Josef Jirků, vězeň kvůli tajemné vysílačce

Josef Jirků chodil nejprve do obecné školy v rodné Jihlávce a poté do měšťanky v Počátkách. V letech 1922–1924 navštěvoval Všeobecnou živnostenskou školu v Jindřichově Hradci, kde se vyučil knihařem. Kvůli plicnímu onemocnění ale musel ve svých dvaceti letech této práce zanechat. Vrátil se domů a pomáhal rodičům při namáhavých pracích v lese a na polích.[1] Z podnětu faráře Jana Strnada se stal na necelé dva roky pomocným učitelem náboženství v Horních Dubenkách. Zřejmě hospodářská krize jej na počátku třicátých let nutila hledat zaměstnání i mimo rodný kraj. Dostal se do Olomouce, kde pracoval jako řidič u první pomoci Československého červeného kříže. V metropoli Hané se setkal se seniorem Gustavem Švandou. S ním jakožto s dobrovolným spolupracovníkem Červeného kříže jezdil k akutním případům. Senior Švanda byl správcem olomoucké evangelické misijní školy a také na ní vyučoval. Z kontaktů s řidičem (a také absolventem samaritánského kurzu) Josefem Jirků usoudil, že dotyčný by vzhledem ke svému duchovnímu zaměření byl vhodným adeptem ke studiu na této instituci. Po jejím absolvování se stal diakonem ČCE.[2] V letech 1936–1937 působil jako diakon v Prostějově. V roce 1937 se přestěhoval do Prahy, kde nejprve přechodně na velmi krátkou dobu byl diakonem ve sboru na Žižkově a od 1. 1. 1938 nastoupil na Synodní radu ČCE. Postupně se stal jejím tajemníkem pověřeným správou církevních budov (ústředí v Jungman- nově ulici, kostelů Martina ve zdi a Sv. Michala a také Husova bohosloveckého semináře). Dodatečně si ve druhé polovině třicátých let doplnil vzdělání studiem na gymnáziu v Praze v Resslově ulici. Zde složil v roce 1940 mimořádnou zkoušku.

Téměř od počátku svého působení na synodní radě se neomezoval jen na praktické záležitosti a úkoly spojené s péčí o uvedené budovy, ale intenzivně pracoval i jako kazatel a duchovní.[3] Na základě žádosti sboru v Uhříněvsi z října 1942 udělila synodní rada Josefu Jirků licenci k vysluhování svátostí.[4] Již tehdy se u něj projevoval rys, který na něm později oceňovalo je okolí, jeho nejbližší přátelé i rodinní příslušníci. Spočíval v poměrně vzácném spojení mimořádné praktičnosti, manuální zručnosti a technických dovedností s hlubokým duchovním založením a také kazatelskými schopnostmi. Nepotkáváme tak často člověka, o které by bylo možno říci, že je například vynikajícím automechanikem a opravářem a současně i „dobrým zpovědníkem a osobním duchovním pastýřem“.[5]

Do obtížného času počátku německé okupace v červenci 1939 Josefu Jirků zasvítilo světlo v podobě sňatku s Bohumilou Žilkovou. Poznali se již v roce 1932 v Olomouci, odkud jeho nastávající manželka, dcera rady státních drah, pocházela. Po několika letech přišla do Prahy studovat Vysokou školu obchodní. Jejich nové vzájemné setkání vyvrcholilo 5. července 1939 svatbou v evangelickém kostele na Smíchově a následným více než padesátiletým svazkem, z něhož se narodily čtyři děti Hana, Jan, Věra a Tomáš.

V době, která se jevila mnohem optimističtější, v době radostných výhledů do nadějné budoucnosti po druhé světové válce byl Josef Jirků ustanoven vikářem ČCE. Dekret volitelnosti obdržel na základě zkoušky před synodní radou 6. února 1946. K tomu, aby mohl být ordinován, musel být v nějakém sboru zvolen vikářem. Na žádost synodní rady proběhla jeho volba hned v únoru 1946 v pražském salvátorském sboru. Kromě zmíněného příležitostného (ovšem velmi častého) kázání v mnoha pražských i mimopražských sborech Josef Jirků po získání titulu vikáře delší dobu duchovně pečoval o uprázdněný sbor v Sázavě nedaleko Žďáru nad Sázavou. V letech 1947–1949 tam Josef Jirků pravidelně zajížděl a přes léto bydlela celá rodina na tamní faře. Podle svědectví přátel dokonce uvažoval, že by se stal řádným duchovním správcem sázavského sboru. Na přání synodního seniora Josefa Křenka ale zůstal na synodní radě v Praze.

Funkce správce Husova domu v Jungmannově ulici přiváděla Josefa Jirků do přirozeného kontaktu s mnoha lidmi. V církvi se stával známou osobností (také v důsledku své kazatelské činnosti). Mezi těmi, kteří do Husova domu přicházeli, a také v něm dočasně bydleli, byl i českoamerický voják a farář Blahoslav Hrubý.[6] Tento příslušník americké vojenské zpravodajské služby (OSS) se vrátil do Československa s americkou armádou v květnu 1945. Následujícího roku odjel do USA, aby se v létě 1948 poněkud nečekaně znovu objevil v Praze. Plnil zde zřejmě určité zpravodajské úkoly. Kromě jiného přivezl dvě (?) vysílačky, které měly být pečlivě uschovány a připraveny pro použití v případě války, kdy by podobně jako ve válce předchozí bylo přerušeno veškeré spojení českých zemí se Západem. Právě jedna z těchto vysílaček měla později výrazně zasáhnout do života Josefa Jirků.

Blahoslav Hrubý, jak vzpomíná jeho manželka, s níž se během tohoto pobytu v Československu seznámil a oženil,[7] v Husově domě bydlel. Nepochybně se tedy musel dobře poznat s Josefem Jirků. Vzhledem k tomu, že správce Husova domu musel také dobře znát všechna jeho zákoutí, požádal Hrubý o uschování vysílačky právě jeho. Pozdější obžaloba hovořila o tom, že ji měl na smluvené heslo vydat příslušné osobě. Podle jednoho z dokumentů vypracovaných po odsouzení Josefa Jirků v roce 1962, vrátný Husova domu Vondrák v roce 1953 část vysílačky náhodně našel a vyměnil ji za rádio.[8] Tehdy již probíhalo v Husově domě vyšetřování, které se zajímalo kromě jiného také o činnost americké charitativní organizace KEHR, která dodávala do Československa potraviny a oděvy.[9] Vzhledem k těmto skutečnostem je poměrně překvapivé, že státní orgány se o uchovávání vysílačky dozvěděly až v roce 1962.

Bezprostředním podnětem pro zatčení Josefa Jirků se zřejmě stalo vyšetřování faráře slovenské evangelické církve a. v. Jozefa Juráše.[10] V jeho výsleších vedených na krajské správě ministerstva vnitra v Košicích se jméno Josefa Jirků objevilo. Juráš sdělil, že Jirků znal ze svých pražských pobytů. Pro další vývoj událostí ale mělo zásadní význam jeho přiznání, že od B. Hrubého se při jeho návštěvě Slovenska na podzim 1949 dozvěděl, že Josef Jirků je zapojen do ilegální činnosti. Hrubý mu údajně poté, co jej vyzval, aby v oblasti Tater a Liptova umístil vysílačku a řídil tam zpravodajskou činnost, vysvětloval: „Tak jako vy budete řídit zpravodajskou činnost na Slovensku, v českých zemích ji bude řídit správce Husova domova v Praze Jirků.“[11] Hrubý pak dokonce Juráše instruoval, aby jel do Prahy, vyhledal Josefa Jirků s tím, že právě od něj dostane vysílačky pro svoji činnost. Spolu měli zůstat nadále v kontaktu a ve zpravodajské činnosti spolupracovat. Heslem užívaným v rámci této akce mělo být „23. žalm“. Juráš ovšem podle své výpovědi zapojení do takových aktivit rozhodně odmítl, což zdůvodnil několika argumenty. Především jako duchovní se nechtěl podílet na vojenské akci, kterou navíc považoval za zbytečně nebezpečnou. Navíc se nemohl pokládat za odborníka pro práci s vysílačkou. Hrubý byl prý odmítnutím překvapen, pokoušel se Juráše přemluvit a nakonec ponechal definitivní domluvu na příští setkání. Pro téma tohoto článku bylo však důležitější Jurášovo jednoznačné sdělení, že Josef Jirků „do špionážní činnosti Hrubým na území Československa organizované zapojen byl“. Dokládal to zprávou o jejich rozhovoru v Praze začátkem roku 1954. Juráš tehdy přijel do Prahy ve snaze získat zpět státní souhlas odejmutý po jeho zatčení a sedmiměsíční vazbě v roce předcházejícím. Jako obvykle v Praze se ubytoval v Husově domě. Přitom si jej prý zavolal do kanceláře Josef Jirků a vyptával se na okolnosti jeho zatčení a hlavně na to, zda k němu nedošlo v souvislosti s B. Hrubým. Po Jurášově záporné odpovědi mu Josef Jirků měl nabídnout, zda nechce nějaké nové vysílačky. Juráš pak před vyslýchající shrnul své dojmy z činnosti Jirků tak, že „Hrubým byl pověřen nějakými úkoly souvisejícími se špionáží a že věděl i o tom, do jaké míry jsem já do špionážní činnosti zainteresován... Dále je jasné, že Jirků ještě v roce 1954 měl vysílačky a to zřejmě více kusů...“[12] Jozef Juráš svojí výpovědí Josefu Jirků rozhodně neprospěl, neboť jej jednoznačně spojil s vědomou protistátní činností. Na druhé straně působí Jurášova výpověď poněkud nevěrohodným dojmem, neboť obsahuje rozpory a nelogická tvrzení.

Josef Jirků byl zadržen 10. 3. 1962. Následujícího dne byl vydán příkaz k jeho vzetí do vazby. Vyšetřovatel ministerstva vnitra kpt. A. Januška v příkazu k zadržení konstatoval, že Josef Jirků „od 8. 3. t. r. podnikal různá opatření ke zmaření trestního stíhání“.[13] Budil totiž podezření, že z Husova domu vynášel věci uložené v kufru.

Při prvním výslechu konaném hned v noci po zatčení 10. 3. 1962 Josef Jirků přiznal, že se od roku 1945 stýkal s Blahoslavem Hrubým, ale bližší podrobnosti o jeho životě (jaké byly jeho úkoly v americké armádě, zda během poválečné doby odjel do USA, nebo se v Československu zdržoval bez přestávky) neznal. Uváděl, že jejich vzájemný styk byl jen povrchní a plynul z toho, že B. Hrubý docházel do Husova domu a po určitou dobu tam i bydlel. Věděl o tom, že B. Hrubý se v Československu oženil a že v červnu nebo červenci 1948 z Československa odjel. Vyjádřil se i k jeho povaze, kterou se zřetelným a lehce negativně vyznívajícím odstupem označil za neklidnou a dobrodružnou. První otázky Státní bezpečnosti se ovšem přímo netýkaly tématu vysílačky, která se pro něho měla posléze stát osudnou. Dotazován byl na slovenské evangelíky, které znal. Vzhledem k tomu, co bylo výše uvedeno, není překvapivé, že zvláštní pozornost byla věnována osobě faráře slovenské evangelické církve a. v. Jozefa Juráše, který v jeho záležitosti sehrál podstatnou roli a se kterým se také znal z jeho cest do Prahy a občasného přespávání v Husově domě. Juráš byl totiž člověkem, kterému v Československu B. Hrubý nechal druhou vysílačku. Josef Jirků popsal své vzájemné kontakty s Jurášem a své vědomosti o tom, že tento slovenský duchovní byl již dříve vyšetřován.[14]

V následujících dnech pak byl Josef Jirků podroben dalším výslechům zkoumajícím jednak styky s B. Hrubým a jednak kontakty, jednotlivá setkání a jejich podrobnosti s Jozefem Jurášem.

Josef Jirků se v charakteristice Hrubého osoby vyjádřil v tónu ještě výrazně negativnějším než dřív: „Hrubého jsem neměl osobně rád, neb to byl člověk arogantního chování, vystupoval příliš sebevědomě a neskromně. Já jsem styky s ním nevyhledával, a jelikož mi bylo divné, že nikde nepracuje, tázal jsem se ho, z čeho žije...“[15]

Otázkou je, nakolik bylo toto značně kritické vyjádření dáno snahou distancovat se zdánlivě před vyslýchajícím policistou od člověka, jehož někdejší působení mohlo vypovídajícímu výrazně uškodit. Nelze ovšem ani vyloučit možnost, že antipatie byla upřímná a plynula z případného hlubokého rozdílu povah Hrubého a Jirků. Ne příliš vřelý postoj k B. Hrubému potvrzovala při svém výslechu i Bohumila Jirků. Zdůrazňovala, že její manžel B. Hrubého k nim do bytu nikdy nepozval, protože „Hrubý se nějak brzy po svých prvých návštěvách stal neoblíbeným, že se choval povýšeně a neměl dobrý poměr k lidem a proto ho i můj manžel brzy přestal mít rád“.[16] Lze se ovšem domnívat, že pokud by mezi oběma muži převládaly antipatie, zřejmě by nenastala skutečnost, o níž ve výslechu Josef Jirků dále hovořil, že totiž „jednoho večera v květnu nebo v červnu v roce 1949 navštívil mě Hrubý a žádal mě, abych mu ukryl kufr, že si pro něj ráno přijde. Na mé naléhání, aby mi sdělil, co kufr obsahuje, mi odpověděl, že jsou v něm vysílačky. Ráno se však již Hrubý nedostavil a uklízečkou mě byl doručen odhlašovací lístek Hrubého, který aniž se se mnou rozloučil a vyzvedl si kufr, odjel do USA. Když mě kufr předával, uvedl, že si kufry vyzvedne sám, případně že tak učiní jiná osoba a za tím účelem mi sdělil nějaké heslo, které si pro odstup času nepamatuji“.[17] V jiných výsleších líčil detaily předání poněkud odlišně – hovořil o tom, že odmítl nechat vysílačky u sebe v bytě, ale souhlasil s jejich uschováním ve sklepě.[18] V dubnu pak Josef Jirků svoji výpověď změnil a vyšetřovatelům tvrdil, že vysílačky ve sklepě uschoval sám Hrubý a že mu tuto skutečnost pouze dodatečně oznámil, přičemž on sám se na balík s vysílačkami pouze podíval, ale neotevřel jej a vysílačky tak vlastně nikdy neviděl.[19] Josefu Jirků tedy podle jeho slov zcela nečekaně uvízl v rukou předmět, který mu mohl způsobit a nakonec i způsobil velké problémy. Když si pro vysílačku nikdo nepřišel, zůstala ve sklepě Husova domu až do roku 1954, kdy ji Josef Jirků předal elektrotechnikovi Václavu Černému, aby ji rozmontoval a zničil.[20] Znovu připomněl vyšetřování probíhající v roce 1953. V jeho rámci byl dotazován na B. Hrubého a J. Juráše, ale nikoliv na uschovanou vysílačku. Je ale pravděpodobné, že tato zkušenost Jirků přiměla k pokusu nebezpečného závazku se zbavit.

Proti Josefu Jirků bylo vzneseno obvinění z trestného činu vyzvědačství, které mělo spočívat v tom, že v letech 1948–1949 převzal od „agenta USA rozvědky B. Hrubého prostředky k nepřátelské činnosti proti ČSSR“.

Situaci Josefa Jirků výrazně komplikovaly výpovědi, které Státní bezpečnost získávala od jiných obviněných z církevních kruhů. Kromě již zmíněného Jozefa Juráše mu přitížily i informace od biskupa slovenské evangelické církve a. v. Fedora Ruppeldta.[21] Ten při výslechu na krajské správě ministerstva vnitra v Banské Bystrici v dubnu 1962 (tedy již po zatčení Josefa Jirků) na dotazy týkající se jeho osoby odpověděl, že se při svých cestách do Prahy v Husově domě s Jirků vícekrát potkal. Nejzávažnější a pro Josefa Jirků potenciálně velmi těžké následky mělo Ruppeldtovo sdělení, že při vzájemném setkání koncem roku 1949 hovořili o poměru slovenské evangelické církve a. v. k novému režimu. Jirků se prý Ruppeldta ptal na průběh konference v Piešťanech, která se zabývala tím, jaký postoj zaujmou slovenští evangelíci k návrhům nových církevních zákonů.[22] Ruppeldt mu odpověděl, že na konferenci bylo přijato memorandum, které je odmítlo. Josef Jirků prý na to reagoval v poměrně odbojném duchu, když navrhoval, „že odmítavé stanovisko, které jsme zaujali k návrhům státního zákona na piešťanské konferenci by se mělo vysílat vysílačkou do ciziny, aby slovenští evangelíci v zahraničí poznali stanovisko evangelických duchovních a. v. projevené v Piešťanech. Dále Jirků uvedl, že takovou vysílačku mají...“ Obdobně vypovídal Ruppeldt ještě jednou o několik dnů později.[23] O tom, jak málo důvěryhodná tato výpověď byla, a že sami příslušníci Státní bezpečnosti ji považovali za nepoužitelnou, svědčí skutečnost, že její obsah nebyl zmíněn v obvinění Josefa Jirků a nakonec ani v rozsudku. Navíc Josef Jirků uváděl, že s Ruppeldtem se znali jen povrchně a nikdy spolu neudržovali žádné bližší styky.[24] Na druhou stranu ale to, co Ruppeldt vypověděl, zapomenuto a zcela nepodstatné nebylo. V roce 1968, kdy se Josef Jirků a vedení ČCE připravovali podat žádost o rehabilitaci a zrušení rozsudku, psal Bohumil Valeš biskupu Ruppeldtovi dopis, v němž jej žádal, aby pro účely rehabilitačního zřízení potvrdil, že s Josefem Jirků o církevněpolitické situaci v roce 1949 nehovořil a že mu nikdy nedal k dispozici pro případné odvysílání do ciziny text zmíněného memoranda. Vzhledem k tomu, co všechno o Josefovi Jirků vypovídal v roce 1962, se jeví jako přinejmenším podivné, že v korespondenci s B. Valešem se F. Ruppeldt vyjadřoval v tom smyslu, že Josefa Jirků vůbec nezná a na osobu takového jména se nepamatuje.

Ministerstvo vnitra navrhlo ve věci Josefa Jirků konečné opatření 7. 5. 1962. Navrhlo vypracovat na něj obžalobu pro trestný čin vyzvědačství. Na podporu tohoto rozhodnutí uvedla správa vyšetřování obsáhlou argumentaci. Vycházela z toho, že Josef Jirků nejenom na žádost B. Hrubého schoval ve sklepě Husova domu vysílací aparaturu, ale stal se členem „nepřátelské zpravodajské sítě“, kterou B. Hrubý v Československu vybudoval. Podle vyšetřovatelů Josef Jirků „bezpečně věděl, že Hrubý je agentem cizí rozvědky a že mu také s tímto vědomím poskytoval pomoc“.[25] Vyšetřovatelé nepřijali jeho obhajobu, podle které měl v úmyslu vysílačku zničit. Naopak mu kladli za vinu, že část vysílačky nechal později přemístit na jiné, bezpečnější místo a že odstranění části původní proběhlo v roce 1953 zcela bez jeho přičinění.[26] Josefa Jirků obviňovali, že okolnosti nálezu vysílačky v této době líčil úmyslně nepravdivě, aby „vytvořil zdání, že v roce 1953 se dobrovolně rozhodl upustit od pokračování v trestné činnosti.[27] Kromě toho byli přesvědčeni, že Josef Jirků ukryl část vysílačky, kterou předtím přemístil z původního úkrytu, na nějaké dosud neznámé místo. Tuto skutečnost dokládali výpovědí Jozefa Juráše, podle níž mu Josef Jirků v roce 1954 vysílačku nabízel, aby si ji odvezl na Slovensko. Jeho ochotu vysílačku používat měla dále potvrzovat zmíněná výpověď biskupa Ruppeldta, že Jirků před ním mluvil o možnosti odvysílat na západ rezoluci slovenské evangelické církve a. v. přijatou v roce 1949 na konferenci v Piešťanech.

V květnu 1962 generální prokurátor vazbu Josefa Jirků prodloužil do 15. 6. 1962, neboť dospěl k závěru, že „důvody vazby trvají i nadále“.30

Obžaloba byla vypracována 13. 6. 1962. Její znění se poněkud odlišuje od závěrečného shrnutí vyšetřování. Josef Jirků byl obžalován z trestného činu vyzvědačství, který měl spáchat tím, že „od července 1949 do začátku roku 1954 v Praze 1, Jungmannova ul. 9 přechovával na pokyn agenta nepřátelské výzvědné služby jednu agenturní vysílací stanici americké výroby, kterou měl v příhodné době předat na smluvené heslo dalšímu agentu nepřátelské rozvědky“.[28] Ačkoliv podle obžaloby Josef Jirků věděl o Hrubého výzvědné činnosti a byl s ní srozuměn, napomáhal jí tím, že vysílačku ukrýval a udržoval ji ve stavu vhodném pro budoucí použití. Důvody takového jednání spatřovala obžaloba v tom, že Josef Jirků jako „hluboce nábožensky založený“ člověk se nemohl smířit s vývojem Československa po roce 1945, byl odpůrcem stávajícího společenského řádu a „byl přesvědčen, že lidově demokratické zřízení se u nás dlouho neudrží a že dojde ke změně politických poměrů“.[29]

Městský soud v Praze následně rozhodl, že žalobu přijímá, neboť je pro tuto věc příslušný a během přípravného řízení byla za dodržení zákonných ustanovení dostatečně objasněna.

Případ Josefa Jirků projednával Městský soud v Praze 9. 7. 1962. Shledal jej vinným za to, že od „amerického agenta“ B. Hrubého převzal v červenci 1949 vysílačku, kterou potom uchovával v Husově domě a kterou měl vydat určité osobě, jež by se prokázala smluveným heslem. Soud neakceptoval obhajobu Josefa Jirků, která se ovšem od jeho výpovědí při vyšetřování významně lišila. Před soudem totiž mluvil o tom, že vysílačku od Hrubého dostal ve skutečnosti bývalý farář ČCE Jaroslav

O. Sochor, který mu o ní řekl teprve v polovině roku 1950, kdy jej požádal o pomoc s jejím zničením.[30][31] Odlišný obsah svých výpovědí při vyšetřování vysvětloval tím, že Sochora chtěl doposud krýt. Soud ale považoval za pravdivé původní výpovědi Josefa Jirků, které byly navíc v souladu s výpověďmi několika dalších svědků. Ačkoliv se proces odehrával v poměrech ve srovnání se situací před deseti lety nepochybně volnějších (na počátku padesátých let by nález americké vysílačky mohl mít následky mnohem horší), vyřkl soud vysoký pětiletý trest vězení. Z dnešního pohledu působí absurdně pasáže rozsudku hovořící o tom, že soud přihlédl k původu obžalovaného, k jeho stávajícím rodinným poměrům a k tomu, že se „od roku 1954 snažil různými brigádnickými pracemi, aktivní pomocí v JZD Sázava, zlepšit svůj poměr k našemu zřízení“.[32]

Josef Jirků se proti tomuto rozsudku odvolal, takže celá záležitost se dostala před Nejvyšší soud, který ji projednával 21. 8. 1962. Josef Jirků při jednání před ním zopakoval svoji výpověď učiněnou při jednání první instance a obsaženou v odvolání. Nadále trval na tom, že o existenci vysílačky se dozvěděl od Jaroslava Sochora někdy v létě roku 1950 a že tedy na jejím převzetí a umístění nijak s B. Hrubým nespolupracoval. O vysílačce se pak zmínil po smrti Jaroslava Sochora v roce 1951 svědku Zamrazilovi. Dříve, než přistoupili k likvidaci vysílačky, nalezli ji ve sklepě Husova domu jiní lidé a rozmontovali ji. Na přechovávání vysílačky se tak podle svých slov nikdy aktivně nepodílel a pouze disponoval informací, že se ve sklepě Husova domu nachází. Proto též považoval za nemožné, že by od něho o vysílačce mohl něco vědět farář Jozef  Juráš. Jméno Jaroslava Sochora nikdy v souvislosti s vysílačkou neuváděl proto, že se mu cítil z minulosti zavázán. Svoji výpověď Josef Jirků zakončil prohlášením, že nikdy v životě neprováděl špionáž, ani žádnou jinou vůči státu nepřátelskou činnost.[33]

Senát Nejvyššího soudu ovšem převzal názor Městského soudu a tuto verzi nepokládal za pravdivou. Neměnil proto nic na rozhodnutí o vině, avšak zrušil rozsudek soudu nižšího stupně ve výroku o trestu a udělil Josefu Jirků nový trest ve výši tří let. Všechny vývody městského soudu o vině a jejích důkazech potvrdil, ale vytkl mu nedostatečné zhodnocení skutečnosti, že „obžalovaný pochází z dělnické rodiny,... po roce 1954 aktivně se podílí při budování socialistické společnosti mimo jiné i pomocí v JZD Sázava a v akci Z, jakož i výchovou svých dětí, které jsou členy ČSM a Pionýra a jsou oddané našemu státnímu zřízení a společenskému řádu republiky“.[34]

V září 1962 byl Josef Jirků převezen do věznice ve Valdicích. Od počátku října pracoval v dílně národního podniku Křižík. Pravidelně byla oceňována jeho vysoká pracovní morálka, obětavost, výkonnost a obliba mezi ostatními spoluodsouzenými.

Rodina Josefa Jirků a jeho spolupracovníci se s absurdním rozsudkem, byť částečně zmírněným, přirozeně nechtěli smířit. Manželka Bohumila Jirků podala prezidentu republiky žádost o milost. V lednu 1963 ji podpořila i závodní organizace ROH při kanceláři synodní rady. Argumentovala tím, že vzhledem k celému dosavadnímu životu Josefa Jirků se jeho trestný čin jeví jako „ojedinělé přestoupení ustanovení zákona a nebyl motivován uvědomělým nepřátelstvím“.[35] Poukazovala na jeho ochotu a obětavost, pracovní zásluhy, obtížnou zastupitelnost při plnění jeho pracovních úkolů a konečně i příkladné rodinné poměry. Doporučila kladné vyřízení žádosti a za Josefa Jirků nabídla převzít společenskou záruku. Členové závodní organizace slíbili, že si jej „vezmou na starost“ a pověřili touto péčí Luďka Brože a Jiřího Novotného.

Šedesátá léta byla obdobím pro příznivé vyřizování takových žádostí vhodnějším než dekáda předchozí. I žádost o milost pro Josefa Jirků se tak setkala s kladnou reakcí. Prezident republiky mu 19. 10. 1963 zbytek trestu prominul ovšem pouze s podmínkou, že se po dobu pěti let nedopustí úmyslného trestného činu.[36] O pět dní později, 24. 10. 1963 po vyřízení všech formalit byl Josef Jirků propuštěn na svobodu.[37]

Po uplynutí určité doby se pokusil dosáhnout prominutí zbytku trestu a zahlazení odsouzení cestou milosti. Žádost podpořená opět doporučením závodní rady ROH při kanceláři synodní rady však zůstala nevyslyšena. V reformním ovzduší konce šedesátých let dostali lidé, kteří byli dříve z politických důvodů odsouzeni, možnost požádat o přezkum jejich rozsudků a rehabilitaci. Pokusil se o to i Josef Jirků. V červnu 1969 tak podal žádost o přezkum rozsudku Městského soudu, pozměněného rozsudkem Nejvyššího soudu, o jeho zrušení a zproštění obžaloby. V září 1970 ale Městský soud v Praze žádost Josefa Jirků zamítl, neboť podle aktuálně platného znění rehabilitačního zákona[38] bylo možné provádět tento přezkum pouze u rozsudků vynesených v období od 1. 1. 1953 do 31. 12. 1956, takže na případ Josefa Jirků se nevztahoval.   

V roce 1977 požádal Josef Jirků synodní radu o uvolnění z jejích služeb a o odchod do důchodu. Změny poměrů v roce 1989 se dožil, ale podle sdělení jeho syna Tomáše se již úsilí o novou rehabilitaci vzdal, neboť v jejím případném dosažení nespatřoval smysl. Josef Jirků zemřel ve věku 82 let 15. 11. 1990 a pohřben byl na hřbitově u evangelického kostela v Sázavě o pět dnů později.

Osudy Josefa Jirků lze interpretovat způsobem, který může být přínosný pro současné diskuse o povaze komunistického režimu. Můžeme v nich spatřovat i doklad obtížnosti vymezení skutků a postojů, které by měly patřit pod termín tzv. třetího odboje. Patřil Josef Jirků mezi odbojáře, kteří vědomě bojovali proti diktatuře KSČ? A byla by taková skutečnost nezbytným předpokladem k tom, abychom jej mohli pokládat za příslušníka třetího odboje? Převzal od B. Hrubého vysílačku proto, aby byla využita k cílené protirežimní aktivitě nebo jen ve snaze pomoci známému? Je v souladu s případným obrazem Josefa Jirků jako odbojáře skutečnost, že jinak se proti režimu pravděpodobně výrazně neangažoval? Nesnažil se vysílačku použít nějakým jiným způsobem a nakonec se rozhodl ji zlikvidovat.

Doposud se při přemýšlení o dějinách let 1948–1989 u nás prosazoval přístup, podle kterého by Josefu Jirků náležela role aktivního odbojáře a následné oběti komunistické pseudojustice. Kromě ní zná ještě role pasivního příslušníka masy ovládaného strachem nebo zkorumpovaného různými výhodami a role aktivního člena mocenského aparátu. Před nedávnou dobou se ale i u nás rozproudila diskuse (reflektující již dříve započaté diskuse zahraniční), jejíž někteří účastníci zpochybňují přínos takového přístupu pro poznání podstaty fungování tzv. komunistických režimů, pro odpovědi na otázky, za jakých podmínek se ustavily, co bylo jejich tmelem, který je „držel pohromadě“ a jak se mohly tak dlouho udržet. Byl formulován jiný výklad, jehož základ spočívá v tezi, že hranice mezi tzv. režimem a oběťmi, mezi mocí a společností, mezi hrdiny a oportunisty je mnohem méně zřetelná, než se obecně předpokládá. Jednání lidí v podmínkách diktatury nelze posuzovat výhradně z hlediska útlaku, strachu nebo oportunismu. Škála motivů, podle kterých se lidé rozhodují a konají, je mnohem širší a každodenní realitu lidských životů přirozeně neutváří jen kontakt s mocí a jejími projevy.[39] Přijmeme-li tento pohled na dějiny let 1948–1989 v Československu, vyvstává místo poněkud strnulého obrazu jasně oddělujícího na jedné straně zlo s jeho strůjci a služebníky a na straně druhé jeho oběti, scéna živější, ale současně i méně přehledná. Role již nejsou napevno rozdány, ale v průběhu času se mění. Skuteční lidé během svých životů různě reagují na proměňující se celospolečenské podmínky i na jednotlivé vlastní osobní a rodinné okolnosti. V určité situaci se přikloní k opozici až odporu, v jiné se naopak konformně začlení a podřídí.[40]

Josef Jirků může sloužit jako názorný příklad výše uvedených koncepčních úvah. V jedné chvíli přijal do úschovy vysílačku, o níž musel vědět, že by případně byla využita k protirežimním aktivitám. Jindy ale plnil nároky, které na něj i na církev představitelé diktatury kladli. Další léta trávil, alespoň navenek, jako loajální občan státu. Podle posudku vypracovaného závodním výborem ROH při kanceláři Synodní rady ČCE v květnu 1962 pomáhal při zakládání JZD v obci Sázava, kde se pravidelně zapojoval i do letních zemědělských prací, podílel se na pořádání velkých křesťanských mírových konferencí v Praze a byl občanským výborem v Praze 1 vyznamenán za odpracované brigádnické hodiny v Akci Z.[41] I když připustíme, že posudek vzhledem k situaci, kdy byl sepsán a vzhledem k úkolu, který měl plnit, vztah Josefa Jirků k režimu líčil v nepřiměřeně pozitivním světle, musel vycházet z reálných skutečností a nemohl uvádět údaje zcela nepravdivé. 

Tyto závěrečné odstavce medailonu Josefa Jirků v žádném případě nemají relativizovat těžké strasti, kterými po zatčení, při vyšetřování a věznění prošel. Rozhodně na něho nemají vrhat negativní světlo a činit z něho jakéhosi režimního přisluhovače. Skutečnost, že byl nespravedlivě obviněn a uvězněn nelze naprosto zpochybnit. Byl vystaven těžkým zkouškám a výzvám. Byl živý člověk, který se pohyboval v komplikované historické realitě a přitom překračoval schémata a role, do nichž dnes mnozí chtějí historii vtěsnat. Nemyslím, že je to rozumné a správné. I náš Pán nás stvořil jako osoby nadané svobodnou vůlí, vyslal nás do komplikovaného světa a nenalinkoval nám jasně naše cesty. Dal nám jenom jednu jistotu – na jejich konci se s ním setkáme a jenom on sám zhodnotí, jak jsme si na nich vedli. Není důvodu domnívat se, že by Josef Jirků před tímto soudem neobstál.

[1] Tyto údaje čerpám z životopisu a osobní charakteristiky Josefa Jirků, které napsala jeho manželka Bohumila Jirků. Text je datován 8. 5. 1966 a vznikl pravděpodobně jako jeden z podkladů pro řízení o prominutí zbytku trestu a zahlazení odsouzení Josefa Jirků.

[2] V roce 1936 byl jmenován nejprve prozatímním diakonem a o tři roky později definitivním. Viz Ústřední archiv ČCE, AF SR, Personální spis Josef Jirků. 

[3] Podle zpráv z Ústředního archivu ČCE kázal ve čtyřicátých letech (během války i po válce) na různých místech v Praze a jejím bližším i vzdálenějším okolí téměř každou neděli.

[4] Ústřední archiv ČCE, AF SR, č.j. 2473/42

[5] Viz VALEŠ, Bohumil. Gratulace skoro anonymní. Legendární církevní činitel v tomto textu z roku 1973 gratuloval Josefovi Jirků k jeho 65. narozeninám.

[6] Podrobněji k jeho barvitým osudům viz HLAVÁČ, Pavel. Blahoslav Hrubý, evangelický farář, americký voják, novinář, bojovník za demokracii a lidská práva. In: MAREK,Pavel; HANUŠ, Jiří (eds.): Osobnost v církvi a politice. Čeští a slovenští křesťané ve 20. století, Brno 2006, s. 557–578. 

[7] Tamtéž, s. 572.

[8] Práva vyšetřování ministerstva vnitra – charakteristika Josefa Jirků, 12. 9. 1962.

[9] Pravděpodobně se jednalo o dodávku látky na „služební obleky“, o níž se zmiňuje i Pavel Hlaváč. Viz Pavel Hlaváč: c. d., s. 572.

[10] Pro základní životopisné údaje o Jozefu Jurášovi viz  PETRÍK, Borislav; RYBÁR, Peter. Evanjelická encyklopédia Slovenska, Bratislava 2001, s. 154.

[11] Archiv bezpečnostních složek, MV, osobní vyšetřovací svazek č. 1312 proti obžalovanému Josefu Jirků, operativní podsvazek V-4710. 

[12] Tamtéž.

[13] Archiv bezpečnostních složek, MV, osobní vyšetřovací svazek č. 1312 proti obžalovanému Josefu Jirků, operativní podsvazek V-4710. 

[14] Tamtéž. Výslech Josefa Jirků 10. 3. 1962.

[15] Tamtéž. Výslech Josefa Jirků 13. 3. 1962.

[16] Tamtéž. Protokol o výslechu svědka Bohumily Jirků, 18. 4. 1962.

[17] Tamtéž. Výslech Josefa Jirků 13. 3. 1962.

[18] Tamtéž. Výslech Josefa Jirků 12. 3. 1962.

[19] Tamtéž. Výslech Josefa Jirků 4. 4. 1962.

[20] Od Václava Černého se později dozvěděl, že vysílačky rozebral a část jedné z nich použil na sestrojení rádia. 22Archiv bezpečnostních složek, MV, osobní vyšetřovací svazek č. 1312 proti obžalovanému Josefovi Jirků, operativní podsvazek V-4710. 

[21] Pro základní životopisné údaje o Fedoru Ruppeldtovi viz PETRÍK, Borislav; RYBÁR, Peter. Evanjelická encyklopédia Slovenska, Bratislava, 2001, s. 306–307. 

[22] Memorandum vyjádřilo nesouhlas s plánovaným principem předchozího státního souhlasu pro duchovní a uvádělo dalších 15 bodů, ve kterých byla pro slovenské evangelíky nová církevní legislativa nepřijatelná. K tomuto problému viz PIŠKULA. Jiří. Protestantské církve v prvním roce komunistického režimu. In: Cesta církve III, eds. HLAVÁČ, Pavel Hlaváč; MORÉE, Peter. Praha, 2011, s. 31.  

[23] Archiv bezpečnostních složek, MV, osobní vyšetřovací svazek č. 1312 proti obžalovanému Josefovi Jirků, operativní podsvazek V-4710.  ýslechy Fedora Ruppeldta 4.4. a 10.4.1962.  

[24] Tamtéž. Výslech Josefa Jirků 7. 4. 1962.

[25] Tamtéž. Návrh konečného opatření v trestní věci proti obviněnému Josefu Jirků 7. 5. 1962.

[26] Tamtéž. Podle vyšetřovatelů původní část vysílačky objevil domovník Husova domu Vondrák, který ji ukázal elektrikáři Václavu Černému. Ten jakožto odborník potvrdil, že jde o vysílačku americké výroby a oba muži se domluvili na směně vysílačky za rádio. 

[27] Tamtéž, 30Tamtéž.

[28] Tamtéž. Obžaloba Josefa Jirků 13. 6. 1962.

[29] Tamtéž.

[30] Jaroslav O. Sochor se narodil v roce 1903 ve Václavicích u Náchoda. V letech 1932–1938 působil jako farář v Miroslavi. Po zabrání pohraničí mu hrozilo stíhání, kterému se vyhnul útěkem do zbytku Československa. Později se stal tajemníkem Synodní rady ČCE a tak se poznal s Josefem Jirků. Zemřel předčasně v roce

[31] . Viz http://miroslav.evangnet.cz

[32] Archiv bezpečnostních složek, MV, osobní vyšetřovací svazek č. 1312 proti obžalovanému Josefu Jirků, operativní podsvazek V-4710. Rozsudek Městského soudu v Praze 1T 26/62 z 9. 7. 1962.

[33] Tamtéž. Protokol o veřejném zasedání konaném u Nejvyššího soudu v Praze dne 21. 8. 1962 v trestní věci proti Josefu Jirků.

[34] Tamtéž. Rozsudek Nejvyššího soudu 11 To 058/62 z 21. 8. 1962.

[35] Ústřední archiv ČCE, AF SR. Doporučení Závodní organizace ROH kanceláře Synodní rady ČCE 29. 1. 1963.

[36] Tamtéž. Sdělení ministerstva spravedlnosti Č. Mil 108/63-R z 23. 10. 1963.

[37] Archiv bezpečnostních složek, MV, osobní vyšetřovací svazek č. 1312 proti obžalovanému Josefu Jirků, operativní podsvazek V-4710, Útvar nápravně výchovných zařízení MV – Valdice u Jičína, propouštěcí lístek 24. 10. 1963.

[38] Zákon č. 82/68 Sb. byl novelizován zákonem č. 70/70 Sb.

[39] Srv. např. PULLMANN, Michal. Sociální dějiny a totalitněhistorické vyprávění. In: Soudobé dějiny XV, 2008, č. 3–4, s. 703–717.

[40] SOMMER, Vítězslav: Cesta ze slepé uličky „třetího odboje“. Koncepty rezistence a studium socialistické diktatury v Československu. In: Soudobé dějiny XIX, 2012, č. 1, s. 35.

[41] Tamtéž. Posudek závodního výboru ROH při kanceláři Synodní rady ČCE na Josefa Jirků z 6. 5. 1962.