Odpor proti komunistickému režimu na Kutnohorsku a jeho oběti

1) Václav Veber

Xaver – Jindra Odboj na Kutnohorsku a Čáslavsku

Paměť a dějiny – čtvrtletník ÚSTR, roč. III, r. 2009, č.1, str. 86-104.

Skupina Xaver – Jindra vlastně neexistovala, psát budu o třech vzájemně propojených velkých skupinách, které často – dokonce ani ne po celé údobí své činnosti – používaly uvedené sousloví jako poznávací heslo při vzájemném styku. Do činnosti těchto tří skupin se zapojilo přibližně 200–300 občanů z okresů Kutná Hora, Čáslav a dalších míst v okolí Železných hor až na Chotěbořsko, všichni společně hledali příležitost i rady, jak se zapojit do protikomunistického odporu a eventuálně i do odboje. Byli roztrpčeni nad událostmi a porážkou demokratů v únoru 1948, je pravda, že mnozí byli komunistickým převratem bezprostředně osobně postiženi a odhodlání se bránit bylo veliké. Ústředními postavami protikomunistického boje byli v této oblasti bezesporu Karel Hořínek, který aspiroval na vojenské vedení celé plánované akce, Jaroslav Němeček, jenž byl respektovaným vedoucím skupiny Čáslav a Josef Němec, stojící v čele skupiny Kutná Hora.

Pokud se dá z vyšetřovacích spisů soudit, stál na počátku celé činnosti ing. Josef Bičiště, v únoru 1948 vrchní rada ministerstva zemědělství a místopředseda Národního pozemkového fondu. Od roku 1925 člen národně socialistické strany, kterého bychom mohli zařadit do jakési pomyslné druhé kategorie stranických předáků. Víme, že komunisté krátce po únoru první garnituru svých protivníků tlačili spíše k útěku ze země a svou perzekuční činnost namířili na skupinu dalších funkcionářů strany, kteří tvořili svému vedení jisté zázemí. Také ing. Bičiště byl ještě koncem února zatčen a držen ve vyšetřovací vazbě. Obviňován byl z toho, že se činně zúčastnil přípravy údajného přepadení Československého rozhlasu skupinou mladých národních socialistů. Dobytí rozhlasu mělo být začátkem protikomunistického povstání. Nevíme, zda obvinění vycházelo z nějakých skutečných činů nebo bylo vymyšlenou provokací, jakých v té době bylo dost. Jisté je, že se Bičiště k ničemu nepřiznal a také z ničeho nezákonného nebyl usvědčen. V červenci 1948 byl ze zajišťovací vazby propuštěn (měl už s vězněním své zkušenosti, neboť strávil pět let v nacistickém koncentračním táboře ve Waldheimu). Z ministerstva byl ovšem vyhozen, a protože to jeho věk umožňoval, byl penzionován. Státní soud v Brně, když ho v roce 1951 odsoudil na 17 let do vězení, ironicky konstatoval, že měl kolem 10 tisíc měsíčně důchodového příjmu a nechápe tedy jeho postoje.[1]

Dnes už také dobře víme (např. z pěkné Kourovy studie o Nestávalovi,[2] že druhá garnitura národně socialistických předáků nestála po únoru 1948 s rukama v kapsách. Nestával, Horáková, Přeučil, Zemínová a další vytvořili tzv. šestku, která se snažila udržet ilegální stranu národních socialistů při životě, navázala spojení s vedením strany, jež uteklo do emigrace a organizovala první aktivity jako např. sběr zpráv o situaci v zemi, podpora rodin zatčených funkcionářů apod. Koura píše, že si jednotliví funkcionáři rozdělili Česko do oblastí, nad nimiž převzali jakýsi patronát a Bičiště byl jistě o této činnosti informován a zdá se, že se do ní aktivně zapojil. Protože měl letní vilu v Ledečku na Sázavě, směřovala jeho činnost do této oblasti a že v tomto duchu pracoval, můžeme považovat za prokázané. Při soudním líčení přiznal přímé kontakty s Fráňou Zemínovou, to, že jí dodával potravinové lístky i peníze do zvláštního fondu na podporu rodin zatčených straníků a také zprávy, hospodářského i politického obsahu, které shromáždil. Usilovně též hledal spojení s bývalými spolehlivými národními socialisty. U jednoho z nich se dověděl o činnosti Karla Hořínka (1901), bývalého štábního kapitána, po válce odsouzeného kolaboranta, v současné době skrývajícího se uprchlého vězně. Bičiště se s ním sešel, hovořil s ním, avšak užší kontakt s ním nenavázal.

Bičiště byl jistě důležitou osobou, která stála na počátku protikomunistické aktivity v této oblasti, ale spojovat výsledky protikomunistické činnosti pouze s ním a jeho nepočetnou skupinou by asi nebylo správné a neodpovídalo by pravdě. Šlo o celkovou tendenci, proud, který přinášela doba a hlavně komunistická perzekuce, i praktiky, jež poškozovaly zájmy občanů a urážely jejich demokratické cítění.

Bylo mnoho dalších iniciátorů protikomunistické činnosti. Byl jim také Miroslav Krch (1927), vyakčněný úředník, který sice po nuceném odchodu z Prahy bydlel v Táboře, ale snažil se nalézt stejně smýšlející na svém bývalém pracovišti. Začal s protikomunistickými letáky už v době XI. všesokolského sletu v červenci 1948. Spolu s Přemyslem Stehlíkem (1921) a za pomoci svého bratra, který uprchl do Francie, vypracovali jakési směrnice o zakládání ilegálních skupin a hledali jejich uplatnění.[3] Nakonec se dostali do skupiny, kterou ustavil rolník z Čáslavi Václav Fíla (1921). Ten přivedl k činnosti i Jaroslava Němečka (1908), o němž ještě bude pojednávat celá kapitola.  Fílova skupina měla zřejmě náročnější program, sháněla nejen peníze do vytvářeného fondu na podporu zatčených, ale také zbraně, i když pro budoucnost, ale nezdá se, že by je chtěli použít. Jejich vrcholným cílem měly být sabotážní akce destrukčního typu, např. připravili si výbušninu na vyhození čáslavského sekretariátu KSČ do vzduchu, ale záměr neprovedli. V polovině roku 1949 Fíla z neznámých důvodů postupně ukončil svou činnost a odešel do ústraní. Jedné z členek skupiny předal tajný seznam členů a s ním i pověření, aby ho předala jeho nástupci, kterým měl být právě Jaroslav Němeček – celý tento proces ovšem nějakou dobu trval.

Jako další evidentní impuls nemůžeme přehlédnout aktivitu a iniciativu tzv. agentů – chodců neboli kurýrů, kteří přicházeli na celé území republiky a úkol zakládat odbojové skupiny patřil k jedněm z nejdůležitějších. Mnoho o nich nevíme, protože je StB většinou nedostihla a také nevyslýchala, v různých vyšetřovacích spisech této kauzy jsou na ně jen vedlejší odkazy. Nejčastěji je jmenován „agent CIC“ Evžen Vítek, který po dobu dvou let několikrát přešel hranice a přinášel pokyny, rady, úkoly i posiloval odhodlání. Bude o něm zmínka ještě i na konci této studie. Jistě však nebyl sám.

Aktivity a osud Karla Hořínka a jeho plán ozbrojeného povstání

Karel Hořínek, narozený 5. 12. 1901 v Olomouci je výjimečná postava třetího odboje této oblasti, je ale také postavou problémovou. Byl zřejmě skutečně oddán republice a demokracii. Nejprve studoval práva, která nedokončil. Následně v letech 1922–1924 absolvoval vojenskou akademii v Hranicích a jako poručík sloužil v různých posádkách první republiky. Jeho vojenskou kariéru lze asi považovat za průměrnou, začal jako poručík a armádu opustil v březnu 1939 jako štábní kapitán. Prožil Mnichov a zvláště těžce nesl předání výzbroje německým jednotkám, ale podřídil se. Víme, že se protektorátní instituce snažily začlenit demobilizované vojáky do normálního života, nejčastěji byli zařazováni do státního aparátu. Tak i Hořínek byl v červnu 1939 přidělen do služeb bývalého Zemského úřadu, který přihlédl k jeho bydlišti a přidělil ho do okresního úřadu v Pardubicích jako tajemníka. Tam pobyl jen krátce (do října 1939), v letech 1939 až 1942 působil jako tajemník v Dašicích, v místě svého bydliště a hned nato se opět vrátil do Pardubic a pracoval na magistrátu jako řadový úředník. Nevysvětlil, co ho vedlo k tomu, že se v roce 1944 zapojil jako řečník do sboru přednášejících v rámci Ligy proti bolševismu a v Pardubicích i okolních městech přednesl koncem války asi 35–40 přednášek na téma hrozby bolševismu a nutnosti obrany proti němu. Sám při výslechu uvedl, že přednášky neměly velký ohlas a spíše se minuly účinkem, ale okupanti jeho snahu ocenili – byl jedním z pěti v pardubickém kraji, který obdržel stříbrnou svatováclavskou orlici, nacistické vyznamenání, které bylo pro každého odměněného danajským darem. Dnes bychom možná byli shovívavější při zkušenostech, které máme za sebou, ale v tehdejší době to bylo neodpustitelné provinění, nejenom v očích soudních institucí, ale i veřejnosti. Již 10. 5. 1945 byl zatčen jako kolaborant, ale zřejmě nepatřil k těm, na něž byl upřen přednostní zájem. Až v červnu 1945 šel do Prahy, jako by před polní soud, ale nic se nekonalo. Od října 1945 až do dubna 1946 trávil svůj čas v pankrácké věznici a příležitostně pracoval. V květnu 1946 měl být postaven před Lidový soud v Pardubicích, ale nevíme, proč vlastně se soud nekonal, neúčast svědka, jak znělo zdůvodnění, je nevěrohodný argument. Opět byl přesunut, tentokrát k řádnému soudu do Chrudimi, který ho soudil v říjnu 1946 a soudil přísně: vynesl Hořínkovi 14 let vězení. Důvody byly dva: jednak již zmíněná přednášková činnost proti Sovětskému svazu a kolaborace. Důkazy a argumenty odpovídaly hektické době – prý mluvil s nacistickými kolegy na magistrátu německy, chodil s nimi do zábavních podniků a restaurací, údajně se hlásil do německé armády, kam ale nebyl přijat. Udávání českých lidí mu ale nikdo neprokázal (!) Soud však konstatoval, že tak mohl snadno činit. Druhým důkazem a argumentem proti němu byla skutečnost, že jako profesionální voják, který přísahal bránit republiku, se nezapojil do druhého odboje a přísahu tak nesplnil. Hořínek se na místě odvolal, soud k odvolacímu jednání zasedl až v červnu 1948 a trest mu zmírnil, zrušil paragraf vojenské zrady (nezapojení se do odboje), ale ponechal protibolševickou činnost a kolaboraci a místo 14 let určil sedm let vězení. V lednu 1949 byl již Hořínek v pracovním táboře na dole IDA v Malých Svatoňovicích. Od počátku myslel na útěk a považoval ho za možný, vězňové pracovali totiž venku a hlídáni byli zřejmě nedostatečně. Rozhodně chtěl pracovat proti režimu, při výslechu krátce po zatčení o své motivaci prohlásil mj.: „Podle zpráv, které jsem získal ve vězení, jsem se domníval, že velká část národa je nespokojená a snaží se přivodit zvrat tohoto státního zřízení.“ Na útěk se připravoval krátce, připravil si civilní oblečení a ukryl ho venku v křoví, shromáždil si také prodejem přidělovaných cigaret jisté množství peněz pro začátek (bylo to 120 korun) a začátkem července 1949 před polednem využil situace a s pomocí kolegů, kteří ho kryli, opustil pracoviště. Měl v plánu zmizet v blízkém Polsku a přejít na Západ, kde se chtěl zapojit do protikomunistického odboje, ale plán změnil, šel do vnitrozemí, do podhůří Orlických hor a odtamtud do kraje, který dobře znal, domů na Pardubicko. Důvod vysvětlil snadno, byl překvapen přijetím lidí, kteří ho vesměs podpořili a sympatizovali s ním (nikdo ho neudal), rozhodl se, že zůstane v ilegalitě a zapojí se do odboje doma. To se také stalo.

Od konce léta 1949 začal vyvíjet ilegální činnost na Čáslavsku, kde byly podle něho nejlepší podmínky k činnosti a kde byl také poblíž svého domova a rodiny. Usilovně hledal spojení na kohokoli, nejvíce ovšem toužil po tom, aby se napojil na nějakou řídící organizaci, nejraději celostátního významu. Postupně kolem sebe vytvořil tým spolupracovníků, jednak z těch, kteří se o něho starali a s jejichž pomocí i svůj vliv rozšiřoval. Netrvalo dlouho a skupiny, které se původně neznaly, se propojily, až se koncem roku 1949 vytvořily tři vedle sebe existující útvary na Čáslavsku, Kutnohorsku a v Železných horách. Jejich činnost byla až překvapující, ukrývaly trvale minimálně sedm ilegálně působících odbojářů (šlo zřejmě většinou o agenty – kurýry, ale také uprchlíky z různých komunistických zařízení, jako byl např. Hořínek sám, většinu z nich bezpečnost nedostihla, nazývala je však teroristy). V některém období bylo až jedenáct ilegálů – jistě nebylo snadné je ukrývat, zabezpečit jídlem, popřípadě jim dodat falešné doklady. Ze soudních spisů vyplývá, že mezi starajícími se odhodlanými občany převažovala představa, že dojde k brzkému válečnému měření sil a že mít k dispozici a poblíž vojensky vybavenou skupinu bude důležité. V této představě je utvrzoval zahraniční rozhlas. Činnost propojených skupin byla v podstatě totožná, pokusíme se ji vypočítat. Kromě péče o ilegální skupinu se cílevědomě snažili vytvářet obdobné skupiny ve všech důležitých místech své oblasti. Tak se vytvořil velký okruh odbojové aktivity. Bezpečnost jich spočítala minimálně na 200, v některých hlášeních se dokonce píše o několika stovkách. Kromě schůzek, na nichž se utvrzovali ve svých aktivitách, se pokoušeli shromažďovat zbraně (původně platila zásada, že každý řádný člen skupiny musí mít osobní zbraň), nijak zvláště úspěšní v tomto ohledu nebyli, lovecké pušky a podobné zbraně nelze považovat za použitelné ve skutečném boji. Nejvýraznější jejich činností byly tzv. letákové aktivity. Byly dvojího druhu, výhružné dopisy a celé série básní, karikatur, útočících na režim i na Sovětský svaz. Výhružné dopisy byly posílány z Pardubic, rozmnoženy na velmi primitivním cyklostylu (měl ho u sebe Hořínek) a adresy dodávali členové skupiny, Hořínek je k tomu vyzýval. V soudních spisech je jich poměrně dost, víme z nich, že byly posílány lokálním komunistickým funkcionářům, přednostně předsedům akčních výborů v místech apod., např. takové dopisy dostali předseda akčního výboru v Březí Josef Havránek, v Čejkovicích Alois Hradil ad. Nějaký promyšlený systém v tom sotva byl, alespoň se nedá vypozorovat. I výhružné dopisy byly většinou totožné, jen s malými obměnami. Dva z nich si uvedeme:

Zrádče! Jsi zaznamenán na černé listině zaprodanců a ničitelů českého národa. Víme dobře o Tobě a Tvé činnosti ve straně a osudu, který je Ti přichystán, n e u j d e š. Jsme připraveni zničit lidi jako jsi Ty, v každé hodině. Převratu, který pro blaho naší vlasti přijde, se nedočkáš!!! Provazy, které pletete na naše vlastence v emigraci a u nás, jsou připraveny pro Vás – Smrt Vám všem a nezapomeň, že bdíme a víme o každé Tvé činnosti.

nebo

Buď ujištěn, že osud, který připravuješ našim lidem, že takový osud stihne Tebe, až se vlast osvobodí. Víme, jak terorizuješ spoluobčany dělníky, rolníky a všechny, kdož nemají tak prospěchářskou duši jako Ty. Jsi také udavačem a běda Ti!

Podpisy byly různé, také třeba O. P. Č. (Občanská popravčí četa) aj.

Básně a karikatury měly humorný ráz, karikatury jsou ve spisech pouze popsány a žádná není přiložena v originále, tak aby se dala otisknout. Básní je podstatně víc, bezpečnost odhadla, že jich bylo na 30, vybereme alespoň čtyři, poměrně krátké a snad nejzdařilejší, kdo je psal, není jisté, ale jsou v podsvazku u Hořínka.

Bez názvu

Jak se Češi u Vás máte, že tak bídně vypadáte. Pětiletku tady máme, div se prací nestrháme, brzo budem podle not zpívat píseň o překot, blaze tomu, kdo nic nemá, nestará se, kam co schová, večer lehne, ráno vstane, žádný mu nic neukradne.

Jak bývalo za stara, učil sedlák synka Kašpara Mívali jsme tvrdé pány, dráby, France, kastelány, u šatlavy jako výr čepýřil se mušketýr. Sedlák, ten jen láteřil, vrchnostem nic nevěřil, někdy se i vzpurně choval, bouřil se a rebeloval, často v noci v běhu let brousil kosu, koval cep, na zámky pak chodil prát kruté panstvo častokrát.

Pročtem ještě, hochu, spolu mnohou selskou epištolu, kterak panskou chasu zlovolnou, tepali jsme rukou mozolnou. „A jak je dnes, táto, s námi, když tu máme s hvězdou pány, jsou ti k nám přec vlídnější spíš než panstvo dřívější?“ Dnes je teprv bída, brachu, nedodáš-li pytel hrachu, abys prodal chalupu, když máš platit pokutu.

Nechceš-li být komunistou, pak ti vezmou rukou jistou, co nastřádal kdy Tvůj rod pro sebe i pro národ.

„A tak táto – praví syn – máme proto v ruce klín složit jen a bědovat, nebo cepy okovat, a na rudé panstvo jít, ukázat mu, že chcem žít.“

Já jsem předák, kdo je víc Já jsem předák, kdo je víc málo dělám, skoro nic. Nebudu-li míti dosti, vezmu si to u té láje co nepatří do partaje a kdo mi to ihned nedá tomu potom třikrát běda. Oprátek je forota, po nás ať je potopa.

Čepička

Čepička, ach to je samec, chlapík saprlot ten má všechny paragrafy v kapse u kalhot soudí jen se chumelí. Zda-li pak tu někdo zbude, kdo mu potom nadělí jakous takous oplátku provazovou oprátku

Zřejmě samostatným Hořínkovým přínosem je plán akční činnosti odbojových skupin. Je poměrně rozsáhlý, předpokládal tři fáze činnosti odbojových skupin, také ovšem to, že lokální skupiny budou zapojeny do centrálního řízení, které Hořínek marně hledal (když se kontaktoval s Bičištěm, myslel, že je u cíle, ale propojení se nerealizovalo a ani by nesplnilo Hořínkovy předpoklady). Plán počítal s obdobím organizační výstavby jednotlivých skupin a jejich propojení formou velitelských orgánů až do nejvyšších míst, druhé období mělo být obdobím akčním, skupiny podle svého zaměření a podle centrálního plánu se měly věnovat činnosti zpravodajské, propagační, sabotážní, bojové, spojovací i mobilizační – pro každou z těchto forem měl Hořínek přesný návod k činnosti. Vrcholem veškeré aktivity pak mělo být ozbrojené povstání, které předpokládalo, že otevřený boj proti režimu bude řízen z jednoho centra, že vojáci budou mít navrch před politiky a že síť skupin bude tak početná a vybavená, aby poslední fázi boje bylo možno provést v krátkém čase.

Když se Hořínek hájil při vyšetřování, uváděl, že chtěli sice převrat, ale nestačili pro něj mnoho vykonat. Stále byli jen v etapě výstavby skupin, z druhé fáze snad zahájili činnost propagační (letáky a karikatury) a zpravodajskou – o té jsme se zatím příliš nezmínili z toho prostého důvodu, že kromě tvrzení nejsou ve spisech žádné konkrétní důkazy těchto zpráv, mluvilo se o získaných informacích z různých velkých podniků oblasti, hlavně z Pardubic, Explosie, chemičky z Rybitví a Bílku u Chotěboře, Parama, čáslavského Kosmosu, ale doklady chybí. Přiznal „zastrašování“ komunistických funkcionářů, několik nevýznamných krádeží skoro nepoužitelných zbraní, získání vysílací stanice, kterou však neuvedli do provozu apod. Zajímavá je jedna epizoda; Hořínek si byl vědom toho, že aktivita odboje se naplňuje stále více spíše v rétorické oblasti a že chybí činy. Dokonce se – podle svého vyjádření – rozhodl, že na Čáslavsku a v okolí ukončí svou organizační činnost a odejde do jiné oblasti Česka za stejným účelem. Ale pak zřejmě své úmysly přehodnotil a rozhodl se, že se pokusí o vlastní aktivní dílčí ozbrojené akce, jako útok na některé představitele komunistické moci apod. Protože však byl věřící, dříve navštívil kněze a při zpovědi se ho dotázal, zda své plánované činy srovná se svým svědomím a kněz mu jednoznačně naznačil, že jeho odhodlání nekoresponduje s křesťanskou morálkou (do protokolu vypověděl, že při zpovědi pronesl dotaz: „Mohu při protistátní činnosti použít teroru ve formě útoku na jednotlivé osoby?“ a nejmenovaný kněz mu prý bez váhání odpověděl: „Ne, to si nezodpovíte před Bohem ani před svým svědomím“). Hořínek se podřídil a později u soudu se pokusil bránit, že žádné individuální akce na pokyn kněze neprovedl a že se svými skupinami čekali na pokyn z ústředí, teprve pak se chtěli zapojit do ozbrojeného povstání. Neuspěl se svým výkladem, naopak píše se v protokolu: „soud však vidí v tom, že si dal zavolati kněze (…) shodně s názorem státního prokurátora rafinovaný úskok, který měl představit Hořínka zbožnému obyvatelstvu jako člověka rovněž zbožného, který své činy řídí pokyny a radami duchovního pastýře.“

Největším projektem, vedle již uvedených údajů, byl asi plán osvobození gen. Kutlvašra, který byl ve vězení na Mírově. Hořínek hned vypracoval plán vojenské akce, nepočetná skupina ozbrojených mužů měla přepadnout eskortu vězňů a generála unést, neměli problém s tím, jak ho ochrání, vždyť počet ilegálních odbojářů neklesl nikdy pod číslo sedm a měli s takovou péčí již velké zkušenosti. Plán ovšem předpokládal, že gen. Kutlvašr bude chodit na práce mimo věznici, ale jejich vědomosti o chodu mírovské věznice byly minimální. Snažili se sice získat přesnější informace, dokonce u generálovy manželky, ale ta je považovala za provokatéry a odmítla s nimi hovořit. Při této příležitosti – bylo to v únoru 1950 – zjistil Hořínek velkou nekázeň, která celou práci velmi ohrožovala. S kýmkoli tehdy přišel do styku, byl dotazován, jak je to s generálovým osvobozením, Hořínek usoudil, že tak velká informovanost je k neprospěchu věci a po krátké poradě, tentokrát již s Jaroslavem Němečkem, se oba místní představitelé domácího odboje rozhodli k radikálnímu zásahu. Dohodli se, že dosavadní strukturu skupin zcela rozpustí, ukončí činnost a začnou znovu jen s malými skupinami z prověřených lidí, kteří navíc budou procházet speciálním školením odbojové činnosti, které povede Hořínek sám. Dokonce si dali termín ukončit tuto reorganizaci do června 1950. Zřejmě v této době se na některé ze skupin napojili agenti StB a podrobně informovali o činnosti těchto skupin své nadřízené orgány, s jarem 1950 přišlo první zatýkání. Zatímco Němeček a další, např. František Mojžíš (o obou ještě budeme psát), odešli do ilegality a pohybovali se v kraji jako partyzáni, Hořínek se rozhodl, že se pokusí odejít na Západ a přinese směrnice i podrobnější informace o zahraničním i domácím odboji, které tak netrpělivě sháněli. Spolu s Vladimírem Krškou a Václavem Marečkem se vydali hledat cestu z republiky, navštívili Prahu i Karlovy Vary a zdálo se jim, že si zajistili bezpečný odchod, ale na posledním srazu v Praze sice pro ně přijelo domluvené auto, jenže spolu s ním i pracovníci bezpečnosti, kteří je zatkli. Je skoro jisté, že při hledání kontaktů narazili na agenty StB.

Hořínek byl hlavním obžalovaným, který stál 27. 9. 1951 v soudní síni Státního soudu v Praze spolu se svými sedmi druhy proti určenému senátu, jemuž předsedali JUDr. Zdeněk Kaláb spolu s JUDr. Jaroslavem Novákem, jako státní prokurátor je doplnil pověstný JUDr. Karel Čížek. Už při vyšetřování a také při soudním líčení se netajil tím, že byl vždy proti komunistickému režimu a byl ochoten usilovat o jeho svržení. Prokurátorovi odpověděl, že zatčení „se nebál, protože jsem viděl, že je dosti lidí, kteří mi pomohou při ukrývání proti StB.“ Podepsal každou stránku vyslýchacího protokolu, ale na mnoha z nich vlastní rukou připsal poznámku, že uvedený údaj se nezakládá na pravdě, např. v protokolu stálo, že jeden z dalších členů skupiny rolník Karel Louda údajně navrhl zastrašování komunistů nemířenými střelami (a Hořínek ke svému podpisu připojil: „Podepisuji s tím, že návrh ´k zastrašování nemířenou střelou´jsem učinil sám)“, a nebo v protokolu byla snaha obvinit dalšího rolníka Cemperu jako člena jedné ze skupin (a Hořínek k tomu napsal: „Podepisuji s tím, že Cempera mi řekl, že není žádným členem skupin a odmítl se členem stát).“ Nejvážnější byla snaha vyšetřovatelů obvinit Františka Mojžíše z organizace atentátu na újezdního tajemníka ve Vepříkově na Chotěbořsku a Hořínek k tomu dopsal: „Podepisuji s tím, že se nepamatuji, že by Mojžíš učinil výrok, že by bylo dobře zastřelit újezdního tajemníka z Vepříkova.“ Za citování stojí také jeho závěrečné ospravedlnění, které považoval za nutné připojit k obsáhlému vyšetřovacímu protokolu (má 265 stran), ocitujeme ho v úplnosti: „Ke svému ospravedlnění nemám, co bych uvedl, neboť všechno moje počínání bylo vedeno ve snaze, abych pomohl svému národu, aby se mohl vymanit a osvobodit z područí SSSR. Svým jednáním nesledoval jsem žádné zájmy, které by sloužily mému vlastnímu prospěchu, ale z přesvědčení jsem bojoval proti šířícímu se bolševismu, který hrozí zachvátit naše země. Boj proti bolševismu jsem zahájil po zralém uvážení vážnosti mého kroku a z toho důvodu prohlašuji, že jsem si byl a jsem dosud vědom všech následků. Svého jednání nelituji, poněvadž jsem upřímně přesvědčen o správnosti svého jednání.“

Asi nás nepřekvapí, že Hořínek byl odsouzen k trestu smrti. Odvolal se, hájil se tím, že se vlastně žádných konkrétních trestných činů nedopustil, ale neuspěl. Byl 7. 2. 1952 na Pankráci popraven. Ani jeho sedm kolegů nedopadlo o mnoho lépe, pravda, trest smrti je minul. Alois Bláha ze Spytic u Čáslavi dostal 25 let odnětí svobody, Václav Mareček z Golčova Jeníkova 24 let, Karel Štědrý z Chotěboře 22 let, Vladimír Krška z Golčova Jeníkova 21 let, zedník Josef Koudelka a Jiří Vlach z Vilémova u Chotěboře po 20 letech a Rudolf Mentlík z Čáslavi 16 let odnětí svobody. Procesů, spjatých s těmito skupinami bylo dohromady 11 a protáhly se až do roku 1952.   Je samozřejmé, že je nemůžeme podrobně probírat, i když by každý z jmenovaných i nejmenovaných odvážných mužů alespoň připomínku jistě zasloužil.

Upozornit ovšem musíme na jednoho z blízkých Hořínkových spolupracovníků, na Františka Mojžíše (nar. 20. 3. 1914), bývalého živnostníka z Nasavrk, který zřejmě patřil k jedněm z nejaktivnějších. To se projevovalo ve zvýšené aktivitě v získávání zbraní a také v založení vlastní skupiny, která operovala na Chotěbořsku, tvořili ji otec a syn Caklovi, Josef a Bohumír, ze Zhoře a z Jiříkova, Bohuslav Maruška a František Novotný, oba z Vepříkova. Na jaře 1950, asi spolu s Hořínkem, uvažovali, ale i váhali nad konkrétními akcemi, netrpěliví z nečinnosti. S největší pravděpodobností poslali výhružné dopisy ostrého obsahu, v nichž hrozili zastřelením. V ohrožení tak byla funkcionářka MNV v Habrech Rosická, ředitel státních statků Josef Kubát ve Vepříkově, několik funkcionářů ONV z Chotěboře i z MNV v Proseči – výhružky ale nejsou přiloženy jako doličný materiál, takže nemusí vůbec jít o pravdivé tvrzení. Jisté je, že 19. 5. 1950 byl zastřelen újezdní tajemník František Piskač. Ze soudních spisů není jisté, kde úřadoval, ale jeho smrt nebyla spojována s Mojžíšovou skupinou. V souvislosti s touto událostí však Mojžíš zmizel v ilegalitě, vedl partyzánský život v okresích Chotěboř a Ledeč nad Sázavou, stále organizoval jednu skupinu za druhou a připravoval je na vrcholné měření sil, zatčen byl až v březnu 1952. Mezi partyzány se – ozbrojen samopalem a automatickou pistolí, což mu jen přitížilo - tedy pohyboval plných 23 měsíců, souzen byl začátkem července 1952. I soud nad ním byl přísný, je dalším odbojářem odsouzeným k trestu smrti, popraven byl na Pankráci 21. 4. 1953.

Aktivity a osud Jaroslava Němečka

Jaroslav Němeček, narozený 4. 1. 1908 byl cukrářem v Čáslavi. Jako bývalý přední místní funkcionář národně socialistické strany zaujal pozici protirežimního občana jistě hned po únoru 1948. Ochotně se zapojil do aktivit, na které jsme již vzpomínali. Hledal základnu i v Kutné Hoře u klempíře Josefa Němce, o němž se v podzemí vědělo, že vytváří odbojovou skupinu. U něho se také zúčastnil prvních schůzek a pomohl mu s nejtíživějším úkolem, totiž s péčí o partyzány, kteří žili v ilegalitě a bez podpory občanů nemohli existovat. V jeden čas se u Němce sešla skupina až 18 ilegálů. Buď šlo o kurýry nebo o uprchlíky z různých vězeňských zařízení nebo o ty odbojáře, kterým hrozilo zatčení a odešli raději do ilegality – těch bylo zřejmě nejvíce, protože většinou jejich jména neznáme – ve spisech se jen mihnou Ota Kufa, Veverka, Oplt, Reichl, Olda, Láďa atd. Zdá se, že většině se podařilo odejít na Západ, ale jisté to není. Části z nich nabídl Němeček přechod na Čáslavsko a také slíbil se o ně postarat, a brzo to bylo i naopak. Není divu, že na přelomu let 1948–1949 začal Němeček vytvářet své vlastní skupiny a tak se zapojil do odboje v této oblasti jako jeden z hlavních organizátorů. Byla jistě chyba, že byl až příliš otevřený a netajil se se svými názory, jeden z jeho kolegů Jiří Seifert později ve vazbě vypověděl, že každý v Čáslavi věděl, že Němeček organizuje odboj a neustále ho rozšiřuje, prý se jen čekalo, kdy udeří StB. I když trochu předběhneme, uveďme až překvapivou skutečnost: zdá se, že agenti StB Němečkovy aktivity možná monitorovali, ale mezi aktéry nepronikli. To nemůžeme říci o skupinách Josefa Němce. Když byl Němeček v roce 1960 vyřazen z amnestie, napsal odvolání, v němž uváděl, že jeho skupina ani nemohla být nebezpečná, protože byla organizována a vedena členem StB. Odvolací soud však jeho tvrzení odmítl jako nepravdivé. Za dva roky, když ho minula další amnestie, své odvolání opakoval a tentokrát jmenoval mjr. Hasmana jako aktivního agenta. Nejvyšší soud však opět jeho odvolání zamítl s tím, že Hasman jako agent pracoval ve skupině Josefa Němce. Němeček se totiž až ve vazbě, v roce 1953, dozvěděl, že se kolem něho údajně pohyboval agent StB, ale nic o jeho činnosti nevěděl.

Zřejmě v létě 1949 vyvrcholila schůzová aktivita. Máme ji zaznamenánu v září i říjnu, schůze zahrnující celou oblast se asi konaly v měsíčních intervalech. Ze spisů se dozvídáme, že se jich zúčastňovalo kolem 20 delegátů. Ne vždy se znali. Nejčastěji hovořil Josef Němec a péče o partyzány byla často na pořadu dne. V září se taková schůze konala v Kutné Hoře a v říjnu v Kácově. Trochu překvapuje, že vždy v hostinci U Dušků. To asi vyšetřovatelé popletli. Na nich bylo dohodnuto heslo: zvolání Xaver a příhlas Jindra, které jsme použili do záhlaví celého článku. Učila se a předávala šifrovací abeceda, připravovaly se plechové štítky jako náhražka legitimací, stvrzujících příslušnost ke hnutí. Dva opakující se body jednání byly charakteristické, jednak se vždy slibovalo napojení na centrální pražské ústředí – účastníci věřili, že takové ústředí existuje a pracuje a jednou, v krátké době, přijde od něho výzva k celostátnímu povstání, na něž je nutné se co nejlépe připravit. Dnes víme s jistotou, že šlo jen o velké přání, ale organizátoři, zvláště Hořínek, věc viděli tak, že bez fungujícího ústředí nelze dosáhnout úspěchu, a asi měli pravdu. I druhá diskuse byla závažná, šlo totiž o to, jak tajnou ilegalitu je třeba budovat. Je až s podivem, že kácovská schůzka rozhodla, že se nebudou výlučně vytvářet trojky či šestky, které o sobě nebudou vědět a budou pracovat v naprostém utajení, ale že se utvoří systém jednoho vedoucího skupiny, který bude všechny znát a v případě potřeby je aktivizuje. Zřejmě se účastníci těchto schůzek domnívali, že vojenské měření sil je záležitostí krátké doby a že je drtivá většina veřejnosti – na venkově to asi bylo pravda – protirežimního zaměření a nějaké masivní prozrazení těchto aktivit nehrozí. Není divu, že zatýkání na začátku padesátých let pak mnohdy mělo lavinovitý charakter.

Z Němečkem řízených skupin se tato zásada maximálního utajení uplatnila jen u tzv. sokolské odbojové skupiny Čáslav, ta se organizovala ve formě tzv. šestek, také ji vyšetřovatelé StB považovali za nejnebezpečnější. Ve spisech se uvádí, že byla nejúspěšnější ve shromažďování zbraní a také v pořádání sbírek. Na podporu partyzánů bylo zapotřebí sehnat pěknou sumu peněz. Pravděpodobným vedoucím této skupiny byl ing. Josef Oliva (přiznal jenom, že jejich skupina měla udržovat pořádek při eventuálních nepokojích, které by byly spjaty s převratem, ale mluvil o čtyřkách, nikoli o šestkách a byly prý čtyři), většinu tvořili učitelé, kteří byli zřejmě zároveň sokolskými cvičiteli. Z nich k nejznámějším patřil čáslavský středoškolský profesor tělocviku  Bohumil Böhm, ten přiznal sběr peněz a vytváření jakéhosi katalogu zbraní, aby se vědělo, kdo jakou zbraň má, ale jejich sběr popřel. Je zajímavé, že někteří z učitelů byli členy KSČ, většinou do strany vstoupili po únoru. Jistě byli v Čáslavi oblíbeni a známi. V osobním spisu Jiřího Seiferta je uložen podsvazek, nazvaný Akce Jirka, kde jsou dokumenty k jeho zatčení v létě 1951. Seifert byl předúnorový okresní tajemník národních socialistů v Čáslavi, samozřejmě vyakčněný, který poté a v době zatčení pracoval jako pomocný dělník v čáslavském družstvu cementářů. Velitel zatýkacího komanda až dojemně ve své zprávě o zatčení mj. píše: „Před odchodem se s manželkou rozloučil podáním ruky a polibkem. Dále pak šel k dětské postýlce, kde též políbil spícího syna. Na dvoře a z vedlejšího domu vystoupili jeho známí a příbuzní, kteří ho všichni objímali a líbali a s kterým se loučili.“

Jak rozsáhlá byla činnost, kterou vykonával jako organizátor Jaroslav Němeček, je vidět z velikého počtu souzených a odsouzených. Sám Němeček stál před soudem dvakrát, jednou se skupinou 14 svých spolupracovníků a podruhé s 52, v samostatných přelíčeních byli dále odsouzeni jeho kolegové, kteří pracovali „pod vedením“ Jaroslava Němečka, jak se pravilo v soudních protokolech, byli to rolník Alois Bláha spolu se 48 osobami, bývalý mlynář Otakar Pozemský s 23 dalšími občany a Jaroslav Rejnek, staršina Československé armády z povolání, s 15člennou skupinou. Těžko se to z vyšetřovacích spisů měří, ale asi nejvydatnější pomocí byla pro Němečka Bláhova skupina (Alois Bláha, nar. 28. 1. 1926), jednak byli její vedoucí už dosti zkušení – vydrželi soustavně pracovat v odboji přes dva roky a jednak výkonní, pokrývali velkou část tehdejšího Pardubického a Jihlavského kraje. Oni zajišťovali úkryt partyzánů, jistě i jejich potřeby, dělali jakési spojky celému hnutí, shromažďovali zbraně a věděli o všech plánovaných aktivitách, o nichž se jistě horlivě mluvilo, ale s nimiž se čekalo až na pokyn pomyslného ústředí, nakonec ukrývali 20 měsíců i samotného Němečka. Vyšetřovatelé za nejaktivnější Bláhovy pomocníky označili bývalého živnostníka Františka Lišku (nar. 13. 10. 1913), učitele Václava Paplhána (nar. 1. 8. 1920) a rolníky Karla Kudrnu (nar. 23. 10. 1901) a Josefa Běhounka (nar. 7. 6. 1923), u něhož se zabydlel především Hořínek.

K jisté krizi došlo v únoru 1950, ale hnutí jako celek jí zasaženo nebylo. Do Prahy byla svolána schůzka, pravděpodobně z iniciativy Josefa Němce (popíšeme její průběh v další kapitole). Na ní se dokonce střílelo a Josef Němec byl spolu s dalšími zatčen. Němeček v Čáslavi na tento incident reagoval tím, že odešel mezi partyzány, a jak jsme již uvedli, ukrýval se mezi nimi až do poloviny listopadu 1951, kdy byl zatčen.

Před Státní soud v Praze se Němeček dostal až v dubnu 1952 a soud ho soudil přísně. Dostal doživotní vězení. Ve spisech Státní prokuratury je zajímavá zpráva, v níž prokurátor Karel Čížek podává nějaké rozhodovací trojce své dobrozdání. Zpráva je z 27. 3. 1952 a Čížek píše, že po prostudování spisů pro Němečka z profesních důvodů absolutní trest, jenž byl zřejmě uvažován, nepřichází v úvahu. Doporučuje tzv. nejvyšší dočasný, tj. doživotí, jak se pak také stalo. Němeček ve vězení využil každé příle žitosti k žádosti o obnovu trestního řízení. První takovou žádost podal spolu se svými čtyřmi kolegy v létě 1956. Uváděli, co už víme, že nebyli nebezpeční, protože byli pod kontrolou StB. Krajský soud v Pardubicích 14. 11. 1957 jejich žádost zamítl. S pomocí inspekce ministerstva vnitra usoudil, jak již bylo výše zmíněno, že mjr. Hasman byl sice spolupracovníkem StB, ale pracoval v kutnohorské skupině, ne v čáslavské. Tvrzení stěžovatelů, pravilo se ve zprávě, je tedy liché a neopodstatněné. Němečkovi byl amnestií poprvé trest snížen v roce 1955 na 25 let vězení, další amnestií z 19. 10. 1963 mu bylo z trestu odebráno dalších pět let, takže zbývalo 20 odnětí svobody. Z amnestie v roce 1960 i 1962 byl vyřazen (vždy zbytečně podal stížnost), podmíněně propuštěn byl až 7. 2. 1964 se zkušební dobou šesti let. Ještě před propuštěním se jeho rodina přestěhovala do Příbrami.

Aktivity a osud Josefa Němce a odbojová skupině Kutná Hora

Josef Němec se narodil 21. 8. 1903 a patřil k dalším předním účastníkům odbojové aktivity v tomto kraji. Byl to rovněž národní socialista, dokonce člen širšího výkonného výboru strany. Jako přední funkcionář MNV v Kutné Hoře byl hned po únoru 1948 vyakčněn. Již v polovině roku 1948 se domluvil s dalším členem své strany Ottou Stehlíkem (nar. 1. 11. 1924) na potřebě aktivně pracovat proti komunistickému režimu. Není třeba pochybovat, že šlo o obecný příkaz, který putoval po jednotlivých českých krajích od nového ilegálního pražského vedení této strany. Odpovídá tomu činnost, kterou se od samého začátku zaobírali; sbírali peníze na fond pomoci rodinám zatčených spolustraníků a snažili se vytvořit nějaký systém sběru informací, který by byl k dispozici zahraničnímu vedení. Hledali i cesty, jak tyto soustředěné informace, politického, vojenského a hospodářského charakteru, spolehlivě posílat za hranice země. Další aktivity už zřejmě byly z jejich vlastní hlavy, doufali, že se za pomoci Západu připravuje brzké střetnutí, shromažďovali proto zbraně a střelivo, nebo se alespoň snažili mít v této oblasti přehled, kde zbraně jsou, aby byly k dispozici, až budou zapotřebí. Připravovali také plány na budoucí obsazení důležitých podniků a center místní moci, úřadů i stanic SNB, to všechno mělo sloužit k úspěšnému provedení očekávaného převratu.

Největší nevýhodou, která vyplývala asi z přesvědčení, že drtivá část obyvatelstva stojí na jejich straně a nesouhlasí s novým režimem, byla otevřenost této skupiny. Začala pracovat asi v počtu 30 lidí (k nejbližším spolupracovníkům Josefa Němce patřili dále Ota Hnízdo, Rudolf Hofman a František Vašíček), ale záhy dosáhla neuvěřitelné číslo přibližně 140 lidí, kteří byli o práci této ilegální organizace informováni. Brzo této skupině přibyla další velká starost, ke které se ovšem sami přihlásili – tou byla péče o partyzány, v ilegalitě žijící odbojáře. Tvořili je, jak už víme, kurýři, utečenci z různých vězeňských zařízení a ti odbojáři, kteří se před možným zatčením raději skryli. Původně šlo o šest partyzánů, známe jejich jména z vyšetřovacích spisů – byli to Stanislav Hašek, Václav Uher, Vlasta Chvojka, jenž se brzo zařadil mezi kurýry, Otto Bernátek, Oldřich Veverka a také Evžen Vítek, kurýr, který skoro systematicky chodil sem a tam a za hranice nosil zprávy a zpět zase pokyny i informace. Víme, že když jejich počet přesáhl desítku, vypomohl Josefu Němcovi koncem roku 1949 Jaroslav Ně82

meček a převedl si část partyzánů do své čáslavské oblasti. Jenže, víme to skoro najisto, byla to cesta pro proniknutí orgánů StB do celé odbojové sítě. Mezi novými partyzány se náhle objevil údajný mjr. Hasman, který prý přišel z Londýna a vzhledem ke své hodnosti si osoboval právo na vojenské řízení aktivity partyzánů. Zatímní partyzáni, pokud měli spojení se zahraničím, byli propojeni s centrálami na území NSR, takže o Hasmanovi nikdo nevěděl. Musíme upozornit, že jednotlivé skupiny měly v zásadě velký zájem pečovat o své partyzány. Spoléhaly na to, že oni se postarají o vojenskou stránku povstání, které očekávaly v nedalekém časovém horizontu. Běžně se počítalo s tím, že komunistický režim nepřežije rok 1949, v některých skupinách, jako např. členové skupiny Věrni zůstaneme počítali s tím, že převrat bude realizován nejpozději 17. listopadu 1949 a připravovali se na něj.

Za Hasmanovy účasti se začaly ve skupině Josefa Němce připravovat konkrétní protirežimní akce. Jednou z prvních mělo být zastřelení předsedy ONV v Kutné Hoře Čiháka a předsedy MNV v témže městě Vrány, které měli provést partyzáni. Úkol byl rozebírán ze všech stran, ale vedení skupiny Kutná Hora k němu nakonec nedalo pokyn a střelbu nahradily výhružné dopisy. Další skupina dostala za úkol naplánovat atentát na předního politika země Ludvíka Svobodu nebo Antonína Zápotockého, jeden z nich měl být přepaden, když autem jel na svou rekreační chalupu (plán byl vypracován do detailu, po padesáti metrech měly čekat tři ozbrojené dvojice). Pak přibyly úkoly destrukčního charakteru, bomba měla být položena do pražské budovy ústředního výboru Komunistické strany, na pánské záchodky ve středu Václavského náměstí v Praze, také železniční trať u Čerčan měla být vyhozena do povětří. Akce byly plánovány na polovinu února 1950. Jenže v té době už mezi partyzány i některými odbojáři vzniklo podezření, že Hasman není tím, za koho se vydává. Němec jako vedoucí byl požádán, aby celou záležitost prošetřil. To se mělo stát na schůzce v Praze v polovině února, kde se vedení skupiny Kutná Hora sešlo s Hasmanem a celý problém si měli vyjasnit. Tajně se schůzky chtěli zúčastnit někteří partyzáni od Němečka, kteří byli o zradě Hasmana přesvědčeni.

Schůzka se konala 17. února 1950 v 21 hodin ve známé pražské kavárně Paříž a přišli na ni za skupinu Kutná Hora Josef Němec, Rudolf Hofman a Jan Mašín, přišel i Hasman a za partyzány se od Němce nechal pozvat Oplt. Partyzáni však přijeli tři a Veverka s Reichlem, kteří byli ozbrojeni, hlídali před kavárnou prostor a chtěli jistě zasáhnout až na vyzvání. Jenže agenturní zprávou byla informována i StB a brzo po 21. hodině začali příslušníci StB obsazovat celý prostor. Není divu, že se střetli se dvěma hlídkujícími partyzány. Došlo ke střelbě, při níž zahynul náhodný chodec. Postřeleni však byli i oba partyzáni a zatkli je spolu se všemi, kteří byli uvnitř. Oba zranění byli převezeni do vězeňské nemocnice. Reichl zde přemluvil sestru, která ho ošetřovala, aby mu dala žiletku, se kterou si podřezal žíly. Ta sestra  byla později postavena před soud a dostala pět let vězení.

 Je samozřejmé, že skupina Kutná Hora byla zatčením silně zdecimována, ale odbojová činnost v kraji přerušena nebyla. Soud se konal v březnu 1951 a nejvyšší trest dostali Němec spolu s Opltem, oba po 25 letech vězení, Veverkovi bylo vyměřeno 24 let vězení atd.

Je na místě se alespoň zmínit o dalších skupinách, které se začleňovaly do výše zmíněných aktivit. Byla to např. odbojová skupina Kutná Hora venkov, jejíž vznik začátkem roku 1949 inicioval správce lihovaru v Žichovicích Otto Procházka (nar. 24. 5. 1914), rovněž bývalý národní socialista. Začlenil do ní dalších minimálně 13 lidí, nej většími jeho pomocníky byli dělník Jaroslav Dvořák a rolník Josef Trnka. Ti se starali hlavně o partyzány. Vytkli si zajímavý úkol. Ve všech vesnicích kutnohorského okresu chtěli založit odbojovou buňku, ale není jisté, zda se jim to povedlo. Vítek u nich na svém psacím stroji přepisoval zprávy, které shromáždil. Přechovávali také dvě vysílačky. Zatčeni byli postupně v druhé polovině roku 1950, souzeni až v dubnu 1951, jejich uznávaný vedoucí Otto Procházka byl odsouzen na 20 let do vězení. Kurýr Evžen Vítek se v téže době mohl opírat ještě o další poměrně početnou skupinu (měla 24 členů), kterou organizoval tehdejší úředník ONV v Kutné Hoře Jan Opička (nar. 24. 12. 1904). Silnou stránkou jejich činnosti byl sběr zbraní pro očekávaný převrat. K zatýkání mezi nimi došlo ovšem poměrně brzy – již koncem roku 1949 a nejaktivnější členové, jako byli zámečníci Václav Uher a Stanislav Hašek nebo malíř pokojů Adolf Ježek rychle přešli mezi partyzány.

K dalším je třeba připomenout skupinu Věrni zůstaneme. Založil ji již v listopadu 1948 národní socialista Jiří Matoušek (nar. 2. 5. 1914), bývalý okresní tajemník této strany v Kostelci nad Černými lesy spolu s Josefem Stárkem (nar. 7. 7. 1910), úředníkem ONV v Jílovém. Usilovali o pevnou organizaci, své spolupracovníky svolali na oficiální zakládající schůzi v březnu 1949 do ordinace svého kolegy MUDr. Bohumila Vinše v Pyšelích, která se stala jejich pravidelnou základnou. Tam také v dubnu, na další schůzi, přijali zvláštní politické prohlášení o odhodlání bojovat proti režimu. Složili zvláštní slib věrnosti, připravili si legitimace i rozdělili funkce. Vydatným pomocníkem se ukázal být bývalý vrchní strážmistr SNB František Folprecht, který do skupiny přinesl osm pistolí. Vůbec sběr zbraní a příprava na vojenské povstání byla hlavní stránkou jejich činnosti, tam směřovala většina jejich úvah, i když výsledek jejich aktivity nebyl příliš velký. Podle soudního protokolu jim bylo zabaveno 15 pistolí, jedna vojenská puška, 11 loveckých zbraní a větší množství nábojů. Připravili plán přepadu skladu Lidových milicí v n. p. Svit ve Zruči nad Sázavou (akci měl vést Vladimír Lukeš, technický úředník ČKD). Zabývali se také myšlenkou, jak si opatřit větší množství zbraní na vojenské střelnici v Benešově. Měli také vysílací stanici, ale marně hledali kontakty, pro něž by ji mohli využít. Do skupiny se zařadili také dva mladí partyzáni, Jaroslav Šrámek a Jiří Hrabák, kteří utekli z povinné vojenské služby. Vedení skupiny rozhodlo, že jim vyjedná přechod na Západ – bylo jejich samozřejmou povinností navázat kontakty a vrátit se s pokyny. Ale oba dva byli při přechodu hranic zatčeni a rozbití skupiny poté netrvalo dlouho. Již v říjnu 1950 byl soud, oba hlavní organizátoři skupiny Matoušek i Stárek dostali svorně 25 let vězení, ostatní je s vysokými tresty následovali.

Jako poslední budeme jmenovat odbojovou skupinu Bratrstvo, která už na podzim 1948 vznikla v Kolíně. Byla to doslova studentská skupina, vznikla na kolínské chemické průmyslovce a jejím iniciátorem byl student Boris Volek (nar. 26. 8. 1928), nakonec jich bylo 18. Zprvu se zabývali spíše letákovou aktivitou, navzájem se utvrzovali v odporu vůči komunistickému režimu, ale v létě 1949 vyslali ze svého středu Evžena Vítka (nar. 17. 11. 1924) na Západ, aby tam navázal potřebné kontakty. Chtěli být užiteční. Vítek svůj úkol splnil znamenitě, o prázdninách 1949 už byl zpět a mohl se pochlubit napojením na původně pardubického profesora ing. Žemlu (původně zakladatele odbojové skupiny Jiří, již v první polovině roku 1948), který v listopadu 1948 odešel na Západ. Byl v nepřítomnosti odsouzen k trestu smrti. Ten zprostředkoval směrnice a pokyny k další práci. Měli dva hlavní úkoly: shromažďovat maximum zpráv, hospodářské, vojenské a politické povahy a zajistit jejich pravidelnou cestu na Západ do Žemlových rukou. První jejich zprávy se týkaly stavu Lidových milicí na Kolínsku, úřadů ministerstva vnitra apod. Jeden z úkolů byl zvláště zajímavý, měli připravit speciální mapy, na nichž by byla zakreslena místa, kde by mohla provizorně přistávat letadla ze Západu. Stále se počítalo s možným vojenským střetem a příprava na takový převrat, spojený s měřením vojenských sil Západu i Východu, byl druhý úkol, který sledovali.

Evžen Vítek, bývalý student kolínské chemické průmyslovky byl ústřední postavou odbojových skupin této oblasti v druhé polovině roku 1949. Nejenže jako kurýr přešel v krátké době hranice sem a tam asi čtyřikrát, ale nosil s sebou shromážděné zprávy a také vodil další kolegy. V říjnu 1949 např. s ním odešel další student Antonín Smrčka, cílem bylo připravit ho na Západě pro roli radiotelegrafisty, který by byl schopen využít připravené vysílačky, v prosinci 1949 vedl s sebou Stanislava Chvojku, jenž se skrýval mezi partyzány u Jaroslava Němečka, plánovalo se, že rozšíří řady kurýrů. Vítek zde jako jeden z mála propojoval téměř všechny skupiny, zdá se, že svou činnost podle pokynů rozšiřoval i na Prahu. Především obcházel tzv. mrtvé schránky a shromažďoval připravené zprávy. Asi to stále byla ta nejspolehlivější cesta ke spojení s politickou emigrací na západě Evropy. Naposled přišel v dubnu 1950 ze západu s falešnými doklady jako Evžen Nahradil, sice nebyl zastižen ve své oblasti, ale když se vracel na západ koncem dubna, byl při přechodu hranic zajat. Celá studentská skupina byla spolu s ním (Vítek byl souzen ale v samostatném procesu) souzena v rozmezí dvou měsíců, na přelomu let 1950 a 1951, Vítek dostal obligátních 25 let a k Volkovi byl soud poněkud shovívavější, obdařil ho 18 lety odnětí svobody.

Na závěr

Výčet odbojových skupin a stručný popis jejich činnosti na Čáslavsku, Kutnohorsku a v okolí Železných hor na samém počátku padesátých let minulého století je jen malou sondou do velké kapitoly protikomunistického odporu v poúnorových letech. Často se soudí, že třetí odboj neexistoval anebo jen v nepatrné míře, ale úplný opak je pravdou. Komunisté totiž cíleně potírali jakékoli tvrzení o protikomunistickém odporu, chtěli důsledně prosadit tezi, jež je velmi rozšířena dodnes, že česká i slovenská veřejnost se nemohla dočkat komunistické vlády a všestranně ji podporovala. Nebude tak těžké dokázat opak.

Jedna věc nás ovšem trápí. Hlouběji uvažující zájemce snadno pozná, že většina uvedených faktů se opírá o vyšetřovací agendu bezpečnostních orgánů nebo soudů a prokuratury. Je to jistě důležitý pramen, ale jen jedna stránka pohledu, není třeba ujišťovat, že zatčení se snažili svou aktivitu co nejvíce utajit, popírali ji, dokud nebyli stoprocentně usvědčeni (někdy si ovšem zase vymýšlely orgány StB, aby mohly být vyneseny tvrdé tresty) a zvláště v době, která se vlivem vývoje komunistického světa naskytla, kdy bylo možné žádat o obnovu trestních řízení nebo v etapě rehabilitací, svou aktivitu doslova bagatelizovali z pochopitelných důvodů. Chybí zde tedy osobní svědectví aktérů doby, dílčí regionální studie, není třeba říkat, že je nejvyšší čas vzhle dem k tomu, že zmíněná doba se nenávratně propadá do vzdálené historie. Uvádím tato slova proto, aby pamětníci, s osobní účastí nebo jejich rodinní příslušníci, o nichž se v textu píše (nebo také nepíše), se netajili svými vědomostmi o zmíněných dobách i událostech. Redakce i autor jim budou za jakoukoli připomínku, která rozšíří nebo upřesní naše znalosti, nesmírně vděčni.

2) Jak „Aféra Němeček“ zasáhla do života nejen evangelických rodin na Kutnohorsku

Pro konkrétní představu jak již v 50. letech pracovala StB, uvádíme vybrané údaje a záznamy o akci zadržení Jaroslava Němečka a výsleších jedné jeho kutnohorské  protistátní skupiny. Výpisky z archivovaných materiálů StB v badatelně ÚSTR v březnu 2009 pořídil Miroslav Litomiský.

MNB – Velitelství StB

2. sektor Praha  13. 11. 1951 Tajné k čj. A-30757/2051-51 z 27. X. 51

V rámci pátrání po Jaroslavu Němečkovi, bývalém cukráři v Čáslavi, který byl vedoucím illegální protistátní skupiny na Čáslavsku, a po likvidaci rozsáhlé protistátní illegální organizaci, vedené zrádným generálem Kutlvašrem, budoval a rozšiřoval v okolí Čáslavi illegální skupinky. V podzimních měsících 1949 ukrýval u jednotlivých spolupachatelů 4 teroristy, se kterými připravoval vražedný útok na vládního činitele armádního generála Ludvíka Svobodu. Během své illegální činnosti spolčil se dále s uprchlým trestancem bývalým štábním kapitánem Hořínkem, odsouzeným v akci „Lichnice“ k trestu smrti a pokračoval v illegální činnosti dle vytčeného programu, vypracovaného št. kp. Hořínkem, jehož úkolem bylo svrhnout lidově demokratické státní zřízení, budovati nové illegální skupiny, shromažďovat zbraně, střelivo a připravovati další teroristické útoky na čelné funkcionáře KSČ a lidosprávy. Na dobu žní 1950 připravovali velké sabotážní akce, hlavně prováděním otrav dobytka, zavlékáním infekčních chorob a zapalováním objektů ČSSS, JZD, STS a jiných důležitých národních objektů. Při likvidaci této skupiny podařilo se Němečkovi uprchnout a do jeho zatčení se zdržoval od r. 1949 na neznámých místech. Operativním šetřením byla v poslední době vedena k jeho rodinným příslušníkům a k osobám, se kterými přicházel do styku, a k osobám, které přicházely v úvahu, že by se mohl u nich ukrývat, širší operativní opatření a to za pomoci orgánů VO-Stb Kutná Hora. Nepodařilo se však konkretně nic bližšího zjistiti.

9. 11. 1951 dostavil se autodopravce Balvín z Kutné Hory ... a sdělil, že byl navštíven Němečkem a požádán, aby ho 12.11.1951 odvezl do Havlíčkova Brodu ....(byla připravena zatýkací skupina – Tatraplán, Tudor a další nákladní auto -  a domluveno, že blízko Neškaredic bude předstírat nehodu...)

Když se blížilo auto  Č-KH 57, obsazené šoférem Balvínem a Jaroslavem Němečkem, bylo toto zastaveno a posádka vyzvána, aby vylezla ven z vozu. Když se orgánové jmenovaným představili a vyzvali je, aby dali ruce vzhůru, byl Jaroslav Němeček velice překvapen a k orgánům prohlašoval, aby nehloupli. Muselo býti asi 2x na něho zavo86

láno, načež poslechl, avšak pokoušel se sáhnout po pistoli (Sauer 7,65 s plným zásobníkem), kterou měl v pravé kapse ostře nabitou ... na to bylo přikročeno k nasazení pout...

SVAZEK 9302/1 MV 0 skupinový

Oddíl StB K. Hora žádá 29. 1. 52 KV StB Praha o založení skupinového svazku:

Fuks, Holec, Havelka, Havlíček, Neťuka, Kmoníček, Procházka, Kolařík, Majer, Žemla, Marek, Nekola, Koláček JUDr., Beneš – všichni ukrývali vedoucího ilegální organizace na Čáslavsku Jaroslava Němečka, který při likvidaci skupiny uprchl. Němeček navštívil některé i dvakrát, nikdo ho neohlásil, i když věděli, že je hledán.

Podpisy: Velitel ppor Fialka, referent Robert Nevola ml.

Němeček byl 5 .4. 1952 státním soudem odsouzen na doživotí. Svazek uložen 26. 2. 53 do archivu MV. Jde o bývalého člena nár. soc. strany, vedoucího ilegální organizace LICHNICE, napomáhal teroristům, sdružoval je proti republice.

17. 8. 1950 uprchl z bydliště v Čáslavi (kde byl majitelem cukrářství). Od té doby je nezvěstný. Jeho manželka Jarmila roz. Štípková (naroz. v Malíně 31. 7. 1924) byla v léčení na plicním odd. nemocnice v Havlíčkově Brodě.

Němeček byl dopaden 12. 11. 1951 při cestě do Havl. Brodu, kam ho vezl dopravce Balvín, který plánovanou cestu oznámil.

Výpověď Jaroslava Němečka

K osobě Nekoly holiče: poskytl mu 4 dny nocleh a jídlo.

K osobě Neťuka: u něho mne navštívila 1x švagrová Eliška Štípková. Od ní jsem požádal o finanční podporu. Od Neťuků jsem odešel k Fuksům.

K osobě Hlaváče Benjamina: V listopadu 1950 mi zprostředkoval úkryt u Nekoly, kde jsem se pak 14 dnů ukrýval. S Hlaváčem jsem se stýkal, když jsem se ukrýval u Koláčků.

J. Fuks (pokračování výpovědi)

J. Němečka neznám, nikdy jsem s ním nepřišel do styku. V září 1951 mne navštívil jeden muž pod jménem Novotný Josef, vydával se za kazatele církve adventistů. Mluvil se mnou o náboženských otázkách, jinak nic. Požádal o nocleh, protože je pozdě a už by nic nesehnal. Nechal jsem ho u nás vyspat 2 noci, pak odešel pryč. Otázka: Co odpovíte na to, že E. Štípková, Jan Havelka a dcera Květa vypovídají, že Němeček se u vás ukrýval? Odpověď:  Jejich výpovědi jsou smyšlené a nic z nich se nezakládá na pravdě.

Výpověď Květy Fuksové provd. Vosátkové (tehdy již rozloučené), učitelky MŠ v Kouřimi

V r. 1950 asi v polovině prosince k nám přišel neznámý muž jako Novotný, kazatel C.A. Vykládal bibli. Požádal o přespání, že mu ujel vlak. Zůstal pak celý den bez odůvodnění. Večer odešel (neřekl kam), později se vrátil, požádal o druhý nocleh. Zůstal asi 14 dní.

Jednou řekl: nejsem kazatel, jsem Jaroslav Němeček, cukrář z Čáslavi, mám za manželku Jarču Štípkovou z Malína, a schovávám se. Pak odešel do zadního pokoje, kde 14 dní přespával. Kvůli Jarče Š. jsme to nehlásili.

Před vánoci mu k nám přinesla Eliška Štípková (jeho švagrová) ponožky (pod stromeček), i od nás dostal jedny. Od té doby mu nosila zprávy o manželce, která byla v nemocnici v Havlíčkově Brodě, přinesla prádlo, tak 1x za měsíc. Někdy v létě se ptal mne, zda nevím, kdo zde v Malíně vlastní auto. Řekla jsem, že Havelka (který někdy mého otce vozil do Kutné Hory do kostela). ...U nás ho navštěvovali: E. Štípková, strýc Václav Žďárský – bývalý listonoš, Marek se svou manželkou Lydií, Havelka – vedoucí Jednoty v Malíně.

Záznamy z vyšetřování některých osob Jednalo se o trestný čin nadržování.

Svědci: Jaroslav Němeček, bývalý cukrář v Čáslavi, t.č. ve vazbě KV-Stb v Pardubicích Nadržovali J. Němečkovi ukrýváním a jinou pomocí, který v březnu 1950 uprchl před zadržením, které ho mělo postihnout v důsledku jeho protistátní činnosti – velezrady, které se dopustil jako vedoucí illegální organizace v okrese Čáslav.

Jaroslav Fuks a Květoslava Vosátková poskytli úkryt ve vlastním domě od podzimu 1950 až do dne jeho zatčení, tj. do 12. 11. 1951. Kromě úkrytu poskytli po celou dobu i pohostinství.

Štípková poskytla pohostinství a úkryt v květnu 1950  3 – 4 týdny.

Jan Havelka po dobu pobytu u Fuksů odvážel svým autem na různá místa. Čeněk Vančura jako listonoš doručoval Němečkovi dopisy a donášel mu zprávy od Štípků a naopak.

Marek Vincenc v době pobytu u Fuksů ho několikrát vyhledal a v listopadu 1951 na žádost Němečka mu půjčil vlastní pistoli s 20 náboji.

Václav Žďárský v listopadu 1950 zprostředkoval Němečkovi úkryt u Fuksů a tam s ním přišel několikrát do styku, když navštěvoval svoje příbuzné Fuksovy v Malíně Josef Matoušek na jaře 1951 zprostředkoval doručení dopisu do Zbyslavce a na podzim 1951 mi (zřejmě jde o Němečka) slíbil, že mu zprostředkuje a pomůže při převozu manželky z nemocnice v Havlíčkově Brodě.

Případy byly vyšetřeny na základě výpovědi zatčeného Jaroslava Němečka, který byl 12. 11. 1951 dopaden u Křesetic.

Z výpovědi Němečka o Fuksových – Byl u Fuksů od 9. 12.1950 do zatčení 12. 11. 1951. Pomáhal u Fuksů s krmením dobytka, vařením apod. Zdržoval se stále v jejich domě. Fuksovi věděli o tom, že Němeček psal dopisy na americké velvyslanectví, žádal o pomoc při přechodu státních hranic.

Havelka Jan (obchodník v Malíně): Němeček ho žádal o nějaké jídlo a o odvezení do Semtěše – Zbyslavce (odvezl si odtud mouku), jindy do Křesetic, Zbraslavic, Malešova – Maxovny.

Vincenc Marek půjčil pistoli (měl ji z války) a dvacet nábojů. Při zatčení Němečka byla u něho nalezena. U Fuksů se s Němečkem setkal asi 6x.

Matoušek vozil Němečka i dopisy. Při cestě do Havlíčkova Brodu byl Němeček u Křesetic zatčen.

Štípková ukrývala Němečka 3–4 týdny; před domovní prohlídkou včas utekl. Dala Němečkovi 3000 Kčs (na útěk za hranice)

Fuks zatčen 7. 2. 52 v 15.15 – do vazby okresní prokuratury. Květa rovněž 7. 2. 52 ve 21.30 hod. – do soudní věznice v Kutné Hoře. Štípková zatčena 8.2.52 ve 14.50. Jan Havelka zatčen 5.2.52 v 17.00

Holec Jan (*9.5.1893) Němečka nezná, nikdy u něho nebyl, vše je vymyšleno.

Neťuka – u nich byl Němeček 8 – 10 dnů

Nekola – v říjnu nebo listopadu 1950 ho Hlaváč požádal, aby nechal přespat Němečka, který nemůže sehnat hotel a ráno jde k soudu (rozvod).

Koláčková – byl u nich 14 dnů v říjnu 1950

B. Hlaváč – někdy na podzim 1950 neznámý muž „Němeček“, chtěl přespat. Hlaváč odmítl, po týdnu ho znovu požádal.

Alois Horák – potkal na cestě z hospody Němečka u evangelického kostela. Věděl, že má být zavřen. Němeček řekl, že uprchl. Horák mu řekl, aby koukal mazat, nebo že ho nechá sebrat. Němeček utekl a Horák ho víc neviděl.

V průběhu vyšetřování byla všem vyslýchaným položena otázka, proč Němečka neoznámili, když věděli, že je na útěku. Byly uváděny následující odpovědi:

• Nemám na to povahu.
• Bylo mi ho líto.
• Nechci být označen jako udavač.
• Jsem citově založen a nechtěl jsem ho učinit nešťastným.
• Nespatřoval jsem v něm nějakého zločince a nechal jsem ho u nás jen proto, že mi ho bylo líto jako člověka.
• Jelikož mi Němečka bylo líto, že má nemocnou manželku a malou dvouletou dcerušku.
• Nevěděl jsem, zda se jeho výpověď zakládá na pravdě.
• Jelikož se právě můj syn Ladislav vrátil z vězení, předpokládal jsem, že Němeček byl na mě poslán, aby mě přezkoumal, jak nyní jsem se vyrovnal se zatčením svého syna.
• Jelikož jsem ho litoval a jako jeho kamarád jsem nechtěl být udavačem.
• Jeho úkryt jsem neznal a všeobecně se vykládalo – mluvilo, že bezpečnostní úřady vědí o přítomnosti Němečka v Kutné Hoře. Bylo mi dokonce sděleno, že prý byl i na finančním referátu ONV v Kutné Hoře.
• Měl jsem s ním soucit jako člověk k člověku.
• Nemohl jsem to udělat, nemám na to povahu.– Nebyl jsem si jist, zda je to opravdu Němeček.
• Nechtěl jsem přivést rodinu do různého vyšetřování a abychom byli označováni jako udavači.
• Celé jeho jednání mi bylo podezřelé jako léčka na mou osobu a dále se mi nesrovnávalo to, že se Němeček pohyboval po Kutné Hoře.

Závěrečná zpráva k uložení svazku do archivu MV: 29. 9. 1955

Skupinový operační svazek č 14534 byl ukončen realizací (=zatčením) 38 evidovaných osob. (Následuje jejich soupis, u každého klasifikace obvinění: 4x Trestní čin velezrada, 4x Trestní čin nadržování, zbývající: Neoznámení trestného činu. U každého je údaj o výši trestu. Dohromady to činilo 140 roků a 6 měsíců odnětí svobody.U mnoha též zabavení majetku nebo vysoké pokuty.)

(Propadnutí celého jmění: Kmoníček, Neťuka, Musil, Kryštof, Bebeš, Dvořák, Šíbrava, Zálabský.

Propadnutí vázaných vkladů: Nekola. Ztráta obč. práv na 3 až 5 let)

Evid. kartu na jméno Majer Vladimír navrhuji vyjmout z evidence a skartovat, poně89

vadž se na ní nenacházejí ve svazku vůbec žádné kompromitující poznatky (!) „Skupinový oper. svazek č. 14534 uložit do ‚zvláštního fondu‘ trvale – poněvadž hlavní osoby byly odsouzeny pro velezradu“.

Ze zprávy SNB v Hradci Králové ze dne 4.5.1969 čj. KMK 050/68 zjištěno, že Jaroslav Němeček nebyl spolupracovníkem bezpečnosti.

Květa Fuchsová Vosátková, nyní Moravečková, byla odsouzena na 10 let, z nichž si odpykala rovných sedm let. Ani po návratu z vězení však neměla od StB pokoj. Nasadili na ni své agentky a vedli na ni pozorovací svazek. Z něho několik banálních výpisů a vyhodnocení:

Zpráva z 25. 1. 1961 agentka Šustrová, krycí jméno: „JARKA“ č.sv. 5789

Pramen podal zprávu, že dne 24. 1. 61 navštívila ŠUSTROVÁ Vosátkovou v jejím bytě. Vosátková jí vyprávěla, jak bydlí, že psala strýčkovi v USA, ten jí odepsal, že to není ani možné tak bydlet. Vosátková řekla: poslouchám zahr. rozhlas  tomu věřím, noviny nečtu těm nevěřím...

Také spolu jely do Prahy – banka, Tuzex, pak schůzka se Slávkou

Další zpráva 1. 2. 1961  „JARKA“

Po návštěvě  Prahy: rozhovor o Kennedym: „je prý to bývalý námořník a na něho si prý Chruščov nepřijde. Když prý měl nástupní řeč, prohlásil, aby lidi nečekali teď nějaký blahobyt, on prý nejdříve osvobodí celou Evropu od komunismu.

Další zpráva 8. 2. 1961 „JARKA“

Znovu o Kennedym, němčině, těsnopisu a morseovce

Další zpráva 15. 2. 1961

To prý je špinavost Rusů. Co prý udělali s Gottwaldem a Masarykem. Vosátková chce jít také na presidentskou kancelář ohledně bytu. Řekla, že byt mají malý a že mají nárok na rodinný domek, aby tam byli sami.

Okresní oddělení ministerstva vnitra

Kutná Hora 4. 8. 1962

Vyhodnocení akce „Učitelka“ č. svazku 10229

V akci je rozpracovávána Vosátková Květoslava, rozená Fuksová, nar. 10. 2. 1924 Kutná Hora, bývalá učitelka, nyní zaměstnaná jako dělnice ČKD v Kutné Hoře, bytem Malín. Vosátková byla již jednou trestána za protistátní činnost na 10 let vězení. V roce 1959 byla na podmínku z vězení propuštěna a nastoupila do zaměstnání v ČSSS Sedlec.

Koncem roku 1961 vyslechla Marie Kučerová, která bydlí v jednom domě s Vosátkovou, rozhovor Vosátkové, který vedla se svojí matkou Fuksovou. Vosátková své matce řekla, že je ve styku s jistou Terezou Benešovou, jejíž syn je agentem FBI. Tento již třikrát přešel hranice ČSSR a nyní se má nacházet ve Švédsku, kde se učí rusky, aby mohl pracovat špionážně proti SSSR. Vosátková řekla své matce, že v tomto spojení musí býti a její matka jí to schvalovala. Dále sdělovala Vosátková své matce, že syn Benešové při přechodu hranic do ČSSR měl u sebe jed, kdyby byl dopaden, aby se mohl otrávit. Dopisový styk má Benešová udržovat přes jistou Mařenku, jejíž jméno se dosud nepodařilo zjistit.

Prošetřením Vosátkové bylo zjištěno, že tato má příbuzné v USA, se kterými udržuje písemný styk. Od těchto svých příbuzných dostává balíčky  s tuzexovými bony prostřednictvím státní banky. Strýc Vosátkové Willy Fuchs byl v roce 1948 na návštěvě v ČSSR. K Vosátkové bylo dále zjištěno, že tato byla duševním vůdcem celé nepřátelské činnosti, za kterou byla již trestána, neboť má velké organizační schopnosti. Agenturním rozpracováním bylo zjištěno, že Vosátková udržuje široké styky s amnestanty, kteří byli propuštěni na amnestii presidenta republiky z vězení. Jedná se vesměs o osoby, které byly trestány za protistátní činnost. S těmito se stýká v Praze, Poděbradech a jiných městech. Jedná se o Dr. Matouše Bohuslava, Dr. Čutku Jana, Thurnwaldovou Zdenu, Slováčkovou Annu, Štěpničkovou Jiřinu a Vejsadovou Terezu. Bylo též zjištěno, že Vosátková udržuje styk s farářem evangelické církve Františkem(?= Janem) Dusem z Kutné Hory.

K Vosátkové bylo dále zjištěno, že pravidelně poslouchá cizí rozhlas, který rozšiřuje mezi svými známými. Vosátková prohlašuje, že ČSSR bude „osvobozena“ německou armádou pod vedením Američanů. Do USA píše dopisy, ve kterých hanobí zřízení v ČSSR a sděluje poznatky o hospodářské situaci v ČSSR. Naší agentuře sdělila, že posílala do USA všechny své nacionále, které si od ní vyžádali, neví prý ale na co je chtějí, ale domnívá se, že do ČSSR někdo přijede a ožení se s ní, aby se tak stala státní příslušnicí USA a mohla z ČSSR vycestovat. Dne 28. 5. 1961 byla Vosátková s pramenem v kostele, kde předávala faráři Dusovi obálku, ve které byly peníze. Pramenu řekla Vosátková, že jsou to peníze na fond, ze kterého se podpoří rodiny zatčených osob. O puči v Maďarsku hovoří Vosátková jako o jedinečné příležitosti, která se měla využít. Celá rodina počítá s tím, že určitě dojde k válce a počítá s tím jako se samozřejmou věcí.

Agenturně bylo také zjištěno, že Vosátková neudržuje styk s Benešovou Terezií, ale s Terezií Vejsadovou, jejíž syn je agentem zahraniční rozvědky a již několikrát plnil špionážní úkoly na území ČSSR. Kučerová si pravděpodobně spletla jméno. V současné době obstarává Vosátková pramenu adresu jejího druha, který po roce 1945 byl odsunut do NSR. Vosátková sdělila pramenu, že jí adresu opatří přes zpravodajskou službu nebo americké ¨vyslanectví.

Prověřením styků Vosátkové bylo zjištěno, že Matouš Bohuslav nar. 13. 7. 1899 Liberec, bytem Praha 6, Bachmačská č. 32, byl věrným sluhou bývalého presidenta Beneše, kterému vedl soukromý archiv. Jako nepřítel dnešního zřízení se zapojil do protistátní organizace „Legie svobody “. Tato organizace měla zvrátit dnešní zřízení a nastolit kapitalistický řád. Za tuto trestnou činnost byl Matouš odsouzen na 7 let vězení. Ve vězení byl Matouš vedoucím protistátní organizace „Za vlast a svobodu“, jejímž cílem bylo bojovat proti současnému zřízení. V organizaci bylo zapojeno celkem asi 40 osob. Jmenovaný je rozpracováván v současné době Obvodním oddělením Praha 6, neboť je na něho podezření, že pokračuje ve své činnosti. Jeho styky jsou velmi rozsáhlé... Také Štěpničková Jiřina a Slováčková Anna byly odsouzeny za protistátní činnost a v současné době jsou vedeny jako amnestantky. vyhodnotil npor.Tesař Jan

náčelník OO-MV Kutná Hora kpt. Pluháček

Z protokolu u okresní prokuratury 4. 11. 1963, kde Květa Vosátková vypověděla:

„Evangelický farář Dus k nám chodí, nebavíme se s ním však o politice. Není pravda, 91

že bych při poslechu ciziny něco vykřikovala proti Chruščovovi.

Byt potřebuji – provdala jsem se za Moravečka“

11. 11. 1963 Akce „UČITELKA“ č.sv.10229 – vyhodnocení k uložení svazku: Rozpracována spolupracovnicí JARKOU č.sv. 5789 a VLASTOU č.sv. 4349. Bylo provedeno i sledování Vosátkové a kontrola PK (poštovní korespondence) Nepřátelskou činnost mohou potvrdit tito svědkové:

1. KUČERA Stanislav (11.9.1902) v New Yorku (?) USA, člen KSČ, kontrolor n. p. Mechanoopta Kolín, bytem v Kutné Hoře, Malín 6
2. NĚMEČEK Klement (8. 12. 1907) nár. české, vedoucí byt. odboru MěNV v K.H, bytem Malín 145,
3. KAPIČKOVÁ Miloslava r. Mertová, nar. 11. 3. 1936, Kutná Hora Sedlec, Sokolská 250

fotokopie dopisů, které Vosátková psala svému strýci do USA (hanobí ČSR, kritizuje poměry u nás).

[1] ABS (Archiv bezpečnostních služeb) arch. sv. V – 837 Hradec Králové a NA (Národní archiv) Státní soud, odd. Brno 1 Ts II 57/52.

[2] P. Koura: Měl jsem rád svou republiku – životní příběh politického vězně dvou totalit JUDr. Josefa Nestávala, Sborník Archivu ministerstva vnitra 2006, č. 4, s. 149n.

[3] ABS, arch. sv. V – 1077 Hr. Králové (Krch, který údajně koncem roku 1949 ukončil svou protikomunistickou činnost, byl zatčen a šetřen až v roce 1952 a dostal pět let , Stehlík čtyři roky a Fíla sedm let ztráty svobody).