Jak ČCE nabyla ducha svobody a jak o něj přišla Roky 1968 až 1977

Před 21. srpnem 1968

Dne 11. března 1968 poslali „duchovní ostravského okrsku seniorátu Moravskoslezského českobratrské církve evangelické“ důležitý dopis politické reprezentaci ČSSR. Byli to mj. Jan Šimek, Karel Veselý, Gustav Říčan, Ludvík Klobása, Jaroslav Košťál, František Budinský, Josef Kopřiva, Severin Tůn, Jiří Lejdar, Jaromír Sečkař a Rostislav Chlubna (dva podpisy nečitelné). Dopis obsahuje jasné představy o tom, co by se mělo změnit v postavení věřících a církví ve veřejném prostoru. Po době diskriminace a útlaku nastala teď ta chvíle, kdy by mocní v zemi měli omezení uvolnit anebo i zrušit. Jedná se zejména o státní dozor vykonávaný Sekretariátem pro věci církevní a církevními tajemníky, o práci se všemi generacemi, mládež nevyjímaje, o náboženství ve školách, o pastorační práci ve státních ústavech, o přístup do televize a o zrušení omezování pro církevní tisk. Pisatelé podtrhují, že nechtějí žádné výsady pro církve, ale vyjadřují svou zásadní loajalitu s politikou Alexandra Dubčeka. Proto svůj dopis uzavřou takto: „Ujišťujeme vás, že čím větší svobodu církev bude mít, tím více sil bude moci dát k disposici budování socialistického, svobodného a demokratického státu.“[1]

Dopis se vyskytuje v netříděné složce korespondence z archivu Sekretariátu pro věci církevní mezi velkým množstvím podobného materiálu z r. 1968. Podle toho je zjevné, že státní úřady byly v těch měsících zavaleny dopisy a peticemi z církevního prostředí, které měly vesměs jedno téma: obnovení náboženské svobody v Československu. Historik Jaroslav Cuhra z Ústavu pro soudobé dějiny k tomu říká: „Výraznou roli hrála Českobratrská církev evangelická; ta vystoupila prakticky jako první, v únoru 1968 dopisem Národnímu shromáždění, ve kterém vyzývala k úpravě zdeformovaných vztahů. Vůbec se čeští evangelíci účastnili celé řady akcí, snažili se prosadit celou řadu změn: výuku náboženství, možnost duchovní služby ve věznicích nebo vysílání bohoslužeb televizí.“[2]

První vlaštovky v tomto směru se objevily před r. 1968. Například ze sboru v Semtěši poslali v září r. 1967 dopis do Rudého práva, v němž líčí svévoli místního ředitele školy, který ve své škole omezuje výuku náboženství. Na jaře r. 1968 se pak roztrhl pytel s různými dopisy ze sborů, které často velmi konkrétně poukazovaly na nerovné a nespravedlivé zacházení s věřícími. Sbor v Rusavě píše o vytváření ovzduší vzájemné důvěry „sami bychom také nechtěli zůstat stranou, aniž bychom vyjádřili své stanovisko k věcem, jež se nás a našich rodin bezprostředně týkají.“ Proto členové sboru otevřeně kritizují ministra školství, který by podle svých slov raději viděl náboženství pouze v kostelech, a ne ve školních budovách.

Některé dopisy se neomezují jen na otázku náboženské svobody, ale vyjadřují se i k politickým tématům. Dopis staršovstva v Chodově u Karlových Varů (farářem tam byl Alfred Kocáb) z 20. března 1968 otevře i otázku vedoucí úlohy KSČ, zakotvenou v ústavě. „Jde v podstatě o rehabilitaci dávno již zavržené poreformační zásady, že poddaný musí přijmout vyznání svého pána. Vývoj myšlenkový po Veliké francouzské revoluci toto pojetí zařadil mezi museální antikvity a právě náš stát, s tak pokrokovou tradicí obnovil tuto dějinně reakční doktrínu,“4 píšou chodovští s vytříbením smyslem pro humor. Dopis pak vyzývá k tomu, aby tato zásada byla vyškrtnuta z ústavy.

Vyjádření, dopisy a petice z prostředí sborů ČCE svědčí o tom, že evangelická církev byla schopna se rychle vzpamatovat z dopadů represe 50. let. Její vitalita se obnovila pozoruhodně. Nejen církevní vedení, ale i jednotlivé sbory, senioráty a faráři se vyjadřovali přesně k naléhavým otázkám existence věřících ve společnosti. Důvod, proč tato vitalita přežila tuhá 50. léta, souvisí s tím, že v té nejhorší době komunistického režimu ČCE nepřišla o svou teologickou a vedoucí elitu jako například římskokatolická církev. ČCE spíše volila strategii vyhýbat se otevřenému konfliktu s komunistickou mocí za cenu určité legitimizace režimu. Tímto způsobem přežila dobu brutálního útlaku bez velké újmy. Výsledek byl, že se dokázala rychle mobilizovat už na začátku demokratizačního procesu r. 1968. Pak evangelíci zvedli jasný hlas k obhajobě základních svobod v nové době pražského jara.

V r. 1968 ČCE provedla ovšem také jakousi introspekci a přihlásila se k vlastní odpovědnosti za minulé období od r. 1948. Několikrát vydala synodní rada vyjádření, dopisy a podobné, ve kterých zdůraznila, že církev nemá morální právo soudit nebo odsuzovat činy představitelů státu nebo strany, protože sama není bez viny. Klíčové slovo, které se v této souvislosti objevuje, je „deformace,“ které vedly k zneužívání moci vůči jednotlivcům nebo i církvím. Podle těchto vyjádření nesla církev odpovědnost, protože se dostatečně neozývala proti potlačování lidských práv a proti pronásledování z politických důvodů.

První takové prohlášení evangelické církve je z 14. března 1968 a vyšlo v Českém bratru. Píše se v něm: „Doznáváme však, že jsme i my nejednou propadali malomyslnosti, strachu, lhostejnosti a nezájmu o naše bližní, když se jim dála křivda, že jsme se důsledně nezastávali pravdy, práva a spravedlnosti a že jsme pohodlně nechávali jednat za sebe druhé a jim připisovali všecku odpovědnost za chyby a deformace, které se dály.“

Druhou výzvu k sebezpytování, k pokání a k odpuštění rozeslala synodní rada do sborů začátkem dubna jako velikonoční pozdrav. Tento dopis je významný tím, že volá k umírněnému postoji k těm, co popřípadě nesou větší podíl odpovědnosti za křivdy v minulosti, protože i církev nedokázala nepodlehnout strachu. Zároveň ale vybízí k zapojení se do probíhající demokratizace a oživení občanské společnosti. Pokání má uvolnit cestu k opravdové službě druhým i ve veřejném životě.

Na stránkách církevních časopisů se objevily články, které se kriticky zabývaly dřívějším postojem církve k režimu. Například Josef Smolík napsal do Křesťanské revue řadu článků toho ražení. Před srpnem psal o pokání, které má vést k zamezení křivd a zneužívání moci. I v r. 1969 se vrátil několikrát k potřebě provést jakousi revizi teologických stanovisek. „Proč jsme se tak dlouho po roce padesátém neozvali? Proč nás znepokojovalo, když Nová orientace se začala ozývat? Tyto otázky osvětlují naši theologickou situaci z jiné perspektivy. Je třeba provést důkladnou revizi naší theologie v posledních patnácti, dvaceti letech.“5

Okupace

Okupace 21. srpna 1968 vyvolala celou řadu reakcí z řad českých evangelíků. Patrně první vydala synodní rada a to dopoledne téhož dne. Rýsovaly se v ní argumenty, které pak zaznívaly v různých podobách i v jiných vyjádřeních. Zaprvé se zdůraznila solidarita církve s národem a s legitimní politickou reprezentací. „Jsme tím hluboce otřeseni a toužíme v této těžké chvíli být spojeni co nejvíce se všemi Vámi v našich sborech. Přihlásili jsme se rádi k obrodnému úsilí našeho lidu v čele s presidentem Ludvíkem Svobodou, ministerským předsedou Oldřichem Černíkem a prvním tajemníkem KSČ Alexandrem Dubčekem.“[3] Zadruhé v nich nacházíme důrazy na národní dějiny a tradice, které měly legitimizovat a motivovat obrodný proces r. 1968 a usměrňovat reakce na intervence vojsk pěti varšavských států. Synodní rada to píše 21. srpna 1968 hned dvakrát: „V tomto úsilí (obrodného procesu) vidíme pokračování našich nejlepších národních a duchovních tradic.“ A o něco dále: „Prosme, abychom jako křesťané směli pravdu evangelia vyznávat a jako občané svého státu myslet, mluvit a pracovat ve svobodě a pokoji. Nechť nás všecky spojuje a vede jistota našich husitských a bratrských otců, že Pravda Páně zvítězí!“ Nicméně i z jiných zdrojů mají evangelíci čerpat sílu a inspiraci v nejisté situaci: „Připomínáme si dnes ty své bratry ve světě, kteří hledali východisko z nejtěžších situací v nenásilném odporu.“ Za třetí se objevovala výzva, že je třeba pokračovat v reformních demokratizačních krocích. „Sdílíme nyní spolu se svým lidem všecku jeho bolest i naději. Vyzýváme Vás, bratři a sestry v naších sborech, abyste věrně pokračovali v nastoupené cestě a osvědčili se jako služebníci spravedlnosti, lidskosti a svobody.“[4]

Kostnické jiskry vyšly 26. srpna 1968 v nouzové podobě jako pamflet na cyklostylu. Vyzývaly k tomu, „abychom uměli v pravdě stát a o svobodu dále zápasit.“ Zároveň ale varovaly, že byly v dějinách okamžiky, kdy „Čech uměl pravdu zapírat a svo5Křesťanská revue, 1969, 3, s. 60.

bodu zaprodat.“ V krátké úvaze odmítaly, že 21. srpen 1968 by byl novou Bílou horou. Právě solidarita, soudržnost a jednota v prvních dnech po okupaci ukázaly, že nejde o porážku. Ozývá se jakýsi evangelický nacionalismus: „Překvapující jednota našeho lidu svědčí o tom, že ideály pravdy a spravedlnosti, vztyčené v českém národě husitskou revolucí a Jednotou bratrskou, se opět staly vlastní celému národu. A tato jednota, vznícená citlivost na bezpráví, společně s vyrovnaností a klidem, zaručuje vítězství na naší cestě za svobodou a spravedlností.“[5]

Dne 28. srpna synodní rada poslala další dopis, který byl střízlivější. Podpora pro vedoucí činitele nebyla o nic menší, ale důraz byl především na teologickou argumentaci. Opakovala požadavek na odchod vojsk a pokračování v reformách, čemuž mohou evangelíci pomáhat „tím, že v důvěrném soustředění na Krista a jeho evangelium, v klidné moudrosti nepodlehnete malomyslnosti ani hněvu a budete se zasazovat o spravedlnost, pokoj a radost ve všech životních vztazích.“[6]

Tentýž den vydali svoje prohlášení i evangeličtí faráři, kteří se účastnili konference v Praze. Text sdělení byl poněkud delší a méně jasný než dopisy ze synodní rady. Chybí v něm zmínka o národních dějinách, ale spojuje Kristovu solidaritu s potlačenými s odporem proti invazi. Po úvodu, ve kterém poděkovali komunistům za protest proti okupaci („Děkujeme, soudruzi!“), prohlášení konstatovalo, že Češi a Slováci hájili v uplynulých dnech svobodu a pravdu. Vyzývá k důslednému trvání na plné svobodě slova, jinak by nastala rezignace a posléze politická represe. „Nedejme se určit myšlenkou na sebezáchovu a přizpůsobivou rezignaci. Pamatujme na slova Ježíše Krista: „Kdož by chtěl duši svou zachovati, ten ji ztratí...“. Kristus byl vždy na straně pokořovaných, podváděných, obelhávaných a bezbranných. Chceme jít cestou tvrdošíjného, nenásilného odporu proti lži a bezpráví. To je cesta pravdivého veřejného projevu, který míří přímo do centra politických problémů doby. Je naší povinností, abychom v této věci Krista následovali.“[7]

V následujících týdnech a měsících následovala další prohlášení, obvykle při některých příležitostech, např. při slavnostním shromáždění k 50. výročí založení ČCE, které se konalo 1. prosince 1968. Začátkem ledna 1969 se sešli zástupci Kostnické jednoty, kteří volali k jednotě a k otevřenosti. Celá tato řada prohlášení a stanovisek byla završena „poselstvím k veřejnosti“, vydaným synodem ČCE, který se konal v únoru r. 1969. Text, známý pod názvem „Synod svému národu“, představuje pozoruhodnou analýzu situace po prvních změnách na vysokých politických postech a sebeupálení Jana Palacha. Jeho protest se týká především šíření polopravd, které mají zastírat podstatu dění a odradit občany od toho, aby se o situaci zajímali. „Otřesné je, že to, co jedni považují za bezpráví a křivdu, někteří nazývají bratrskou pomocí.“[8] Důkazem váhy synodního poselství, které bylo okamžitě posláno ministerskému předsedovi české vlády jako telegram, je i to, že originální telegram se zachoval v archivu Sekretariátu pro věci církevní.[9]

Nastupuje normalizace

Přibližně do poloviny r. 1969 byly vztahy mezi církví a nejvyšším vedením SPVC docela korektní. Do jara r. 1969 úřad vedla sekretariát Erika Kadlecová, která se v průběhu pražského jara snažila o zlepšení pozice církví v ČSSR. Vedení ČCE mělo poměrně dobrý vztah s dr. Kadlecovou, která se také podílela na jednom z velkých projektů některých předních teologů ČCE, tj. na dialogu mezi křesťany a marxisty. Situace na jiných úrovních byla ale složitější, poněvadž v úřadech pro církve na úrovni krajů a okresů zpravidla vládly ještě staré kádry. Ty se často dostaly do defenzivy a raději nasadily strategii mrtvého brouka.

V červenci r. 1969 se vrátilo minulé vedení s Karlem Hrůzou, čímž začala nová fáze v životě církví v republice. Cíl Hrůzova úřadu byl, aby reformy z r. 1968 byly anulovány nebo neaplikovány a aby se církve opět začaly chovat tak, jak se chovaly před r. 1968 – tedy aby zapomněly na další veřejné aktivity nebo vyjádření. Nový přístup se ovšem nerozběhl tak rychle, jak si ředitel Hrůza přál. Do konce roku 1969 se musel zabývat interními poměry v SPVC k tomu, aby mohl účinně prosadit svou linii. Církve proto během r. 1969 nějaké velké změny nepostřehly. Navíc musel Hrůzův sekretariát vypracovat novou strategii, kterou nacházíme v dokumentu z května 1970. V něm označuje jako nejnebezpečnější církev v ČSR, z pohledu normalizační linie, právě ČCE, protože zaujala „nejvyhraněnější stanoviska“ a její členové se zapojili do protistranických iniciativ jako KAN a Společnosti pro lidská práva. Proto se ČCE „musí stát předmětem hlubšího státního dozoru“ – tj. výrazně hlubšího než ostatní nekatolické církve.13

Své velké úspěchy vůči ČCE měl Karel Hrůza ještě slavit, ale na začátku r. 1970 to tak zatím nevypadalo. SPVC nabíral pomalu druhý dech, odložil defenzivní postoj a hledal ve své nové jistotě, jak hájit svou pozici. První příležitost ke konfrontaci s některými orgány ČCE se vyskytla hned v lednu toho roku. Byly jí bohoslužby u Martina ve zdi v neděli 18. ledna, kde kázal na pozvání studentů teologické fakulty vršovický farář Jaromír Dus. Téma bohoslužeb bylo oběť, což bylo v souvislosti s výročím upálení Jana Palacha.

Zde je třeba připomenout, že na Palachově pohřbu 25. ledna 1969 proslovil kázání Jakub Trojan, tehdy farář v Neratovicích. Kázání, které pak vyšlo v Křesťanské revui pod názvem „Blahoslavení čistého srdce,“ postavilo Palachův čin do světla biblického smyslu oběti, která má zachránit a osvobodit druhé. V tomto ohledu byl Palach podle Trojana mučedníkem v starokřesťanské tradici. „V tomto cynickém století, v němž nás často děsí druzí a my opět děsíme je, a v němž se mnohdy lekáme, jak jsme vnitřně malí – on nás přivedl k tomu, abychom se ptali otázkou, která z nás může učinit velké lidi: co jsem udělal já pro druhé, jaké je mé srdce, za čím jdu, čemu sloužím, co je pro mne nejvyšší životní hodnotou? Po smrti Jana Palacha bude každému o něco těžší zůstat tváří v tvář této výzvě lhostejným a stane se takřka nemožné vrátit se k dennímu pořádku.“[10]

O rok později koncipoval Jaromír Dus bohoslužebný pořad u Martina ve zdi docela netradičně, kdy různé biblické texty, úvahy, čtení ze spisů M. Jana Husa, zpěvy a varhanní improvizace se střídaly a prolínaly (celá vypsaná liturgie včetně textů se zacho13NA, fond SPVC MK ČSR, k. 2, Zprávy pro ÚV KSČ.

vala v archivu SPVC). Příznačné je, že během celého shromáždění Palachovo jméno nebylo zmíněno, ačkoli je jasné, že se jednalo o bohoslužby na jeho památku. „Oběť tu není pro Boha. (...) Oběť je tu pro nás. Pro toho, komu je dáno, aby se probudilo jeho svědomí a zavázalo ho k přijetí odpovědnosti za vinu ať vlastní nebo cizí. Kdo se chce očisťovat, nebo dokonce spasit jinak, přejde kolem oběti a její svobodné výzvy bez pochopení.“15

Státní správa se záhy o události dozvěděla a začala jednat. Pražský církevní tajemník pozval faráře Dusa na pohovor a požádal ho o písemné vysvětlení celé kauzy. Ve dvoustránkovém dopise Dus nepopírá, že kontextem inkriminovaných bohoslužeb bylo upálení Jana Palacha, ale že shromáždění nebylo politickým protestem. SPVC pak promluvil i s vedením fakulty, které jasně a klidně obhájilo jak faráře Dusa, tak i studenty. Zajímavé je především tón této korespondence: u Martina ve zdi se konalo něco hluboce teologického, což před státní správou nepotřebuje žádnou obhajobu či omluvu. Z dopisů zúčastněných ze strany ČCE nemluví strach, ale zdravé sebevědomí. SPVC si v dané chvíli na víc už netroufal. Jeho obnovující se síly ještě nestačily na velkou konfrontaci, ale zatím chtěl jen ukázat, že věci opět pečlivě sleduje a kontroluje.

To, že nevyvodil žádné důsledky, se ovšem stalo brzy poněkud výjimečné.

Během r. 1970 stupňoval Sekretariát pro věci církevní ovšem nátlak na církve a církevní organizace, aby projevovaly podporu normalizační politice Husákova režimu a popřípadě se distancovaly od prohlášení a vyjádření z „krizových let“ 1968-69. K tomu začal organizovat pravidelné schůzky s vedeními církví a s redakcemi časopisů, kde byli dotyční upozorněni na nedůslednost, nedostatky nebo i prohřešky proti nové linii KSČ. Podobné pohovory se pak konaly i v následujících letech. Z nich se zachovaly záznamy nebo hodnocení, které tvoří jedinečné doklady o taktice státních úřadů a snaze církevních představitelů, aby našli úspěšnou odpověď na sílící nátlak.

Jedno takové spíše stručné hodnocení situace v církevní oblasti je datováno 15. května 1970 a bylo určeno pro Ústřední výbor Komunistické strany Československa. Píše se v něm o nekatolických církvích: „Politický vývoj v protestantských církvích nezaznamenal za poslední tři měsíce žádných změn. Vedení protestantských církví stojí stále na reakčních pozicích, i když to veřejně neproklamují. Především nejsilnější česká nekatolická církev – Českobratrská církev evangelická. Představitelé této církve vedou stále své duchovní k politickému odporu proti současnosti. Celkem uspokojivý politický vývoj v posledním období je možno sledovat u církve československé. Vedoucí orgány této církve i duchovenstvo se snaží nevytvářet žádné rozpory a jsou již případy, že duchovní této církve vedou věřící ke kladné spolupráci a k budovatelskému úsilí. Drobné protestantské církve nevyvíjejí ani kladnou, ani zápornou politickou činnost, spíše orientují věřící na prohlubování náboženského života.“[11]

K tomu, aby státní správa zdůraznila nutnost kladného postoje církve k politickému procesu po r. 1969, pozval ministr kultury ČSR Brůžek vrcholné představitele všech náboženských komunit na setkání, která se konala vesměs během srpna r. 1970. Synodní rada ČCE byla na řadě 11. srpna. Zpráva o schůzi se vyjadřuje poměrně pozitivně: „Je možno konstatovat, že závěry rozhovorů s představiteli římskokatolické a Čes15 NA, SPVC MK ČSR, k. 274, Bohoslužby u Martina ve zdi 18. 1. 1970.

kobratrské církve evangelické vyzněly kladně a ministru Dr. Brůžkovi bylo vedoucími představiteli obou církví přislíbeno pochopení a snaha vést své církve tak, aby nedošlo k narušení konsolidačního procesu ve státě.“ Nicméně v závěru konstatuje zpráva, že ze strany ČCE lze očekávat např. „prosazování ‚reakčních‘ duchovních do různých vedoucích funkcí v církvi.“ Státní zpráva si nebyla úplně jista poslušností ČCE.[12]

Toto poněkud ambivalentní hodnocení ČCE se objevuje i ve zprávě o církvích, kterou vypracovala ÚV KSČ koncem října r. 1970. Opakuje příslib synodního seniora V. Kejře na schůzi s ministrem kultury, „že jeho církev bude podporovat konsolidační úsilí vlády.“ Konstatuje ovšem také, že tento postoj v ČCE není obecně sdílen. „V současné době je toto důvodem rozporů vedení církve a Svazem českobratrského evangelického duchovenstva (SČED), který se v letech 1968-1969 stal mluvčím reakčních živlů v církvi a dnes nechce nic ze své linie měnit. Sekretariát pro věci církevní předal ministerstvu vnitra vyhodnocení SČEDu za r. 1968-1969 se závěry, aby tato organizace byla zrušena.“[13] SČED byl nakonec rozpuštěn v r. 1974.

Archiv Sekretariátu pro věci církevní obsahuje také záznam jednání s Pavlem Šimkem, synodním kurátorem ČCE (od r. 1959 do r. 1971). Rozhovor se konal 8. května 1970, tedy tři měsíce před pohovorem synodní rady s ministrem kultury. Příčinou jednání byla tvrdá omezení zahraničních cest církevních funkcionářů od r. 1970. Referent SPVC pro ČCE Zdeněk Mixa ostře napadl Šimka za všechny „reakční“ činy církve, za které i kurátor nesl odpovědnost. „Jeho vystupování a jednání v letech 19681969 bylo v řadě případů nesprávné a do značné míry i v současné době vážně ztěžuje normalizaci vztahů mezi státem a Českobratrskou církví evangelickou.“ Záznam obsahuje obsáhlý popis aktivit ČCE, které měly za cíl „základní změnu našeho společenského řízení.“ Patří do toho různá vyjádření k dění v r. 1968, poselství XVI. synodu „Synod svému národu“, „hysterie“ kolem upálení Jana Palacha, účast studentů bohosloví na demonstraci proti okupaci 21. 8. 1969, články v církevním tisku, činnost SČEDu, bohoslužby u Martina ve zdi v lednu 1970 a odsouzení faráře Ctirada Nováka za převoz „závadných materiálů“ do zahraničí (totiž letáky a projevy z r. 1968-69).19

Po této dlouhé tirádě proti ČCE byl Šimek vyzván, aby se k této kritice vyjádřil. Referent Mixa v této části svého záznamu pohovoru uvádí, že synodní kurátor Šimek reagoval podrážděně. Sice uznával potřebu zlepšení vztahů mezi ČCE a státní správou, ale spatřoval problém především na straně SPVC, který se podle něj chtěl vrátit k církevní politice 50. let. SPVC ztratil veškerou důvěru v Pavla Šimka, který by proto měl v synodní radě končit. To se pak stalo v následujícím roce na XVII. synodu, který přesto patří k světlým okamžikům ČCE po r. 1968, stejně tak jako počínání Pavla Šimka v této konfrontaci s hrubou silou režimu.

To, že v r. 1971 zvolil Sekretariát pro věci církevní velmi útočnou strategii, se odráží i v archivních materiálech. V archivech se nacházejí záznamy ze schůzí, které se konaly minimálně jednou měsíčně, včetně prázdnin. Ty z církevního archivu jsou poněkud podrobnější a svědčí o narůstající obavě o blízkou budoucnost církve. Je jasné, že v tomto ohledu nebylo členům synodní rady v r. 1971 co závidět. Pokaždé dostali stejnou lekci o tom, jak se církev nechová dle představ státu, že situace v ČCE je neudržitelná a že synodní rada musí jednat neprodleně. Seznam požadovaných kroků se neustále prodlužoval: SPVC chtěl po církvi prohlášení k politické situaci, výzvu k volbám, odklad XVII. synodu, který se měl konat v říjnu 1971. Objevovaly se první represivní zákroky ze strany státu, kdy někteří faráři nedostali souhlas k tomu, aby byli voleni za seniora. Od jara toho roku stát prakticky znemožnil cestování církevních představitelů do zahraničí (včetně NDR), což byl citelný zásah do fungování církevního ústředí. Na instruktáži v květnu 1971 je pak ze strany státu vysvětleno, jak se ekumenické vztahy se zahraničím mají pěstovat: „Zahraničními styky mohou být pověřeny jen osoby loajální, které jsou ochotny zastávat hlavní zásady naší zahraniční politiky. Styky nebudou povolovány se zeměmi nebo v případech, kde by docházelo nutně k styku s emigranty tam, kde emigranti ve větším měřítku působí.“[14]

Státní správa také začala omezovat vydavatelskou činnost ČCE. V únoru 1971 si synodní rada stěžovala, že mohla v předchozím roce vydat jen čtyři publikace, mezi nimiž byl i Evangelický kalendář a Na každý den. Představitel Ústředního církevního nakladatelství (oddělení SPVC pro regulování ediční činnosti církví) se vymlouval na nedostatek papíru a jiné technické důvody, ale situace se v následujícím období nezlepšila. Tento zásah se velmi bolestně dotýkal aktivit obou skupin ekumenického překladu Bible, jejichž dílčí výsledky v předchozích letech začaly vycházet. Proto psal předseda starozákonní komise prof. Miloš Bič koncem r. 1972 synodní radě zoufalý dopis, že za těchto okolností nebudou nikdy schopni překlad dokončit a vydat.[15]

V rámci svých „konsolidačních“ snah si SPVC vzal na mušku i církevní tisk. Předvolal redakce církevních časopisů na několik pohovorů, kde jim byla vysvětlena očekávání ze strany státu. Klíčová schůze s představiteli evangelického tisku (Bratrstvo, Český bratr, Kostnické jiskry, Křesťanská revue a Communio viatorum) se konala 29. června 1971, kde byli upozorněni, „že jejich obsah v současné době neodpovídá závěrům naznačeným XIV. sjezdem strany.“ Podle záznamu se státní správa důrazně ohradila proti „jinotajům“, které se pravidelně objevovaly v tisku. Například článek o starokřesťanském líbání se podle přecitlivělých úředníků týkal ve skutečnosti pozdravného rituálu mezi soudruhy Husákem a Brežněvem. Údajně cenzurní úřad už několikrát zastavil některé články v Kostnických jiskrách a Českému bratrovi byla uložena pokuta za 10 000 Kčs.[16]

SPVC se pečlivě připravil na schůzi 29. června. Ve stručném interním dokumentu popisuje svůj postup a navrhuje konkrétní řešení, která se pohybují od zrušení některých časopisů (Bratrstvo, Kostnické jiskry) až po výměnu redakcí. Přes některé změny trvala nespokojenost za strany SPVC s některými časopisy. V r. 1972 bylo zastaveno vydávání Bratrstva a na krátký čas byl pozastaven i Český bratr. Jeho redakční rada byla nakonec na nátlak SPVC vyměněna v r. 1975.

Přes velmi cílený nátlak státní správa v r. 1971 nedosáhla toho, čeho chtěla. Podle záznamů SPVC sice nejvyšší představitelé církve slíbili, že budou prosazovat „konsolidační linii“ v ČCE, XVII. synod toho roku dopadl značně jinak, než si SPVC přál. Zveřejnil hned dva dokumenty, které nijak nesvědčily o odklonu od orientace z r. 1968. Vládě a prezidentovi republiky poslal dopis s žádostí, aby se zastavily postihy těch, co měli podle režimu politicky nesprávný postoj v letech 1968-69 (synodní rada ostatně odeslala tyto dopisy teprve v prosinci, tj. po volbách do zastupitelských orgánů, aby tak zabránila příliš velkému konfliktu). Druhý, obsáhlejší dopis poslal synod na SPVC. Obsahuje rozbor diskriminačních zákroků, které jsou neobhajitelné vzhledem k minulosti a k postoji ČCE. „Velice bychom si přáli, aby naše křesťanská služba nebyla chápána jako politická činnost v úzkém smyslu slova nebo dokonce jako narušování politické jednoty našeho lidu. Podobně bychom velmi uvítali, kdyby státní správa uznala, že chtít omezit působení církve na sklonku XX. století na chrámový či bohoslužebný prostor je požadavek naprosto anachronistický.“

Dopis je na dlouhou dobu posledním oficiálním dokladem, který svědčí o duchu svobody a odvahy v církvi a o vůli jej veřejně obhajovat. V reakci na to režim ještě přitvrdil a přitlačil církevní vedení ke zdi.

Zlomový okamžik

Dne 26. ledna 1972 dopoledne se konalo jednání mezi Synodní radou ČCE a Sekretariátem pro věci církevní vlády ČSSR na předsednictvu vlády. Všichni členové SR – někteří byli noví po nedávném synodu – a předseda synodu byli pozváni na pohovor, který se ukázal být nejdůležitější pro směřování církve po r. 1968. O významu schůze svědčí i to, že v ústředním církevním archivu se o ní zachovaly celkem tři záznamy: jeden od Františka Škarvana, který ho napsal bezprostředně po jednání; stručný druhý, který jen sumarizuje nejdůležitější závěry jednání (taktéž od F. Škarvana); a třetí obsáhlejší, který napsal Miloš Lešikar několik dní po schůzi. Navíc se v archivu vyskytují poznámky synodního seniora Václava Kejře, nastiňující argumentační linii, které se chtěl držet při konfrontaci s nejvyšším vedením Sekretariátu pro věci církevní.

Připomeňme si, že v r. 1971 tlak na církevní vedení ze strany státní správy výrazně stoupal. Členové SR museli slyšet často, že se ČCE nepřizpůsobuje novým poměrům. Často slibovali, že se církev bude hlásit ke konsolidační politice režimu, ale XVII. synod ukázal, že ti, kteří chtěli vyhovět státním orgánům, byli v církvi v menšině. Dopisy synodu ministerstvu kultury a prezidentovi republiky byly nejspíše pověstným červeným hadrem pro SPVC, který se rozhodl tentokrát zasáhnout co nejdůrazněji.

V pozadí byla navíc aféra s volebními letáky z listopadu 1971. Volby do zastupitelských orgánů se konaly koncem listopadu 1971. Režim především usiloval o to, aby volby legitimizovaly politický vývoj po r. 1969, tj. aby vypadaly jako obecné přijetí nastupující normalizace. Proto požadoval i po církvích, aby vydaly prohlášení k volbám s výzvou, aby všichni šli urnám v duchu jednoty. I ČCE publikovala podobný text.

Navzdory tomuto tlaku našlo několik osob odvahu tisknout a rozšiřovat volební letáček s upozorněním, že podle ústavy a zákonů není povinností jít k volbám. Mezi iniciátory akce byl farář Jaromír Dus. Státní bezpečnost se ovšem o akci dozvěděla a po usilovném pátrání našla letáky v bytě Ladislava Hejdánka. Ten se původně v této věci vůbec neangažoval, ale po nálezu letáčků byl spolu s Dusem a dalšími obviněn z protistátní činnosti. Dus nakonec dostal 15 měsíců vězení, Hejdánek devět.

První jednání mezi zástupcem ČCE a SPVC v r. 1972 se konalo 19. ledna, kdy synodní senior Kejř se na SPVC snažil o obhajobu vývoje v ČCE. Uznával, že proces „konsolidace“ se rozbíhá pomalu, ale ujistil státní správu o tom, že věci jdou správným směrem. SPVC byl jiného názoru, což se naplno objevilo onoho 26. ledna. Podle dvou kratších záznamů z jednání vyhrožoval ředitel nejvyššího oddělení SPVC Karel Hrůza, že pokud církevní vedení nezasáhne a nepříznivý vývoj v ČCE nezastaví, státní správa tvrdě zakročí. Sesadila by současně vedení, čímž by se církev dostala pod přímou kuratelu státních orgánů. Synodní kurátor Škarvan k tomu poznamenal, že je to „poslední varování.“ Delší zápis z jednání se o tom nezmiňuje, ale jasné je, že synodní radu zachvátila panika z nedozírných následků, kdyby nepřistoupila na požadavky SPVC. Ty se především týkaly dopisu, který SR měla poslat do církve o tom, že linie, kterou ČCE držela do posledního synodu, není správná. Než by dopis putoval do sborů, SPVC s ním měl vyjádřit souhlas.[17]

O dva týdny později byl dopis hotový. Byl odeslán s datem 11. února a symbolizoval zásadní obrat a do jisté míry i rezignaci církevního vedení pod tlakem režimu. Dopis zmiňuje nespokojenost státních orgánů s ČCE jako důvod ke psaní a pokračuje: „Bratří a sestry, prosíme Vás, zamyslete se vážně nad touto situací a usilujte o to, aby se zlepšily vztahy všude tam, kde jsou narušené. (...) Zároveň je třeba, abyste si více všímali pozitivních stránek dnešního úsilí o socialistickou výstavbu v naší zemi a kladně oceňovali starost o člověka i o budoucnost celé naší společnosti.“ Potom dopis zpochybňuje prohlášení a stanoviska ČCE z let 1968-69. O případě Dusa a Hejdánka s volebními letáky říká: „Litujeme, že se vyskytly případy, kdy se členové naší církve octli v rozporu s platnými zákony.“[18] Církevní vedení se tedy distancovalo od jejich počínání, ačkoli se jasně pohybovalo v rámci zákonů.

To, že se zde v podstatě jedná o rezignaci na vlastní postoje ze strany synodní rady, odhaluje velmi přesně dopis SR adresovaný řediteli SPVC při vládě ČSSR, Karlu Hrůzovi, který dostal spolu s dopisem od SR do sboru. Píše se v něm: „V žádném vládním resortu není muže, který by byl tak dobře informován o dějinné cestě, postavení ve státě a mnohostranné službě naší církve v přítomnosti, jako Vy.“[19] Ten, který pod výhrůžkami donutil vedení církve k změně stanovisek, dostal uznání jako velký znalce evangelické církve.

Synodní radu zachvátila v r. 1972 panika, že samotná existence církve bude ohrožena, pokud nedojde k obratu. Proto začala pracovat na tom, aby se další synod konal podle představ státní správy. V této souvislosti napsala v létě 1972 Božena Komárková Václavu Kejřovi: „Věříme vůbec, že církev zachovává Bůh sám a na nás je jen věrná služba jeho pravdě, nebo se nám zdá, že musíme zachránit církev sami a dosáhneme toho jen oportunismem, který ji zavede na rovinu polopravd, o nichž prohlášení 16. synodu hovoří? (...) Již dopis 11. února byl motivován čistě vnějším tlakem, byl tedy politický v nejhorším slova smyslu a neodpovídal žádné prorocké službě, která má být vlastním obsahem pastýřských listů.“[20]

Důsledkem obratu církevního vedení v lednu a únoru r. 1972 začal v ČCE proces rozdělení mezi těmi, kteří se chtěli vyhýbat konfliktu s režimem a těmi, kteří si přáli církev, která mluví aktivně a kriticky do politických událostí v zemi.

Náčrt normalizační teologie

První polovina roku 1973 proběhl pro ČCE poměrně bezproblémově. V jednání se státní správou se neobjevily velké rozpory jako v předchozím roce, když státní správa otevřeně pohrozila, že zasáhne tvrdě do církevního dění. Zdálo se, že tlak ze strany státních orgánů polevuje a že církev má to nejhorší za sebou. Synodní rada se mohla v klidu připravit na 18. synod, který se měl konat 5.-8. dubna 1973. Ve zvacím dopise synodní rada píše: „Samému Pánu jsme vděčni za to, že se sejdeme, abychom po vážné krisi, kterou církev procházela a která bohužel ještě ne zcela končí, prohovořili v kázni a přece svobodně stav církve a její další cesty.“ Předchozí synod nebyl z hlediska synodní rady příliš zdařilý, protože „neučinil rozhodnutí o cestě církve.“ Navíc 17. synod vyvolal kritiku ze strany státu: „Také státní úřady ze svých hledisek měly k synodu vážné výhrady. Situace se vyhrocovala průběhem roku 1972.“[21]

Od konce ledna projednávala synodní rada (většinou ve složení: synodní senior V. Kejř a synodní kurátor F. Škarvan) program a obsah synodu se Sekretariátem pro věci církevní. Podle záznamu o těchto jednání z archivu ČCE se SPVC především zajímal o poselství synodu a o zprávu synodního seniora. Při tom je jasné, že chce po synodní radě a po synodu, aby naznačily, že opustily linii předchozích synodů a že se distancuje od těch, kteří stále jednají v duchu „krizových let.“ Např. záznam o jednání ze 16. února uvádí: „V odst. 4. ve stati o hledání cesty po únoru 1948 je možno mít při slovech „Myslíme přitom na bratry a sestry, kteří s promodlenou a protrpěnou vytrvalostí usilovali o hledání cesty..“ na mysli na příklad oba pány Dusy. Vyložil jsem (Škarvan, PM), že jsme ovšem měli na mysli pravý opak: mluvili jsme na tomto místě původně o Dr. J. L. H.“

To, že státní správa zasahovala do vyjádření a jiných teologických dokumentů církve, nebylo nic nového. Podobná byla praxe v 50. a 60. letech, ale zdá se, že zásahy jsou mnohem detailnější a promyšlenější. Pozoruhodné je také, že církevní vedení považovalo tuto skutečnost za něco normálního, dokonce do té míry, že vnímalo státní správu jako partnera při tvorbě důležitých církevních dokumentů. Záznam o jednání 26. února, kde SPVC opět „korigoval“ různé texty pro synod, kurátor Škarvan uzavírá takto: „Celé jednání probíhalo ve výrazně přátelské atmosféře.“[22]

Pravděpodobně velký šok zažili senior Kejř a kurátor Škarvan zhruba týden před zahájením synodu. Zástupci sekretariátu oznámili, že je třeba odložit konání synodu o dva týdny, protože státní orgány nestihnou včas vydat souhlas pro volbu synodního seniora (druhý termín pro V. Kejře). Představitelé ČCE neměli jinou možnost než přijmout toto naprosto neseriózní chování svých „partnerů,“ kteří věděli o termínu minimálně už dva měsíce. Synod se nakonec konal 26. až 28. dubna 1973.

Synod byl ve srovnání s předchozími synody výrazně normalizační. Na programu měl mj. elaborát poradního odboru teologického „Poslání církve v přítomnosti.“[23] Dokument je skrytou polemikou s těmi, kteří by nechtěli opustit ducha minulých let. Snažil se o analýzu krizové situace předchozího roku: „Základní theologická krise spočívá dnes v tom, že naše církev nedorostla oné roviny, kterou označujeme jako rovinu eschatologickou a že se na synodech ocitá v theologickém vakuu.“ Tvrdí, že minulé synody (1969 a 1971) se daly „strhnout k různým projevům a postojům, jejichž zázemí nebylo v theologickém rozhovoru ujasněno nebo bylo příliš určováno dějinnou situací.“ Normalizační režim tedy dostal, co si přál: církev se nejen ústy synodní rady, ale dokonce i synodu sice opatrně, ale celkem jasně distancovala od svých dvou nejsvobodnějších synodů, a to i teologicky.

Pokud ovšem církevní vedení po těchto ústupcích očekávalo, že se vztahy se státní správou nyní konsolidovaly a stabilizovaly, a že jej čekají lepší časy, muselo se v létě r. 1973 krutě probudit z krásné iluze. V červnu se konal druhý mírový seminář, který organizoval poradní odbor mírový v Chotěboři.[24] Tento odbor byl zřízen synodem v r. 1971 jako součást rozhodnutí setrvávat v Křesťanské mírové konferenci, přes kritiku jejího politického směřování. V rámci semináře měl přednášku i Jakub Trojan, tehdy farář v Neratovicích a také člen mírového odboru. Po ní se rozproudila vášnivá debata o aktuálních církevních otázkách, které se také zúčastnil farář Jan Šimsa, jenž byl od března bez státního souhlasu. Nebyl účastníkem semináře, ale zastavil se v Chotěboři na cestě domů. Z přednášky a debaty (a z jiných částí programu) byl pořízena nahrávka na magnetofonovém pásku pro vnitřní potřeby církve.

Státní správa využila událost k tomu, aby znovu přitvrdila v jednání s církevním vedením. Mělo podle ní jasně odmítnout snahy skupiny farářů pod názvem Nová orientace otevřít některé politické otázky. Dokonce se rozjelo policejní vyšetření, jestli v Chotěboři nebyl spáchán protistátní zločin. Důkazem důvěřivého postoje k Sekretariátu pro věci církevní bylo i to, že v rámci jednání o událostech synodní rada půjčila SPVC zmíněnou nahrávku, aby si státní úřady mohly ověřit nezávadnost semináře (byl vrácen po několika měsících). Zdá se, že synodní rada zapomněla, že SPVC je svou podstatou represivní orgán ke kontrole a omezování činností církve.

Vyšetření nakonec vyšumělo do ztracena, ale vedlo k dalším zásahům do církevního života formou odejmutí státního souhlasu k duchovenské činnosti. V březnu r. 1974 ztratili souhlas Jakub Trojan a Alfred Kocáb (v Mladé Boleslavi), kteří byli oba v mírovém odboru. Byl to další krok ze strany státu, který měl donutit ČCE k poslušnosti vůči Husákově normalizaci. K tomu potřeboval odstranit nepohodlné faráře z aktivní činnosti v církvi, aby tak zabránil ovlivňování církevních orgánů těmito osobami. Církevní vedení se tomu nedokázalo bránit.

Komenského evangelická bohoslovecká fakulta

V první polovině roku 1974 se odehrála generální zkouška na velkou krizi, kterou ČCE zažila v r. 1977. V probíhající „konsolidaci“ po „krizovém období“ 1968-69 nasadila státní správa několik zbraní těžšího kalibru proti těm v církvi, kteří odmítli odvolat stanoviska a prohlášení ČCE z předchozích let. Tři faráři se postupně ocitli před soudem (Jaromír Dus, Jan Z. Dus, Vlastimil Sláma) a jeden ztratil státní souhlas (Miloš Rejchrt). V březnu 1974 byl odňat státní souhlas Jakubovi Trojanovi a Alfredu Kocábovi. Ve stejné době odmítl Sekretariát pro věci církevní vydat souhlas k duchovenské činnosti absolventce Komenského evangelické bohoslovecké fakulty (KEBF) Janě Zlatohlávkové. Důležité je, že Rejchrtovi, Trojanovi a Kocábovi nebyl sdělen žádný důvod k tomuto kroku, ale není těžké si domyslet, proč se státní správa tak rozhodla. Pro ni patřili faráři k opoziční skupině proti vedení církve, které dává nálepku Nová orientace. Pojetí u SPVC a StB se ovšem často nekryje s tím, co Nová orientace byla ve skutečnosti.

Mezi studenty na KEBF vyvolaly zákroky státní správy nejistotu a solidaritu s těmi, kteří ztratili státní souhlas. Už 28. února 1974 vyšla petice na podporu, kterou podepsalo celkem 22 studentů. „V poslední době jsme stále více zneklidňováni narůstajícím počtem zásahů státní správy do života sborů a farářů českobratrské církve evangelické. Myslíme především na ThDr. Ing. Jakuba Trojana, faráře Českobratrské církve evangelické v Libiši, a ing. Alfreda Kocába, faráře téže církve v Mladé Boleslavi, kterým v těchto dnech bylo státní správou znemožněno pracovat ve svých sborech. (...) Samozřejmě máme na mysli i případ naší kolegyně Jany Zlatohlávkové. (...) Jsme studenty Komenského evangelické bohoslovecké fakulty, kteří se připravují pro farářskou službu v českobratrské církvi evangelické. Ani během svého studia se nemůžeme nezajímat o dění v církvi, nemůžeme jen lhostejně a bez účasti přihlížet. A proto apelujeme na Vás. (...). Jako budoucí faráři Českobratrské církve evangelické chceme totiž mít pro výkon svého povolání pocit právní jistoty. Chceme, aby naše jednání nemohlo být motivováno nejistotou a strachem z postihu, ale především odpovědností pravdě samé.“[25]

Všechny dokumenty kolem tohoto dopisu a následujícího postupu se zachovaly v archivu SPVC. Obsahuje zvláštní složku k případu, z čehož vyplývá, že státní správa přikládala události mimořádný význam a že chtěla věc řešit exemplárně. Fakultní (a církevní) vedení se nacházelo pod velkým tlakem, aby ukázala, že řeči o loajalitě k socialistickému zřízení myslí vážně. SPVC výslovně vzkázala, že teď je čas, aby se fakulta (a s ní i církev) jasně distancovala od Nové orientace, která podle něj stojí za dopisem.

Fakultní rada (nejvyšší instance na KEBF) se rozhodla zřídit komisi, která měla jednat se všemi signatáři dopisu a přesvědčit je o nevhodnosti jejich kroku. Během pohovorů se studenty použila komise argumenty, že studenti svým solidarizačním dopisem s postiženými faráři prokázali nedostatek solidarity s profesory, dále že studenti se neorientovali ve složité situaci v církvi a ve společnosti a že byli zmanipulováni představiteli Nové orientace. Tato argumentace měla částečně úspěch, protože 17 studentů nakonec stáhlo svůj podpis, zatímco pět trvalo na svém kroku.

Ve své závěrečné zprávě nenavrhovala komise tzv. kázeňský postup vůči studentům, ale „pedagogicko-didaktický“, což znamená, že učitelé fakulty mají různými způsoby působit na studenty tak, že se nenechají svádět k postojům Nové orientace. Tresty by spíše podlomily autoritu učitelů, zatímco vztahy na základě důvěry by v dlouhodobější perspektivě mohly přinést kýžený efekt. SPVC ovšem tuto zprávu nepřijal a požadoval tvrdší kroky. Po návratu ze schůze na SPVC popsal děkan fakulty Amedeo Molnár postoj fakulty k Nové orientaci stručně takto: „St. správa nemůže pokládat nikoho, kdo toto stanovisko (Nové orientace) zastává, za někoho, komu by mohl být udělen státní souhlas k výkonu duchovenské služby. Je povinností fakulty vyložit studentům, že se její učitel. sbor s protistátním zaměřením teologie NO neztotožňuje a že jeho výchovná a výuková činnost vychází z jiných teologických principů. (...) Neznají-li (studenti) stanovisko NO, jak někteří tvrdí, nechť jsou seznámeni s její protisocialistickou a protistátní tendencí i se stanoviskem fakultním, a od NO se distancují. Kdo tento postoj nezaujme, měl by sám z toho vyvodit důsledky. Právní jistotu lze zaručit jen těm posluchačům fakulty, kteří opravňují k naději, že se nebudou vylučovat z celkového pro církev závazného programu, přijatého posledním synodem.“

V této rétorice se synod r. 1973 stal normou pro správnost postoje (budoucích) farářů. Molnár tu myslí obzvlášť na obsáhlý dokument „Poslání církve v přítomnosti,“ ve které se církev distancovala od předchozích dvou synodů (1969 a 1971) a vytyčila svůj teologický postoj k normalizační realitě. Dokument se stal základem pro prohlášení o pěti bodech, které fakulta v koordinaci s SPVC napsala. Zajímavé je, že se dokument synodu v archivu SPVC vyskytuje zrovna ve složce dopisu 22 studentů, kde by jinak neměl co dělat. Pro státní správu to bylo ovšem jasné: tento teologický dokument je začátek normalizační teologie, která je třeba uvést v praxi. Fakulta vyřešila věc nakonec tak, že pět zbylých signatářů nemohlo dál studovat na fakultě a že vydala svůj pětibodový program.

Nejproblematičtější na celé kauze dopisu 22 studentů nakonec není, že pět odmítnuvších studentů muselo (na čas) odejít z KEBF. Je to především to, že kázeňský postih vůči ním byl legitimizován teologickým programem, jehož jediný cíl byl podtrhnout loajalitu ke husákovskému režimu. Solidarita s těmi duchovními, kteří kvůli ztrátě státního souhlasu nemohli nadále sloužit svým sborům – bez ohledu na to, jestli mají stejné teologické názory – se do tohoto programu nevešla.

Nová orientace

Sekretariát pro věci církevní vynaložil od r. 1974 značné množství energie, aby dotlačil vedení ČCE k odsouzení skupiny Nové orientace. Tento název se stal nálepkou pro ty faráře a laiky, kteří kritizovali normalizační režim i církevní vedení po r. 1972. V zásadě si tím režim ulehčil práci, protože se vůbec nesnažil rozumět teologickému programu Nové orientace, která se jako teologická platforma formovala už v 50. letech na základě teologie J. L. Hromádky. Církevní tajemníci a jejich šéfové na ministerstvu kultury v Praze potřebovali přehlednou a poněkud zjednodušenou situaci v ČCE. Podle nich existoval v ČCE konflikt mezi církevním vedením a Novou orientací, která se chová jako nátlaková skupina uvnitř církve. Je proto třeba církevní vedení povzbudit a popřípadě i pomáhat, aby mohlo Novou orientaci odstranit ze scény. Nová orientace je v pohledu režimu hlavním zdrojem problému v ČCE.

V listopadu 1974 psal úředník SPVC jakousi situační zprávu o stavu této problematiky v církvi. Uznával, že synodní rada se o řádný kus posunula v omezení vlivu Nové orientace. Dokument z 18. synodu z roku 1973 o Poslání církve v přítomnosti byl teologické odmítnutí a odsouzení programu opoziční skupiny, píše zpráva. SPVC ovšem není spokojen. „V podstatě byl tedy program NO pouze stažen z oficiální vnitrocírkevní diskuse, avšak celá záležitost zůstala prakticky nerozhodnuta.“ Proto je třeba uskupení nadále „pečlivě a soustavně sledovat“ a to obzvlášť vzhledem k dalšímu synodu v r. 1975. To, že je schopné ovlivnit i synodní radu, ukazuje například žádost o znovuudělení státního souhlasu k duchovenské činnosti Janu Šimsovi, který právě jakožto příslušník Nové orientace souhlas ztratil, tvrdí zpráva.32

Církevní vedení se v této situaci snažilo lavírovat co nejlépe, aby na jednu stranu nevypovídalo veškerou bratrskou solidaritu s těmi, kteří již ztratili státní souhlas, a na druhou stranu neztratilo důvěru státní zprávy. Tato strategie se odráží v úvahách synodního kurátora Františka Škarvana z konce dubna 1975. Pro rozhovor s představiteli SPVC připravil Škarvan pro synodní radu třístránkové stanovisko k tomu, jaká je její pozice mezi režimem a Novou orientací. Je třeba si uvědomit, že oslavy konce druhé světové války a osvobození byly docela velké i v církvi.

První část Škarvanových úvah představuje přitakání poválečnému vývoji v Československu v „opření se o SSSR.“ Slouží zde jako vyjádření loajality k režimu, který vzešel z vítězství Sovětského svazu. V dalších částech Škarvan nicméně kritizuje režim, že plně nerespektuje náboženskou svobodu. „Máme ještě právo říci své přesvědčení. Tato možnost se nám dnes omezuje nejrůznějšími zásahy jen na nepatrný prostor a je spojena s risikem značných následků pro vyznávajícího.“ Dokument vyjmenovává dále několik konkrétních bolavých bodů především v oblasti církevního tisku a autonomie církve. Na závěr žádá Škarvan o pochopení pro Novou orientaci, jejíž představitelé to nemyslí zle. „Prosíme vás, abyste ani Novou orientaci nepokládali za protisocialistickou, a protistátní, jak se to nebezpečně začíná ozývat v osočování různých osob těchto věcí naprosto neznalých. Jde o lidi, kteří prožívají hluboké krise a o těchto krisích otevřeně mluví a jednají.“[26]

Tímto lavírujícím postojem církevní vedení ovšem nemohlo uspokojit ani jednu, ani druhou stranu. Nutně ztratilo důvěru ze strany kritiků a ze strany státu. Na samotném rozhovoru se SPVC, kde měl Škarvan tlumočit výše uvedený postoj, vyzněla z úst představitelů SPVC ultimativní kritika. „Dnes ovšem je nezbytné, aby církev jako celek přijala rozhodná opatření, jež do budoucna zamezí podobným jevům, které ve svých důsledcích vážně narušují vztahy mezi církví a státem. Žádáme vás, abyste projednali stanovisko ministerstva kultury na jednání synodní rady a předložili nám v průběhu příštího měsíce konkrétní návrhy na řešení současné situace. Je třeba, abyste si byli vědomi, že nesete plnou zodpovědnost za budoucí vývoj ve vaší církvi.“ Podle SPVC musí synodní rada jednat, nebo nést důsledky svého neujasněného postoje. 32NA, fond SPVC MK ČSR, k. 2, Zprávy pro ÚV KSČ.

Představitel státní správy se ve svém projevu kriticky zmiňoval i o události v kostele u Salvátora v Praze. Dne 10. dubna 1975 se konala u Salvátora oficiální církevní slavnost ČCE k 30. výročí osvobození, v normalizačním kontextu především jako akt loajality k režimu. Na konci programu vystoupil i děkan Komenského fakulty prof. Amedeo Molnár. Zpráva, kterou SPVC o tom napsal, uvádí: „Krátce po zahájení přistoupili k řečnickému pultu z řad posluchačů dva mladí muži a položili před řečníka ručně psané letáky. Jedním z nich byl Kocáb, druhý bývalý vyloučený bohoslovec Zlatohlávek. (...) Profesor Molnár přerušil svůj výklad a přečetl obsah letáků posluchačům. Odsoudil tento způsob jednání jako primitivismus a přirovnal jej k fašistickým metodám. Na jeho slova reagovali někteří mladší účastníci shromáždění odchodem z kostela. Bylo zjištěno, že v průběhu slavnosti někteří účastníci rozhodili další letáčky, jejichž obsah se však dosud nepodařilo zjistit. Podle zjištění tuto provokaci organizovali příslušníci ‚Nové orientace‘.“[27][28]

Martin Zlatohlávek, Michael Kocáb a další vyjádřili svůj nesouhlas s vedením fakulty a ČCE kvůli jejich nejednoznačnému postoji k vyloučení některých farářů a bohoslovců. Neakceptovali snahu lavírovat mezi kameny tak, aby církev přežila v jednotě, stejně tak jako tuto strategii odmítla státní správa. „Nelze dvěma pánům sloužit,“ říkal jeden plakát. Církevní vedení ovšem už bylo příliš daleko v taktice ústupu.

Na začátku února 1975 se sešla skupina patnácti evangelíků na faře u Petra a Daniely Brodských v Libštátě. Byli mezi nimi faráři bez státního souhlasu, ale také v činné službě, někteří měli jinou profesi. Určitě ne všichni patřili k skalním kritikům synodní rady, ale to co je spojilo, byly přinejmenším jisté obavy, které u nich vzbudila situace církve a jednání církevního vedení. Sejití nemělo mít konspirativní charakter, ale spíše bylo snahou poradit se o církevní situaci a najít odpověď na otázky, které současný stav vyvolával.

V pondělí 3. února odpoledne se neočekávaně objevil pan Jonáš, represivní a obávaný krajský církevní tajemník Východočeského kraje, který prohlásil shromáždění za ilegální a vyzval přítomné k odchodu. Když to odmítli, zavolal posily z Veřejné bezpečnosti, které sejití evangelíků ukončily.

Podle vyšetření bezpečnostních orgánů se jednalo o setkání protisocialistické skupiny Nová orientace. Našli dokonce několik svědků, kteří vypovídali proti účastníkům setkání, aby tak doložili oprávněnost zásahů církevního tajemníka. Jedna žena z Libštátu podle protokolu uvedla: „Jako většina mých spoluobčanů odsuzuji ilegální schůzi krajních extremistů evangelické církve v čele s p. Petrem Brodským farářem z Libštátu, který se stal organizátorem a hostitelem duchovních, kteří ztratili důvěru poctivých lidí a našeho socialistického zřízení a za svoje reakční postoje byli právem zbaveni státního souhlasu. (...) Nechceme, aby v naší socialistické vlasti zavládl chaos vyvolaný evangelíky v Irsku a nechceme Belfast.“[29]

Událost se řešila na úrovni církevního vedení a Sekretariátu pro věci církevní po celý rok. Petr Brodský sice ztratil státní souhlas pro Libštát, ale od začátku r. 1976 mohl pokračovat jako farář v Hrubé Vrbce. Setkání na stejném základě se konala pravidelně do konce normalizačního období (a dokonce i po něm) pod názvem Libštát a pomohla mnoha obzvláště mladým farářům, aby se orientovali v otázkách komplikované doby. Církevní vedení varovalo před takovými setkáními s odůvodněním, že zbytečně dráždí státní správu. Varovalo marně, Libštát se scházel dál jako postgraduální seminář.

Koncem dubna poslali čtyři duchovní ČCE (Jan Dus, Jan Šimsa, Alfred Kocáb, Jakub Trojan) dopis nejvyšším státním orgánům, ve kterém si stěžovali na omezování náboženské svobody a na diskriminaci věřících. Zatímco o přítomných na setkání v Libštátě nelze plošně tvrdit, že patřili k teologickému směru Nové orientace, jak tvrdil církevní tajemník, pro tyto faráře (bez souhlasu) to bezpochyby platí. Nikdo z nich nebyl v Libštátě, ale událost ve svém dopise zmínili jako případ, kdy státní správa vytváří strach. Dopis dále kritizuje záměr zákonodárství zatlačit církev z veřejného prostoru, omezování práce s mládeží, církevního tisku, počtu studentů na teologické fakultě, znemožnění výuky náboženství ve školách. V rámci 30. výročí konce války připomíná oběti, které církve přinesly během druhé světové války za osvobození Československa. „Kdo si vezme na odpovědnost, že se nyní po třiceti letech nedůstojnými zásahy a potlačováním vytváří taková situace pro nesčetné příslušníky křesťanských církví, kteří uvědoměle vyznávají svou víru, že se začínají v zemi, pro kterou trpěli, cítit občany druhého řádu?“[30]

Církevní vedení ve své reakci vyjádřilo opatrný souhlas s tímto dopisem, i když zdůraznilo, že by věci formulovalo jinak a hlavně, že by více podtrhlo svou loajalitu socialistickému zřízení. Synodní rada se snažila přesvědčit státní správu, že poměry v církvi se uklidňují a že je úspěšná v zamezení prostoru Nové orientaci. Možná proto nereagovala odmítavě na dopis čtyř farářů. Další událost, která měl dokázat, že věci jsou na dobré cestě, byl synod, který se konal 20.-22. listopadu 1975. Jak synodní rada, tak i Sekretariát pro věci církevní vynaložily hodně energie, aby se neopakoval scénář předchozích synodů, kdy podle jejich úsudku kritici církevního vedení příliš ovládli průběh synodu.

Jeden z nejcitlivějších bodů synodů pro komunistickou státní správu bylo od doby nástupu komunistického režimu poselství synodu. Již v 50. letech se zavedla praxe, že synodní rada předložila návrh poselství (tehdy většinou z pera J. L. Hromádky) státní správě k odsouhlasení. Státní úřady obvykle proškrtaly některá slova, která by podle nich mohla být dvojsmyslná. Praxe pokračovala i v době normalizace, kdy dosáhla vrcholu právě v r. 1975. Archivy synodní rady a Sekretariátu pro věci církevní o tom podávají jasné a poměrně kompletní svědectví.

Mezi synodní radou a sekretariátem bylo celkem vyměněno osm verzí, přičemž se první velmi lišila od poslední.[31] Sekretariátu šlo zhruba o tři věci: aby se do poselství dostal odstavec o osvobození „hrdinnou Sovětskou armádou“, aby zmínky o tématu synodu (Křesťanská manželství a rodiny v dnešní době) se přímo netýkaly náboženské výchovy dětí, a aby se poselství distancovalo od kritiků církevního vedení z Nové orientace. Fotografie první stránky 5. verze (z dílny sekretariátu) ukazuje, s jakou pečlivostí státní referenti do toho šli.

První dva záměry sekretariátu vyšly, byť poselství mluví o „velikých obětech vítězných armád, zvláště Rudé armády.“ Řádky o náboženské výchově dětí se v posledních verzích už neobjevují. Sekretariát navrhl třetí podstatnou věc, totiž zmínku o „starosti o některé členy církve, jejichž neblahé dílčí akce, obcházející řády usnesené synody, byly v podstatě nezdařilým pokusem o narušování klidného vývoje církevního života, který si upřímně přejeme.“ V posledním návrhu, který synodní rada předložila synodu, se podobná věta skutečně objevovala. Synodálové měli naštěstí dostatek zdravého rozumu a škrtly ji. Výsledné poselství bylo i tak výrazně ovlivněno totalitním státním aparátem.

Rok 1977

Zveřejnění základního dokumentu Charty 77 na začátku ledna 1977 představuje v mnoha ohledech průlomovou událost v dějinách normalizačního Československa. Význam samotného dokumentu spočívá v obsahu, ve formě protestního hlasu, ale neméně také ve způsobu, jak se Husákův režim rozhodl reagovat. Tvrdé a veřejné vymezení v podobě Anticharty bylo v jistém ohledu nejlepší reklamou, kterou Jan Patočka, Václav Havel, Ladislav Hejdánek, Pavel Kohout a další vůbec mohli dostat.

I pro ČCE znamenaly události kolem Charty konec první epochy normalizace a začátek druhé. Státní správa využila atmosféru strachu k tomu, aby církevní vedení přitlačila k zdi. Strategie, kterou synodní rada do té doby s jistým, ač malým úspěchem uplatňovala, přestala fungovat. Režim vyžádal důrazné přihlášení se k socialistickému zřízení a nekompromisní zásah vůči kritikům.

Strategie, kterou církevní vedení zvolilo do začátku r. 1977, by se dala charakterizovat jako opatrné obhajování okleštěné autonomie církve. V r. 1976 se dají tyto snahy velmi dobře vystopovat a dokonce zvolila synodní rada stejný přístup k Chartě 77, kde ovšem už nefungoval.

Jeden z principu strategie byl neprovokovat státní správu nějakým politicky zabarveným prohlášením nebo jiným krokem. V únoru 1976 proběhla porada synodní rady se seniorátními kurátory (vůbec první svého druhu), kde se probíral 19. synod a ohlas ze strany SPVC. Na ní to synodní kurátor František Škarvan ve svém vystoupení formuloval takto: „Nejschůdnější cestou v současné době je patrně cesta morálního působení na všechny, aby cítili odpovědnost za církev a aby sami ustoupili od zbytečných schůzek, psaní dopisů, pojednání a proklamací. Aby více věřili, že synodní rada se bude sama snažit uhájit prostor i pro ně.“ V diskusi ještě upřesnil, že nejde o samotnou synodní radu, ale o církev jako svědkyni Krista. „Nechceme církev zachránit za každou cenu. Ne za cenu zpronevěry. Chceme se ovšem pokoušet zachraňovat církev jako svědkyni o Kristu.“[32]

V březnu 1976 nastoupil na Sekretariát pro věci církevní nový referent Fidler, který měl mj. na starosti ČCE. Při prvním setkání se synodním kurátorem Fidler, který přišel z StB, podtrhl tento přistup. Podle Škarvana řekl: „Cílem toho, co děláme, je klid a konsolidace i ve vaší církvi. Nemáme vůbec zájem o likvidaci církve. Jsme ateisté, ale náboženský život umožníme komukoliv. Neděláme to z lásky k vám, říkám to otevřeně, ale z politických důvodů. Potřebujeme klid. Zahraničí počítá s církvemi jako se svými faktory.“[33]

Podobné hlasy zaznívaly také na jiné úrovni v církvi. Ve dne 23. března 1976 se sešli senioři a seniorátní kurátoři Východočeského kraje s krajským církevním tajemníkem V. Jonášem a s okresním církevním tajemníkem V. Soukalem. Obzvlášť Jonáš měl pověst problematického a nepříjemného úředníka, který s velkou libostí využíval své široké pravomoci vůči církvím. Na schůzi se také mluvilo o postoji některých farářů na Vysočině, kteří patřili do Nové orientace (konkrétně se mluvilo o T. Bískovi a M. Plecháčkovi). Podle zápisu, který udělal farář B. Bašus, se většina přítomných vyjádřila kriticky k těmto bratřím. Bašus shrnuje a interpretuje tento názor takto: „Je nutno zabránit podobným jevům, odpovědně připravovat nadcházející konventy i příští XX. synod. Znamená to zvolit rozumné delegáty, dobře uvážit chystané návrhy pro konventy i pro synod. Při pocitech křivdy (např. při nevhodném chování některých školských pracovníků) je možno si stěžovat u církevních tajemníků, případně i na ministerstvu kultury.“

Zmíněné stěžování se v r. 1976 odehrálo v případě, kdy v květnu okresní církevní tajemník v Mladé Boleslavi odmítl vydat souhlas pro dva kazatele, aby mohli vést bohoslužby v neobsazeném sboru. Kazatelé byli ovšem zároveň tajemníky synodní rady. Podle metodického výkladu k instituci státního souhlasu členové a tajemníci synodní rady ovšem takový souhlas vůbec nepotřebovali. Církevní tajemník překročil tedy své pravomoci, což vedlo ke stížnosti synodní rady u nadřízeného onoho církevního tajemníka.

Další snaha o obhajování prostoru pro církevní autonomii se vztahoval na dokumenty, příspěvky, dopisy a další písemnosti z 19. synodu. Když Sekretariát pro věci církevní začátkem ledna 1976 připravil schůzi se synodní radou na téma 19. synod, vyžádal tyto interní materiály. V tomto případě se synodní rada ohradila, že dokumenty nejsou veřejné a tudíž je nemůže vydat. V závěru dopisu, ve kterém synodní rada požadavek SPVC odmítá, prosí církevní vedení o pochopení stanoviska, které jen hájí „nejnutnější svébytnost a integritu církve“.

Třetí příklad z r. 1976 je protest synodní rady proti počínání vedoucího školství okresního národního výboru ve Žďáru n.Sáz. Ten odebral učitelce ve Veselí, člence ČCE, odměnu udělenou k příležitosti jejího odchodu do důchodu, když zjistil, že syn učitelky se hlásil na Komenského fakultu. Synodní rada rozhodnutí nazývá „neuvěřitelným a otřesným“ a žádá SPVC o zásah proti tomuto „porušení zákona.“[34]

Určitě by se daly uvést další případy (např. státní souhlas pro faráře M. Heryána), ale zde uzavíráme téma reakcí církve na Chartu 77 a tlak režimu, aby se církev připojila k Antichartě. V prvním stanovisku, které bylo rozesláno do sborů, konstatovala synodní rada, že obsah Charty nezná a že nikdo z církevního vedení ji nepodepsal. Nadále církev bude respektovat zákony a socialistické zřízení.

Pro SPVC byl tento postoj synodní rady naprosto nedostačující. Církevní vedení bylo vystaveno obrovskému nátlaku, aby stanovisko přeformulovalo. Státní správa ovšem odmítla i další návrhy synodní rady. Do nátlakových aktivit se připojila i StB, která si pozvala synodního seniora Václava Kejře na kobereček 20. dubna 1977. Kejř byl jednáním šokován: „Jednání MV mělo takový ráz, že Dr. Kejř za 50 let své činnosti nikdy neměl takový pocit, že je mužem, se kterým je trapné mluvit, že je povrhelem a oušlapkem, kterého nenechali ani doříci větu.“[35]

Sekretariát pro věci církevní (SPVC) charakterizoval postoj synodní rady ve zprávě pro Ideologické oddělení ÚV KSČ dne 10. února 1977 (tj. zhruba měsíc po zveřejnění základního manifestu Charty 77) takto: „Shrneme-li dosavadní církevněpolitický vývoj v českobratrské církvi evangelické za poslední tři roky, pak s přihlédnutím k minulým zkušenostem můžeme konstatovat, že současná synodní rada není ve své řídicí činnosti schopna ani politicky ochotná uskutečňovat politiku jednoznačně kladných vztahů českobratrské církve evangelické vůči naší socialistické společnosti.“ Synodní rada kličkuje, nechává prostor Nové orientaci, neplní usnesení posledního synodu a obhajuje se výkladem církevních řádů. SPVC navrhuje různá opatření k tomu, aby se tato situace změnila. Mají vést k postupné výměně synodní rady, přičemž by vedení měli převzít ti v církvi, kteří se staví kladně k socialistickému zřízení.[36]

Situace se velmi změnila po zveřejnění petice o náboženské svobodě, kterou podepsalo 31 evangelíků. Ve slovníku synodní rady dostala petice název Podání 31, státní správa o ní dokonce referuje jako o „Evangelické chartě.“ Petice nadepsaná „Postavení církve a věřících“, která byla 7. května odeslaná Federálnímu shromáždění, velmi podrobně popsala omezení pro církve a věřící, mechanismy jak prostor pro církve kontrolovat a zužovat. „Věřící a církve jsou konfrontováni s atheistickým programem, který prosazují nejen společenské organizace, ale k jehož realizaci je programově užíváno i státních institucí a orgánů. Tím nabývá postavení všech církví u nás charakteru trpěných pospolitostí s perspektivou postupného omezování a konečné likvidace.“[37]

Dokument nebyl vůbec první tohoto druhu. Už v 60. letech vznikla dvě memoranda synodní rady adresovaná vládě, která podobným způsobem pojmenovala věci a protestovala proti postupu státních orgánů. Na rozdíl od tehdejších dokumentů byla tato petice ovšem iniciativou několika věřících, kteří nejednali jménem církve, ale z vlastního uvážení. Mezi signatáři byli faráři bez souhlasu, ale i v činné službě, a laici aktivní v církvi. Považovala-li synodní rada podpis pod Chartou 77 za soukromou, občanskou záležitost, v tomto případě ostře odsoudila signatáře petice a obvinila je, že by chtěli jednat za církev. Synodní kurátor František Škarvan to charakterizoval jako „hrubé neposlechnutí“ příkazu synodní rady, protože krátce před zveřejněním synodní senior Václav Kejř výslovně zakázal Jakubu S. Trojanovi (hlavnímu iniciátorovi petice), aby učinil podobný krok.

Církevní vedení začalo věc řešit kázeňsky, přičemž se snažilo o zpřísnění kárného řádu církve, protože stávající řád nedával dostatek nástrojů k postihu. Snaha nakonec nevyšla, ale po sérii pohovorů faráři ze signatářů petice dostali důtku nebo dokonce důtku s výstrahou.

Synodní rada našla teologickou oporu u učitelů Komenského fakulty, kteří v květnu 1977 koncipovali vlastní vyjádření ke sporu. Vyjádření představuje hluboké rozdělení, do kterého se ČCE v r. 1977 dostala. Je nejproblematičtějším dokumentem nedávné historie ČCE kvůli teologickému ospravedlnění normalizačního režimu.

Původní „teze“ obsahuje úvod a celkem devět tezí, které mají vyjádřit stanovisko fakulty. Z devíti tezí bylo nakonec dne 24. 5. 1977 zveřejněno osm v lehce obměněné podobě, ale s přepracovaným úvodem. Původní úvod mluví o věroučném sporu o církev, o pohled na situaci a o komunikaci církve s okolím. Nejjasněji mluví záměr dokumentu z druhého bodu sporu: „Kromě toho jsou na nás upřeny oči křesťanů z jiných částí světa, jak se podaří experiment křesťanské existence v socialistické společnosti. Nepřistoupíme-li ke své úloze s dostatečnou odpovědností a hloubkou, potvrdíme bludný názor, že církev za socialismu existovat nemůže a zklameme naděje mnohých.“[38]

Finální verze tento postoj vyjadřuje ještě pregnantněji: „Máme za to, že socialistický společenský řád je nejpřiměřenější formou, jak je možno se vyrovnávat se základními problémy lidstva.“ Následující teze jsou koncipovány podle schématu staré vyznavačské tradice církve vyznáváme – odmítáme. V tomto rozložení nevyjadřovali signatáři petice podle učitelů fakulty jen svůj nedostatek chápání politické a společenské situace, ale jejich názory představovaly bludy a omyly z věroučného hlediska.[39]

Synodní rada rozeslala fakultní dokument do církve, čímž vyvolala místy ostrou debatu. Např. v červnu 1977 se faráři v severočeském seniorátu pohádali v Liberci na seniorátním zastupitelstvu o obsahu dokumentu. Mezi studenty bohosloví byl ovšem údajně klid. Dlouholetý tajemník fakulty Dušan Čapek psal ve své zprávě pro SPVC: „Díky zintenzivnění a prohloubení pedagogického působení na studenty podařilo se učitelskému sboru do značné míry pokusy o infiltraci zvenčí (doznívání ohlasu „charty 77“ a některých podání skupin i jednotlivců z ČCE). Přispělo k tomu jednoznačné stanovisko učitelů, vyjádřené v odmítnutí charty a v osmi tezích učitelů fakulty (připravených pro synodní zastupitelstvo a určených též pro přípravu 20. synodu). Studenti byli přístupni věcné argumentaci, ubylo křečovitých nerealistických názorů a postojů, pramenících z politické dezorientovanosti, zvýšila se též autorita učitelů u některých studentů a jisté porozumění pro jejich občanské postoje teologicky zdůvodněné.“[40]

Je zajímavé, že zatímco se problematika Charty a postoje církve k ní vyskytuje v písemnostech SPVC obšírně, k dění kolem petice, fakultních tezí a následných důtek je toho pramálo. Zdá se tedy, že ČCE měla tuto věc do značné míry ve vlastní režii. To také naznačoval synodní kurátor Škarvan, když konstatoval, že církev věc vyřešila bez zásahu státní správy.

O to vážnější bylo potom rozdělení, ve kterém se v důsledku dění r. 1977 nacházela ČCE v druhé polovině normalizace. Obyčejný, legitimní teologický spor o postoje církve v období „pod psa“ se vedení církve a fakulty snažilo vyřešit tím, že ho interpretoval jako spor o vyznání samotné, kde není prostor pro domluvu, kompromis a už vůbec ne pro bratrskou solidaritu. V létě 1977 se v ČCE definitivně uzavřelo období vize a svobody r. 1968.

[1] NA, fond SPVC MK ČSR, k. 204, ČCE, rok 1968.

[2] Cuhra v debatě dne 31.8.2003 v ČRo: http://old.radio.cz/cz/clanek/44660 (stav stránky

[3] NA, fond SPVC MK ČSR, k. 204, ČCE, rok 1968.

[4] Tamtéž.

[5] Tamtéž.

[6] Tamtéž.

[7] Tamtéž.

[8] Prohlášení vyšlo např. v Křesťanské revui, 1969, 2, s. 26.

[9] NA, fond SPVC MK ČSR, k. 204, ČCE, rok 1968.

[10] Kázání vyšlo v Křesťanské revui, 1969, 2, s. 31-33.

[11] NA, fond SPVC MK ČSR, k. 2, Zprávy pro ÚV KSČ.

[12] Tamtéž.

[13] Tamtéž. 19Tamtéž.

[14] ÚCA ČCE, Jednání se státními úřady, I, 1970-1976, 1971.

[15] Dopis se vyskytuje v archivu novozákonní překladatelské komise, uloženém na ETF UK.

[16] NA, fond SPVC MK ČSR, k. 213, ČCE, Tisk, 1968-1988, Tiskové komise ČCE, 1971.

[17] Záznamy v ÚCA ČCE, Jednání se státními úřady, I, 1970-1976, 1972.

[18] Tamtéž.

[19] Tamtéž.

[20] Tamtéž.

[21] Jednání se státními úřady, I, 1970-1976, 1973.

[22] Tamtéž.

[23] To, že státní správa považovala tento dokument za klíčový v procesu konsolidaci ČCE, ukazuje místo jeho uložení. Nachází se mezi dalšími písemnosti, které se vztahují k tomuto procesu. NA, fond SPVC MK ČSR, k. 274, KBF-styk s SPVC, 1968-1976-1989.

[24] Jednání se státními úřady, I, 1970-1976, 1973. Obsáhle se události věnuje F. Škarvan ve svém spise Služba církvi, ÚCA ČCE, Jednání se státními úřady, III.

[25] Dokumenty k této kauze se nacházejí v NA, fond SPVC MK ČSR, k. 274, KBF-styk s SPVC, 1968-1976-1989.

[26] Služba církvi, ÚCA ČCE, Jednání se státními úřady, III.

[27] NA, fond SPVC MK ČSR, k. 2, Informace z oblasti církevní politiky, pro potřeby vlády, ÚV KSČ

[28] -79. Tajemník KEBF D. Čapek událost zmínil ve své půlroční zprávě na letní semestr 1974/75 pro SPVC: NA, fond SPVC MK ČSR, k. 276, Zprávy o průběhu jednotlivých semestru na KBF, 1972-1983, 1984, 1987.

[29] Archiv Tomáš Bísek, Rozhodnutí Východočeského krajského národního výboru Hradec Králové ze dne 16.4.1975.

[30] ÚCA ČCE, Jednání se státními úřady, I, 1970-1976, 1975, dopis ze dne 27.4.1975.

[31] ÚCA ČCE, Jednání se státními úřady I, 1970-1976, Historie poselství XIX. synodu sborům. Další písemnosti v NA, fond SPVC MK ČSR, k. 205, XIX. synod (20.-22.11.1975).

[32] ÚCA ČCE, Jednání se státními úřady, I, 1970-1976, 1976, Záznam o poradě Synodní rady se seniorátními kurátory, 28.2.1976.

[33] Tamtéž, Záznam z jednání se SPVC, 4.3.1976.

[34] Všechny dokumenty v ÚCA ČCE, Jednání se státními úřady, I, 1970-1976, 1976.

[35] ÚCA ČCE, Jednání se státními úřady, II, 1977, Záznam o jednání na SPVC, 25.1.1977.

[36] NA, fond SPVC MK ČSR, k. 204, Charta, Informace o postojích církve k Chartě.

[37] Rozsáhlý elaborát vyšel naposledy v Protestantu, 1997, 8, s. 10-16. 44F. Škarvan, Služba církvi, Jednání se státními úřady, III.

[38] NA, fond SPVC MK ČSR, k. 204, Charta.

[39] Teze byly publikovány např. v Protestantu, 1997, 8, s. 16-17.

[40] NA, fond SPVC MK ČSR, k. 276, Zprávy o průběhu jednotlivých semestrů na KBF, 1972-1983, 1984, 1987, Zpráva o letním semestru 1976/1977.