Odpírači vojenské služby v ČCE z náboženských a politických důvodů

Odpěrači vojenské služby z náboženských důvodů většinou pocházeli z řad Svědků Jehovových a z Církve adventistů sedmého dne. I v ČCE se vyskytlo několik odpěračů vojenské služby. Odpěrači odmítali nastoupit vojenskou službu buď z důvodu křesťanského pacifismu nebo z důvodu přesvědčení, že tehdejší československá armáda je pouze represivním nástrojem komunistického režimu. Žádali zavedení náhradní vojenské služby pro ty, kdo odmítají sloužit buď z náboženských důvodů nebo z důvodů svědomí. Domnívám se, že zápasili o náboženskou svobodu a zasloužili se o obnovení demokracie v naší zemi. Řadu případů zpracoval Petr Blažek v knize: A nepozdvihne meč... Odpírání vojenské služby v Československu 1948-1989. Praha, Academia 2007. V knize najdou zájemci podrobnější informace. Já zde dokumentuji osudy několika přátel z ČCE podle toho, jak o nich psali, nebo vyprávěli, také podle vlastních vzpomínek. V neposlední řadě jsem čerpal z výše uvedené knihy.

František Matula Vazba : 23. 9.–19. 11. 1975

Vojenský obvodní soud Praha vynesl 9. 12. 1975  rozsudek:15 měsíců podmínkou na tři roky.

Z dopisu Františkovy sestry Věry Pleskotové Matulové

Ministr národní obrany to tak ovšem nenechal a podal stížnost pro porušení zákona ve prospěch Františka Matuly k Nejvyššímu soudu, který rozsudek zrušil a 10. 6. 1976 vynesl nový: dva roky nepodmíněně v 1. nápravné skupině.

Vzpomínám si jako dneska na ten šok, když okamžitě po vynesení rozsudku mu nasadili pouta a odváděli ho do lochu, jen Dr. Motejl zareagoval pohotově a věcně a  dosáhl toho, že mi František aspoň předal klíče od Kašnice.

Jezdili jsme za ním s maminkou do Ostravy Heřmanic. Vybavuje se mi velká ná vštěvní místnost, za dlouhým stolem sedí řada mužů v šedivých mundůrech, všichni jsou dohola a všichni jsou stejně nezdravě šediví v obličeji a já trnu, jestli Františka poznám...

Dne 19. dubna 1978 se vrátil a 13.června byl odsouzen na tři měsíce nepodmíněně do druhé nápravné skupiny, pro přípravu k trestnému činu útoku na státní orgán, čehož se dopustil tím, že kamarádce v dopise napsal  cosi nelichotivého o jednom bachaři. Neodeslaný dopis u něj našli a zabavili a ty tři měsíce si odseděl v Brně Bohunicích. 1. 12.–1. 3. 1979.

18. července 1979 odjel z Brna do Vídně, kde vystudoval teologii. Po čase se rozešel se ženou. Domů se podíval až po deseti letech. Nepustili ho ani otci na pohřeb na podzim 1988.

Taky si vzpomínám, jak jsem před prvním soudem navštívila Amedea Molnára a žádala ho, dosti tvrdošíjně a značně naivně, zda by za fakultu nemohl u soudu doložit, že pacifismus není jen svévolné porušování branného zákona, ale že to taky může být odpovědný  teologicky motivovaný  osobní postoj, viz jeho milovaní Valdenští. Velmi mě tehdy zklamalo a ranilo jeho odmítnutí – pravil, že to nemá smysl a ostatně, on sám není ani valdenský ani pacifista. Bylo to velmi trpké a skličující - to popření vztahu, učitel – žák.

4. 4. 2007

Z dopisů Františka Matuly

Co se týče mého samotného odpěračství (zatčení,  soudní proces, odsouzení a výkon trestu) – byly  to nepochybně události, které mě silně poznamenaly. A to jak další vnější okolnosti mého života, tak i vnitřně. Nicméně se mi o těchto událostech (proces, výkon trestu) hovoří velmi těžko, prožíval jsem to jako velmi nudné, nezáživné, absurdní divadlo, které se odehrávalo jakoby mimo mne.

Tedy velmi stručně: zatčený jsem byl někdy v r. 1976, protože jsem nereagoval na povolávací rozkaz. Můj vojenský(!) prokurátor byl velice vlídný člověk. Jsem totiž, (stále ještě!) člověk nesmělý a plachý, a tak se nade mnou zřejmě slitoval  a snažil se  mi všemožně pomoci. Sám od sebe, ve funkci  žalobce(!), apeloval na soudní tribunál, aby mi dal podmínku. Opíral se přitom o znalecký psychologický posudek, vyhotovený během mého pobytu ve vazbě, který mi atestoval nevyzrálou osobnost. I z této skutečnosti jasně vyplývá, že soudní znalci/psychologové mi byli přátelsky naklonění. V prvním soudním přelíčení se tedy společnými silami prokurátora a soudních znalců podařilo nemožné – vyšel jsem od soudu s podmínkou.

Do půl roku však (tedy ještě v zákonné lhůtě) se ozvala inspekce ministerstva obrany, podala stížnost k Nevyššímu soudu pro porušení zákona v můj prospěch. Krátce na to probíhalo  nové soudní řízení, tentokrát přímo před Nejvyšším soudem. Zastupoval mě při něm Otakar Motejl, kterého si dodnes velmi vážím. A jehož práci velice oceňuji, prakticky ve všech funkcích, které po listopadu 1989 zastával.

Nuže, tenkrát u Nejvyššího soudu evidentně tahal za kratší konec, i když se snažil ze všech sil. Odešel jsem po velmi krátkém přelíčení s nadílkou dvou let, nepodmíněně samozřejmě. Trest jsem strávil v Heřmanicích na Ostravsku, jednání o podmíněném propuštění se sice konalo, protože jsem ale znovu odmítl na vojnu nastoupit, nemělo žádný smysl.

Z vězení jsem posílal několik dopisů ven, na černo, přes civilní zaměstnance. Jednou při náhodných prohlídkách našich nuzných ubikací (byli jsme na pokojích po 20) našli vězeňští zřízenci jeden  z nich, zcela nesmyslně jsem ho schovával. Problém byl v tom, že jsem se v něm o nich vyjádřil pohrdlivě, a z těchto slov mi normalizační úředníci upletli novou oprátku. Po mém propuštění došlo k novému soudnímu řízení,  za urážku veřejného činitele písemnou formou jsem vyfasoval nový nepodmíněný trest v trvání tří měsíců ve 2. nápravné skupině. Ty jsem odseděl v Kuřimi u Brna. Balíčky, které mi tam posílala Vaše maminka (na černo rozumí se, přes civilní zaměstnance), mě velice potěšily. Především psychicky to byla obrovská vzpruha. Ty tři měsíce  samy o sobě pro mě problém nebyly – měl jsem jasno v tom, že z republiky vycestuji. A dost reálné šance, že se mi to, po dvojnásobném věznění, podaří.

Svoje odpěračství jsem sice nikdy – ani tehdy, ani dnes – neodůvodňoval nábožensky. Vždy jsem se považoval za humanisticky fundovaného demokrata, který chová nepřekonatelný odpor vůči totalitním režimům.  K protestantské tradici, zvláště té české, českobratrské, se vehementně hlásím. A doufám, že to z mým textů na webu dost přesvědčivě vyplývá.

4. 4. 2007

Březina a Kozlík tvořili během mých studií v Praze  sehranou dvojku, navzdory tomu, že byli oba temperamentem a  psychickým založením velmi rozdílní; Kozlík byl typem racionálním, přemýšlivým, s velmi pohotovým, bystrým úsudkem. Se vzácným darem uměl svoje myšlenky přesně, výstižně formulovat. Když  jsem měl  to štěstí, že na mne  v nějaké  zakouřené hospodě poblíž Jirchářů zůstala volná židle  u stolu, kde seděl i on,  a v dobrém rozmaru se chopil se slova, zůstal jsem zpravidla s pusou otevřenou. Brilantní intelekt, neméně brilantní řečník – co k tomu dodat? Pravda, nepochybně v něm vězela i notná dávka exhibicionismu. Ale to tehdy nebylo věci na škodu.

Březina naproti tomu byl poněkud zasněným, roztržitým, rabiátně nekonformním poetou, který se rád vyjadřoval v příměrech (psal básně,  točil lyrické filmy). Znal snad všechny domácí a  zahraniční písničkáře,  nekomerční hudební skupiny, autorské filmaře.

Oba spojovala rebelie proti establishmentu. Tím nemyslím jen odpor vůči  všeobecně nenáviděnému totalitní režimu. Oni svoji sžíravou kritiku směřovali prakticky se stejnou vervou i proti církevnímu vedení, nezřídka i proti profesorům na fakultě –  kvůli jejich ostudně servilnímu přístupu k úřadům. 

V této souvislosti bych rád odkázal na pasáže z Milošovy vzpomínkové knihy, vztahující se ke ztrátě státního souhlasu. Myslím, že výstižněji se to ani vyjádřit nedá: Na jedné straně po pravdě a opravdovosti toužící mladý člověk v církevní službě, který nemá nic jiného v úmyslu, než  na vinici Páně obstát se ctí,  odevzdat kus užitečné a prospěšné práce

Na straně druhé totalitní moc, která propadá hysterické panice kdykoli se ve společnosti  objeví  ostrůvky svérázné, nemarxisticky inspirované mezilidské sounáležitosti, na státu nezávislého  uvažování a jednání.

Jako třetí faktor mezi těmito dvěma nesmlouvavými společenskými protiklady  stá lo, spíše nedůstojně manévrovalo, církevní vedení. Které zastávalo všechna možná stanoviska, jen ne taková,  na která  kurážní vikáři a faráři (jako Miloš R., Freda Kocáb a spousta dalších) toužebně čekali.

Miloš má naprosto pravdu, když na plnou pusu denuncuje tehdejší církevní vedení jako zbabělé; místo aby se svých lidí zastalo, aby je utvrdilo v tom, že je naprosto v pořádku, ano žádoucí, aby vykonávali pastýřské povolání podle svého nejlepšího vědomí a svědomí – církevní nadřízení je naopak odrazovalo,  nezřídka zastrašovalo. Opravdu tristní, velmi tristní kapitola v novodobých církevních dějinách.

V této dusné, takřka nedýchatelné atmosféře na mě  Březina s Kozlíkem působili jako (smím být patetický?) světlo uprostřed temnot. Sdílel jsem od samého počátku jejich rebelantství prakticky bezvýhradně.

Přišel jsem na fakultu ze stojatých vod českého venkova, ospalého vesnického sboru, kde se dohromady nic nedělo. S křesťanstvím jsem se, navzdory otci/faráři, seznámil spíše vlastním přičiněním, z vlastních zdrojů – četbou knih z otcovy poměrně rozsáhlé knihovny. Těžko říci, co mě ovlivnilo více, zda četba klasické krásné literatury (Rusové, Francouzi) nebo nekonvenčních  teologických publikací (Gardavský, Machovec, Robinson).

V každém případě jsem si ke křesťanské tradici našel svoji cestičku, která kladla velký důraz na vnitřní poctivost a opravdovost. I z tohoto titulu mě Kozlík a Březina tak fascinovali.

Přednášky jsem tehdy nijak nezanedbával, studium mě docela bavilo. Vždyť i na přednáškách takového  Molnára, když přišla řeč na nějakého významného teologa nebo  jinou důležitou postavu církevních dějin, jsem si uvědomoval, že i tady se přeci všecko točí  okolo vnitřní poctivosti a opravdovosti, okolo odvahy formulovat vlastní názory a přesvědčení do slov, závazných frází a představ – a trvat si na svém!!!  Totéž můžeme říci i o přednáškách takového Hellera, když přišla řeč na starozákonní patriarchy, proroky, krále atd.

Mezi rebelantstvím a studiem jsem nikdy neviděl  rozpor. Těžko říci, jak by se situace vyvíjela dál, kdyby se z fakulty nevyhazovalo, kdybychom všichni mohli zůstat pohromadě. A to se u mě poprvé mohutně projevilo právě při rozhodování, zda jít či nejít na vojnu. S nikým jsem totiž tu otázku neprobíral, s nikým jsem se o tom hlouběji nebavil. Tehdy skutečně visel ve vzduchu kategorický imperativ: řekni ty ďáblovi ne, když už si to církevní vedení netroufá! Vyhnout se vojenské službě se přímo vnucovalo... Matně si vzpomínám, že jsem tenkrát několikrát vyhledal Ladislava Hejdánka, abych si s ním o vojenské službě popovídal. Ochotně si na mě udělal čas, pozorně mi naslouchal, avšak žádná plodná debata se mezi námi nerozhýbala. Jak by také mohla!!!

Problém rozhodně nebyl v tom, že by Hejdánek na věc neměl svůj názor! Troufnu si tvrdit, že ve světě závažných filozofických otázek neexistuje žádná,  na kterou by on neznal hejdánkovsky razantní odpověď.

O čem jsme však měli spolu debatovat, když já  ze sebe pouze dokázal plaše vysoukat vágní nutkání, že prostě na vojnu nechci jít. Nic víc.

Přenést toto beztvaré vnitřní rozpoložení do argumentační roviny, vypočítat jednotlivé důvody, proč za daných okolností není radno jít na vojnu, racionálně zvážit všechna pro a proti – to bylo  evidentně nad moje síly.

Coby introvert jsem ani nevyhledával  společenství stejně naladěných současníků, ale šel holt, matulovsky, svojí cestou. Na tom není vůbec nic elitářského – vzhledem k mým vnitřním dispozicím jsem ani neměl jinou možnost. Přísně vzato, nemám ji dodnes.

Že jsem svým odpěračstvím přesto někoho mohl inspirovat k následování, jak píšete, to mě trochu přivádí do rozpaků. Já jsem přeci neudělal absolutně nic pro to, abych tímto nápadem někoho nakazil.

12. 4. 2007

Aleš Březina

nenastoupil vojenskou službu v roce 1976 poté, co se několik let vyhýbal převzetí povolávacího rozkazu. Aleš Březina byl v roce 1972 vyloučen ze studia evangelického bohosloví, protože solidarizoval s Janem Kozlíkem, který byl vyloučen před ním za sundání sovětského a československého praporu na oslavách „Vítězného února“ evangelickou bohosloveckou fakultou s odůvodněním, že „není co slavit“. Motivace Aleše Březiny byla pacifistická a politická. V odůvodnění, které tehdy napsal, stálo, že československá armáda od bitvy na Bílé hoře neplní svou funkci a považuje ji čistě za represivní orgán. Ve středu 18. 5. 2007 sdělil, že tehdy v tom neměl úplně jasno, dnes už je mu naprosto jasné, že každá armáda je zločinecká organizace. Byl vězněn od 17. 4. 1977 do 17. 10. 1979. Na konci roku 1976 podepsal Chartu 77. O jeho případu informovali mluvčí Charty 77, případ byl sledován Amnesty International. Po návratu z vězení v roce 1980 emigroval do Kanady, kde žije dodnes.

Miloslav Lojek

Studoval evangelickou teologickou fakultu v letech 1969-1974. V roce 1974 nastoupil jako duchovní v Kralovicích u Plzně. Dostal se do konfliktu s předsedou tamního MNV, byla mu udělena důtka a po skončení zkušební lhůty mu nebyl obnoven státní souhlas. Na jaře 1976 se s manželkou přestěhoval do Oloví u Sokolova, kde pracoval jako dělník v hnědouhelném kombinátu ve Vřesové. 30. září 1976 nastoupil prezenční vojenskou službu. 19. prosince 1977 byl zatčen a obviněn z trestných činů pobuřování a ohrožování politického a morálního stavu jednotky. Konkrétně byl viněn z toho, že mezi vojáky rozšiřoval samizdatové texty z okruhu Charty 77 a pronášel před vojáky pacifistické výroky o odzbrojení. Jako velký problém bylo před soudem probíráno, že diskutoval na PŠM (politické školení mužstva), kladl dotazy. Do jedné přísahy, kterou dostal za trest několikrát opsat, vepsal „Nikdy nikoho nezabiju“. 9. března 1978 ho odsoudil Vojenský obvodový soud v Plzni k patnácti měsícům odnětí svobody nepodmíněně. 15. března 1978 se ho dopisem zastal Alfred Kocáb, který zároveň vyzval, aby byla urychleně zavedena náhradní vojenská služba.

Jan Hrabina

Mé rozhodnutí nebylo rozhodnutím, které by na mne spadlo shůry, naopak jsem se k němu léty propracovával. Čili nebylo to rozhodnutí, spíše proces. Byl jsem stejně jako pan kolega Kirilenko osloven osmašedesátým rokem. Tehdy mi bylo čtrnáct let 54

a velice těžce jsem nesl nastupující normalizaci, která alespoň na mě působila nesmír ně dusivě. Nejenže oba rodiče přišli o zaměstnání, ale i na střední škole jsem vnímal změněnou atmosféru, byli tam například profesoři, kteří se obraceli jak korouhvička, jenom aby přežili. Byla to doba, která nebyla tolik brutální jako v padesátých letech, ale vnímal jsem její atmosféru jako dusivou a tíživou, jako beznadějnou šeď. A z této situace jsem hledal východisko, hledal jsem nějaké vzory mimo normalizovanou společnost a našel jsem je v prostředí tehdy již zčásti perzekvovaných protestantů, evangelíků.

Časem jsem se stal i členem jednoho protestantského sboru. Tam jsem se setkal s myšlenkami nenásilí u Mahátma Gándhího, u Ježíše, ale také například u Martina Luthera Kinga ve Spojených státech. Jak jsem vrůstal do této alternativní společnosti, tak jsem postupně jako by vypovídal poslušnost stávajícímu režimu. Nikoli tak, že bych ho naprosto ignoroval, to nebylo možné, taky jsem byl do jistý míry ještě puberťák, který se v sobě nevyznal, což někdy trvá dodnes, dneska je mi dvaapadesát, ale postupně jsem se sbližoval s undergroundem, s disentem. Hned v lednu 1977 jsem podepsal Chartu 77 a takovou drobnou prací jsem přispíval k disidentské činnosti. Spolupracoval jsem s Výborem na obranu nespravedlivě stíhaných. V té době jsem se oženil. Několikrát jsem získal odklad vojny tím, že jsem se snad šestkrát hlásil na vysokou školu. Tam jsem se nikdy ovšem nedostal, ale dařilo se mi tak problém vojny  oddalovat. Stále jsem ovšem nebyl rozhodnut, to bylo pořád takové spíš latentní rozhodnutí, možná taky i laciný gesto z mý strany. To mě nic nestálo. Nemusel jsem za tím slovem stát.

Vojáci se nějak dozvěděli o mé nechuti jim sloužit. Asi proto mě v roce 1979 povolali k devatenáctiměsíční náhradní vojenské službě, kterou jsem si odsloužil v ČKD. Během ní jsem žádal vojenskou správu a kompetentní orgány, abych si i zbytek do těch čtyřiadvaceti měsíců směl odsloužit v civilním sektoru. To mi umožněno nebylo, byl jsem povolán na pět měsíců základního výcviku. Bylo to zrovna v době, historici to možná popřou, ale já jsem tehdy nabyl takové přesvědčení, že se v tomto období, kdy v Polsku byla velmi aktivní Solidarita, schylovalo k intervenci Varšavské smlouvy do Polska. Aspoň takové informace jsem měl. A v této situaci jsem dostal povolávací rozkaz. Teď jsem si říkal, v situaci, kdy jsem těžko snášel ten osmašedesátý, kdy jsem armádu a vůbec represivní složky nesnášel a teď bych se měl stát naopak jakoby stoupencem toho, tak v této situaci jsem se rozhodl odmítnout.

Samozřejmě jsme si k tomu přidružil ještě další důvody. Chtěl jsem vyzvat československý režim k tomu, aby uzákonil úplnou alternativní vojenskou službu. Navíc zrovna v tomto období probíhaly takzvané vídeňské schůzky o snížení stavu ozbrojených sil a výzbroje ve střední Evropě. To byla naprosto nesmyslná jednání, když jsem byl ve vazbě, tak probíhala snad už čtyřstá schůzka. U soudu jsem říkal, tady nestačí spoléhat na nějaké jednání u kulatýho stolu, tady se musí člověk sám osobně nasadit. Ale opakuju, takovým hlavním důvodem byla Solidarita. Byl to moment, kdy jsem vypověděl poslušnost státu jako jeho občan. Čili bylo to spíš politický rozhodnutí, který samozřejmě bylo v kontextu i s mým dejme tomu přesvědčením morálním a náboženským, ale to nehrálo při rozhodování hlavní roli. Podstatné bylo vypovězení občanský poslušnosti stávajícímu režimu. A kdybych se s ním nedostal do kolize kvůli vojně, tak časem nejspíš za něco jinýho.

Dostal jsem povolávací rozkaz někdy v únoru nebo březnu 1981, přesně den poté, kdy jsem přivezl z porodnice ženu a dcerku Julii. Tak jsem žehlil plenky doma a přemýšlel jsem, jaký jsem kus vola, že se chci nechat zavřít, teda nechci, ale že mně nic jiného nezbývá. Nakonec jsem ten povolávací rozkaz opravdu vrátil, i přes to váhání nad plenkama, s průvodním dopisem vojenské správě. Za čas, asi za dva měsíce, mně přišlo nějaké obvinění, já si to přesně nepamatuju, už jsem to trošku všechno vytěsnil z hlavy. Byl jsem předvolán na Pankrác na obvodní vojenskou prokuraturu, kde se mnou nějaký vyšetřovatel Suchánek, nebo jak se jmenoval, zahájil trestní stíhání, předal mě prokurátorovi, to byl podplukovník Dr. Bureš, a ten zřejmě podal návrh na uvalení vazby. A hned mě z fleku zavřeli do vyšetřovací vazby.

Vyšetřování bylo naprosto neproblémový, já jsem řekl svoje důvody, oni to akceptovali a za šest týdnů byl soud. Jediná perlička bylo takový malý pokušení, kterýmu mě vystavil předseda senátu Dr. Svoboda, byl to tuším generálskej synek, mladej kluk, snad mladší než já, jestli mu bylo tak pětadvacet nebo šestadvacet a už byl předsedou senátu. Ten tři dny předtím, než bylo hlavní líčení, povolal do věznice mojí ženu a tehdy asi dvouměsíční dcerku. Vzal mě do nějaký návštěvní místnosti a tam mě začal asi dvě hodiny přesvědčovat, že jestli odvolám to svoje rozhodnutí, tak že hned s manželkou a dcerou budu moc odejít. Tehdy mi bylo dost těžko, protože už se mi stýskalo po rodině, já jsem ji měl moc rád, ale odolal jsem a tři dny nato jsem byl odsouzen k dvěma a půl letům vězení. To je asi všechno.

Vrátil jsem se po dvou letech a pochopitelně jsem očekával další povolávací rozkaz. Doma rodina, dcerka, když jsem přišel, už chodila a říkala: „Pán přišel, pán přišel.“ Do toho si mě vojenská správa pozvala na pohovor a tam mi řekli, že jsem potenciální zdroj konfliktu a že o mě vlastně nestojej. A teď nevědí, jak to zařídit, a že mě pošlou na psychiatrii vojenskou na ambulantní vyšetření, a tam když řeknu, že když vidím zelenou, tak se mi chce blejt nebo ať si vymyslím, co chci, že dostanu modrou. Ve mně se něco šprajclo, když jsem byl na té psychiatrii někde na Praze 10. Věděl jsem, že už na druhý odmítnutí povolávacího rozkazu nemám energii, teda sílu. To by bylo asi čtyři pět let vězení, nebo já nevím, kolik by to bylo podruhý jako recidiva. Ale na druhou stranu, když jsem už předtím odmítl řešit svoji situaci modrou knížkou, tak jsem si řek, to dělat nebudu, a tomu doktorovi jsem jasně řek, že jsem zdráv. To, že jsem psychopat nebo psychotik, ze mě nevypáčil.

Tak se stalo, že jsem skutečně v roce 1984, tedy asi po roce, dostal povolávací rozkaz na zbylých pět měsíců, které jsem si ke své haně odsloužil. Vysvětlil jsem to potom v průvodním veřejném dopise, kde jsem se zmínil, proč jsem teď volil tuto cestu, když jsem předtím volil jinou. Kopii toho dopisu tady mám. Napsal jsem, že už nemám sílu jít do druhýho vězení na pět let a že na druhou stranu odmítám řešit svoji situaci modrou knížkou. Předtím, že jsem vyhrál a teď holt jsem prohrál sám se sebou, ale je to pořád v jednom stylu, že jsem se neuchýlil k tý kličce modré knížky. Předtím se mi to povedlo, teď se mi to holt nepovedlo.

(Z publikace „A nepozdvihne meč...“, Petr Blažek, Ústav soudobých dějin ČSAV, 2005. Záznam z konference o odpěračích. Jan Hrabina se k těmto otázkám vyslovoval také v Protestantu 2 a 3/2003.)

Martin Šimsa

Nedostavil jsem se v roce 1977, kdy mi bylo 18 let k odvodu. Nechtěl jsem nastoupit na vojnu. Chtěl jsem tímto způsobem solidarizovat s vězněnými Františkem Matulou a Alešem Březinou, byl jsem v úzkém přátelském kontaktu s Honzou Hrabinou, který plánoval odmítnout vojenskou službu také. 2. července 1977 jsme s Honzou Hrabinou, Petrem Pospíchalem a dalšími přáteli zorganizovali pochod solidarity na Vysočině. Šli jsme z Bystřice nad Perštejnem do Jimramova a tam na faře u Kellerů diskutovali o stanovisku, které z pochodu vydáme. Pochodu se zúčastnilo 11 přátel, osm z nás podepsalo prohlášení, v němž jsme vyjádřili souhlas s těmi, kdo na základě svého přesvědčení odmítnou nastoupit vojenskou službu. (viz. A nepozdvihne meč: s.13). Byli mi sympatičtí pacifisté Přemysl Pitter, Mahatmá Gándhí a Martin Luther King, nemohu však říci, že bych byl sám přesvědčeným pacifistou. Diskutoval jsem o těchto otázkách s Alešem Březinou, Honzou Hrabinou, Ladislavem Hejdánkem, Milošem Rejchrtem, Sváťou Karáskem, Mirkem Dusem, mým otcem a mnoha dalšími. Chtěl jsem podpořit stávající evangelické pacifisty a protestovat proti režimu, který potlačoval základní lidská práva a nerespektoval ty, kdo z důvodu svědomí či náboženského přesvědčení odmítali vojenskou službu. Vzpomínám si, že historický argument Aleše Březiny, že československá armáda nebojovala od bitvy na Bílé hoře významně zpochybnil Jaromír Procházka, který poukázal na zásadní vojenský význam československých legií pro vznik republiky. Také mě značně zviklal Traktát otce přetištěný v knize Petra Blažka (A nepozdvihne meč: s. 274-283).

V únoru 1978 bylo zahájeno mé trestní stíhání, 10. května 1978 mě Městský soud v Brně odsoudil k podmínečnému trestu pět měsíců se zkušební dobou na dva roky. Soudu se zúčastnilo 12-15 přátel z brněnského disentu a undergroundu. Pavlu Pavlovskému byl zabaven magnetofon, na který průběh soudu nahrával. Po skončení soudního líčení mě advokátka Dr. Urválková (snacha nechvalně známého prokurátora z 50. let), která odvážně zastupovala Petra Pospíchala a řadu dalších disidentů, vyvedla vedlejším vchodem, protože se dověděla, že StB chystá u vchodu provokaci, na základě které jsem měl být uvězněn. Už před soudem byli vzati do vazby tři přátelé z okruhu brněnské chartistické mládeže za opisování textů Charty 77, samizdatových literárních děl a pořádání koncertů Sváti Karáska, Čárli Soukupa, Vlasty Třešňáka, Jaroslava Hutky a dalších, tedy Petr Pospíchal, Libor Chloupek a Petr Cibulka. O mém odsouzení a o vzetí těchto tří přátel do vazby informoval ve svých prvních dvou sděleních právě vzniklý VONS (Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných). Po uvěznění mého otce po domovní prohlídce na konci května 1978, kdy otec odstrčil příslušníka StB od maminky, které kroutil rukou, v níž držela a nechtěla vydat osobní dopis profesora Patočky z ledna 1977 – na zabavení tohoto dopisu neměli podle tehdy platných zákonů právo – jsem obdržel povolávací rozkaz na 1. 8. 1978 do Humenného na východním Slovensku (normálně se nastupovalo 1. 10.) Rozhodl jsem se přejít na legální rámec odporu, tedy podepsal jsem Chartu 77 u tehdejšího mluvčího Jaroslava Šabaty a nastoupil na vojenskou službu. Tam mě neposílali do stráže a nejezdil jsem na střelby, aniž bych to sám žádal. Sice jsem byl celou dobu sledován vojenskou kontrarozvědkou a permanentně jsem byl agenturně sledován, ale nebyl jsem vystaven žádné zvláštní represi.