Božena Komárková

Životopis paní profesorky

Narodila se roku 1903. Vyrůstala v římskokatolické rodině v Tišnově u Brna. Vystudovala filozofii, historii a zeměpis v Brně na Masarykově universitě na počátku dvacátých let 20. století. Během studií ji oslovila volná myšlenka, hnutí odmítající jakýkoli druh náboženské podřízenosti. Ke konci vysokoškolského studia jí volnomyšlenkářská dogmata zpochybnili její spolužáci. Dva kolegové, J. B. Čapek a F. M. Hník, ji pozvali do studentského křesťanského hnutí – Akademická YMCA. „Jeho duchovním představitelem byl tehdy mladý profesor evangelické theologické fakulty J. L. Hromádka. Toto setkání mnou hluboce otřáslo. Je modernímu intelektuálovi ještě možno věřit v Boha? Měl snad T. G. Masaryk přece jen pravdu? Co to vlastně znamená, „život pod zorným úhlem věčnosti“?[1] Na setkáních „Akademické Ymky“ se setkávala s evangelickou spiritualitou a debatami, které pro ni byly inspirující, ač si občas stěžovala na nesrozumitelnost kazatelské evangelické „ptydepe“ některých ostřílených kazatelů i teologů. Náboženství pro ni začalo získávat smysl a sociálně-životní rozměr. Později se stala sympatizantkou a pak i členkou Česko- bratrské církve evangelické.

Svou odbojovou činnost proti nacismu chápala jako logickou realizaci programu dřívějších konferencí akademické Ymky.[2] Angažovala se v hnutí Obroda národa. Jeho členové byli učitelé, ale i důstojníci armády. Zatčena byla v lednu 1940. V roce 1942 – v den Heydrichova pohřbu – byla odsouzena ke dvanácti letům vězení za velezradu. Pět let si odseděla v trestnici Javor. Z té doby pochází její Vratislavský deník, který je ojedinělým svědectvím o její osobní spiritualitě a odpovědnosti nejen za spoluvězně, ale též za osud válkou ničené Evropy. Nacismus od první chvíle jeho působnosti považovala za vzpouru proti právu a spravedlnosti.  Po osvobození trestnice Javor se vrátila na Moravu do Brna, jako jedna z mála však byla nakonec propuštěna sovětskou armádou až v červnu 1945. Musela pomáhat na sovětské komandatuře opravovat geografické mapy.  

V letech 1945–1948 byla profesorkou na gymnáziu v Brně, pak byla přeřazena na nižší střední školu v Brně-Husovicích, pak do knihovny, aby jako ideologicky nespolehlivá osoba neměla možnost působit na mládež. V té době probíhala první komunisty organizovaná čistka mezi učiteli, právníky a dalšími intelektuálně pracujícími „77 tisíc lidí do výroby“. Komárková nebyla jediná postižená. Od roku 1951 byla poslána do předčasného důchodu, což bylo zdůvodněno její vysokou invaliditou, utrpěnou za války.

Svého rozsáhlého vzdělání využívala v padesátých letech k vyučování na evangelických brigádách v Jeseníkách. V průběhu šedesátých let byla zvolena do poradního odboru teologického ČCE a podílela se na přípravě provolání synodů. V průběhu šedesátých let minulého století se stala členkou synodní komise pro novou formulaci Zásad ČCE. Zde jí připadlo sepsání oddílu o státu, právu, spravedlnosti a odpovědnosti za tento svět. Zde výrazně navázala na kalvinistické pojetí práva, církve i státu. V sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století se podílela na organizování  bytových seminářů v Brně.

Signatářkou Charty 77 se stala hned v prvé podpisové vlně a neúnavně zdůvodňovala evangelíkům i širší veřejnosti své rozhodnutí pro Chartu. Psala dopisy církevním funkcionářům, aby podpořili občanské postoje signatářů i sympatizantů Charty 77. Nesměla nikam vycestovat a tak v nepřítomnosti ve švýcarské Basileji v roce 1982 obdržela čestný doktorát filozofie od basilejské univerzity. Ve zdůvodnění profesor Nicolaus Sybold z pověření rektora basilejské univerzity profesora J. M. Lochmana uvádí, že se stává doktorkou filozofie, poněvadž jako filozofka, jak psanými pracemi, tak svými činy ukázala, že je nezbytné, aby právo lidem posvátné bylo co nejsvědomitěji zachováno; – poněvadž jako teoložka účinně pomohla své církvi s pomocí evangelia se bránit výzvám světa; – poněvadž jako křesťanka učila mnoho lidí svým neobyčejně vynikajícím příkladem, jak mohou odolávat pokušením doby a odvracet od sebe nebezpečí.[3] Po roce 1989 pokračovala ve své domácí pedagogické činnosti udílením rozhovorů pro různé časopisy, včetně nezávislého časopisu Protestant, jehož byla vděčným čtenářem. V roce 1992 byla jmenována docentkou dějin filozofie na Masarykově univerzitě v Brně na základě knih – Obec Platónova a Augustinova, Původ a význam lidských práv. K přednášení na brněnské univerzitě se však již neodhodlala, podotýkala, že již necítí dostatek sil k tak náročné práci.

Božena Komárková je držitelkou Řádu T. G. M. III. třídy – za vynikající zásluhy o demokracii a lidská práva – 1991. Dále je držitelkou medaile Karlovy univerzity – 1994. Evangelická teologická fakulta v Praze se ke Komárkové přiznala i řadou seminářů a přednášek o jejím díle v průběhu minulých deseti let pro české i zahraniční studenty. Některé její stati byly přeloženy do angličtiny a němčiny[4] a jsou stále předmětem studia. Zdá se, že její dílo se stává inspirací pro nastávající období postupné a již absolutní odluky církve a státu. Její teorie o právu i biblickém zákonu, o kalvinistickém příspěvku k problematice odluky církve a státu, jsou stále předmětem studia a stále se prokazují jako směrodatné.  

Přednášky o biblickém etickém myšlení, které se odehrávaly při biblických hodinách na lesních brigádách v Jeseníkách v 50. letech, byly zachyceny péči faráře Jana Čapka a jsou nyní dostupné v souborném vydání spisů Boženy Komárkové. Pro širší církevní veřejnost se rozepsala autorka o Božím milosrdenství a spravedlnosti v Zásadách Českobratrské církve evangelické (1968),[5] v níž některé kapitoly jsou jejím dílem, ač jsou jinak Zásady signovány jménem J. L. Hromádky.[6] O Boží i lidské spravedlnosti psala i v době Charty 77, například Dopis Dr. Václavu Kejřovi – Difficile est... (1977).[7] V normalizovaném Československu se právě tento dopis stal pro mnohé manifestem svobody a touhy po spravedlnosti pro celou společnost, nejen pro evangelíky. Byl oprávněně zařazen mezi významné dokumenty sedmdesátých let minulého století, jimiž křesťané přispěli k formulaci a uskutečňováni lidských práv v době tzv. normalizace (1968–1989).[8] V disertační i v nepodané, ale sepsané habilitační práci[9] sledovala, jak filozoficky vzdělaní myslitelé (A. Augustin, J. A. Komenský, J. Locke, T. G. Masaryk aj.) přistupovali k biblickým etickým hodnotám a zda je předávali náležitým způsobem svým současníkům.

V dalších textech sledovala argumenty myslitelů, kteří se zabývali problémem moci, práva a spravedlnosti. Došla k jádru jejich porozumění společenským jevům té které doby, aby je potom konfrontovala s euro-americkou reformační tradicí, která se zasloužila o formulaci a uskutečňování demokratických principů, jako je odluka církve a státu, odmítnutí absolutní moci státníků, spolehnutí na vládu zákona a respektování důstojnosti člověka uznáním jeho základních lidských práv. Proto v mnoha článcích vedla rozhovor s různými filozofy (Platón, J. Locke, A. Comte, K. Marx, T. G. Masaryk, J. P. Stucki, P. T. de Chardin, L. Ranke) i teology (A. Augustin, J. Calvin, K. Barth, D. Bonhoeffer, E. Fuchs), a též s autory filozoficko-právních reflexí (Čtyři pražské artikuly, Toleranční patent, Všeobecná deklarace lidských práv, Charta 77 a dokumenty Charty 77). Zmíněné texty konfrontovala s biblickou zvěstí o svobodě nabídnuté člověku Bohem skrze porozumění významu Kristovy oběti pro tento svět.

Komárková po celý život odkazovala k prameni lidské odpovědnosti, o níž svědčí biblické svědectví. Promýšlela význam Kristovy oběti a rozpoznávala její význam pro důstojnost člověka. Ukázala tak, že je nutné nově chápat působnost Boží spravedlnosti v tomto světě a její zvláštní provázanost se spravedlností lidskou, zejména s milosrdenstvím a službou nesmírně mnoha svědků. Lidská spravedlnosti se stala jejím konstantním tématem, byť za jejího života utrpěla spravedlnost mnohé otřesy, a to po celém okrsku země, obzvláště pak v socialistickém světě, jak připomněla v roce 1958 při jedné ze zásadních rekapitulací.[10] Marxistické odmítnutí staleté právní kultury a její náhrada stranickou administrativou Komárková označila za riskantní experiment, který ztroskotal na samotném počátku, protože nenastolil větší spravedlnost, o níž marxisté snili, ale naopak uzákonil totální diktaturu administrativy, která si podmanila i soudnictví i moc zákonodárnou.

Komárková po celý život odkazovala k biblickým textům, aby nabídla teoretikům spravedlnosti nový horizont, jímž je milosrdenství a odpuštění. Odkazovala k spravedlnosti Boží, k transcendentní dimenzi, která garantuje autoritu spravedlnosti pozemské. K člověku promlouvá slyšitelná výzva, aby nikdo z lidí nezneužíval právo k prosazování jen své vlastní moci. Komárková odkazovala nesčetněkrát k Boží spravedlnosti, která člověka vždy překvapuje, protože přiznává důstojnost i provinilému – „pro křesťana zůstává i odsouzený zločinec bratrem, za kterého je odpověden a odporoučí jej Božímu i lidskému odpouštění.“[11] V rozsáhlejším textu, který byl předlohou pro předcházející citát ze zkrácené verze Zásad, se Komárková k této problematice vyjádřila v kontextu biblicko-dějinného myšlení víry: „Je to však tvrdé a hrozné právo, má-li zůstat jen Božím rozkazem. V Kristu se stává milosrdným. Jeho poslední instancí není spravedlnost, ale milost.“

Dle Komárkové tedy spravedlnost úzce souvisí s transcendující milostí a odpouštěním. Tak spravedlnost získává transcendentní horizont milosti a odpouštění. Komárková nedokazuje Boha, ale odkazuje k tajemství odpuštění, které není generováno lidskou zkušeností či moudrostí, ale přichází do tohoto světa nečekaně skrze svědomí zjitřené mocí evangelia. Evangelium působí jako amnestie.[12] Skrytou mocí odpuštění jsou oslovení věřící i nevěřící a každý odpovídá svobodně po svém způsobu. Ti, kteří se díky této moci stanou milosrdnými, jsou živým svědectvím o Boží péči o tento svět. Svědectvím, které je rozpoznatelné zejména očím víry. 

Žijeme „sub speciae aeternitatis“

Lidský život žijeme „sub speciae aeternitatis“– říkali s Masarykem mnozí. Říkali to tak často, že se tento výrok stával téměř prázdným bonmotem, jako mnohé bonmoty dnešních žurnalistů a politiků, včetně současného prezidenta (2013). Podobně jako Masaryk i Komárková filozofickou řečí naznačila, že nejsme totálně určeni naší časností, ale nasloucháme něčemu, co nás přesahuje, a odpovídáme na to svým životem. Věčnost (aeternitas) nechápala jako metafyzicko-filozofickou kategorii kosmických rozměrů, nýbrž ji pojímala nábožensky jako součást „Boží story v Kristu“.

Využitím biblických podobenství, sentencí a příběhů pro současné filozofické myšlení se Komárková lišila od T. G. Masaryka. Ten setrval jen u filozofické terminologie, protože se mu jevila naprosto vyhovující i pro interpretaci Ježíšova Dvojpřikázání lásky. Kdežto Božena Komárková pronikla k jádru biblických nábožensko-etických hodnot nejen pomocí moderní filozofické řeči, ale též prostřednictvím biblických metafor a termínů celého kánonu. Učinila tak na základě intelektuálních nástrojů, které byly biblickému svědectví vlastní.

Nikoli nadčasová zvěst, ale konkretizace zvěsti do určitého dějinného okamžiku izraelského společenství – to byl charakteristický intelektuální rys – myšlenkový návyk – proroků. Ti chtěli svědčit „zde a nyní“, tedy do určitého dějinného okamžiku příběhu Izraele, popřípadě ohlašovali příchod určitého dějinného okamžiku, který bude rozhodující pro společenství Izraele. Texty autorky vykazují prorockou dobovost a naléhavost, svědčí o tom Vratislavský deník, autorčina kázání, výklad blahoslavenství, některé kapitolky ze Zásad ČCE, nespočetné dopisy, jako je Difficile est... a některé další texty.[13] 

O kvalitě a rozsahu jejího vhledu do teologie a historie svědčí její rozsáhlá studie Česká otázka v průběhu staletí, také články „Tolerance jako podmínka života“, „Toleranční patent a evangelické sbory“. Nesmírně svým pohledem na minulost ovlivnila mladou generaci, zejména sérií přednášek ze závěrečného období života (toleranční výročí konce 20. století), které se konaly ještě za normalizace na několika sborech Českomoravské vysočiny (Proseč, Prosetín, Sázava, Sněžné aj.) a též v Brněnském seniorátu (Brno, Miroslav). Jejími přednáškami se tvář českobratrského evangelictví po dlouhé době opět začala stávat zajímavou a inspirující. Problém Boží a lidské spravedlnosti je totiž velmi zajímavý a inspirující.   

Filozofická spiritualita

Božena Komárková, jako věřící filozofka s eminentním zájmem o biblickou zvěst, představuje zvláštní typ myslitelské činnosti – filozofickou spiritualitu. Podobně Aurelius Augustin – školený rétor a filozof se zamiloval do biblického svědectví a biblická témata přetransformoval do filozofické řeči své doby. Augustin tak podle Komárkové nabídl dějinně etický horizont filozofii, který doposud filozofie postrádala.

Komárková si velmi cenila Augustina, jak naznačují výpisky z jeho díla a její poznámky  již ve Vratislavském deníku. Cenila si ho ovšem i na sklonku svého života.

Filozofie i pro ni zůstala důležitým základem a intelektuálním závazkem. Její disertační práce – Obec Platónova a Augustinova – ji utvrdila v rozpoznání, že biblický kánon, z něhož Augustin čerpal své svébytné názory, je kvalitním pramenem kritické etické reflexe, ale i zdrojem práv a svobod.

S českou reformací Komárková počítala jako se závažným příspěvkem do celoevropského zápasu o lidskou důstojnost. Tento akcent v zárodečné podobě našla u T. G. Masaryka. Kromě prací o Husovi a Komenském napsala též o úloze českých náboženských i světských představitelů v zápase o svobodu protestantské církve v 16. a 17. století (V. Mitmánek, Jan z Pernštejna).[14] Připomněla, že zemští stavové byli přesvědčeni, že panovník nesmí ovládat náboženství, protože náboženství je od Boha, a proto nesmí určovat, jaká konfese má být určující pro stavy i poddané. Upozorňuje, že nezávislost církve a státu se stala v české reformaci velmi významným tématem, které dospěla do svého cíle konkrétního a dobového cíle v Rudolfově majestátu (1609) a posléze v České konfederaci (1619), která se opírá o Rudolfův majestát. 

Docenění americké smluvní (kontraktulistické) tradice nalezla u německého historika práva Georga Jellineka. Ten objevil předchůdnost americké smluvní tradice před evropskou insulární i kontinentální teorii o společenské smlouvě. Dále odhalil formulační i tematickou závislost francouzské Deklarace práv člověka a občana (1789) na amerických ústavách a deklaracích 18. století. Amerika, a pak teprve i Francie stály u zrodu moderního chápání principů demokracie.

Augustin

Jestliže Augustin vnesl do křesťanské filozofie dějinně spásný moment, pak Komárková pro křesťanskou filozofii i teologii 20. století christologizovala myšlenku Božího providenčního působení jeho milosrdenstvím. Ani šoa (holocaust) a Gulag či válka na Balkáně jí nevyvrátily myšlenku Boží působnosti v tomto světě, protože Bůh není vyhnán z tohoto světa válkou a lidským hříchem, ale je každé době stejně blízko a působí zde právě skrze milosrdné a spravedlivé.

Společenská vize Boženy Komárkové o úloze Božího providenčního působení v dějinách skrze milosrdné nemá své kořeny jen v blahoslavenstvích, ale také v Božím milosrdném působení, jak o tom svědčí starozákonní autoři. O biblických kořenech Božího milosrdenství svědčí dle E. Otta „Kniha smlouvy“ vyučuje lásce k nepřátelům i k ochraně cizinců a hostů v zemi. Domorodci se nemají chovat jako privilegovaní, a všem příchozím nadřazení. Koncept důstojnosti lidského života začali načrtávat ti, kteří začali věřit na symetrickou spravedlnost, tedy rovnost všech lidí před tváří Boží, před zákonem, který byl pochopen jako výraz Boží vůle. Desatero a smlouva Hospodinova byly pochopeny jako teologické dokumenty, které byly platné pro celou izraelskou společnost. Redaktoři „Knihy smlouvy“ rozlišovali – podobně jako Kant – mezi legalitou (mišpatím) a morálním zákonem (dábár), tj. mezi kazuistickým a apodiktickým právem.

Ze zvěsti o vysvobození z Egypta (1. přikázání Desatera) a z některých dalších apodiktických nařízení vyplývají výzvy, požadavky a práva, která mají být a jsou závazná a v případě práv je mají dopřávat sobě i druhým. Tak platí práva a svobody univerzálně pro všechny, i pro cizince. I cizinci z nich mají užitek – jak připomíná biblická Kniha smlouvy. Ač cizinci nevěří v Hospodina, ovoce této smlouvy požívají i oni. Komárková právo na odpočinutí sedmého dne vytyčila jako elementární právo vězně v soukromém dopise J. L. Hromádkovi (1951), v němž ho žádala o rozvinutí petiční iniciativy ve prospěch vězněných. V Zásadách ČCE (1965 schváleno synodem, 1968 vydáno tiskem) pak podobné iniciativy zdůvodňuje slovy: „Pro křesťana zůstává i odsouzený zločinec bratrem, za kterého je odpověden a odporoučí jej Božímu i lidskému odpuštění. Zvěst o ospravedlnění hříšníka z milosti v Ježíši Kristu nepopírá platnost zákona, ale zmírňuje jeho tvrdost.“[15]

Božena Komárková připomněla, že právě americká smluvně-ústavní (kontraktualistická) tradice ovlivnila francouzskou společenskou revoluci, zejména ty autory, kteří formulovali a schválili francouzskou deklaraci z roku 1789: Deklarace práv člověka a občana. Komárková tak navázala na badatelské úsilí Georga Jellineka a T. G. Masaryka. Druhý jmenovaný se k pozitivně formulovaným právům a svobodám přiznal „Prohlášením nezávislosti“, tzv. Washingtonská deklarace (1918), v níž se hlásí k anglo-americké kontraktualistické tradici i ke kontinentální kontraktualistické tradici francouzské. Navíc se zde přihlásil ke křesťanské humanistické tradici, která pěstuje důstojnost člověka, jak ji nakonec prezentoval – po dlouhém váhání – samotný prezident Abraham Lincoln. Masarykovo „Prohlášení nezávislosti“ svými republikánskými principy ovlivnilo Československou ústavu z roku 1920, a potažmo i naši dnešní, schválenou 16. 12. 1992. Zejména však americká kontraktualistická tradice ovlivnila myslitele 20. století, proto byla na půdě OSN zformulována Všeobecná deklarace lidských práv (1948). Všeobecnou deklaraci považovala Komárková za zásadní dokument, který nastartoval další potřebné úsilí o přijetí lidských práv do legislativy členských zemí OSN.[16] K dějinnotvornosti Prohlášení parlamentu světových náboženství – Chicago 1993 – se již autorka nestačila vyjádřit, ač o ekumenická hnutí tohoto charakteru jinak jevila značný zájem. Vadil jí pouze konzervatismus papeže Jana Pavla II. Ani tento papež totiž nepokračoval v aggiornamentu Jana XXIII. a slibných náznaků i konkrétních kroků papeže Františka se nedožila. 

Dějinný rozměr nedeterminuje život víry

Socialismus chápala jako ambivalentní (dvojznačný) fenomén, a komunismus taktéž. V obou případech jde o ideje a instituce ambivalentní, tak jako vše, do je vytvářeno lidmi. V tomto ohledu se dívá na lidské instituce jako bibličtí autoři, jako na instituce Bohem nestvořené, tedy jako na společenské instituce. Nebyla inspirována luterským učením o vrchnosti nebo stvořitelských řádech.

Zdůvodnění pro svůj pohled nalezla u teologa Jeana Calvina, historika práva G. Jellineka a filozofa T. G. Masaryka. Její vztah k socialismu a komunismu tedy nebyl a priori vstřícný jako u J. L. Hromádky a jeho žáků. Komárková byla sice také tvrdě zdrcena mnichovskou zradou spojenců, ale ze svého zklamání nevyvodila stejné důsledky jako Hromádka nebo Edvard Beneš. Po dlouhý čas oba dva považovali sovětské Rusko (SSSR) za seriózního partnera rozhovoru. Ona neodešla do exilu, považovala za svou povinnost vzdorovat nacistickému režimu. Proto se přidala k odboji, tak jako mnozí další intelektuálové.

Mnichovská zrada spojenců a ani věznění v nacistickém žaláři v Komárkové neudusilo přesvědčení, že Boží spravedlnost nelze ztotožnit s žádným typem lidského zřízení, a o žádném nelze předem říci, že má k dispozici lepší civilizační nástroje než ti druzí, a že se proto legitimně ujímá vlády ve společnosti.

Pro Hromádku byl Mnichov jedním z hlavních důvodů odklonu od západních demokracií, a zároveň příklonu k společnosti sovětského typu, k sovětské spravedlnosti. U Hromádky se setkáváme s vřelými sympatiemi s marxistickou sociální analýzou ještě před Mnichovem, hluboko v třicátých letech.

Komárková před 2. světovou válkou byla velkou měrou ovlivněna demokratickým konceptem společnosti, jak ji předložil T. G. Masaryk ve Světové revoluci. Masaryk ji ovlivnil pojetím náboženské krize novověké společnosti – Moderní člověk a náboženství. V lidsko-právní tematice navazovala na historika práva a znalce americké teologicko-smluvní a právní tradice Georga Jellineka.[17] Všeobecnou deklaraci lidských práv z roku 1948, kterou českoslovenští zástupci na valném shromáždění OSN nepodpořili svým hlasem, přivítala Komárková jako potvrzení myšlenkové linie, kterou nalezla již u G. Jellineka.

Na konci 40. let se komunistický režim vydal na cestu ovládnutí společnosti a na počátku 50. let již měl monopol na vzdělání, kulturu i sport a chtěl dosáhnout monopolu v rodinné výchově i v náboženství. V rodinném a církevním prostředí to šlo pomaleji, ale také postupně začal dosahovat úspěchů. Z Československa se po roce 1948 stávalo ghetto, v němž se nesmělo na státních školách přednášet o existencialismu, fenomenologii, křesťanství, rozmanitých psychologických školách, nebyly předávány nové právní teorie, nové pedagogické teorie – pouze se zneužívala jména Husa a Komenského; umlkla lidsko-právní debata, nesměly se dovážet mnohé zahraniční filmy, divadelní hry, literární díla, hudební nahrávky-desky aj.

Na počátku normalizace formulovala Komárková vztah ke státní instituci a k vnucenému politickému režimu zcela pregnantně v dopise synodnímu kurátorovi Škarvanovi: „Přizpůsobení může znamenat jen tolik, že člověk bere danou skutečnost v počet, ne že se jí podrobuje.“[18] Byla přesvědčena již od čtyřicátých let, že nelze očekávat zásadní vyřešení naléhavých společenských problémů od socialistického typu organizování společnosti. Socialismus pro ni nebyl nutný horizont, k němuž je potřeba směřovat. Nechtěla opustit demokratické instituce ve prospěch socialistické či sovětské spravedlnosti. Nechtěla žít bez opor institucí a demokratických nástrojů, které již v minulosti byly vynalezeny a fungovaly po určitý čas, jak ukazovaly analýzy G. Jellineka a T. G. Masaryka.

Od počátku čtyřicátých let ve svých pracích zastává názor, že křesťan má žít ve státě, který je právně strukturován. Pokud bude socialistický stát dbát na spravedlnost, pak je nutné takový stát brát v počet. Pokud stát neplní svou funkci a nedbá na spravedlnost, pak je povinností občana vyslovit své námitky a má volat příslušné státní instituce k odpovědnosti a tedy je nutné řešit tento problém celocírkevně a celospolečensky. Musí dojít k odluce církve a státu. Církev musí odmítnout státní zásahy, včetně hospodářské podpory. Stát nesmí zasahovát do správní struktury církve. Proto Komárková na přelomu čtyřicátých a padesátých  let vyzvala českobratrské synodály k odluce církve a státu.

Lidská a náboženská práva a odluka církve a státu pro Komárkovou nezačaly až s její angažovanosti v Chartě 77. Bylo to pro ni konstantně závažné teologické téma, o němž přemýšlela Komárková v návaznosti na T. G. Masaryka, R. Štefánika i E. Beneše. Ti na počátku 20. století promýšleli problematiku odluky, a posledně dva jmenovaní se připojili k Masarykově Prohlášení nezávislosti z 16. října 1918, v němž byl vysloven požadavek odluky církve a státu, jak to bylo běžné v americké kontraktualistické tradici, kterou Masaryk v Prohlášení zmiňoval.

Koncept lidských práv

Komárková velmi brzo po návratu z věznice Javor nabídla pro tisk články, které z velké části koncipovala hned ve věznici. Již zde si zřejmě vytvořila ucelený koncept lidských práv,[19] který zastávala až do konce svého života.[20] Opírala se o některé historické analýzy Georga Jellinka a Tomáše Garriqua Masaryka.

Už ve vězení zřejmě napsala podstatnou část originálně koncipovaného článku „O dvojím individualismu“ (1945). Analyzuje v něm strukturu státních totalit v minulosti a zároveň stopuje působnost nonkonformních křesťanských hnutí, která se zde vynořila od 12. století a úspěšně vzdorovala nábožensko-státní manipulaci. Pro vyspělou společnost je podle Komárkové typické, že lidé opustili klanové pojetí života a rozvinuli metodické vedení života každého jednotlivce v profánním prostoru, tj. v Bohem stvořeném světě. Rozpoznávacím znamením rozvinuté společnosti je péče o duši, která má docela konkrétní důsledky ve veřejném životě občanské společnosti. Péče o duši může být ovšem rozvinuta pouze tam, kde stát má ústavu-smlouvu, která zavazuje státní instituce k respektování svobody a důstojnosti jednotlivce. Péče o duši je možná jen tehdy, pokud „páteří občanského života společnosti je víra jednotlivce ve svou sociální užitečnost, ve svůj úkol mezi lidmi, abychom vztáhli ruku po tom, co nám uložil Bůh.“[21] Tento úkol důstojnosti života Komárková formulovala jako nejvyšší úkol – suprema lex. Je to zákon, který se podle ní opírá o náboženskou zkušenost biblických svědků a z biblického kánonu ji vyčetli pilní čtenáři a posluchači: husitů, puritánů a jejich novoangličtí následovníci.

Jde o úkol, do něhož stát nemá právo mluvit. „Duše jednotlivcova není pohlcena zákonem celku, ale měří celek zákonem Božím.“[22] Společnost nesmí pohlcovat jedince. Navíc každá duše má úkol – úkol dětí Božích – respektovat vůli otce a tedy poměřovat celek, poměřovat stát, císařství, magistrát, hejtmanství, starostenský úřad, zda neodporuje Boží vůli solidarity a pomoci. Tedy stát není automaticky suprema lex. Stát jistě není zbytečný – ale má jen přísně vymezené úkoly: dbát na spravedlnost a k tomu má nástroje: civilní právo a správně-procedurální tradici.

Civilní právo se stává závazné pouze tehdy, je-li jeho horizontem humanita a solidarita, milování Boha a bližního, jde-li o spravedlivý zákon. Teprve v takových společenstvích může vyvstat důležitá otázka: je daný zákon spravedlivý? Biblické svědectví přichází s názorem, že může vzniknout i nespravedlivý zákon. Komárková upozorňuje, že takové otázky řeší Augustin, Jean Calvin a další. Úkolem křesťanů je zachovávat spravedlivé zákony a nespravedlivé výjimky odhalit a nerespektovat. Nespravedlivý zákon není zákonem a je zapotřebí se mu vzepřít, neposlouchat ho. Komárková tedy náleží do této staleté církevní tradice; proto Komárková proměřuje přicházející kolektivistickou ideologii velmi přísně a vyslovuje požadavek svobody „dítek Božích“ – nerespektovat nespravedlivý zákon. Tento strážný úkol dítek Božích je nám uložen Bohem. Jako dítky máme ctít vůli otce a respektovat to, co je v souladu s Boží vůlí. Co není v souladu s Boží vůlí, to poslouchat nemáme. Neposlušnost není samoúčelná, má se konat proto, aby člověk – každý člověk „mohl vykonávat svoje zodpovědné funkce občana na poli hospodářském, sociálním, kulturním.“[23] Mravní svoboda tedy vzniká poslušností zákona Božího, který člověka nesvazuje, nedeptá, nýbrž volá k odpovědnosti.

Komárková se vyjádřila též k problému vlastnictví a zestátňování. Většinou se nepřesně hovořilo a hovoří o „znárodňování“, což je fakticky nepřesné. Vlastnictví zabavené státními úřady nenáleželo národu, ale disponovala s ním určitá státní instituce. Je lépe hovořit o „zestátňování“.

Komárková v článku „O dvojím individualismu“ se také dotýká teorie kolektivistického zestátňování majetku. Majetek považuje za dvojznačnou záležitost, a i když člověku bude majetek vyvlastněn – ještě to nemusí znamenat likvidaci mravního individualismu – odpovědnosti, tedy pokud z toho nebude stát vyvozovat nárok na určování mravních norem nebo nebude zabraňovat individuální odpovědi na absolutní mravní normu.24

Zestátňování majetku tedy vidí jako možnost, která je neutrální. Člověk může za určitých podmínek i nevlastnit nic a zůstat svobodným. Jako teoretickou možnost to připouštěla. Nepřiklonila se však jednoznačně k socialismu jako k programu, který se snažil řešit civilizační nouzi člověka.

Konzistentně se svými dřívějšími postoji i v roce 1972 svůj vztah ke státní instituci a k vnucenému politickému režimu formulovala zcela pregnantně v dopise synodnímu kurátorovi Škarvanovi: „Přizpůsobení může znamenat jen tolik, že člověk bere danou skutečnost v počet, ne že se jí podrobuje.“[24]

Náboženská práva, odluka

Brněnský farář a pozdější synodní senior Viktor Hájek si vyžádal analýzu společenské úlohy církve od brněnské filozofky Boženy Komárkové a ona připravila dokument pro synod v roce 1949. Na nátlak KSČ byl pak synod odsunut až na rok 1950.

Komárková v přípravných materiálech vytýčila několik zásadních témat, která jsou důležitá pro každou církev. 1) připouští právo státu na organizování hospodářského života industrializované společnosti; 2) přiznává státu právo na formulování zákonů – právního řádu pro hospodářský i společenský život; 3) přiznává státu právo na vytvoření veřejného systému daní; 4) přiznává státu právo na výchovu skrze školu a jiné instituce – mládež i dospělé, aby mohly fungovat sociální instituce, aby lidé znali sociální zřízení a byli loajální ke státu; 5) přiznává státu právo na požadování vojenské služby (to se shoduje s prvorepublikovými zvyklostmi); 6) dále vyhlašuje, že tyto výše zmíněné služebnosti vyplývají ovšem z křesťanské poslušnosti Boha; 7) a proto jsme stejně důrazně vyzýváni ke zvěstování evangelia Kristova všem lidem, aby věděli, jaké hodnoty mají v takto organizovaném státě uskutečňovat.

O náboženství hovoří až na samém konci. V předchozích bodech se dotkla hospodářských a politicko-správních záležitostí, včetně výchovně-správních a vojenských. V bodě 7 poprvé hovoří o kulturních a náboženských a tedy i mravních hodnotách. Úkolu vytváření kulturních, náboženských a mravních hodnot se musí ujmout společnost a tedy i církev, nikoli stát a jeho úřady. Politická instituce nemá zasahovat do kulturních a náboženských otázek. Církve mají závažný úkol: náboženská společenství jsou dárcem eticko-společenských hodnot. Dle této teorie je zřejmé, že pro Komárkovou právo a hospodářství negenerují morální a náboženské hodnoty.

Ve výše zmíněném výčtu 1–6 úloh státních institucí  figurují pouze čtyři oblasti: právně-soudní, pedagogicko-instituční a hospodářsko-monetární sféra a vojensko- správní. Které sféry nejsou Komárkovou zmíněny? V zásadě ty nejdůležitější, které se týkají etických hodnot. Tyto hodnoty totiž vytvářejí lidé svými kulturními a náboženskými aktivitami. To znamená, že etické hodnoty nejsou vytvářeny státně-správními institucemi, ani hospodářskými jednotkami či službami obyvatelstvu (doprava, péče o zdraví, pošta atd.).

Komárková svými tezemi neustupuje komunistické moci, ale v rámci euro-americké tradice přiznává státu pouze určité funkce, a do některých záležitostí se nesmí míchat. Komárková jasně zastává demokratickou linii, proto jako první požadavek vytyčuje svobodu kázání Božího slova. Připomíná další náboženské práva, jak o ně bojovali naši husitští otcové. Právo zvěstovat nesmí být omezeno žádnou podmínkou či klauzulí. Svobodou slova Božího rozumíme: 1) jeho svobodné hlásání slovem i písmem, soukromě i veřejně, a to uvnitř církve i mimo ni, doma i za hranicemi; 2) vyučování i výchovu mládeže podle směrnic církví ustanovených; 3) volný styk s křesťanskými církvemi za hranicemi ve smyslu křesťanské ekumenicity a studium bohoslovců na cizích fakultách; 4) svobodu publikací v rámci hospodářských možností církevních fondů, také se zmiňuje přistoupení na úpravu platů pro faráře a výslovně je jmenováno jednání s ministrem Čepičkou.[25]

Návrh Boženy Komárkové nebyl synodem rozpracován pro další jednání církve se státem. Nedošlo k nějakému výraznému prohlášení, které by reflektovalo její teze a „Zákony hospodářském zabezpečení církví z roku 1949. K vyřešení situace došlo na dalším synodu roku 1953. Synodálové se sjednotili na linii, která nic nepožadovala ve smyslu návrhu Boženy Komárkové. Sjednotili se pod politickým tlakem na linii, která již byla absolutně loajální vůči státu a netrvala na přísném rozdělení kompetencí státu, církví a kulturních organizací – divadel, knihoven, médií. Tou dobou byli již i v evangelické církvi první zatčení a věznění laici i faráři. Náboženské svobody a lidská práva věřících i nevěřících přestala být pro církevní grémia předmětem úvah. Přitakalo k těm požadavkům, které vytvořili komunisté bez ohledu na euro-americkou právní kulturu.  

Komárková v roce 1954 zkoncipovala Návrh osnovy prohlášení synodu ke sborům. Návrh psala v návaznosti na dokumenty, které vznikly na valném shromáždění Světové rady církví v Evanstonu. Světová rada církví tehdy sdružovala nekatolické církve z celého světa a za československou republiku se konference mohl zúčastnit pouze profesor evangelické fakulty J. L. Hromádka. Ten byl navíc členem předsednictva valného shromáždění Světové rady církví. Právě on přivezl pracovní dokumenty a prohlášení. Pracovní materiály neprostředkoval B. Komárkové přímo J. L. Hromádka, nýbrž jeho blízký spolupracovník J. Ondra. Ten působil mezi křesťanskou mládeží v Brně a udržoval také kontakty s Boženou Komárkovou. Komárková se tedy mohla opřít o některé teze tohoto světového křesťanského grémia. „V duchu evanstonských prohlášení, že církev je proto, aby sloužila světu je zapotřebí ujasnit si svoje postavení ve společnosti, do níž jsme postaveni, abychom v ní odpovědně působili, což znamená, abychom se ani nevzdalovali, ani se v ní neztráceli.“[26]

V tomto návrhu se dotýká více problémů. Upozorňuje synodály, že je potřeba vytvořit mnoho jasných vyjádření ohledně sociálních a hospodářských skutečností, včetně práva a soudnictví, vojenské moci a služby. Církev má vyjádřit, jakou úlohu mají hrát věřící v kultuře, v kulturním životě a ve výchově, aby byla pravdivá. Dále upozorňuje, že loajalita vůči státu má hranice. Proto se jí jeví jako zásadní požadavek odluky církve a státu. Jedině odlukou dojde k ozdravění církve: totiž k laicizaci církevní práce a k vytvoření laických pracovníků.

V roce 1951 se Božena Komárková pokusila vyvolat status confessionis pomocí osobního dopisu J. L. Hromádkovi z 18. června 1951. Tento dopis je méně znám, je-li znám vůbec.[27] Poprosila J. L. Hromádku, aby inicioval petiční hnutí na více sborech ČCE ve věci porušování práv vězněných. Vězněným tehdy bylo lidově-demokratickým režimem upíráno svěcení neděle.

V dopise zmiňuje, že Hromádkovo přitakání k vládnoucímu režimu je všeobecně známé, že i podle něj je možné jen po určitou mez. Komárková konstatuje, že tato mez byla již přestoupena přiostřením denního režimu pro vězně ve státních vězeních. Proto nabádá profesora Hromádku k zorganizování větší akce. Jeví se jí to tak, že již není možné setrvávat u intervencí jednotlivce dopisem. Nyní je nutno zorganizovat principiální protest více lidí, s využitím sborového zázemí jednoho či více sborů.

Zrušení odpočinku v neděli označuje Komárková za správně-represivní předpis, diskriminující vězně ve věznicích a označila ho za příznak nejvyššího odlidštění. „Všechny hrůzy odlidštění, o němž mladý Marx mluví s takovým pathosem, jsou zde naplněny. Člověk je již jen věcí, pracovní silou, která se sama reprodukuje a tím je naplněn jeho všechen raison d‘etre.“[28]

Komárková dále připomíná, že německé vězeňství, v němž prožila pět krušných let, bylo lidštější než komunistické. Ve státních německých věznicích totiž platily zákony Výmarské republiky, na rozdíl od teroristicky bezprávného režimu v koncentračních táborech, které byly v režii gestapa. Ve věznicích měli vězňové v neděli klid a mohli číst knihy z vězeňské knihovny (bible, filozofické a náboženské knihy). Proto mohla Komárková psát deník i výpisky z knih vězeňské knihovny. Pouze tehdy vězňové měli čas pro sebe.

Mohli se modlit, pokud to ještě dovedli, a nepropadali-li náboženské beznaději, zoufalství, únavě, hladu, zimě nebo dokonce šílenství na společných celách či v odlehlých samotkách. (Utrpení ve vězení popsala Komárková citlivě ve Vratislavském deníku, ten dala k dispozici až v devadesátých letech minulého století.)[29] 

Volání po zburcování celé církve ve prospěch zlepšení života vězňů v komunistických věznicích zůstalo nevyslyšeno. V strategii J. L. Hromádky, který psal žádosti o propuštění vězňů, nebyla protestní či alespoň petiční akce něčím legitimním. Nikdy nezpochybňoval oprávněnost zásahu státní administrativy či soudu, neargumentoval nespravedlností a přehmaty komunistického režimu, nýbrž apeloval na vedení, že odsouzený se již napravil a může být propuštěn, protože jeho smýšlení již není protistátní.[30] Pokus Komárkové o naplnění prorocké funkce církve zůstal v padesátých i šedesátých letech nevyslyšen a začal se rozvíjet až v souvislosti s Chartou 77.

Zásady ČCE – vliv kalvinismu

Božena Komárková od roku 1963 pracovala v komisi, která byla pověřena 14. synodem, aby vytvořila novou konfesi, která by vytýčila novou identitu církve a nastínila aktuální úkoly křesťanů uprostřed sekularizované společnosti. Konfese byla dopsána roku 1966. Únorový 15. synod ji roku 1966 schválil a na návrh synodu došlo v následujících měsících ke zkrácení textu. Nová konfese vyšla pod názvem Zásady Českobratrské církve evangelické (Zásady ČCE) v roce 1968 pouze pro vnitřní potřebu církve.

Zásady ČCE jsou podepsány J. L. Hromádkou, ale někdy v létě 1988 mi paní profesorka Komárková sdělila, že profesor J. L. Hromádka se již nezúčastňoval práce na Zásadách a vlastně do nich nenapsal ani řádku, ani mu nebylo svěřeno krácení původního textu. Zásady tak jsou dílem osmičlenné komise: Jan Čapek, farář; Božena Komárková, filozofka; Jan Milíč Lochman, profesor systematické teologie; Lubomír Moravec, farář; Rudolf Říčan, profesor historie; Josef Smolík, profesor praktické teologie; František Škarvan, laik a pozdější synodní kurátor; Jiří Veber, farář.

Zásady ČCE zcela zapadly v kvasu a halasu pražského jara, v mnohohlasu četných kritik a překvapujících vyjádření osobností církevních i mimocírkevních. Následná srpnová okupace vyvolala ve společnosti krátkodobou rezistenci, ke které se připojily i církve, posléze se však rozhostila společenská normalizace „mechanismů společnosti“ dle parametrů Ústředního výboru Komunistické strany Československa. Také Českobratrská církev evangelická byla nucena omezit svoji katechetickou a mediální činnost a začala se měnit v ghetto, natož aby si brala za čest sloužit sekulární společnosti prorockou službou, proklamovanou v Zásadách. Navíc od roku 1972 prorocká služba církve začala být viděna jako něco nepřípadného. Nejen synodní rada a synodálové, ale také většina staršovstev a ostatních členů církve přestali doufat ve společenskou spravedlnost a kapitulovali před politickou mocí vedoucí strany a okupačních vojsk. Prorocká funkce církve byla označována za nepřípadnou čistě politickou aktivitu a její zastánci byli v Českobratrské církvi označováni za neústupné bratry a sestry, kteří zabraňují dialogu mezi státem a církví. V církevním tisku, ve Sbírce kázání pro předčitatele, ale i z některých kazatelen bylo slyšet volání k čistému zvěstování evangelia bez jakýchkoli politických příměsí. Tímto oficiálně vyhlašovaným stanoviskem byl nastartován proces faktického rozštěpení církve. Proto došlo v ČCE k mnohým nedorozuměním, které vyvrcholilo udělením kázeňských důtek synodem.

Zásady ČCE oficiálně nikdy odvolány nebyly, ale ani se nestaly v průběhu 70. a 80. let minulého století předmětem celocírkevní debaty, pouze v některých sborech Chrudimského seniorátu byli s nimi v průběhu osmdesátých let seznamováni. Teprve na počátku druhé dekády třetího tisíciletí se na evangelické fakultě v Praze v rámci teologické etiky opět dostala některá témata Zásad ČCE ke slovu v rámci přednášek o sociální teologii. Stejně tak někteří studenti mohli naslouchat o přínosu kalvinismu pro duchovní atmosféru Evropy. Že nejde o marginální téma, nasvědčuje chystaná konference v Amsterodamu v červnu 2014. Konference na téma Vliv protestantismu a duch Evropy sezúčastní také členové naší církve. Vliv myšlenek Boženy Komárkové a kalvinismu v naší společnosti bude tedy prezentován právě na tomto mezinárodním fóru.

Kapitoly v Zásadách ČCE, které jsou věnované vztahu křesťanů ke státu, právu a spravedlnosti, nesou pečeť dikce Boženy Komárkové a tedy kalvinistického přístupu k právu, spravedlnosti a také právu na odpor vůči nespravedlnosti. Komárková v Zásadách ČCE nově zformulovala to, co již zkoumala v dřívějších článcích. Připomíná limity, které jsou právem stanoveny státu. Hovoří o prorocké funkci církví ve společnosti, díky níž je vytýčen řádný horizont spravedlnosti. Jde o spravedlnost, která není zničující a jejímž horizontem je milosrdenství a lidská důstojnost, která musí být přiznána každému. Trest nesmí být likvidační, tak tomu vyučuje podstatná část biblického kánonu.

Komárková svými kapitolami v Zásadách ČCE nabídla Církvi českobratrské evangelické reformovaně-puritánský pohled na společnost, který stavěl všechny instituce pod měřítko zákona, tedy spravedlnosti, která vyměřuje všem lidem stejně, nestranicky. Ve své době se nemohla přímo odvolat na tehdejší autoritu ústavy a vytyčit nutnost podřízení společnosti a všech institucí pod autoritu státní ústavy, protože socialistická ústava byla stranická, diskriminující všechny, kdo nepatřili k privilegované komunistické straně. Proto Komárková nadřadila celé právní kultuře (a tedy též ústavě) autoritu milosrdné spravedlnosti, jejímž horizontem, jak již bylo řečeno, je milosrdenství a nikoli jen tvrdý trest. Tímto motivem navázala na základní intenci tradiční smluvně teologické ústavy (kalvinistická a puritánská společenství) a dala ústavní intenci nový tvar. K prosazení milosrdné funkce spravedlnosti a práva vyzvala ty, jejichž svědomí bylo osloveno zvěstí evangelia a prorocká služba církve se jim jevila jako legitimní funkce církve. Boží milosrdná spravedlnost, která nezakazuje trest, pouze odmítá likvidační a nedůstojný trest, se stává měřítkem každé pozemské spravedlnosti. Kristovým zpečetěním a obnovením této smlouvy právě ukřižováním a vzkříšením je tato spravedlnost potvrzena jako skutečnost transcendující a zároveň inspirující každou lidskou spravedlnost, tj. civilní občanský zákon. Civilní právo každé společnosti je tedy svědectvím o touze po spravedlnosti a proto má být respektováno a odporovat je možné a nutné pouze těm nařízením, která porušují důstojnost člověka. 

Ze Zásad ČCE vyplývá, že Boží specifická spravedlnost a lidská práva z ní vyplývající jsou legitimním teologickým tématem té teologie, která zůstala věrná reformačně-puritánskému odkazu. Komárková připomíná, že právo je závažným prvkem občanské společnosti a obzvláště pro křesťany se stává právo závažným společenským fenoménem. Je-li právo spravedlivé, tj. odkazuje-li k intenci spravedlnosti a tedy k uskutečňování solidarity mezi lidmi, potom je také tento druh práva svědectvím o Božím záměru s tímto světem. A věřící lidé – pro svědomí – se mají takové spravedlnosti podřizovat. Pokud je věřící veden Božím morálním zákonem a rozpozná, že horizontem právě panujícího práva je nespravedlnost, potom je takový věřící volán k neposlušnosti takového zákona. Morální zákon ho k tomu vyzývá. Právo jetedy závažný a zároveň ambivalentní fenomén. Zůstává dvojznačný, protože může být spravedlivý a odkazovat k solidaritě Boha s tímto světem, ale na druhou stranu může být nespravedlivý, protože lidé vytvářejí i nespravedlivé zákony (stranické, třídní zákony, privilegia, a diskriminující zákony). Takové zákony a ohrožují člověka i celou společnost. Proto Komárková v Zásadách ČCE tvrdí: „Právo je znamením Boží péče o člověka, a tedy více než pouhá lidská dohoda, má vůči němu vždy dvojí úkol. Na jedné straně jde o to, aby právní svědomí, t. j. vědomí práva a spravedlnosti bylo posilováno a aby právní řád byl chráněn před libovůlí, jak těch, kdo spravují společnost, tak i každého občana.“ Tedy celá společnost stojí pod ústavní autoritou limitů daných státu a pod autoritou práv a svobod daných každému jedinci a tedy celé společnosti. Tak je zaručen spravedlivý charakter zákonů, které pak příslušné společenské instituce vytvářejí. Tak to tvrdí každá správná ústava již od roku 1620 (Mayflawerská smlouva), včetně české ústavy platné pro Českou republiku, jejíž počátek je viděn v datu 1. 1. 1993.

Dále Komárková připomíná, že právo nesmí být užíváno jako mocenský nástroj sekulárního či náboženského zákonictví. Jde o udržení atmosféry důvěry a solidarity v občanské společnosti: „Ve společnosti musí být důvěra, že se každý může dovolat spravedlnosti. Na druhé straně však je potřebí ochrany člověka před tvrdostí litery práva, které nehledí k životním okolnostem.“

Komárková připomíná, že díky náboženské tradici je křesťan povolán k zásadnímu úkolu, protože ví o Boží milosti a spravedlnosti: 1)usiluje o spravedlivý řád a 2) křesťanská církev má prorocký úkol volat vládce k odpovědnosti: Křesťanův poměr k právu se pohybuje mezi těmito dvěma ohnisky. Je odpověden za ryzost právního řádu a obnovu spravedlnosti ve společnosti více než jiní občané. Ve svých občanských funkcích se zasazuje o dokonalejší právo a spravedlnost pro každého. Své odpovědnosti užívá však také tak, aby nemusilo dojít k násilnému porušení právního řádu vzpourou nebo revolucí. Ale citlivé právní svědomí, stále pročišťované evangeliem, připouští revoluční vzpouru, jsou-li právo, spravedlnost a lidskost trvale porušovány sobectvím a tyranií nenapravitelných vladařů.“[31] Revoluční vzpourou však Komárková nemínila změnu pomocí zbraní, pouze užila dobové metafory revoluce pro radikální proměnu společenosti. O pokojnosti revoluce svědčí další úvahy o úloze práva a lidských institucí.

Dále Komárková upozorňuje na prostředky proti zneužití moci: 1) zásada o dělbě moci 2) občanská samospráva: „V 19. století vznikla k tomuto cíli zásada o dělení státní moci na moc zákonodárnou, výkonnou a soudní. U nás směřuje ke stejnému cíli program všelidového státu. Prakticky to znamená, že občanská samospráva má mít převahu nad mocí úřední. Oba druhy správy se mají vzájemně kontrolovat. Samospráva musí být ovšem skutečnou samosprávou a ne jen výkonným orgánem úřední moci. Má se uplatňovat opravdovou iniciativou v potřebách občanského soužití a má být nesena odpovědností každého občana. Proto je všelidový stát mimořádným nárokem také k odpovědnosti křesťanově.“

Pokud si křesťané uvědomí, že žijí v laickém státě, uvědomují si oprávněné limity státu a také úkoly pro věřící: „Reformace, zvláště česká, odmítla světské panování kněží, tak právo panovníka na ovládání svědomí poddaných. Stala se tak počátkem laického státu, jehož jsme dědicové. Laický stát se zřekl zásahů do duchovní sféry života. Státní funkce mohou být toliko pořádající a úzkostlivě dbající obecného prospěchu. Jenom taková forma státu je slučitelná s občanskou svobodou a lidskou důstojností.“ A dále tedy: „Občanská odpovědnost má dvojí úkol: dbáti toho, aby stát respektoval meze, které jsou určeny jeho moci, a hledět k tomu, aby občané loajálně plnili nevyhnutelné občanské úkoly.“[32]

Komárková upozorňuje, že takto se rodí svoboda vůči každé lidské autoritě a tak vzniká „Křesťanovo občanství“: „V občanské odpovědnosti působí ve světle biblické zvěsti vyšší zákony, nežli jsou zákony státního společenství. Poslušná víra hledící ke kříži i k vítězství Ježíše Krista činí občana svobodným vůči každé autoritě, která zapomíná na milosrdenství a potlačuje lidské svědomí. Na druhé straně očišťuje jeho občanskou službu od snahy stavět osobní zájmy nad zájmy druhých lidí.“ [33]

Tak vzniká charakteristická identita církve, která spočívá ve zvláštní teologické službě církve světu: „Jenom svou poslušností Pánu ozdravuje společenské vztahy a pomáhá státu plnit jeho vlastní legitimní poslání.“[34]

Charta 77 – status confessionis

Chartu 77 podepsala Božena Komárková ve věku sedmdesáti čtyř let těsně po Vánocích roku 1976. Tehdy žila v Brně. V sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století se v jejím bytě v Pekařské ulici scházeli mnozí. Debatovali nejen nad jejími texty, ale mluvilo se ekologických prognózách Římského klubu a jiných žhavých tématech. Přicházeli evangeličtí i katoličtí přátelé a také lidé z necírkevních kruhů. Scházeli se, protože se odmítali smířit s postupnou normalizací společnosti; s politickou arogancí, kulturní jalovostí, lživostí státních médií, s šikanou a diskriminací na různých pracovištích, ve škole či při povinné základní vojenské službě.

Některé debaty byly takového rozsahu a kvality, že vlastně již šlo o soukromý bytový seminář. Božena Komárková se tak po kratičkém přeryvu let šedesátých opět zapojila do neoficiální orálně-samizdatové kultury, po níž zůstávají jen vzpomínky anebo samizdatová svědectví. Svědčí o tom o tom kniha vydaná dodatečně po roce 1989: Božena Komárková a její hosté (Jiří Müler).

V polovině sedmdesátých let se zlomek společnosti odhodlal k novému společenskému experimentu. Nešlo jim o pouhé monitorování socialistické zákonnosti, jak se někdy o Chartě 77 říká, ale chtěli využít možnosti žít svobodně a důstojně, jak jim to nabízel slavný zákon č. 120/1976 Sb. Zákonem byl v socialistickém Československu vyhlášen Mezinárodní pakt o občanských a politických právech z roku 1976,[35] a Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech z roku 1976.[36] V tehdejším Československu tento zákon vešel v platnost 23. 3. 1976 a to v naprosté tichosti, aby si ho veřejnost nevšimla a nezačala se domáhat svých práv, která šla nad rámec dosavadních politických zvyklostí i tehdejší socialistické ústavy.

Zákonem č. 120/1976 Sb. se vlastně do socialistického právního řádu dostal cizorodý prvek, který byl v příkrém rozporu s ústavou a také s nároky, které komunistická strana (právně potvrzená vedoucí síla společnosti) vyvozovala ze socialistické ústavy z roku 1960. Komunistická strana si své nároky tvrdě hájila správně-policejní mocí. Zákon č. 120/1967 Sb. byl zlomovým zákonem pro společnost, protože jím právně – tedy teoreticky – skončil monopol jedné strany. Ze strany státní správy byl zákon jen velmi neochotně dodržován, a úřady i policie trestaly postihem i tresty odnětí svobody za jeho uskutečňování. Nicméně u některých obyvatel došlo ke skutečnému zlomu ve vědomí, protože zákon teoreticky otevíral prostor pro kulturní, náboženské i společenské svobody. Z hlediska náboženského šlo vlastně o legitimizaci některých požadavků, které jasně vyslovili tvůrci  Zásad ČCE v roce 1968, zejména v kapitole 6. Stát, instituce, právo.

Zákon č.120/1976 Sb. nahlásil změnu v socialistickém zákonodárství, na které  věřící i nevěřící občané, členové církví i bývalí členové politických stran začali upozorňovat. Komunisté v Československu byli mezinárodně politickými závazky přinuceni přijmout zákony, které odpovídaly duchu Všeobecné deklarace lidských práv z roku 1948. Připomeňme si znovu, že právě tuto deklaraci odmítli zástupci socialistického bloku v čele se Sovětským svazem – sovětským Ruskem podpořit v roce 1948 na valném shromáždění OSN. Po třiceti letech neustálého právně-politického tlaku mezinárodní veřejnosti došlo ke změně v legislativě jednotlivých signatářů mezinárodních paktů.

Jestliže na valném shromáždění Světové rady církví v Amsterodamu 1948 J. L. Hromádka připomněl, že ve spravedlivém společenském systému je někdy důležitější kázeň než lidská práva,[37] a navíc v Československu na různých grémiích napomínal církve, že liberalismus skončil, že západní demokracie zradila své ideály, a je zapotřebí naslouchat tvůrcům nových pořádků,[38] pak nyní v sedmdesátých letech v Helsinkách 1976 (28 let po Všeobecné deklaraci lidských práv a sedm let po smrti J. L. Hromádky) a tentokrát za účasti zástupců socialistických států východního evropského bloku byla nedobrovolně státními úřady přiznána potřeba změnit a zcela reformovat socialistický řád, socialistickou zákonnost. Stalo se zřejmé, že dosavadní socialistická spravedlnost nedosahovala úrovně práv a svobod západních deklarací a paktů.

Komárková přijala zakládající dokument Charty 77 s úlevou, jak sama říká v jednom svém dopise. Politicky nejodpovědnější nevěřící i věřící v Československé republice se chopili funkce, kterou měly zastávat ve společnosti církve, včetně římskokatolické a Českobratrské evangelické, protože tyto dvě to měly v popisu své práce (Encyklika Jana XXIII – Pacem in terris, Zásady ČCE). Také by to odpovídalo duchu švýcarského kalvinismu či amerického puritanismu 17. a 18. století, popř. též duchu amerického obrodného hnutí M. L. Kinga, jehož mnohé projevy byly známy a také mnohé písně tohoto hnutí byly zpívány při biblických hodinách mládeže v ČCE (zpěvník Nová píseň, později Svítá). 

Charta 77 vyzývala občany k využívání práv a svobod, jak byly deklarovány zákonem č. 120/1976, Sb. Komunisté jej vydali jen díky mezinárodnímu tlaku a velmi neradi, protože brzdil jejich absolutní kontrolu nad chodem společnosti. Chartisté naopak svými aktivitami chtěli naznačit, že „stodvacítka“ se stává pro společnost základem nového životního étosu.

Božena Komárková při příležitosti Charty 77 sepsala krátký text: Ad informandum, o důsledcích podpisu Charty 77 v případě Dr. Boženy Komárkové, profesorky ve výslužbě, narozené 1903, bytem v Brně.[39] O reakci církevního společenství ČCE na Chartu 77 se dozvídáme v sebraných spisech O svobodu svědomí, zejména ze stati Difficile est...[40] Posledně jmenovaný závažný dopis později vydal v exilu Vilém Prečan, v knize Křesťané a Charta 77 (Index, 1980).[41] V této knize je publikována také stať o významu Charty 77 od evangelického faráře Milana Balabána, tehdy „bezsouhlasníka“, tak se disidentským žargonem nazýval farář, který neměl tzv. státní souhlas k vykonávání kazatelské práce. Další významný dopis, který Božena Komárková v té době napsala, byl adresován prvnímu ze tří mluvčích Charty 77 – Janu Patočkovi.[42]

Chartu 77 podepsalo v první vlně – tedy ještě před 1. 1. 1977 – kromě mnoha nevěřících též několik evangelických i katolických laiků, farářů a kněží. Charta měla poměrně mnoho sympatizantů v evangelické církvi, byť většina ČCE na Chartu 77 hleděla s nedůvěrou, jako na něco nerealistického, co nemá budoucnost.

Státní aparát normalizoval a deformoval společnost ke svému obrazu již téměř deset let a Chartu 77 nerozpoznával jako pro zdraví společnosti důležitou společenskou instanci, nýbrž označoval ji za nebezpečný nástroj destrukce socialistické společnosti. Bohužel podobně i vedení církve, seniorátní zastupitelstva a synod a často i staršovstva sborů, též evangelická fakulta a další teologické fakulty neviděly v Chartě 77 podanou ruku k společnému úkolu ochrany spravedlnosti ve společnosti. Konkrétně ČCE mohla vidět Chartu 77 v intenci Zásad ČCE a též v intenci zásad reformovaných a puritánských církví minulosti. Také z kulturní obce se přiznalo k Chartě 77 velmi málo protagonistů, téměř nikdo z divadelních a televizních herců, a většina mediálně známých herců včetně Jana Wericha, pod vedením zpěváka Karla Gotta parafovala tzv. Antichartu, která vyjadřovala zásadní nesouhlas s iniciativami Charty 77. Anticharta byla vynucena Ústředním výborem KSČ a většina umělců se podvolila kulturním normám komunistické strany – normalizovala se. Chartu 77 ovšem někteří umělci a filozofové podepsali, například básník Jaroslav Seifert nebo filozof Jan Patočka. Iniciátory Charty byli dramatik Václav Havel, ale též bývalý komunistický ministr zahraničí Jiří Hájek, a mnozí další proskribovaní politici z různých stran.

Synodní rada ČCE nejprve napsala oficiální dopis, že se již několikrát vyjadřovala k věcem spravedlnosti, a že již vyslovila a publikovala své zásadní slovo, a že se tedy k Chartě nebude vyjadřovat. Nicméně nakonec státní správa synodní radu dotlačila k prohlášení, které Chartu 77 odmítlo.

Božena Komárková v červenci 1977 rekapitulovala postoje signatářů Charty 77 a církevních institucí, proto napsala resumující dopis „Difficile est...“ Dopis byl adresován církevnímu představiteli, synodnímu seniorovi ThDr. Václavu Kejřovi, s nímž byla Komárková v čilém písemném styku a vedla s ním několik hovorů, které se týkaly postavení církve v normalizované společnosti.

Komárková považovala prvou polovinu roku 1977 za významně vyhrocené období – za status confessionis, v němž se jedná o identitu církve. Souhrnně pojednávala o křesťanské reformační minulosti i úkolech, které stále platí. Navazovala na myšlenky vyslovené v roce 1968 v Zásadách ČCE. Proto nyní hovořila o nenásilném odporování věřících vůči nespravedlivé spravedlnosti, vůči špatně fungujícímu, tedy represivnímu státu.

Koncept spravedlnosti a úlohy církve v normalizované společnosti načrtnutý v dopise Difficile est... z července 1977 je tedy logickým pokračováním Zásad ČCE. Komárková upozorňuje, že právě v krizových okamžicích se církev má přiznat ke svému strážnému úkolu: k prorockému volání společnosti ke spravedlnosti. Tak o této funkci svědčí Písmo, a také čeští a světoví reformátoři. Komárková synodního seniora Kejře upozorňuje na jemu známou věc, že prorocká funkce církve byla promýšlena a uskutečňována kalvinistickou švýcarskou i kalvinistickou francouzskou reformací, také puritánskou nizozemskou, skotskou a novoanglickou společností. Mezi puritány a kalvinisty platila doktrína, že věřící jsou potenciální strážci spravedlnosti. Prorocká funkce církve se projevovala společenskou odpovědností věřících. Jakmile státní instituce přestane dbát na uskutečňování spravedlnosti, pak právě ti, jejichž svědomí je pravidelně oslovováno biblickou zvěstí, ti mají být ve střehu a upozorňovat s velkou naléhavostí, případně i petičními akcemi, mají burcovat ostatní k akcím, které by vedly státní instituci zpět k jejím úkolům. Aby lidé ve státě mohli pokojně žít, tak jak to formulovali již bibličtí autoři: v 1 Timoteovi 2,1–2:  „abychom pokojný život vedli ve vší pobožnosti a šlechetnosti.“

Komárková teologicky zhodnocuje reformační pojetí církevní moci, které není autoritativní, ale pouze morální. Současnému českobratrskému vedení církve vytýká, že svými autoritativními kroky si osobuje roli, která mu nenáleží. Ztrácí tak roli morální, podléhá-li tlaku státní správy, a jedná jako její prodloužená ruka. Nelegitimnost počínání synodní rady spočívá v použití politického nátlaku pomocí úředních dopisů, které byly rozeslány do všech sborů církve, jimiž se nařizuje, jak mají jednotliví členové jednat v případě občanských iniciativ, jako je Charta 77.

Dále Komárková připomíná, že synodní rada si také nezískala morální autoritu vytvořením kárné církevní komise, která potrestala některé členy církve udělením důtky za postoje, které nepřekračují zákony civilní, ani církevní. Šlo o potrestání důtkou 31 členů ČCE za zaslání petice Federálnímu shromáždění ČSSR, v níž vyčíslily perzekuci jednotlivých členů církve.

Komárková pak vykresluje problém moci a problém úlohy státu a církve, a připomíná legitimní kompetence jednotlivých institucí. Dopis je zakončen citátem z knihy Exodus, ze smlouvy mezi věřícími a Hospodinem. Komárková tak navazuje na klasickou smluvní teologii kalvinistických a puritánských kontraktualistů (teoretiků smlouvy Hospodinovy a státní ústavy) a vyzývá ke smíření rozdělenou církev. Je přesvědčena, že ještě je otevřená cesta ke smíření: „Bylo by nám třeba poklonu učinit před Hospodinem a společně se s pokorou pomodlit: milostiv buď nepravosti naší a hříchu našemu a měj nás za dědictví.“

Komárková rekapituluje společensko-církevní dění za posledního půl roku a je přesvědčena, že celocírkevní smíření je možné. Ke své naději připojuje ještě starocírkevní církevní konsenzus, který dovoluje o výše přednesených věcech vést debatu: „Bylo by nám třeba společně vyznat svou nelásku, jež zapomněla na staré heslo obecné církve: in necessariis unitas, in dubiis libertas, in omnibus caritas (v nesnázích jednotu, v pochybnostech svobodu, ve všem lásku). Tento dopis sepsala Božena Komárková 26. července 1977.

K celocírkevnímu smíření však tehdy, ani později nedošlo. Českobratrská církev evangelická žila ve faktickém rozdělení, aniž si to chtěla kdy přiznat. Teprve nyní po roce 2009 dochází díky komisi „Cesta církve od roku 1945“ k novým krokům na cestě k celocírkevnímu smíření. Tato komise je po roce 1989 již druhá v pořadí. A je svým způsobem úspěšná v tom slova smyslu, že v Českobratrské církvi evangelické dochází k mírnému dialogu o věcech minulých.

Je však zřejmé, že církev se v průběhu roku 1977 rozdělila. Převážná většina církve se svou mlčenlivostí, někteří svou tajnou spoluprací s režimem a někteří i hlasitým odmítáním se distancovali od chartistů v průběhu 80. let. Někteří svou tehdejší mlčenlivost i tajnou spolupráci s režimem vysvětlili, někteří dosud nevysvětlili, a někteří bohužel již zesnuli, aniž by do dialogu zasáhli. 

V 70. letech byla Synodní rada ČCE pod velkým tlakem státní správy, jak také připomíná již v roce 1977 Komárková. Synodní rada odmítla prorockou službu církve, ve jménu vstřícného přístupu ke státní správě s vědomím, že socialistická zákonnost je dostatečnou pojistkou pro vytváření společenské spravedlnosti a postačující zárukou pro vytváření uspokojivě bohatého života církve a církví v této zemi. Synodní rada se od 31 chartistů distancovala tím, že navrhla kázeňský trest pro signatáře jejich petice adresované Federálnímu shromáždění ČSSR. Synod ČCE podpořil synodní radu schválením důtek. Dopis 31 konkrétně popisoval diskriminaci komunistickým režimem. Podobně Komenského evangelická bohoslovecká fakulta v Praze varovala před politickými iniciativami a vydala osm bodů prohlášení – umírňovala tak ty, kteří sympatizovali s chartisty. Synodní rada tuto fakultní iniciativu rozeslala se svým komentářem do všech sborů Českobratrské církve evangelické.

Komárková petiční akci 31 členů církve obhajovala a signatáře zařadila do dlouhé tradice evangelické odpovědné zbožnosti, která se začíná s křesťany, kteří odmítali obětovat soše císařově, protože mu nechtěli vzdávat božskou poctu. Komárková ve výčtu pokračuje s husitskými svědky, kteří vyhlásili požadavky Pražských artikulů (to tehdy znamenalo vyhlášení právního boje církevnímu i politickému establishmentu.) Dále Komárková odkazuje k reformačním otcům ze švýcarské oblasti. Připomíná Jeana Calvina a Theodora Bezu, kteří potvrdili právo na nenásilný odpor, pokud vrchnost přestupuje své kompetence. Jean Calvin přenechal tuto odpovědnost zástupcům lidu, kdežto Theodor Beza připouští možnost odporu všem – všichni jsou odpovědnými zástupci Boha na této zemi. To připomíná Komárková, aby zdůvodnila oprávněnost petičního práva jednotlivců intervenovat přímo a nezprostředkovaně synodně radním správním mechanismem.

Christologicky pak tuto odpovědnost víry zavrcholuje příkladem Bonhoefferovým a jeho úvahami o bezbrannosti a moci církve. Komárková takto resumuje: „Bezbranná moc, jedno z nejsilnějších theologických témat inspirovaných Bonheof- ferem, se u Bonhoeffera stalo pravdou, kterou prožil pod křížem, a bez kříže k ní není přístupu. Utrpení, jehož se člověk odvažuje pro pravdu, jakkoli lidsky pomýlenou, má v sobě zaslíbení blahoslavenství. Kdo trpí protivenství pro spravedlnost, stává se solí země a země se bez něho neobejde. Proto lidé takové hledají a jdou za nimi. Jejich slovům je dána moc, protože nemluví jen slovy, ale svým životem z masa a krve a jenom jako takoví jsou svědky o Kristu, v něm pravda slova a života tvořila nedělitelnou jednotu až po poslední výkřik na Golgotě. Jsou Kristovými svědky i v rouše tak málo důstojném, jako jsou jejich pracovní overaly topičů, třídičů odpadků, hlídačů, šoférů a vrátných. Mezi nimi žije církev, která nesoudí, nevyhlašuje kárné řády, nevyhlašuje klatby nad pomýleným učením těch, kdo odmítají zaprodat svou duši, ale dovednou přijímat do svého společenství, co by bylo zahynulo.“[43]

Providence Boží a milosrdenství

Boží providenci Božena Komárková uchopila novým způsobem, protože podle ní se Boží působení projevuje spravedlností bezmocného Boha. Nezasahuje jako imperátor či tvůrce nových společenských pořádků, ani neposvěcuje pořádky stávající. Boží providenční jednání je čitelné v jednání těch lidí, kteří žijí v intencích Ježíšových blahoslavenství. Rozvážně bohabojní, usilující o spravedlnost a pokoj, nezkorumpovaného smýšlení, odmítající násilná řešení, pronásledování pro spravedlnost, ti všichni svým snažením naznačují, že Boží působení v tomto světě se děje nenásilným způsobem. Bůh zasahuje svým milosrdenstvím a to se násilím prosadit nedá. Působí zejména skrze milosrdné činy obyčejných hříšných lidí. Komárková počítá s Boží providencí. Bůh pro ni zůstává paradoxně působícím Bohem, univerzálně zasahujícím do tohoto světa skrze svou nenásilnou, bezmocně mocnou spravedlnost. Milosrdná spravedlnost se prosazuje prostřednictvím věřících i nevěřících, tedy třeba i prostřednictvím ateistů toužících po nenásilném prosazování spravedlnosti.

Milosrdenství rozhodně nelze prosadit mocenskou silou, ani přikázat zákonem. Nelze ho prosadit ani prostřednictvím konfesního státu náboženským terorem. Milosrdenství se neprosazuje mocenskými pákami – pomocí policie, armády či hrozbou soudního postihu. Milosrdenství je hodnota, ke které může být člověk vyzván, nikoli donucen převahou zbraní. Výzva k milosrdenství musí vyjít z pozic nezajištěných politickou autoritou. Komárková připomíná, že centrem této milosrdné nezajištěnosti je Golgota a svědectví mnohých svědků o Kristově povelikonočním působení. K milosrdenství se musí člověk rozhodnout sám a dobrovolně. Člověk je nečekaně hnut lítostí jako milosrdný Samařan a mnozí další.

Boží milosrdenství je jedinou registrovatelnou mocí, která hýbe světem lidských vztahů a v tomto ohledu přetváří svět. Nejde však o kosmický princip, ani skrytě-imanentní dějinnou sílu, která by působila na způsob Božích mlýnů, které melou pomalu, ale jistě. Komárková odmítá pojímat Boží providenční přítomnost jako skrytý dějinný princip. Odmítla i jeho sekulární podobu – marxistickou teorii o dějinných zákonitostech, kterým se z logiky věci máme podřídit.

Upozornila na to, že v přírodovědných, socibiologických i evolučně-náboženských teoriích (T. de Chardin) není místo pro myšlenku přítomného či budoucnostního soudu, krize. Fenomén krize je ryze lidská záležitost, v níž hraje podstatnou roli konflikt lidských vůlí. A tato krize je stálou součástí dějin, která musí být vždy znovu a znovu řešena a regulována mocí práva a lidské spravedlnosti.

Marxističtí, pozitivističtí myslitelé uvažují o dějinách jako o dějinném proudu událostí, který je řízen vědeckými zákonitostmi a nakonec vyústí v kvalitativně novou dějinnou realitu – v beztřídní společnost. Výsledkem je dokonalé dotvoření světa. Krize bude v budoucnu dokonale vyřešena. Krize není pochopena jako stále přítomná realita, s níž je nám dáno se potýkat nenásilně služebným způsobem.

V křesťanských kosmologických konstrukcích starověku, středověku i novověku je svět pojat jako posvátná hierarchie, s níž se má jednotlivec sjednotit.[44] Také zde podle Komárkové není místo pro uvažování o soudu, svobodné vůli, zákonu, zaslí-[45]bení. Vztah k Bohu není pochopen jako soud a omilostnění člověka, ale jako kontemplativní sjednocování s posvátnem. Cílem kontemplativní zbožnosti je splynutí s Bohem, blaženost – nikoli služba milosrdenství tomuto světu. 

Ve výkladu blahoslavenství (1953) Komárková upozorňuje, že milosrdenství není pouhý morální pojem, ale že má také právní rozměr. Věřící má jednat věrně podle smlouvy. Komárková při této příležitosti odkazuje na mudrosloví (Př 21,21). Upozorňuje, text hovoří jedním dechem o milosrdenství a spravedlnosti a také zde připomíná společensko-právní rozměr těchto termínů. Původem jsou to právní termíny, ale v pozdějších pracích Komárková ještě více osvětluje původ a také hermeneutický a konstitutivní rozměr těchto termínů, proto je později označuje za personálně-společenské. Jde tedy o morálně-právní termíny, protože se dotýkají života víry osobnosti i vztahů společenství konfesně i nekonfesně strukturovaného.[46]

Ve svém posledním veřejném proslovu Božena Komárková zdůraznila, že Boží milosrdenství je přítomno v lidských dějinách, avšak pouze paradoxním způsobem. Bůh může zasahovat do světa prostřednictvím všech lidí, nikoliv jen prostřednictvím institucí, které by automaticky (z dějinných důvodů) měly patent na křesťanskost či spravedlnost svého jednání.

Komárková vysvětluje své pojetí providence a kriticky přitom navazuje na krédo švýcarského teologa Karla Bartha: „Svět je spravován zmatkem lidí a Boží spravedlností. Já bych řekla: Božím milosrdenstvím.“[47]

Barthova řeč o Boží spravedlnosti jí zní příliš stroze právnicky, a tak ona raději staví spravedlnost do těsné blízkosti s milosrdenstvím. Devadesátiletá myslitelka nemění své smýšlení, netroubí na ústup od svého celoživotního hledání práva a spravedlnosti. Nyní zdůrazňuje to, co vyjádřila velmi výrazně v Zásadách ČCE (1968), že horizontem spravedlnosti je milosrdenství. Dle ní se Boží providenční přítomnost prokazuje v tomto světě milosrdenstvím těch, kteří v tomto světě druhým lidem prokazují milosrdenství.

Komárková neustupuje ze světa odpovědných lidských aktivit do metafyzického světa Božího milosrdenství a nebeských náboženských jistot. Na rozdíl od české filozofky tak učinil v podobně vysokém věku německý spekulativní filozof Martin Heidegger. Učinil tak tajně, na zapřenou před veřejností. Vymínil si, že jeho poslední článek – poslední slovo – vyjde až po jeho smrti: „Teď už nás může zachránit jen nějaký Bůh.“ Z úst filozofa tryská zklamání z jeho celoživotního filozofického snažení. Martin Heidegger ovšem velmi dobře rozpoznal na přelomu let šedesátých a sedmdesátých minulého století, že filozofie se rozpadla do rozmanitých specializací a obával se, že filozofie ztrácí svůj univerzální rozměr. Zoufal si, že tomuto rozpadu neumí zabránit.

Komárková na sklonku své filozofické dráhy vidí úlohu teologicko-filozofické debaty jinak. Ve své poslední veřejně pronesené řeči nezrazuje své posluchače od zkoumání společenských problémů, od zkoumání spravedlnosti, která se jí jeví jako záležitost chatrná, nicméně důležitá. Proto Komárková neodrazuje od zkoumání zmatku lidí, říká: „lidským zmatkům se dovedeme dostat na kloub... ale žádná věda nás neuchrání před koncem.“[48] A hned odkazuje k biblickému kánonu a ke kristovskému slovu naděje navzdory konci světa.

V poslední veřejně proslovené přednášce chápe konec světa jako soud, jehož horizontem je v kalvinistické tradici právě milosrdenství a nikoliv zoufalství či zatracení.[49] Komárková navíc své chápání soudu opírá o biblické slovo Kristovo. Nehrozí trestem, ale zaslibuje život, ač nespravedlivé odsouzení ho teprve čeká, přesto zaslibuje život: „Aj já živ jsem, i vy živi budete.“ (J 14,19) Proto na závěr v proslovu Komárková odkazuje ke slávě Hospodinově. Stupňuje své přesvědčení, proto o slávě Hospodinově říká, že „ta jest životem a věčností.“[50]

Proslov je jejím posledním vzkazem. Připomenula, co je podle ní podstatou Boží spravedlnosti. Proto poopravila životní krédo Karla Bartha. Její osobní chápání Boží spravedlnosti získalo rozměr milosrdenství, jako svůj nejzazší horizont: „Hominum confusione et dei providentia mundus regitur. Svět je spravován zmatkem lidí a Boží spravedlností. Já bych řekla: Božím milosrdenstvím.“[51]

Komárková neopravuje pouze Bartha, ale i jeho další příznivce, z jejichž komentářů přece jen zaznívá špetka starověko-středověkého přesvědčení o Boží všemoci a vševědoucnosti, a nakonec i dějinné spravedlnosti „Božích mlýnů“, které nakonec přece jen odplácejí a trestají nehodné mocným i mocenským způsobem. Komárková jde dál v tom, že s Dietrichem Bonhoefferem hovoří o Boží bezmoci, která se uskutečňuje v Kristu. Zde nestojí v pozadí ani špetka mocensko-trestající autority.

Boží milosrdenství působí v každé době, proto nakonec Boží mocná bezmoc kristovské ražby se zde dostává plně ke slovu. Bůh tuto strategii potvrdil a proto také kdysi povolal Ježíše ze smrti do vzkříšení, aby nadále působil tímto nenásilným způsobem. Tak se tedy stává onen poměrně častý zázrak, že Bůh i následně naplňuje Kristova blahoslavenství v příbězích těch, kteří slyší jeho volání k milosrdenství a nevezou se na káře či tanku dějinných vítězů, ale jsou pronásledováni pro jméno Kristovo.

Milosrdenstvím Božím se naplňuje Kristovo zaslíbení o blahoslavenství činitelů Božího milosrdenství, míru a pokoje, spravedlnosti. Proto je svět spravován Božím milosrdenstvím právě skrze tyto pronásledované pro jméno Kristovo. Jsou to ti, na jejichž konfesi se někdo neptá (konfese není důležitá – Mt 25, 31n) a sloužili těm nejmenším a navštěvovali ve vězení, a oblékali nahé a pokořené či traumatizované, sytili hladové, tedy ty, kteří již nemohli sami díky svému vyčerpání si chléb obstarat.

Svět je udržován právě těmito bezmocnými a pronásledovanými, nikoli hospodářskými experty a bankovními kalkuly. Lidé přežívají nejen díky hospodářské prosperitě, ale také díky těm milosrdným, kteří nejsou slepí a vidí marginalizované a potřebné. Tak mění úděl svůj i druhých lidí.

Svět je spravován zmatkem lidí a Boží spravedlností. Já bych řekla: Božím milosrdenstvím.“ Komárková trvá na tom, že zde má být nějaký právní stát, byť každý právní stát je nepřehledný a tudíž se jeví jako zmatečný, nicméně onen zmatečný řád je upřímnou lidskou snahou a lidé za ten zmatek nesou odpovědnost.

A Boží odpovědnost je jiného typu. Bůh nepůsobí skrze organizátory a zmatkaře – tedy poslance, úředníky vlády a soudce a starosty. To všechno je důležitá, ale nedokonalá lidská spravedlnost. Je to zmatečná spravedlnost, protože někdy je spravedlivá a někdy vynáší nespravedlivé výnosy či tresty. Je to skutečně lidský zmatečný zápas, protože jej vytvářejí lidé. Zmatek má tedy kladné předznamenání. Není to bezprávní chaos, svévolná či tzv. přímá demokracie nebo revoluční stát organizovaného násilí.

Bůh nepůsobí skrze princip práva – o to se pokoušejí lidé. Bůh působí v tomto světě skrze princip milosrdné spravedlnosti, skrze milosrdenství Boží, a to se děje v Ukřižovaném. Tímto bezmocným – soudně nevymahatelným způsobem – Bůh vstupuje do tohoto světa skrze ony obyčejné lidi, kteří jsou blahoslaveni kvůli svým metodám zasahování do tohoto světa: to naznačují právě blahoslavenství – jsou blahoslaveni ti, kdo působí pokoj a ti, kdo jsou pronásledováni pro spravedlnost. Blahoslaveni jsou ti, kdo jsou tupeni a pronásledováni, lživě pomlouváni. Jsou pronásledováni svědkové milosrdenství, působci pokoje. Podle Ježíše Nazaretského to podobně prožívali již starozákonní proroci. Není to tedy zcela nová strategie jednání, ale má již dlouhou tradici.

Komárková se ohlíží do minulosti a ukazuje, že různí lidé ze své téměř ztracené pozice (Pavel psal častokrát z vězení) volali k nápravě ty, kteří měli být milosrdní a napomáhat spravedlnosti. Komárková odkazuje k biblické spravedlnosti, protože oficiální myslitelé jsou často jiného názoru a zasazují se o spravedlnost jiného typu.

A naopak tedy: spravedlnost bez výhledu k milosrdenství a odpuštění je odvěkou spravedlností. Trestá a mocensky se snaží prosadit. V případě trestných činů proti lidskosti je taková spravedlnost jistě legitimní. Pokud se ovšem spravedlnost soudní dostane pod vliv politické (totalitní stát) či náboženské síly (konfesní stát), pak se začne chovat jako moc absolutní, které se zdá že má povinnosti trestat i za jiné smýšlení a za odchýlení od ideálů jedné vyhlášené ideologie či náboženství. Pak jde o nespravedlivou spravedlnost, která si myslí, že násilí a společenský teror jsou legitimní společenské nástroje. Někteří postmoderní filozofové se k takové spravedlnosti přiklánějí. Francouzský filozof Michael Foucault se přiznává k prastaré moudrosti athénské demokracie: „Pravda i spravedlnost je věcí tohoto světa..., produkovanou nejrůznějšími formami nátlaku“. To se shoduje se svědectvím Platónovým, že spravedlnost je sice něco závažného, božského, ale musí být prosazována násilím, protože pro člověka je přirozená jeho osobní blaženost a k usilování o blaho obce, k usilování o spravedlnost musí být přinucen: „... nikdo není spravedlivý dobrovolně, nýbrž z přinucení, věda, že spravedlnost není pro jednotlivce nějaké dobro, neboť kdokoli se cítí dosti silen k bezpráví, činí bezpráví.“

Všimli jsme si, že v roce 1953 Komárková ve svých poznámkách k blahoslavenstvím neoznačuje milosrdenství za pouhý personálně-morální pojem, ale má pro ni morálně-společenský rozměr. Proto hovoří o milosrdenství jako o právním pojmu. Chce tím vystihnout, že milosrdenství má také právně-smluvní rozměr, tak jako mnohé jiné biblické termíny. Společensko-smluvní rozměr milosrdenství nás vybízí k věrnému jednání podle smlouvy Hospodinovy, která je znovu potvrzena Kristovou krví.

V pozdějších textech Komárková již výslovně hovoří o milosrdenství jako o souvztažném termínu se spravedlností. Milosrdenství a spravedlnost k sobě prostě patří. Milosrdenství se stává horizontem spravedlnosti. Díky tomuto horizontu pak ve své poslední řeči může považovat milosrdenství a spravedlnost za synonyma. Pro biblickou spravedlnost je typické smilování a milost, milosrdenství a odpuštění – což pro Komárkovou souvisí s odpuštěním dluhu, kterého se nám – celému lidstvu – dostalo v Kristu.

Na konci života filozofka žila v přesvědčení, že milosrdenství Boží souvisí pouze a jen s tak nezajištěnými hodnotami, jako je naděje a život věčný. Proto smíme říci, že na sklonku svého života Božena Komárková neutekla do náboženských jistot. O těchto bezmocných náboženských jistotách hovořila celý život. A zůstala tedy na rovině víry – důvěry i při své poslední přednášce z ledna 1993.

[1] KOMÁRKOVÁ, Božena. Z mého života. In: O svobodu svědomí, EMAN, 1998, sv. č. 4, s. 140.

[2] KOMÁRKOVÁ, Božena. Svoboda občana od státu, EMAN, 1997, sv. č. 1, 1997, s. 106.

[3] SEYBOLD, Nicolaus. Zdůvodnění čestného doktorátu. In: KOMÁRKOVÁ, Božena. O svobodu svědomí, EMAN, 1998 sv. č. 4., s. 143.

[4] KOMÁRKOVÁ, Božena. Human Rights and the Rise of the Secular Age, Eman, 2003, ISBN 80-86211-33-9.

[5] Zásady Českobratrské církve evangelické, Praha, 1968.

[6] Přípravné materiály pro Zásady jsou publikovány in Božena Komárková, Ve světě a ne ze světa a v Křesťanské revui – viz Ediční poznámka Milena a Jan Šimsovi., sv. 5, 132–133 (Nástin článku o Bohu, Křesťan a svět aj.)

[7] KOMÁRKOVÁ, Božena. Difficile est..., In: O svobodu svědomí, sv. č. 4, 1998,  s. 99–109.

[8] PREČAN, Vilém. Křesťané a Charta, Index, 1980, s. 152 – 160.

[9] KOMÁRKOVÁ, Božena. Obec Platónova a Augustinova. In: Původ a význam lidských práv, Praha 1990.

[10] KOMÁRKOVÁ, Božena. Dvojí zákon. In: Sekularizovaný svět a evangelium, Brno, 1992/1993, Doplněk, s. 103–118.

[11] Zásady ČCE, 1968, s. 88. Křesťan a svět, 1965, sv. 5, s. 99–100 (zde jiná formulace: „Je to však tvrdé a hrozné právo, má-li zůstat jen Božím rozkazem. V Kristu se stává milosrdným. Jeho poslední instancí není spravedlnost, ale milost.“

[12] KOMÁRKOVÁ, Božena. Přirozené právo a křesťanství. In: Sekularizovaný svět a evangelium, 1992/1993, s. 23.

[13] KOMÁRKOVÁ, Božena. Kázání na Žd 2,9 – s. 88–90; Novozákonní bohoslužba, s. 144– 148, sv. 4, 1998.

[14] KOMÁRKOVÁ, Božena. Původ a význam lidských práv, Praha, 1990, s. 94.

[15] Zásady ČCE,  1968, s. 88.

[16] KOMÁRKOVÁ, Božena. Lidská práva a křesťanství. In: Lidská práva, sv. 1., s. 60. 

[17] JELLINEK, Georg. Význam a původ tzv. základních práv v moderních ústavách. Naše doba 1897, přel. T. G. Masaryk.

[18] Dopis synodnímu kurátorovi Františku Škarvanovi. In: O svobodu svědomí. Eman 1998, s. 62, dopis z  6. 2. 1972.

[19] ŠIMSOVI, Milena a Jan. Ediční poznámka. In: Božena Komárková. Lidská práva. Benešov: EMAN, 1997, s. 112. 

[20] KOMÁRKOVÁ, Božena. Lidská práva, viz poznámka editorů s. 113 a stať Nárok i zaslíbení, s. 97–104.

[21] KOMÁRKOVÁ, Božena. Čemu nás naučila válka, sv. č. 2, Eman 1997, s. 40.

[22] KOMÁRKOVÁ, Božena. sv. 1, Dvojí individualismus, s. 46.

[23] KOMÁRKOVÁ, Božena. sv. 1. s. 48. 24KOMÁRKOVÁ, Božena. sv. 1, s. 48.

[24] KOMÁRKOVÁ, Božena. Dopis synodnímu kurátorovi Františku Škarvanovi. In: O svobodu svědomí. sv. č. 3, 1998, s. 62.

[25] KOMÁRKOVÁ, Božena. Návrh na prohlášení synodu Českobratrské církve evangelické z roku 1949. In: O svobodu svědomí, sv. č. 3, Benešov: EMAN 1998, s. 24–25.

[26] KOMÁRKOVÁ, Božena. Návrh osnovy prohlášení ke sborům. In: O svobodu svědomí, sv. č. 4, s. 26–27.

[27] Převzato z jiného mého článku KEŘKOVSKÝ, Pavel. Jan Jelínek. In: Cesta církve VI., Praha:

ČCE,  2013, s. 12–34, kauza iniciativy B. Komárkové s.16–17.

[28] Pozůstalost J. L. Hromádky, ETF UK, dopisy B. Komárkové (předběžný soupis).

[29] KOMÁRKOVÁ, Božena. Vratislavský deník. In: Lidská práva, sv. 1, s. 14–39.

[30] MORÉE, Peter. Naše oddanost socialistické společenosti jest bez výpovědi. Snahy Josefa L. Hromádky o soulad mezi církví a režimem. In: Cesta církve III., Praha: ČCE, 2011, s. 34–49, s. 45–47.

[31] Zásady, 1968, s. 88–89

[32] Zásady, 1968, s. 90–91.

[33] Zásady, 1968, s. 91–92.

[34] Zásady, 1968, s. 92.

[35] FLEGL, Vladimír. Významné mezinárodní dokumenty k ochraně lidských práv. C. H. Beck, 1998, s. 30–42.

[36] FLEGL, Vladimír. Významné mezinárodní dokumenty k ochraně lidských práv. C. H. Beck, 1998, s. 48–55.

[37] KOMÁRKOVÁ, Božena Komárková. Dopis předsedovi Komise pro veřejné záležitosti, faráři Miroslavu Krejčímu. In: O svobodu svědomí, sv. č .4 s. 67–68.

[38] KOMÁRKOVÁ, Božena. Dopis Františku Škarvanovi. In: O svobodu svědomí, sv. č. 4, s. 83– 85, zde s. 83.

[39] KOMÁRKOVÁ, Božena. Ad informandum o důsledcích podpisu Charty 77 v případě Dr. Boženy Komárkové, profesorky ve výslužbě, narozené 1903, bytem v Brně. O svobodu svědomí, sv. č. 4, s. 112–13.

[40] KOMÁRKOVÁ, Božena. Dificile est... In: O svobodu svědomí, sv. č. 4, s. 99–109.

[41] Knihovna samizdatů – Libri prohibiti, Senovážné náměstí, Praha – Jiří Gruntorád.

[42] KOMÁRKOVÁ, Božena. Dopis Janu Patočkovi. In: O svobodu svědomí, sv. č. 4, s. 110–111.

[43] Difficile est... In: O svobodu  svědomí, sv. č. 4, s. 108.

[44] KOMÁRKOVÁ, Božena. Přirozené právo a křesťanství. In: Sekularizovaný svět a evangelium,

[45] /1993, s. 21–22.

[46] Napsáno v roce 1979 v článku Poslední blahoslavenství. Byl psán pro sborník věnovaný souzenému Václavu Havlovi a jeho druhům z Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. Sborník Nad procesem – viz ediční pozn. sv. č. 5, článek In: sv. č. 4, s. 123–127).

[47] KOMÁRKOVÁ, Božena. Dies irae – dies misericordie. In: Přátelství mnohých, sv. č. 3, 1997, s. 13.

[48] Tamtéž s. 19. (sv. 3).

[49] (Ve vrcholném stáří to tak Calvin chápal také. Svůj odkaz proslovil také nahlas před shromážděním magistrátních zástupců – v němž vyzývá k poslušnosti zákonů, ale odkázal i jejich horizontu k  milosrdenství a vyzval starší generaci, aby byla vstřícná vůči generaci nastupující).

[50] KOMÁRKOVÁ, Božena. In: O svobodu svědomí 1997, sv. č. 3, s. 20.

[51] KOMÁRKOVÁ, Božena. Dies irae – dies misericordiae. In: Přátelství mnohých, Benešov: EMAN, 1997, sv. č. 3, s. 19.