Expedice zakázané literatury holandskou cestou v letech 1976 - 1989

Prolog : „Horlivě se ujme Hospodin své země a se svým lidem bude mít soucit. Hospodin se ozve a řekne svému lidu: Hle, posílám vám obilí, mošt i čerstvý olej, abyste se nasytili... Neboj se, země, jásej a raduj se, neboť veliké věci vykoná Hospodin“. (Joel 2, 18-19,21)

Nejsem si vůbec jist, zda se po tolika letech podaří zrekonstruovat „cestu zakázané literatury“ do naší republiky. Otázkou je i pojmenování „zakázaná“ – snad toto označení sedí, myslíme-li na tituly, které u nás nevycházely. Některé se opravdu nevydávaly! Normalizační doba bible, biblické slovníky a jinou náboženskou literaturu vytlačila z pultů a pokud tu a tam něco vyšlo, to bylo v tak malém nákladu, že někdy ani přivstat si a jít do fronty nebylo zárukou, že knihu dostanu. Bylo vyprodáno. Touha po vydání „Broučků“ šla až tak daleko, že na několika synodech byl přijat návrh, aby „Broučci“ byli znovu vydáni. Tento požadavek patřil mezi radikální požadavky církve a státní správa jím byla zneklidněna. Pochopitelně, že „Broučci“ nevyšli. Naštěstí fungovaly jiné kanály, které zajišťovaly téměř pravidelný přísun literatury, a to nejen teologické. Kde a u koho tato idea vznikla, nevím. V době dovážení jsem byl dokonce vděčen, že nevím, kdo dodávky organizuje, neboť jsem bez uzardění a „lhaní“ mohl na dotazy příslušníků StB odpovídat: „Nevím, neznám.“

Měl jsem tu čest být „kolportérem“ této literatury. Nevím ani, kdo to vymyslel. Vím jen, že v pozadí zásilek stál Hans van der Horst s přáteli a vše zřejmě řídila a organizovala Hebe Kohlbrugge.

Z určených fondů se kupovala literatura, kterou bylo nutné převézt přes hranice. Tu a tam celé zásilky byly bdělými orgány na hranicích zachyceny a zřejmě znehodnoceny. Zcela jistě tato literatura proudila několika „koridory“. Bylo velmi dobré vědět, vlastně nevědět, kterými. Jeden z domluvených kontaktů byl nasměrován na mne. Vzpomínám si přesně na chvíli, kdy jsem byl osloven, zda bych nemohl přebírat dováženou literaturu a dále ji rozvážet. Nemohu v této chvíli již říci, zda jsem váhal či přemýšlel nad případným dopadem, vím jen, že jsem velmi rychle vyhodnotil příhodné místo vrbecké fary k předávání knih. Byl jsem tehdy vikářem v Hrubé Vrbce a farský dvůr, ze všech stran krytý, byl ideálním překladištěm. Po ztrátě souhlasu a přeložení do Horních Dubenek jsem mohl i nadále pokračovat v přijímání literatury. Hornodubenecký dvůr byl ještě lepší a krytější než v Hrubé Vrbce. A po definitivní ztrátě souhlasu jsme mohli literaturu přebírat i v Jihlavě, kde jsme ve Ztracené ulici našli místo útočištné. Než popíši, jak vše probíhalo a přidám několik ilustračních příběhů, které mohou dokreslit atmosféru oné doby, musím říci, že rozhodnutí přijímat dováženou literaturu plně podporovala i moje žena Daniela. Patří jí dík za podporu v této věci.

Jak to všechno probíhalo? Z fondů byla v cizině zakoupena literatura. Dnes bych již asi nedal dohromady všechny tituly. Nejvíce se dovážely Biblické slovníky – v modré vazbě, Bible kralická, Biblická konkordance, Sešli světlo, Biblické dějepravy, snad jednou i ti Broučci. Ale bylo toho daleko více. Také literatura filozofická, často s přesným určením adresáta (např. Hejdánek). Ale i Škvorecký, Kundera a jiní. Žel dnes lituji, že jsem si neponechal vzorky jednotlivých titulů, byl by to dobrý ilustrační doklad, tehdy ovšem platila zásada: „všechno pryč z domu ke chtivým klientům“. Snad ještě poznámka – zahraniční přátelé tu a tam zjišťovali, o jaký druh literatury je největší zájem, co je zapotřebí, a podle toho zásilky připravovali. Zvláštní zkušenost popíšu. S knihami přijížděli zpravidla vždy noví lidé. Snad jen ve třech či čtyřech případech se posádka opakovala. Tito lidé byli „pietistického ražení“. A možná právě proto měli nejvíce odvahy převážet v autech a karavanech pečlivě uloženou literaturu. Nejprve přišel „neznámý človíček“, oznámil přivezení zásilky, určila se hodina, zpravidla večerní, kdy auto přijede. Domluveno a v určenou hodinu auto vjíždí do dvora. Knihy byly uloženy v černých pytlích – až po roce 1989 jsem v Holandsku viděl, že do těchto pytlů se dává domovní odpad! Rychle vyložit, posádka nikdy neodmítla malé občerstvení, při kterém došlo i k zajímavým rozhovorům, zakončeným vždy modlitební chvíli. I když tento způsob nikdy nebyl „naše“ parketa, i při zpětném pohledu do minulosti jsem přesvědčen, že to k tomu patřilo. Zdůraznil bych při této vzpomínce dva zážitky. V jednom období se velmi změnil obsah dovážených knih. Na jeden biblický slovník bylo doručeno množství pietistických příruček a jiných „blábolů“. Pravda, i ty se daly doručit na místa, kde se četly, ale přece jen původní záměr byl jiný. Sám pro sebe jsem si to formuloval tak, že za bible a biblické slovníky se dám klidně zavřít, ale distribuovat „bláboly“ – za to se mně nechtělo nasazovat krk. Naštěstí přijel někdo z kruhu Horsta, stížnost byla přijata a ukázalo se, že aktivní skupinka chtěla využívat příležitosti a dovážet to, co považovala pro nás za nezbytné. Velmi rychle byla zjednána náprava a vše fungovalo podle původního zadání. Dnes bych si již nevybavil podobu těch, kteří knihy dováželi. Ale jednoho ano. Vysoký, urostlý muž, jméno pochopitelně neznám, vím však, že byl z Texasu, povoláním kovboj. Hrnek vřelého čaje vypil jedním douškem a při druhé návštěvě přivezl i dárek – texaský kovbojský talíř, který je dodnes ozdobou naší domácnosti. Nikdy jsme z něho ovšem nejedli. 

Přivezené knihy se rozvážely dál. Směr Praha, Vysočina, Morava. Zájem byl. S knihami se nekupčilo. Na sborech, ve kterých jsem sloužil, se o této činnosti mnoho nevědělo. Nebylo by to ani moudré. Jen výjimečně jednotlivci věděli, kam jejich vikář občas vyjíždí. A obzvlášť dojemné bylo, když dnes již nežijící kurátorka hornodubeneckého sboru Marie Palánová mně vždy při návštěvě u nich doma podstrčila stovku do ruky se slovy: „To je na benzín, bratře vikáři, když vy toho tolik s těmi knihami najezdíte.“ A jezdilo se. Humorná historka z rozvážení: při zpáteční cestě z Prahy mne v Batelově zastavili příslušníci VB a udělali prohlídku auta, žádné knihy nenašli a hlásili: „V kufru knihy nejsou a jede od Prahy a měl jet od Brna.“ Patřilo to k určitému „druhu zábavy“ zavolat, že přivezu např. Daníčkovi do Prahy cement a vyrazit s knihami na Brno. Byli zmateni. Možná do těchto vzpomínek by patřila i příhoda, která vedla k poučení a nápravě.

Naše dvě děti, Alena a Štěpán, s námi sdíleli veškeré dění. Pro jejich věk vždy při vykládce knih jsem velitelsky rozhodl, aby ani nos z dětského pokoje nevystrkovaly. Potkal mne jednou Alenin třídní učitel a pravil: “Pane faráři, já nevím, ale Alena ve třídě vypráví, že občas přijedou nějací lidé, cosi se děje a ona a brácha musí být v děcáku a ani nos nevystrkovat“. A při tom se lišácky usmíval, neboť četl mnohé z těch dovezených knih. To zavánělo průšvihem. A „náprava“ byla jednoduchá: při příští vykládce jsme do této akce zapojili i děti, statečně běhaly s knihami a ukládaly a třídily a bylo po chlubení se ve třídě.

Zpětně si klademe občas otázku, zda jsme neměli strach. Nechci ze sebe dělat hrdinu, ale mně to v té době připadalo tak přirozené, že jsem si nepřipouštěl, že by z toho mohla být nějaká polízanice. Navíc bych ani nikoho nedovedl prásknout, neboť jsem neznal žádná jména ani adresy dodavatelů. Ale zpětně je jasné, že bez Boží ochrany a pomoci by mnohé vypadalo jinak. Závěrem uvedu příklad toho, jak při nás Boží moc stála. To jsme již bydleli v Jihlavě. Místo na vykládku v Jihlavě bylo „nejméně“ chráněné. Žádný dvůr, jen opuštěná Ztracená ulice, po které v určité hodiny proudily davy lidí z továrny. Bylo nutné brát na to při vykládce ohled. Ještě se dalo, pokud to byl jen přívěsný vozík, zacouvat s ním do garáže, vjezd byl ovšem nepříjemně komplikovaný – do zatáčky a ještě do kopce. Při jedné zásilce posádka nepřipravila předem knihy do pytlů někde v lese, ale chtěla v garáži rozebrat vozík a knihy vyložit. Zacouvání se nepovedlo, vozík jsme odpojili a snažili se vlastními silami „šupnout“ do garáže. Šeřilo se a blížil se čas, kdy davy začnou proudit. S odpojeným vozíkem nešlo hnout. Zoufalá situace. I dnes ji mám živě před očima. Byli jsme tři. „Zde snad jen Bůh může pomoci“, zašeptal kdosi a my všichni jsme si řekli: „Ve jménu Páně, hup do garáže“. Nevím, kde se vzala ta síla, ale těžký vozík, jako by byl odlehčen, zapadl do garáže, zavřela se vrata, auto odjelo za roh domu a proudy lidí přicházely od továrních vrat. Nikdo mi nevyvrátí, že nebýt Boží pomoci, těžko bychom vozík do garáže dostali.

Nevím, zda tyto vzpomínky k něčemu budou. Ale sluší se na tuto dobu nezapomínat, zvláště ve vděčnosti těm, kteří pečovali po materiální i duchovní stránce o nás, kteří jsme se, ač sevřeni komunistickou mocí, mohli s jejich pomocí svobodně nadechovat až do pádu železné opony směrem na západ ale i na východ. Díky, přátelé známí i neznámí. Díky vám.

Praha 4. února 2009