Moje rodina a minulý režim

...večer jsem si pustil v televizi na dvojce program o tzv. tlusté čáře a rozhodl se, že k věci řeknu něco osobního, tedy že předložím zkušenosti své rodiny.

Úvodem pár slov k problematice: nejsem z těch, kteří by jí byli umanutí. Jsem zaujat věcmi současnými a výhledem do budoucnosti, přemýšlím hlavně o otázkách, které mi klade dnes život vůbec, i život společenský, zejména pak přemýšlím o otázkách církve, se kterou jsem život spojil (a nelituji toho), o prožívání víry v Krista ve světě jaký je, o konkrétních angažmá, do kterých jsem vstoupil, jako je správa církevních věcí, humanitární práce, diakonská práce atd. Také mě zajímají v té souvislosti leckteré teoretičtější otázky, nebudu je nyní vyjmenovávat. Při jakýchkoliv tématech ale nemám rád příliš černobílé vidění světa, které se příčí mému vnímání lidského života jednotlivců i pospolitostí v jeho složitosti a mnohé rozporuplnosti. Proto se mi těžko mluví i s příliš černobílými kritiky oné nechuti se vyrovnat s komunistickou minulostí, která ovšem vskutku panuje v naší společnosti. Vadí mi zjednodušující moralistické se natřásání nad nedostatkem pokání těch, kteří se zapletli, pokání je přece osobní věc mezi člověkem a Bohem. Vadí mi i naivní představy o tom, že v osmdesátém devátém roce se mělo tvrdě zatočit se všemi komunisty a zbavit je jejich míst; bylo to komplikovanější. Znám to ze zkušenosti jako mluvčí občanského fóra v Rumburku, kde jsem skoro rok hrál důležitou roli v komunálním a polickém životě města a vím o tom svoje, o tom ale nyní mluvit nechci. Budu dnes mluvit o údělu mých rodičů za minulého režimu, neboť to, co na rodiče dolehlo, přispělo k mému pochopení, že to byl režim, který měl v sobě od počátku zakódované zlo, ne že by došlo jen k pokažení zprvu dobrého díla. A budu o tom mluvit proto, že včera, při sledování onoho televizního pořadu o tzv. tlusté čáře jsem si znovu živě připomněl, že je třeba jasně pojmenovat nelidskosti a zla, které k režimu patřily, jasně pojmenovat viny, kterých se exponenti režimu dopustili. Je to třeba dělat nikoliv z touhy po pomstě, nikoliv z neschopnosti odpustit, ale proto, aby se náš národ v budoucnosti nenechal snadno svést ke zlu. Neboť lidé, kteří se nevyrovnají se svou zlou minulostí, riskují, že se ona minulost bude opakovat.

Moje rodina

Mluvit budu o tatínkovi i o mamince, o naší rodině, o sobě, občas se pokusím o jakousi reflexi. Nerad bych při tom vzbudil dojem, že mi jde o oslavování mých rodičů. Měli samozřejmě i chyby, které jsem znal. Oba však už zemřeli a po té se v mlze zapomnění vytratily nedokonalosti jejich života a zůstalo to důležité, na co je třeba vzpomínat s úctou, čeho bych si měl ve světle jejich zkušenosti vážit. Nerad bych také vzbudil dojem, že byste mě měli litovat, jak jsem měl těžké mládí. Nikdy jsem to tak necítil, naopak. Už s rodiči, později jenom s maminkou, jsem prožil věci, na které rád vzpomínám, stejně tak i jinde, zejména mezi evangelíky. Na rodiče ovšem tvrdost doby dolehla těžce.

Tatínek se narodil v rodině ředitele sklárny na Českomoravské vysočině roku 1904. Byl sokol a sportovec. Od dětství lyžoval, později přibylo horolezectví, kanoistika, také byl nimrod. Jako mladík realizoval různé romantické nápady, například strávil několik týdnů sám v Karpatech na Podkarpatské Rusi, s kamarády studenty podnikal horolezecké výpravy do Alp, Tater. Ve škole se dobře učil. Po absolvování reálného gymnázia vystudoval na pražské technice elektrotechniku. Až do smrti zůstal optimistou v názorech na lidi, na svět. Věřil v technický pokrok, který v sobě nese i schopnost vyřešit ekologické problémy spojené s moderní průmyslovou výrobou, věřil, že rozum a morální hodnoty zvítězí, že lidé budou schopni se domluvit. Byl vlastencem masarykovského zaměření. Do žádné politické strany sice nevstoupil, ideálem mu však byla demokracie anglosaského typu. Pokud jde o náboženství, byl nepraktikujícím křesťanem z katolické rodiny, sám tíhnul spíše k českému evangelictví, jak to vlastencům na začátku století bylo často vlastní, ale členství v církvi pro něj nebylo důležité, proto z katolické církve nevystoupil.

Maminka se narodila roku 1907 v pražské obchodnické rodině. Její otec, jako kluk vypuzený z rodiny macechou, začínal od píky jako obchodník s prádlem a pleteným zbožím a spolu se svou ženou, asimilovanou židovkou, se vypracoval v bohatého podnikatele. Měl velký obchod na Václaváku, podíl na továrně v pohraničí, nemovitosti. Maminka by byla velmi ráda studovala, měla velkou touhu po vzdělání, učila se dobře jazyky a hodně četla. Po ukončení vyšší dívčí školy však musela jít pracovat k svému otci do podniku. S mým tatínkem dlouho chodila, její otec nechtěl, aby se vzali, protože tatínkova úřednická rodina se mu nezdála dost bohatá. Nakonec se vzali proti jeho vůli roku 1937. Maminčin otec potom vzal zetě na milost, avšak pod podmínkou, že půjde pracovat do rodinného podniku. Maminka byla od dětství evangelička.

S Mnichovem a okupací se tatínek nesmířil. Šokovali ho Češi, kteří kolaborovali s Němci, byli takoví i mezi jeho osobními přáteli, přestal se s nimi stýkat. Od roku 1941 byl účastníkem odboje, nejprve se zúčastnil zpravodajských akcí, později se stal velitelem partyzánské skupiny Železné hory, kde působil jaksi po pracovní době, po nocích. Měli jsme v tomto kraji na Seči vilu, do jejíž stavby tatínek na počátku války investoval své peníze. Maminka se mnou a mou sestrou tam bydlela stále. Tatínek pendloval mezi Prahou a Sečí. Jeho partyzánská skupina se zabývala především záškodnickými akcemi, jako vyhazování muničních vlaků a mostů do povětří, přerušování telefonního vedení atd. Spolupracovala s parašutisty vyslanými z Británie. Několik posledních měsíců války tatínek v pražském bytě skrýval mladou židovku, které se podařilo uprchnout z pochodu smrti. Tatínek samozřejmě nebyl jediný, kdo se takto za války choval, kdo rozpoznal, že nacisté ohrožují základy svobodné lidské společnosti a kdo byl ochoten za svobodu a lidskost bojovat. Byl řadovým bojovníkem ve velkých zápasech 20. století, mně ovšem i on ztělesňuje úctu k mravním hodnotám proměněnou v odhodlaný čin. Pokud byste se chtěli hlouběji seznámit s celou historií českého odboje proti nacistické okupaci, čtěte Václava Černého Křik koruny české.

Když na počátku okupace nacisté začali arizovat židovský majetek, babička z maminčiny strany se formálně rozvedla s dědou, aby jako židovka neohrožovala rodinný majetek. Později byla transportována do Terezína, kde nějaký čas žila v ghettu a s rodinou si dopisovala. Pak se dostala do transportu do Osvětimi, kde šla hned do plynu. Děda, když si po válce přečetl dokumenty o koncentrácích, se žral ve svědomí, že by babička mohla třeba zůstat na živu, kdyby se nerozvedla. Po únoru 1948 komunisti stejně veškerý rodinný majetek zabavili a tak se děda na závěr života s hořkostí dobíral poznání, že bludné je příliš lpět na majetku, opírat o něj své naděje.

Bezprostředně po válce, za dnů davové české pomstychtivosti, potom zase Češi odvedli z dědova bytu starou, slušnou, v té době nemocnou Němku, která kdysi byla chůvou maminky a její sestry a zůstala v rodině. Tatínek byl zrovna mimo Prahu a tak nemohl včas zasáhnout. Když se vrátil a hledal německou chůvu, zjistil, že ji čeští mstitelé zastřelili, protože byla nemocná a nebylo ji možno použít k práci. Ostatně mimo Prahu byl před tím proto, že s jednotkou dalších skutečných odbojářů chránil civilní německé obyvatelstvo v okolí České Lípy, kde Češi z revoluční gardy zabíjeli ženy a děti. Tatínek byl jeden z prvních lidí, kteří mi vyprávěli o poválečných krutostech, páchaných Čechy na Němcích. Byl znechucen, snažil se pomoci, kde mohl. Na Seči u nás například pobývala nějaký čas mladá Rakušanka. Byla to žena bývalého parašutisty Čurdy, jenž udal nacistům za peníze své kolegy parašutisty, kteří přišli vykonat atentát na Heydricha. Nacisti dodrželi slib, Čurdovi slíbenou odměnu vyplatili, ten se pak oženil, žena však o udání a odměně nevěděla. Po válce byl Čurda dopaden, odsouzen a popraven a jeho žena byla též uvězněna ve sběrném táboře, kde ji Češi týrali. Když se tatínek s celou věcí seznámil, vyžádal si bývalou Čurdovu ženu na práci v naší domácnosti, jako odbojář měl tu možnost. Rakušanku odvezl na Seč, vyřídil jí papíry a umožnil odcestovat do Rakouska.

Po válce tatínek dále pracoval v rodinném podniku. Opět nebyl v žádné politické straně, ale byl členem Svazu bojovníků za svobodu, kde patřil k rozhodným antikomunistům. Po únoru začal okamžitě s protikomunistickým odbojem. Vytvořil vlastní skupinu lidí, zabývajících se zpravodajskou činností ve prospěch západních mocností a převaděčstvím. Ale již v roce 1949 byl zatčen, nikoliv však kvůli činnosti jeho skupiny, nýbrž proto, že pomohl na útěku svému příteli, bývalému parašutistovi Nechanskému, před únorem veliteli četnictva, který jako antikomunista byl pronásledován, dopaden, mučen, odsouzen a popraven. Po svém zatčení byl tatínek rok ve vazbě v Praze v Bartolomějské, kde ho při výsleších bili a několik týdnů nenechali spát. Vyprávěl mi, jak při prvním výslechu hodil po vyšetřovateli psací stroj v odpověď na první ponižující facku a potom byl zbit do bezvědomí. Navzdory mučení však nevyzradil nic o vlastní skupině, v roce 1950 byl odsouzen pouze za pomoc Nechanskému a to na patnáct let. Trest si začal odpykávat v Plzni, když však začaly vznikat lágry na Jáchymovsku, byl tam též přemístěn. Nejprve rubal v podzemí uran, když se však po několika měsících složil se srdeční slabostí, byl přeložen do dílen, kde dělal parťáka velké skupině elektrikářů a strojníků. Vyprávěl mi samozřejmě o jáchymovském lágru Rovnost, kde strávil řadu let. Až když jsem na ta místa začal jezdit na lyže, dokázal jsem si představit například, co znamenaly mnohahodinové filcunky po návratu z šachty, kdy muklové stáli nazí na sněhu a ve větru. K pochopení, kde a jak tatínek musel žít, mi později  pomohl román Karla Pecky Motáky nezvěstnému. Z tatínkových vzpomínek nyní už jen jednu: Na Slánského proces se vázaly další procesy, při nichž byli odsouzeni mnozí komunističtí funkcionáři a také pracovníci ministerstva vnitra.Tak se stalo, že do jáchymovských lágrů najednou přivezli bývalé vyšetřovatele, na které si političtí vězni pamatovali jako na své trapiče. Tatínek mi vyprávěl, jak potom v temných zákoutích důlních chodeb byli tito bývalí komunističtí vnitráci biti do polomrtva, nahoru je vyváželi v bezvědomí se zpřeráženými žebry. A tatínek byl rozhodně proti. Nesnášel fanatismus a slepou mstu.

V roce 1953 převezli tatínka z lágru do vazby v Karlových Varech, kde strávil opět asi rok. Tentokrát byl vyšetřován v souvislosti s odhalením jeho tak zvané protistátní skupiny. Na jaře 1954 měl nový soud, kde dostal doživotí. Potom se vrátil na Jáchymovsko na Rovnost. Tuším okolo roku 1958 měl další soud, tentokrát za to, že na dílně, kde byl parťákem, skrýval rádio, které si několik politických vězňů vyrobilo, aby mohli poslouchat Svobodnou Evropu. Trestní řád v té době byl změněn, už neexistoval trest doživotního vězení, horní hranicí bylo 25 let, proto bylo možné, aby tatínkovi navrch přidali za ukrývané rádio dva roky. Krom toho byl z lágru, kde už měl dobrou pozici, přeložen do Leopoldova, kde pracoval neustále uzavřen na cele. Dostal tuberkulózu, byl přemístěn na Mírov, kde byla nemocnice pro tuberáky, tam se ze své choroby dostal, šel na nějaký čas do Plzně na Bory, nakonec zase do Leopoldova. Odtud se v roce 1963 vrátil domů. Při soudním přelíčení, jehož podnětem byla maminčina žádost o milost, byl propuštěn na podmínku.

Maminka také neměla jednoduchý život. Na počátku též byla několikrát vyslýchána, mimo jiné i proto, že estébáci, kteří tatínka v Seči zatýkali, ukradli jeho lovecké pušky, které v Praze vnitráci potom na mamince chtěli a dlouho trvalo, než jí uvěřili, že je neschovala. Protože tatínek byl mimo jiné odsouzen k propadnutí majetku, sebrali mamince všechno, na co neměla doklady, že si to již přinesla do manželství. Naštěstí měla účty na část nábytku. Čtyřpokojový pražský byt naší rodiny byl rozdělen na dvě části, mamince zůstaly dva pokoje, do zbývajících dvou pokojů a kuchyně se nastěhoval mladý estébák s manželkou. Byli to bezohlední dravci, kšeftovali s propadlým majetkem politických vězňů, který získávali za směšnou cenu. Soužití s těmito alkoholu holdujícími, nepořádnými, nečistotnými lidmi v bytě se společnou předsíní, koupelnou a záchodem nebylo snadné. Spolubydlící byl natolik nestydatý, že například důvěřivé mamince v koupelně sebral ložní prádlo, vypral si ho a vzal k vlastnímu použití. Byl si jistý, že maminka, jakožto manželka politického vězně, nikde nenajde zastání. Naštěstí pro nás si po nějaké době našel lepší, nerozdělený byt a my jsme dostali nové spolubydlící. Opět mladé manžele, oba estébáky, avšak slušnější ve srovnání s předchůdci. Noví spolubydlící pracovali u státní bezpečnosti z přesvědčení, byli to svým způsobem zásadoví lidé, nekupovali si za babku propadlý majetek, žili z toho, co si vydělali. Byli spořádaní a čistotní, žít s nimi v bytě se společným příslušenstvím bylo snadnější. Časem jsme si na sebe navzájem zvykli, takže jsme si i půjčovali mouku, sůl, cibuli a podobně, když bylo potřeba. Nicméně jsme si před nimi vždycky museli dávat pozor na pusu a byly situace, kdy mladá spolubydlící dala mamince tvrdě najevo, že je žena politického vězně, a proto bez práv. Když se později tatínek vrátil z kriminálu, spolužití v rozděleném bytě bylo poklidné. Tatínek nebyl nenávistný, mstivý. Se sousedem estébákem se bavil jako s každým jiným, se svými názory se při tom před ním netajil. Dokonce mu pomáhal s matematikou v době jeho studia na večerní střední škole s maturitou. Když během sovětské okupace v roce 1968 v rozhlase vyzývali občany, aby odstranili tabulky s čísly domů a jmény ulic, přišel spolubydlící za tatínkem. Byl zmaten, nevěděl co má dělat. Byl zvyklý jak v zaměstnání, tak i ve své funkci domovního důvěrníka respektovat pokyny shora. Přišel a ptal se: Pane inženýre, co myslíte, že bychom měli dělat? A táta: když nás přímo z rozhlasu vyzývají, tak bychom to měli splnit. Šli tedy spolu na ulici a tabulky sundali. Myslím, že později za normalizace na to náš estébácký soused nerad vzpomínal. K tatínkovi se však vždycky choval slušně, když po čase tatínek zemřel, přišel mu na pohřeb.

Vraťme se však ještě jednou k situaci naší rodiny v době, kdy byl tatínek uvězněn. Maminka, do té doby zvyklá, že tatínek živil rodinu a zařizoval na úřadech, s řemeslníky a jinde vše, co bylo třeba, musela rázem převzít jeho roli a to v situaci, kdy to bylo velmi obtížné. Mnozí lidé, se kterými měla co do činění, se odtáhli a stali neochotnými, když se dozvěděli, že mluví s manželkou politického vězně. Musela jít do zaměstnání, výdělek měla malý, zejména v době po měnové reformě musela velice šetřit, abychom měli na živobytí. Když tátu zavřeli, sestře bylo šest a půl, mě devět let. Zvláště já jsem mamince přidělával starosti svým zlobením. Stal se ze mne notorický záškolák, nevěděla si se mnou rady. Výchovné problémy trvaly léta. Byl jsem také často nemocný, myslím víc než sestra. Při nemocích pomáhal jeden příbuzný lékař, který i se svou ženou byl mamince oporou i v mnoha dalších věcech. Mimo to jí v těžkých dobách pomáhala její sestra s manželem. Nebyla to samozřejmost, protože v prvních létech stalinistického teroru se manželkám politických vězňů mnohdy vyhýbali i příbuzní. Na jaře roku 1954 měl tatínek soud, o kterém byl velký článek v Rudém právu. Článek způsobil, že mne, končícího povinnou školní docházku, nechtěli nikde vzít ani do učení. Nakonec se mamince podařilo, že mne přijali do učení jako elektromechanika přímo v podniku, kde pracovala a kde ji měli rádi. Když potom později ukončila základní školu sestra, starosti se opakovaly. Chtěla jít na zdravotní školu, v Praze to nebylo možné. Nakonec se podařilo s pomocí strýce lékaře, že se dostala na zdravotku v Děčíně. S dojížděním a internátem bylo studium  nákladné, začal jsem si však v té době již vydělávat, a tak jsem mohl mamince pomoci. Ačkoliv na ní spočívalo stále mnoho starostí, nezahořkla. Vybudovala si jakousi vnitřní nezávislost, spočívající na svátečních radostech, mezi něž patřily koncerty, četba alespoň na chvíli po denní únavě, zájem o duchovní věci. Věděla, že v životě, kdy je jednou člověk nahoře a pak zase dole, jak říkávala, je třeba jakéhosi hlubšího zakotvení. Věděla to, ale moc řečí o tom nenadělala.

Ještě pár slov k dopisům tatínkovi a k návštěvám ve vězení. Dopisů se mohlo posílat málo a krátkých, zpočátku jednou za dva měsíce, později o něco častěji. Bylo zakázáno psát o čemkoli, co souviselo s vězením, politikou, náboženstvím, kulturou a názory vůbec. Zbývalo tedy pár informací o tom, že děti zase měly angínu, že pojedeme navštívit tetu do Říčan a podobně. Při návštěvách, které zpočátku byly jednou za půl roku, později po čtvrt roce, bylo obdobně určeno o čem se nesmí hovořit. Vždy byl přítomen bachař, aby sledoval, zda vězeň s rodinou nemluví o něčem nedovoleném a aby případně zasáhl. Tatínek neměl zvýhodněné návštěvy u stolu na delší dobu, protože po celý čas věznění odmítal zapojit se do socialistického soutěžení, či jiných aktivit, jimiž by dal najevo, že se před mocipány ohýbá. Zprvu jsme měli návštěvy desetiminutové, po Stalinově smrti půlhodinové, většinou u jakéhosi okénka jako na poště, ve stoje, odděleni sklem s malým otvorem, či drátěnou sítí. Když jsme se v tomto tristním prostředí uviděli, většinou jsme se my děti rozbrečely a tatínek, velmi citový člověk, pak půlku návštěvy měl co dělat, aby nebrečel taky. Vedle tatínka trčel znuděnej bachařskej ksicht. To byla po čtrnáct let příležitost ke komunikaci v rodině. Když se potom ve třiašedesátém tatínek vrátil domů, musel se v rodině sžívat s cizími lidmi. Návrat politických vězňů po dlouhých létech do rodin byl náročný vždycky. Poprvé jsem o tom slyšel právě při příležitosti tatínkova návratu. Předcházející den přišel z Leopoldova telegram, že tatínek bude propuštěn. Pracoval jsem v tom roce u Vodních staveb v Praze, na naší stavbě byli i propuštění političtí vězňové. S jedním z nich jsem pracoval ve skupině. Byl to doktor práv, který seděl jedenáct let jako katolík. Řekl jsem mu, že až přijdu z práce, tatínek už bude možná doma a on mi odpověděl, abych se připravil na krušné období v rodině, že rodiče se nejspíš budou hodně hádat, že to zná z vlastní zkušenosti i ze zkušenosti ostatních propuštěných. Vyprávěl mi o případech, kdy manželka byla svému zavřenému muži po dlouhá léta věrná, posílala mu balíky, podávala žádosti o milost a když přišel vytoužený čas a muž se vrátil, po několika měsících se rozvedli, protože spolu nemohli vydržet. I tatínek s maminkou spolu měli po řadu měsíců těžké konflikty, než se jim podařilo znovu vybudovat svůj vztah. Chcete-li pochopit, proč tomu tak bylo takřka pravidelně i u lidí, kteří si před deseti či víceletým odloučením dobře rozuměli, představte si prosím uvězněné, kteří v nenormálním brutálním prostředí, naprosto izolování od skutečného dění ve své rodině, žili pouze ve vzpomínkách na své drahé. V čím dál tím více idealizovaných vzpomínkách, vůbec nekorigovaných rozhovorem, protože věznitelé skutečný rozhovor o důležitých věcech nepřipustili. V idealizovaných vzpomínkách na ženu a většinou malé děti kdysi na svobodě. Představte si ale také prosím, že žena mezitím musela převzít roli a odpovědnost, jakou dosud neznala, že za těžkých podmínek a starostí musela zápasit o pokud možná důstojné přežití rodiny. Během takové životní zkoušky se dotvářel charakter obou partnerů, dotvářel se bez vzájemného ovlivnění. Stejně tak děti vyrůstaly v dospělé lidi bez reálného vlivu vzdáleného rodiče. Životní styl členů rodiny na svobodě se vyvíjel, upevňovaly se zvyklosti, problémy dne se řešily způsobem, jaký si vzdálený partner, rodič, neuměl představit a jaký by se mu mnohdy nelíbil. A pak se vrátil a spadl do toho. Octl se mezi lidmi, kteří si počínali úplně jinak, než zidealizovaní drazí ve vzpomínkách. Zatímco například otec rodiny nesnášel dluhy a raději by šel po práci vykládat vagóny, než aby si od příbuzných či sousedů půjčil peníze, jeho drazí si za léta odloučení zvykli hospodařit s neustálými půjčkami a vůbec jim to nepřipadalo nevhodné.Není třeba pokračovat v líčení situací, které vedly ke konfliktům, bylo to všechno možné, co se v té které rodině stalo zvykem. Manželky vězňů si za dobu odloučení navíc zvykly na daleko větší samostatnost v rozhodování, těžce potom snášely kritiku a zasahování do způsobu života rodiny. K tomu si připočtěte nejméně desítku let života navíc, únavu a pocuchané nervy. Totalitní moc tak vězňům a jejich rodinám ničila život ještě po návratu domů. Mnozí to překonali, vztah k rodině si obnovili, sžili se zase a naučili se rozumět si, v naší rodině tomu také tak bylo. Avšak za cenu mnohého trápení, drásání nervů. Po návratu z vězení s námi tatínek žil ještě dvacet let. Několik prvních let pracoval jako elektromontér, v době politického uvolňování v druhé polovině šedesátých let si potom našel místo projektanta ve svém oboru.Tato práce ho těšila,věnoval se jí prakticky až do smrti, a to s velkou solidností, v duchu svého masarykovského životního zaměření, k němuž patřil i důraz na poctivou práci. Zůstával stranou politického dění, ale sledoval je pečlivě. Držel si svoje liberální politické názory a optimisticky měl za to, že Československo bude zase svobodné, že klasická demokracie se u nás znovu prosadí, při čemž spoléhal na vposledu vítěznou politiku západních spojenců. Polistopadové změny by jistě viděl jako naplnění svých politických vizí, kdyby se jich byl dožil.

Já jsem se s tatínkem ovšem právě kvůli politice hádal. Když přišel z vězení, bylo mi třiadvacet let a měl jsem za sebou kus vlastní životní cesty, vytvářel jsem si vlastní názory, postoje, vyrůstající z evangelického křesťanství, s nímž jsem se setkával především prostřednictvím osobností, patřících do okruhu tak zvané Nové orientace. Byli to faráři a jejich přátelé, navazující na protestantskou myšlenkovou tradici, pěstovanou u nás před únorem v Akademické YMCE, tradici úcty ke vzdělání a otevřenosti vůči okolní kultuře, tradici zájmu o okolní dění včetně politiky ve světle křesťanských etických měřítek. Bohoslovci ze seskupení Nová orientace ve svých názorech a postojích navazovali na teologii J. L. Hromádky, profesora systematiky na evangelické bohoslovecké fakultě. Patřili k politicky nonkonformnímu křídlu jeho stoupenců. Vděčili mu právě za zprostředkování zájmu o okolní dění včetně politiky ve světle Božího slova, ve světle Božího zjevení v Kristu ukřižovaném, obětujícím se kvůli hříšnému člověku, ve světle prorocké zvěsti, vyzdvihující právo a spravedlnost, ve světle křesťanských etických hodnot. I když se bohoslovci Nové orientace nechali inspirovat i zahraničními teology, zde je třeba jmenovat především Karla Bartha a Dietricha Bonhoeffera,byli poplatní v prvé řadě Hromádkovi ve svém pozitivním postoji ke komunistickému politickému systému. Hromádka, zklamán chováním západních demokratických zemí v době Mnichova, zklamán Spojenými státy americkými, kde trávil čas války, byl přesvědčen, že liberální demokracie se již přežila a není již schopná být motorem dějinného pohybu k lepší, spravedlivější společnosti, zatímco v socialismus až nábožensky věřil právě jako v pozitivní program pro nastolení spravedlivější společnosti, po které podle něj volali i bibličtí proroci při své kritice sociální nespravedlnosti. Byl přesvědčen, že totalitní rysy komunistického systému včetně utiskování církví jsou dočasné, že komunismus se oprostí od svých stínů a vrátí se ke svým biblickým kořenům. Je historickým faktem, že osobnosti Nové orientace se tímto Hromádkovým pozitivním vztahem ke komunismu či reálnému socialismu nechali inspirovat k velmi kritickým, nonkonformním postojům vůči bezprávnému režimu, neboť chtěli takto urychlit onu nábožensky očekávanou proměnu, ono překonání totalitních tendencí socialismu. Policie a další představitelé komunistické moci ovšem neměli vůbec porozumění pro reformní snahy Nové orientace, její členové proto museli snášet represe před osmašedesátým rokem i po něm. Fakticky tak Nová orientace patří v našich dějinách k seskupením, která udržovala v totalitním teroru povědomí o demokratických tradicích. Vážil jsem si jí proto velmi tehdy a vážím ostatně dodnes. Tehdy pro mne postoje Nové orientace byly úplným zjevením, i Hromádku jsem bral se vším všudy. S tatínkem jsem si v tom vůbec nerozuměl. Až do jeho smrti v roce 1984. I když po osmašedesátém už mi došlo, že věřit na socialismus jako na Pána Boha nelze, že máme v křesťanské tradici, v Bibli, vlastní východiska pro vytváření postojů vůči okolnímu dění. Nicméně jsem setrvával v reformně socialistických myšlenkových schématech, když jsem uvažoval o aktuální realizaci biblických výzev k solidaritě s trpícími. Pravda, důraz na dodržování lidských práv, ztělesněný později Chartou 77, se stal pro mne základní, avšak neznamenalo to pro mne ještě hlubší zpochybnění socialistických představ o společnosti sociálně spravedlivější díky centrálně vedené ekonomice. Až nyní jsem pochopil, a to i při pohledu na příběh mých rodičů, že komunistická éra byla totalitní ze své podstaty, nejenom nedopatřením kvůli kultu osobnosti Stalina a jeho pohrobků, a to právě proto, že pohrdla úctou ke svobodě jednotlivce. Pochopil jsem, že  demokratické principy nejsou překonány, odsouzeny na smetiště dějin, že i dnes jsou podmínkou pro snesitelný pospolitý život a že je vždy fatální, když ve jménu nacionalistických, ale i sociálních utopií jsou zpochybňovány. Proto nejprve úcta ke svobodě jednotlivce ve všech rovinách života, i v té ekonomické, zaručená zákonem a potom všechno ostatní, včetně sociální solidarity, ke které ovšem nás křesťany evangelium volá, která je pro nás úkolem, realizovaným však v demokratickém společenském kontextu.