Bohumil Skalák

Bohumil Skalák se narodil 1. července 1903 ve Vsetíně. Jeho rodiči byli farář Jan Skalák a Karolina Bubelová. Kromě Bohumila měli ještě další dva syny Jiřího (*1902) a Jana (*1911).

V letech 1909 až 1914 navštěvoval Bohumil Skalák základní školu ve Vsetíně a poté pokračoval studiem na gymnáziu v Olomouci. Středoškolská studia ukončil 23. 6. 1922 maturitou. Po maturitě studoval dva roky na Husově bohoslovecké fakultě v Praze. Odtud odešel v roce 1924 na roční studijní pobyt na bohosloveckou fakultu do Basileje a roku 1925 přešel na roční studijní pobyt do Webminster College v Cambridgi. Po jeho absolvování se vrátil na Husovu fakultu do Prahy, kde 25. února 1927 studium ukončil. Právo ke kázání mu synodní výbor Českobratrské církve evangelické udělil už 20. října 1926. Od dubna 1927 do 30. září 1928 působil Bohumil Skalák jako vikář v kostele U Klimenta v Praze. Farářskou zkoušku před synodní radou vykonal 17. a 18. března 1929. V rámci zkoušky obhájil práci na téma „Českobratrský bohoslovec a jeho poměr k modernímu životu“ s podtitulem „Nesnáze práce českobratrského evangelického faráře vzhledem ke směrům a zájmům naší doby, které odvádějí od náboženství a církve“. V mezidobí působil jako sekretář YMCA v Bratislavě, odkud pak v 9. září 1929 přešel do Jindřichova Hradce, aby se zde stal na mnoho let farářem jindřichohradeckého sboru.

Volby za faráře jindřichohradeckého sboru proběhly 23. června 1929. Skalák byl zvolen nadpoloviční většinou hlasů a to jak z jindřichohradeckého sboru, tak z kazatelských stanic v Žirovnici a Kamenici nad Lipou. Slavnostní instalace proběhla 9. září 1929. Ještě před příchodem do Jindřichova Hradce se v červenci oženil s Věrou Urbánkovou, která ho provázela věrně a spolehlivě až do konce jeho dnů.

Příchodu Bohumila Skaláka do Jindřichova Hradce předcházela velmi bohatá korespondence. Když staršovstvo vábilo nového faráře na jindřichohradecký sbor, tak mu slibovalo: „1. bezplatné používání farního bytu; 2. bezplatné používání farní zahrady s ovocným stromovím (vyjma prostoru před modlitebnou); 3. remuneraci 500 Kč ročně až do odvolání staršovstvem, jako náhradu za štolu, která se vybírá ve prospěch sborové pokladny; 4. osvětlení farní kanceláře na účet sborové pokladny a na otop sborové kanceláře 10 metráků hnědého uhlí na rok.“[1] Sbor také musel provést přístavbu fary, neboť do té doby měl farář k dispozici pouze jednu jedinou místnost. Ale i tak to nejdříve vypadalo, že Skalák do Jindřichova Hradce nenastoupí. V době, kdy ho staršovstvo oslovilo se svou nabídkou, neměl Bohumil Skalák ještě dekret volitelnosti za faráře, a proto zodpovědně místo odmítl. „Milí bratři, děkuji Vám za Vaši důvěru projevenou mi Vaším dotazem, zda bych se nechtěl ucházet o farářské místo ve Vašem sboru. Lituji, že mi to není možno už proto, že teprve 1. července příštího roku budu – dá-li Bůh – volitelný za faráře v naší církvi. Požiji-li potom toho práva a kam bych v tom případě za faráře šel, nemohu dnes ovšem říci. Nejsem ještě rozhodnut, zda a jak dlouho setrvám ve službách YMCY. Rozhodnu se na jaře příštího roku hlavně podle toho, jaké možnosti náboženské práce se mi budou jevit v YMCE, kde nyní působím. I v případě, že bych se rozhodl vrátit se do služby církevní, sotva byste mohli se mnou počítat, protože ještě před mým vstupem do služeb YMKY se o mě ucházel jiný náš sbor, dosud neobsazený.[2]

Jindřichohradecký sbor se však nevzdal a na Skaláka stále pomýšlel. V dubnu 1929 ho pozval k vykonání bohoslužeb v Jindřichově Hradci. I když Skalák pozvání z Bratislavy přijal, stále to nepovažoval za slib, že přijímá kandidaturu na faráře jindřichohradeckého sboru. V dopise z 6. května 1929 však už psal: „…děkuji Vám srdečně za Vaše pozvání na svatodušní svátky. Přijedu tedy – dá-li Bůh – v sobotu 18. t. m. 20.26 do Jindřichova Hradce... Těším se na Vaše zprávy a návrhy a ještě více na návštěvu u Vás.“[3] Tato květnová návštěva zcela změnila jeho pohled na budoucnost a farářskou službu a on kandidaturu na faráře jindřichohradeckého sboru přijal. Již v následném dopise z 21. května děkoval za přijetí na sboru, řešil přístavbu fary, půjčku na faru a jiné formální záležitosti. „Vzpomínám rád na dny strávené ve Vašem sboru a děkuji Vám za všechnu laskavost, kterou jste mi prokázali. Zvláště ovšem se Vám cítím zavázán za důvěru, kterou mi projevujete tím, že se chystáte doporučit mne sboru k volbě faráře. Přál bych Vám lepšího, než jakým se mohu státi já, ale povolá-li mě sbor, jsem ochoten volbu přijmout v důvěře v pomoc Boží a v bratrskou, účinnou spolupráci staršovstva i celého sboru. Zůstávám Váš Vám bratrsky oddaný B. Skalák.“[4]

V tom ovšem neměl farář pravdu, protože sbor si nemohl přát lepšího faráře. Kvality Skaláka se ukázaly převážně v dobách okupace a později i v těžkých padesátých letech. Díky Skalákovi se sbor velmi rozrostl. Vznikly nové kazatelské stanice v Bořetíně, Mnichu u Kamenice nad Lipou, v Černovicích u Tábora, v Roseči, v Nové Bystřici, a v Kardašově Řečici. Shromáždění se příležitostně konala i ve Štítném, v Děbolíně, v Jihlávce a u Brchaňů v Sokolské ulici v Jindřichově Hradci. Skalák provedl sbor těžkou válečnou i poválečnou dobou. Stal se seniorem táborského seniorátu (14. 1. 1941–1950), spolu s diakonem ČCE ve Valtínově, Aloisem Valentou, byl zapojen do organizování útěku anglického zajatce. V červenci 1941 tajně oddal v evangelickém kostele Josefa Krautmana a Vlastu Rališovou, neboť nemohli být oddáni veřejně pro „neárijský“ původ ženicha, který ženich skrýval, a mimo to byl i činný v ilegální protiněmecké organizaci. O tomto Skalákově činu se okolí dozvědělo až tehdy, když v květnu 1945 potvrzoval oficiálně sňatek těchto manželů zemskému úřadu v Praze. „Požehnání jejich sňatku jsem vykonal v přesvědčení, že jejich sňatek není ani proti zákonům Božím, ani proti zákonům ústavy Československé republiky, ač jsem si byl spolu se snoubenci vědom, že jejich sňatek v době německé okupace našeho státu nemůže mít právní platnosti a nemůže být ani zanesen do matriky.“[5]

Po ukončení války sbor pokračoval ve svém růstu. V roce 1949 měl 1 486 členů. Po roce 1948 nastala pro faráře i jeho sbor těžká doba. Vznikly tzv. církevní zákony,[6] které velmi omezily chod církví, sborů a náboženský život celkově. Činnost farářů a duchovních začali řídit tzv. církevní tajemníci (dále jen OCT), kteří sledovali jejich činnost, psali na duchovní kádrové posudky, a krajští církevní tajemníci (KCT) udělovali a odnímali státní souhlasy k výkonu duchovenské činnosti.[7] Jindřichohradecký OCT například o bratru faráři v nedatovaném posudku napsal: „Jmenovaný je člověk dvojí tváře. Jedna jeho by ráda souhlasila s dnešním zřízením, to jedná-li s politickými funkcionáři. Ta druhá je až zjevně reakční. Je velkým vyznavačem Masarykových myšlének a masarykovec vůbec. V kanceláři má v čele kanceláře obraz Masaryka a po pravé straně je velká busta Masarykova. Velmi rád hovoří o lidech kteří pracují pro uskutečnění socialismu. Ale sám je protimarxista. V marxismu vidí mrtvou prázdnotu. Skalák je náboženský fanatik. Ve styku s věřícími byl proto, aby se děti na náboženství nepřihlašovali ve škole, aby tak unikl kontrole učitele. Na druhé straně vybízel rodiče dopisy, aby posílali děti na konfirmační cvičení, což není nic jiného než náboženská výuka. Veřejného života se nezúčastňuje. S lidovými orgány nespolupracuje. Vliv, vyjma některých bigotně založených evangelíků, na nikoho nemá. A to je proto, že příliš uplatňuje církevní povinnosti. Lze říci, že jeho taktika nijak k získávání věřících v místě neprospívá, spíše škodí.“[8] Jindřichohradecký sbor si ale žil pod vedením svého faráře vlastním bohatým životem, nedbal posudků OCT a pořádal přednášky a různá setkání. Přednášet přijížděli jak faráři z jiných sborů, tak jihočeský senior, ale i profesor Hromádka a profesor F. M. Dobiáš.

Sborový život se odehrával převážně v modlitebně v Sokolské ulici (nyní Bezručova). Tato modlitebna byla zabrána v roce 1952 místním národním výborem (MNV) na byty.[9] A Skalák zde za pomoci OCT dosáhl zrušení rozhodnutí MNV a modlitebna byla zachována.

Skalák provedl svůj sbor a jeho kazatelské stanice nástrahami padesátých let, ale jeho činnost v Hradci byla bohužel nakonec násilně ukončena krajským církevním tajemníkem Leo Drozdkem. V roce 1960 byl Bohumilu Skalákovi odebrán státní souhlas k výkonu duchovenské služby, a to s odvoláním na §173 trestního zákona.[10] Režimu vadilo jak Skalákovo předválečné členství ve straně národně socialistické, tak jeho studia ve Švýcarsku a Anglii, a poslední kapkou k jeho odstavení byl zřejmě dopis, který farář napsal rodičům jednoho z konfirmandů, kde jim připomněl Husův výrok: „Zlořečený ten, kdo pro skývu chleba opustí pravdu.“ Tento dopis odeslal Skalák na konci roku 1959 a v situační zprávě jindřichohradeckého OCT Drbala se píše: „Pan Skalák dostavil se ke mně do kanceláře a žádal mě o záštitu. Byl jsem zvědav co se mu přihodilo, tak se ho ptám a on mně začne vypravovat, že to není nic světoborného, ale že to vyšetřuje kriminálka, tak se domnívá, že je to skrz dopis, který dal osobně do schránky jednomu příslušníku jejich církve a týkalo se to prý jejich syna, který chodí ještě do školy. V dopise prý žádá rodiče, aby chlapce posílali na nějaké to jejich školení. A v tom prý asi vidí kriminálka nějaký přestupek. Dohodnul jsem se proto se StB, došel jsem k panu Skalákovi a řekl mu, že to byla jen taková informativní stránka věci, protože to bylo v době, kdy se konal zápis na náboženskou výuku a veškerá agitace není přípustná.“[11] Státní souhlas mu byl odebrán 9. března 1960 a týmž dnem mu byla také zastavena výplata veškerých služebních požitků. Krajská prokuratura nakonec upustila od trestního stíhání a doporučila odnětí státního souhlasu k výkonu dosavadní funkce. KCT Leo Drozdka osobně navštívil jihočeský senior a za svého faráře se přimlouval, ale KCT byl neoblomný.

Skalák byl nucen se z Hradce odstěhovat zpět do rodného Vsetína a nastoupit jako dělník do Valašských dřevařských závodů. Kvůli tomu, že byl zbaven státního souhlasu pro trestnou činnost a pro ztrátu důvěry, neměl v novém zaměstnání nárok na dovolenou, na nemocenské dávky, ani na započtení odpracovaných let.[12] Z toho důvodu se také obrátil na synodní radu, aby mu pomohla zařídit na ministerstvu školství[13] potvrzení o tom, že není žádný fluktuant a že celou dobu řádně pracoval. „…abyste se pokusili dosáhnout u ministerstva toho, aby ono samo – nebo na pokyn KCT v Českých Budějovicích – vydalo mi potvrzení pro mého nynějšího zaměstnavatele, aby mi mohly být přiznány mé dosavadní nároky na dovolenou a na dávky v nemoci. Mám totiž za to, že když se krajský prokurátor v Čes. Budějovicích rozhodl nepodat na mě žalobu a doporučil pouze odnětí státního souhlasu, není důvodu, který by bránil vydati mi žádané potvrzení. Byl-li jsem již velmi citelně postižen mimosoudním rozhodnutím o odnětí státního souhlasu (byl mi zabaven plat ještě dříve, než jsem si mohl opatřit nové zaměstnání, vznikly mi výlohy stěhovací atd.) není jistě důvodu, abych byl ještě stále tvrdě stíhán, jako bych byl nějakým fluktuantem.“[14] Bohužel potvrzení mu v této době nebylo vydáno, léta mu nebyla započtena a nakonec mu bylo KCT Leo Drozdkem sděleno, že pokud by se byl býval odvolal proti rozsudku, byl by všechny dávky dostal.[15] Ovšem, že nebylo možné se odvolat, dokazuje dopis B. Skaláka na synodní radu, ve kterém psal: „… při osobním rozhovoru v Jindř. Hradci dne 8. 3. t. r. mi p. KCT Drozdek řekl: nepovažujte to za žádnou výhružku, ale kdybyste se pokusil nějakým způsobem zvrátit toto rozhodnutí, mělo by to pro vás neblahé následky.“[16] Tíživou životní situaci[17] pomohl řešit seniorátní výbor, který rodině Skalákově daroval jednorázovou finanční výpomoc na stěhovací náklady a svou morální podporou pomohli i příslušníci vsetínského sboru.

Bez peněz, při výkonu těžké fyzické práce, od natírání, lakování, vykládání pytlů s cementem z vagónů, práci na svářečkách a frézách, se odvíjel první rok Bohumila Skaláka po odebrání státního souhlasu. I v této situaci se však zapojil se svou ženou do sborového života. Manželka Věra učila v nedělní škole, oba se pravidelně účastnili bohoslužeb, Skalák se ale pro jistotu aktivně do sborového dění v tomto čase nezapojoval. V jeho těžkém a bolestném životním zlomu ho potěšily i maličkosti jako například, že dělník od nich z továrny je místokurátorem v sousedním sboru, nebo že mu i neznámí lidé přinášeli pozdravy od svých farářů.

V šedesáti letech, v roce 1963, odešel do důchodu. V děkovném dopise synodní radě napsal: „Je ta šedesátka opravdu příležitostí k ohlédnutí nazpět a písemné projevy, které mi došly spolu s Vaším mi byly ujištěním, že jsem opravdu mnohým dobře posloužil, a jsem za to Pánu Bohu vděčný, že si mě takto použil za nástroj Svého díla. Vzpomínám přitom s vděčností i na všechnu pomoc a povzbuzování, jichž se mi dostalo v dobách mé církevní služby i v posledních třech letech od lidí – a zvláště ovšem se strany Vaší.“[18]

V roce 1964 získal od vsetínského OCT státní souhlas k zastupování evangelických duchovních v celém vsetínském okrese. Ještě několik málo let bylo dáno bratru Skalákovi těšit se z duchovní práce. V roce 1971, 9. srpna, náhle a nečekaně po krátké nemoci a následné operaci zesnul. Kostnické jiskry v nekrologu napsaly: „Zpráva o neočekávaném úmrtí emeritního seniora Bohumila Skaláka hluboce dojala všechny, kdo ho znali a měli srdečně rádi. Byl výraznou postavou. Neokázalou, nevtíravou, ani oslnivou, avšak vzácně vyrovnanou, jemného chování, podmanivě pozorného a ztišeného přístupu k lidem. Takřka z něho vyzařovala milá a usměvavá povaha, upřímná příchylnost i zájem o druhého. Měl smysl pro pěkný humor, byl radostným křesťanem.“[19]

Na závěr medailonu o tomto vzácném člověku nezbývá nic jiného než doložit, že vzpomínky na jeho působení ve sboru v Jindřichově Hradci jsou stále živé, že bratr Skalák je v myšlenkách pamětníků, ale i následné generace evangelíků stále živý a stále chovaný ve velké úctě a lásce.

[1] Archiv sboru ČCE J. Hradec, K -13, sign. III C-3/10.

[2] Dopis ze dne 27. 11. 1927, Tamtéž.

[3] Dopis ze dne 6. 6. 1929, Tamtéž.

[4] Dopis ze dne 21. 5. 1929, Tamtéž.

[5] FIALOVÁ, Eva. Malý průvodce dějinami ČCE, Praha: Kalich, 2008, s. 56.

[6] Viz PIŠKULA, Jiří. Protestantské církve v prvním roce komunistického režimu, In: Cesta církve III, Praha: ČCE, 2011, s. 19–33.

[7] Odnětí státního souhlasu postihlo i B. Skaláka.

[8] SOkA J. Hradec, fond ONV J. Hradec, církevní záležitosti z let 1949-1958, neuspořádáno, nedatovaný posudek CT na faráře Skaláka.

[9] 18. 11. 1952 MNV JH rozhodlo o zrušení smlouvy k užívání modlitebny a zabralo modlitebnu pro bytové účely.

[10] Zák. č. 86/1950 Sb., Trestní zákon ze dne 12. 7. 1950 (ve znění pozdějších předpisů: 63/1956 Sb., 68/1957 Sb. § 173 Kdo v úmyslu mařit nebo ztěžovat výkon státního dozoru nad církví nebo náboženskou společností poruší ustanovení zákona o hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností státem, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta.

[11] Státní oblastní archiv Třeboň, fond KNV České Budějovice, Situační zpráva OCT J. Hradec za 2. pololetí 1959, ze dne 21. 12. 1959, K-1257.

[12] Pokud byl nucen se přestěhovat po odnětí státního souhlasu, který mu byl odebrán na základě §173 tr. z., jinam a nastoupit do jiného zaměstnání, nebylo to bráno, jako přestěhování v obecném zájmu a tudíž neměl žádný nárok na započtení odpracovaných let a na žádné dávky vyplývající z odpracovaných let.

[13] Pod Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy spadaly církevní odbory.

[14] Ústřední archiv ČCE Praha, personální spis B. Skaláka, dopis B. Skaláka na synodní radu ze dne 14. 8. 1960.

[15] Započtení praxe se dočkal až při výpočtu výměru důchodu.

[16] Ústřední archiv ČCE, personální spis B. Skaláka, dopis B. Skaláka na SR ze dne 26. 11. 1960.

[17] Skalákovi bydleli ve Vsetíně, ač ve svém domě, tak pouze v jedné místnosti, a to ještě vychovávali vnuka.

[18] Ústřední archiv ČCE, personální spis B. Skaláka, dopis B. Skaláka na SR ze dne 15. 7. 1963.

[19] Státní okresní archiv (SOkA) J. Hradec, fond KHA, K-186, inv. č. 1519, Kostnické jiskry ze dne 10. 11. 1971.