Některé případy perzekuce laiků Českobratrské církve evangelickéza komunismu

Kolektivizace zemědělství a venkova v Československu se odehrála převážně v první polovině 50. let 20. století. Své kořeny měla již ve 40. letech, kdy za protektorátu byl zaveden tzv. „státní systém“ řízení zemědělského výkupu, jenž zůstal v platnosti i po válce. Za války byly také provedeny pozemkové reformy a začal se zavádět centrálně administrativní systém zemědělského řízení. Totalitní režim, jak nacistický, tak komunistický, potřeboval udržet svou politickou moc a k tomu mu dopomáhalo i centrální administrativní řízení.

V Československu začal být po únorovém převratu v roce 1948 uskutečňován zemědělský program komunistické strany. Již v březnu 1948 se konalo zvláštní zasedání parlamentu, na kterém byly přijaty nové zemědělské zákony, které umožnily zánik samostatného zemědělství, trestání nepohodlných rolníků a zemědělců a vznik jednotných zemědělských družstev (dále jen JZD) a státních statků.2 V dubnu následovalo přijetí dalších zákonů, jimiž si komunistická moc připravila prostor pro naprosté ovládnutí, tzv. socializaci venkova.3 V roce 1949 byl zformován zákon o JZD,[1] který zpočátku mimo jiné umožňoval vstup bohatých statkářů do JZD i jejich volbu do různých funkcí.[2] Zákon měl demonstrovat, že je postaven na demokratickém principu a že celé združstevňování je jakýmsi demokratickým procesem navazujícím na společná družstva z 1. republiky. Ovšem sloužil samozřejmě k naprostému ovládnutí rolníků. Koncem 40. let tlak na rolníky a zemědělce postupně sílil. Nejen, že „dobrovolně – nedobrovolně“ vstupovali do vznikajících JZD, ale zároveň jim byla odebírána veškerá mechanizace, která byla soustředěna do strojních a traktorových stanic.[3] Komunistická moc postupně stále více uplatňovala své byrokratické a autoritářské postupy, zasahovala do chodu a správy družstev a snažila se urychlit kolektivizaci. Situace se přiostřovala. V únoru 1949 byl přijat na ministerstvu zemědělství tento pokyn: „Při zakládání družstev postupovati velmi rychle. Všechny musíme připravit v únoru a začíti v březnu.“[4] V květnu se na ministerstvu zemědělství už neřešily pouze pozemky, stroje a výměry, ale začaly se projednávat i represivní opatření proti těm, kteří se združstevňováním nesouhlasili anebo by si fungování družstva představovali jinak než vládnoucí strana. Soudruh Kostka ve své zprávě o zakládání JZD v květnu 1949 pravil: „...tam, kde aktivně vystupují rozvratníci, potrestati organizátory a pokračovat proti nim spojiti se splněním občanských povinností, abychom tak získali širší základnu než je základna JZD: všechny schůze JZD zajistit Sborem národní bezpečnosti, i osobní bezpečnost referentů. Nemůžeme připustit psychózu, že komunisté jsou ohrožováni. Tam, kde se ukazují tyto náznaky, nutno je zlomiti administrativním opatřením za účasti strany. Tresty spojit s majetkovými opatřeními (národní správa, odnímání šatenek apod.). Tresty musí být rychle vyneseny pro odstrašení a poučení. Proti příslušníkům strany-rozvratníkům vystupovati obdobně.“[5] Konečné dotvoření podoby JZD v Československu skončilo v únoru 1953 schválením vzorových stanov JZD, které ustanovily princip společného družstevního hospodaření „na věčné časy.“

Kolektivizace československého venkova měla na svědomí velkou sociální změnu života a životního stylu vesnice a jejích obyvatel. Převrátila naruby dlouholetý model vesnice, zničila vesnickou inteligenci a přinesla zkázu, ze které se některé vesnice v naší republice nevzpamatovaly dodnes. Akce „K“ – zničení vesnických boháčů-kulaků, která propukla v roce 1951, byla velmi dobře politicky připravena. Jak vyplývá z předcházejících řádků, komunistické politbyro se snažilo připravit si půdu pro akci zemědělskými zákony. Ale na úspěchu akce se velkou měrou podílela i komunistická propaganda, namířená proti „vesnickým boháčům.“ Nenávistné plakáty, filmy a přednášky měly za účel vyvolat v chudších a malých zemědělcích a dělnících nenávist vůči „vykořisťovatelům“, „agentům západu“ a „třídním nepřátelům.“ V nenávistné propagandě se spojoval boj proti sedlákům, tak i proti církvím. Statkáři a větší zemědělci byli většinou věřící lidé, statkáři i církev měli majetek, který se tehdejší vládě velmi hodil. Proto není divu, že akce „K“ i akce namířená proti církvím propukly takřka současně.[6] V mnoha vykonstruovaných politických procesech padesátých let se setkali kněží, obyčejní věřící i sedláci dohromady a byli spolu i odsouzeni.

Na počátku července 1951, kdy se již komunisté z velké části vypořádali s církvemi i jejich majetkem a mohli se tak plně věnovat dalším akcím, byla připravena základní linie postupu proti sedlákům. Již od roku 1950 platilo, že pokud si sedlák rozhodl ponechat svou půdu, byl kvůli scelovacímu zákonu[7] vytlačen na okraj katastru, kde obdržel náhradní pozemky, samozřejmě horší bonity, kamenité a prakticky neobdělavatelné, a jeho půdu získalo JZD. V srpnu 1951 proběhla porada nejvyššího stranického vedení, které nařídilo vypracování podrobných dispozic pro akci Kulak. K faktickému zahájení akce došlo 22. 11. 1951, kdy byly čtyři rodiny z okresu Moravských Budějovic a jedna rodina z okresu Třebíč násilně přestěhovány do okresu Litoměřice a jejich stroje uzmuty do Státní traktorové stanice Ploskovice. Úřední protokolární seznam rodinných celků odsouzených vesnických boháčů určených k vystěhování v akci Kulak v letech 1951– 1953“[8] čítá 1 888 rodinných celků – celých nešťastných rodin. Tak začala vlna násilné kolektivizace a vystěhovávání. Jak je vidět, bylo tímto zločinem, touto komunistickou manipulací nejhrubšího zrna postiženo mnoho rodin věřících, katolíků, evangelíků i nevěřících. Tisíce obětí na jedné straně a na druhé straně úzký kruh stranických plánovačů a ideologů, pak však také stovky, možná tisíce fanaticky či lhostejně poslušných a všeho schopných straníků. Čest prvým, hanba druhým.

Perzekuovaní laici

V této části článku je stručně představeno několik (z daleka ne všech) evangelických rodin, které byly minulým režimem perzekuovány kvůli tomu, že měly hospodářství nebo živnost. Medailony jsou značně nesourodé a často málo obsáhlé, neboť jejich sestavení bylo limitováno množstvím pramenů, které byly k dispozici. Povětšinou se jednalo o zprávy z jednotlivých sborů, které byly přes kancelář synodní rady zaslány naší komisi Cesta církve 1945–1989. Leckdy jsou to informace kusé, ale pro ilustraci doby a situace perzekuovaných laiků a jejich rodin dostačující.

Sbor ve Velimi[9]

Rodina Miloslavy Součkové perzekuovaná v 50. letech 20. století.

Vdova pečující o čtyři děti, která hospodařila na 23 hektarech půdy, nepodepsala dodávkovou smlouvu, a proto byla vystěhována do stodoly, než si upravila chalupu.

Dcera Stanislava byla v té době provdána za vikáře Jaroslava Ryšavého, byla členkou opery divadla v Českých Budějovicích a profesorkou zpěvu.[10]

Dcera Zdenka byla provdaná v Praze, syn Jiří pomáhal doma s hospodářstvím a zároveň pracoval v kolínské chemičce, syn Jaroslav po ukončení základní školy ve Velimi navštěvoval hornické učiliště, režimem mu bylo znemožněno studovat konzervatoř, ač byl velmi nadán. Spolužáci ho proto přihlásili do hudební soutěže a díky té se postupně dostal ke studiu zpěvu a stal se členem opery ND v Praze. Po revoluci se zdevastovaný statek rodině vrátil, ale z rodiny se na statek již nikdo nevrátil a majetek byl prodán.

Rodina Sixtů vystěhována ze vsi.

Hospodář vystěhován ze statku do chalupy, Pavel – pozdější kurátor sboru, další statkáři – Štěpán, Jindřich, František a Bedřich – museli se vzdát hospodaření, ale nebyli vystěhováni.

Marie Škopková – zákaz hospodaření.

Jan a Ladislav Karbusický – zákaz hospodaření.

Alois Novák – zákaz hospodaření. Josef Funda – zákaz hospodaření.

Rodina Václava Kurky

Kurka hospodařil na 21 hektarech, ze svého statku nebyl vystěhován, pracoval v JZD, ale jeho práce byla hodnocena záporně a označována za bojkot a následně byl tedy vystěhován do Velimi k rodičům své manželky. Později byl poslán na práci do lomu s poznámkou „návrat nežádoucí“ a skutečně tam zahynul, zůstala po něm vdova a tři děti.

Rodina Josefa Holana

Hospodář statek opustit nemusel, pracoval jako ošetřovatel dobytka, ale neunesl tíhu situace a vzal si život.

Jaroslav Kubíček

Musel odevzdat vše družstvu, ve kterém pak i pracoval, vystěhován nebyl.

Rodina Josefa Kolaříka vystěhována ze svého statku k příbuzným.

Nejstarší dcera nastoupila do továrny na čokoládu ve Velimi jako dělnice. Cestou do zaměstnání byla sražena motorkářem a zraněním podlehla, bylo jí 22 let. Viník nebyl potrestán, ani mu nebyl, jako členovi KSČ, odebrán řidičský průkaz. V den jejího pohřbu musel otec Josef nastoupit do vazby za zaorání špatně vzešlé cibule, den po pohřbu nastoupil trest ve věznici v Řepích.

Rodina Maruše Čábelové, obchodníci a řemeslníci.

Byly jim uzavřeny obchody, otec odešel do zemědělství a matka byla zaměstnána jako uklízečka sociálních zařízení v továrně, později jako prodavačka ve svém bývalém obchodě.

Starosta Josef Radoň doprovázel faráře Vojtěchovského do věznice za Miladou Horákovou, před její popravou, když jí nebyl povolen farář jejího sboru.

Sbor v Kutné Hoře[11]

Květa Moravečková roz. Fuchsová, narozena 1924.

Od  7. 2. 1952 byla se svým otcem uvězněna. Byla propuštěna až po sedmi letech 7. 2. 1959 v Pardubicích.

Jana Mundilová roz. Havelková, narozena 1942, též její otec byl vězněn.

Emil Majer narozen 1921, za protektorátu byl vězněn, v 50. letech ho vyslýchali jako svědka.

Sbor v Libici nad Cidlinou[12] Rodina Jana Peřiny z Odřepes

Sedlák Peřina byl uvězněn v roce 1952 na dva roky na Pankráci a Borech, doživotně měl zakázán vstup do tehdejšího poděbradského okresu a nesměl ani svému otci na pohřeb. Jeho žena a syn byli 23. 12. 1952 z Cidliny vystěhováni k Rýmařovu do polozbořeného domku, syn Jan nesměl studovat střední školu, po absolvování učiliště si však střední školu dodělal a později vystudoval i vysokou školu v Olomouci a stal se profesorem fyziky. V roce 2002 byl prezidentem Václavem Havlem vyznamenán medailí za zásluhy 1. stupně.

Sbor v Opavě[13]Josef Vítězslav Kopáček

Za 2. světové války byl zapojen do odboje v sovětském partyzánském oddíle Jermak, v červnu 1945 byl poslán do Jakartovic a Svobodných Heřmanic na Opavsku, kde byl jmenován národním správcem tamějších lihovarů. V roce 1952 byl nucen převzít funkci předsedy JZD, v roce 1955 byl v Opavě zatčen a byla na něj uvalena vazba. Ve vykonstruovaném procesu byl 17. 1. 1956 odsouzen k čtyřem letům nepodmíněně, ke ztrátě majetku a občanských práv. Zřejmě byl obviněn z osobního obohacování naturáliemi. V roce 1990 byl plně rehabilitován.

Sbor v Pelhřimově[14]

Josef Baštecký, sedlák v Bobnicích na Nymbursku.

Za 2. světové války byl v obci starostou, po válce byl znovu zvolen starostou a zároveň okresním náčelníkem selské jízdy. Po roce 1948 byl jako kulak odsouzen a se svou čtyřčlennou rodinou vystěhován k rodičům své ženy do Velkého Oseka. Poté byl uvězněn. Po propuštění získal práci ve stavební firmě, kde dokonce vytvořil vynález, jehož autorství mu však nebylo připsáno. Pak byl udán za používání firemního materiálu pro stavbu svého bydlení (údajně to měl od podniku povoleno) a byl na rok odsouzen. Později se stal předsedou kazatelské stanice ve Velkém Oseku a místokurátorem libického sboru.

Sbor v Olešnici na Moravě[15]  Ladislav Toul z Ústupu

Byl odsouzen k 17 letům vězení, 18 měsíců strávil na Pankráci, pět let dral peří v Leopoldově, kde onemocněl těžkým astmatem.[16]

Sbor Kolín

Ladislav Soukup, kolínský presbyter a laický kazatel.

V roce 1973 byl ordinován jako presbyter k službě Slova a svátostí v Poděbradském seniorátu, ale krajský církevní tajemník Semínek mu neudělil státní souhlas.

Sbor Klobouky u Brna[17] Jindřich Koubek

Ve vsi Klobouky u Brna nebylo založeno JZD, proto komunisté přemlouvali obyvatele, aby JZD v Kloboukách založili. Pro rychlé založení JZD bylo tedy nutné určit ve vsi také nějakého kulaka. Během roku 1952 za něj byl označen Jindřich Koubek, poté byl pronásledován a vyslýchán a 8. 8. 1955 zatčen. V následném procesu byl odsouzen na šest let za sabotáž, neplnění státních dodávek, zbaven všech občanských práv a majetek jeho i rodiny propadl státu. Koubek byl uvězněn v Plzni na Borech, později byl převezen do Valdic u Hradce Králové. Po propuštění byl dán do vyhnanství, nesměl zpět do Klobouk, proto si našel práci v panelárně v Brně a díky tomu se mohl stýkat se synem. V Kloboukách se ani po jeho zatčení nedařilo JZD založit a proto přemluvili Koubkova bratra, Josefa, aby  JZD založil a stal se předsedou. Slíbili za to propuštění Jindřicha. On to tedy udělal, ale bratr propuštěn nebyl a dva roky po vzniku JZD byl Josef z družstva vyhozen.

Sbor Bučina[18]Rodina Jaroslava Kašpara

Jaroslav Kašpar se v roce 1948 přiženil ke své druhé ženě na statek o výměře 18 hektarů do obce Bučina. Svůj původní grunt v Javorníku přenechal dceři Aleně a jejímu manželovi Jaroslavu Švecovi. V říjnu 1952 Jaroslav Kašpar, který byl členem JZD III. typu v Bučině a jeho zeť samostatný zemědělec J. Švec byli rozhodnutím okresního soudu ve Vysokém Mýtě uznáni vinnými pro obcházení a nedodržování předpisů týkajících se domácí porážky vepře. Jaroslavu Švecovi bylo dále vytčeno, že záměrně maří HP na úseku výživy lidu, protože nedodával patřičné litry mléka. Oba byli odsouzeni k odnětí svobody na tři měsíce nepodmíněně a k peněžitému trestu 10 000 Kč a 5 000 Kč. Po návratu J. Kašpar pracoval v družstvu a J. Švec samostatně hospodařil do roku 1956, pak musel pod nátlakem vstoupit do JZD Javorník. Kašparovy děti Alena a Vlasta, a jejich děti, měly problémy při výběru profese a studia: „...problémy s tzv. nevyrovnaným světovým názorem, tedy s vírou a vyznáním“.

Bohumil Fikejz

Narozen 14. 3. 1896 v Bučině, vlastnil grunt v obci Bučina. V roce 1949 ONV ve Vysokém Mýtě odsoudilo Fikejze na šest týdnů vězení a k pokutě 100 000 Kčs. Byl obviněn z toho ho, že: „…neosil obhospodařovanou plochu plánovanými zemědělskými plodinami... Neplnění povinností by mohlo vyvolati vážnou poruchu v zásobování.“ Bohumil Fikejz dluh zaplatil, ale v roce 1950 následoval další postih a pokuta 5 000 Kčs. V roce 1952 byl odsouzen k odnětí svobody na šest měsíců a pokutě 15 000 Kčs (byly nařízeny takové dodávky vepřového masa, které se nedaly splnit), dále následovalo propadnutí celého jmění ve prospěch státu a zákaz pobytu v Bučině i v celém okrese jemu i celé jeho rodině.22

Stanislav Rejthar a jeho rodina, válečný letec britského Královského letectva23

Narodil se 28. 10. 1911, v roce 1937 se stal poručíkem letectva, po okupaci roku 1939 odešel do odboje a přes Polsko se dostal do Francie, po 17. 6. 1940, kdy Francie padla, odplul do Anglie, kde byl zařazen k RAF. Koncem roku 1943 Sovětský svaz požádal československou vládu v Londýně o 20 letců a Stanislav Rejthar odjel do SSSR, účastnil se Slovenského národního povstání (SNP). Po skončení SNP však sovětská armáda neposlala dostatek letadel, která by přepravila pozemní vojsko zpět. Rejthar, jako náčelník štábu, proto zůstal dobrovolně na Slovensku a vydal se na partyzánský pochod Slovenskem. Do roku 1948 sloužil v generálním štábu a u letecké divize v Brně, v roce 1951 byl převelen do výroby, pracoval jako jeřábník v Neratovicích, později byl zaměstnán jako projektant v Pražském stavebním podniku. Stále byl vyslýchán a zemřel na následky infarktů v roce 1977.

Jeho žena Vlastenka Rejtharová, dcera legionáře a člena exilové vlády, (svatbu měli v Oxfordu v roce 1942) musela po roce 1951 pracovat jako průvodčí v tramvaji, i přesto, že měla diplom z oxfordské univerzity. Rejtharovi měli syna Slávka a dceru Olgu. V padesátých letech byla rodina vystěhována z bytu na Vinohradech do „pastoušky“, kde žila i s rodiči Vlastenky.

Sbor v Novém Městě Na Moravě 24 Rodina Dudkova z Dlouhé

Otec Dudek byl zatčen v Novém Městě po vycházení z kostela. Byl odsouzen ke ztrátě majetku a vystěhování, byl mu zakázán návrat do obce. Rodinu vystěhovali do Rousměrova a jejich usedlost byla postupně zdemolována.

Rodina Raimonda Musila z Rodkova

Raimond Musil (1898–1952) byl zatčen na jaře roku 1950. Raimund Musil starší odešel za mříže jako zdravý silný dvaapadesátiletý muž – a v lednu 1952 ho rodina pohřbila. Oficiální zpráva zněla, že zemřel na selhání srdce, ale byl ubit k smrti.

Rodina Chroustova z Rokytna[19]

Otec Emil Chroust byl starostou evangelické obce Rokytno v letech 1931–1948. V roce 1950 byly rodině vyvlastněny všechny hospodářské stroje, dále jim byla udělena pokuta 9 570 Kčs za nedodržení dodávek mléka, o dva roky později v roce 1952 jim byla zvýšena obecná daň na 14 134 Kčs za nesplnění dodávek v roce 1951.

„Táta, tělesně i duševně vyčerpaný, byl nucen nabídnout v roce 1953 hospodářství ONV k užívání. Ale tak to soudruzi nechtěli. Bylo mu sděleno, že musí řádně pracovat a plnit dodávky, jinak že bude trestán.“ V roce 1956 „darovali“ statek státu, museli darovat i obytnou budovu, ze které začali platit nájem. Lidé jim postupně rozebrali všechno, protože dům a statek už patřil státu. V domě nezůstalo nic, děti sbíraly plody na zahradě. Dcera měla zakázáno studovat, pouze směla navštěvovat zemědělskou učňovskou školu. I když jí po roce bylo dáno doporučení na střední školu, představitelé obce ho neschválili.

Rodina Jaroslava Zeleného z Rokytna

Jaroslav Zelený hospodařil na 24 hektarech. V roce 1955 byl zatčen z důvodu neudání agenta prozápadně orientovaného (agent se volně pohyboval po vsích, mluvil česky a navštívil více osob) a proto byli všichni, kdo se s ním setkali prohlášení za protistátní skupinu. Jaroslav Zelený byl odsouzen v Jihlavě za vlastizradu na deset let a ke ztrátě veškerého majetku. Trest vykonával v Leopoldově (dral peří) a v Příbrami, kde stavěl sídliště.

Manželce Boženě bylo vyhrožováno konfiskací, byly jí vyměněny úrodné pozemky za neúrodné a po založení státních statků jí byl doporučen vstup do státních statků, kam zcela vyčerpaná vstoupila. Dcera Božena nesměla studovat, a proto se vyučila slévačkou, po zatčení otce musela doma pracovat v zemědělství a ve státních statcích. Syn Jaroslav nastoupil do státních statků jako kočí a jako nezletilý musel vykonával všechny tvrdé práce bez mechanizace.

Otec po návratu v roce 1960, kdy byl z kriminálu propuštěn na amnestii, nastoupil na statek do stavební skupiny jako pomocná síla-přidavač, ke konci života pracoval jako kočí.

Josef Musil z Petrovic

Byla mu zabavena mlátička, traktor a motocykl.

Bohumil Dvořák (26. 4. 1885–17. 2. 1956)

Byla mu zestátněna továrna na nábytek bez náhrady. Dcera nedostala doporučení ke studiu, musela do výroby jako dělnice, a až později získala od svého zaměstnavatele doporučení ke studiu.

Rodina Slonkova, Nové Město na Moravě

Adolf Slonek (†17. 12. 1952) byl legionář, bratři Antonín a Bohuslav (†1952), syn Vlastimil.

Firma, zejména na výrobu lyží byla vyvlastněna spolu s veškerým majetkem rodiny. Vdova Marie, ač těžce nemocná, musela pracovat v JZD. Byl jí vyrabován byt a ONV Žďár nad Sázavou ji vyloučil ze zásobování na vázaném trhu, což znamenalo, že neměla přístup k potravinovým lístkům.

Rodina Trojanova

Rodina měla obchod se střižním, módním a galanterním zbožím v Novém Městě na Moravě. V roce 1948 byl obchod rodině znárodněn, obchod byl po rekonstrukci zadlužen a tak ho otec musel splácet až do konce svého života. Otec Trojan byl dlouholetým kurátorem sboru a po zabavení obchodu musel pracovat jako dělník. Dcera nedostala doporučení ke studiu.

Rodina Bratránkova z Olší

Rodina nemohla splnit vysoké dodávky vajec, proto napsala omluvný dopis, po kterém následovalo vystěhování a konfiskace majetku z důvodu sabotáže a znevažování státního úřadu.

Rodina Žilkova z Křídel

Matka byla nucena předat celou usedlost s živým i mrtvým inventářem MNV. V kravíně utrpěla těžký úraz páteře a kvůli tomu musela odejít o dva měsíce dříve do důchodu. Jako manželce třídního nepřítele jí to nebylo prominuto a tak nedostávala důchod.

Rodina Karáskova

Otec vyhodil agitátory pro vstup do JZD ze dveří a ještě týž den byl zatčen a odsouzen za útok na veřejného činitele a sabotáž k propadnutí majetku a uvězněn. Později byl pro úraz propuštěn.

Josef Polnický a Josef Janů

Oba po vynuceném odkupu mlátiček skončili ve vězení pro urážku veřejného činitele a maření úředního výkonu. Po odpykání trestu byli nuceni nastoupit k Pomocným technickým praporům.

Jan Dvořák, hospodář ze Zubří

Po zatčení v Jihlavě byl týrán, po propuštění ho jela STB opět zatknout a tak se ze zoufalství zastřelil.

Hana Vágnerová

Nemohla studovat na pedagogické fakultě Moravské univerzity v Brně z důvodu navštěvování náboženství.

Seznam deseti evangelických učitelů a učitelek, kteří byli propuštěni ze školských služeb pro náboženské přesvědčení[20]

Seznam byl jednou z příloh memoranda SR, zaslaného ministru školství a kultury Dr. Jiřímu Hájkovi 11. března 1966.

Jaroslav Doubek z Liběchova

Odborný učitel Jaroslav Doubek se narodil 21. 12. 1905 v Janově Vsi. Po ukončení studia na učitelském ústavu v Žatci začal vyučovat na Pelhřimovsku. Po válce se vrátil do rodného kraje, kde v Liběchově jako učitel měšťanské školy (čeština, dějepis, zeměpis) a později jako zástupce ředitele pomáhal obnovovat české školství po nacistické okupaci. Zároveň začal cílevědomě pracovat na vytvoření sborového života evangelíků, kteří se přistěhovali z českého vnitrozemí nebo ze Slovenska. Získal jména a adresy přistěhovalých souvěrců (dle přihlášek na MNV), všechny obešel a pozval. Začala se vytvářet střediska v Dubé, Hoštce, Štětí, Dolních Beřkovicích. Již 6. října 1946 se konalo první shromáždění v budově měšťanské školy v Liběchově. Ustavila se kazatelská stanice, které se podařilo zakoupit budovu bývalé české matiční školy, nazvané pak Husův dům. Samostatný sbor byl zřízen 1. srpna 1950. Jaroslav Doubek konal čtené bohoslužby, šířil evangelický tisk a vyučoval náboženství. Tato aktivita, stejně jako iniciativa při získávání sborového domu a ustavení sboru, byly evidovány na tehdejších úředních místech. Ve školním roce 1958–1959 okresní školní inspekce konstatovala, že se J. Doubek nechce vzdát náboženské činnosti, proto s ním byl rozvázán pracovní poměr. Pracoval potom jako pomocný dělník, skladník a nakonec jako vedoucí skladu n. p. Medika v Liběchově.[21]

Milada Hánová z Veselí, manželka faráře ČCE

Koncem školního roku 1958–1959 byla pozvána do ředitelny 4. osmileté střední školy v Gottwaldově, kde tehdy působila, a tam za přítomnosti ředitele školy, dvou jeho zástupců, předsedy ROH a předsedkyně KSČ s ní byl veden rozhovor, že všichni učitelé se musí rozhodnout: buď vystoupit z církve, nebo opustit školní službu. Poněvadž se rozhodla setrvat v církvi, byla vyzvána, aby ze školské služby odešla, přičemž jí ani nebylo nabídnuto náhradní zaměstnání. Jako učitelka působila sedmnáct let. V roce 1964 podala školskému referátu MěNV v Gottwaldově žádost o opětné zařazení do pracovního poměru. Ještě do roku 1966 jí nepřišla odpověď. Později pracovala až do důchodu jako vychovatelka školní družiny 2. ZDŠ v Bystřici nad Pernštejnem. Za přístup k žákům a vzornou práci obdržela při odchodu do důchodu v roce 1976 zvláštní odměnu 1 600 Kčs. Potom někdo upozornil soudruhy na ONV ve Žďáru nad Sázavou, že paní učitelka-vychovatelka „dlouhodobě a vážným způsobem porušovala ustanovení pracovního řádu,“ neboť nevystoupila z církve a její syn Michael šel dokonce studovat teologii. A tak 8. července 1976 z odboru školství ONV ve Žďáru nad Sázavou obdržela pod číslem jednacím 454/76 – D  l – Pi „soudruška“ Milada Hánová dopis s požadavkem: „vrácení zvláštní odměny vyměřené při prvním odchodu do důchodu,“ která byla „vyplacena neoprávněně“. Podepsán vedoucí odboru (soudruh) Jaroslav Picka v. r.

Marie Horáková z Hustopečí, manželka faráře ČCE

Jako učitelka byla 1. února 1960 propuštěna ze zaměstnání. Když se odvolala, odvolání bylo zamítnuto. V zamítnutí bylo m. j. uvedeno: „...odpovězte si na otázku: mohl by být ateista evangelickým farářem? Zajisté že ne. Tak ani teista nemůže vychovávat ateistu. Ústava Vám náboženskou svobodu zaručuje. Na jiném pracopvišti nežli ve škole nebudete docházet do neřešitelných rozporů.“ Ve školské službě působila 20 let. Ráda by nastoupila na ZDŠ, nebo do mateřské školky i v sousedním okrese, ale nejméně do roku 1966 marně.

Jarmila Jančaříková ze Vsetína

Učila do roku 1957 na II. stupni a byla propuštěna z náboženských důvodů ze školské služby. Ráda by se vrátila za předpokladu, že se nebude muset zříci života v církvi.

Jana Jašková, manželka faráře ČCE

Později bytem v Horních Dubenkách, 4. června 1964 byla přijata inspektorem národní školy v Karviné a jako učitelka v Hradišti u Českého Těšína byla ustavena k zastupování onemocnělého ředitele. Hned 5. června, tedy druhého dne, byla týmž inspektorem odvolána. Důvod odvolání byl, že zatajila, že je ženou faráře. Jako věřící ženu faráře ji nemohou zaměstnat, neboť potřebují jen horlivé ateisty.

Soňa Lejdarová z Ostravy-Vítkovic

Byla přípisem MěNV Ostrava č.j.: škol. 454/4 – 1961 propuštěna ze školských služeb. V přípise stálo: „Důvodem k rozvázání pracovního poměru je ta okolnost, že neskýtáte záruku výchovy našich dští v duchu vědeckého světového názoru...“ Jarmila Nováková z Kateřinic, manželka faráře ČCE

Učila 1. postupný ročník ZDŠ. Po jedenácti letech s ní byl školským odborem ONV Vsetín rozvázán k 31. červenci 1963 z náboženských důvodů pracovní poměr, ačkoliv vykazovala po odborné stránce velmi dobré výsledky. Již rok před tím, po deseti letech služby, jí byl odmítnut platový postup, ačkoliv všechny podmínky pro postup byly splněny – až na tu, že zůstala členkou církve.

Vladimír Novotný ze Vsetína

Ze školské služby byl propuštěn v roce 1958 dekretem odboru pro školství a kulturu rady ONV Vsetín. V dekretu byly uvedeny důvody: „Naše socialistická škola vyžaduje učitele s ujasněným vědeckým světovým názorem. Není tomu tak u Vás, protože Vaše ideologické názory jsou v naprostém rozporu se socialistickou výchovou na škole. Rovněž tak není u Vás záruka vědeckého vyučování, protože jste sám důsledným obhájcem idealistického názoru...“ Toto podepsal vedoucí odboru, soudruh Josef Krystyník.

Jaromír Procházka z Bystřice nad Perštejnem

Učit mu bývalo smyslem života. Přestože byl členem KSČ, dostal 1. června 1959 výpověď ze školských služeb s jediným odůvodněním: „...při výchově žáků v duchu materialistického světového názoru dochází ve Vaší praksi k narušování jednoty výchovného působení.“ Který soudruh tohle podepsal se neví.

Jarmila Zátorská, manželka faráře ČCE, Střítež nad Bečvou

V roce 1958 požádala školský odbor ONV na Vsetíně o rozvázání pracovního poměru, neboť se rodina stěhovala do Ostravy. Po letech požádala školský odbor v Ostravě o přijetí do školských služeb. Inspektorka Valová jí odmítla – jako věřící ji nemohou přijmout, doporučili jí jiné zaměstnání. Několikrát se pokoušela do školy vrátit, ale vždy byla odmítnuta. přepsal a doplnil Pavel Hlaváč

Život Aloise Pernického   

Narodil se 8. 6. 1921 v Novém Jičíně v rodině železničního zaměstnance Františka Pernického z Veselé okres Vsetín a jeho manželky Kristiny Pernické rozené Juroškové. Měl dvě starší sestry Ludmilu a Anežku. Otec Františka Pernického byl italský legionář a veliký vlastenec. Rodina se odstěhovala z Valašska do pohraničí do Nového Jičína a později do Suchdola nad Odrou, kde si postavili v letech 1928– 1932 za nádražím rodinný domek č. p. 344. V Suchdole byli aktivní v české menšině. Mládí Aloise Pernického bylo formováno výchovou k vlastenectví, což jej orientovalo směrem k mnoha zájmům a k přísnosti v etickém myšlení a vztahu k evangelické církvi.

Základní školu vychodil v Suchdole n.Odrou a měšťanku ve Fulneku, aktivní byl v Sokole a Čs. obci Junáků volnosti. Vyučil se obráběčem kovů v továrně na výrobu dřevoobráběcích strojů F. Manaska v Suchdole nad Odrou, byl velice zručný.

Po záboru Sudet se rodina odstěhovala na Valašsko, v březnu až květnu 1944 byl odsouzen a vězněn v Ostravě pro činnost namířenou proti říši. Válka způsobila, že neměl možnost vystudovat. Po válce se vrátil s rodinou do Suchdola nad Odrou, kde vynikal svým přirozeným nadáním a organizátorskými schopnostmi. Působil jako jeden z budovatelů sboru ČCE, který měl v té době na starosti téměř sto obcí osídlených převážně Valachy. Pracoval ve sboru jako laický kazatel, učitel náboženství, pokladník, dirigoval pěvecký sbor a v počátcích vedl i mládež. Oženil se v r. 1947 s Jindřiškou Maňákovou (*30. 4. 1927 v Zubří, †15. 5. 2002 v Novém Jičíně), narodily se mu dvě dcery Jana (1948) a Marie (1951).

S nástupem totalitní moci KSČ se nesmířil a dne 31. 12. 1954 byl zatčen STB pro protistátní činnost, odsouzen ve vykonstruované skupině Blaník na sedmnáct let, vězněn na Mírově a Opavě do roku 1963 devět let. Tak jako u většiny nespravedlivě stíhaných politických vězňů místní politická garnitura zveličila jeho odboj do absurdních rozměrů, tím, že vytvářela různé legendy přežívající mezi občany do současnosti. Skutečná podstata obvinění byla, že se podílel na vydávání periodika, kde bylo kritizováno odsouzení Dr. Milady Horákové, násilná kolektivizace apod.

Po návratu z vězení pracoval v podniku ROMO a později u ČSD jako strojvedoucí. V roce 1978 se pro nemoc přestěhoval z rodinného domku do družstevního bytu v Nové ulici č. p. 463, hodně cestoval, rozvíjel své široké zájmy. Oblíbenými tématy byly: J. A. Komenský, Jednota bratrská, T. G. Masaryk, K. H. Borovský, Čs. legie, dějiny, hudba, politika, technika, četba klasických autorů, cestopisy, sběratelství a další. Kladl důraz na morálku, politicky byl orientován jako pravicový radikál, čímž se dostával do konfliktních situací. Dlouhé věznění jej poznamenalo zatrpklostí, často i proti všem. Aktivně se zapojoval do akcí Konfederace politických vězňů, měl stálý zájem o kulturní dění v obci, přestože ve stáří byl hodně nemocen. Zemřel dne 24. 9. 1997 ve věku 76 let, patřil mezi mimořádně zajímavé osobnosti Suchdola nad Odrou. sepsal Daniel Říčan

Život Miloše Martínka

Miloš Martínek se narodil 22. 11. 1933 v Nepomukách. V roce 1938 se rodina přestěhovala do Horní Čermné v okrese Lanškroun. Dětství prožil malý Miloš se svým bratrem a rodiči v malém hospodářství na vsi. Rodinu, hospodářství a výchovu synů měla na starost v rodině Martínkových především jejich matka. Otec původně zedník, byl poznamenán, jak zdravotně, tak zřejmě i psychicky, prožitky z 2. světové války.[22] Své původní povolání nemohl vykonávat z důvodu špatného zdravotního stavu, a to byl možná i jeden z důvodů, proč vstoupil se svým malým hospodářstvím do JZD. Ač zřejmě chudá rodina, tak ve vzpomínkách bratra Martínka, nadmíru šťastná.

Po absolvování měšťanské školy nastoupil mladý Miloš do učení do autodílen v Lanškrouně. Po třech letech ukončil vyučení a pokračoval ve studiu na automobilní průmyslovce v Mladé Boleslavi. Zakotvil v mládeži při evangelickém sboru v Mladé Boleslavi.[23] Po absolvování školy se zamiloval do své budoucí ženy Zdenky. Po měsíční známosti odešel bratr Martínek na dvouletou vojenskou službu. Po vojně v roce 1955 nastoupil do Tesly Lanškroun, kde při práci dálkově studoval tříletou strojní školu. Se snoubenkou Zdenkou si zakoupili domek a začali ho opravovat. Slovy Miloše Martínka: „Čili vše bylo v pořádku až do chvíle, kdy jsem si položil otázku: „buď sloužit dál na faraonově dvoře jako Mojžíš, nebo tyto výhody odmítnout, poněvadž byly „ďábelské.“ V podobných otázkách jsem cítil něco, co se nedá vyjádřit slovy.“[24] Trvalo několik měsíců, než se M. Martínek odhodlal k veřejnému vystoupení a oznámení svých postojů, které, jak věřil, bylo třeba říci veřejně. Tato příležitost nastala 23. 10. 1957, kdy se v Tesle Lanškroun konala veřejná schůze ROH. Hlavním bodem programu této schůze bylo jmenování tří soudců z lidu, kteří pak docházeli k Okresnímu soudu v Ústí nad Orlicí. Akce se měl účastnit tehdejší ministr spravedlnosti Škoda, ale nepřijel a jeho místo zastoupil JUDr. Melichar. Schůze probíhala podle jasného řádu až do vystoupení Miloše Martínka. Soudruhy bylo deklarováno, že účastnící mohou vznášet připomínky k zákonům, neboť na schůzi je přítomna nejpovolanější osoba, a to již zmíněný JUDr. Melichar. Martínek se tedy přihlásil o slovo. „Nebyl jsem politický činný, ale také jsem proti totalitnímu režimu nic nedělal, i když jsem věděl, že je to režim špatný... Ve svém svědomí jsem ale nemohl překonat nečinný kolaborující postoj. Pomalu jsem poznával, že to je jednání špatné, protibožské, a že svým postojem mu nebráním v jeho rozpínavosti, že zapírám to, čemu jsem uvěřil v dětství a to byla víra v Boha.“[25] Vystoupil a do mikrofonu, který přenášel schůzi k dalším 300 dělníkům, o čemž nevěděl, přednesl projev, který si doma připravil, a který vyvěral z hloubky jeho nitra.[26] Veřejně se přihlásil k víře a odsoudil války a násilí a vyzýval k lásce a ne nenávisti. Po přečtení svého veřejného vyjádření přetrhl svou vojenskou knížku a položil ji před JUDr. Melichara na stůl. Nastal rozruch a poté byl

Martínek okamžitě zatčen.[27]

Při výslechu mu byly odebrány tři kopie projevu s dopisy, které měl připraveny pro Václava Plachtu – člena ČCE a Martínkova profesora matematiky ve večerní škole, dále pro faráře v Horní Čermné Jiřího Cardu a pro faráře v Lanškrouně Jaroslava Soběslavského. V těchto dopisech Martínek vysvětloval svůj postoj a čin. V domě Martínkových rodičů následovaly domovní prohlídky, při kterých toho StB mnoho nenalezla. Miloš Martínek byl vzat do vazby a podroben několika výslechům. Do procesu byl vězněn ve věznici v Pardubicích. Nejdříve byl krajským vyšetřovatelem v Pardubicích obviněn z trestného činu pobuřování proti republice,[28] ale v průběhu vyšetřování byl obviněn ještě z trestného činu vyhýbání se služební povinnosti.[29] Miloš Martínek se odvolal, ale jeho stížnost a odvolání bylo zamítnuto. Martínek byl neustále vyslýchán. Podle jeho slov probíhaly výslechy formou velmi rychlého kladení otázek, s cílem poplést mu co nejvíce hlavu. Při výsleších se ho snažili estébaci donutit k přiznání, že je napojen na nějakou zahraniční protistátní skupinu. Když otázky stále k ničemu nevedly, tak se mu neustále snažili dokázat, že víra je nenormální a snažili se prohlásit ho za blázna a psychicky nemocného člověka. Výslechy pokračovaly do konce listopadu. Dne 21. 11. 1957 byl ukončen vazební výslech a Miloš Martínek byl obviněn z trestného činu pobuřování proti republice a z trestného činu pokusu k návodu k vyhýbání se služební povinnosti. Hlavní líčení se konalo dne 19. prosince 1957 v Lanškrouně za přítomnosti veřejnosti. Přelíčení byl přítomen bratr farář Soběslavský z Lanškrouna, který byl také v rámci Martínkova případu vyslýchán. Dále mohli být přítomni pouze dva členové rodiny. Při přelíčení byli kromě Miloše Martínka vyslechnuti ještě tři svědci, zaměstnanci Tesly Lanškroun. Jejich výpovědi obžalovanému samozřejmě nijak nepomohly. Miloš Martínek byl nejdříve odsouzen krajským soudem k odnětí svobody na dobu dvou let a ke ztrátě občanských práv na dobu dvou let, ale tento rozsudek byl přezkoumán v odvolacím řízení Nejvyšším soudem a trest mu byl zvýšen ještě o jeden rok. Nejdříve byl Martínek uvězněn v Praze na Pankráci a později byl umístěn do uranových dolů.

Zatímco byl Miloš Martínek vězněn a vyslýchán, jeho spolupracovníci projev odsoudili a vyhlásili deklaraci, ve které se od projevu distancovali a na protest proti němu vyhlásili 28. října zvláštní směnu s heslem Naše odpověď Martínkovi: všichni se zúčastníme směny 28. X. ! a splníme tak přes chřipkovou epidemii plán za říjen.“[30] K odsouzení Martínkova činu došlo i v Lanškrounských listech, ve kterých místní propaganda informuje o Martínkovi jako o duševně chorém: „Martínek na veřejné schůzi řekl: ‚nechte žít každého z lidí podle jeho vkusu, nepůsobte na něho hospodářsky ani politicky!‘ To v praxi musí znamenat jedině to, že vlastnil-li někdo fabriku, má ji vlastnit i nadále, protože takový je jeho vkus a není správné na něho hospodářsky působit. Že jeho fabrika se rozrostla z útisku několika pokolení dělnické třídy, to, že hospodářské krise byli tito lidé ochotni řešit ponejvíce válkami, protože v nich mohli urvat nejvíce zisků, za to všechno (protože podle Martínka jde o našeho bližního) je máme mít ještě rádi.“[31]

Do dolů Miloš Martínek nastoupil v březnu 1958. Tehdy byl převezen z pražské

Pankráce do uranového dolu Bytíz u Příbrami. V dolech pracoval až do prezidentské amnestie v létě 1960. O tom, jak vězni fárali, do jaké hloubky a za jakých podmínek, o tom podrobně píše bratr Martínek ve svých pamětech. Miloš Martínek pracoval v dolech svědomitě, v době věznění mu bylo umožněno udělat si svářečský kurz a pracoval pak jako svářeč. Na toto místo, které bylo vlastně v rámci jeho odbornosti, se dostal jen proto, že by jinak doly nesplnily plán.[32] Neustále na něj ale byl vyvíjen nátlak, aby se věnoval oficiálnímu kulturnímu životu v táboře a neustále se ho snažili převychovat. Převýchova patřila do povinného denního muklovského režimu. Vězni měli číst vybrané knihy, sledovat vybrané filmy. Jak říká bratr Martínek: „Normální mukl se k takovému počínání ovšem nesnížil. Patřil jsem mezi ně.“39 O Martínkovi dozorci věděli, že je věřící, mít u sebe Bibli mu ovšem nedovolili, jeden čas ji měl tajně, ale bachaři mu ji zabavili. Dopisy od rodinných příslušníků nedostával, ani jeho dopisy nebyly odesílány. Věřící a faráři byli záměrně často izolováni od ostatních muklů. Faráři také bývali často přesouváni do jiných věznic, aby nemohli dlouho působit na ostatní vězně. Pokud se podařila ve vězení tajná bohoslužba či večeře Páně, byl to pro věřící vězně vždy velký svátek a zároveň posila do dalších dní.

Na jaře v roce 1960 se už i ve věznicích začalo proslýchat, že političtí vězni budou amnestováni. Když amnestie přišla, měl Miloš Martínek do vypršení trestu ještě pět měsíců. „Asi 10. května jsme nesměli chodit do tábora a mluvit s těmi, co nebyli amnestováni. Informovali nás, že nestihnou ještě ten den vyhotoviti všechno potřebné, ale ať jsme klidní. Další den jsme mohli nasednout do autobusu, který stál před táborem připravený. Tento autobus už neměl zastříkaná okna jako při jiných transportech, takže jsme viděli ven a jeli jsme všichni bez rozdílu, kterým směrem kdo jede, na Hlavní nádraží do Prahy, kde nám byl dán rozchod, byli jsme svobodni.“[33] Po návratu měl Martínek samozřejmě strach, jak ho přijme okolí, sbor, a kde bude moci pracovat, navíc když ho režim prohlásil za blázna. Naštěstí se jeho obavy nenaplnily. Farář, kurátor i sbor ho přijali velmi mile. Ani s nalezením práce to nebylo tak hrozné. Jako propuštěný politický vězeň směl pracovat pouze ve třech odvětvích, a to v dolech, stavebnictví nebo dopravě. Byl přijat do dílen ČSAD jako opravář. Za měsíc po propuštění měli Miloš a Zdenka svatbu. Do roku 1969 se jim narodily tři dcery. Tím, že byl Miloš bývalý politický vězeň, že byl stále činný ve sboru v Lanškrouně a že všechny tři dcery navštěvovaly náboženství, se politická moc znovu dostala do jeho rodiny. Dcera Zdena měla zakázáno studovat pedagogickou fakultu.

Po roce 1989 se konečně mohli Martínkovi volně nadechnout. Miloš Martínek byl v letech 1990–2000 dokonce zvolen starostou Horního Třešňovce.

Poznámka k pramenům

Prameny a podklady které přišly ze sborů ČCE k otázce perzekuce laiků komisi Cesta církve:

Archiv bezpečnostních složek, Osobní vyšetřovací svazek č. 63/57 a Podsvazek M. Martínka č. 93.

ČÁBELOVÁ, Maruše, sepsala informace o sboru ve Velimi, 3. 9. 2009.

KOUBEK, Jindřich, sepsal informace o sboru v Kloboukách u Brna, 5. 5. 2010.

KUBÍK, Jiří sepsal informace o sboru v Novém Městě na Moravě v roce 2010.

KUČERA, Miroslav sepsal informace o sboru v Bučině v únoru 2010.

LUKÁŠ, Jan sepsal informace o sboru v Opavě, 25. 11. 2009.

MATUCHOVÁ, Marie sepsala informace o sboru V Libici nad Cidlinou, v roce 2010.

MYŠKOVÁ, Vlasta sepsala informace o sboru v Bučině v prosinci 2010.

NAVRÁTIL, Vlasta sepsal informace o sboru v Kutné Hoře, v roce 2010.

Paměti Miloše Martínka

SMRČKOVÁ Jarmila, roz. Chroustová, Padesátá léta a období komunismu – rodina Chroustova, sbor v Rokytnu.

SMRČKOVÁ, Olga sepsala informace o sboru Olešnice na Moravě, 21. 10. 2009. SOUŠEK, Zdeněk sepsal informace o sboru Bobnice a Velký Osek, v roce 2010.

Další informace jsou vypsány ze stručných poznámek sborů ČCE, které byly zaslány komisi Cesta církve.

[1] Zákon 69/1949 Sb., ze dne 23. 2. 1949.

[2] Později však byli opět z JZD vylučováni a bylo jim kladeno za vinu, že záměrně zpomalují združstevňování.

[3] Tyto stanice např. vznikaly v 50. letech na farách, kde docházelo samozřejmě ke tření mezi faráři a strojní a traktorovou stanicí. Tyto třenice pak řešilo MNV, či příslušný církevní tajemník. Např. na faře v Jarošově nad Nežárkou působil v roce 1955 i farář Josef Mošnička, který zde působil ve funkci administrátora. Nechtěl dovolit pronajmout část farních budov strojní a traktorové stanici při JZD Jarošov a dokonce si stěžoval okresnímu církevnímu tajemníkovi, že byl na něj ze strany stanice vykonáván nátlak. Za svoje postoje mu byl 11. 12. 1957 odňat odborem pro věci církevní rady KNV v Č. Budějovicích státní souhlas k výkonu funkce, byl uznán vinným a odsouzen pro trestný čin podvracení republiky dle § 79a k odnětí svobody na dva roky nepodmíněně.

[4] Burešová Jana, Politický a institucionální rámec kolektivizace, In: Akce „K“, s. 49.

[5] Tamtéž, s. 52.

[6] Akce proti klášterům – 13. 4. 1950.

[7] Zákon č. 46/1948 Sb.

[8] RŮŽIČKA, Miloslav, Vyhnanci, akce Kulak, Zločin proti lidskosti 2008, s. 423–468.

[9] Sepsala Maruše Čábelová v dopise komisi Cesta církve 3. 9. 2009.

[10] HLAVÁČ, Pavel, Prezidentské milosti, Jaroslav Ryšavý, In: Cesta církve II, Praha: ČCE, 2010. s. 12–18.

[11] Sepsal Vlasta Navrátil, pro komisi Cesta církve.

[12] Sepsala Marie Matuchová pro komisi Cesta církve.

[13] Sepsal Jan Lukáš pro komisi Cesta církve.

[14] Podle dopisu ThDr. Zdeňka Souška, pro komisi Cesta církve.

[15] Zaslala Olga Smrčková pro komisi Cesta církve, 21. 10. 2009.

[16] Více v knize: BOČKOVÁ, Marie, Kolektivizace zemědělství na Olešnicku v letech 1949–1960, Magisterská diplomová práce, MU FF-historický ústav, Brno 2006.

[17] Podle vzpomínek Jindřicha Koubka (syna) pro komisi Cesta církve, 5. 5. 2010.

[18] Z dopisu a vzpomínek Vlasty Myškové pro komisi Cesta církve, prosinec 2010 a Miroslava Kučery, z února 2010.

[19] SMRČKOVÁ, Jarmila, roz. Chroustová. Padesátá léta a období komunismu – rodina Chroustova „Jak jsem již uvedla, Rokytno byla převážně evangelická vesnice. Přesto mnozí byli schopni udávat. Někteří byli mládežníky, přesto byli schopni psát na své spolusdružence či kamarády posudky. Jeden soused přišel a řekl, že má udávat. Jiní ale nepřišli. Naše věci z domu si odnášeli „jako státní“ také evangelíci. Mnozí členové sboru chodili pravidelně do kostela, přesto odvraceli své pohledy, aby nemuseli podat pronásledovaným ruku. Odpověď na otázku proč se tak dělo ve společnosti není jednoduchá. A otázka, proč se tak dělo mezi členy církve snad ani odpověď nemá.“

[20] V tomto seznamu jistě nejsou všichni postižení. Zde uvádíme jen jména. Jejich kauzy jsou podrobněji popsány v podání SR ministru Jiřímu Hájkovi v memorandu z 11. 3. 1966.

[21] Tento životní příběh o angažovanosti v církvi a persekuci školských úřadů poskytla vnučka Jaroslava Doubka, Marta Hrabáková, členka sboru ČCE v Praze-Modřanech.

[22] Za 2. světové války nasazen na nucené práce do Německa, kde v několika průmyslových německých městech zažil velké bombardování.

[23] Miloš Martínek pocházel z evangelické rodiny, která pravidelně navštěvovala bohoslužby a děti chodily do nedělní školy. Až v mládeži pevně zakotvil.

[24] Paměti Miloše Martínka.

[25] Tamtéž.

[26] Projev, kvůli kterému byl zatčen a odsouzen – viz příloha na konci článku.

[27] „Okresní tajemník ještě během projevu šel k telefonu, který byl vzadu na stole a někam volal. Bylo zřejmé, kam. Dvě soudružky a jeden soudruh, kteří byli jmenováni jako soudci z lidu, dělali, jako že se smějí. Bylo jim uděleno slovo. V tu chvíli mě došlo, v jaké žijeme době a co je to za lidi, pro které diskuse nemá cenu... Co je pravda a co mají dělat politici, to jim diktovala strana... Režim v čele se stranou odsoudil tolik nevinných lidí k smrti a toto číslo se nikdy nikomu nepodaří zjistit. Zakrývá se to čísly, která jsou uvedena v rozsudcích smrti, ale ve skutečnosti bylo těchto lidí mnohem víc.“ Paměti Miloše Martínka.

[28] § 81 odst. 1.

[29] § 5 odst. 1 a § 7 odst. 1, § 270/1b, 2b trestního zákona.

[30] Archiv bezpečnostních složek, Deklarace zaměstnanců Tesly Lanškroun, osobní vyšetřovací svazek č. 63/57 proti M. Martínkovi.

[31] Kopie z dobového tisku vložená do Pamětí M. Martínka.

[32] V dolech totiž pracovalo množství vysokoškoláků, takže si nakonec řemeslníka od fochu i skoro vážili. 39Paměti M. Martínka.

[33] Tamtéž.