Bratr, jehož jméno a životní příklad by měly zůstat v paměti církve
Podrobnější upomenutí na jednání Josefa Volfa se Synodní radou ČCE a Evangelickou teologickou fakultou o rehabilitační přiznání neoprávněnosti jeho nepřijetí na fakultu, které se dělo na rozkaz či podnět příslušného orgánu vlády pro církevní záležitosti.
Mimo to jednal Jožka písemně o právní uznání neoprávněnosti dvojího věznění pro tutéž věc, myslím, že neodmítal vojenskou službu vůbec, ale službu se zbraní. To však přesně nevím, ačkoliv jsme o tom mluvili několikrát.
K té první věci, které se týkají evangelické církve a teologické fakulty, existuje korespondence Josefa a profesora Hellera, který mu přesně odpovídá i s omluvou fakulty, a k celé věci se vyjadřuje zasvěceně a vůči Josefovi vstřícně, přátelsky a naprosto otevřeně.
Vím, že i v té druhé věci se mu dostalo nějakého polovičatého vyjádření o amnestii, patrně při zvolení prezidenta Antonína Novotného, která prý věc ukončuje. To ovšem ukončení řádné není, míra viny nebo neviny by měla být právně vyjádřena, i když amnestie soudní vyjádření nevyžaduje. Ale vím, že Josef si právní vyjádření přál a nějaká jednání o to vedl. Šlo mu jistě o čest a dodržení práva. A já jsem mu dokonce řekla, že pokud by to sám pro horšící se zdraví nemohl dovést k cíli, chtěla bych se, pokud budu moci, postarat o to, aby se o jeho marném úsilí aspoň v církvi vědělo. Josefa jsem znala od našich společných studentských let na gymnáziu v Zábřehu na Moravě Byli jsme ve stejném ročníku, hledali usilovně orientaci v prudkém poválečném vývoji po uchvácení moci komunistickou stranou, ve stejný den jsme maturovali a spojoval nás podstatně sbor.
