Prohlášení a vyjádření z církevního prostředí z roku 1968

Peter Morée

Od začátku roku byly nejrůznější státní orgány ze strany církví doslova zavaleny prohlášeními, peticemi, výzvami a žádostmi. Vzedmutí této angažovanosti ve veřejném a politickém životě lze sledovat u všech církví, ale byly to především římskokatolická církev a Církev českobratrská evangelická, které daly o sobě vědět nejvíce. Na složky státní správy a veřejného života se obrátilo nejen vedení jednotlivých církví, ale také sbory, farnosti, faráři, organizace a skupiny spojené s církvemi atd.

Božena Komárková

Pavel Keřkovský
Celý její život (28. 1. 1903 Tišnov – 27. 1. 1997 Brno) byl zasvěcený zápasu o formulaci a uskutečňování lidských práv v církvi i v sekulární společnosti. Přednášela o tom na mnoha bytových seminářích a v některých sborech Českobratrské církve evangelické. Legitimitu lidských práv hájila mnoha dopisy, články a knihami. Svou prací dokázala, že náboženství není jen porodní bábou lidských práv, jak tvrdí osvícenci, nýbrž biblický kánon v kalvinistické interpretaci se stal matkou lidských práv. Komárková ukázala, že lidská práva nejsou plodem sobeckého hledání, které imperativně žádá vše možné, na co má prý jedinec právo. Komárková prokázala, že lidská práva a důstojnost tryskají z evangelijní tradice Božího milosrdenství. Bůh nám v Kristu ukazuje, jaká práva máme dopřávat sobě i druhým – a již v Desateru je zaručeno právo na odpočinek sedmého dne pro všechny bez rozdílu – svobodné, vězně, služebníky a dokonce i zvířata.

Životopis paní profesorky

Narodila se roku 1903. Vyrůstala v římskokatolické rodině v Tišnově u Brna. Vystudovala filozofii, historii a zeměpis v Brně na Masarykově universitě na počátku dvacátých let 20. století. Během studií ji oslovila volná myšlenka, hnutí odmítající jakýkoli druh náboženské podřízenosti. Ke konci vysokoškolského studia jí volnomyšlenkářská dogmata zpochybnili její spolužáci. Dva kolegové, J. B. Čapek a F. M. Hník, ji pozvali do studentského křesťanského hnutí – Akademická YMCA.

Zemřel Josef Volf

Lydie Cejpová
Bratr, jehož jméno a životní příklad by měly zůstat v paměti církve
Podrobnější upomenutí na jednání Josefa Volfa se Synodní radou ČCE a Evangelickou teologickou fakultou o rehabilitační přiznání neoprávněnosti jeho nepřijetí na fakultu, které se dělo na rozkaz či podnět příslušného orgánu vlády pro církevní záležitosti.
Mimo to jednal Jožka písemně o právní uznání neoprávněnosti dvojího věznění pro tutéž věc, myslím, že neodmítal vojenskou službu vůbec, ale službu se zbraní. To však přesně nevím, ačkoliv jsme o tom mluvili několikrát.
K té první věci, které se týkají evangelické církve a teologické fakulty, existuje korespondence Josefa a profesora Hellera, který mu přesně odpovídá i s omluvou fakulty, a k celé věci se vyjadřuje zasvěceně a vůči Josefovi vstřícně, přátelsky a naprosto otevřeně.
Vím, že i v té druhé věci se mu dostalo nějakého polovičatého vyjádření o amnestii, patrně při zvolení prezidenta Antonína Novotného, která prý věc ukončuje. To ovšem ukončení řádné není, míra viny nebo neviny by měla být právně vyjádřena, i když amnestie soudní vyjádření nevyžaduje. Ale vím, že Josef si právní vyjádření přál a nějaká jednání o to vedl. Šlo mu jistě o čest a dodržení práva. A já jsem mu dokonce řekla, že pokud by to sám pro horšící se zdraví nemohl dovést k cíli, chtěla bych se, pokud budu moci, postarat o to, aby se o jeho marném úsilí aspoň v církvi vědělo. Josefa jsem znala od našich společných studentských let na gymnáziu v Zábřehu na Moravě Byli jsme ve stejném ročníku, hledali usilovně orientaci v prudkém poválečném vývoji po uchvácení moci komunistickou stranou, ve stejný den jsme maturovali a spojoval nás podstatně sbor.

Josef Volf se narodil 30. 9. 1931, zemřel 8. 8. 2011. Každá vzpomínka na tohoto bratra zanechává zřetelnou stopu v paměti a svědomí jeho přátel jak otázkami, které jej celoživotně provázely, tak pro opravdovost a důslednost hledání křesťanské odpovědi na ně. Sám vůči sobě uplatňoval vždy jednotu smýšlení a života jak v soukromí, tak na půdě veřejné.

O umlčené kulturní epoše

František Laichter
Kus nakladatelské historie díl II.
Vzpomíná a uvažuje František Laichter
In memoriam Jan Laichter v Praze

Sám jsem ještě devatenáct let od 1. března 1950 do 28. února 1969 pracoval ve vydavatelském oddělení Synodní rady Českobratrské církve evangelické, v jejímž vlídném prostředí jsem mohl zůstat věren svému svědomí a přesvědčení. Morální oporou mi byl můj bývalý třídní profesor dr. Antonín Boháč, který mne znal z reálného gymnásia v Křemencově ulici a s nímž mne pojila vzájemná důvěra. Byl charakterově pevným a energickým kurátorem církve. Bohužel koncem téhož roku 1950 zemřel 27. prosince na rakovinu ve věku 68 let.

František Laichter

Pavel Keřkovský

Františka Laichtera (1902–1985), komunisty zlikvidovaného nakladatele, spolutvůrce edice České dějiny,[1] oslovil v roce 1972 k sedmdesátinám Bedřich Fučík, komunisty zlikvidovaný a vězněný vyšehradský editor, tvůrce významného prvorepublikového melantrišského projektu Dějiny lidstva: „Je smutné, že jste nemohl své dílo dokončit. Není Vaše vina, že se tak nestalo.

Farář a senior Miroslav Rodr - odnětí státního souhlasu kvůli prohlášení "Synod svému národu" z roku 1969

Peter Morée
Příběh faráře Miroslava Rodra (1913–1985), který se v 60. letech stal seniorem Západočeského seniorátu, kopíruje v mnohém to, jak se samotná ČCE vyvíjela v padesátých až sedmdesátých letech. V době emancipace ČCE od komunistického státu v šedesátých letech se Rodr stal seniorem a posléze se ocitl se státní správou v ostrém sporu o základech církevní politiky KSČ. Na rozdíl od vedení ČCE nebyl ochoten přizpůsobit se nastupující normalizaci. Proto mu byl odňat státní souhlas k vykonávání duchovenské činnosti. Stejně jako ostatní „bezsouhlasníci“ se dostal uvnitř církve do značné izolace.

„Byl bych nerad, kdyby někdo v budoucnosti četl tyto Tvé listy a došel k poznání, že jsi byl v těchto časích netoliko ve svých výrocích prudký, ale i krajně nespravedlivý,“ napsal synodní senior Václav Kejř faráři Miroslavu Rodrovi dne 15. srpna 1977.2 Rodr byl v té době již v důchodu, do kterého odešel ovšem jako farář bez státního souhlasu k výkonu duchovenské služby. Kejřův dopis vznikl v rámci reakcí na podání 31. členů ČCE – nebo také „dopis 31ti“, občas i „evangelická Charta“ – jako protest proti nerespektování náboženské svobody v ČSSR.

Farář Vlastimil Sláma – vězněný předseda SČEDu

Pavel Hlavář
Tento medailon představuje život a zápasy litoměřického faráře a svého času i předsedu stavovské organizace evangelických farářů. Jeho příběh patří do pohnuté historie SČED, svým způsobem ji završuje. Jako předseda byl zatčen a po tři měsíce držen ve vyšetřovací vazbě. Nakonec byl odsouzen na deset měsíců s podmíněným odkladem na tři roky. Dočtete se, že v roce 1972 trpěl zástupně za 16. synod ČCE, který se konal v roce 1969 a za SČED, který byl z moci úřední za dva roky rozpuštěn. Dočtete se také, jak kolem něho spřádala své „pavoučí sítě“ StB a že se Vlastík moc chytit nedal. Hlavně však, že později, jako jeden z mála skoro nic nezatloukal.

V Litoměřicích se pustil s plným zápalem do práce. Vyučoval náboženství na několika školách, v neděli míval i troje bohoslužby a to vše v nelehké době po únorovém převratu. Od roku 1953, kdy museli rodiče přihlašovat děti na výuku náboženství přímo u ředitelů škol, začal postupně upadat zájem o výuku náboženství a tak se i práce s dětmi přesunula jen na půdu sboru. Každoročně na podzim a na jaře se v litoměřickém sboru konaly sborové dny, na které Vlastimil Sláma zval faráře z ČCE i ze zahraničí.

Josef L. Hromádka a pražské jaro

Peter Morée
Vztah evangelického teologa J. L. Hromádky k celospolečenské liberalizaci v Československu v roce 1968 a jeho reakce na vstup vojsk Varšavské smlouvy představují poměrně komplikovanou otázku. Názor, že Hromádka vystřízlivěl po 21. srpnu ze svých pozitivních představ o Sovětském svazu a jeho politice, nebo že se dokonce jeho myšlenkový svět v tomto ohledu zhroutil, je poměrně rozšířen. V tomto článku se ptáme na opodstatnění tohoto názoru. Musíme proto nejdříve prozkoumat Hromádkův pohled na reformy z roku 1968, na Dubčekovu KSČ a na dynamiku v církvi a ve společnosti, kterou reformy vyvolaly.

V první polovině roku 1968 pracoval Hromádka především na dokončení a překladech své stručné autobiografie a veřejnému dění se aktivně věnoval jen v omezené míře, například při obnovování Masarykova ústavu. Hromádkovi nejbližší rodinní příslušníci později ve svých vzpomínkách konstatovali jeho spokojenost s politickým vývojem v Československu po lednu 1968.3 Bližší pohled na některé známé i dosud neznámé výroky Hromádky k politickému a společenskému dění vyžaduje ovšem upřesnění tohoto tvrzení.

Předmluva k Cesta církve VII

Pavel Hlaváč

Hned v prvém příspěvku o posledních dramatických dvou letech života profesora a děkana Komenského evangelické bohoslovecké fakulty a prezidenta Křesťanské mírové konference J. L. Hromádky čerpá autor z historikům dosud nepřístupného, leč velmi významného fondu, jímž je Pozůstalost J. L. Hromádky (PJLH). Můžeme se těšit na podrobnou studii o církevní politice v letech 1945–1969 z pera dvou členů naší komise, která má vyjít v brzké době v nakladatelství EMAN.