František Laichter

Františka Laichtera (1902–1985), komunisty zlikvidovaného nakladatele, spolutvůrce edice České dějiny,[1] oslovil v roce 1972 k sedmdesátinám Bedřich Fučík, komunisty zlikvidovaný a vězněný vyšehradský editor, tvůrce významného prvorepublikového melantrišského projektu Dějiny lidstva: „Je smutné, že jste nemohl své dílo dokončit. Není Vaše vina, že se tak nestalo. Chtěj nechtěj se musíte spokojit s vědomím, že jste udělal všechno, co na Vás bylo jako křesťanu, duchovním a kulturním pionýrovi a členu národa, na jehož blaho a budoucnost jste myslil. Vaše zásluhy mohou být umlčeny, Vaše dílo popřeno a zapomenuto, ale Vaše pravda a věrnost hodnotám pravého života nemůže končit s časem. Trvá a zůstane nad ním.“[2]

Františku Laichterovi, tak jako jeho otci Janovi, nešlo ve vydavatelské činnosti o komerční úspěch, proto se velmi intenzivně věnovali poměrně nevýdělečné vzdělávací literatuře. Chtěli, aby český národ měl k dispozici základní filozofická, teologická a historická díla euro-americké civilizace. Proto vydávali spisy antických filozofů, světové i české reformace, díla moderních myslitelů, ale též korespondenci J. A. Komenského či Jana Husa z kostnického vězení. Otec i syn se hlásili k českobratrství a usilovali o předání této tradice české veřejnosti. Českobratrství chápali v širokém slova smyslu, jako bohatou náboženskou tradici, která poctivě řeší náboženské otázky v celoevropském a tedy i celosvětovém kontextu. To naznačil Jan Laichter již svým počátečním nakladatelským počinem, když začal v roce 1896 vydávat Naši dobu. Po celou dobu jejich působení jim nešlo o konfesně zjednodušené a podvázané názory, které by oslovily jen úzkou vrstvu společnosti. Usilovali o vzdělání národa filozofií i teologií, historií i kultivovanou českou řečí. Proto i v seniorském věku František Laichter žádal vedení ČCE, aby po úspěšném zorganizování a postupném vydávání ekumenického překladu Písma s odbornými výklady usilovalo také o nové revidované vydání Bible kralické.[3]

Na pestrou tvář evangelické minulosti se pokusila navázat celocírkevní slavnost „Za Kralickou do Kralic“ 13.–15. září 2013[4]. Historicko-literární, filologicko-teologické, hymnologicko-liturgické, architektonicko-uměnovědné přednášky i hudební a básnické a katecheticko-grafické dílny ukázaly, že evangelictví má zajímavou a bohatou tvář na prahu 21. století. Zúčastnily se též evangelické nakladatelské domy:

EMAN, Kalich, Mlýn, Susa Středokluky. Ukázalo se, že současní evangelíci právem navazují na kralické překladatele Bible kralické, a na kralické výtvarné umělce, kteří velkou část svých vydání Biblí vysílali do světa sličně ilustrované. Také hymnologové, pěvecké sbory i jednotliví zpěváci mohli volně navázat na dílo Jednoty bratrské zákona Kristova, na jejich kancionály. Pedagogové mohli navazovat na jejich učebnice, na specifické protestantské umění a architekturu, a také na filozoficko-teologické dílo J. A. Komenského. Autoři scénáře kralické slavnosti tak kongeniálně navazovali na úsilí jedné generace, která je reprezentována právě celoživotním úsilím a nakladatelským záměrem Františka Laichtera. Jak připomínají mnozí, právě jeho drobné i výpravné knihy provázely mnohé čtenáře v nejrůznějších obdobích a situacích, v nacistickém válečném období i v období komunistického totalitního duchovního suchopáru a společenské diskriminace. A tak se účastníci slavnosti přiblížili k reformační vstřícnosti vůči vzdělanosti i umění, písmáctví i životní opravdovosti některých našich předchůdců ve víře, kteří neusilovali pouze o svou vlastní liturgickou či dogmatickou čistotu, ale šlo jim také o příběh celého českého národa v evropském kontextu.

Příběh Františka Laichtera (1902–1985) je svědectvím československého kulturního a náboženského vývoje. František Laichter v dopise Boženě Komárkové z období počínající normalizace (14. 12. 1972) bilancuje svůj celoživotní vklad a obrací se k osobnosti pro něj vůdčí a milé:

„Milá Boženko,

Váš dopis ze 7. a Vaše vzpomínka k mé sedmdesátce mi byla opravdově milá. Když Vy něco povíte nebo napíšete, stojíte za tím celou svou bytostí, a ta není ledajaká. Naopak. Kolik upozorňovatelek a vyznavaček Vašeho druhu by jak naše církev, tak celý náš národ potřeboval! Právě v této charakterově úpadkové a názorově zmatené době.

Vy dobře cítíte a uvědomujete si skutečnost, že jsem nejubiloval. Ne z malicherných důvodů, ale protože vím, co jsem chtěl vykonat a od čeho jsem byl odehnán. Nebyla to žádná soukromo-komerční věc. Dokázal to už kdysi otec, když Masarykovi, Ottou opuštěnému, nabídl revuální platformu (on nekapitalista, prostý úředníček, prostý úředníček s malými úsporami) a když nakladatelskou činnost nezahájil prodejným šlágrem, ale založením Laichterova výboru nejlepších spisů poučných, tedy vědeckými knihami, jak o tom četl a vzal za svůj úkol Masarykův článek v Atheneu: Jak zvelebovati literaturu naukovou. Mne samému Masaryk nebyl vypůjčenou fanglí, prokousal jsem se k němu samostatnou četbou, postihl jsem ty jeho živné a trvale platné podněty. A k nakladatelské činnosti jsem se připravoval za vysokoškolských let soustředěným studiem, záměrným zaměřením na budoucí obor. Znalost zahraničních buď čelných nebo kulturně osobitých podniků, fakt, že od roku 1931 byl jsem oficiálním delegátem na Mezinárodních nakladatelských sjezdech (rok 1947 mne dokonce v Ženevě zvolili do pětičlenného výkonného světového výboru této mezinárodní instituce), to dál posílilo mou kvalifikaci. Do otcovy požehnané dílny jsem vstoupil v dubnu 1924, od roku 1932 jsem ji de facto vedl, v celku jsem v ní působil čtvrt století. Veřejnosti nesmělo být známo, že otcovo nakladatelství bylo v letech po první světové válce těžce zadluženo. Byl to důsledek výprodejů za inflační rakouskou valutu a uvolení odčerpávající majetkové dávky, několika ztrátových vědeckých edicí (5svazkový M. J. Hus V. Novotného a Kybala, Stanojevičovy Dějiny Srbska), takže mým prvním úkolem a starostí bylo vyprostit nakladatelství z dluhů. Cestoval jsem s knihami, organizoval sběratelské akce, krok za krokem jsem tu počáteční překážku zdolával. Zlý byl rok 1931, kdy nám po pádu Aventina Živnobanka vypověděla úvěr. Do tří měsíců musel být splacen. Vím ze zkušenosti, co to byla hospodářská odpovědnost. Ale překonal jsem tyto zátarasy. Založil jsem Filosofickou knihovnu, v ní své oblíbené Platonovy spisy, České dějiny jsem postavil s Kroftou na novou bázi, založil jsem reformační Sloupy pamětní, a v době, kdy jste byla nacisty vězněna, o ničem jiném jsem nepřemýšlel než čím v protinacistickém odboji posílit naše lidi. V zbahnělé době druhé republiky sám Krofta mi nabídl památný protihitlerovský spis Z dob naší první republiky, který v prvním půlletí 1939 vycházel pod nosem Gestapa. Zato svůj Nesmrtelný národ Krofta napsal na mou prosbu, aby byla dána odpověď Frankovi, Henleinovi a Pfitznerovi na výtky, že naši dějepisci ‚neříšsky‘ traktují českou minulost.

Ano, mohla vyjít řada kvalitních knih. Jen v letech 1946–1948 jsem každoročně vydal po 14 objemných a obsažných publikacích, za následujících 23 let by to při stejném tempu dalo na 322 knih a jakých. Ale ‚kdyby‘ neplatí. Když otec odcházel z pozemského života, pevně věřil, že další pokračování a rozkvět a niterná kvalita jeho díla je zaručena. Stejně tak jsem s nadějí vyhlížel budoucnost.

Vše dopadlo jinak. A mne netíží osobní a podnikový případ. Mně je smutno nad bezhlavým a neorganickým zlomem samostatného růstu našeho národa, nad prolhaností a duchovní, tedy i mravní pustotou neokolonizované gubernie.

Osobně se spolu se svou ženou nepovažujeme za trosečníky. Na váhu byla položena zkouška, zda to, co jsme v mládí vyznávali, byla jen slova, anebo závazná hodnota. Věrnosti svědomí a přesvědčení, shodně hlásaného s praxí, dali jsme přednost. Jak to čteme v 11. kap. k Židům ve verši 25 a v 2. Timoteovi 1,7. – Ještě jednou srdečný dík za porozumění a za posilující pocit souzvuku v základních věcech života.“[5]

František Laichter kritizoval sovětizaci života společnosti a nebyl příznivcem všech kroků církevního vedení, synodů, konventů a sborových staršovstev po roce 1948. Hromádkovu politickou strategii neoznačoval za nosnou. Laichter nesdílel pozdější novoorientační vysvětlení Hromádkovy politické strategie jako legitimní „roztažení deštníku“ nad církví v době nepohody. Hromádkův druh spolupráce s režimem považoval za omyl, který se českému národu a křesťanům nevyplatí. Ještě v roce 1972 píše v jednom svém dopise, že to byla strategie, která z církve vytvořila ghetto. Hromádkovo volání po velké otevřenosti vůči socialistickému étosu, kterým se dosti často zaštiťoval a byl také za tuto orientaci dekorován státními vyznamenáními, mimo jiné získalo své ztělesnění v náboženské instituci, která nesla jméno Křesťanské mírové konference (KMK). KMK považoval František Laichter za Hromádkův velký omyl a cílené napomáhání klamání světové veřejnosti. Upozorňuje, že protagonisté státní správy si učinili z církve prostřednictvím KMK „zahraničně politický propagační nástroj, aby jeho pomocí zapůsobili tam, kam by svou přímou doktrínou nepronikli. To bylo a je ta velká šalebná hra KMK, která je nástrojem jednostranné velmocenské politiky a nemá nic společného s Kristovým radikálním odporem ke zbraním a válce padni, komu padni.[6] Laichter se obával se normalizačních postojů uvnitř církve a viděl i krizi v řadách členů bývalé Akademické Ymky (AY), kterou komunisté zlikvidovali na počátku padesátých let. „Znovu jsem se přesvědčil, jak bývalí členové AY – po strašně dlouhé caesuře (pauze, pozn. red.) – jsou už jen disiecta membra (rozházené údy, pozn. red.) sem tam vrávorající. Nemají-li konferencí a vůdců jako byl Rádl, Šimsa – a Vy k nim, sestro, také patříte, museli by sami intensivně přemýšlet a nezarůstat sádlem.“[7]

František Laichter byl roztrpčen krátkou pamětí některých souputníků, kteří po roce 1968 či tedy po nástupu normalizace začali zarůstat sádlem, stali se z nich soukromí náboženští konzumenti, kteří přestali vnímat svou odpovědnost za atmosféru doby. Je nutné upozornit, že v sedmdesátých letech ve zpětném pohledu již mezi sloupy Akademické Ymky nezapočítává J. L. Hromádku, který náležel mezi význačné osobnosti této pro mnohé významné a skutečně formativní instituce. Nejde o náhodné opomenutí nebo stařecké slábnutí paměti, protože v témže roce se v jiném dopise rozpomíná velmi přesně na nedodržené úmluvy J. L. Hromádky a O. Odložilíka a připomíná jejich nedobré praktiky spojené s distribucí knih S druhého břehu a Don Quijote české filosofie. Obě byly vydány během války v USA, a neměly být podle vzájemné dohody (mezi oběma jmenovanými a F. Laichterem) distribuovány v Československu, protože František Laichter na požádání J. L. Hromádky velmi briskně tyto knihy vydal ve svém nakladatelství a zaplatil jim velmi slušné autorské honoráře. Přesto iniciativou Hromádkova tchána Dr. Lukla došlo k zaslání amerického vydání a zlevněnému prodávání. Po roce 1949 byly oba tituly dány do stoupy na rozkaz ministra V. Kopeckého.[8]

V rámci „kolektivistické přestavby našeho státu všechna soukromá nakladatelství byla zákonem z 24. března 1949 prohlášena za zaniklá“ a od 19. dubna 1949 bylo Laichterovo nakladatelství v likvidaci.[9] PhDr. František Laichter zažádal SR ČCE o přijetí do zaměstnaneckého poměru, jako ředitel nakladatelství Kalich. O jeho následující působnosti vypovídá nejlépe jeho retrospektivní dopis z roku 1972, v němž děkuje tehdejšímu synodnímu seniorovi ThDr. Václavu Kejřovi za přání k sedmdesátinám. Tehdy již byl ve výslužbě, a hledí na prožitá léta s vděčností i s kriticky, stejně tak s ohledem na budoucnost církve hledí s nadějí i s obavami, protože jemu skutečně šlo o službu církvi a pravdivý život „před tváří Boží“, či jak říkal jeho velký učitel T. G. Masaryk – „sub speciae aeternitatis“ (pod zorným úhlem věčnosti, pozn. red.).

Vážený bratře synodní seniore – milí bratří![10] V Praze dne 30. října 1972 Děkuji Vám srdečně za velmi milý pozdrav k mým včerejším sedmdesátinám. Upřímně si vážím Vaší bratrské lásky i hodnotící zmínky o mé devatenáctileté spolupráci na vydavatelské činnosti naší církve za zjevně tísnivých okolností. Děkuji Vám též za odevzdaný dar.

Vděčně vzpomínám, jak jsem byl 1. března 1950 bratrsky přijat všemi členy synodní rady, nepřestávám si připomínat výraznou a pevnou postavu bratra Antonína Boháče, a ovšem nezapomínám na těch 19 let souladného každodenního styku s upřímnými bratry a sestrami v prostředí, které se tak jasně lišilo od jinde vládnoucí kasárenské šablony.

Dovolte mi trochu retrospektivy a několik perspektivních výhledů pro budoucnost, nevím, jak vzdálenou:

Od chvíle, kdy mi z milosti Boží z působení laických svědků vysvitlo, že Evangelium není soudem nad druhými, ale nade mnou, zároveň i vzkazem pro mne do dobově dané situace, rád jsem od roku 1927 vnášel kristovský rozsev do otcovy vydavatelské dílny, v níž jsem pracoval od dubna 1924 do února 1950. Když pak došlo k revolučnímu zrušení soukromých nakladatelství, šel jsem tam, kam mne víra a svědomí pudilo. S krátkodobostí jsem nepočítal.

S nemalou nadějí a s naprostou důvěrou jsem vstupoval na pracoviště milované církve. Mimo jiné měl jsem dobré zkušenosti s evangelickou čtenářskou obcí od dřívějška. Pracoval-li Kalich převahou přes sbory, podařilo se při sešitovém vydání Biblického slovníku a Konkordance vytvořit nový, mnohatisícový soukromý adresář, který i dnes je odběratelskou základnou nových překladů a exegezí Bible. Kéž by jen podle prvotního plánu mohly vycházet po dvou svazcích ročně!

Přišel jsem s přesvědčením, že se v oblasti naší církve a přidružených Jednot dá rozvinout štědrá a pestrá vydavatelská činnost, která by obsahem a vzhledem svých dobře vybíraných publikací zasahovala i širší veřejnost, a tak by nepřímo mimo kazatelny misionařila. Jedním z mých intimních plánů bylo vytvořit „Evangelický čtenářský klub“ subskribentů jak na křesťansky úvahové, tak kvalitně beletristické knihy. Formule vydavatelského oprávnění uděleného naší církvi, totiž: ... a jiná náboženská literatura“ to měla připustit.

Ale za vnucené nám nerovnoprávnosti synodní rada musila vzít na vědomí, že nadřízená instance křesťanskou beletrii a knihy pro mládež vědomě vetovala, neboť naše duchovní štěpnice a zahrada neměla se rozrůstat a rozkvétat, ale měla postupně upadat a zanikat.

Nadto prvotní malý roční příděl 27 tun papíru byl postupně naší církvi snížen na nepostačitelných pět tun, tehdejší Státní úřad pro věci církevní nepřipustil vydání vybraných děl Komenského z pozůstalosti profesora Hendricha, záludný B. Koutník (dle prof. Hromádky ‚volnomyšlenkářský kostelník‘) se pokoušel předepisovat, jakého druhu modlitby máme zařadit do církevního Zpěvníku, jakým církevním politikem vybavit Konfirmační příručku, byly nám vnucovány cizorodé propagační brožury a roku 1952 byla křesťanským církvím odňata jejich samostatné a svéprávná nakladatelství.

Od onoho roku naše vydavatelská činnost je podřízena cenzurně dozorčí a celkově represivní aparatuře tzv. ÚCN, manipulovaného stranicky vedeným církevním sekretariátem.

Tento abnormální stav trvá dodnes, je dokonce zhoršen překážkami s nepovolováním darů deviz na mimokontigentní papír.

Naznačil jsem uvedené vydavatelsky represivní skutečnosti, aby i v budoucnu vedení naší církve hledělo na nynější publikační područí jako na abnormálnost a útlak, který je v rozporu s velkými tradicemi české a slovenské evangelické literatury a s potřebami církve i hledajících lidí mimo církev.

Živá církev potřebuje své vlastní vydavatelské ohnisko, a to i vnitromisijně. Tam, kde jsou sbory zaháněny do umělého ghetta a zmenšují se na houfce, kde mládež je od křesťanské víry odrazována, tam se nelze spokojit s opakující se hrstkou rutinérských tiskovin.

Je třeba i křesťansky nové průkopnických knížek a knih, základních i aktuálních spisů, populárních úvodů a evangelicky hodnotné beletrie s cílem proniknout do širší veřejnosti a šířit víru „ze čtení“.

Z neuskutečněných podnětů bylo by dobře, aby z paměti synodní rady nevypadl úkol postarat se o jazykovou a pravopisnou úpravu Kralické Bible na způsob americké ‚revised Standard Version‘ a dle obdoby její předmluvy. Jde o to, abychom vedle archaického znění Bible z roku 1613 a vedle nezávislého nového překladu Bičova starozákonního a Součkova novozákonního teamu měli k dispozici i velebné a liturgicky používané znění Kralické Bible, jenomže v novém pravopise, s respektováním vznosné kralické bibličtiny a rytmické kadence dosavadního pořádku slov, ale s nahrazením významově změněných, nesrozumitelných a proto zavádějících slov. Karafiátova úprava nestačí. To kdysi vyložil bratr Souček synodní radě. On též vypracoval směrnice pro naznačený budoucí úkol.

Tolik perspektivně pro budoucí vydavatelské pracovníky.

Ještě jednou Vám, milý bratře synodní seniore, děkuji za Váš dopis a u vědomí dobových obtíží a překážek pozdravuji všechny členy synodní rady v duchu 7. verše (1. kapitoly) druhé epištoly Timoteovy.

Srdečně Váš František Laichter“

Vydavatelskou práci církve chápal František Laichter jako důležitou vzdělavatelnou službu národu, která stojí pod zaslíbením „víry ze čtení“. Autor v narážce na vyznání apoštola Pavla z listu Římanům – „víra je ze slyšení Božího slova“ – vyznává, že tištěná svědectví mnohých autorů ukazují k správné životní orientaci a vzájemné solidaritě. Nešlo mu o tzv. kulturprotestantismus, ale o spolupráci v rovině etické. František Laichter nechtěl vyučovat víře či vnucovat dogmatické formulky, ale toužil po spolupráci v rovině vzdělání, v rovině etické a společenské odpovědnosti. Proto naučná literatura podle něj vede k odhodlání žít odpovědný život – život usilující o uskutečňování pravdy a spravedlnosti. Jde o život žitý s vědomím odpovědnosti za druhé – za současníky i budoucí generace –, za jejich právo žít s druhými „sub speciae aeternitatis“.

Při plánování nakladatelského záměru mu nešlo o přizpůsobení požadavkům komerce. Zejména usiloval o navázání na ony české i světové reformační tradice, které otevíraly dveře a okna kostelů, aby se celý svět stal svátostně odpovědným prostorem, aby celý svět si uvědomoval, že žijeme své příběhy „sub speciae aeternitatis“. Již jeho otec naznačil tento program editací Naší doby. Proto v Naší době vycházely studie náboženské, uměnovědné, muzikologické, historické, politické, lidsko-právní, právní, filologické i biblické a vztahující se k problémům víry a etické odpovědnosti.

Program otevřenosti pokračoval rozsáhlým projektem České dějiny, do něhož se zapojili významní historikové Václav Novotný, Kamil Krofta, Josef Šusta, a svým způsobem i F. M. Bartoš, Rudolf Urbánek, jejichž díla již nevyšla u Laichterů, ale až v socialistickém nakladatelství Akademie věd, aniž by tito dva autoři přičinili nějaké úlitby marxistické metodologii a jiným ideologickým zvyklostem.[11] František Laichter pokračoval v projektu výchovy národa založením Filosofické knihovny a Sloupů pamětních. Filosofická knihovna byla otevřená pro spolupráci se stálicemi české univerzitní filozofie (František Drtina), i provokativními mysliteli (Emanuel Rádl) i s mladými autory (Jan Patočka). Sloupy pamětní byly zaměřeny na reformační literaturu českou i zahraniční. 

Komunistická likvidační kulturní politika po roce 1945 zničila mnoho projektů sféry kulturní, výchovné, justiční, i náboženské. Kopeckého Ministerstvo informací vytvářelo všemožné překážky pro svobodnou nakladatelskou a novinářskou práci.[12] Likvidace všech soukromých nakladatelství zákonem z roku 1949 byla jen logickým důsledkem dlouhodobé komunistické kulturní strategie. Proto také vydavatelské projekty otce a syna nemohly být dotaženy do konce. Mnohé knihy musely jít do stoupy – komunistické koniášovské ničení knih na čas zvítězilo. Nicméně pro budoucí generace zůstala dlouhá řada skvostných knih, byť projekt nebyl dokončen.

Slova katolického editora Bedřicha Fučíka, kolegy evangelického nakladatele Františka Laichtera, kterými tento kratičký medailonek začínal, mohou být doplněna slovy ze stejného dopisu, nostalgickým i nadějným povzdechem, vysloveným v době začínající normalizace: „A proto taky je mi tak nedobře při pomyšlení na to, co jsem mohl udělat a nesměl, a proto je mi stejně nedobře, představuji-li si, jak bylo Vám, když jste skončil stejně. Byl jste jedním z těch, kteří chtěli opravdu národu sloužit a vést ho, když selhávaly university a církve i páni státníci, o politických baráčnících ani nemluvě; odvést národ od zrádně a ilusionisticky kvetoucích bažin, do kterých tak bujaře zapadal stále hloub. Není Vaše vina, že jste nebyl vždy slyšen anebo že Vám rozuměla jen hrstka lidí.“13

Od roku 1972 se ona hrstka příliš nerozrostla. A v mladé evangelické i katolické generaci se o Františku Laichterovi a jeho projektech příliš neví. Tento medailon nechť tedy je jedním z prvních kroků k soustavnějšímu navazování na tuto myšlenkově výraznou postavou. Také pojetí víry F. Laichtera je inspirující a dosti blízké myslitelce, které on napsal resumující dopis – Boženě Komárkové. Možná se tyto dvě komplementární osobnosti stanou „vlajkovými loděmi“ pro hnutí, z něhož Laichter i Komárková vzešli – Akademická Ymka. Snad „akademičtí ymkaři“ získají inspiraci ve Františku Laichterovi a Boženě Komárkové a neodbudou je zjednodušujícím nálepkováním o kultur-protestantismu. Získali by tak přístup ke kritickému pohledu na J. L. Hromádku – tentokrát z pozic kalvinistických (Komárková) a masarykovských (Laichter) a mohli by ukázat, co je a co není na této kritice nosného. Hromádka samotný kalvinistické rysy teologického myšlení Boženy Komárkové (kalvinistickou sociální teologii – včetně pojetí práva, zákona, státu, smlouvy-ústavy či pojetí lidských práv) nikdy řádně nezhodnotil a k tomto dialogu mezi hromádkovci a komárkovci tedy zatím nedošlo.

 

[1] LACH, Jiří. Laichterův projekt České dějiny v kontextu české nakladatelské práce. In: Časopis Matice moravské, roč. CXXVII/ 2008, č. 1, s. 67–96. Lach, Jiří; Šusta, Josef. Dějiny lidstva, Olomouc 2001, Verbum, sv. 2.

[2] FUČÍK, Bedřich, dopis 7. prosince 1972, psaný v Praze, in Listy, 2004, č. 1. Dvouměsíčník pro kulturu a dialog, Archiv – korespondence: František Laichter a Bedřich Fučík.

[3] LAICHTER,František. Dopis ThDr V. Kejřovi, Korespondence – SR-ČCE, 30. října 1972.

[4] Za Kralickou do Kralic aneb 400. výročí Bible kralické, ed. Jiří Mitáček, Brno, 2013.

[5] LACH, Jiří. Laichterovo nakladatelství a projekt České dějiny. In: Studie a edice, Knihovna Listů – 6 – záznamy, Olomouc, 2008, s.126.

[6] Korenspondence – SR, osobní spis F. L., ze dne 3. listopadu 1972.

[7] LACH, Jiří. s. 127.

[8] Korespondence – SR, osobní spis F. L., ze dne 3. listopadu 1972.

[9] Korespondence – SR, osobní spis F. L., ze dne 22. listopadu 1949.

[10] LAICHTER, František. Korespondence – SR ČCE, dopis z 30.10.1972 – osobní složka.

[11] LACH, Jiří. Laichterovo nakladatelství a projekt České dějiny, Olomouc, 2008.

[12] LACH, Jiří. František Laichter: pěstitel naučné literatury – přítel filozofie. In: Listy, 2007, č. 3. 13LACH, Jiří Lach, tamtéž.