Vzpomínka z dětství

Ten hluboký a otřesný zážitek, když estébáci zatýkali v únoru, na začátku roku 1952 mého otce, jsem podrobně a sugestivně popsal ve 4. čísle časopisu Protestant, ročník 2006, v Okénku do totality. Byli jsme tři děti, mně ještě nebylo třináct, sestře jedenáct a nejmladšímu bráchovi sedm roků. Všichni tři jsme v těch pět hodin ráno stáli na široké manželské posteli rodičů a vyděšeně plakali. Pocítil jsem velké ohrožení a zanechalo to hlubokou stopu v mém vědomí. Zažil jsem poprvé něco tak naprosto nepochopitelně zlého. Ani nevím, jak s otcem odešli. Sestra si pamatuje, že když odcházel, zastavil se ve dveřích a řekl: Boží spravedlnost je větší než lidská. Pak již ho sváděli v poutech ze schodů. Zůstal po nich nepořádek a zjitřená mysl. Až po pěti šesti letech jsem se přestal v noci děsit a počůrávat. V mysli tento zážitek zůstal, zapadl do podvědomí a nejednou mě ochránil před pokušením kolaborovat s režimem, v němž se mohou takové věci dít.

Stejné nebo podobné, někde třeba ještě otřesnější scény se odehrávaly necelé čtyři roky po uchopení moci komunisty v mnoha dalších rodinách v Kutné Hoře, Čáslavi, Golčově Jeníkově. Byl to region, v němž se po dobu 20 měsíců (od zneškodnění protikomunistické ilegální organizace Lichnice 17. února 1950, do svého zatčení 12. listopadu 1952), pohyboval Jaroslav Němeček, jeden z odbojových velitelů, kterého v únoru 1950 nestihla StB zatknout. Po jeho zatčení nastalo „lavinovité zatýkání", jak jsme četli ve Veberově studii. Na tři sta, převážně mužů bylo zatčeno. Kolik to bylo nešťastných manželek, dětí, otců a matek. Rada mých spolužáků a spolužaček mělo své otce pozavírané. Postihlo to celou řadu i evangelických rodin z našeho kutnohorského sboru: Fuchsovi z Malína, Houfkovi ze mlýna, Duškovi z hospody, Šibravovi, soused bratr Horák. O dalších ani nevím, nikdo se tím nechlubil. Jistě o nich věděli kutnohorský pan farář Dus a čáslavský pan farář Jerie. Když ten kříž na naši rodinu dolehl, maminka musila jít do práce a měla to zvláště z počátku hodně těžké. Oporou nám tehdy byl děda Filip, otcův otec, písmák z Vysočiny. Kdo však poskytl manželce politického vězně a třem ještě poměrně malým dětem nejen duchovní útočiště, ale i prostředí lásky a solidarity, byl kutnohorský evangelický sbor a jeho farářská rodina.

Jak to ve skutečnosti s tím Němečkem bylo? Byla, nebo to nebyla estébácká provokace? Fáma pravila, že měl při sobě notýsek, kde pro estébáky zapisoval každou návštěvu. V jeho výpovědích u soudu nic nechybělo, byly tam řečeny i ty nejdrobnější informace. Většina pamětníků nepochybuje, že to estébácká provokace byla. Patřil k nim po návratu z kriminálu i můj otec a snad všichni, co s ním byli zatčeni, 2x se to ozve i v následujícím vyprávění paní Květy... , patří k nim i oba moji sourozenci a mnozí další. Donedávna jsem k nim patřil též. Dokladem toho budiž celý odstavec v již zmíněném článku v Protestantu z roku 2006:

Otec byl živnostník a tudíž vykořisťovatel. Malíř pokojů, těžce pracující vykořisťovatel. Pokud někoho vykořisťoval, tak leda sám sebe. Jenže on byl před Vítězným únorem sociální demokrat, který nezvítězil, protože se nestal komunistou. Tento smrtelný hřích občas také u piva vysvětloval a zdůvodňoval, zřejmě nejen vždy svým přátelům. Někdy přidával také krátká srovnání stávajících poměrů s poměry před válkou. Jako že bývala svoboda, že slušný člověk se nemusil obávat četníků ani soudů, že sice odbory nebyly revoluční, ale o to více hájily zájmy pracujících, jak to sám poznal, když byl tovaryšem u malířské firmy v Liberci. Prostě bylo třeba jej převychovat, změnit mu jeho vlastní zkušenost. Záminkou pro kriminál bylo, že neudal agenta provokatéra, jehož za ním poslala StB. Otce drželi v dlouhé vazbě ve věznici v Kutné Hoře, stejně jako celou řadu dalších živnostníků a rolníků. Zatčení místních „vykořisťovatelů kulaků a třídních nepřátel" se stalo závěrečnou fází socializace okresu. Po slavnostním vyhlášení této historické události bylo nutno zneškodněné protivníky a vlastizrádce potrestat. Žádné návštěvy, žádné balíčky, jen a jen tvrdý kriminál.

Toto vše se odehrávalo na malém městě, na pozadí monstrózních procesů 50. let. Vždyť jen roku 1950 bylo popraveno 57 lidí, roku 1951 rovných 60 a rok 1952 byl zcela rekordní, s počtem 66 poprav. Skoro bez výjimky se jednalo o justiční vraždy, mnohá doživotí a tisíce let věznění nevinných lidí. Zavírat a vraždit však komunisté začali hned po „vítězství pracujícího lidu" v únoru roku 1948. Otřesná kapitola nezákonné mocenské likvidace římskokatolické hierarchie, mužských a do značné míry i ženských řádů spadá do roku 1949, rovněž jako likvidace vojenské elity v čele s generálem Heliodorem Pikou. Potom přišli na řadu demokraté, kteří se před únorem snažili bránit zemi před nastupující totalitou komunistů. Z nich nejznámější, přes protesty a žádosti o milost z celého světa popravená Dr. Milada Horáková. Tato členka smíchovského evangelického sboru se stala symbolem ušlechtilého lidství, naproti barbarství bolševických vrahů, kteří se nezastavili před ničím, co je zlé.

Kutnohorští soudruzi nechtěli zůstat a také nezůstali pozadu. Popravy v tomto případě naplánovány nebyly. S těmi nejprovinilejšími, jejichž vlastizrádný zločin spočíval v tom, že poskytli Němečkovi, nastrčenému a sledovanému StB, polévku či nocleh, kabát či ponožky, nebo šálu, byl uspořádán okázalý proces. Celé se to odehrávalo na jevišti Tylova divadla, které přetékalo „hněvem" nahnaného davu. Ti lidé byli zmanipulováni a především zastrašeni. Takto zneužíval režim jinak docela hodné lidi. Při vynášení rozsudků doživotí a vysokých trestů se v Kutné Hoře v hledišti Tylova divadla aplaudovalo.

Otce soudili s menšími provinilci v budově soudu, kde byl před sto roky osvobozen a odkud byl na ramenou jásajícího davu vynesen Karel Havlíček Borovský. Mého otce, ani jeho spoluviník, nikdo na ramenou nevynášel. Jedna hodná sousedka tam naopak na adresu mého otce, presbytera v kutnohorském sboru ČCE a celkem hodného člověka, který nebylschopen zabít ani králíka, řekl: „To aby se člověk bál vyjít na ulici, když mezi námi chodí takoví zločinci. " Těm, které postavila před soud komunistická mašinérie, nejen že se především nedostalo spravedlnosti, natož milosti. Tak to bylo. Taková to byla velká neláska, podlost a zbabělost. Kolik jen utrpení a bolesti přinesla i docela obyčejným lidem ta „dějinná smyčka" komunismu. Jak vidno, neměl jsem již ani jako chlapec, ani kdykoli později, ty nejmenší předpoklady myslet si o té ideologii a praxi komunismu cokoli dobrého. Mezi blízkými a spolehlivými dospělými jsem se i já naučil počítat s tím, že to brzy, jednoho krásného dne, jistojistě „praskne". Poslouchal jsem od dětství Svobodnou Evropu a Hlas Ameriky a těšil se, že to praskne již na podzim, pak až na jaře, potom znovu na podzim, ale pak již určitě na jaře.

Dnes, po studiu archivních materiálů a především po velmi pozorném pročtení studie pana docenta Václava Vebera, se na ten problém dívám jinak, možná méně reálsocialisticky. Vůbec jsem netušil, že bylo hned po únoru 48 tak mnoho protikomunistických aktivit, tak mnoho aktivit III. odboje. To, přesně to, odmítal J. L. Hromádka — jenže on zase přeháněl loajalitu ke komunistům.

Pan docent Veber ve své studii ukazuje, že hned po únorovém převratu v roce 1948 se začal na mnoha místech v naší zemi formovat odpor i odboj proti komunistické totalitě. Do tohoto hnutí se zapojilo mnoho těch, kteří s rukama složenýma v klín nechtěli čekat, až se upevní nová moc. Přání však bylo často otcem myšlenky, že komunistický režim nebude mít dlouhého trvání, že to „brzy praskne", že „to tak Západ nenechá" apod.

Dnes to vidím tak, že oprávněná, ale nedočkavá touha po ztracené svobodě, osobní odvaha, ale nedostatečná politická rozvaha, to vše na začátku dlouhé předlouhé studené vojny, s krutou policejní mocí na každém kroku za krkem, předznamenaly neúspěch všech těch, až překvapivě hojných odbojových skupin, statečných ilegálů a dobrodružných partyzánů na konci 40. a v průběhu 50. let. Organizovat odboj proti bezohledné, nedemokratické moci a ilegálně se skrývat v hustě obydlených oblastech středních Čech, kde není mnoho úkrytů, protože zde nejsou ani nepřístupné hory, ani nepropustná džungle, ale na každém rohu esenbák, nebo fízl, je nanejvýš těžké a nemůže to mít dlouhé trvání. Jenže to byla doba, kdy se běžně počítalo s tím, že komunistický režim nepřežije rok 1949... členové skupiny Věrni zůstaneme počítali s tím, že převrat bude realizován nejpozději 17. listopadu 1949... Účastníci odbojových skupin se domnívali, že vojenské měření sil je záležitostí krátké doby a že drtivá většina veřejnosti je protirežimního zaměření a nějaké masivní prozrazení jejich aktivit nehrozí. To se ovšem ukázalo jako falešný předpoklad, zvláště po více letech komunistického zastrašování a manipulace. Byla veliká chyba, že konspirace nebyla důkladnější, že se všude o všem lehkovážně mluvilo a tím pádem se vědělo i co se vědět nemělo. Bylo skutečně za těch poměrů, které existovaly jen otázkou času, kdy do ilegální sítě pronikne StB a její agenti. Tak tomu nakonec bylo při likvidaci každé z odbojářských skupin.

Ještě k samotnému Němečkovi. Dobře, nemohu si myslet, že byl agent StB, že chodil za těmi, za nimiž ho poslali. Ano, byl to odbojář a ve své nouzi a v nouzi a ohrožení těch, kteří se skrývali a které měl na starosti, obcházel své známé a hledal, kde by hlavu složil, hledal, kde by schovali nějakého jiného partyzána, hledal, kde by mu poskytli obživu, hledal, kdo by se přidal k němu a jeho aktivitám. Jak rozsáhlá byla činnost, kterou vykonával jako organizátor Jaroslav Němeček, je vidět z velikého počtu souzených a odsouzených. Sám stál před soudem dvakrát, jednou se skupinou 14 svých spolupracovníků a podruhé s 52 a potom v samostatných přelíčeních další spolupracovníci... jeden s dalšími 48, druhý s dalšími 23, třetí s 15člennou skupinou, další a další... Když tolik lidí zapojil do tak nebezpečných aktivit, měl být — přísně a hrubě řečeno — víc chlapem a ne povídavou babou, která estébákům nic nesmlčí. On na každého z těch, kteří mu pomáhali a spolupracovali s ním, všechno — všecičko pověděl, do zbytečných podrobností.

Přesto, na závěr tohoto kritického zamyšlení, musím hodně zřetelně zdůraznit, že všichni ti protikomunističtí aktivisté — odbojáři, pronásledovaní a trestaní totalitním režimem byli a jsou (pokud ještě jsou) stateční a vzácní lidé, kteří přinesli oběť na oltář svobody své a naší vlasti. Nebyla to oběť marná, i když se mnozí z nich svobody nedožili. Ta naše svoboda je vykoupena jejich obětí a my jsme jim za to vděčni. Oni zápasili a protivenství trpěli pro spravedlnost a svobodu. Takový zápas má věčné a nepohnutelné Boží zaslíbení.

3) Vyprávění Květy Moravečkové Fuksové o sedmi dlouhých letech 1952 - 1959

Rozhovor s Květou Moravečkovou Fuksovou v roce 2005 zaznamenal na audiokazetu Jan Zeno Dus s manželkou Annou. Přepsal ho, upravil a krátkým úvodem opatřil Miroslav Litomiský. Je to vskutku dobový dokument, který vychází z předpokladů, jak jsme o nich výše psali. I následující úvod ponecháváme tak, jak jej před četbou Veberovy studie sepsal bratr Litomiský:

Od srpna 1950 do listopadu 1951 se v Kutné Hoře a okolí pohyboval agent provokatér Jaroslav Němeček, nasazený Státní bezpečností, a navštěvoval své známé, bývalé spolužáky i jiné obyvatele, a žádal je o poskytnutí ubytování, stravy, doporučení dalších osob, které by mohl navštívit, a jiné služby. Představoval se nejprve jako kazatel adventistické církve, ale později všem vyjevil svou identitu „nepřátelské" osoby hledané policií. V rodině zemědělce Jaroslava Fukse v Malíně pobýval s malými přestávkami od podzimu r. 1950 až do svého „zatčení" 12. listopadu 1951. Jaroslav Fuks a jeho dcera Květoslava Vosátková (v té době již rozvedená) byli mezi prvními zatčenými. Rozsah provokatérské činnosti J. Němečka byl velmi rozsáhlý. Byl také jediným svědkem při vyšetřování zadržených, jichž bylo asi padesát. Květoslava Moravečková (tehdy Vosátková) byla zatčena několik hodin po zatčení svého tatínka Jaroslava Fukse 7. února 1952. Oba byli odsouzeni k vysokým trestům 10 a 12 let. Otec byl propuštěn po šesti létech, Květa po sedmi.

Krátkou dobu před procesem zatkli nejdřív tatínka, odvedli ho estébáci, a potom si přišli pro mne. A já jsem jim povídala: „To by moh' každej vagabund přijít a říct mladá paní, pojďte s námi." A oni řekli: „No, jestli chcete, my se vám budeme legitimovat — policie." Tak se mi legitimovali. A odvedli mě na okres a tam mě vyslýchali — v Kutné Hoře — nějaký Husa z Nových Dvorů, měl tady bratra, oba byli estébáci, a on povídal: „Mladá paní nelžete, teď jsme tady měli tatínka a tatínek měl hůl a já bych byl tu hůl vzal a přerazil ji přes něj." A já: „To byste mohl udělat, pane Husa? Copak vám tatínek udělal?" No ale on na to nic neřekl. A potom mě odvedli, odvedli mě do vězení k soudu, tam co byl vězněný Havlíček Borovský. A zavřeli mě do cely. A za chvíli přišla čůza — no, strážná, a musela jsem s ní jít, a převlíkli nás, normálně vzali moje šaty, kabát, všechno, a teď — sedmého února to bylo — byla zima, chumelilo, a dali mě takovou krátkou — jak se teď nosejí kratičké sukýnky, a dali mi punčochy, a dala mi špagáty, a já povídám: Na co ty špagáty? A ona povídala: No abyste si přivázala punčochy. Jé — a teď — sedmého února — a druhý den na procházku, a teď ony ty punčochy mi padaly a já měla tohle celé zmrzlé a byla mi zima, no musela jsem to vydržet, a přišli jsme do cely, ale tam bylo také zima, já neměla žádné kalhoty, dali mi kalhotky, ale takové plátěné, mě to strašně vadí po někom, já za to nemůžu, no ale musela jsem, nic jiného jsem neměla, a zima mě byla pořádná.

No tak dobře, tak nás drželi až do května, a pořád vyšetřovali, nejdřív nám dali zelené pásky, ty nosili krajští vězňové, potom bílé pásky, to že jsme jako političtí, státní. A když jsme měli tady v Malíně „monstrproces", tak oni nám dali ty bílé pásky, a dali nám civil, dali nám naše oblečení. A tady ve Velké hospodě jsme měli monstrproces. Tady na Velké hospodě, tam se dřív hrávalo divadlo. A na podiu toho divadla jsme měli monstrproces. Přijeli pánové z Prahy, a měli jsme tam i vojenské přísedící, protože někteří ti muklové měli zbraň, jako Pepa Marků měl zbraň.

Souzení jsme byli na dvě etapy. Nejdřív v Kutné Hoře, a potom jsme byli my v Malíně, tady nás bylo souzeno dvanáct, a teď oni se nás vyptávali. Předsedu soudu měl dělat pan doktor Čížek. Jenomže on řekl, že nás soudit nebude, protože zná rodinu Fuksovu. Tak nás nesoudil, a dostali jsme jiného soudce, ale já si už nepamatuji, jak se jmenoval. On vlastně byl jako prokurátor, a měl dělat výstupy, a co jste, a proti republice a tak dále a tak dále.

Měl nás usvědčovat před celým teátrem, tam bylo lidí nabito, tam byla vyloženě — promiňte — lůza. Fabrická lůza, to bylo hrozné. A teď ještě než nás přivezli na ten monstrproces, tak představte si, že našim chlapům nedali ráno ani kafe, ani chleba, nedali jim nic.

Já jsem tam byla v tomhletom jediná žena, ale potom — to bylo v Kutné Hoře, ještě tam byla Eliška Štípková se mnou souzená. Ale ta dostala jenom rok, protože ona byla švagrová toho konfidenta. A dej Pán Bůh věčnou slávu, někdy v roce 1999 měla pohřeb. A teď nás odsoudili — já jsem dostala deset roků, tatínek dostal dvanáct roků, a těm hochům našim nedali najíst ani napít, a k obědu jsme měli vdolky a měli jsme bramborovou polévku, to si budu pamatovat do smrti. Tatínek dostal jenom naběračku a dost. A protože jsem věděla, že chlapi nesnídali, povídám, mohl by dostat tatínek tenhleten vdolek ode mne? Já si vezmu jenom polévku. No tak to tatínkovi dali, snědl oba dva vdolky. On tak hladověl, mě ho bylo tak hrozně líto. On měl hlad a on měl také operaci na žaludek. A teď nás vezli eskortou na Pankrác v zavřených antonech. Já jsem seděla vedle tatínka, když nás vezli. No a tak jsem si s ním povídala. Tatínek mi řekl: Květo, máš chleba? Na Pankráci je špatný chleba, a ty ho nebudeš jíst, ty bys umřela tam hlady, já mám dva bochníky, nějaký doktor Motejl — já jsem si myslela, jestli to nebyl tenhleten — nebo z příbuzenstva, buď tatínek nebo bratr tohodletoho Motejla, protože on říká, že jako je bezpartijní. On byl vězeňským lékařem. No a on mi poslal škatulku Dextropuru, když jsme měli jít k soudu.

No a teď jsme přijeli na Pankrác, a ten bachař povídal: Všecky postavit ke zdi, takhle dát ruce — jé, po mně úplně šel mráz, a teď jsem si vzpomněla na Miladu Horákovou, povídám si teď oni vezmou kulomet a postřílejí nás. No a potom jmenovali jména a tak jsme se museli přihlásit tady, a potom nás vedli na marodku, a tam byl zase doktor — mukl. Tam jsem naposledy viděla tatínka, nejdřív šli muklové, nejdřív šli trestanci, a tatínek šel poslední, abych ho viděla. Všimla jsem si, že je veselý, že jako není smutný. No a pak oni nám brali krev, proč nám brali krev, Bůh milý ví. A já jsem se jim tam položila, já jsem omdlela, přitom jak mě píchl, tak jsem omdlela, protože jsem si myslela, kdovíco do nás nebudou píchat. A teď ten mukl přiběhl a jenom jsem slyšela v dálce: Honem, mokrý ručník nebo mokrý hadr! A on mě tím mokrým hadrem... a říkal, neboj se, já jsem také mukl. Já nevěděla, co je to mukl, vždyť jsem byla zavřená od února do května, že. Já jsem také mukl, neboj se mě, no potom jsem se nějak probrala, bylo mi hrozně.

A potom nás zase odvedli na celu, a tak jsme tam byli na tom Pankráci a čekali, kam nás odvezou na komando. No a já jsem byla s tou Eliškou Štípkovou na cele. A teď přišel bachař a povídal: Pojďte vy dvě, budete klepat tebichy z kanceláře. Já jsem v životě neklepala koberce, naši mě měli jako v bavlnce. A klouby na ruce jsem měla celé do krvava, jak jsem to klepala, on tam nad námi stál, já jsem jenom pomalu, a on říkal rychle. Potom přišel, dal na stůl láhev se sádlem a bochník chleba a říkal: Namažte si chleba. A já jsem nechtěla, já jsem se bála, myslela jsem si, že mě otráví. Ale Eliška šla a uřízla kus chleba a namazala pořádně tlustě a dala mi to. Já povídám: já nechci, a ona, vem si to, Květo, tak jsem si to vzala, no měla jsem hlad, protože tam byl černý chleba, brambory modré, naše prasata, věřte mi to, měly lepší brambory než my, a teď nám to dávali do takových umývadel, kde se — neměla bych to říkat — kurvy se v tom myly, a teď — já jsem tam na Pankráci nejedla, jenom jsem pila tu černou bryndu. A potom nás odvezli z Pankráce — to byla moje první etapa — odvezli mě do Liberce. Jeli jsme s rodinou z Českého Brodu, byla to rodina nějakého doktora Krupičky — on utekl za hranice, a celá jeho rodina i známí byli s námi, a jeli jsme do toho Liberce.

Tam už nás roztřídili. A pak nás naložili na náklaďák a viděla jsem, že nás vezou do Jilemnice! To jsem měla velkou radost! Pak se ukázalo, že nás vezou do Technolenu. Technolen tam měl lágr, a oni nás do něj dovezli. Druhý den jsme měly nástup a šly jsme pracovat na mokrý sál namotávat z těch fajvek vydrhnutý len zase na malé cívky, a to muselo jít přes vodu, my jsme byly mokré, no a já jsem byla šťastná, že jsem dělník, já jsem to tam znala, já jsem tam měla dost známých. Jezdila jsem tam k Havlíčkovým, oni tam měli mlékárnu, to byla moje sestřenice, bylo to v Kruhu u Jilemnice. To byla Vlasta Žďárská. Její tatínek byl listonoš z Malíně, on byl s námi také zavřený, on se z toho až pomátl, že byl zavřený. Tak v té Jilemnici nás bylo asi třicet — byly jsme s vražedkyněmi — i státní tam byly, jenomže my jsme měly svoji seknici, a tam jsme spaly, a ty vražedkyně také měly svoje seknice, ale byly to seknice, to nebyly kobky. Jednou ten štábní mi povídá: půjdete nakoupit. Já jsem tam měla plno známých, v hospodářském družstvě, a nějaký Pepa Tužů, on měl velkoobchod se zeleninou a ovocem, a znal mě, protože jsem tam jezdila na lyže. Když jsem šla nakoupit, setkali jsme se a on mi povídal: Ježíšmarjá, Květuško, vy jste tady? Já povídala jsem tady, Pepáne, já jsem tady, podívejte se.

Šla s námi čůza, s doprovodem. Pořád jsme měly za sebou doprovod s kulometem. No tak jsme nakoupily, co kuchařka chtěla, a on mi řekl: Heleďte se, já si to zařídím, každý den budete mít ve skříňce něco dobrého. Také jsem přišla druhý den ráno do fabriky, a já jsem tam měla máslo ve svojí skříňce; druhý den jsem přišla a to zase nějaký Vašek Martínků tady z Malína — my jsme se znali, on je asi o dva roky starší než já, a on také dělal myslím v jejich mlékárně, ale později byl jako agronom nebo já nevím co od zemědělství, a ten také mi tam nosil, ale to nesměly čůzy vědět.

To byli krkonošský lidi, a akorát tenhleten Vašek Martínků byl odjinud. Byl to malíňák, který mě velice dobře znal, on mi také nosil máslo. V Jilemnici jsem měla krásný kriminál, i když ještě jsem se ještě bála — muklové mezi sebou dělali fízly. No a když jsme se dostali z toho Pankráce do Liberce, jé my jsme byli hladoví, i ty z toho Českého Brodu, ta Lída Krupičková, nějaká Slávka, neměly jsme prostě chleba. Tak chodbařce — ona to byla retribučka — Lída povídala: nemohla byste nám dát o kousek chleba víc? A ono se jí líbilo její kombiné. A povídala vemte si to kombiné a přineste nám bochník chleba. No dobře, ona nám ho přinesla a Lída mi povídá (ona ležela vedle mne): „paní učitelko, já vám dám kus chleba", já jsem ho v tu ránu měla v sobě. Já jsem si tak na něm pochutnala — teď si tak nepochutnávám na chlebě. Teď, když, tak já si musím kůrku odkrojit, a to já vám povím proč: Tu kůrku chleba odkrojuju proto, protože když jsem byla na Slovensku v Železovcích, tak nám tam vozili chleba — oni Slováci mají bílý chleba — a oni to vozili na valňákách, nejdřív odvezli hnůj od prasat, a potom nám přivezli chleba. Tak já od té doby odkrojuju kůrku. Já ji mám ráda, ale já si vzpomenu vždycky na Železovce, a musím tu kůrku odkrojit. A jím jenom střídku. Ale teď já chleba ani nejím, teď si kupuju tousty, co sem vozí Odkolek. No tak jsme byly v Jilemnici. Měly jsme se tam opravdu dobře. A Pepa Tužů řekl tomu štábnímu, že mě zná, aby byl na nás hodný, a povídal: „Pane štábní, co budete chtít, já vám dám všechno zadarmo od zeleniny a od ovoce." On si vezl každý týden takovýhle kufr jako je ten stůl plný ovoce, zeleniny a já nevím co všechno — ten Knobloch sotva ten kufr unesl na dráhu. Nechal se podplatit, ale měly jsme se dobře.

Potom odšifrovali krajzandy — to byly ty vražedkyně odsouzené krajským soudem. My jsem jim říkaly krajzandy, ony nám říkaly státní. A zbylo nás tam dvanáct. Pak jsme se měly opravdu dobře. A akorát tam byla krajzanda kuchařka, ta musela každý den ráno ve čtyři vstávat, zadělávat na loupáčky, měly jsme kakao, no měly jsme se opravdu dobře. A tam jsme byly jeden rok. A déle jsme tam nebyly.

Potom to komando rušili, a zase nás odvezli do Liberce, a z toho Liberce pak jsme se dostaly do Minkovic. A z Minkovic jsem šla do Varnsdorfu. Tam jsem navážela korálky a dávala jsem to zase trestance, která to brousila na bruse, točila klikou, na to šla voda, na ty korálky, ona točila a ty korálky se obrušovaly. No a tam mi maminka žádala o milost, nikdy od ní jsem nic nechtěla. Teď přišli estébáci a zavolali si mě do kanceláře, a všade jsem za sebou měla čůzáka, všade byl doprovod s námi. A s kulometem. A teď že jsem si žádala o milost. Já jsem povídala: „Ne. Já jsem si nežádala." „Tak kdo vám žádal?" Já jsem povídala: „Nevím, asi maminka." „No tak maminka, dobře, souhlasíte?" Já jsem povídala: „Co chce maminka, tak já taky." No a teď oni začli — měli mě vedenou jako amerikanofilku — „no jo, v Americe — a vy si myslíte, že je tam dobře?" A já jsem povídala: „To se ví, nemyslím si, já to vím, že je tam dobře," no to jsem celá já, já jsem byla průbojná i v kriminále, já jsem si říkala, mně se nemůže už nic stát, zavřená jsem, jedině mě dají do korekce. Víc se mi nemůže stát. No a já jsem se tam s nimi tak pohádala, a oni mě úplně vyprovokovali, a já jsem šla a já neodhlásila odchod — jako na vojně jsme musely hlásit odchod, příchod, odsouzená ta a ta hlásí příchod, odsouzená ta a ta hlásí odchod. Já jsem neodhlásila odchod, já když mi začli o týhletý Americe, já jsem řekla: „To není pravda, vy lžete," jsem jim řekla, otevřela jsem dveře a jak jsem otvírala dveře, tak za těma dveřma stál čůzák, ale on to byl dobrý čůzák, já nevěděla že tam stojí — on měl dceru a ona mu taky utekla za hranice. To jsme se potom dozvěděli. A teď jak jsem rychle prudce otevřela ty dveře, a dveře se rozletěly, on uskočil a já jsem utíkala na ubikaci. No a oni mi slevili, to byl tenkrát Zápotocký, a Zápotocký, když jsem učila v Barchovicích, jezdil do Hryzova a tam měl švagrovou nebo nějaké příbuzenstvo, a on vždycky se zastavoval v barchovské škole. A tak mě odpustil tři roky, ten Zápotocký.

On mě tenkrát znal, ale jako prezident to asi nevěděl, já nevím. No prostě odpustil mi tři roky. Ale ti estébáci — oni se ptali, jak pracuju, a tam mě to bavilo, jak jsem ty korálky dávala na takové štifty a dávaly jsme to na tmel a ten tmel, když se pustil plynový plamínek, tak zavařil ty korálky, to mě bavilo. No a potom Minkovice se rušily a šly jsme zase do Liberce zpátky.

Ale ty zbylé roky — to jsem si celé odseděla. My jsme byli odsouzený jako za vlastizradu.

No a teď jsme se dostaly zase do Liberce — to byla přestupní stanice — a pak do Varnsdorfu. Já jsem sjezdila komand!

No tak jsme byly v tom Varnsdorfu, tam se pro silonové punčošky tkal silon. Tam jsme asi týden chodily na denní a za týden přišel ředitel a s čůzama — bachařkama — si nás nechal nastoupit a dvanáct nás vybrali na noční směnu. Já jsem se takhle klepala, co s námi na noc budou dělat, ale musely jsme zapnout dlouhou mašinu jako je moje chalupa, tak dlouhou mašinu, tam bylo asi dvě stě cívek a musely jsme vždycky, když se to přetrhlo, udělat tkalcovský uzel a znovu to zapnout. Teď ta noc — já bych bývala spala, ze začátku jsme měly jenom štychpróbu, tak jsme zapínaly jenom šest cívek. Tak jsem zapla šest cívek, sedla jsem si na bednu a už jsem to brala — spala jsem. A teď jde ke mně čůza a říká: jde vám jenom šest cívek! Tak jsem se probudila, šla jsem jako navazovat, zase se mi to trošku namotalo, a zase jsem si sedla a zase spala. Mně se chtělo tak spát! A další noc zase! Zapla jsem si pár cívek, ale teď jsme měly dělat normu! Totéž dělala nějaká Květa Svobodová, ona zase byla na druhém sále, takže my jsme o sobě nevěděly, co děláme. Druhý den zase, já zase sedím na bedně a teď zase klímám, klímám, teď se mi zdálo, že jsem v Kutné Hoře ve Vlašském dvoře u kamenného stolu, dívám se na Barboru a dívám se na kasárna na jezuitskou kolej, krásně svítí sluníčko a ta královská procházka je krásně zelená a teď ke mně přijde Hana Johnová, také muklice, a říká: Květo, to je krásně, viď, já říkám Hano, to je nádhera, a v tom zas, dělám jenom šest cívek! No, a tak jsem to dělala celý týden a ona mě vždycky přišla probudit, že mi jde jenom šest cívek, no a potom najednou přijel Liberec, anton přijel, Svobodová, a já, Vosátková, zabalit všecky věci, pojedete do Liberce. A holky: „Květo, ty jdeš domů?" A já jsem říkala: „Nejdu domů, věřte tomu, že nejdu domů," a Květa Svobodová také. Teď přijedeme do Liberce. A tam byl nějaký bachař a oni mu říkali Franta Rámus, on chodil po chodbě a pořád řval. Teď jsme přijely tam s tím antonem s naší muklovskou výbavou a teď on povídal: „Děvčata, kterým jste souzeny soudem?"

A já jsem povídala s Květou Svobodovou suverénně: „Státním." A on povídal: „Chodbařko! Máte rády, děvčata, drštkovou polívku? Dneska jsme měli dobrou drštkovou polívku! Máte rády drštkovou polívku?" A my, potichoučku, že máme, a on povídal: „Chodbařko, dva ešusy plný, ale hustý, hustý drštkový polívky!" Jé, a přinesl nám chleba, no tam jsme měly dost dobrá jídla, tam v tom Varnsdorfu, tam jsme neměly hlad, jenom na Pankráci to bylo hrozné. No a tak nám dali tu drštkovou polívku, my jsme ji s Květou vylafly, kdybyste viděli, jak jsme si pochutnaly. Květa: „To je dobrota, viď, a ještě potom chleba k tomu." My jsme ten ešus — vlastně dva ešusy, každá jeden, my jsme to snědly. A teď jsme vracely ešusy a on povídal: „Pochutnaly jste si?" A my jsme řekly suverénně obě „ano, pochutnaly". No to už viděl, že jsme státní ženy, že nejsme kurvy, že jo. Teď z toho Liberce a z toho Varnsdorfu — teď jela eskorta. A já jsem se dostala do Zlína, do Gottwaldova. A tam jsme dělaly v gumárnách. Sotva jsme tam přijely do toho Zlína — kdybyste věděli! — tam byl smrad z gumy! K obědu nám dali nějakou zakysanou polívku, brambory a podmáslí. Jé, my jsme na to s Květou pořád koukaly, to všecko bylo cítit gumou. Ten první den jsme nejedly, a i večeře, všechno bylo cítit gumou. Teď jsme šly do té fabriky, to jsme šly ve dvojstupu, a vepředu uprostřed čůza s kulometem. Teď jsme přišly do té fabriky a dali nás ke kruhu. To je velikánský, velikánský ovál a na tom ovále každá jednotlivá bota má svůj úsek. My jsme dělaly gumáky pro Sovětský svaz. Nejdřív jsme natahovaly punčochy, potom na ty punčochy dávaly zase nějaké punčochy, potom se na to dávala kalandrovaná guma, ty kalandry — všechno to smrdělo gumou a teď se to muselo uhlazovat, a já jsem dostala žehličku a musela jsem holeně vzadu zažehlovat. A teď jsem to pořád cítila — já už jsem také měla něco s plícema a teď já jsem už to nemohla vydržet, ale mě nic nebylo, a teď — ani na záchod nemůžete jít, protože ten kruh to vždycky poposunul a zase to poposunul a pořád jsem musela dělat ten svůj úsek. A kdybychom odešly, tak by to šlo nevyžehlené, anebo by to šlo nedodělané — to by bylo zle, to bych byla sabotovala, já povídám, že bych se na to nevykašlala, tři boty jsem vyžehlila, říkám, jé mně je tak špatně, paní strážná, paní strážná, mně je hrozně špatně. Tak to mě musel zaskočit mistr, a okamžitě mě vedli k doktorovi, jestli nesimuluju. Teď přijdeme k doktorovi, on mě prohlédl a vzal mě na rentgen a povídal: Co děláte? Já jsem povídala, že jsem u kruhu. A on: okamžitě od kruhu! No tak jsem hned šla od kruhu. Já jsem byla tak vděčná, že jsem šla od toho kruhu! Byla jsem tam asi čtrnáct dní. Potom mě dali na kontrolu bot. Musela jsem prohlédnout, aby byly jedna pravá a jedna levá a aby tam neměly nějaké puchýře z toho kalandru na té gumě a ještě přes mě šla kontrola civilní. A jezdily jsme na nádraží, takže jsem se dostala trošku na vzduch ven, no to bylo hrozný tam ve Zlíně, to byl opravdu Zlín! Ten Baťa tomu dal dobré jméno. Když nás vezli z Pankráce do toho Zlína, to jsem zase nejedla a jak jsme jely tady po té staré silnici Malínem, já jsem zas tady viděla můj špejchar z okýnka, také teď, když se tam dívám, říkám: „Moc jsem na vás myslela, okýnka moje špejcharová", já jsem říkala: „Maminečko moje zlatá, aspoň takovouhle kůrčičku kdybyste mě dala, já mám takový hlad! Maminečko moje zlatá" — jo, a pak — moje maminka přišla na návštěvu ke mně do Zlína, a povídá: „Holka, co se ti o mě zdálo?" Já povídám: „Co se tobě zdálo, mami." A ona povídá: „Představ si: zdálo se mi, že jsi jela takhle okolo a šla jsi tadyhle k tomu oknu na zahrádce, zaťukalas na okno a řeklas: Maminečko moje zlatá, aspoň takovýhle kousek 100 chleba mi dej, kousek chleba." A já povídám: „Víš, žes měla živý sen?" Protože jsem nemohla mluvit, když čůza stála za námi, a ona vždycky: „Buďte zticha" — okřikovala nás. Až potom, když jsem se vrátila z kriminálu, tak jsme si to povídaly. A já povídám: „Víš, žes měla živý sen?" Maminka na mě zůstala koukat — ale věřím v přenášení myšlenek! Potom zase se tam rušilo komando ve Zlíně. A potom nás šifrovali do Zelezovců — a to byly galeje. V Zelezovcích byly galeje. Přijely jsme do Zelezovců, bylo to z jara, a my jsme dostaly — každá jsme měla řádek řepy vyjednotit dlouhý jako z Kolína do Čáslavi — na těch maďarských pustách. Slunce pražilo, pětačtyřicet stupňů, a vozili nám vodu v lejtech oslíkové, no a to nám dávali pít do ešusu z těch lejt, ale to byla čistá voda, to nebyla špinavá voda, a vždycky, když ti oslové jeli, říkala jsem si, kdybych měla cukr, tak bych jim dala cukr. Oni mně ale nedovolili nic vzít. Tak jsem jim aspoň tu kůrku toho chleba dala. Potom, když skončilo takovéhle počasí, chumelilo, pršelo a mrzlo, a my jsme v tom lámaly kukuřici. Měly jsme sice dlouhé mantle, a domů jsme přišly mokré a takováhle malá kamínka, a ta ubikace byla jako odtud až k zadní stěně chalupy. A všechny jsme si chtěly usušit na příští den šaty. A tak jsme si to někdy na sebe musely dávat mokré. Jak se dostat ke kamínkům, když nás bylo takových muklic. Potom bylo jaro a jezdily jsme zase jako z Kolína do Čáslavě na járek. A tam jsme sázely papriky, rajská jabka a potom jsme je zase sklízely. To bylo na podzim. A ještě jsme tam lámaly tabák. A tam byl nějaký Judáš Báči, byl to Maďar jako poleno, a my jsme mu říkaly erdek dědek. Tam byly šňůry na sušení jako přes moji seknici a — jeden levelec sem, druhý levelec tam, jeden lupen sem, druhý lupen tam jsme musely dávat. A on vždycky přišel a kolik jste udělaly těch šňůr? My jsme měly normu dvacet šňůr, já jsem je neudělala. Teď najednou přišli, že je tyfus na lágru. Jé, nestačily nám záchody, já jsem byla opatrná. Já jsem byla — říkám, kůrku jsem vzala a odkrojila, dala jsem ji pryč a jedla jsem jenom tu střídu. Najíst jsem se musela. A teď, že máme tyfus. Teď přijely lurdy z Pankráce, my jsme jim říkaly lurdy, přijeli i doktoři z Pankráce, a že nás budou očkovat. A tady Květuška povídá: budou nás očkovat na tyfus.

Já jsem se přihlásila k raportu a povídám: Já si nechám něco do sebe píchat? A teď ještě jak nás očkovali, kdybyste viděli, očkovala nás muklice doktorka, a ona vzala stříkačku, natáhla, půlku dala téhle trestantce a půlku dala téhle trestantce, ale nevyměnila tu jehlu, a já jsem si říkala, copak jsem prase? Já jsem to viděla, hlásila jsem se k raportu a říkám, že k očkování nepůjdu! Povídám: „Pane velitel, nahlaste mě k raportu, já k očkování nepůjdu. Dejte mě třeba do klece, nepůjdu!" No tak jsem se přihlásila k raportu a šla jsem k náčelníkovi, ten náčelník, to byl kočí od volů, a on ze sebe dělal pána! Komunista! Tak jsem se odhlásila: Hlásím příchod! No, prečo se nechcete dát očkovat? Já jsem povídala: „Protože, pane náčelníku, zajedno ten tyfus nemám, a očkovat se nenechám! A když se nechám očkovat, tak ne jako dobytek!" A on povídá: „Prečo jako dobytek? My vás neočkujeme jako dobytek." Já jsem povídala: „Očkujete. Přede mnou musí mi doktorka dát novou jehlu, musí ji vyvařit a teprve pak se nechám očkovat!"

No, já jsem byla strašná! Však oni mi napsali do posudku, že jsem průbojná. No dobře. A on povídá: „Ale jen jedinou injekciju." A já sem povídala: „Ale tuhletu podmínku že přede mnou doktorka vyvaří tu jehlu a dá mi jinou jehlu a natáhne mi jinou ampulku s tímto." A on povídal: „Na moje důstojnické slovo," říkal. Ty nácku komunistickej, jsem si myslela, nemohla jsem to říct. A za jeho asistence ona mi píchla tu injekci. A já jsem zase od tatínka věděla, že když tu injekci píchne... já jsem si to jako vymačkávala. No a teď my jsme měly nástup na kavalcích, musely jsme stát v řadě a musely jsme meldovat. Tak jsme byly na kavalcích a já jsem si na to dala ještě studený hadr z prostěradla, no a druhý den jsme zase šly dělat, levelec jsme šly navlíkat na járek až kilometr, my jsme tam jezdily drezinkama. A teď přišel náčelník ke mně, my jsme měly sníženou pracovní schopnost — já jsem nikdy nedělala na sto procent — a přišel náčelník a povídá: „Tak ako se vám daří?" Já jsem povídala: „Pane náčelníku, bolí mě ruka, strašně mě bolí ruka," no bolela mě, já to uměla s nima hrát. A teď — až tady jsem potom měla tu smůlu — to zase ten Němeček s tím Kučerou. A on říkal: „Jen pomalu, pomalu. Počkej, jen pomalu, tak počkej!" Tak tenhle level, teď jsem koukala, kde jaký vrabec letí, ten levelec, zase jsem koukala, když udělám dvě šňůry — bohatě, bohatě! A náš báča, ať se třeba zblázní. Pak báči přišel, nic ale neříkal. Když jsme okouňovaly, tak jsme říkaly: „Bolejí nás ruce, bolejí nás ruce, erzet dědku!" A on mně říkal herdek babo. To je čertova baba a čertův dědek. A pak jsme zase šly, sbíraly papriky a dávaly jsme je do bedýnek. My jsme tam jezdily drezínkama, protože to bylo jako z Kolína do Čáslavi, tak by jim nikdo neutek no tak dobře, jely jsme drezínkou, potom jsme vystoupily, a tam bylo mrchoviště. Šly jsme kolem toho mrchoviště na ten járek. Mrchoviště — tam se dávaly k járku zdechliny. A tam do toho mrchoviště chodily cikánky si pro maso. Teď my jednou — chodily jsme ve dvojstupech, vepředu čůzák s kulometem, vzadu čůzák, a já jsem chodila poslední, a vedle mě čůzák s kulometem. Tak jdeme a najednou z křoviska vyskočila cikánka, to ale byla náramná cikánka, špinavá, a tadyhle ty vlasy měla v copánky spletené, jo, ušmudlané, špinavé, teď ke mně přiskočila a měla velikánskou dýku. A povídala: „Neboj sa ma, neboj sa ma, ja tobě nič neurobím. Není mezi vámi Lakatoš?" Já jsem se takhle klepala. Ale hned čůzák za mnou a říkal: „Babo uteč nebo střelím!" ale to vám byl mžik, takováhle baba, ale jak ona byla svižná, ona skočila do křoví a já jen „ne, ne, ne, tady není".

Ona tam hledala svého Lakatoška! Ta cikánka byla zavřená na velkém dvoře, ale když potom je pouštěli, šest párů bílých koní pro ni přijelo. Tak oni se starají o svý lidi dodneška! A zas jsme jely na ten járek a zase jsme tam dělaly. Pak byl šestapadesátý rok. A v Maďarsku to dělalo bum bum bum. A my jsme to slyšely, protože my jsme byly v jižním Slovensku a tam byly blízko maďarské hranice. Teď najednou — jedna Slovenka měla návštěvu a ona dovedla maďarsky, a chodila uklízet do kanceláře. A přijel taky — my jsme mu říkaly Franta Rámus jako tomu v Liberci. On vždycky šel po dvoře, to byl velikánský dvůr, a on šel jako kohout. My jsme jednou šly s nějakou Marou, ale já už nevím, jak se dál jmenovala, a teď já jsem povídala, podívej se, Maro jak toho Frantu Rámuse, jak ho převezem. Vždycky řekni, že je to pravda, co povím. Tak jsme šly a nepozdravily jsme ho. A on: „A vrátit se! A znova! Prečo jste mě nepozdravily!" A my: „Pane velitel, my jsme vás pozdravily! Vy jste si toho nevšim. Ještě než jste se na nás podíval, vždyť my vás zdravily," a Mara taky že jo, že jsme ho zdravily.

No a když byl ten šestapadesátý, tak on jel do toho Maďarska, a přijel zpátky a okamžitě musel od nás, od trestanců. On se takhle klepal. A teď ta jedna holka přišla a povídala: „Holky, něco se děje v Maďarsku." A teď přijel Báči s tabákem a povídal: „Děvčata, která dovedete německy?" A já jsem povídala: „Já nemluvím, ale rozumím." A on mi povídal: „V Maďarsku je revoluce, a věšejí tam komunisty." No my oči takhle ... a ještě jsme šly na ten járek, a teď jedna trestanka povídá: „Pane velitel, co to bouchá tady porád?" A on povídal: „Toho si nevšímejte, to jsou tady mramorové doly, to bouchají v mramorových dolech." A já jsem řekla: „No to jsem nevěděla, že na jižním Slovensku jsou mramorové doly!" A on mi povídal: „Buďte zticha, buďte zticha!" Jo, a taková jsem byla já. No ta revoluce v tom Maďarsku, to muselo být ošklivý. Okamžitě šel od nás a šel k silničářům. Tak jedeme na járek, nic se nedělo, a jedeme po tom járku a najednou vám je tam na těch pustách plno našich — nebo jestli to byli také sovětský vojáci, plno vojáků. Kdybyste vy věděli, co my jsme zažily, co my jsme zažily. A pak zase jedna žába Slovenka měla návštěvu, a přišel tam za ní brácha, ale byl v civilu, a on tam byl jako voják. On si vzal civil a přišel ji navštívit, vyprávěl.

Pak nám okamžitě udělali karanténu, že to byla žloutenka a ne tyfus. A tak jsem šla za nějakou Dášou Kočovou, ona byla v případu Milady Horákové, ona byla doktorka, a já povídám: „Dášo, prosím vás, co je to ten gamaglobulin?" A ona povídá: „Květo, ten si dej, to je na obnovu jaterních buněk." No tak to jsem si dala, ale musela zase přede mnou vyvařit injekci. no a hned nám udělali karanténu. A už jsme my, politický, nesměly ven. A teď právě ta holka přišla, byla taky politická, povídá: „Děvčata, nebojte se" — my jsme měly strach, takových vojáků, Jéžišmarja, to by bylo. Já jsem měla strach, já bych bývala utekla, z těch Železovců, jako ta Dáša, ta Dáša opravdu z těch Železovců utekla.

A oni ji chytili. Ona chtěla, aby ji chytli a aby ji eskortovali na Pankrác, protože ona to už nemohla vydržet. Když chumelilo nebo pršelo a my jsme dělaly řepu, tak jsme zapadaly po kolena do bahna. No a hned jak nám udělali karanténu, my státní jsme nesměly ven, dali nás zvlášť na baráky, a dostávaly jsme papriky, rajský jabka, kyselý mlíko, sladký mlíko, chleba co jsme chtěly, maso... no my jsme se měly. To bylo kvůli tý revoluci. Měly jsme karanténu, a potom nás odvezli zase zpátky na Pankrác, a z Pankráce mě odvezli do Pardubic.

V Pardubicích, tam už jsem byla až do konce. No a pak — na to nezapomenu — tam byla Zlata Čečková, byla ze Zlína a měla manžela v Pakistánu, a oni ji zavřeli — ona chtěl jít za ním a komunisti ji proto zavřeli. Dostala jenom tři roky, a teď tam měla chromou holčičku. A Zlata na Nový rok povídá: „A tož děvčata, místo vína, my si připijeme kyškou!" Takhle zvedla hrnec, nabrala si v hábli kyšku a že si připijeme kyškou! Na naše zdraví, jo? Možná že už je taky..., dej jí Pán Bůh věčnou slávu, ona byla o hodně starší než já. A tak jsme si připíjely kyškou, a já každé Vánoce říkám: „Tož, Květo, připijeme si kyškou." No nic, tak jsme se dostaly do Pardubic.

Také tam byla právě ta Lída Krupičková z Českého Brodu, co si řekla o chleba, jak jsme ho jedly v Liberci, a ona tam dělala na švadlárně vedoucí — ona byla švadlena. Její manžel utekl za hranice. On byl inženýr v Rybitví, nějakým velkým papalášem. A teď ona: „Jé Květo pojď k nám — oni mě tam dali na tu švadlárnu. Šily jsme pánské kalhoty, já jsem šila takové pásky, Jiřina Štěpninda mně dávala zase ty nějaké maličké knoflíčky, jak se to tadyhle zapíná, aby pánům nepadaly kalhoty, jo, potom jsme šily baloňáky, a Lída mi dávala — ona mi vždycky dávala pěkné věci, abych neměla velkou normu, dala mi dvanáct límců u baloňáku, a mě to tak nebavilo, mě to nebavilo, mě nic

nebavilo, v kriminále mě nic nebavilo. Já jsem nepracovala na sto procent. Pak byly Vánoce, a že prý kdo neplní na sto procent, že bude vyhlášený, a že si musí všecko zaplatit. Na ubikaci jsme měly fízlici, a ona vždycky přišla, ona byla v kanceláři, tam se všelijak natřásala, a přišla a říká: „Jo, a kdo bude v postihu, musí si všecko platit." Já jsem si říkala, to tak akorát, vždyť si všechno platíme, nemohla jsem to ale říct, že jo, a ona byla taky státní, a já povídám, vždyť si platíme, o co jde? Že až budeme v civilu, že to budem muset platit. Já jsem si říkala, jestli do té doby komunismus nebude v čudu. Tak byly ty Vánoce, a oni opravdu, oni mě hlásili, že jsem v postihu. Mě, a nějakou Jiřu Fárkovou. Ještě tam byla jedna ze Slánského případu — já už nevím, jak se ta potvora jmenovala. Ona dělala kontrolu a dělala na dvě stě procent. A Jiřina si od ní koupila body. Já jsem povídala, tys byla hloupá, Jirko, a ještě jí za to dala lágrové peníze, které měla na požitky, měly jsme třicet korun na požitky, z toho jsme si musely kupovat vatu, vložky a toaletní papír a takové věci. Dej jí Pán Bůh věčnou slávu, ona už je také po smrti. My jsme bydlely v barákách, teď to tam mají nóbl, teď to tam mají jako v hotele, ty krajzandy, my jsme bydlely v dřevěných barákách, a ona tam byla houba, a před Vánocema nám rozbourali podlahy, abychom měly pokažené Vánoce — my jsme si koupily sušenky, z těch sušenek jsme si udělaly dort. Přes ty podlahy jsme chodily po prknech, a já jsem povídala, ne děvčata, některá by se měla sebrat a jít k muklům a poprosit je, aby nám udělali aspoň podlahu, ale to by muselo jít všechno přes komando, přes čůzáky. A já jsem povídala: tak já půjdu k chlapcům, aby nám pomohli, jestli je to v jejich silách, ale holky, víte co, něco bychom měly těm hochům dát, cigára. Já nekouřím, nekupovala jsem cigarety. Řekla jsem, když tak mi některá půjčíte, příští požitky já si ty cigarety koupím a vrátím vám je. No tak jsem vybrala asi padesát cigaret, a teď jsem to musela ukázat bachařovi, on to prohlíd a šly jsme na muklovský komando na druhý dvůr. Tak jsem tam přišla, a povídám, chlapci, prosím vás, heleďte, víte jak to tam u nás vypadá, budou Vánoce, prosím vás, jestli je to ve vašich silách. To už mě hlásili, že neplním sto procent, že musím všechno zaplatit. A byl tam jeden stavitel, který mě později na svobodě vzkázal pozdravovat po Fialovi. A tenkrát mi povídal: „Květuško, že jste to vy, my si řekneme velitelovi a řekneme že budeme pracovat přes čas a my vám to tam na tom déčku uděláme, ty podlahy." Já jsem mu hezky poděkovala, čůzák mu dal ty cigarety a šla jsem. Opravdu — muklové přišli  třetí den jsme měly podlahy hotové. Vánoce jsme měly smutný, brečely jsme, ale podlaha byla hotová — aspoň to. A já jsem měla do výstupu ještě rok. V tom posledním roce v Pardubicích byl taky takovej vysokej bachař, taky jemu jsme říkaly Franta Rámus, taky na nás vždycky řval, a vždycky, když jsme přišly ze švadlárny, tak on přišel a vybíral někoho z nás, abysme nakládaly cihly a vozily je muklům — zedníkům. Když on přišel, tak já jsem utekla na záchod. A jednou, jak jsem četla noviny, tak si říkám, počkej, já nebudu utíkat. A on když přišel na ubikaci, musely jsme si stoupnout do pozoru a hlásit. A teď já jsem takhle seděla u stolu a dělala jako že ho nevidím a že ho neslyším, že čtu ty noviny, ale dávali nám jenom Rudý právo, jiné jsme nedostaly, a někdy nám nedali ani to Rudé právo, když tam něco bylo. A teď on přišel na ubikaci, a já sedím jako pecka, a on říká: „Vstávejte, když přijde příslušník na ubikaci, co máte dělat? No, tak pojte, pojte, půjdete na brigádu." A to už jsem měla těsně před výstupem. Tak jsem šla na tu brigádu, povídám, tak jo, já asi půjdu. Nechtělo se mi, my jsme radši utíkaly. Holky už byly zapřažený ve štráfce, a teď já jsem tam přišla, a on na hromadě cihel a my jsme nakládaly cihly. A teď já jsem vstala, stoupla, teď jsem dělala — a — ach, vzala jsem takhle tu cihlu, takhle jsem ji položila na ten vozejk, teď jsem se ještě na ni podívala, a potom druhou, pomaloučku zase jen takhle, a zase, a zase, já nakládala na ten vozejk hezky pomaloučku a on na to: „Nemůžete rychlejc?" Já sem povídala: „Nemůžu, pane velitel, nemůžu." A Hana povídala: „Pane velitel, ona už jde za chvíli domů." „Jak to," povídal, „jak to, že jdete za chvíli domů?" „No, ona už má výstup," řekla Hana. Oni některý byly moc sdílný, víte, trestanci i trestankyně. Pak jednou přišel a dělal filcunk, na kterým mně rozházel deky, že je mám špatně ustlaný, já jsem vzala ty deky, jak mi je rozházel, dala jsem je na ten podhlavník, bouchla jsem na ně a povídám — ale on to slyšel, on šel akorát z ubikace — povídám, ať si nemyslí, že já mu ty deky budu rovnat, to tedy ne, do nástupu nebudu dělat. Při nástupu on koukal po dekách, ale mě neřek ani slovo, ani slovo mi neřek.

Teď jsem měla mít ten výstup — já vám řeknu, to byl den dlouhej, to byl den dlouhej, dlouhej...

Bylo to sedmého února ten výstup. Přišel čůzák, všecko zabalit a na marodku a jdete domů. No tak jsem se sebrala, Hana mi to všechno vzala — ty deky a to všechno, a daly jsme to na marodku a ani nevím, co všechno jsme tam donesly. Co jsem měla cukr, tak jsem holkám nechala a ještě jsem jim tam nechala lágrový peníze, já jsem s nějakou Terezkou hospodařila. Dostávala jen pětikorunu, ona navlíkala korálky, moc nevydělala, tak jsem jí vždycky něco dala, já jsem dřív na švadlárně taky neplnila, tak mě přendali na přeloučskou Teslu, a tam jsem si vydělala víc, takže jsem měla osmdesát korun lágrovejch peněz, co platily jenom na lágru. A tak jsem to nechala děvčatům, aby si za to koupily cukr a takový to... hlavně tý Terezce. Hanka tam byla jedenáct roků, a pořád jenom v Pardubicích, byla snad nejvýš na dvou komandech.

Pustili mě v poledne. Přesně kdy mě zavřeli, tak mě zase pustili. Ještě jsme si ujednaly s Johankou — ona si pak vzala mukla — že až bude hezky, že půjdeme ke kamennýmu stolu pod Vlašským dvorem. Ze tam půjdeme a že se budeme dívat na Barboru, a že tam dáme dvě kytičky...

Když jsem vycházela, jé, to byl hlahol na tom nástupišti, ony šly děvčata akorát na oběd, a já až zůstala koukat, jak mi to přály. No tak Květo, ahoj! Pak jsem vyšla z našeho lágru a tam byli muklové, skládali uhlí. A ten stavitel, co jsem za ním šla, aby nám udělal tu podlahu, tak něco řek, já jsem nevnímala co, něco jako pozor. Jak jsem šla, kluci zvedli lopaty — na to taky nezapomenu. Byla jsem hrozně vynervovaná, že už jdu domů, a bylo mi líto těch děvčat, co tam zůstaly. Tak takový byl ten můj výstup po sedmi létech.

Maminka pro mě přijela s tatínkem do Pardubic taxíkem. Maminka mi přivezla spoustu jídla, říkala: „Květo, jez, na..." A já povídám: „Mami, já nemůžu..." V padesátým devátým roce jsem se vrátila, za čtyři roky jsem se vdala za Oldu — to bylo v roce, co zabili Kennedyho — v třiašedesátým. Ty čtyři roky, než jsem se vdala, ty byly nejhorší. Co jsem přišla domů, šla jsem se hlásit o práci. Maminka říkala: „Buď doma, Květo, nechoď do práce." Ale tatínek měl dvě stě korun důchodu, maminka pět set korun. Ona byla dělnice tabákový továrny, proto ji taky nezavřeli. Já jsem jí řekla: „Mami, já se od vás nenechám živit, já zatím můžu, proč já bych nešla do tý práce? Nějakou korunu si vydělám a vám i přilepším."

V době, kdy byla maminka sama doma, vnutili nám do druhého pokoje nájemníky — ti pak na nás donášeli. Ale i jinak nám škodili. Když jsem přijela, už ta soudružka poslouchala za dveřmi, a tak jsem prudce otevřela — ještě dnes je tady ta výplň prasklá. Když tady pak byl Olda, tak už přestávali, ale předtím mi ještě zlomila ruku — přivřela mi ruku do dveří v kuchyňce.

Tatínek, ten se vrátil rok přede mnou. Byl tam šest let, o rok míň než já, i když dostal deset. Na něj to bylo moc. Domů přišel s omrzlýma nohama. Když se vrátil, neměla maminka doma ani brambor — neměli co dát do hrnce. Tatínek sebral košík a šel k jednomu sedlákovi, kterýmu kdysi pomohl, když vyhořel, tady u nás jsme měli jeho krávy, ještě mu tatínek půjčil peníze, jo, a pak tatínek přišel a povídá: „Pane Zima, prosím vás, nechte mi košíček brambor, já ho nechci zadarmo, já ho chci zaplatit." A on povídá: „Pane Fuksa, nemůžu, nemám, nemám." A ženský, co u něj tenkrát pracovaly, mi pak pověděly, co řek: „Radši bych ty brambory dal prasatům nežli jemu." To řekl ten Zima. A s tou soudružkou jsem se kvůli tatínkovi poprala; tatínek nosil brejle, ona sebrala nůžky a šla proti jeho očím, já po ní, popadla jsem ji za tu ruku a za nos, já měla tenkrát sílu, když jsem byla mladá. V životě jsem se tak neprala, já jsem měla strach, aby tatínkovi nevydloubala oči. Oni si s námi mohli dělat co chtěli, co chtěli.

A Němeček, ten konfident, co nás všechny dostal do kriminálu, tak on — když byla revoluce — se otrávil práškama. On měl strach.

Co se teď děje v Malíně, o to nemám zájem. Taky nikam nechodím. Já mám zájem o Kubíčka, o slepičky, a teď zrovna nemám ještě zoranou zahradu, musím to teď nechat být. Když tak vezmu zjara rejč a pošolíchám to, zaseju si tam něco... zeleninu, já hlavně zeleninu, tu mám ráda. Já věřím hrozně v Pána Boha, a Pán Bůh mě opravdu posiluje, já to vím. Já jsem se tolik v kriminále modlila, abych se ještě setkala s našima, abychom si všecko vypovídali, a já jsem se s nimi setkala, přestože tatínek byl už tak starý, ještě jsem jim oběma posloužila k smrti, a také Oldovi. Už mi taky není pořád dobře, musím dát pozor, abych byla pořád dobře oblečená. K doktorům moc nechodím, ale při vaření si musím dávat pozor, všecko už jíst nemůžu, už to není jako dřív...