Josef L. Hromádka a pražské jaro

V první polovině roku 1968 pracoval Hromádka především na dokončení a překladech své stručné autobiografie a veřejnému dění se aktivně věnoval jen v omezené míře, například při obnovování Masarykova ústavu. Hromádkovi nejbližší rodinní příslušníci později ve svých vzpomínkách konstatovali jeho spokojenost s politickým vývojem v Československu po lednu 1968.3 Bližší pohled na některé známé i dosud neznámé výroky Hromádky k politickému a společenskému dění vyžaduje ovšem upřesnění tohoto tvrzení. Hromádka se sice ztotožnil s pojetím reforem KSČ, ale měl až odmítavý vztah k představám o reformách, které panovaly v církevních a společenských kruzích.

Veřejně se Hromádka dlouho k politickému vývoji nevyjadřoval. Do svého diáře, kam obvykle zapsal i důležité politické události, nepoznamenal zvolení Alexandra Dubčeka do čela Komunistické strany v lednu 1968. Volbu Ludvíka Svobody prezidentem republiky dne 30. března ovšem zaznamenal. Velkou část prvního pololetí tohoto roku Hromádka věnoval přípravě a průběhu III. všekřesťanského mírového shromáždění (VMS), které proběhlo na začátku dubna 1968 v Praze. Stalo se první příležitostí, kdy jako prezident Křesťanské mírové konference (KMK) prezentoval svůj pohled na Dubčekovy reformy. Na VMS se shromáždilo přes 700 účastníků z Evropy, Afriky, Asie, Severní a Jižní Ameriky. Pro mnohé z nich to byla jedinečná možnost seznámit se osobně s liberalizací v Československu. Delegáti z komunistických zemí, především z NDR, byli instruováni svými státními autoritami o oficiálním pohledu své země na vývoj v ČSSR a o příkazu se této linie držet v rámci KMK.

Hromádkův komentář k politickému dění v zemi nacházíme v jeho velkém projevu k shromážděným delegátům. Ze znění příslušné části Hromádkova projevu, která byla nejspíše na poslední chvíli připojená, je jasné, že prezident KMK si byl vědom odmítavých postojů velkého množství delegátů k československým reformám. Má charakter obhajoby, kdy řečník se musel vyrovnat s argumenty zřejmě propagandistického rázu. Podle zvyklosti měl Hromádka svůj tematický projev hned první den zasedání VMS, ve kterém vytyčil hlavní témata konference. Podobné projevy byly dopředu prodiskutovány v kruhu Hromádkových spolupracovníků a vedení KMK. V tomto případě Hromádka ale na konci připojil část, kterou předtím nikomu nepředložil.

„Dovolte mi, abych řekl pár slov o VMS k situaci v mé zemi, které nejsou v mé předběžné verzi. Toto je, milí bratří a sestry, velmi důležité. Právě jsme viděli zvolení nového prezidenta ČSSR. Nacházíme se uprostřed ohromné obnovy našeho života. Osobně jsem byl občas zoufalý z toho, jak naše inteligence a naší studenti byli politicky apatičtí. A najednou nejenom naše inteligence a naši studenti, ale také dělníci a rolníci jsou zachyceni novým zájmem a novou odpovědností. Toto je příležitost posílit moji naději. Ale je třeba pochopit situaci správně. To, co se tady děje, neznamená návrat do předsocialistické éry. Není to krok dozadu, ale krok dopředu. Tato obnova je budovaná na základě socialistické společnosti, kterou potvrzujeme. Omluvte mě, že o tom mluvím, ale byl bych nerad, jestli odjedete z Prahy s nesprávným pochopením toho, co se tady děje, protože obnova u nás vznikala v Komunistické straně. Nepřišla zvenčí, ale zvnitřku strany, která nese odpovědnost a která má rostoucí pochopení toho, pro co žijeme a umíráme. Je důležité poznamenat, že toto není návrat do buržoazního liberalismu, ale snaha na základě toho, co jsme zde vybudovali v posledních dvou desetiletích, občas s omyly a s mnohými chybami, o vylepšení a teď začneme očištění s výstavbou nového života.

Druhá věc, kterou chci zdůraznit, je, že je samozřejmé, že tento zápas je veden pro socialismus, možná pro socialismus, který ve srovnání s tím, co se vidí v socialistickém světě, přinese něco nového. Něco, co je pro nás křesťany tak nezvykle křesťanské. (...) Znovu a znovu mám velké obavy, že my křesťané nepochopíme, co se děje, že se stáhneme do sebe-ospravedlněného ghetta a že přenecháme svět svému osudu. Vždy jsme se omluvili, že nemůžeme nic dělat v naší zemi, protože jsme byli pod tlakem. Nyní všechny tlaky, které možná existovaly, jsou eliminované. Čelíme nové situaci a musíme se ptát sebe, do jaké míry my křesťané můžeme pomoct komunistům a socialistům k lepšímu a lidštějšímu životu. A k míru. Jako československý občan si myslím, že mnoho záleží na tom, jestli to, co děláme ve své zemi, přispívá světovému míru. Zde čelíme ohromnému úkolu: obnovit, znovu chápat a dále vyvíjet v duchu tvořivosti velké dílo a odkaz reformace, středověku a novověku, a to všechno na socialistickém základě. Máme obrovský úkol.“[1]

Některé klíčové momenty této Hromádkovy interpretace pražského jara se objevily později také v dokumentech z týdnů a měsíců po vpádu vojsk 21. srpna 1968. Zdůraznil, že reformy nejsou revizí socialistického modelu, ale jejich smysl je vylepšit ho. Jejich původ je ve strukturách systému, nikoli v mimostranické sféře. Mají širokou podporu veřejnosti a přinášejí proto rehabilitaci komunistického modelu. Křesťané nemají zůstat stranou tohoto vývoje, ale mají se aktivně podílet na obnově společnosti jako podpora stranických struktur.

Některé tyto prvky se také objevily v obsáhlém rozhovoru, který měl Hromádka se třemi spolupracovníky z KMK dne 19. dubna 1968. Podle poznámek v diáři rozhovor s J. Čihákem, M. Menšíkem a P. Filipim trval přes dvě hodiny a zřejmě kvůli dalšímu rozšíření byl nahráván na magnetofon. Nebyl nikdy publikován, ale přitom je klíčový pro pochopení Hromádkovy pozice před 21. srpnem i po něm.

Myšlenková linie rozhovoru je jasná a potvrzuje projev z III. VMS. Protože reformy systému jsou produktem systému samotného, je třeba podpořit jejich původce, tj. KSČ a její ideologii. Snahy o restauraci předúnorové situace podvracejí systém a jsou nebezpečné pro reformní program. Podle Hromádky jsou reformy potvrzením jeho pozice od začátku komunistického režimu. „Osobně mám takový objektivní dojem, že pokud jde o tu veřejnou situaci, celý ten proces, ten obrodný, nebo jak už to chcete, že my jsme, tedy ta naše koncepce, kterou jsem také zastával, že to vlastně obstálo. Já si myslím, že v této věci my se nemusíme stydět.“[2] Přesto širší církevní veřejnost neuznává, že zlidštění komunistického systému bylo Hromádkou předpovídáno. „[M]ám dojem, že v našich církvích – nevím, jestli ve všech – to, co my jsme zastávali, zatím je ve stínu. Lidé se na to dívají z křivé perspektivy. Jako kdyby ten odchod toho starého režimu znamenal také pád náš, což je po mém soudu hluboký omyl. Myslím naopak, že jestli kdo u nás tomu přispěl, tedy byla to naše práce.“ Reformy nemají vést k zpochybnění systému, ale k jeho upevnění. Proto je také zapotřebí veřejně obhájit komunistické řízení, aby lidé pochopili, co tato vize přispívá.

„Já si myslím, že naší základní povinností je, abychom tady lidem rozptylovali názor, že to je vlastně rozklad socialistického budování. (...) Myslím, že i ten poměr k SSSR musí být nějakým živým způsobem interpretován. To neznamená odklon od SSSR, nýbrž nové svobodné pojetí celého našeho sepětí, nejenom politického. Myslím, že by to bylo katastrofální, kdybychom my teď udělali kříž nad tím naším spojením, nejen politickým, sociálním a ekonomickým, ale máme zvláštní povinnost, abychom to, co je tvořivého v celé té ruské kultuře, civilizaci, abychom to ze svého hlediska dovedli zvládnout a interpretovat také pro naše.“

Pro Hromádku mělo klíčový význam to, že reformy vycházejí z iniciativy Komunistické strany. Proto je jako jediná oprávněna je spolehlivě provést. „Musíme velmi pečlivě dbát o to, aby ta socialistická základna nebyla rozložena. Nesmíme zapomenout lidem připomínat, že ta změna nevyšla z nich, nýbrž z komunistické strany.“[3] Strana bude muset mít vedoucí roli v politice a ve společnosti na dlouhou dobu. Zaslouží si důvěru občanů, což by podle Hromádky mohlo znamenat, že do ní vstoupí. „Já bych nejenom nechtěl vstoupit do nějaké opoziční strany, ale kdybych já chtěl být politicky veřejně činný, já bych vstoupil do komunistické strany.“[4] Cíl dubčekovských reforem je vylepšit a prohloubit socialistickou společnost, která je stále na začátku. Proto nemá smysl podpořit alternativní, opoziční politickou formaci, protože to by znamenalo odklon od ideálu socialistického zřízení a socialistického člověka. Jak se ovšem ukázalo, komunisté nestačí na vybudování socialistického vědomí, a proto jim v tom mají pomoct jiní. Hromádka tady viděl důležitou roli pro sebe:

„Nejsou to jen ty vlastnické poměry, jsou důležité, to všechno, co se udělalo, ale celý ten způsob myšlení v socialistické společnosti, na rozdíl od liberální, od společnosti buržoasní, kde se nevychází ze zájmu jednotlivce. To vědomí člověka, to je přece jiné, vědomí člověka socialistického a člověka liberálního, buržoazního, nebo toho maloměšťáka. A to se u nás komunistům nepodařilo. Nepodařilo se lidi přetvořit. Naše církve jsou právě ztělesněním, takovým extraktem toho maloburžoazního. (...) To je nejtěžší otázka, vytvoření toho vědomí socialistického, to je teprve před námi. Komunistům se to zatím nepodařilo, jen v malé míře, o tom jsme několikrát mluvili a psali, že se podařilo postavit tu budovu, ale člověk zůstává nezměněný. A teď na něm pracovat. To myslím je teď naše ohromná úloha.“[5]

Jak už je jasné z citátu, v rozhovoru byl Hromádka velmi kritický vůči církvím. Z jeho hlediska se chtějí vrátit do doby před únorem 1948, protože vyžadují postavení a privilegia, kterým se těšily v předsocialistické éře. Hromádka je nazýval „maloburžoazními“. V církvi panuje představa, že reformy mají vést k obnovení některých svobod a k otevření veřejného prostoru pro církve. V zásadě by to znamenalo oslabení politického systému a komunistické strany, což Hromádka odmítal.

Jeden účastník rozhovoru, Jaroslav Čihák, vyprávěl o besedě v pražském evangelickém kostele u Salvátora, kde se mluvilo o politické situaci a o výzvách, které z ní vyplývají pro církve. Kurátor synodní rady Pavel Šimek na ní představil interpretaci politických událostí, která se velmi liší od Hromádkova přístupu. Od roku 1963 se církevní vedení zasazovala o lepší podmínky církevního života. Nyní nastal podle Šimka čas, kdy církev má zažádat o navrácení církevního majetku, valorizaci farářských platů, revizi církevních zákonů, přístup do veřejných médií atd. Jak už jsme viděli, archivní záznamy Čihákovo vylíčení potvrzují a ČCE si skutečně na různých úrovních nárokovala návrat do veřejného prostoru a požadovala odstranění diskriminačních omezení. Tato strategie se lišila diametrálně od Hromádkova pochopení situace, kdy církevní snažení označil za maloburžoazní. Čihák dokonce říká o Šimkových požadavcích, že „to byl hnojník.“[6]

Z rozhovoru jasně vyznívá, že Hromádka se v církvi nacházel spíše v izolované pozici, kdy většinový postoj mířil k odmítnutí parametrů nastavených církevními zákony z roku 1949. Hromádka si dokonce stěžoval, že nikdo o jeho názor nestojí. „Já jsem uvědoměle mlčel. A myslel jsem si, že když lidé budou chtít, abych něco řekl, tak mne Dušan Čapek nebo někdo vyzve, abych něco napsal. Ale nikdo.“[7] Podle Mirka Menšíka vyvolalo ale Hromádkovo mlčení mnoho otázek. Jeho kritici podle něj tvrdili, že „nemá k tomu co říci, je tím vyřízený, uveden ve zmatek.“[8]

Rozhovor z dubna 1968 potvrdil Hromádkovu podporu Dubčeka a reformního křídla KSČ, ale ukázal též, že měl značný odstup od většinového pochopení v církevním prostředí, oč vlastně v liberalizaci šlo. Identifikoval se výrazně s vedoucími politickými silami, motivován tím, že reformy nepředstavují konec socialistického projektu, ale naopak jeho zintenzivnění. Hromádkovo pojetí obrodného procesu roku 1968 se tedy značně lišilo od toho, co si o něm myslela většina českých evangelíků. Sám si byl této izolace vědom. Když na konci dubnového rozhovoru padl návrh, aby byl text v nějaké podobě zveřejněn, účastníci se vyslovovali proti tomuto záměru. Důvod mohl být, že by se tím Hromádkova pozice ještě víc zkomplikovala.

Ve svém známém memorandu pro pracovní výbor KMK Hromádka popsal kontroverze okolo své osoby následujícím způsobem:

„Od ledna tohoto roku, kdy začal u nás tak zvaný obrodný proces státního, politického i kulturního života, setkávám se s dvojím výkladem toho, co jsem v posledních dvou desetiletích konal: mnoho přátel, zejména za hranicemi, chodí za mnou a blahopřeje mi k určitým výsledkům mé činnosti. Ale mnoho lidí, zvláště u nás a v mé vlastní církvi, ve mně vidí starého kolaboranta, muže staré stalinistické éry a volá mne před soud. Jeden z mých mladých bývalých studentů mne obvinil v dopise, že jsem svým pozitivním vztahem ke komunismu v SSSR i u nás zavedl český protestantismus do mravní zvětralosti, duchovního a politického bahna.“[9]

Kritiku předsedy Křesťanské mírové konference ve vlastní církvi sledovaly se znepokojením také stranické orgány, ostatně jako veškeré dění v Českobratrské církvi evangelické. Při projednávání klíčových dokumentů pro směřování budoucí církevní politiky komunistické strany Československa bylo v interních dokumentech strany o Hromádkovi poznamenáno:

„Některé skupiny duchovních ortodoxního zaměření a radikální jednotlivci vytvářeli spolu s vedením církve atmosféru kritiky a izolace vůči prof. J. L. Hromádkovi a jeho některým spolupracovníkům angažujícím se v mírové práci a mezinárodní KMK. Negativní politický tlak vedení církve a demonstrující skupiny studentů teologie i postoj některých duchovních a skupin uvnitř církve vedl až k soudní výpovědi sekretariátu mezinárodní Křesťanské mírové konference z církevní budovy a výpovědi z bytu tří jejích pracovníků. Tento akt vyvolal negativní politickou odezvu i v jiných socialistických zemích. Prolomit tuto atmosféru kritické nedůvěry a snahy po izolaci prof. Hromádky a jeho vlivu v církvi považujeme za důležité proto, že prof. Hromádka je politicky pozitivním integrujícím činitelem uvnitř E(R)C. Proto také bylo uskutečněno přijetí prof. J. L. Hromádky prezidentem L. Svobodou, čímž se naznačilo, že progresivní vedení společnosti si váží práce a osobnosti prof. Hromádky a počítá s jeho spoluprací.“[10]

Do zcela jiné situace se však Hromádka dostal po okupaci Československa v srpnu 1968, kdy se následně stal jedním z nejhlasitějších československých kritiků tohoto aktu na československém i mezinárodním církevním poli. V samotný den okupace si Josef Lukl Hromádka v Janských Lázních do svého diáře poznamenal:

„Černý den. Ráno v 7 hodin přišla Milenka Kubíčková a hlásila, že jsme okupováni Sovětskou armádou ve spojení s Polskem, Maďarskem, Bulharskem a NDR. Pochopili jsme, co znamenal zvuk letadel nad námi po celou noc. Celý den u televize a rádia. Události jsou otřesné.“[11]

Nejznámějším dokumentem, ve kterém Josef Lukl Hromádka odsoudil okupaci Československa, se stal jeho dopis sovětskému velvyslanci v Praze Červoňenkovi. Dopis byl záhy zveřejněn, a to i ve světových jazycích,[12] a stal se všeobecně známý nejen v Československu, ale i v zahraničí. Dokument protestující proti obsazení země a vyzývající k odchodu okupačních armád byl zkoncipován dne 22. srpna 1968 v Hromádkově chatě v Janských Lázních, kde tradičně v létě s rodinou pobýval. Z poměrně známého textu se nakonec Hromádka rozhodl vynechat jednu zmínku o okupaci (slovo okupace je tak v dopise zmíněno pouze dvakrát) a jednu obsáhlejší pasáž, již uvádíme:

„Sovětským komunistickým představitelům přestává důvěřovat ohromná část právě pokrokových lidí ve světě. Sovětská vojska a vojska čtyř socialistických zemí vstoupila do Československa po dohodách v Čierné nad Tisou a Bratislavě. Přišla, aby zachraňovala socialismus, ve skutečnosti však jejich invaze poškodila socialistickou výstavbu a zničila morální váhu komunismu v lidských srdcích a svědomích a učinila náš boj proti americké agresi ve Vietnamu nevěrohodným.[13]

Ve skutečnosti to byl však jiný text, který vzbudil kontroverzi v rámci Křesťanské mírové konference, a to již z toho prostého důvodu, že se jednalo o oficiální text konference. Toto obsáhlé neveřejné Hromádkovo memorandum určené pro zasedání pracovního výboru hnutí v říjnu 1968 v Paříži představovalo Hromádkův zásadní postoj k dění v Československu a v konferenci v roce 1968 a také dovysvětlilo Hromádkův dopis Červoněnkovi, který byl, jak přiznal, psán značně ve vleku emocí prvních dnů okupace.

V memorandu přikládal Hromádka okupaci očividně globální význam a ptá se, zda po jejím uskutečnění bude moci nejen fungovat Křesťanská mírová konference, ale zda zcela neztratí přitažlivost také socialismus představovaný socialistickými státy. Velkou část tohoto dokumentu věnoval prezident KMK shrnutí vývoje dějin po roce 1917, v rámci kterého si sebekriticky položil otázku: „Stojíme dosud před záhadou, jak mohlo dojít k takovým zrůdným zjevům, jako byly naše politické procesy z let padesátých.“[14]

Okupaci ze srpna 1968 vnímá jako horší než okupaci nacistickým Německem, neboť nacisté byli pro Československo úhlavní nepřátelé, zatímco okupace zeměmi Varšavské smlouvy byla okupací ze strany spojenců, uplatněná s arogantním tvrzením, že jde o vyžádanou pomoc. V této souvislosti jsou také zajímavá Hromádkova slova ohledně paralely s maďarskými událostmi z roku 1956. Ve svém memorandu opakovaně zdůrazňuje, že veškeré dění roku 1968 vycházelo zevnitř komunistické strany a nemůže být řeč o nějakém importu ze zahraničí či o antisocialistickém zaměření dění v zemi. V tom je podle Hromádky hlavní rozdíl mezi Maďarskem roku 1956 a Československem roku 1968; zatímco v Maďarsku v roce 1956 došlo ke krveprolévání v důsledku rozdělení národa včetně komunistické strany a armády, Československo v roce 1968 stmelovala rostoucí jednota všech vrstev obyvatelstva, které bezmezně podporovalo své zastupitele.

Závěrem svého memoranda se Hromádka vrátil k otázce budoucnosti Křesťanské mírové konference a kritizuje dosavadní práci, kdy rezoluce byly často připravovány předem, aniž by o problémech bylo diskutováno. V těchto metodách se bude muset podle něj Křesťanská mírová konference změnit. Viděl současnou krizi v KMK jako příležitost začít znovu a upřímněji tím, že se vrátí k teologickým kořenům. Je třeba odložit kulturní a politické odlišností stranou a vytvářet skutečný dialog ve společenství evangelia.

Podstatnou otázkou, která se vtírá při pohledu na podzim Hromádkova života, je, nakolik okupace Československa změnila jeho pohled na jeho filozofii (teologii) dějin a jak se změnil jeho celkový pohled na Sovětský svaz. Jeho kritika okupace dává dobrý předpoklad, že jeho dějinné myšlení mohlo projít změnou, Hromádka však již na sklonku svého života neprodukuje souvislejší díla, která by byla přesvědčivým dokladem revize jeho pohledu na svět a veřejné dění. Patrně tak můžeme zařadit jeho kritiku politiky Sovětského svazu a socialistického bloku vůbec spíše do kontextu jeho rostoucí kritičnosti k některým praktikám komunistického režimu v posledních deseti letech a uvolněným poměrům v letech 1968–1969. Pokud existují náznaky revize jeho myšlenek, jsou velice kusé, než abychom z nich mohli vyvozovat dalekosáhlé závěry. Tak je tomu například v jeho korespondenci s žurnalistou a politologem působícím na Princetonské univerzitě Louisem Fischerem:

„Váš velmi kritický postoj k tomu, co se dělo v Sovětském svazu za Stalina, mě znepokojoval v době, kdy pro mne a mnoho dalších byla spolupráce mezi USA a SSSR zásadní a nezbytná. Obával jsem se, že vaše kritika by mohla nepěkně ovlivnit veřejné mínění v Americe. Nicméně mé uznání vašeho literárního a vědeckého díla bylo i tehdy nezpochybnitelné. Dnes již více rozumím vašim důrazům a varováním a uvědomuji si význam toho, co říkáte jak o současné situaci ve východní Evropě, tak o revolucích před a po roce 1917.[15]

Hromádkův akademický kolega a partner ve filozofické diskusi Milan Machovec později hodnotí změnu jeho postojů po srpnu 1968 jako ztrátu trpělivosti s komunisty, ke které v předchozích dekádách často vyzýval.[16]

Ve svém memorandu pro pařížské zasedání Křesťanské mírové konference prezentoval Hromádka souvislejší kritiku vývoje Československa po roce 1948, zde se však spíše jedná o využití opětovné možnosti veřejné kritiky, která byla po roce 1950. Hromádka tak kritizuje jak politické procesy v padesátých letech, tak i celkové vedení politiky v zemi:

„Ale dogmatická jalovost, administrativní tlak a nedostatek státnické kultury vedly krok za krokem k úpadku našeho hospodářství, politického zájmu, pracovní morálky, opravdového zanícení pro socialistickou výstavbu a vroucího vztahu k sovětskému lidu. Náš člověk byl komandován ke kultu Sovětského svazu, byl dirigován skupinou stranických vladařů, kteří se opotřebovali politicky i lidsky a neměli dost moudrosti, aby učinili místo novým pracovníkům.“[17]

V Hromádkových výrocích po srpnové okupaci Československa nenalezneme jeho dřívější optimismus z očekávaného, ba probíhajícího naplňování jeho dějinně filozofické vize o morálním pozvednutí komunismu křesťanským vlivem, o němž se v 50. a 60. letech domníval, že vidí jeho příznaky. Není to ovšem rezignace na jeho socialistické ideály, ani na teologii dějin. Hromádka opakovaně zdůrazňoval, že události 21. srpna nezpůsobily u něj ztrátu naděje, že komunistický projekt přinese lepší a spravedlivější budoucnost. Situace je podle něj nepřehlednější, nejednoznačnější a zmatenější. Ve svém závěrečném vystoupení na zasedání Ústředního výboru KMK v Massy řekl, že také situace KMK je daleko složitější než na začátku.

Tehdy se všechno zdálo být velmi jasné (...), ale dnes, po deseti letech je všechno mnohem složitější a skutečně nevnímáme stopy našeho Hospodina ve vodách, nevidíme stopu, ale On je tam. A k tomu jsme tady my křesťané, ne abychom se nechali ovládnout situací, ale abychom situaci, ve které  se nacházíme, zvládali my.[18]

I ve svých dopisech z prvních měsíců po vpádu vojsk Varšavské smlouvy vyjadřoval Hromádka odhodlání pokračovat ve své práci. V dopise Heinzi Kloppenburgovi, dlouhodobému souputníkovi v KMK ze západního Německa, popsal potřebu budování mostů mezi znesvářenými stranami těch, kteří sdílejí stejné ideály a vize.

Největší otázka je, psal Hromádka, zda se socialismus má prosadit silovými, diktátorskými metodami, nebo „duchovním přesvědčením“, kdy jeho rozkvět má být podporován a zajišťován lidskými, humánními prostředky. Formulace dopisu nenechávají prostor pro pochyby, kde sám autor stál. Jeho dějinně filozofický přístup ke společenské a politické situaci mu pomohl vytyčit nové úkoly ve složité době.

„Synteze realistického, ekonomického a politického socialismu na jedné straně a velkého, tvořivého kulturního dědictví dějin vytvářené křesťanstvím na straně druhé, nabral u nás naprosto jasnou podobu. Tato synteze dodnes není realitou, ale stala se jedním z nejaktuálnějších úkolů naší generace.“[19]

Ve stejných dnech Hromádka napsal Alexandru Dubčekovi, který v té době stále ještě zastával funkci prvního tajemníka KSČ. Dopis měl předního představitele pražského jara ujistit o podpoře evangelického teologa. Podle Hromádky se Dub-

ček stal „symbolem pro náš mohutný zápas o humanitní, demokratický socialismus“ a vyzval ho, aby i pod tlakem okupace zůstal „věren svému rozhodnutí, dát naší politice novou tvářnost i zlidštit vztahy mezi stranou a našimi národy a podepřít autoritu vedoucích lidí nikoli mocensky, nýbrž pravdivostí, čestností a mravní přesvědčivostí.“24 Dopis dokládá opětovně, že Hromádka neopustil své přesvědčení, že komunismus v jakési humánní podobě má být cílem snah politických a společenských sil. Opakoval tvrzení, že komunismus se dokázal přeměnit v humánní a věrohodnou ideologii, která vedla zemi přes složité období posledního roku. Na tom měli podle Hromádky zásluhy právě Dubček a jeho spolupracovníci.

„Máte mnoho důvodů, abyste se nedal zmást a abyste nezlomeně prošel situací, která v příštích měsících nebude snadná. Především nezapomeneme nikdy, že pod Vaším vedením a za pomocí Vašich nejbližších spolupracovníků (presidenta Ludvíka Svobodu v to počítaje) sjednotil se náš lid v míře, jaké já sám ze svých padesátiletých zkušeností nepamatuji. To je historická skutečnost, která je předpokladem i pro naši nadějnou práci v příštích měsících a letech. I když budou pokusy tuto jednotu rozmanitým způsobem zlehčovat, zůstává pravdou, že to byli představitelé Komunistické strany v čele s Vámi, kteří provedli náš lid nejtěžšími okamžiky naší nynější krize. Za druhé 21. srpen znamená naše morální vítězství. Mocensky jsme byli sraženi, ale mravně a politicky jsme zvítězili.“[20]

Pro Hromádku byl Dubčekův pokus o socialismus s lidskou tváří „naším povznášejícím posláním v dnešních světových zápasech“, který ho naplnil „nadějí“ a „rozhodností“. Československý experiment měl dokonce význam pro celý svět, a proto se v jeho duchu pokračovat musí. „...[O]brodný proces Vámi zahájený má mohutný dějinný význam pro nás, pro mezinárodní socialismus, ano pro pokrok sociální a politický na celém světě.“[21]

Podobně jako v období předchozím se i po okupaci Hromádka zabýval především děním v Křesťanské mírové konferenci. Od něj a členů pražského sekretariátu KMK následně vzešlo několik prohlášení a memorand. Jedno  z těch významnějších pochází ze zasedání pracovního výboru, které se konalo 17.–20. února 1969 ve Varšavě, tedy v době, kdy se v Praze odehrály dramatické události v návaznosti na sebeupálení Jana Palacha a veřejný život v zemi se prakticky zastavil především kvůli loučení s Palachem a kvůli jeho pohřbu, který vedl evangelický farář Jakub Trojan.[22] Hromádka sám v pohnutých lednových dnech v Praze nebyl, ale mezi 15. a 30. lednem 1969 byl na návštěvě v Nizozemí a Velké Británii (především ve Skotsku). Vrátil se tedy, když se situace v Praze už uklidnila.

Zprávu, kterou o pražských událostech ve Varšavě předkládal, Hromádka podal na zasedání na žádost některých z delegátů. Shrnul záměry Dubčekových reforem do tří bodů: konaly se z iniciativy Komunistické strany („Komunistická strana u nás byla rozhodnuta realizovat komunismus, komunistickou výstavbu ne v perspektivě moci nebo partajnického vedení, nýbrž na základě přesvědčení členů strany a celého národa.“); chtěli socialismus prohloubit, nikoli odstranit; a byly snahou o kontinuitu mezi předválečnými politickými tradicemi a komunistickým zřízením:

„Chtěli jsme zase nějak posílit kontinuitu mezi komunistickým budováním a nejlepšími progresivními tradicemi našeho národa. Kontinuitu, která byla v revolučních letech 1945–1948 trochu narušena, jsme chtěli správným způsobem obnovit. Kontinuitu s pokrokovými tendencemi, s progresivními směry v naší zemi z doby první republiky, ale ne jenom z první republiky, nýbrž také z doby 19. století, ano, dokonce dále z doby reformace.“[23]

Třetí bod Hromádka v jiných dokumentech neuváděl, ale souvisí s jeho spoluprací na obnovení Ústavu T. G. Masaryka. K smrti Palachově a reakci veřejnosti se ve Varšavě obšírně vyjadřoval. Je příznačné, že se nijak nedistancoval od emotivnosti událostí, ale spíše ji přebíral do svých formulací. Podle Hromádky bylo to, co se odehrávalo v Praze projevem „krvácejících ran“ po okupaci 21. srpna 1968. Je příznačné, že se Hromádka v této pasáži výslovně odvolává na své teologicko-dějinné chápání událostí, aby legitimizoval dění v Praze v politických ohledech.

„Nesmí se také zapomenout, že ten student, o něhož se jedná, byl protestant, byl evangelický student, který byl také pochován evangelickým farářem. Ale že k tomu došlo je důkazem toho, že v duších našich studentů, naší inteligence, našeho národa, se něco stalo, co není možné uchopit, něco nepostižitelného. Tento student chtěl jenom varovat. To, co je důležité, není pokus o sebevraždu nebo sebeupálení (také mluvíme o tom, zda to vůbec byla sebevražda, zda je to možno interpretovat v kategorii sebevraždy), nýbrž jde o něco jiného; jde o ohromný ohlas v národě, na universitách, vysokých školách, mezi pracujícími. Také se dnes říká, že se ještě nikdy v Praze nekonal takový pohřeb jako pohřeb Palachův. Ani jednou od pohřbu prvního presidenta Československé republiky T. G. Masaryka. Člověk tomu může jenom tehdy porozumět, když nezapomíná, že jsou u nás krvácející rány; kromě politické a vnějšně politické dimense je ještě tato hluboká dimense lidská. Těmto krvácejícím ranám rozumějí jen ti, kdo jsou tam u nás, a my je prožíváme. Já sám se v této věci solidarizuji se svým národem, navzdory všem svým pochybnostem. Náš národ stále ještě krvácí, na to se nesmí zapomínat. Nejde zde jen o politické události nebo o zahraničně politické události, ale něco se událo se všemi lidmi. Skutečnost, že nejen tisíce, ale statisíce a snad miliony našich lidí se účastnily pohřbu prostřednictvím televize a pomocí jiných prostředků, to samo o sobě je realitou, lidskou rea- litou, ale také politickou realitou. Nemluvím o tom jako politik, mluvím zde jako teolog, jako člověk, který se těmito otázkami, těmito politickými a mezinárodními otázkami zabývá také theologicky a dějinně a který se také pokouší skutečně porozumět celému komplexu naší nynější situace a anticipovat něco z budoucnosti. Neboť se jedná o všelidské, o to co přesahuje hranice politických nebo mocensko politických záležitostí.[24]

V atmosféře začínající normalizace plné nejistot a strachu oslavil Hromádka

8. června 1969 své osmdesáté narozeniny. Konfliktní situace v KMK způsobila, že některé církve mu raději neblahopřály, stěžoval si prezident hnutí.[25] Na počest Hromádkova životního jubilea se konala v Praze konference přátel a spolupracovníků, které se zúčastnili především lidé z Hromádkova okruhu ze západních zemí. Jak farářka Bé Ruijsová, která působila v západním Berlíně, tak i Hromádkův blízký přítel Heinz Kloppenburg z Dortmundu vyprávěli po návratu ze slavnosti o bolesti, kterou nepřítomnost „zástupců ze států Varšavské smlouvy“ vyvolala.[26] Dále dortmundský vrchní církevní rada v. v. poznamenal, že Češi a Slováci mluvili o své situaci sice velmi pohnutě, ale bez zatvrzelosti. Zdůraznili potřebu usmíření mezi sovětským a českým lidem jako aktuální úkol. Podobně jako Bé Ruijsová uzavřel konstatováním, že oslava Hromádkových narozenin měla i v rámci KMK zcela výjimečný ráz: „Dny kolem 8. června patří pro všechny, kteří byli v Praze, k nejpohnutějším, co jsme kdy v dějinách KMK zažili, a to myslím v pozitivním smyslu: v trvajícím závazku k mírové práci, o kterém Josef Hromádka mluvil pořád znovu.“[27]

Hromádka sám ve své děkovné řeči na závěr oslav mluvil mj. o složité situaci své země a svého díla. Přirovnal 21. srpen 1968 k mnichovské dohodě z roku 1938 ve svém dopadu na československou společnost. „Škody jsou ohromné. Je to ohromná tragedie.“33 Těžce nesl, že nemohl o svém pohledu mluvit s přáteli z KMK z východního bloku, kteří se většinou od něj odtrhli. Mluvil o otevřených ranách, které budou potřebovat „dlouhé roky“ na to, aby se zahojily. Nevzdával ovšem naději, že se to všechno překoná, včetně vztahu k Sovětskému svazu, ačkoli to nebude jednoduché. „Nestal jsem se antikomunistou nebo antisovětským. Ale náš zápas o naši svobodu, sebeurčení a naš socialismus s lidskou tváří, je zápas pro ostatní země východní Evropy, ba pro celou Evropu, a také pro třetí svět.“

KMK se fakticky rozdělila na dva tábory, přičemž Hromádkovi kritici v mírovém hnutí, kteří pocházeli především ze socialistických zemí, přerušili skoro veškerou komunikaci s prezidentem KMK. Kvůli tomu došlo na sklonku Hromádkova života k pozoruhodné až paradoxní interakci. Hromádka se diplomaticky názorově střetává s jednotlivci působícími v Křesťanské mírové konferenci, ač ze své minulosti měl poznatky o tom, že v KMK je dominantní vliv komunistické strany jednotlivých států socialistického bloku. Hromádka tak svádí svůj poslední boj proti něčemu, co podstatnou část svého života přiváděl k životu a tvaru. Je málo pravděpodobné, že ve svobodné atmosféře Československa posledních měsíců vytěsnil ze své hlavy poznatky o skutečných principech fungování Křesťanské mírové konference. Spíše se zdá, že jeho životní přesvědčení a duchovenská činnost byly – motivovány nadějí a vírou – silnější než jeho vlastní zkušenosti. Nicméně je třeba také poukázat na to, že při hroucení Hromádkova dlouho budovaného díla v jeho osmdesáti letech jistě nemůžeme v jeho jednání hledat pouze čistě racionální a nezaujaté reakce na dané skutečnosti.

Křesťanská mírová konference díky své mezinárodní podstatě zažívala „normalizační“ tažení proti liberálnímu duchu tzv. pražského jara o něco dříve než československá politická scéna. Díky tomu tak „očišťování“ KMK začalo již v roce 1968.35 Hromádkův postoj k okupaci Československa zůstal v tomto procesu trvalým problémem pro KMK a pro československou církevní politickou scénu.36 Obavy o budoucnost konference jsou po okupaci Československa vyslovovány jak z vnitřku republiky, tak i ze zahraničí,37 a následně přicházejí zřetelné signály o chystajících se změnách na vrcholných pozicích organizace.38 Obsazení vrcholných administrátorských postů Křesťanské mírové konference bylo při jejích postojích k okupaci Československa neudržitelné a bylo pouze otázkou času, kdy se to projeví. Tlak vedený proti generálnímu tajemníkovi J. N. Ondrovi ze strany zástupců církví ze socialistických zemí vyústil v zablokování schůze výkonného výboru v Německé demokratické republice v říjnu 1969 právě na otázce nedůvěry v osobu generálního tajemníka Ondry. Ten se následně, i po konzultacích s Hromádkou,[28] rozhodl počátkem listopadu 1969 rezignovat, aby Křesťanská mírová konference mohla dále fungovat.[29]

Hromádka to v dopise členům výkonného výboru označil za nejsmutnější událost v dějinách konference. Prezident konference byl v hodnocení pracovní schůze nutící Ondru k rezignaci ve svém slovníku na svůj standard velmi radikální a mluvil o šoku, hlubokém zklamání a zhnusení, především kvůli tomu, že ohledně Ondro- va setrvání ve funkci nebyla vedena žádná debata a dodal:

„Uvědomuji si zcela jasně, že pozadí postupu proti Dr. Ondrovi bylo čistě politické: že to nemá nic společného se skutečnou činností generálního tajemníka. Pokud má být na hlavu Dr. Ondry snesena nějaká politická kritika, pak jsou jejím skutečným cílem má prohlášení zveřejněná v tragických dnech léta 1968... Dokonce i doma jsem si po dlouhém hovoru s jednou úřední osobou uvědomil, že záležitost Dr. Ondry byla rozhodnuta na vyšší politické úrovni[30] a že činnost Dr. Ondry jako generálního tajemníka by byla naprosto nemožná.“[31][32]

Přestože část KMK ze zemí socialistického tábora odchod Ondry z místa generálního tajemníka organizace přivítala, stejně jako některé církevní osobnosti z Československa,[33] Hromádka to vnímá jako jednu ze svých nejsmutnějších zkušeností z veřejného života, neboť dosud podle svých slov vnímal Křesťanskou mírovou konferenci jako setkání křesťanů, suverénních a svobodných ve svých rozhodnutích, která jsou motivována toliko evangeliem a nikoli politickým tlakem. Ztrátu svobody ve víře a činu vnímal jako zničení původního poslání konference a kvůli tomu krátce po generálním tajemníkovi Ondrovi oznámil také svou vlastní rezignaci na místo prezidenta tohoto mírového hnutí.[34][35] Pouze synodní rada Českobratrské církve evangelické měla odvahu vyjádřit oběma dlouholetým evangelickým funkcio- nářům Křesťanské mírové konference po jejich vynucené rezignaci podporu.[36]

Hromádka podnikl svou poslední cestu do zahraničí začátkem listopadu 1969.

Bezprostředním podnětem byla konference západoněmeckého regionálního sdružení KMK, která se konala v Bad Kreuznachu, během cesty dále navštívil Ženevu, kde se naposledy setkal s Visserem ‘t Hooftem a dalšími lidmi z ekumenických organizací. Poslední destinace cesty bylo město Grenoble. V průběhu této cesty Hromádka za asistence Milana Opočenského formuloval svůj rezignační dopis pro KMK.[37]

Poslední vyjádření Hromádky k celkové situaci jak v KMK, tak i v československé společnosti je ze 7. listopadu 1969, tedy několik dní po rozhodnutí J. N. Ondry rezignovat na post generálního tajemníka KMK. Na schůzi západoněmeckého sdružení KMK vystoupil se „svědectvím“, jak sám nazýval svůj příspěvek v Bad Kreuz- nachu.[38] Opakoval v něm, že ačkoli KMK zažila mnoho krizí, tato je velmi těžká, „pro mne osobně snad těžší než pro vás tady.“[39] Krize, které doprovázely KMK od začátku, souvisely podle Hromádky se „světem mytologií“, ve kterém žili všichni v KMK. Stereotypy, které existovaly o východních a západních zástupcích na obou stranách, byly velmi houževnaté a trvalo velmi dlouho, než se obě strany v KMK za-

čaly považovat za přátele. Pro Hromádku právě v tom tkvělo jádro toho, oč se KMK zasazovala: „My jsme chtěli něco dělat proti antikomunismu na západě a u nás něco proti předpojatému názoru, že bratři ze západu jsou potenciálními protivníky.“49 Krize, která vznikla po 21. srpnu a především po Hromádkově memorandu, byla podle prezidenta KMK hlubší, protože tentokrát byl přerušen dialog a byl kladen ultimativní požadavek ze strany zástupců z NDR a SSSR, že Ondra musí odstoupit. V té situaci Hromádka pochopil, že odmítnutí se netýká generálního tajemníka KMK, ale především jeho samotného. Neměl jinou možnost, než taktéž rezignovat.

Hromádka ale odmítal, že by nebral v potaz mezinárodní kontext celé problematiky, jak tvrdili jeho odpůrci. V rámci této argumentace opakoval, že neztratil svou víru v budoucnost komunistické myšlenky, ale její věrohodnost byla zpochybněná sovětským zásahem z 21. srpna:

„Pokud je někdo v mé zemi pro-sovětský a pro-komunistický, tak jsem to já. Nikdo mně nemůže v této věci nedůvěřovat. Někdy kritizuji. Když byl někdo otřesen událostmi 21. srpna, tak to byl já. To není namířeno proti Sovětskému svazu, ale proto, že Sovětský svaz způsobil neměřitelnou škodu a hluboké rány na naší duši, nejen rány národu, ale lidské rány. V takové situaci jako naší to bylo pochopitelné, a existovalo nebezpečí, že by se vynořily nacionální emoce. Ale přes veškeré vlastenecké pocity jsem necítil nic antisovětského nebo antikomunistického, a řekl jsem vždy, že musíme dělat naši práci v hluboké dimenzi lidského a křesťanského, ne abychom ignorovali velké mocenské problémy, ale abychom je viděli a překonali ve světle našeho přesvědčení a naší víry.“[40]

Poprvé se Hromádka také veřejně vyjádřil k procesu tzv. normalizace, který probíhal v Československu. Považoval ho za nesprávný, protože nutil lidi k tomu, aby souhlasili s násilným koncem pražského jara. Opět tvrdil, že to, co se děje v Československu, má význam pro celý svět.

„Já jsem také pro normalizaci, pro komunistickou společnost, pro socialismus, a mám také pochopení pro marxismus-leninismus. Ale když posloucháte naše rádio a čtete naše noviny, máte pocit, že marxismus-leninismus je totožný s přitakáním událostí 21. srpna. Tomu se bráním. Nejedná se jen o nás v Československu, ale o pokrokové síly, které procházejí celým světem, a jsou volány k tomu, aby pracovaly pro opravdu spravedlivou společnost.“[41]

V závěrečné části vysvětlil Hromádka znovu, proč chce rezignovat na pozici prezidenta KMK. Hlavní argument pro něj je, že nemůže legitimizovat politický vývoj ve východním bloku. Rozhodnutí vychází z jeho svědomí, protože „jako prezident Křesťanského mírového hnutí nemůžu vzít na sebe tolerovat stejné metody, které se staly nyní u nás na politické úrovni zvykem.“[42] Mluvil o „hlubokém zarmoucení“ z tohoto kroku, protože existuje velká pravděpodobnost, že tato „práce, kterou jsme vykonávali, musí zemřít, možná musí zemřít, aby mohla být vzkříšena.“[43] Je ovšem zapotřebí, aby se to, co 21. srpen rozbil, znovu postavilo, a to především důvěra lidí

v komunistickou myšlenku. Tento proces může ovšem trvat dvacet let nebo víc.

Zklamání, které Hromádka prožil v posledním roce svého života, způsobené násilným ukončením Dubčekových reforem a odmítnutím jeho postojů některými klí-

čovými činiteli a členy KMK, bylo nepochybně hluboké. Mezi 21. srpnem 1968 a 7. listopadem 1969 mluvil opakovaně o svém rozhořčení, zarmoucení a rozčarování především z jednání představitelů Sovětského svazu. Nešetřil slovy, aby popsal krizi, do které se jeho dílo, a tím i jeho myšlení, dostalo. Mluvil o ohromné tragice, o hlubokých ranách, které se budou léčit velmi dlouho a obtížně. Vpád některých vojsk Varšavské smlouvy považoval za největší politický a ideologický omyl od druhé světové války, protože zpochybňoval věrohodnost socialistické výstavby společnosti.

Podle některých hlasů a pamětníků události roku 1968 Hromádkovi zbořily jeho koncepci dějin. Ze všech můžeme odkázat na Jakuba Trojana, který ve svých pamětech tvrdí, že Hromádkovi došlo, že se mýlil ve svém chápání historického vývoje od 2. světové války. „V tom je jeho velikost; uznal svou koncepční chybu.“[44] Dopis Červoněnkovi a Memorandum pro KMK podle Trojana ukázaly, že Hromádka uznal zhroucení svého politicko-teologické pojetí dějin a vyzval k novému promyšlení historického vývoje.

Důkladné čtení dokumentů z let 1968 a 1969 ale ukazuje, že Hromádka svou základní koncepci neodvolal. Neodvrátil se od přesvědčení, že komunismus nabízí nejpronikavější politickou analýzu společenské a hospodářské situace a že tudíž socialistické zřízení je nejnadějnější politický systém pro svět. Už před 21. srpnem opakovaně podtrhoval, že reformy se odehrávají z iniciativy a pod taktovkou Komunistické strany Československa. Nejdou proti komunistické myšlence, ale jsou jejím naplněním a vrcholem. Totéž říkal po okupaci země, aby zdůraznil podstatu omylu ze strany bratrských států východního bloku. Hromádka nepovažoval pražské jaro za návrat k demokratickým tradicím meziválečného Československa, ale za potvrzení správnosti komunistické ideologie, která podle něj vychází z humanistických kořenů.

Proto pro Hromádku „dějiny neskončily“, jak říkal u příležitosti svých osmdesátých narozenin.[45] Jeho svět se nezhroutil. Představa, že Hromádka zemřel se zlomeným srdcem, jak se v některých komentářích po jeho smrti tvrdilo,[46] nemá opodstatnění v jeho vyjádřeních z posledního roku života. V tomto ohledu má pravdu Pavel Filipi, který konstatoval, že Hromádka neztratil svou víru a naději v socialismus[47] tak, jak socialistickou výstavbu hájil od druhé světové války, byť s kritikou k některým jejím výjevům a excesům. Stejně jako mnozí intelektuálové své generace na Západě i na Východě nebyl Hromádka po druhé světové válce zastáncem demokracie klasického střihu, nýbrž věřil v údajné lidské jádro komunistické ideologie.

Jen několik málo dní po Hromádkově rezignaci na předsednické místo Křesťanské mírové konference se patrně v důsledku častého cestování výrazně zhoršil jeho zdravotní stav.[48] Odpoledne dne 26. listopadu odvezl fakultní řidič Josefa L. Hromádku kvůli srdečním potížím, ke kterým se později přidalo podezření na zánět žil dolních končetin, do Státního sanatoria na pražském Smíchově, kde byl hospitalizován již počátkem roku 1968. Stejně jako tehdy převzal jeho zdravotní dohled prof. Jindřich Karpíšek. Za dva týdny pobytu v sanatoriu se jeho stav již natolik zlepšil, že mohl začít s rehabilitací, a na 22. prosince bylo naplánováno jeho propuštění k domácímu léčení. Ještě 15. prosince psal generálnímu tajemníkovi Světové rady církve E. C. Blakeovi v jednom ze svých posledních psaní, že Vánoce stráví v rodinném kruhu.[49] V následujících dnech se však přidaly srdeční potíže a Hromádka, i když sanatorium skutečně opustil, nebyl v průběhu vánočních svátků již v dobré zdravotní kondici.60 Poslední slova, která si dne 21. prosince 1969 zapsal, zněla: „Visita: Dr. Maga s rouškou přes celá ústa, aby nenakazil chřipkou. Teplota normální.“61 Josef Lukl Hromádka zemřel dne 26. prosince 1969 ve večerních hodinách ve svém vinohradském bytě.

[1] PJLH, 3-28, složka 9, Proslov J. L. Hromádky pro III. VMS.

[2] PJLH, 3–28, Přepis z magnetofonu – rozhovor s JLH, s. 1. 6Tamtéž, s. 1.

[3] Tamtéž, s. 2.

[4] Tamtéž, s. 4.

[5] Tamtéž, s. 4.

[6] Tamtéž, s. 7.

[7] Tamtéž, s. 6.

[8] Tamtéž.

[9] FILIPI, Pavel (ed.). Do nejhlubších hlubin, život setkávání, teologie. Praha: Kalich 1990, s. 264. V češtině bylo memorandum zveřejněno poprvé ve Filipiho výběru Hromádkových textů z r. 1989/1990. V angličtině a v němčině bylo velmi rozšiřováno, např. ASRC, General Secretariat, 42.3.036/2, Memorandum of the President of the Christian Peace Conference to the Members of the Working Committee and the International Secretariat for the Joint Session, October 1st to 4th, 1968.

[10] NA, ÚV KSČ, předsednictvo 1966–1971, sv. 76, arch. j. 106/6a, „Církevně politická situace v českých zemích“, s. 30.

[11] Hromádkův diář, 21. 8. 1968. Důraz v originále.

[12] Např. ASRC, General Secretariat, 42.3.035/4, WCC General Secretariat – Country Files and Correspondence.

[13] PJLH, krabice 39, pracovní korespondence, koncept dopisu Červoňenkovi z 22. 8. 1968.

[14] FILIPI, Pavel (ed.). Do nejhlubších hlubin, život setkávání, teologie, Praha: Kalich 1990, s. 268.

[15] PJLH, krabice 39, pracovní korespondence, dopis J. L. Hromádky L. Fischerovi z 11. 2. 1969.

[16] MACHOVEC, Milan; HROMÁDKA, J. L. Pohledem zvenčí. In: Křesťanská revue 1991/6. s. 139.

[17] FILIPI, Pavel (ed.). Do nejhlubších hlubin, život setkávání, teologie. Praha: Kalich 1990. s. 269.

[18] PJLH, 3–29, složka 1, Dokumente für die Sitzung der CFK in Paris. Oktober 1968, Schlusswort JLH aus Paris, Transkript vom Tonband.

[19] PJLH, 3–28, složka 8, dopis J. L. Hromádky H. Kloppenburgovi ze dne 17. 10. 1968. 24PJLH, 4–38, karton 7, korespondence, složka 69, dopis J. L. Hromádky Alexandru Dubčekovi ze dne 23. 10. 1968.

[20] Tamtéž.

[21] Tamtéž.

[22] Viz BLAŽEK, Petr; EICHLER, Patrik; JAREŠ, Jakub a kolektiv. Jan Palach ‘69. Praha:

Togga 2009.

[23] PJLH, 3–28, KMK, Československý výbor obránců míru atd. složka 13, Zpráva J. L.

Hromádka pro Pracovní výbor KMK ve Varšavě v únoru 1969.

[24] Tamtéž.

[25] PJLH, krabice 39, pracovní korespondence, dopis J. N. Ondry Hromádkovi z 27. června 1969.

[26] PJLH, 3–29a, složka 6, zpráva Heinze Kloppenburga pro regionální sdružení KMK v Západním Německu, 3. 7. 1969; EZA Berlin, Bestand 666, Nr. 193, Bericht über einen Besuch in Prag anlässlich des 80. Geburtstags von Professor D. Josef Hromadka am 8. Juni 1969, gehalten im Gottesdienst der Dahlemer Gemeinde am 22. Juni 1969 nach einer Predigt von Gollwitzer von Bé Ruys.

[27] Tamtéž.

[28] Hromádkův diář, zápisy ze dne 30. 10. 1969 a 2. 11. 1969.

[29] Např. PJLH, krabice 39, pracovní korespondence, Ondrův rezignační dopis č. KMK/JNO1842/69 z 5. 11. 1969.

[30] Není vůbec těžké si domyslet, že onou osobou byl Karel Hrůza, což také potvrzuje zápis v Hromádkově diáři z 30. 10. 1969: „16.30 Dlouhá porada s přednostou Karlem Hrůzou na KMK. o požadavku bratří z východních církví, aby Slávek rezignoval. Do 19.“

[31] PJLH, krabice 39, pracovní korespondence, Hromádkův dopis č. KMK/JLH/hr/1891/69 z 14.

[32] . 1969, s. 2.

[33] Např. PJLH, krabice 39, pracovní korespondence, dopis A. Žiaka J. N. Ondrovi z listopadu 1969.

[34] PJLH, krabice 39, pracovní korespondence, Hromádkův dopis č. KMK/JLH/hr/1891/69 z 14.

[35] . 1969, s. 2–3.

[36] ÚA ČCE, zápisy ze zasedání synodní rady, sešit 47, zápis z 27. 11. 1969.

[37] Viz Hromádkův diář, listopad 1969.

[38] Tamtéž, 7. 11. 1969.

[39] PJLH, 3-29a, karton 1, složka 6, Das Wort des Präsidenten der Christlichen Friedenskonferenz, Prof. Dr. Josef L. Hromádka, auf der Regionalkonferenz der CFK in Bad Kreuznach am 7. November 1969, s. 1. 49Tamtéž.

[40] Tamtéž, s. 2.

[41] Tamtéž, s. 2–3.

[42] Tamtéž, s. 3.

[43] Tamtéž.

[44] TROJAN, Jakub. Rozhovory s pamětí I, Středokluky: Zdeněk Susa, 2010, s. 382.

[45] PJLH, 3–29a, složka 1, Prof. Hromádka am 8. Juni 1969.

[46] Například kanadský mírový aktivista a žurnalista Brewster Kneen mluvil na kanadské veřejnoprávní stanici CBC o tom, že „Hromádka lived in a broken country and died of a broken heart“. V rozhovoru, který natáčel s Hromádkou 9. června 1969 o tom ovšem není nejmenší náznak. Pásek s rozhovorem se nachází v PJLH, Interview with J. L. Hromádka.

[47] FILIPI, Pavel. Do nejhlubších hlubin. Život, setkávání, teologie, Praha: Kalich, 1990, s. 67.

[48] O souvislosti s výše popsaným či s potřebou revidovat své dosavadní názory po okupaci Československa nemá vzhledem k jeho vysokému věku příliš smysl spekulovat, uveďme toliko, že někteří vidí souvislost mezi událostmi let 1968–1969 a jeho smrtí, viz např. Komárková, Božena, Přátelství mnohých, Heršpice: Eman, 1997, s. 78.

[49] ASRC, General Secretariat, 42.3.036/4, Country files and correspondence, pohled od manželů Hromádkových z 15. 12. 1969.

60OTTER, Pavel. Tři rozhovory k 100. výročí narození J. L. Hromádky. Rozhovor s Nadějí Hromádkovou. Hradec Králové: rukopis z roku 1989, s. 23.

61Hromádkův diář, 21. 12. 1969.