Prohlášení a vyjádření z církevního prostředí z roku 1968
Od začátku roku byly nejrůznější státní orgány ze strany církví doslova zavaleny prohlášeními, peticemi, výzvami a žádostmi. Vzedmutí této angažovanosti ve veřejném a politickém životě lze sledovat u všech církví, ale byly to především římskokatolická církev a Církev českobratrská evangelická, které daly o sobě vědět nejvíce. Na složky státní správy a veřejného života se obrátilo nejen vedení jednotlivých církví, ale také sbory, farnosti, faráři, organizace a skupiny spojené s církvemi atd. Už v lednu reagoval na politické změny ve vedení státu a Komunistické strany Svaz českobratrského evangelického duchovenstva. Počet prohlášení výrazně narostl v souvislosti s odchodem Karla Hrůzy z čela Sekretariátu pro věci církevní na jaře roku 1968, když byl nahrazen socioložkou Erikou Kadlecovou z reformního křídla KSČ.
Nejen počet, ale také obsah prohlášení indikují, že evangelické prostředí bylo poměrně dobře připravené na situaci uvolnění. Mohlo navázat na memoranda synodní rady z dřívějších let (viz Cesta církve VI) a na další debaty, které probíhaly uvnitř církve. Evangelíci nepotřebovali čas, aby se orientovali v politických změnách po odchodu Antonína Novotného z čela KSČ a potom i státu a příchodu Alexandra Dubčeka a Ludvíka Svobody.
Drtivá většina petic a prohlášení se týkala tématu náboženské svobody a uvolnění církevní politiky ze strany státu. Pro katolíky to byla hlavně problematika neobsazených biskupských stolců, vztahu s Vatikánem a náboženství ve školách. V dokumentech evangelického původu se otázka náboženství ve školách objevuje také, ale dále požadavky mířily k (ne)možnostem veřejného působení křesťana (v mé- diích, v nemocnicích atd.) nebo také navrácení některých budov, kde ČCE provozovala rekreační pobyty a tábory. Posléze se objevil návrh na kompletní odstranění církevních zákonů z roku1949.
Po invazi vojsk pěti států Varšavské smlouvy dne 21. srpna 1968 tento proud veřejných prohlášení neustal, ale naopak zesílil. Nejznámějšími se patrně stal dopis J. L. Hromádky sovětskému velvyslanci Červoněnkovi, ve kterém nazval invazi největší chybou sovětské politiky, a jeho pozdější memorandum pro Křesťanskou mírovou konferenci. Existuje ale řada dalších významných dokumentů z evangelického a ekumenického prostředí, které jsou méně známé.
Zde uvádíme šest prohlášení, která jsou reprezentativní ukázkou názorového dění mezi (evangelickými) křesťany především po srpnové okupaci. První je ale z období narůstající naděje z jara 1968. Je to velikonoční dopis Synodní rady ČCE z dubna 1968, který vyzývá evangelické sbory k pokání, aby zabránily nenávisti v prostředí politického uvolnění a přihlásily se k odpovědnosti za veřejný život. Druhý dokument zachycuje reakci Synodní rady ČCE v den invaze, kterou ostře odsuzuje. Volá k odpovědnému a moudrému jednání a k pokračování v reformách. Třetí dopis napsalo vedení ČCE o týden později. Kromě odsouzení a volání k moudrosti vyjadřuje poděkování veřejným médiím a solidaritu s dubčekovským vedením státu. Čtvrtý dokument je psaní evangelických farářů ze srpna 1968, kteří vidí zápas o svobodu slova pro bližší budoucnost jako klíčový. Pátý dokument je vyjádření všech církví v Československu z počátku září, které volá k jednotě a odpovědnosti v těžké situaci. Ač se jedná obsahově o nejopatrnější prohlášení, jeho význam spočívá především v tom, že je druhým (a posledním) svobodným ekumenickým prohlášením z období komunistické diktatury, které volá k zachování demokratických hodnot (první pochází z února 1948). Poslední dokument je prohlášení Kostnické jednoty, které spojuje současný zápas se zápasem české reformace.
