Farář Vlastimil Sláma – vězněný předseda SČEDu
V Litoměřicích se pustil s plným zápalem do práce. Vyučoval náboženství na několika školách, v neděli míval i troje bohoslužby a to vše v nelehké době po únorovém převratu. Od roku 1953, kdy museli rodiče přihlašovat děti na výuku náboženství přímo u ředitelů škol, začal postupně upadat zájem o výuku náboženství a tak se i práce s dětmi přesunula jen na půdu sboru. Každoročně na podzim a na jaře se v litoměřickém sboru konaly sborové dny, na které Vlastimil Sláma zval faráře z ČCE i ze zahraničí. Udržoval styky s organizací YMCA v Německu a s evangelíky v různých evropských zemích.[1] Dbal i na udržování kontaktů s jeho rodným Polskem. V samotných Litoměřicích měl rovněž velmi dobré ekumenické vztahy s baptisty, metodisty, Církví československou husitskou, s adventisty i s katolíky, především s děkanem Josefem Helikarem.[2] Pro svou intenzivní práci ve sboru i v církvi byl v padesátých a šedesátých letech opakovaně volen jako delegát na synody za ústecký seniorát. Vlastimil Sláma byl od počátku svého duchovenského působení aktivním členem Svazu českobratrského evangelického duchovenstva (SČED). Právě proto, že jsem jako student bydlící v Praze neprožil osobní a duchovní společenství s ostatními studenty v Husově bohosloveckém semináři (HBS) v Jirchářích, rád a se zájmem jsem navštěvoval letní a zimní konference SČED. Zde jsem navázal řadu přátelských spojení...
V době politické tísně a postupující infiltrace farářských řad „námluvami“ agentů StB, byla tato setkání na půdě SČED oázami uvolnění, svobody a aktivní odpovědnosti za církev.[3]
Vlastimil Sláma, pro svou bohosloveckou výraznost, farářskou věrohodnost, statečnost a osobní integritu, získal důvěru svých kolegů a 24. ledna 1967 byl zvolen do výboru SČED.
Počátkem následujícího roku, po rezignaci Blahoslava Pípala na funkci předsedy, byl 2. února 1968 zvolen předsedou SČED právě Vlastimil Sláma. Má volba se měla později ukázat jako „danajská pocta“. V politicky napjatém ovzduší náš Svaz z iniciativy skupiny mladých farářů „Nové orientace“ odhlasoval řadu peticí k podpoře demokratizace našeho socialistického zřízení a ty byly potom s mým podpisem a podpisem tajemníka výboru SČED, Jana Čapka odesílány vládě a parlamentu (nikoli KSČ)[4]. O tom, jak angažovaně SČED podporoval v roce 1968 obrodný proces ve společnosti a jak kriticky reagoval na srpnovou okupaci ČSSR, svědčí v této publikaci studie: Pohnutá historie SČED – 2. část. Husákův normalizační režim za tuto angažovanost a kritiku SČED mocensky zlikvidoval. Tvrdá represe postihla i předsedu SČED, Vlastimila Slámu. Vedle pilné sborové práce a působení v čele SČED se angažoval ve veřejných věcech, v místním tisku a v Klubu angažovaných nestraníků. Poté, co mu 9. 7. 1971 odebrali cestovní pas s odůvodněním: Stalo se tak pro Vaše politické postoje, takže není ve státním zájmu v současné době Vám povolovat cestování do zahraničí.5 Nato Sláma veřejně vyhlásil, že nebude-li mu pas navrácen, nezúčastní se listopadových voleb... vzali jste mi pas, nedal jsem vám hlas...[5] zažertoval si jeho kurátor.
V rukou vyšetřovatelů StB, komunistických prokurátorů a soudců
Každé žertování přestalo, když šest dní po volbách byl farář Vlastimil Sláma ve sborovém domě přepaden šesti členy StB, které vedl kpt. Adamec z Prahy, a byl zadržen.[6] Následně byl pod záminkou dvou politických paragrafů (pobuřování a poškozování zájmů republiky v zahraničí) obžalován. Zároveň byla provedena zevrubná domovní prohlídka v bytě, ve sborové kanceláři, na půdě, ve sklepě a v garáži. Při této důkladné prohlídce byla nalezena a zabavena část archivu SČED. Pro zbývající část archivu si ještě později estébáci zajeli k jednateli SČED Janu Čapkovi do Sázavy a zabavili tam písemnosti SČED z let 1968–1971.
Okresní a krajské represivní orgány na severu Čech, s cílem zastrašit obyvatelstvo, jež se v roce 1968 a na počátku roku 1969 krátce nadechlo ke svobodě, si vykonstruovali a nafoukli „případ Sláma“ a s vervou se pustili do svého neblahého díla. Tak a podobně tomu bylo nejen na severu, když po Dubčekovi nastoupil Husák. Zde se vyznamenávali páni vyšetřovatelé kpt. Adamec, mjr. Nedvěd, ale hlavně severočeský estébák Jiří Málek, v roce 1971 teprve poručík, ale v roce 1984 již major.[7][8] Tento Málek velice aktivně obtěžoval všechny faráře na severu Čech a neúnavně jim škodil.[9]
Pro seznámení s rádoby zákonným postupem a věcně ubohou právní úrovní represe spuštěnou na počátku normalizace v severočeském kraji proti předsedovi SČED Vlastimilu Slámovi jsou k dispozici čtyři dokumenty: 1) Vyšetřovací spis č. 268/71 FMV Odboru vyšetřování StB Ústí nad Labem pro trestné činy pobuřování dle § 100/1, a), c); a poškozování zájmů republiky v cizině dle § 112 trest. zákona; jakož i přečin proti zájmům socialistického hospodářství dle § 2 písm. f) zák. č. 150/69 Sb.; 2) Obžaloba okresního prokurátora v Litoměřicích ze dne 15. března 1972–Pv 155/72–9, čítající čtyři strany; 3) Rozsudek jménem republiky ze dne 26. června 1972, čítající 7 stran – 1 T 93/72 – 191; a konečně i 4) Agenturní svazek vedený od 7. září 1979 do 27. prosince 1984, reg. č. 13414, arch. č. 14887 správy StB Ústí nad Labem.
Výše uvedený vyšetřovací spis má celkem 246 stran a obsahuje řadu protokolů, různá usnesení a návrhy, posudky, nařízení, seznamy a různá další nedochovaná lejstra. Prvé dvě listiny nesou datum 6. prosince roku 1971. Jsou to: Usnesení StB o zahájení trestního stíhání a vznesení obvinění a Usnesení k domovní prohlídce. Posledními listinami jsou návrhy na skončení vyšetřování a návrh na konečná opatření s datem 24. 2. 1972. Příštího dne 25. února 1972 byl Vlastimil Sláma z vazby propuštěn: „Symbolicky jsem byl propuštěn na Den vítězství pracujícího lidu a konečně jsem mohl jít neomezeně více kroků v jednom směru (!) a jíst domácí stravu.“10 Ve vyšetřovacím spise jsou na mnoha desítkách stran vyhodnocovány písemnosti zabavené z archivu SČED, jichž bylo cca 200. Jednalo se o zápisy plenárních schůzí, zápisy schůzí výboru, zápisy schůzí Mírového výboru, korespondenci mezi členy výboru, korespondenci se SR a dalšími adresáty. Písemnosti SČED vyhodnocovaly tříčlenné týmy estébáků, nikdy tam nechyběl soudruh Málek. Některé tyto písemnosti figurovaly u soudu, jiné byly zabrány ke znehodnocení, další byly vráceny a o některé se SČED dokonce v roce 1973 soudil.
Ostatní listiny jsou většinou zajímavé pouze tím, že ilustrují naprosto ničemnou a svévolnou práci sluhů ničemného režimu. Je tam například: Záznam o povolování a kontrole korespondence, kde byly zaznamenávány „propuštěné“ a „nepropuštěné“ dopisy. Ty druhé vězeň nedostal, byly zadrženy a zařazeny do spisu. Estébák Nedvěd je pečlivě sepsal:
„1) obv. Sláma píše obhájci; 2) obv. Sláma píše Vl. Kalusovi, místopředsedovi SČED; 3) dopis účastníků plenárního zasedání SČED píše pozdrav Slámovi (podpisy).12 4) dopis Slámovi od neznámého odesilatele.“ Také synodní senior Václav Kejř napsal 21. prosince 1971 krátký povzbudivý dopis, který byl kupodivu byl těsně před Vánocemi „propuštěn“ do vězeňské cely Vlastimila Slámy: „Milý bratře faráři, byli jsme překvapeni a hluboce zarmouceni zprávou o Tvém zajištění... Myslíme na Tebe s upřímnou účastí a také v naději brzkého návratu. Vážili jsme si vždy Tvé pravdivosti i Tvého smyslu pro řád a zákonnost i oddanosti našemu socialistickému státu. Přeji Ti vánoční svátky prozářené světlem, které vzešlo světu v Ježíši Kristu, který přišel, aby obvázal rány zkroušených srdcem a potvrdil, že jsme všichni dětmi jednoho Otce a proto bratřími vespolek.
Milosti Boží Tě poroučí Václav Kejř synodní senior“
Přeskočil jsem k Vladimírovi a uvádím nepropuštěný dopis od neznámého odesilatele. Bylo by škoda nepublikovat jej jako doklad oblíbenosti bratra faráře Slámy v necírkevních kruzích:
„Vážený pane faráři!
Kdybych přál hezké svátky, byla by to ironie. Přejeme Vám proto hodně síly všechno to překonat. Jsme s Vámi my všichni, věřící i nevěřící. Nepřízeň osudu, kterou jste byl stižen, dotýká se i nás všech. Nezapomínáme na Vás, Vaše ponížení je naším ponížením a naše víra budiž i Vaší vírou. I utrpení lidí má v životě své místo, dává lidem krásu, pro niž třeba i trpí a přinášejí ty největší oběti. Tu se teprve člověk očišťuje ode všech přetvářek, ke kterým každá vrchnost, ať si jakkoliv říká a ať se tváří sebe humánněji, bez ostychu nutí, místo povznesení křiví a znásilňuje. Tam, kde jsme myslili, že toto vše mine, dostalo se nám nesmírného zklamání. Přece však nezoufáme a přes veškeré utrpení věříme, že z naší vůle vykvete krásný květ a vyroste posléze i krásný plod, nedotčený červem podvodu a lži. Utrpení Vaše i naše i všech, kteří myslí čistě a kteří jsou zbožní svým přístupem k lidem i věcem, tomu všemu napomůže. Čas dá za pravdu těm dobrým z lidského rodu. Z těch zlých zbude grimasa křečovité nemohoucnosti, prázdnoty a ztraceného věku, s nímž se po delší nebo kratší době bezútěšně s hrůzou setkají.
Ještě jednou hodně síly a hodně víry, která ať Vás neopouští a kterou s Vámi máme i my. Čím vyšší utrpení, tím větší požehnání a také vyšší stupeň dokonalosti v našem žití. Mějte na mysli Mistra Jana i všechny další, kteří svou duši ozdobili svatým mučednictvím, aby své svědomí neposkvrnili! Pak Vám bude vše lehčí a lépe přežijete to, čím Vás osud obtížil. Myslíme na Vás a neopouštíme Vás, i když se zdá, že všechno kolem nás je liché. Není. Duchovní bohatství je podrobeno vždycky mučednictví a to tím většímu, čím je toto bohatství větší a čím je doba barbarštější.
Srdečně Vás zdraví všichni Vaši známí i neznámí, kteří si Vás váží právě pro Vaše občanské ctnosti. Buďte zdráv a silný právě u vědomí čisté neposkvrněné krásy života.“
Obžaloba z 15. března 197214 je zcela absurdní. Je nepěkným dílem okresního prokurátora v Litoměřicích, promovaného právníka Milana Pavlase, který žaluje Vlastimila Slámu, že v únoru 1969 vyvěsil ve sborové vývěsní skříňce „Poselství XVI. synodu“ a že poslal svému známému faráři do Západního Berlína „Provolání ke křesťanským církvím“ a „Stanovisko k vnitropolitické situaci“. Tím měl Sláma: „... z nepřátelství k socialistickému společenskému a státnímu zřízení nejméně dvě osoby pobuřovat a poškozovat zájmy republiky.“ K tomu je třeba říci, že XVI. synod se konal 18.–22. února 1969 a zmiňované materiály nebyly nijak tajné, naopak dostalo se jim tehdy široké publicity. Dále je V. Sláma obviněn z toho, že „získal majetkový prospěch nikoli nepatrný, nebo jím způsobil devizovému hospodářství škodu nikoliv nepatrnou“ – jedná se o to, že při domovní prohlídce 8. 12. 1971 měli Slámovi doma 120 US dolarů, 220 DM a 50 guldenů, které okamžitě neodevzdali bance. Ano taková byla za socialismu devizová pravidla. Jako vtipná vložka působí ve střídě dat toho roku 1972 skutečnost, že když SR 4. května vyhlásila konkurz na obsazení místa ředitele Husova bohosloveckého semináře v Jirchářích, přihlásil se děkanátu KEBF 22. května Vlastimil Sláma: „Dovoluji si přihlásit se do konkurzu uchazečů o místo ředitele HBS... Přihlašuji se proto, poněvadž věřím, že bych mohl na základě svých theologických i lidských zkušeností přispět ke klidnému a nerušenému vzdělávání bohoslovců obývajících HBS a podpořit tak i práci církví, jejichž studenti se na KEBF vzdělávají.“[10] Sotva si umíme představit, jaké překvapení, možná až zděšení zavládlo na fakultě nad touto přihláškou. Pochopitelně z toho nic nebylo, ale svědčí to o Slámově neutuchající aktivitě. Pokračujme přehledem dalších událostí. Dne 14. června 1972 pod Čj. 1400/723[11] oba nejvyšší představitelé ČCE Václav Kejř a František Škarvan píší generálnímu prokurátorovi jakousi stížnost na obžalobu normalizačně zdivočelého okresního prokurátora v Litoměřicích. Poukazují na to, že: „Hlavní trestné činy zakládají skutečnosti, ke kterým došlo před více jak třemi roky, v únoru 1969, tedy před dubnovým plénem 1969, v období, které se nedá označit jinak než jako období vymykající se možnostem posuzovat je podle obvyklých, ustálených a v jiném časovém úseku plně funkčních norem sociálních, politických i právních.“ Připomínají několikrát opakovaná prohlášení generálního tajemníka KSČ Husáka, že: „za politické postoje a politické skutečnosti, které byly vyjádřeny a k nimž došlo v tomto období, nebude nikdo stíhán. Jsme přesvědčeni, že činy Vlastimila Slámy spadají do kategorie takovýchto politicky omluvitelných činů. Odtud především naše hluboké zneklidnění obžalobou Vlastimila Slámy a odtud rozhodnutí obrátit se na Vás tímto dopisem, který vyplývá z pocitu důvěry v moudré vedení našeho státu ve všech oborech...“ Ve snaze pomoci faráři Slámovi, který má mít za týden soud, následují zbytečně servilní a defenzivní řádky, které korespondují s tím, co SR poslala do sborů v únoru 1972, že různá prohlášení mohou být a ta z roku 1968 že jsou „dobově podmíněna“, že „všechny lidské projevy nesou na sobě znamení lidské porušenosti“ a podobně. Dopis však také proti obžalobě věcné argumentuje: „Trápí nás, že za některé snad ne dost uvážené výroky má být postižen ten, který se na vzniku prohlášení nepodílel a uposlechl jen výzvy, aby s prohlášením seznámil především církevní veřejnost. Přitom prohlášení bylo v celku či ve výtazích publikováno v denním a periodickém tisku. Naprosto stejná situace je i pokud jde o druhé obvinění, že Vlastimil Sláma zaslal tisk Stanoviska svému příteli do Berlína... Vždyť překlad tohoto Stanoviska do němčiny a angličtiny byl publikován v informačním orgánu ERC „Oekumenische Nachrichten“ a šel na všechna církevní ústředí. Vlastimil Sláma nemohl zdaleka způsobit nepříznivé výsledky soukromým dopisem, nezpůsobil-li je tento orgán, který obžalován není... Prosíme Vás snažně, abyste tyto skutečnosti laskavě zvážil a učinil případná opatření. S úctou za SR...“[12] Soudruh generální prokurátor na tuto téměř poníženou supliku ani laskavě ani snažně ani nijak jinak neodpověděl, takže 23. a 26. června 1972 se konal soud. „Zasedání se zúčastnilo také 14 farářů, členů SČED... byl jsem předvolán jako svědek, a jako jednatel výboru jsem považoval za svůj úkol se předsedy Slámy energicky zastat. Rozsudek byl vyhlášen až 26. června, kdy už tam faráři nebyli. Vlastimilu Slámovi byl udělen podmíněný trest odnětí svobody na deset měsíců se zkušební dobou tří let. Vzhledem ke zmíněným prohlášením je tomu tak, že bratr Sláma vlastně trpěl zástupně za synod a za SČED.“[13]
Při soudním jednání za předsednictví JUDr. Růženy Vajsové (bývalé, snad i vyučené dámské krejčové), která nezapřela, že soudí zaujatě normalizačně, tedy opět jako dříve podle stranických pokynů bylo mj. čteno dobrozdání SR na faráře Vlastimila Slámu. Ještě po půl roce to připomíná Miloš Rejchrt v dopise synodnímu senioru Václavu Kejřovi: „Když už Vám píši, nedá mi to, abych nevyjádřil jeden svůj zážitek. Při přelíčení s bratrem Slámou byl čten i posudek synodní rady. Byl jsem v té chvíli hrdý na to, že patřím k církvi, jejíž vedení se nebojí vydat o bratru krásné a jednoznačné svědectví. Má vděčnost za to byla ještě utvrzena, když jsem se dozvěděl, že podobně se dostalo vpravdě bratrského zastání i ostatním bratřím v nesnázích. Díky za to i za mnohé jiné. Bratrsky Váš oddaný Miloš Rejchrt.“[14]
Po roce 1972 se pro rodinu Slámových mnoho změnilo. Po soudu Vlastimil Sláma pracoval jako klimatizér v Severočeských chemických závodech v Lovosicích. Aby neblokovali byt na faře, zakoupili starý sešlý domek šest kilometrů nad Litoměřicemi v osadě Skalice a ten po tři léta s vynaložením všech sil i finančních prostředků opravili a rozšířili, takže se stal od roku 1974 obývání schopným. Manželé Slámovi přes všechny problémy a potíže spojené s tím, že Vlastimil neměl státní souhlas, že si musil nalézt nové zaměstnání a že měli nové bydlení, mohli žít v klidu a pohodě. Bylo však jen otázkou času, kdy o sobě dá StB vědět.[15] Stalo se, a byl to zase estébák Málek. „Jednoho rána po noční směně na jaře roku 1979 mi zavolal vrátný, že na mne čekají dva páni... Nyní mne pan Málek posadil do služebního vozu, kde byl jeho další kolega a hned pronesl chlácholivě: Žádná trestná činnost, pane Sláma, ale chtěli bychom s vámi hovořit... Víme, že byste rád kázal a také navštěvoval svou dceru, která je nyní v NSR. Ale něco za něco. My vám zpřístupníme náš „tresor“, ale vy nám musíte podepsat závazek spolupráce a mlčení. Hned mi blesklo hlavou: Chtějí mě nasadit na kolegu Zdeňka Bártu. Hned jsem poznal ‚čertovo kopyto‘ a řekl jsem: pánové, své tajnosti si nechte pro sebe a já vám nic podepisovat nebudu. Po svých zkušenostech s vámi ovšem vím, že se pohovorů s vámi asi nemohu ubránit.“[16] Jak Vlastimil předpokládal, nezůstalo jen u jednoho pokusu. Konzultoval problematiku spolupracovat či nespolupracovat s StB s několika kolegy, hlavně s těmi v církevních úřadech, z nichž mnozí byli též zaregistrováni, ale svou spolupráci zatloukali. Žádný z nich mu to nerozmlouval. Důležité je, že bratr Vlastimil, téměř jediný ze zaregistrovaných spolupracovníků StB v církevních kruzích, vydal o tom krátce po listopadu 1989 svědectví.22 Vzpomíná na to také ve svých pamětech: „Já jsem v situaci, kdy jsem viděl faktickou bezmocnost SR vůči komunistickému režimu a ‚setrvačnost‘ tak mnohých v jejich úřadech a privilegiích za všech okolností, volil cestu fingované tj. předstírané spolupráce s nepřítelem, ale s nepřestávajícím vědomím víry, že nepodléhám žádnému lidskému režimu, ani StB, nýbrž jen samému svrchovanému Bohu, který posoudí kauzu každého z nás podle své svaté spravedlnosti. Jestliže jsme si s manželkou při svém sesazení z úřadu kazatele v letech 1971/72 připomínali Zwingliho slovo Tut um Gottes Willen etwas Tapferes! řídil jsem se v letech 1972/82 pozměněným heslem Tut um Gottes Willen etwas praktisches. Byli jsme hozeni do studené vody a musili jsme se s touto situací vyrovnat. Pokud jde o mne, zachoval jsem se – civilně řečeno – pragmaticky, ne však zrádně ani zbaběle, ačkoli mi bylo při setkáních s p. Málkem často mdlo u žaludku.“[17]
Hned jak se ocitl farář Sláma na svobodě, žádala pro něho SR o udělení státního souhlasu podle § 16 vládního nařízení č.221/49 k výpomocné kazatelské činnosti ve sboru ČCE v Chotivěvsi. Žádala dlouho a marně. Ledy se pohnuly až v únoru 1981, když na SR přišlo ze Severočeského KNV v Ústí nad Labem ne zcela typické udělení státního souhlasu pro duchovního Vlastimila Slámu t. č. mimo službu s datem 20. 2. 1981: „Na základě Vaší žádosti a po projednání s příslušnými orgány uděluje S KNV souhlas, který nabývá okamžité účinnosti...“
Podepsána místopředsedkyně S KNV Libuše Hanušová z pověření KCT Karla Dlabala.[18]
Prodloužení platnosti souhlasu k výpomoci vždy na jeden rok posílala na SR z Ústí nad Labem místopředsedkyně KNV pravidelně až do roku 1985. Po celou tu dobu dojížděl farář ze Skalice nad Litoměřicemi kázat slovo Boží do Chotiněvsi.
Slámův agenturní svazek byl zaveden v září 1979 (změnila se pouze krycí jména: KTS Svatopluk a TS Brázda), ukončen a archivován byl koncem roku 1984. Zachován je pouze: 1) Seznam dokumentů 2) Seznam osob 3) Návrh na získání ke spolupráci. 4) Zpráva o získání ke spolupráci a 5) Návrh na ukončení spolupráce.
Nahlédněme nyní, když již je to „přísně tajné“ přeškrtnuto, do estébácké „kuchyně“. Zjistíme, snad kromě Vlastíkovy iluze „fingované spolupráce“, že to co měl s StB naznačil již v ET KJ v roce 1990, hovořil o tom s námi a nakonec ve svých Pamětech – Hledání v roce 2002 dosti podrobně pověděl tak, jak to bylo.
V seznamu dokumentů je 84 zpráv o Slámových stycích, je to vlastně obsah svazku. V seznamu osob je 27 jmen (rodina, kolegové, cizinci), osoby které procházejí svazkem. Návrh na získání ke spolupráci 7. září 1979: Jedná se o podrobný itinerář postupu vázání na osmi stranách. „Cílem vázání KTS ‚Svatopluka‘ je získání jej za tajného spolupracovníka StB k rozpracování osob, které v rámci ČCE vyvíjejí nežádoucí činnost. Zvláště osoby duchovní, které jsou známy svými radikálními a nepřátelskými postoji jak proti politice strany, tak proti státnímu dozoru nad církvemi. Dále to budou vízoví cizinci – evangeličtí duchovní kteří pravidelně dojíždějí do ČSSR. Zprvopočátku bude rozpracovávat (jsou uváděna krycí jména, ale jde o Zdeňka Bártu, Petra Čapka ze stejného seniorátu a kolegy z bývalého SČED Alfreda Kocába, Milana Balabána, Jakuba Trojana, Jana Šimsu a další)... Vázání KTS bude provedeno na základě hmotných výhod, které budou spočívat v tom, že mu budou umožňovány návštěvy jeho dcery v NSR...“ Vázací akt provede starší referent 2. oddělení II. odboru S–StB kpt. Jiří Málek... „Po podepsání slibu o spolupráci bude s ním projednán způsob spojení v mimořádném případě a to telefonicky na agenturním telefonu... V případě, že by odmítl podepsat slib o spolupráci, ale nadále bude ochoten zůstat ve styku s orgány StB,“ bude pořízen z jednání magnetofonový záznam, na němž bude nahrán ústní slib kandidáta. „V případě, že spolupráci nepřijme, bude provedeno opatření na pasech a vízech k zamezení veškerých výjezdů do KS (kapitalistických států) a bude mu zdůrazněno, že veškeré možnosti získání souhlasu k výkonu duchovenské činnosti nepřipadají v úvahu... Pro případ nutného nakontaktování s jiným orgánem StB bude dohodnuto následující heslo: Orgán: Posílá mě Svatopluk pro knihu Dějiny křesťanství.“
„Agent: Tu nemám, mohu vám nabídnout Dějiny evangelické církve.
V průběhu jednání bude zdůrazněna nutnost dodržování všech zásad konspirace. Prověrka a kontrola agenta bude prováděna TS ‚Odrazil‘ a ‚Hek‘ včetně využití TA 211 (což je telefonní odposlech), kterým je kontrolován i v současné době... Při vázacím aktu bude podáno pohoštění v částce cca 100 Kčs.“
Vypracoval: Málek, doporučil náčelník 2. oddělení Kastner a odsouhlasil náčelník II. odboru StB Hanák a rukou k tomu připsal: „1) V tomto případě je skutečně nutné volit takový postup, jehož výsledkem musí být úplné připoutání agenta „Svatopluka“ k řídícímu orgánu, naprostá serioznost a odstranit každý prvek alibismu! Jde o úkol dlouhodobějšího charakteru. Pokud tento výsledek nedocílíme, je to naše prohra a nepřátelské prostředí má na ‚Svatopluka‘ větší vliv než my!
- V případě, že by podepsání slibu o spolupráci mohlo narušit sledované cíle – v žádném případě nežádejte podepsání tohoto dokumentu. S touto eventualitou počítejte a zajistěte skryté foto + magnetofonový záznam o průběhu verbovky.
- Po prověrce ihned zavést do vhodného PB a schůzkovou činnost provádět s úrovní orgána čsl. kontrarozvědky.“
- Zpráva o získání ke spolupráci 18. září 1979: „Samotný vázací pohovor byl veden podle schváleného návrhu na vázání... Reakce jmenovaného byla záporná, že nehodlá nic podepisovat z obav, aby se společensky neznemožnil a to jak v zahraničí, tak zde. Tyto záruky mu prý nemůžeme dát. Dosavadní spolupráci chápal jako naprosto dobrovolnou a také na tomto trvá. Požadoval dodržování takové etiky styku, aby neměl výčitky svědomí jako křesťansky smýšlející člověk. Vzhledem k tomu, že jmenovaný trval na svém, se již více o písemných zárukách nehovořilo, zůstalo u jeho slibu, že souhlasí s další spoluprací.“ Toto je přesně zaznamenáno na magnetofonovém pásku, který byl skrytě pořízen při verbovce. „Legendu pro manželku si zvolil „Brázda“ sám, že v zaměstnání měli havarii na vzduchotechnice, proto se opozdil. Při verbovce bylo vydání v ceně Kčs 37 za pohoštění.“
Opět: vypracoval Mánek, doporučil náčelník 2. oddělení Kastner a odsouhlasil náčelník II. odboru StB Hanák a rukou k tomu připsal:
„Ukládám 1) Důsledně plnit úkoly vyplývající z připomínek uvedených na závazku k získání ke spolupráci.
2) Ve spolupráci se IV. odborem StB provést fotodokumentaci styku ŘO s agentem.
5) Návrh na ukončení spolupráce 25. října 1984. Návrh je odůvodněn tím, že: Sledované cíle během spolupráce byly splněny jen povrchně... výsledek do současné doby je minimální... Hlavní důvod je ten, že spolupracovník nemá o spolupráci zájem, což při poslední schůzce, která byla před jeho výjezdem do NSR (6. 9. 1984), dal ŘO najevo. Doslova uvedl, že je v důchodu již tři roky, chce mít klid a nemá zájem navazovat kontakty s lidmi se záměrem o nich podávat informace... Na základě jeho zpráv nedošlo k žádné realizaci, rovněž tak nebyl zaveden do žádného konspiračního bytu a neobdržel žádné telefonní číslo na agenturní telefon. Na základě uvedené situace, kdy TS „Brázda“ nejeví zájem o další spolupráci, navrhuji další spolupráci ukončit, svazek uložit do archivu S – StB na dobu 10 let.
- styky k jeho osobě evidovány nebyly
- odměny neobdržel žádné, pouze výlohy činily 37 Kčs při verbovce.“
Předkládá opět operativní pracovník (OP) zároveň i řídicí orgán (ŘO) mjr. Jiří Málek, doporučuje jeden a souhlasí druhý náčelník StB.
Tím pádem mohl mít konečně farář Vlastimil Sláma pokoj a klid. On však byl nesmírně agilní, sledoval co se děje v církvi i ve společnosti a neubránil se kritické reakci na všechny nepravosti. V jeho osobním spise nalézám článek do církevního časopisu ET–KJ z července 1987, kde mj. volá po: „... novém postoji a vztahu státních míst k církvím, jejím pracovníkům a členům, aby byl dán odpovídající výraz v nové formulaci zákona a příslušných prováděcích nařízení o církvích, kde by bylo upuštěno od nedůstojných ustanovení o „dozoru“ nad církvemi a v souvislosti s tím opuštěn feudální přežitek státního souhlasu k duchovenské činnosti.“
24. února 1988 posílá dlouhý dopis redaktoru stranického Rudého práva, v němž kriticky rozebírá dosavadní režimní podobu církevní politiky.
29. dubna 1991 obdržel Vlastimil Sláma usnesení soudu v Litoměřicích o své soudní rehabilitaci.
V roce 1991 se vrátil na rok jako řádně zvolený farář do svého litoměřického sboru. Do své osobní složky na SR vložil v roce 2002 své paměti, které nazval Hledání – Pokus o stručný životopis faráře ČCE Th Mgr. Vlastimila Slámy. Na závěr budu citovat právě z nich :
„Velmi mnohé jsem v životě hledal a jen nemnohé nalezl. Nejcennější myšlenky přicházely za nočního bdění, ale žel, nebyl dosud nalezen záznamník „myšlenek“. Oč jsem usiloval, usiloval jsem opravdově, bez falší a hledání svých věcí. Při veškeré lidské křehkosti a poddanosti „všem lidským bídám“ jsem přijal povolání hledat především Boží království a jeho spravedlnosti a nikoli svou slávu (Mt 6,13; J 7,18). Vydám-li zde počet ze své životní pouti, činím tak ne proto, abych si dodatečně zjednával publicitu (viz L 10,17–20), nýbrž jen v zájmu pomoci historickému zhodnocení pohnuté etapy cesty Kristovy církve v naší vlasti, jíž jsem chtěl službou evangelia napomáhat k dobrému. Nastoupil-li jsem v roce 1943 dráhu teologa a kazatele v ČCE v úmyslu sloužit, byť v malém, bratřím a sestrám naší církve, vyznávám dnes, že to byla naše Českobratrská církev evangelická jako celek nesená vírou ve „svatou církev Ježíše Krista“ a reprezentovaná jak životy a díly svých věrných údů, tak i svými, byť v mnohém nedokonalými, sbory, která mě nesla v dobách světlých a potom i potemnělých; církev jako tělo Pána Ježíše Krista. Jestliže mi Pán Bůh dopřeje z milosti Ježíše Krista ještě dalších let, budu se s apoštolem Pavlem učit zapomínat na to co je za mnou, upřen k tomu co, co je přede mnou“, abych získal Krista a nalezen byl v něm...“
Bratr farář Vlastimil Sláma, vězněný předseda SČED a čestný předseda SpEK, zemřel 13. února 2012 v požehnaném věku 90 let. Čest jeho památce S. G. D.
[1] „Celkem se u nás vystřídalo během 30 let 257 zahraničních návštěv: 198 z Německa, 24 z Holandska a po třech ze Švýcar a z Itálie.“, In: Paměti V. Slámy, s. 14.
[2] Byl politický vězeň.
[3] Paměti V. Slámy, s. 12.
[4] Tamtéž. 5Tamtéž.
[5] Tamtéž – žoviální komentář kurátora r. Derfla.
[6] Což by bylo na Mikuláše, jak to uvádí sám Sláma ve svých pamětech, jinde je uváděno datum:
[7] . 12.
[8] Agenturní svazek 13414.
[9] Faráři si o něm mezi sebou často vyprávěli. On to byl, kdo zakládal a vedl pozorovací a agenturní svazky jednak tajných spolupracovníků StB, ale také režimu „nepřátelských osob“
[10] Tamtéž.
[11] Tamtéž.
[12] AF SR ČCE, osobní složka V. S.
[13] Z proslovu Jana Čapka při rozloučení s Vlastimilem Slámou 18. února 2012. In: ET KJ č. 9/2012.
[14] AF SR ČCE, osobní složka V. S.
[15] StB se ráda zaměřovala na ty, kteří prošli komunistickým kriminálem.
[16] Paměti V. Slámy, s. 23/24. 22ET KJ , 1990, č. 11 a 12.
[17] Paměti V. Slámy, s. 26/27.
[18] AF SR ČCE, osobní složka V. S.