Expedice zakázané literatury holandskou cestou v letech 1976 - 1989

Petr Brodský
K tomuto půvabnému zavzpomínání Petra Brodského ze 4. února 2009 není snad ani potřeba psát úvod. Cest neboli kanálů, jimiž k nám přicházela zakazovaná četba, bylo více, a my o nich ještě budeme referovat. Ovšem ten kanál, nebo chcete-li zdroj, který obstarával Petr, byl pro nás evangelíky zdrojem nejvydatnějším.

Prolog : „Horlivě se ujme Hospodin své země a se svým lidem bude mít soucit. Hospodin se ozve a řekne svému lidu: Hle, posílám vám obilí, mošt i čerstvý olej, abyste se nasytili... Neboj se, země, jásej a raduj se, neboť veliké věci vykoná Hospodin“. (Joel 2, 18-19,21)

Vzpomínka z dětství

Pavel Hlaváč

Ten hluboký a otřesný zážitek, když estébáci zatýkali v únoru, na začátku roku 1952 mého otce, jsem podrobně a sugestivně popsal ve 4. čísle časopisu Protestant, ročník 2006, v Okénku do totality. Byli jsme tři děti, mně ještě nebylo třináct, sestře jedenáct a nejmladšímu bráchovi sedm roků. Všichni tři jsme v těch pět hodin ráno stáli na široké manželské posteli rodičů a vyděšeně plakali. Pocítil jsem velké ohrožení a zanechalo to hlubokou stopu v mém vědomí. Zažil jsem poprvé něco tak naprosto nepochopitelně zlého. Ani nevím, jak s otcem odešli.

Odpor proti komunistickému režimu na Kutnohorsku a jeho oběti

Pavel Hlaváč
Únorový převrat v roce 1948 příliš evangelíků, zvláště soukromníků (rolníci, živnostníci a obchodníci) nijak nenadchl. Byli ve společnosti převážně střední vrstvou, která za první republiky prosperovala, za protektorátu s Němci nekolaborovala a po válce očekávala návrat ke svobodě a prosperitě. Ve volbách v roce 1946, pokud byli pokrokového smýšlení, volili národní socialisty nebo sociální demokraty, milovali prezidenta Beneše a masarykovskou demokracii. Vůbec netoužili po nějakém nedemokratickém, natož totalitním režimu. Pokud byli prozíraví, komunistům nevěřili ani před ani po únoru 48. Kola dějin však byla z východu rozjeta a „historické události" převálcovaly celý národ. Katolíky semlely mnohem víc než evangelíky, nad nimiž rozprostíral „deštník oficiální loajality" prof J. L. Hromádka. Na odboj, natož ozbrojený odboj, se dal málokdo. Těch, kdo byli ochotni pomáhat aktivním odpůrcům komunistického režimu a tak vyjádřit svůj nesouhlas s poúnorovými poměry, bylo poměrně hodně. S přibývajícími roky přibývalo i strachu a též přizpůsobení, zvláště když bylo vidět, jak ta ochota pomáhat odbojářům se platí i mnoha lety vězení. Sami odbojáři platili víc, někteří i svým životem. Následující příspěvek nás ve třech oddílech uvede do zmíněné problematiky a tehdejších poměrů na Kutnohorsku.
1) S širšími souvislostmi a celkovým pohledem na aktivity — nejen odporu, ale i odboje — a s jejich často tragickým vyústěním, nás seznámí studie doc. PhDr. Václava Vebera. Velmi děkujeme panu Veberovi, který nám poskytl elektronický text své studie, napsané pro čtvrtletník Ústavu pro studium totalitních režimů — Paměť a dějiny. Citace této zasvěcené práce nám pomůže následující oddíly zařadit do správných a badatelsky ověřených souvislostí.
2) O „aféře Němeček", podle svazků a materiálů StB a také, jak si to pamatuje z mládí, poreferuje předseda komise „Cesta církve... "
3) Posledním oddílem je vyprávění dnes pětaosmdesátileté, prosté, leč výřečné ženy z lidu, evangeličky z Malína (toho Malína, kde se pěstovával křen). Když jí bylo osmadvacet, byla se svým osmašedesátiletým otcem zatčena. Oba byli jako velezrádci za pomoc bližnímu svému odsouzeni na 10 a 12 let odnětí svobody.

1) Václav Veber

Xaver – Jindra Odboj na Kutnohorsku a Čáslavsku

Paměť a dějiny – čtvrtletník ÚSTR, roč. III, r. 2009, č.1, str. 86-104.

Moje rodina a minulý režim

Vojen Syrovátka
Mnozí, možná však jen někteří přátelé, kamarádi a kamarádky z brigád evangelické mládeže věděli, že Vojen, ten veselý a sympatický bratr Vlastičky, ač chtěl, nemohl v 50. letech chodit na jedenáctiletku. Vyučil se elektrikářem a pracoval v nějakém komunále, nebo jak jinak se jmenovaly všechny ty podniky socialistických služeb. Při večerním dálkovém studiu si udělal maturitu a několikrát se marně hlásil na KEBF. Měl velikou „kádrovou skvrnu" — na dlouhá léta uvězněného otce. Na fakultu se dostal až s politickým táním na konci 60. let. Velmi blízcí, teologicky i lidsky si byli s Kájou Trusinou. Dlouhou dobu působil v Rumburku, podepsal Chartu77. Byl jedním ze tří našich farářů — chartistů, jimž vydržel státní souhlas. Brzy po převratu přešel do Dvora Králové, byl zvolen seniorem a měl odpovědnou funkci ve vedení Diakonie ČCE. Následující reflexi — vzpomínku na nesnadný úděl rodiny politického vězně a vnímání proměn, jež jako pamětník zažil — přednesl na požádání seniora Petra Čapka v roce 2003 na pastorálce ústeckého seniorátu. Je to osobní a přímé slovo. Považujeme tento text nejen za velmi zajímavý, domníváme se, že je pro vnímavého čtenáře i podnětný. S Vojenovým svolením jej zařazujeme do tohoto souboru.

...večer jsem si pustil v televizi na dvojce program o tzv. tlusté čáře a rozhodl se, že k věci řeknu něco osobního, tedy že předložím zkušenosti své rodiny.

Traktát teologickopolitický O odepření služby ve zbrani

Jan Šimsa
Text napsal 12. února 1978 evangelický duchovní Jan Šimsa v reakci na případ svého syna Martina Šimsy (*1959), který se po vzoru dalších věřících z Českobratrské církve evangelické Františka Matuly a Aleše Březiny odmítl podrobit odvodní povinnosti. Od 15. února 1978 byl Martin Šimsa za tento postoj trestně stíhán. Dne 10. května 1978 Městský soud v Brně odsoudil mladého evangelíka k pětiměsíčnímu podmíněnému trestu odnětí svobody s dvouletou zkušební dobou. Martin Šimsa nakonec svůj postoj změnil a vojenskou službu nastoupil. Důvodem byla komplikovaná rodinná situace potom, co byl Jan Šimsa 30. května 1978 zatlen a 1. června 1978 na něj byla uvalena vazba. Editor sborníku (Petr Blažek) u strojopisného textu ponechal z důvodu zachování autenticity původní stylistickou podobu (např. slovo „odpěrač"), opravil pouze zjevné překlepy, a pravopisné chyby a nepřesnou interpunkci.

Odepírání služby ve zbrani má velkou historii, u nás proslul Petr Chelčický v patnáctém století; v šestnáctém století křtěnci v Německu, Holandsku a švýcarských kantonech neuznávali vojenskou službu, ale ani přísahu, soudy (zvláště trest smrti). V době první světové války proslul Romain Rolland svým románem Clerembault; méně známý je román Jerome Klapky Jeroma Všechny cesty vedou na Kalvárii z prostředí anglického.

Odpírači vojenské služby v ČCE z náboženských a politických důvodů

Martin Šimsa
V příspěvku pod tímto názvem by měl být v prvé řadě uveden evangelický bohoslovec Petr Jankovský, který za své neohrožené vystoupení na synodu v roce 1950 byl vyloučen z fakulty. Okamžitě byl povolán na vojnu, ale pro nenastoupení vojenské služby byl Nižším vojenským soudem v Písku odsouzen ke čtyřem letům žaláře. Svůj trest si odpykával v nelidském prostředí komunistických pracovních táborů, spolu s odpírači z řad Svědků Jehovových a adventistů. Jeho případ budeme podrobněji dokumentovat společně s případy dalších patnácti vězněných duchovních z ČCE v příští publikaci této „Knižnice studijních textů ČCE".
K následujícímu příspěvku člena komise o odpíračích vojenské služby z ČCE v 70. a 80. letech minulého století připojujeme jeden důležitý text, který se bezprostředně týká problematiky odpěračství. Tento „Traktát teologickopolitický o odepření služby ve zbrani" napsal 12. února 1978, v reakci na případ svého syna, evangelický farář a později i politický vězeň komunistického režimu Jan Šimsa. Traktát byl uveřejněn v knize Petra Blažka, editora knihy „A nepozdvihne meč...", jemuž děkujeme za poskytnutí textu v elektronické podobě.
Odpírači vojenské služby z náboženských důvodů většinou pocházeli z řad Svědků Jehovových a z Církve adventistů sedmého dne. I v ČCE se vyskytlo několik odpíračů vojenské služby. Odpírači odmítali nastoupit vojenskou službu buď z důvodu křesťanského pacifismu, nebo z důvodu přesvědčení, že tehdejší československá armáda je pouze represivním nástrojem komunistického režimu. Žádali zavedení náhradní vojenské služby pro ty, kdo odmítají sloužit buď z náboženských důvodů, nebo z důvodů svědomí. Domnívám se, že zápasili o náboženskou svobodu a zasloužili se o obnovení demokracie v naší zemi. Řadu případů zpracoval Petr Blažek v knize: A nepozdvihne meč... Odpírání vojenské služby v Československu 19481989. Praha, Academia 2007. V knize najdou zájemci podrobnější informace. Já zde dokumentuji osudy několika přátel z ČCE podle toho, jak o nich psali, nebo vyprávěli, také podle vlastních vzpomínek. V neposlední řadě jsem čerpal z výše uvedené knihy.

Odpěrači vojenské služby z náboženských důvodů většinou pocházeli z řad Svědků Jehovových a z Církve adventistů sedmého dne. I v ČCE se vyskytlo několik odpěračů vojenské služby. Odpěrači odmítali nastoupit vojenskou službu buď z důvodu křesťanského pacifismu nebo z důvodu přesvědčení, že tehdejší československá armáda je pouze represivním nástrojem komunistického režimu. Žádali zavedení náhradní vojenské služby pro ty, kdo odmítají sloužit buď z náboženských důvodů nebo z důvodů svědomí. Domnívám se, že zápasili o náboženskou svobodu a zasloužili se o obnovení demokracie v naší zemi.

Jak ČCE nabyla ducha svobody a jak o něj přišla Roky 1968 až 1977

Peter Morée
Českobratrská církev evangelická se rychle a výrazně hlásila k demokratizaci společnosti, ke které docházelo v r. 1968. Po r. 1969 se dostala pod čím dál větší tlak ze strany státní správy (většinou Sekretariátu pro věci církevní), aby se „konsolidovala" a odvolala některé dokumenty z let 1968 a 1969. Za této situace se církev nakonec rozdělila na dva tábory, které si navzájem příliš nedůvěřovaly. Události r. 1977pak potvrdily poněkud tragický osud ČCE za období normalizace.
Tento příspěvek vychází z dokumentů z archivu Sekretariátu pro věci církevní Ministerstva kultury ČSR a z Ústředního církevního archivu ČCE. Velká část textu vycházela dříve v časopise Český bratr (r. 20072008).

Před 21. srpnem 1968

Dne 11. března 1968 poslali „duchovní ostravského okrsku seniorátu Moravskoslezského českobratrské církve evangelické“ důležitý dopis politické reprezentaci ČSSR. Byli to mj. Jan Šimek, Karel Veselý, Gustav Říčan, Ludvík Klobása, Jaroslav Košťál, František Budinský, Josef Kopřiva, Severin Tůn, Jiří Lejdar, Jaromír Sečkař a Rostislav Chlubna (dva podpisy nečitelné). Dopis obsahuje jasné představy o tom, co by se mělo změnit v postavení věřících a církví ve veřejném prostoru.

Konec stalinistické éry v ČCEProtesty kolem zákona o rodině z roku 1963

Olga Navrátilová
Konec éry stalinismu a jím vyvolaného strachu je v dějinách Českobratrské církve evangelické jasně symbolizován důrazným protestem proti návrhu zákona o rodině v r. 1963. Poprvé po únoru 1948 dala širší církevní veřejnost najevo, že chce být faktorem ve společenských a politických rozhodovacích procesech a už se nechce spokojit s tím, že je ignorována a marginalizována.
Dění kolem zákona o rodině představuje proto pro ČCE velmi důležitý okamžik na cestě od února 1948přes padesátá léta k společenské obrodě v r. 1968. Dalo by se říct, že pro ČCE začíná pražské jaro v dubnu 1963 (a končí v únoru 1972). Brzy po protestech následovala řada dalších dopisů, peticí a prohlášení od farářů a členů církve, a dvě memoranda z pera synodní rady. Všechny dokumenty měly společný jmenovatel, tj. obhajoba a rozšíření náboženské svobody v komunistickém Československu.
V níže uvedeném textu přibližuje Olga Navrátilová příběh protestu z r. 1963 na základě písemností z Ústředního archivu ČCE.

Dne 18. dubna 1963 otisklo Rudé právo článek ministra spravedlnosti Dr. Al. Neumana (lidovce [1]), kde veřejnosti představoval nový návrh zákona o rodině.[2]

Boj o majetek Německé evangelické církve v Čechách, na Moravě a ve Slezsku mezi Českobratrskou církví evangelickou a Církví československou

Jiří Piškula
Vyhnání sudetských Němců z Československa po 2. světové válce se týkalo i druhé evangelické církve v osvobozené republice: Německé evangelické církve v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. V důsledku jejího zániku nastal ostrý boj o její majetek mezi ČCE a CČS.
Celá záležitost se rozřešila teprve po nástupu komunistického režimu v únoru 1948. To, jak nový režim zacházel s touto otázkou, bylo předzvěstí jeho budoucí církevní politiky.
Přihlédneme-li ke skutečnosti, nakolik zářící stálicí na nebi českého politického populismu byly a zůstávají tzv. Benešovy dekrety, je jistě překvapující, jak málo je prozkoumána řada oblastí souvisejících s odsunem československých Němců z republiky. Jednou z nich je také osud Německé evangelické církve v Čechách, na Moravě a ve Slezsku (NEC), jejíž spletité osudy v poválečné době se pokusí přiblížit tato útlá práce. Vychází jak z materiálů archivu NEC, který byl převeden pod Ústřední archiv Českobratrské církve evangelické (ČCE), tak z fondů státní správy uložených v Národním archivu.

Přihlédneme-li ke skutečnosti, nakolik zářící stálicí na nebi českého politického populismu byly a zůstávají tzv. Benešovy dekrety, je jistě překvapující, jak málo je prozkoumána řada oblastí souvisejících s odsunem československých Němců z republiky. Jednou z nich je také osud Německé evangelické církve v Čechách, na Moravě a ve Slezsku (NEC), jejíž spletité osudy v poválečné době se pokusí přiblížit tato útlá práce. Vychází jak z materiálů archivu NEC, který byl převeden pod Ústřední archiv Českobratrské církve evangelické (ČCE), tak z fondů státní správy uložených v Národním archivu.