vesnice Mutná byla před válkou z 90 % osídlena německým obyvatelstvem. Po odsunu původního obyvatelstva obsadili prázdná hospodářství noví obyvatelé. Právě noví osadníci se snažili největšímu statkáři ve vsi znepříjemňovat život. Aktivity nových mutenských obyvatel vyvrcholily v říjnu 1952, kdy byl Otakar Kusl po udání svých sousedů zatčen a obviněn ze sabotáže. Dne 24. 10. 1952 byl lidovým soudem v Dačicích odsouzen podle § 85 odst. 1 písm. a) trestního zákona k trestu odnětí svobody na sedm let a peněžitému trestu 20 000 Kč. Jmění podle § 47 trestního zákona propadlo státu. Dále byl odsouzen ke ztrátě občanských práv na pět let a zákazu pobytu v obci Mutná navždy. Druhá polovina statku, která patřila jeho manželce Františce, byla dle § 74 odst. 1 písm c) zabrána pro stát. Odvolací soud proběhl 25. 3. 1953 a snížil Otakarovi trest na šest let. Ostatní body rozsudku byly potvrzeny. Udělený trest si Otakar v plné výši odseděl, veškeré žádosti o milost byly zamítnuty jako neopodstatněné. Františka byla ze statku bez prostředků, dokonce bez potravinových lístků vystěhována na Kladensko, kde jí byla na statku ve Vrapicích přidělena jedna místnost bez vody a veškerého vybavení a bylo jí nařízeno pracovat jako krmička krav. Syn Otakar byl vyhozen ze 4. ročníku střední školy a jako syn nepřítele státu byl posílán na různá pracoviště, kde vykonával dělnické profese. Nikde dlouho nevydržel, většinou byl z místa vyhozen pro ztrátu důvěry. V roce 1958 se Františce za pomoci příbuzných podařilo zakoupit rodinný domek v Buštěhradě. V roce 1985 se ve velmi špatném stavu vrátil Otakar z vězení. Pracoval pak krátce na Kladně jako topič, ale v roce 1965 v nedožitých šedesáti letech zemřel na celkové selhání organismu. Syn Otakar se později do Buštěhradu přistěhoval i se svou manželkou. Matka Františka pracovala pak v různých dělnických profesích. V roce 1989 byl Otakar Kusl rehabilitován. Františka zemřela v roce 1993 ještě před navrácením statku v Mutné. Statek nakonec rodina získala, byl však v dezolátním stavu. JZD Cizkrajov statek řádně zdevastovalo, takže rodině nezbylo nic jiného, než na vlastní náklady obytné budovy a část hospodářských budov strhnout.[5]

Jan Tomášek

Narozen 23. 9. 1910 v Otradově. V lednu 1943 se přiženil na menší statek do Jarošova, kde rodina jeho ženy obhospodařovala 12 hektarů půdy. Na konci 2. světové války se celá rodina Tomáškových zapojila do odboje. Ve svém statku schovávala ruské partyzány a uprchlé ruské a anglické zajatce. Na památku těchto okamžiků si nechal Jan Tomášek zbraň, kterou partyzáni u nich zapomněli. Tato zbraň se však stala později předmětem jeho odsouzení. V 50. letech, nejen, že odmítala rodina vstoupit do JZD, pan Tomášek ještě pomáhal dostat skupinu lidí, která nechtěla žít v tehdejším Československu, přes hranice. Poté, co se Jan Tomášek dozvěděl o zat- čení svého přítele, rozhodl se zbavit uchovávané zbraně po partyzánech. Bohužel její „uklizení do nedalekého rybníčku“ někdo udal a u Tomáškových následovala domovní prohlídka. Zbraň i náboje byly v rybníčku nalezeny a 25. 1. 1955 byl Jan Tomášek odsouzen k nepodmíněnému trestu devíti let vězení. Z vězení v Pardubicích byl převezen do Prahy na Pankrác a odtud do Jáchymova do uranových dolů. Při těžké práci v dolech onemocněl zápalem plic a kvůli nemoci byl pak převelen na práci na povrchu při úpravě uranových rud. Z vězení byl propuštěn po třech a půl letech 21. 3. 1958 podmíněně. Podmínku dostal na čtyři roky tj. do roku 1962. Po celou tu dobu se rodina bránila vstupu do JZD a i po návratu Jana Tomáška z uranových dolů se stále držela a dokázala plnit nesmyslné dodávky. 

V roce 1980 vstoupil Jan Tomášek s manželkou do Svazu protifašistických bojovníků, v roce 2000 jim byli uděleny medaile u příležitosti 55. výročí osvobození republiky, po roce 1989 se stal Tomášek členem Konfederace politických vězňů a v roce 1992 byl Krajským soudem v Hradci králové zproštěn obžaloby „nedovoleného ozbrojování“. A tím byl zároveň rehabilitován.[6] 

Alois Černík

Pocházel ze sboru Lozice, byl odsouzen s manželkou Marií dne 7. 2. 1953 za nesplnění dodávek veřejným soudem v Luži na pět let vězení. Manželka Marie byla odsouzena na dva roky vězení. K rozsudku samozřejmě patřila peněžitá pokuta, konfiskace majetku a vystěhování.[7]

František Dobrkovský

Pocházel také z Lozického sboru. Jako zemědělec byl odsouzen i s manželkou a vystěhován.[8]

Marie Doležalová

Narodila se 31. 3. 1893 a zemřela 6. 12. 1976. Pocházela ze sboru v Džbánově. Byla odsouzena v roce 1949 k pokutě za to, že si rodina v době přípravy pohřbu její sestry Žofie ponechala určité množství mléka a smetany pro přípravu pohoštění smutečních hostí. Marie Doležalová byla odsouzena za ohrožení národního hospodářství k peněžité pokutě. Rodina však nebyla schopna pokutu zaplatit a proto následovalo odnětí svobody na jeden měsíc. Trest si odpykávala v cihelně v Tuněchodech u Chrudimi.[9]

Antonín Fencka

Antonín Fencka ze sboru v Jablonci nad Nisou vedl v  80. letech 20. století pěvecký sbor, pracoval s mládeží a zároveň pracoval jako učitel. V té době byl odvezen na StB a přesvědčován ke spolupráci, kterou nepřijal, a o schůzce na StB referoval ve sboru. Na základě toho byl úředníky a ředitelem školy odvolán ze svého učitelského místa s odůvodněním, že: „socialistický učitel nemůže vést pěvecký sbor v církvi a být aktivní v mládeži“.[10]

František Fikejz

Pocházel ze sboru Džbánov. Narodil se v roce 1894 ve Voděradech. Hospodařil spolu s rodinou na statku a půdě o rozloze cca 100 hektarů. V roce 1949 byl vystěhován s manželkou a třemi syny ze statku do malé chalupy a hospodářství bylo zabráno pro státní statek a později přešlo do správy JZD. František Fikejz později pobíral velmi malý důchod a jeho žena neměla na důchodové zabezpečení dokonce ani nárok. Synové samozřejmě nemohli studovat a sehnat odpovídající práci.[11]

Miloslav Chleboun

Pocházel také ze sboru Džbánov. Narodil se 19. 10. 1899 a zemřel 1. 12. 1983.

Byl synem Anny Chlebounové, poslankyně a senátorky v předválečném parlamentu ČSR za agrární stranu. Byl odsouzen Okresním soudem v Litomyšli dne 30. 12. 1952 podle § 81 odst. 1, zák. č. 86/1950 Sb. za pobuřování proti republice na osm měsíců odnětí svobody. Dále byl odsouzen 8. 6. 1960 Krajským soudem v Hradci Králové podle § 79, zák. č. 86/1950 Sb. za sdružování proti republice na tři a půl roku odnětí svobody, ztrátě čestných práv občanských, propadnutí jmění, ztrátě volebního práva na tři roky po odpykání trestu. A to i přesto, že byl ve špatném zdravotním stavu. Během celého trestu byl tudíž v pracovní neschopnosti a proto nemohl využívat výhody spojené s prací, tj. nemohl dostávat balíčky, psát dopisy apod. Pravý důvod jeho odsouzení byl pravděpodobně ten, že byl synem předválečné političky a zároveň velkým kritikem JZD. Ač byl jeho členem, tak nesouhlasil s vedením družstva a kritizoval výsledky JZD, jakých družstvo tehdy dosahovalo. Byl rehabilitován v 90. letech.[12]

Antonín Kalenda

Živnostník z vizovického sboru, kterému byl v roce 1948 znárodněn veškerý majetek.

František Kalenda

Sedlák, taktéž z vizovického sboru, který odmítl vstoupit do JZD, nebyl ale schopen plnit předepsané dodávky, a proto byl prohlášen za vesnického boháče-kulaka. Poté následovalo zatčení, ale po pár dnech byl propuštěn.

Karel Kalenda

Další člen vizovického sboru. Po válce emigroval a poté převáděl přes hranice další zájemce o emigraci. V roce 1949 byl zatčen a odsouzen na dvacet dva let, po sedmnácti letech byl na amnestii propuštěn.

Jožin Kovář

Člen vizovického sboru, který byl spolu s otcem majitelem obchodu s textilem, ten jim byl znárodněn, a on po té musel jít pracovat jako dělník do zbrojovky ve Vsetíně.

Lubomír Kovář

Syn živnostníka, z toho důvodu nemohl po absolvování gymnázia pokračovat v dalším studiu.[13]

Břetislav Netolický

Zemědělec ze sboru z Heřmanova Městce, který byl odsouzen s manželkou Annou za nesplnění dodávek. Byli odsouzeni trestní komisí dne 11. 4. 1953. B. Netolický dostal trest odnětí svobody na šest měsíců a k pokutě 15 000 Kčs a manželka Anna byla odsouzena k odnětí svobody na tři měsíce a k pokutě 5 000 Kčs. Jako vedlejší trest dostali zákaz pobytu v Pardubickém kraji a konfiskaci veškerého majetku. Díky amnestii prezidenta Zápotockého nemuseli nastoupit do vězení a byli také omilostněni od peněžitých pokut, ale vystěhovat se z Pardubického kraje museli a majetek jim byl zkonfiskován také.[14]

Miloslav Rozlík

Narozen 1. 10. 1907. V 50. letech byl kurátorem džbánovského sboru. V roce 1952 Miloslav Rozlík spolu s Miloslavem Chlebounem[15] řekli po bohoslužbách bratru farářovi „aby v kázání napomenul lidi, aby drželi při sobě a nenechali se rozeštvat“, měli tím na mysli, aby odolávali nátlaku komunistů ke kolektivizaci. Bohužel farář Průša se zeptal tajemníka MNV, co má s tímto názorem dělat. To mělo za následek zatčení a výslechy a odsouzení M. Rozlíka a M. Chlebouna. M. Rozlík byl 21. 1. 1953 předvolán k Okresnímu soudu v Litomyšli a obviněn z nabádání faráře, aby mluvil proti zakládání JZD. Tím, že věc probírali na veřejné cestě, byl tento rozhovor klasifikován jako trestný čin pobuřování. Po osmi měsících byl propuštěn díky amanestii. S pamětí M. Rozlíka vybírám na ukázku, jak to v lágru vypadalo. „Po příjezdu do Prachovic nás strážní odvedli do lágru pečlivě obehnaném vysokým drátěným pletivem a ještě ostnatým drátem. Hned u vchodu stála budova strážnice, dále ve velkém půlkruhu vpravo jeden barák do půl trestu, vedle byla kuchyně a společenská místnost, potom stál druhý barák, kde byl ubytován bratr Fikejz z Bučiny, Chleboun…“[16]

 

[1] NOVÁ, Blanka. Některé případy perzekuce laiků Českobratrské církve evangelické za komunismu. In: Cesta církve VI, Praha: ČCE 2013, s. 76–99.

[2] RŮŽIČKA, Miloslav. Osudy politických vězňů Havlíčkobrodska 1948–1989. Havlíčkův Brod:

[3] , s. 342–345.

[4] Tamtéž.

[5] BRODSKÝ, Petr. dopis na komisi Cesta církve ze dne 17. 12. 2009.

[6] KŘEČKOVÁ, Vlasta, dopis z 1. 9. 2000 odeslaný komisi Cesta církve.

[7] NETOLICKÝ, B. dopis z 3. 2. 2010, Heřmanův Městec, odeslaný komisi Cesta církve.

[8] Tamtéž.

[9] Farní sbor ČCE Džbánov, dopis z 18. 5. 2010, odeslaný komisi Cesta církve.

[10] FENCKA, A. dopis z 31. 5. 2010, odeslaný komisi Cesta církve.

[11] Farní sbor ČCE Džbánov. dopis z 18. 5. 2010, odeslaný komisi Cesta církve.

[12] Tamtéž.

[13] Informace o členech vizovického sboru poskytla svým dopisem Z. Kovářová. Viz KOVÁŘOVÁ, Z. dopis z 31. 5. 2010, odeslaný komisi Cesta církve.

[14] NETOLICKÝ, B. dopis z 3. 2. 2010, Heřmanův Městec, odeslaný komisi Cesta církve.

[15] Tamtéž.

[16] ROZLÍK, Miloslav. Vzpomínky zaslané 5. 9. 2010 P. Hlaváčovi.