Pronásledovaní evangeličtí faráři a laici: Ašský farář Jaroslav Dokoupil odsouzen v procesu s velezrádci

Jaroslav Dokoupil se narodil 20. 6. 1912 v Lazech u Orlové Marii a Hynku Dokoupilovým, kteří byli původně římskokatolického vyznání.[1] V roce 1919 přestoupila celá rodina k Českobratrské církvi evangelické. Po maturitě, kterou složil v roce 1931, odešel na studium bohosloví na Husovu fakultu v Praze, kde strávil dva roky a pak další dva roky studoval ve Štrasburku (Francie). Z dokumentů z Ústředního archivu ČCE vyplývá, že teologické studium neprobíhalo hladce. Nicméně koncem roku 1934 udělila synodní rada Jaroslavu Dokoupilovi právo ke kázání při shromážděních bohoslužebných a pohřebních ve všech sborech a stanicích ČCE vždy se svolením příslušného faráře nebo administrátora až do doby, kdy mu bude vydán dekret volitelnosti za vikáře. V letech 1935–36 pomáhal v duchovní práci a ve vyučování náboženství jako pomocný učitel na obecných školách v Orlové, Karviné a Lazech. V roce 1937 nastoupil do služby sboru v Jasenné u Vizovic. Ordinace se konala 20. 6. 1937. Ve stejném roce se oženil s Emilií Nabulkovou. V roce 1939 složil farářskou zkoušku a obdržel dekret volitelnosti za faráře v ČCE.

Druhá světová válka

V důsledku obsazení jeho rodného kraje Polskem se dostal Dokoupil do materiálních potíží. Jeho rodiče a rodina jeho manželky se museli vystěhovat ze zabraného území a ubytovali se částečně u Jaroslava Dokoupila. Jasenský sbor, který byl podle Dokoupila beztak konfesijně a politicky rozdělený na dvě části, na vzniklou situaci nereagoval příliš přívětivě. Věc se řešila na synodní radě, která na svou žádost obdržela informace o působení Dokoupila ve vsetínském seniorátu. Seniorátní úřad mluvil dosti kriticky a poukazuje na jeho nerozvážnost, nestálost a nezralost. Doporučil, aby byl pod vedením nějakého zkušeného faráře, jenž by na něj dohlížel, a teprve potom by se ukázalo, jestli je schopen vykonávat práci faráře zodpovědně a samostatně.

Po krátkém působení v Přerově, kde byl Jaroslav vikářem, se Dokoupilovi přestěhovali do západních Čech. Nejdříve se stal kazatelem v Domažlicích, a v letech 1941 až 1943 byl vikářem ve sboru Plzeň-západ. Začátkem roku 1944 se stal farářem v Merklíně, kde se podle svých slov zapojil do odboje. Protokol jeho pozdějšího výslechu uvádí, že utvořil ze skupiny dělníků „obranu proti případnému napadení ze strany okupantů.“[2] Skupina se pak spojila s podzemní KSČ, což byl důvod, proč v roce 1945 Dokoupil vstoupil do KSČ. Vyšetřovací spis ale uvádí, že už roku 1946 bylo jeho členství zrušeno, což Dokoupil vysvětloval svou nečinností ve straně. Navíc si synodní rada údajně nepřála, aby evangeličtí faráři byli politicky organizovaní.

Po válce byl Dokoupil delegován do Aše, kde se posléze stal farářem. Sbor v Aši byl velmi postižen násilným vysídlením českých Němců po válce. Patřil k největším sborům Německé evangelické církve v Čechách, na Moravě a ve Slezsku a mohl se chlubit velkým chrámem (který vyhořel v roce 1968). Byl tradiční luterský v důsledku kontinuity luterské reformace na ašském území od 16. století. V posledních letech války v Aši působil farář Georg Lehmann, který patřil do řad Vyznávající církve v Německu.[3]

Po svém příchodu našel Dokoupil spíše trosky původního velkého sboru, tehdy už součásti ČCE, když byli vysídleni německy mluvící členové sboru. V roce 1946 byl kurátorem sboru byl Miloslav Bednář, provozní účetní, který původně pocházel z Moravy.

Vyšetřování a odsouzení

Byl to právě Bednář, kvůli jehož vyšetřování byl vzat do vazby i farář Dokoupil. Kurátor byl ve vazbě od začátku ledna 1950, zatímco pro Dokoupila přišla státní bezpečnost 15. května 1951. Bednář byl obviněn z různých trestných činů, které spadaly do kategorií velezrady, špionáže a převaděčství. Po únoru 1948 začal Bednář údajně organizovat ilegální přechody hranic pro „reakční živly“, kteří nesouhlasili s komunistickým převratem. Dále sbíral údajně informace o Stalinových závodech v severních Čechách u Mostu, které předával anglickým agentům. V těchto činnostech podle obvinění spolupracoval s dalšími osobami (v procesu s Bednářem a spol. byli také obviněni Zdeněk Jelínek a Richard Keil). Jaroslav Dokoupil byl rovněž obviněn; podle vyšetřování se dopustil dvou trestných činů. Zaprvé nepředával informace, které měl o Bednářově převaděčctví, policii, ač jako občan tuto povinnost měl. Dále měl v jednom případě odborně posoudit informace, které Bednář chtěl předat cizím agentům. Navíc dokumenty údajně schoval ve sborovém trezoru.

Během vyšetřování Dokoupil odmítal, že by s Bednářem spolupracoval. Naopak tvrdil, že žádost o spolupráci odmítal, ale podle protokolu výslechu uznal, že měl své poznatky sdělit bezpečnostním úřadům. Z protokolu vyplývá, že ani jako farář se nemohl odvolat na zvláštní postavení nebo výsadu zpovědního tajemství. „Nedovedl jsem si také domyslet důsledky, kam takováto činnost směřuje, a lituji, že mi nebylo poskytnuto školení, na které jsem měl jíti již dříve, abych dovedl čeliti podobným okolnostem a abych se v prvé řadě cítil jako občan republiky a patřičnými právy i povinnostmi a ne jako kněz, abych se těmto vyhýbal.“[4] Státní prokuratura Dokoupila a Bednáře nakonec obvinila ze zločinu vyzvědačství a Bednáře navíc z velezrady.

Soud se konal 6. listopadu 1951 v Praze. Na něm se objevilo několik zajímavých jmen. Státní prokurátor byl JUDr. Karel Čížek, který se na začátku téhož roku podílel na vyšetřování číhošťského faráře Josefa Toufara. Byl známý svým podílem i v dalších procesech proti představitelům římskokatolické církve. Dokoupilův obhájce byl JUDr. Josef Rychetský. Přes osobu prokurátora a jeho obvinění dopadl soud pro Dokoupila relativně příznivě.[5] Dopustil se podle něj jen „zločinu neoznámení trestného činu“, a byl odsouzen na čtyři roky žaláře. Naopak Bednářovo obvinění z vyzvědačství a velezrady považoval soud za prokázané, a potrestal ho na 22 let odnětí svobody. Dalšího obviněného Jelínka poslal soud do vězení na pět let, a Keil byl zproštěn viny.[6]

V kauze Bednář a spol. je pozoruhodná snaha státních úřadů – především státní bezpečnosti – postavit činnost údajné skupiny jako selhání evangelické církve. V této souvislost se ve vyšetřovacím spise několikrát objevuje jméno synodního kurátora Antonína Boháče. V obžalobě se státní prokuratura rozepisovala o charakteru evangelické církve a o setrvání některých reakčních aspektů v ní:

„Čeští evangelíci ve své drtivé většině byli vždy skupinou lidí pokrokových a proto také oficiální vedení této církve i valná část jejich členů se přidali na stranu pracujícího lidu v jeho boji proti domácí i zahraniční reakci.

Ovšem některé živly ve vedení církve i část jejich členů vzhledem k svému třídnímu postavení a po vzoru vedení protestantských církví v imperialistických, zejména anglosaských státech, sympatisovali se západními imperialisty a zašli tak daleko, že se stali spolupracovníky špionážních agentů západních imperialistů. Tak již zemřelému synodnímu kurátorovi československé církve [sic!] Dr. Boháčovi, byl anglický špion, vystupující po krycím jménem pluk. Hodek, bližší než pracující lid Československa. Proto zneužil hrubě svého postavení nejvyššího laického představitele této církve k tomu, že zprostředkoval tomuto anglickému agentovi spojení s kurátorem evangelického sboru v Aši, obviněným Miloslavem Bednářem a sám se stal agentem schránkou anglické špionážní služby.“[7]

Boháčovo jméno se v dokumentech Dokoupilova případu vyskytuje systematicky. Ve vykonstruované kauze měl hrát roli jakéhosi strůjce, který představoval spojku mezi agenty z anglické tajné služby a těmi, co sbírali informace na místě. Způsob, jak byl případ Bednář a spol. koncipován státním prokurátorem, naznačuje možnost, že proces měl být veden s tzv. reakční částí Českobratrské církve evangelické. Boháč ale zemřel v roce 1950 a tím tato možnost padla. Také to, že státní bezpečnost spolu s prokurátorem Čížkem na jaře roku 1951 zpackali případ římskokatolického kněze Toufara tím, že ho umučili, mohlo přispět k tomu, že proces s Bednářem, Dokoupilem a další měl spíše lokální ráz ašského kontextu.

Po propuštění

Osud Dokoupila po jeho propuštění kopíruje do značné míry případy dalších uvězněných farářů, zejména Choděry, Ryšavého a Vernera. Už se nevrátil do církevních služeb jako duchovní. U Dokoupila nehrál roli nesouhlas státní správy, ale hlavním důvodem byla jeho svízelná finanční situace, kterou se snažil vyřešit dělnickou prací. Nicméně z dokumentů vyplývá, že vztah mezi církevním vedením a farářem Dokoupilem po jeho propuštění byl spíše formální. Synodní rada nevyvíjela snahu pomáhat Dokoupilovi nad rámec toho, co bylo nutné. Dokonce na něj ztratila kontakt v období po jeho návratu z vězení. Zdá se tedy, že církevní vedení nebylo připraveno na problém, jak zacházet s faráři (či členy církve), kteří byli uvězněni z politických důvodů.

Dne 15. června 1952 žádala manželka Emilie Dokoupilová synodní radu o doporučení žádosti o milost pro svého muže. Synodní rada 1. července 1952 postoupila tuto žádost Státnímu úřadu pro věci církevní v Praze s přímluvou, že Jaroslav Dokoupil své povolání vykonával svědomitě a obětavě a před svým uvězněním nikdy nezavdal příčiny ke stížnostem. Zdůraznila dělnický původ rodiny a ujištění, že trest splnil svůj účel a docílil jeho nápravy. Státní úřad pro věci církevní ve své odpovědi z 9. července 1952 žádost zaslal zpět s tím, že ji je nutno adresovat přímo prezidentu republiky.

Dne 8. října 1953 bylo Jaroslavu Dokoupilovi vydáno usnesení o podmínečném propuštění z Ústavu nápravného zařízení v Mladé Boleslavi na zkušební dobu tří let, po kterou nebude bydlet ani se zdržovat v západním pohraničí. Dokument uvádí, že v průběhu výkonu trestu se choval ukázněně, pracoval velmi dobře a projevoval kladný poměr ke státnímu zřízení. Propouštěcí list dostal 14. října 1953, ve kterém je zmíněno, že bude přechodně bydlit u své sestry Vlasty Bláhové v Brně.

Krajský prokurátor v Praze dne 14. 7. 1954 zaslal Husově bohoslovecké fakultě – prokuratura zřejmě nepostřehla, že Husova fakulta byla mezitím rozdělena – sdělení, že Jaroslavu Dokoupilovi byl prominut vedlejší trest ztráty čestných práv občanských. Kancelář synodní rady ČCE pak 10. srpna 1954 oznamuje tito skutečnost seniorátnímu úřadu ČCE v Šumperku. Dokoupil se o tom dozvěděl 17. srpna 1954, když mu lidový soud ve Šternberku sdělil, že mu byla udělena milost prezidenta republiky. V návaznosti na to napsal Dokoupil 24. srpna 1954 na synodní radu žádost, jestli je s ním ještě počítáno v rámci duchovenské služby. Jedním z hlavních důvodů byl problém bydlení, protože s manželkou bydleli každý jinde a vídali se pouze jednou za 14 dní. Popisoval také svůj život po propuštění, když pracoval jako zedník, podal si přihlášku na hornickou brigádu, ale pro jeho zdravotní stav ho odmítli (důvodem byl infarkt v roce 1950 a jeho následky), a tak se vrátil k zedničině.

Synodní rada Dokoupilovi předložila dne 26. 8. 1954 nabídku do sboru ve Vítkově i s možností ubytování. Začátkem září 1954 Dokoupil odpověděl, že musí nabídku odmítnout. Byl ve finanční tíži a proto by ještě nějakou dobu zůstal zaměstnán jako zedník. Žádal ale, až zaplatí všechny pohledávky, aby se mohl vrátit zpět do duchovenské služby. A také žádal o sbor, kde by byl větší byt než ve Vítkově. Také požádal o informaci, jak by se zachoval státní úřad pro věci církevní při jeho návratu do církevní práce.

Dne 11. ledna 1955 synodní rada napsala, že bere na vědomí rozhodnutí J. Dokoupila zůstat prozatím mimo církevní službu. Ale do budoucna s ním počítá, i když momentálně mají spíše přebytek neumístěných absolventů Komenského fakulty, to ale nic na situaci nemění. V odpovědi je také uvedeno, že synodní rada nepředpokládá nějaké negativní stanovisko státního úřadu církevního, ale o tom by se rozhodovalo až v okamžiku, kdy by se J. Dokoupil rozhodl vrátit do duchovenské služby.

V srpnu 1955 Dokoupil opět žádal synodní radu o návrat do duchovenské práce. Dostal nabídku na místo stavbyvedoucího, ale raději by dal přednost práci duchovního. Synodní rada mu odpověděla zdrženlivě, že bude muset ještě nějakou dobu počkat, protože míst je málo a pokud nějaká jsou, tak probíhá jednání s jinými zájemci. Rovněž je velký počet absolventů Komenského fakulty. Nicméně 18. října 1955 mu synodní rada sdělila, že podle § 2, ods. 9 řádu pro kazatele ze dne 31. října 1953 zachovává a prodlužuje až do odvolání volitelnost k povolání ordinovaného kazatele v ČCE.

Začátkem prosince 1955 informovala synodní radu Dokoupilova sestra Vlasta Bláhová, že její bratr prodělal další infarkt a leží v nemocnici v Orlové. Dne 3. ledna 1956 Jaroslav Dokoupil zemřel ve věku 43 let a poslední rozloučení s ním bylo 6. ledna 1956 v krematoriu v Ostravě.

Dne 10. ledna 1956 vystavila Synodní rada ČCE manželce Emílii Dokoupilové potvrzení za účelem projednání pozůstalosti a k účelům vyměření vdovského důchodu, že Jaroslav Dokoupil byl od 1. 3. 1937 do 3. 1. 1956 v seznamu duchovních volitelných k duchovenské službě v ČCE.

V období pražského jara se paní Emilie Dokoupilová neúspěšně snažila o rehabilitaci svého manžela. Synodní rada jí psala v září 1969, že se k této věci nemůže vyjádřit pro nedostatek podkladů a informací. Odkázala na emeritního faráře Ebenezera Ottera v Plzni, který byl seniorem v seniorátě, když J. Dokoupil působil v Aši. Jaroslav Dokoupil byl nakonec rehabilitován až v červenci 1990, kdy krajský soud v Plzni rozhodl v neveřejném zasedání, že J. Dokoupil je účasten soudní rehabilitace. Trestní stíhání pro zločin neoznámení trestného činu, podle kterého byl 6. 11. 1951 odsouzen, byl v celém rozsahu zastaven.

[1] Písemnosti k Dokoupilovu životopisu se nacházejí v Ústředním archivu ČCE, personální spis Jaroslav Dokoupil.

[2] Archiv bezpečnostních složek, Skupinový spis státněbezpečnostního vyšetřování proti Bednář s spol. a společníkům, Č.j. B/4.V.415/51, str. 7.

[3] Národní archiv, fond NEC (deponován Ústřední archiv ČCE), I/F/1, Personalakten, Georg Lehmann.

[4] Archiv bezpečnostních složek, Skupinový spis státněbezpečnostního vyšetřování proti Bednář s spol. a společníkům, Č.j. B/4.V.415/51, str. 9.

[5] Dokoupila obhajoval před soudem JUDr. Josef Rychetský.

[6] Archiv bezpečnostních složek, Rozsudek jménem republiky, 4 Ts I 47/51, str. 2.

[7] Archiv bezpečnostních složek.