Farář a senior Miroslav Rodr - odnětí státního souhlasu kvůli prohlášení "Synod svému národu" z roku 1969

„Byl bych nerad, kdyby někdo v budoucnosti četl tyto Tvé listy a došel k poznání, že jsi byl v těchto časích netoliko ve svých výrocích prudký, ale i krajně nespravedlivý,“ napsal synodní senior Václav Kejř faráři Miroslavu Rodrovi dne 15. srpna 1977.2 Rodr byl v té době již v důchodu, do kterého odešel ovšem jako farář bez státního souhlasu k výkonu duchovenské služby. Kejřův dopis vznikl v rámci reakcí na podání 31. členů ČCE – nebo také „dopis 31ti“, občas i „evangelická Charta“ – jako protest proti nerespektování náboženské svobody v ČSSR. Podle synodního seniora byl Rodr oceňován v ČCE pro své kritické schopnosti, které opět ukázal ve reakcích na kroky synodní rady a Komenského evangelické bohoslovecké fakulty vůči signatářům onoho volání po náboženské svobodě. Tentokrát byl Rodr ve své kritice podle Václava Kejře vůči vedení církve i fakulty nespravedlivý, protože se jednostranně postavil na stranu těch, kteří inkriminovaný dokument podepsali (sám ostatně podání nepodepsal). Měl synodní senior pravdu ve svém varování? A jaká byla cesta Miroslava Rodra k tomuto postoji?

Ve svém Curriculum vitae k nástupu do církevní služby uvedl Miroslav Rodr, že měl „klidný život.“[1] Pocházel z římskokatolického prostředí. Narodil se koncem roku 1913 ve Vídni, kde působil jeho otec jako tajemník nejvyššího soudu. Podle Rodra měl jeho otec Karel Rodr artikulované sympatie pro evangelictví v Masarykově duchu, ale z důvodu svého postavení zůstal v římskokatolické církvi. Po otcově smrti v říjnu 1918 se rodina přestěhovala do Písku, kde se připojila do života sboru ČCE. Velký vliv na něj měl farář Zdeněk Somolík, který se stal piseckým farářem v roce 1930. Po maturitě se po váhání zapsal na právnickou fakultu Karlovy univerzity. V Praze, kde bydlel v Husově studentské domovině, se ocitl v kruzích evangelického studentstva. Jeho váhání v otázce studia se prohloubilo a po třech letech se rozhodl přejít na Husovu československou evangelickou fakultu, kterou absolvoval během tří let. V této době se také zapojil do Akademické Ymky. Jako nejdůležitější profesory fakulty pro svou teologickou orientaci jmenoval J. L. Hromádku a Františka Linharta. Státní zkoušku složil na začátku října 1938, když v důsledku mnichovských dohod byly ke Třetí říši připojeny Sudety. Z tohoto důvodu sešlo z Rodrova plánu pokračovat ve studiu ve Švýcarsku. 

Místo zahraničního studia začal působit v říjnu 1938 jako vikář ve sboru v Sázavě, kde zůstal jen do února 1939. Na popud J. L. Hromádky přešel do sboru ve Velkém Meziříčí, kde sloužil – již velmi nemocný – Hromádkův bratr Bohuslav. Tam byl také po jeho smrti zvolen farářem. V prosinci 1939 se Miroslav Rodr oženil s dcerou faráře Bedřicha Jerieho Ellou, sociální pracovnicí. Svatbu měli v Praze na Vinohradech a oddával je otec nevěsty. Za svědky jim byli Ing. Jan Jerie a prof. Josef Vydrář. Manželé Jeriovi spolu vychovali dcery Hanu a Helenu a syna Pavla.

V roce 1951 přešel do západočeských Rokycan. Roku 1965 byl zvolen seniorem Západočeského seniorátu. Po nátlaku státní správy musel v únoru 1972 tuto funkci složit a následně mu byl v prosinci téhož roku odňat státní souhlas pro duchovenskou činnost. Potom, než odešel do důchodu, pracoval dva roky jako dělník.

Jaké byly důvody odnětí státního souhlasu a jak se s tím Miroslav Rodr vyrovnával?  Rozhodnutí o odnětí souhlasu bylo sděleno synodní radě písemně 15. prosince 1972. Dopis ze západočeského KNV neuvádí žádné konkrétní okolnosti či důvody, jen to, že Rodr „nesplňuje základní podmínky všeobecné způsobilosti, požadované zejména § 2 zák. č. 218/49 Sb.“[2] Rodr dostal toto oznámení prostřednictvím synodní rady, nikoli přímo od KNV v Plzni. Rokycanský sbor na to reagoval velmi emotivně a adresoval KNV ostrý protest: „Celá záležitost způsobí jistě v řadách našeho sboru rozhořčení a nepřispěje k posílení autority státních úřadů, neboť celá věc se nám jeví jako neobjektivní zhodnocení činnosti našeho kazatele.“[3] V církevním vedení vyvstávaly domněnky, že odnětí souhlasu souvisí s vystoupením Miroslava Rodra na pastorální konferenci v listopadu 1972, kde se debatovalo o pracovním textu synodní rady Poslání a cesta církve. Text byl přípravou na prohlášení XVIII. synodu v roce 1973 a později vyšel pod názvem Poslání církve v přítomnosti.[4] Rodr jej důrazně kritizoval a nakonec, jak ve svém referátu, tak i v diskusních příspěvcích jej odmítl. Přítomný církevní tajemník považoval Rodrovo vystoupení za opovážlivé, což vedlo k jednání mezi seniorem Západočeského seniorátu Zbyňkem Laštovkou (byl jím od jara 1972) a krajským církevním tajemníkem. Jak Laštovka,[5] tak i synodní rada ve svém odvolání[6] zdůraznili, že tento zákrok jako trest za Rodrovo vyjádření považují za nepřiměřené a nezdůvodněné. Své vlastní odvolání Rodr postavil především na tom, že mu nebyly sděleny žádné důvody k odnětí státního souhlasu, a tudíž neví, proti jakému nařčení se má bránit.[7] Jak se dalo očekávat, sekretariát pro věci církevní ve své reakci odmítl jeho odvolání s konstatováním, že na udělení státního souhlasu není nárok.[8] Neobtěžuje se tedy vysvětlením důvodů, které vedly k tomu zákroku, ale poučuje, že farář bez souhlasu přestává být zaměstnancem církve.

V dalších měsících a letech se tato skutečnost stala zdrojem dohadů mezi církevním vedením a faráři bez státního souhlasu, mezi nimiž se teď ocitl i senior Rodr. On sám necítil ze strany církevního vedení dostatečnou podporu ve své situaci. V lednu 1973 napsal synodní radě seznam otázek, které se týkaly právního postavení ordinovaného faráře v církvi. Za podstatnou považoval otázku, zda rozhodnutím státní správy byly zrušeny ordinační a instalační sliby nebo dokonce i vokační listiny.[9] Jaké má farář bez státního souhlasu postavení v církvi, na čem se může podílet (pastorálky, konventy, synody atd.). Církevní vedení v této otázce zvolilo ústupovou strategii. Postavilo právní konstrukci, která znemožnila faráři bez státního souhlasu účast v církevních grémiích a tím jej de facto izolovala od církevního života. Izolace byla částečně i záměrná, protože církevní vedení se obávalo komplikací, pokud by se tito faráři mohli projevit při rozhovorech na různých církevních shromážděních. Proto například nebyli pozváni na kazatelský kurz v létě 1977. V odpovědi na Rodrovu žádost o vysvětlení tohoto vyloučení napsal synodní kurátor František Škarvan, že se synodní rada obávala odlišných pozic ze strany farářů bez souhlasu: „A upřímně říkáme, že jsme si nebyli v tvém případě jisti, jaká stanoviska bys zaujal v obtížných otázkách církve. Tvé dopisy potvrdily oprávněnost našich obav. Jednostranné subjektivní přístupy, předepisování východisek, z nichž musíme některé bratry posuzovat, snadnost z níž druzí jsou odsuzováni a některé motivy vedly právě k určité zdrženlivosti.“[10]

Cesta k odnětí státního souhlasu Miroslavu Rodrovi počala ovšem mnohem dříve než roku 1972. Jeho volbu seniorem Západočeského seniorátu ČCE v roce 1965 si z počátku pochvalovala i Státní bezpečnost. Rodrův příběh do značné míry zrcadlí proces uvolnění a emancipace společnosti v šedesátých letech, kdy pomalu ale jistě začala ČCE projevovat kritický postoj k státní správě a ke způsobu dozoru nad církvemi. Vrchol tohoto vývoje představuje období pražského jara, které se v případě ČCE protáhlo minimálně do roku 1970. Symbolem této doby je prohlášení Synod svému národu z roku 1969, ve kterém se ČCE postavila za Dubčekovy reformy a odmítla vpád spojeneckých vojsk. Od roku 1971 se příběh ČCE začal lišit od příběhu Miroslava Rodra v tom, že církev postupně vyklízela pozice z období pražského jara, zatímco Rodr a další faráři na nich trvali. Rodr byl jedním z těch, kteří nakonec nesli právní, společenské a církevně politické důsledky za období uvolnění ČCE.

Události v církevní oblasti v letech 1963 až 1968 byly bezpochyby slibné pro ty, kteří doufali ve zlepšení postavení církví v ČSSR. Měli v sobě ovšem také velký konfliktní potenciál, který se nemusel zastavit u sepisování různých peticí a prohlášení. To, co církve začaly požadovat, se nemuselo líbit pánům ze státních úřadů, kteří by přišli o svou moc a nakonec možná i o své místo. Přesně to se stalo v západočeském seniorátu, kde se vedení seniorátu čelně střetlo se státní správou na úrovni krajského národního výboru. Zdá se, že v dalších seniorátech ČCE nedošlo k takovému střetu, a to pravděpodobně proto, že v západních Čechách k tomu byly veškeré podmínky: několik silných osobností mezi faráři, nekompromisní krajský církevní tajemník a výbušné podněty ke konfliktu.

Začátky konfliktu mezi seniorátem a státní správou počaly již v první polovině 60. let. V roce 1963 přišel na KNV nový církevní tajemník, který měl poněkud jiné představy o prostoru a svobodě církví než jeho předchůdce. Tajemník Wiendl měl ambici „zavést pořádek“, jak sám říkal na poradě v září roku 1967, ale narazil na poměrně tuhý odpor ze strany farářů ČCE.[11] První jeho potíže v seniorátu byly popsány už v létě roku 1965, konkrétně kolem konventu z května toho roku. Wiendlův nadřízený si v dopise na SPVC v Praze postěžoval na duchovní Nové orientace, kteří ovlivňovali dění na konventu, kde se mluvilo o omezování náboženské svobody v ČSSR. Dopis označuje faráře Alfreda Kocába, Jakuba Trojana, Jana B. Šourka, Františka Hanáka, Jiřího Zejfarta a Jana Šoltésze jako zdroje neklidu. Zároveň hodnotí jednání některých duchovních kladně, v té době například i Miroslava Rodra. Ten byl na konventu zvolen seniorem.[12] V tomto hodnocení se ale páni z krajského národního výboru mýlili, jak si museli přiznat později.

Do seniorátu přišli v následujících měsících další faráři, kteří se řadili spíše mezi první jmenované: Jan Dus, Pavel Hlaváč a Jan Keller. Pod vedením seniora Rodra přešel seniorát do ofenzivy v několika věcech. Nejdůležitější byla kritika praxe dozoru nad církvemi podle zákonů z roku 1949, ale nejdráždivější byla kritika československé mezinárodní politiky v otázce Blízkého východu.[13] V letech 1967 a 1968 přijaly seniorátní zastupitelstvo a potom i konvent rezoluce, které vyzývaly k diferencovanějším přístupu k Izraeli a k jeho arabským sousedům, namísto jednostranné podpory hlasů odmítajícich politiku židovského státu.

Vedení seniorátu opakovaně kritizovalo jednání krajského církevního tajemníka, který údajně jednal mimo rámec svých kompetencí, pokud šlo o vydávání nejrůznějších souhlasů a povolení. V roce 1968 se krajský národní výbor stavěl k této kritice značně defenzivně. Odkládal řešení pod záminkou, že novelizace církevních zákonů ještě není dokončena. V ideologické řeči nejistých byrokratů to znělo: „Hlavním smyslem naší spolupráce do budoucna nemůže být jen kritická revize minulosti, ale překonání současného stavu a vytvoření takových podmínek, které by otevřely další a ještě zdravější pokrokový vývoj.“[14]

Seniorát si tento alibistický postoj nenechal líbit a navrhl v létě roku 1968 odstoupení KCT Wiendla a vedoucího odboru školství a kultury KNV Zajíce. Konvent šel dokonce o krok dál a požadoval rovnou zrušení instituci církevních tajemníků, která údajně není podložená zákonem.[15] Ani srpnová invaze varšavských vojsk nebyla pro seniora Rodra důvodem k zastavení těchto požadavků. V říjnu 1968 připomněl u příslušných míst žádosti a stížnosti seniorátu. Z toho se pak vyvinula celá korespondence o praxi uplatňování církevních zákonů. Přistup západočeské krajské státní správy přesvědčil seniora Rodra nejspíše o chybějící vůli brát seniorátní požadavky vážně. Ztratil důvěru v pány Wiendla a Zajíce a jejich úřad a obrátil se na vyšší místa ve státní hierarchii, tj. na dr. Eriku Kadlecovou, která po odvolaném řediteli vedla sekretariát pro věci církevní v období pražského jara.[16] Dr. Kadlecová představovala kladnou tvář státní správy vůči církvím v letech 1968–1969. Měla značné pochopení pro požadavky církve a během krátké doby prosadila některé zásadní změny v církevní politice státu. V létě roku 1969 byla tato reformní komunistka[17] odstavena a její reformní snahy byly ukončeny. Podnět k tomu přišel právě od plzeňského krajského církevního tajemníka Wiendla, který si opakovaně stěžoval na její vedení. Na její místo se vrátil neostalinista Karel Hrůza, zastánce tvrdé linie vůči církvím z období před rokem 1968.

Miroslav Rodr mohl tušit, že v pozadí zákroku vůči němu, coby faráři v činné službě stojí tento střet mezi jestřáby státní správy a Západočeským seniorátem. Nemohl ale vědět, že pokyn k odnětí státního souhlasu přišel od StB, která ho od roku 1972 evidovala jako nepřátelskou osobu. StB ho totiž považovala za jednoho z hlavních autorů prohlášení Synod svému národu20 z roku 1969, které podle ní symbolizovalo odpor v ČCE vůči normalizačnímu režimu. Proto plánovala zátah proti údajným pěti autorům prohlášení, které by postavila před soud. Nakonec bylo z tohoto plánu realizováno jen obvinění faráře Jana Dusa, jenž byl odsouzen na dva roky odnětí svobody podmíněně. Rodr v rámci této akce StB ovšem přišel o státní souhlas. StB ho pak několik let sledovala různými způsoby (odposlech, informátoři i z řad farářů, kontrola pošty), a předvolávala ho pravidelně na výslechy.[18] Rodr vzápětí o výsleších informoval synodní radu. V květnu 1983 podal příslušník StB, podnět k ukončení jeho sledování. Jako důvod uvedl, že „Rodr přerušil kontakty s duchovními v rámci Západočeského seniorátu ČCE, čímž bylo dosaženo cíle rozpracování.“[19]

O dva roky později Miroslav Rodr zemřel. Na jeho parte uvedla rodina citát z epištoly Římanům 14,7–8: „Nikdo z nás nežije sám sobě a nikdo sám sobě neumírá. Žijeme-li, žijeme v Pánu, umíráme-li, umíráme v Pánu. Ať žijeme, ať umíráme, patříme Pánu.“ Tento text vystihuje dobře životní příběh Miroslava Rodra, který poklidně začal, ale skončil bouřlivě. Vedení jeho církve ho nedokázalo dostatečně podporovat v zápase za svobodu církve a víry. Rodr trpěl pro církev, protože žil v Pánu.

[1] Tamtéž, Curriculum vitae Miroslava Rodra, s. 3.

[2] Tamtéž, Dopis Západočeského krajského národního výboru v Plzni, č.j. Kult-1.163/72-Cih/Vot ze dne 15. prosince 1972.

[3] Tamtéž, Dopis staršovstva českobratrského evangelického sboru v Rokycanech Západočeskému KNV, odboru kultury, ze dne 17. 12. 1972.

[4] Vyskytuje se např. v Národním archivu, SPVC MK ČSR, kr. 274: KBF, složka Fakulty, KBF – styk s SPVC 1968–1976–1989.

[5] Ústřední archiv ČCE, Personální spisy, Miroslav Rodr, Dopis ČCE, Západočeský seniorát, č.j. 887-Ro. Synodní radě ČCE ze dne 17. prosince 1972.

[6] Tamtéž, Dopis SR ČCE SPVC, č.j. 2850/72 ze dne 29. prosince 1972.

[7] Tamtéž, Dopis M. Rodra SPVC ze dne 29. 12. 1972.

[8] Tamtéž, dopis Ministerstva kultury ČSR, č. 2 793/1973-VII M. Rodrovi ze dne 28. února 1973.

[9] Tamtéž, dopis M. Rodra SR ČCE ze dne 19.1.1973.

[10] Tamtéž, dopis synodního kurátora Fr. Škarvana, čj. 1333/77, M. Rodrovi ze dne 23. srpna 1977.

[11] Národní archiv, SPVC MK, k. 204, ČCE r. 1968, prohlášení, stanoviska ČCE, korespondence se SPVC, vyjádření sboru k různým otázkam, situace v západočeském kraji 1968, Záznam o jednání na KV KSČ v Plzni dne 22. září 1967.

[12] Tamtéž, dopis Západočeského krajského národního výboru Plzeň, Odbor školství a kultury, č.j. škol. 2285/65-W. Ministerstvu školství a kultury, Praha, ze dne 14. června 1965.

[13] Tamtéž, dopis 27 duchovních Západočeského seniorátu ČCE Vládě Československé socialistické republiky ze dne 31. října 1967.

[14] Tamtéž, část projevu předsedy ZKNV J. Pelnáře při setkání s představiteli církví v Plzni ve dnech 15. a 16. 5. 1968.

[15] Tamtéž, dopis Seniorátního výboru Západočeského seniorátu Českobratrské církve evangelické, Rokycany, Radě Západočeského krajského národního výboru Plzeň, cj. 509/68-kon., ze dne 13. 6. 1968.

[16] Tamtéž, dopis Seniorátního výboru Západočeského seniorátu Českobratrské církve evangelické paní Dr. E. Kadlecové, ze dne 22. 1. 1969.

[17] PhDr. Erika Kadlecová byla později jednou z prvních signatářek Charty77 (viz seznam signatářů). 20ABS, Fond Ministerstva Vnitra, KS SNB S. StB SEO Plzeň, reg. č. 14151, „Kalich II“, Návrh na evidenci nepřátelské osoby, ze dne 22. září 1972.

[18] Tamtéž, návrh na zavedení signálního svazku ze dne 12. června 1975, č.j. 05-00118/SEO490–75.

[19] Tamtéž, důvodová zpráva k ukončení signálního svazku v akci „KALICH II“ ze dne 24. května 1983, č.j. 05-00118/SEO-827-83.